Rakouský císař František Josef I. (vládl 1848–1916) a jeho manželka Alžběta Bavorská měli jediného syna, arcivévodu Rudolfa, který byl od svého narození v roce 1858 následníkem trůnu. Jeho výchova ale probíhala dosti problematicky, takže z něj vyrostl neurotický mladík zmítající se mezi snahou zavděčit se otci a vzdorem vůči tradicím či svazující dvorské etiketě.

Historička Sigrid-Maria Grössingová o něm napsala, že byl „docela pohledný mladý muž. Svou jemností se blížil ideálnímu obrazu romantického mladíka a díky bledé, vážné tváři a krásným očím působil křehce a zranitelně“. Je tedy pochopitelné, že se kolem něho neustále točily krásné ženy, které si chtěly užít dobrodružství s princem, nebo dokonce snily o tom, že by je mohl jako v pohádce dovést k oltáři.

Hledání nevěsty

Jenže nevěstu pro dědice trůnu hledali nejvyšší dvorští hodnostáři a rodiče. Jako jedna z vhodných kandidátek byla vybrána arcivévodkyně Marie Antonie z vedlejší toskánské větve habsbursko-lotrinského rodu. Dcera posledního toskánského velkovévody Ferdinanda IV. působila jako abatyše Ústavu šlechtičen v Praze na Hradčanech. Dvacetiletý Rudolf tehdy sloužil v české metropoli jako plukovník 36. pěšího pluku, takže mu nic nebránilo se s arcivévodkyní setkat.

Marie Antonie se musela podrobit vyšetření dvorskými lékaři, při němž se zjistilo, že bohužel trpí vážnou plicní chorobou. Bylo tedy jasné, že by jako případná manželka dědice trůnu stěží mohla splnit hlavní úkol – porodit zdravého dědice. Ze seznamu kandidátek byla tedy ihned vyškrtnuta. A lékaři se nemýlili – oslabená arcivévodkyně zemřela v pětadvaceti letech 13. dubna 1883 v Cannes. Datum a místo skonu mladé arcivévodkyně sehrají v našem příběhu ještě důležitou roli.

Císařský dvůr nakonec vybral jako nevěstu pro následníka belgickou princeznu Štěpánku ze sasko-kobursko-gothské dynastie. Svatba se konala 10. května 1881 ve dvorské kapli vídeňského Hofburgu. Manželé si ale nerozuměli a princ tak často hledal útěchu u milenek. Osudovou lásku nalezl v krásné baronce Marii Vetserové. V roce 1889 spáchal nešťastný a deprimovaný princ i s milenkou sebevraždu v loveckém zámečku Meyerling ležícím asi 26 km jihozápadně od Vídně. 

Výchova u rytmistra 

Podle tvrzení Roberta Pachmanna ale bylo všechno jinak. Korunní princ Rudolf se měl totiž 1. ledna 1880 tajně a bez souhlasu císaře oženit se zmíněnou arcivévodkyní a abatyší Marií Antonií v gardovém kostele ve vídeňské ulici Rennweg. O rok později, když se jednalo o svatbě s belgickou princeznou, se otci nedokázal vzepřít, takže přestože měl být již ženatý, vstoupil do manželského svazku se Štěpánkou Belgickou. Jinými slovy následník byl údajně bigamista! 

Z utajeného manželství Rudolfa a Marie Antonie se měl 7. března 1883 v Cannes narodit syn Karel Rudolf. Měsíc po údajném porodu arcivévodkyně zemřela. Podle Pachmannova líčení muselo být dítě schováno před císařem i dvorem, zatímco císařovna Alžběta o něm prý věděla, a dokonce se podílela na hledání důstojného místa, kde měl tajný vnuk vyrůstat. V úvahu nepřipadala žádná šlechtická rodina, kde by podstrčené dítě nemohlo ujít pozornosti. Hledala se proto vhodná měšťanská rodina, která udržovala málo kontaktů s příbuznými a sousedy. Kromě toho se muselo jednat o lidi, kteří dokázali udržet tajemství a dodržet slib mlčenlivosti. Tyto vlastnosti se však ve šlechtických kruzích vyskytovaly jen vzácně.

