Tento šílený nápad dostal majitel Audi S5, který zakoupil havarovaný Model S, vyndal z něj motor a vložil jej do Audi. Aby se jednotka vešla pod kapotu S5, musel být rozdělen na dvě části a baterie zaplnily celý kufr vozu a také zadní sedačku.

Podle slov majitele tohoto šíleného paskvilu nebyla montáž ani příliš složitá, jen převodové poměry od Tesly udělaly Audi trochu divočejší. Podobné projekty se začínají poslední dobou množit. A my jen nevěřícně kroutíme hlavou!

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Kdy přesně začali lidé vyrábět sýr se neví a neexistují ani přesvědčivé důkazy o tom, kdo s přeměnou mléka na sýr přišel jako první. Odborníci předpokládají, že první sýry vznikly v Evropě, Střední Asii, Středním východě nebo v oblasti dnešní Sahary. V Evropě je první výroba sýra spojená s Helénistickým obdobím, tedy obdobím 300 let mezi smrtí Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. a ovládnutím poslední helénistické říše – ptolemaiovského Egypta – Augustem v roce 31 př. n. l. po bitvě u Actia.

Tři tisíce let starý sýr

Nejnovější objev archeologů ale v tomto ohledu přináší zajímavá fakta. V hrobce Ptahmese, starověkého starosty města Mennofer, vědci společně s další posmrtnou výbavou objevili i hliněnou nádobu se záhadným obsahem. Pozdější analýza ukázala, že se jedná o sýr, vyrobený z kozího, ovčího a buvolího mléka. Podle Enrica Greca z univerzity v italské Catanii jde o nejstarší archeologický pevný zbytek sýra, jaký byl dosud nalezen. Jeho stáří vědci odhadují na 3 200 – 3 300 let.

TIP: Sýr, sýrek, syreček: V čem se lišily středověké mléčné produkty?

Zajímavostí je, že v sýru vědci objevili i pozůstatky bakterií rodu Brucella. Ty způsobují vysoce nakažlivou brucelózu. I když se primárně jedná o onemocnění postihující zvířata, může tato nemoc způsobit závažné onemocnění i u lidí. Podle vědců je tak pravděpodobné, že brucelóza byla v této době poměrně hojně vyskytující se nemocí. K onemocnění u lidí totiž dochází v důsledku přímého kontaktu s nemocným zvířetem, nebo po požití mléka a tepelně neošetřených výrobků z něj.

Naším světem je planeta Země. Máme ji rádi, ale přesto se poohlížíme po dalších světech, kde by mohl existovat život podobný našemu. Otázkou ale je, zda jsou světy, jako je Země, výjimečné anebo jestli jich je všude plno.

Soustavy bílých trpaslíků 

Astronomka Siyi Xu z Observatoře Gemini na Havajských ostrovech a její spolupracovníci pozorovali známé planetární systémy v blízkém vesmíru s výkonnými pozemními teleskopy. Do výzkumu zahrnuli celkem 18 systémů planet, které se nacházejí do vzdálenosti 456 světelných let.

Zkoumat složení planet na dálku desítek a stovek světelných let je pro naše přístroje nesmírně obtížné. Xu s kolegy se proto soustředili na systémy bílých trpaslíků, tedy vyhasínajících oharků hvězd na konci života, které obklopují prstence kosmického prachu a suti.

TIP: Přistižena při činu: Hvězda smrti hodující na blízké planetce

Planetární suť v takových soustavách postupně padá na bílého trpaslíka a vědci vybavení velice citlivými přístroji mohou v takovém případě analyzovat změny záření dotyčného bílého trpaslíka. Z těchto změn je možné vyčíst, jak velký objekt dopadl na bílého trpaslíka a jaké bylo jeho složení. Výsledky výzkumu hovoří jasně. Složení planet a asteroidů jiných soustav je velice podobné Zemi a Sluneční soustavě.

Lidé se musejí vyrovnat s velkým množstvím rozmanitých patogenů a parazitů, kteří nemají na práci nic jiného, než existovat na náš účet. Jsou k tomu vybaveni důmyslnými triky, které jim umožňují překonat obranu našeho imunitního systému. Co kdybychom ale trik jednoho parazita použili proti druhému?

Malárie jako pomocník

Právě tohle udělali dánští vědci, kteří vymysleli nový převratný typ krevního testu, schopného detekovat různé druhy rakoviny ve všech stádiích vývoje. Využili toho, že jeden protein zimničky, tedy původce malárie, se váže na specifický protein, který je shodou okolností přítomný na 95 procentech buněk nádoru.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

Badatelé vyrobili syntetickou verzi dotyčného proteinu a spojili ji s