Dítě prý odvezl osobní fiakrista prince Rudolfa, jistý Bratfisch, k rytmistrovi Jindřichu Columbanovi Pachmannovi a jeho manželce Marii, kteří bydleli ve vídeňské Haidmannsgasse 4. Kojenec nevzbudil žádné podezření, protože Marie Pachmannová přivedla téměř současně na svět syna, který dostal jméno Robert a který několik dní po porodu zemřel. Údajné císařské dítě tedy nahradilo mrtvého měšťanského synka a dostalo jeho jméno Robert. Pachmannovi měli dostat od císařského dvora jednorázovou apanáž v hotovosti ve výši 30 000 zlatých, což by v roce 2013 odpovídalo částce 360 000 euro. 

Boj o uznání

Ve stejném domě jako Pachmannovi bydlel komorník císařovny Alžběty, Johann Werth, který se měl také údajně starat o císařovnina vnuka. Později se sem nastěhoval též blízký důvěrník korunního prince Rudolfa, hrabě Anton Alberti von Enno ze staré tyrolské šlechty. Oficiálně vystupoval jako rodinný přítel, ale ve skutečnosti měl být vychovatelem tajného následníkova syna. Společně s rytmistrem Pachmannem založil list Österreichisch-ungarische Adelszeitung, který však zdaleka nebyl dobrou investicí, neboť po krátké době zanikl, a investovaný kapitál tak přišel vniveč. Hrabě zemřel v roce 1913.

Robert Pachmann prožil první světovou válku a zánik monarchie v zahraničí. Do Vídně se vrátil v roce 1919. Vedl obchod se starožitnostmi a oženil se s Amálií Sramek, která mu v roce 1924 porodila syna Theodora Rudolfa Salvatora Pachmanna (1924–1993). U soudu se snažil domoci uznání jako syn arcivévody Rudolfa, ale ve všech instancích ztroskotal. Veřejné mínění kolísalo v „případu Pachmann“ mezi naprostým nezájmem a zuřivým odmítáním. Poslední císař Karel I. s rodinou jeho nároky pochopitelně nikdy neuznal. Údajný syn následníka Rudolfa zemřel v roce 1961. 

Vítězství u soudů

Theodor Rudolf Salvator Pachmann, údajný vnuk arcivévody Rudolfa, vystudoval práva. Poté se vrhl na shromažďování důkazů o svém císařském původu. Využil potvrzení Marie Pachmannové z roku 1925, že Robert nebyl její vlastní dítě, nýbrž potomek korunního prince Rudolfa. Marie Pachmanová, která zemřela roku 1931, místopřísežně prohlásila před vídeňským notářem Viktorem Schwarzem, „že Robert není můj syn, mé vlastní dítě zemřelo po porodu (…). Až budu po smrti, měl by se svět dozvědět, že Robert je dítě korunního prince Rudolfa“. Dále našel vygumované místo v seznamu v matrice z roku 1883, které opravuje původní oznámení o úmrtí pravého Roberta Pachmanna. Viděl prý dokumenty korunního prince Rudolfa s vlastnoručně napsanou (ale gramaticky špatnou) poznámkou „notre mariage secrète“, jejíž obsah měl obsahovat potvrzení o svatbě a milostné dopisy Rudolfa a Marie Antonie. Jenže dokumenty zmizely a nikdo jiný je neviděl. A také měl dopis dvorní dámy Marie Antonie, který potvrzuje, že její paní byla pohřbena „se všemi poctami provdané arcivévodkyně“.

V září 1965 byl ve vídeňském Justičním paláci vynesen rozsudek: Pachmann již nesmí používat jméno Pachmann. Rakouský stát mohl svému občanovi dát nové příjmení a na základě příštího soudního jednání následovalo v roce 1966 další rozhodnutí Zemského soudu ve Vídni, který mu poskytl možnost používat jméno Habsburg-Lothringen. Tehdy se Pachmannův případ dostal ve světě poprvé na titulní strany novin. Někteří novináři ho dokonce oslavovali jako „nového arcivévodu“ a „hlavu habsburského rodu“.

A do třetice, dne 20. července 1976 vynesl Okresní soud v Salzburku další, ještě jednoznačnější rozsudek, v němž soud „uznal, že Dr. Theodor Pachmann je pravnukem císaře Františka Josefa I. Rakouského“. Když o sedmnáct let později umíral, bylo to s přesvědčením, že je skutečným a právoplatným členem arcidomu.

Hlas genetiky

Po smrti Theodora Rudolfa Salvatora Pachmanna (Habsburg-Lothringena) převzali v devadesátých letech 20. století štafetu dokazování císařského původu jeho synové. Majitelé vídeňského obchodu s naslouchadly Rainer Pachmann a jeho polobratr František Štěpán Salvátor Hübsch se rozhodli postoupit test DNA. Podařilo se jim přesvědčit Georga Hohenberga, vnuka následníka trůnu Františka Ferdinanda zavražděného v Sarajevu, aby poskytl vzorek krve k porovnání. Výsledek hovořil jasnou řečí: „Příbuzenství z otcovy strany mezi pány Pachmannem a Hübschem na straně jedné a panem Dr. Georgem Hohenbergem na straně druhé lze vyloučit.“

TIP: Věčně nemocný Ferdinand I. Dobrotivý: Těžký život krále, počatého v incestu

Vypadá to tedy, že soudy, které uznaly otce pánů Pachmanna a Hübsche potomky korunního prince Rudolfa, vynesly chybné rozsudky. Bratři Rainer Pachmann a František Štěpán Salvátor Hübsch byli samozřejmě zklamaní, ale svůj boj nevzdali. Chtějí nový test DNA, tentokrát se vzorkem z pozůstatků prince Rudolfa. K tomu ale správci kapucínské krypty, kde je arcivévoda Rudolf pohřben, zatím nesvolili. Odpověď na otázku, zda byl princ Rudolf bigamista, a měl tajného syna Pachmanna, ale zní – nebyl a neměl. 

Jak jste se k basketbalu na vozíku dostal?

Kamarád a zároveň kolega měl úraz, po kterém zůstal na vozíku. Chtěl dál sportovat a já jako trenér basketbalu věděl, že se košíková dá hrát i s tímto handicapem. Pídil jsem se po informacích a kontaktoval kluby v Praze a Brně. Začal jsem s nimi trénovat jako hráč, abych věděl, jaké to je. A v roce 2009 jsme založili klub v Pardubicích. 

Kolik se vás na první trénink sešlo?

Dorazilo šest lidí a téměř všichni dodnes hrají. Dnes je nás šestnáct, z toho čtyři ženy. 

A brzy se dostavily úspěchy…

Předminulá sezóna byla skvělá. Vyhráli jsme Středoevropský pohár, v Eurolize jsme zvítězili v základní skupině a postoupili do jednoho z finálních turnajů ve Španělsku. V rakouské lize, kam jsme se přihlásili, abychom mohli více hrát, jsme skončili druzí.

Jak je to vlastně s vozíky? Jsou speciální?

Jsou. Podobné se používají i na florbal či házenou. Musí hodně vydržet. Vozíčkářský basketbal je hodně tvrdá hra, vozíky i s připoutanými hráči létají vzduchem. O karamboly není nouze. Než jsme sehnali vozíky vlastní, chvíli to trvalo. Jsou docela drahé, cena se pohybuje zhruba mezi 120 až 150 tisíci za kus. A to není top, je to střední třída. Jen kola přijdou zhruba na 25 tisíc korun.

Nemáte někdy chuť s tím seknout? Přece jen to je spousta času a energie…

Samozřejmě se takové okamžiky sem tam vyskytnou. Ale jsme jeden tým – nejen na palubovce, ale i mimo ni. Po zápasech se mnohdy v hospodě potkáme i se soupeři a nad půllitry všechno důkladně probereme. Jednou do roka pořádáme v Pardubicích turnaj, který odpoledne pokračuje grilováním, a jen skončíme, už se všichni těší a hlásí na další ročník. Velmi mě to naplňuje.

Čemu dáváte přednost? Hladince, šnytu nebo máte raději mlíko?

Rozhodně hladinku, a moje pivo je plzeň. Naštěstí mám hospůdku, kde ji čepují, poblíž domova. Baskeťáci, i když už třeba žádnou soutěž nehrají, si rádi zaházejí a pak zajdou na jedno dvě. Ale to je asi u všech sportů stejné.

Nová metoda, která byla ve výzkumu použita, otevírá cesty pro nejrůznější moderní aplikace typu miniaturních GPS a v budoucnu možná i pro genovou terapii, která by mohla navrátit lidem zrak, sluch a čich. „Není pochyb o tom, že se některá zvířata, zvláště migrující ptáci a ryby, řídí zemským magnetismem,“ komentuje výsledky biogeofyzik Michael Winklhofer z mnichovské univerzity. „Problém je, že stále nevíme, jak přesně to funguje.“

Vědci opatrně odebrali z tkání pstruhů celé buňky a vložili je do Petriho misek. Když na ně působili rotačním magnetickým polem, přibližně jedna z deseti tisíců buněk začala rotovat se stejnou frekvencí jako pole. Struktura uvnitř těchto buněk navíc jasně zářila, takže bylo snadné reagující buňky v Petriho miskách identifikovat. Bližší pohled odhalil na buněčných membránách krystaly podobné magnetitu, což je ruda železa, která má magnetické vlastnosti.

TIP: Termální kotel na ryby: Yellowstonský pramen Fishing Cone

Podle Winklhofera je možné, že tyto struktury rozechvívají membrány neuronů a spustí tak nervové impulzy, které pošlou do mozku potřebnou informaci o směru. Vzhledem k množství magnetických buněk v odebraných vzorcích odhaduje Winklhofer počet buněk v rypci každého pstruha na 10 až 100.

Winklhoferův tým následně objevil ještě větší množství magnetických buněk v postranní čáře, pomocí níž ryby zaznamenávají vibrace. Je možné, že se magnetické buňky nacházejí v těle pstruhů na různých místech. Kdyby byly příliš blízko u sebe, reagovaly by totiž jedna na druhou.

Kanadská letecká společnost Opener postavila pozoruhodný jednomístný letoun s kolmým startem a přistáním, který se jmenuje BlackFly, čili česky „muchnička“. Podle výrobce jde o první ultralehký a kompletně elektrický letoun s pevnými křídly na světě.

Stroj je vybavený 8 elektrickými motory, které ho na jedno dobití baterií donesou do vzdálenosti 40 kilometrů, při maximální rychlosti 100 kilometrů za hodinu. Je rovněž obojživelný a může operovat jak z pevné země, tak i vody. Velkou výhodou „muchničky“ je jednoduché ovládání, a také to, že k jeho řízení není nutný komplikovaný výcvik ani pilotní licence.

TIP: Nové létající auto od výrobce jetpacků bude elektrická multikoptéra

BlackFly je výsledkem devíti let vývoje a více než tisícovky testovacích letů. Jeho baterie je možné dobít za méně než 30 minut, provoz letounu je poměrně tichý a pilot má k dispozici tlačítko pro automatický návrat domů. Podle společnosti Opener by se letouny jako BlackFly mohly stát klíčovým dopravním prostředkem pro venkovské i městské komunity, které využívají obnovitelné energetické zdroje.

Velká Británie se chystá vstoupit do kosmického věku s vlastním kosmodromem. Podle britské vesmírné agentury UK Space Agency by měl nový kosmodrom vyrůst ve skotském Sutherlandu a zahájit provoz na počátku dvacátých let tohoto století.

Kosmodrom na odlehlém poloostrově severního pobřeží Skotska vybuduje společnost Highlands and Islands Enterprise, která obdržela počáteční finance ve výši 3,3 miliony dolarů (téměř 73 miliony Kč). V okresu Sutherland žije jen 12 tisíc lidí, pro které může být příliv kosmických technologií zajímavou příležitostí.

Vesmírný přístav ve Skotsku

Z nového kosmodromu by měly startovat především malé nosné rakety se satelity pro polární dráhy nebo heliosynchronní dráhy. Asi tam neuvidí rakety jako je Falcon Heavy od SpaceX, ale rozhodně by to mohly být rakety jako Electron od Rocket Lab. Podle BBC News se v dnešní době po celém světě vyvíjí asi 60 typů malých nosných raket a některé z nich by mohly startovat právě ze Sutherlandu.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Ve Velké Británii doufají, že jim vesmírné aktivity a vypouštění menších satelitů přinesou během příštího desetiletí 5 miliard dolarů (přes 110 miliard Kč).

Michaelovi Rotondovi je 30 a stále žije u svých rodičů, kde se až do letošního února měl jak v bavlnce. Pak ovšem jeho chlebodárcům došla trpělivost – a když se syn nechtěl odstěhovat, aby se postavil na vlastní nohy po dobrém, zkusili ho vyhnat. Dali mu ultimátum, že má do 14 dnů odejít. Současně mu však nabídli pomoc s hledáním bydlení a placením prvních nájmů. Svou žádost posléze několikrát odložili, ale když syn odmítal spolupracovat, obrátili se na soud.

TIP: Milion dolarů za výchovu a vzdělání, tolik má zaplatit syn své matce

Ačkoliv se Michael hájil, že ho z domu rodiče vyhazují příliš rychle a neměl ještě čas zařídit si náhradní bydlení, soudce se rodičů zastal. Nezvedený syn se sice hodlá odvolat, jeho pobyt v „rodném hnízdě“ se však pravděpodobně chýlí ke konci. 

O vhodnosti tělocviku se první úvahy vedly až v polovině 19. století. Tehdy vznikla takzvaná Bonitz-Exnerova modernizační reforma podepsaná císařem Františkem Josefem I. v šestém roce jeho panování. I tělocviku byla už pootevřena vrátka. Leč valná část novot obou teoretiků pedagogiky – pražského profesora Exnera a pruského profesora Bonitze – vzala vzápětí opět za své, když uzavřením takzvaného konkordátu s Vatikánem o rok později vrátil císař vládu nad školstvím z kompetence státu opět do rukou katolické církve.

Nepovinný zpoplatněný předmět

Po obnovení ústavnosti v roce 1861 zůstala z předchozí Bonitz-Exnerovy reformy osmiletá gymnázia, povinné maturity, důraz na exaktní předměty a ještě pár dalších podružnějších věcí. A tak se život škol znovu rozhýbal až po zrušení konkordátu a vzniku duálního Rakouska-Uherska v letech 1867 až 1868. Proměna školství probíhala v sérii dílčích reorganizací.

Zásadní novoty přinesl až takzvaný Hasnerův říšský zákon z roku 1869. Ten kodifikoval povinnou osmiletou školní docházku od šesti do čtrnácti let – obecná škola, plus tři (později čtyři) třídy měšťanky. Paralelně zaváděl osmiletá klasická a reálná gymnázia. Zaručil rovnoprávnost vyučovacích jazyků, němčiny a češtiny. A zavedl též systém nepovinných předmětů, včetně tělocviku. 

Jak to chodilo ve školách s tělocvikem, když byl ještě nepovinným předmětem? Za modelový příklad si vezmeme typické gymnázium. Kromě předmětů obligatorních (tedy povinných) jako byly čeština, latina, dějepis, zeměpis (až do roku 1909 byly dějepis a zeměpis sloučeny do předmětu jednoho) a dále matematiky, biologie a fyziky (té se ovšem tehdy říkalo silozpyt), existovaly i předměty fakultativní (neboli výběrové). Zapsáním nepovinného předmětu se pro studenta stal povinným. A které z těch nepovinných předmětů měli středoškoláci na výběr? Byl to krasopis, těsnopis, kreslení, zpěv, tělocvik a zejména některý z živých jazyků, tehdy se preferovala hlavně francouzština.

Situace v zařazování předmětů mezi nepovinné nebyla jednotná – leckde se třeba kreslení učilo jako povinné, na některých jiných ústavech tomu tak bylo i s tělocvikem. Dlužno však dodat, že účast v hodinách tělocviku i v ostatních nepovinných předmětech byla zpoplatněna, příspěvky však nebyly nikterak přehnané. Lišily se podle škol, neexistoval celoplošný předpis.

Kolem roku 1870 se za pololetí platila částka kolem šedesáti krejcarů (mistr zedník si ji vydělal v té době za den). Později tato takzvaná taxa v souvislosti s inflací stoupala, nikoli však závratně. A sociálně slabí studenti mohli požádat o osvobození, čemuž se celkem velkoryse vyhovovalo. Osvobozena od tax bývala v průměru třetina studentů. 

Chyběli učitelé i prostory

Jestliže se ve škole mělo cvičit, byť nepovinně, tak musela být náležitě vybavena – jednak učiteli s aprobací, jednak tělocvičnami. Tělocvičny většinou chyběly, a tak se cvičilo mezi lavicemi ve třídách, na školním dvoře, občas v parcích, v pronajatém, většinou zaprášeném skladišti. V zimním období a za ošklivého počasí se výuka tělocviku rušila. Praha měla až do začátku 20. století jedno jediné hřiště – na Letenské pláni. Hlavně ale chyběli kvalifikovaní tělocvikáři, jejichž vzdělání se nikdo po desetiletí nevěnoval. Zpravidla předmět odbývali tím, že žáky sekýrovali. Prostě akceptovali obecný požadavek vojensky železné disciplíny.

TIP: Tereziánská reforma po česku: Co čekalo žáky po zavedení školní docházky? 

Ta se nejlépe pěstovala pořadovými cviky, obraty a pohyby v útvaru, vlastně předvojenskou výchovou. Čili tělocvik byl většinou sucharský dril, nuda a šikana, kdy prostná, hra v mety (což byl starší typ vybíjené), nebo tlučení špačka byly v závěru hodiny pořadových cvičení jakýmsi bonusem za slušné chování celé třídy. Po celá dlouhá léta kromě toho přetrvávaly negativní nálady ve společnosti a tělovýchova se pořád ještě považovala za druh zahálky, za zbytečnost, v případě mladých lidí za organizované uličnictví. 

Pokud se během letních veder cítíte bez energie, jste zpomalení a otupělí, jako kdyby se vám roztékal mozek, vězte, že v tom nejste sami. Američtí lékaři a specialisté z Harvardu nedávno prokázali, že lidské mozky za velkého vedra přestávají fungovat.

Jejich experimenty, které proběhly v Bostonu, během horkého léta 2016, kdy vedra v USA dosahovala rekordních teplot, přesvědčivě ukázaly, že za velmi horkých dnů mají lidé, kteří žijí bez klimatizace, citelně sníženou mentální kapacitu.

Výzkumu se zúčastnilo 44 studentů, kteří nějaký čas žili v klimatizovaných nebo naopak neklimatizovaných prostorech. Vědci přitom sledovali kognitivní schopnosti studentů pomocí důmyslných testů prostřednictvím mobilních telefonů.

TIP: V Arizoně jsou tak velká vedra, že se na silnici usmaží i vajíčka

Vědci varují, že pokračující globální oteplování by mohlo více zasáhnout duševní kondici lidí, především v těch zemích, kde není zvykem pravidelně používat klimatizaci.

Italští fašisté se cítili odstrčení, když viděli, že rumunské jednotky útočí po boku Wehrmachtu na Sovětský svaz a podílejí se například na obléhání Oděsy. Duce proto nabídl Hitlerovi vyslání italského sboru a německý diktátor s díky přijal. Na východní frontu se chystaly 9. motorizovaná divize Pasubio a 52. motorizovaná divize Torino. Šlo o formace binárního typu, jež měly pouhé dvě pěší a jeden dělostřelecký pluk, ale zase disponovaly poměrně silnými podpůrnými jednotkami v podobě protiletadlového, ženijního a dvou minometných praporů, dvou protitankových rot a dalších menších formací zajišťujících fungování útvaru.

Desetitisíce mužů na východ

Obrněnou pěst sboru měla představovat 3. jízdní divize vévody Amedea z Aosty, jež byla také částečně motorizována. Vedle dělostřeleckého a dvou kavaleristických pluků se skládala z cyklistického praporu bersaglierů a praporu lehkých tanků. Velitel sboru generálporučík Giovanni Messe měl k dispozici také ještě sborové jednotky v podobě dělostřeleckého pluku a motorizovanou legii fašistických Černých košil. Celková síla takzvaného Italského expedičního sboru v Rusku dosáhla 62 000 mužů, 5 500 vozidel, 220 polních a 92 protitankových děl a asi 4 600 koní.

Vzdušnou podporu jim měla zajišťovat 22. stíhací skupina o čtyřech perutích a 61. bombardovací skupina o třech perutích, jež měly dohromady 83 letadel. Generální štáb dal Messeho sboru prioritu při přidělování nového vybavení, a tak se jednalo o formaci, která měla na italské poměry dobrou výzbroj i výstroj. Ve skutečnosti ale byly mnohé jednotky motorizovány jen podle názvu, podstatná část kanonů pamatovala ještě první světovou válku a obrněnou podporu představovaly slabě pancéřované i vyzbrojené lehké tančíky. Na Italy nečekalo v Sovětském svazu nic jednoduchého.

Konečně úspěchy

Italský expediční sbor byl přidělen k 1. tankové skupině (formace na úrovni armády) polního maršála Ewalda von Kleista, která se probíjela jižní Ukrajinou. Do akce se vojáci z Apeninského poloostrova dostali poprvé 10. srpna 1941, divize Pasubio napadla u Bugu silný zadní voj sovětských jednotek a zahnala jej na útěk. Italové v boji ztratili asi stovku mrtvých a raněných, ale Mussolini potřeboval každé vítězství, takže celou srážku propagandisticky zveličil a hned odletěl na frontu, aby vojákům osobně pogratuloval.

Na konci září dokonce Messeho sbor provedl samostatnou obkličovací operaci, když v bitvě u Petrykivky nejdříve po tři dny odrážel těžké sovětské útoky na předmostí na východním pobřeží Dněpru a poté přešel do protiofenzivy. Třetí jízdní divize vázala nepřátelské síly stojící před ní, zatímco 52. motorizovaná vyrazila z předmostí na sever. Druhé rameno kleští vytvořila 9. motorizovaná, jež na severu překročila řeku a postupovala vstříc svým spolubojovníkům.

Akce skončila zajetím 10 000 rudoarmějců při vlastních ztrátách asi 300 mužů. I v následujících měsících se Italský expediční sbor v Rusku tlačil na východ a úspěšně porážel Sověty v řadě menších střetnutí. K další velké bitvě došlo v prosinci, kdy Rudá armáda spustila ofenzivu na řece Mius. Nápor dopadl mimo jiné na divizi vévody z Aosty, která musela ustupovat, rozdělila se a vytvořila oddělené uzlové obranné pozice. Italové ale odolali a udrželi Sověty na uzdě. Koordinovaný protiútok divize Torino a německých jednotek potom zle tísněné kavaleristy vyprostil a obklíčil čtyři nepřátelské divize, jež zanedlouho kapitulovaly. Italové sice odepsali asi 1 400 mužů, ale připsali si dosud největší vítězství na východní frontě. 

Reformace na armádu

Hitler byl s výkony Italského expedičního sboru v Rusku spokojen, a tak souhlasil s Mussoliniho návrhem na další rozšíření této formace. Duce původně chtěl na východní frontu poslat dalších 20 divizí, ale náčelník generálního štábu Ugo Cavallero jej přesvědčil, že není moudré tříštit síly mezi Sovětským svazem a severní Afrikou. Na východ tak nakonec zamířilo „pouze“ sedm divizí. Tři z nich se skládaly z alpínů (horských jednotek) a výhledově se počítalo s jejich nasazením na Kavkaze.

V polovině roku 1942 již byly nové síly na místě a došlo k velké reorganizaci. Nově vznikla Italská armáda v Rusku (někdy je nazývána také 8. italská armáda), přičemž dosavadní tři divize vytvořily XXXV. sbor, čtyři nové pěší divize zformovaly II. sbor a zmíněné útvary horské pěchoty představovaly páteř Sboru alpínů. Celkově měli Italové na východní frontě mohutnou sílu 235 000 vojáků s tisícovkou děl, 420 minomety, 17 000 vozidly a 25 000 koňmi.

Pochod k Volze

Velitelem celé formace se stal generálporučík Italo Gariboldi, protože osvědčený Giovanni Messi nesouhlasil s rozšířením formace před jejím náležitým vybavením a Mussolini jej odvolal. V létě 1942 se Italové znovu dali do pohybu, tentokrát v podřízenosti skupiny armád B, která měla za úkol dobýt Stalingrad. Zpočátku šlo všechno dobře a vojáci z Apeninského poloostrova si opět připsali řadu úspěchů.

Mezi nimi vyniká jeden z posledních úspěšných jízdních útoků v dějinách. Dne 24. srpna pluk Savojské kavalerie s asi 700 muži napadl víc jak trojnásobně silný a k obraně připravený 812. sibiřský střelecký pluk. Italský velitel viděl, že musí nepřítele nějak překvapit, a tak vyslal 2. eskadronu se šavlemi a granáty v rukou na zteč sovětského levého křídla. Dělostřelectvem podporovaní jezdci se přehnali přes pozice zakopané nepřátelské pěchoty, ale Sověti vstávali a pálili jim do zad.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 

Čtvrtá eskadrona proto sesedla z koní a postupovala k nepřátelské linii čelně, čímž dala svým druhům čas k seskupení. Účastníci prvního útoku udeřili na sibiřské střelce z týlu a k náporu se přidala i 3. eskadrona, která dokonala zkázu sovětského pluku. Rudoarmějci ztratili asi 1 000 mužů a množství výzbroje i výstroje. Italský jízdní pluk za vítězství zaplatil jen stovkou padlých a zraněných, přičemž na bojišti zůstal ležet mimo jiné i Silvano Abbà, bronzový medailista z pětiboje na berlínských olympijských hrách v roce 1936. 

Dokončení v pátek 20. července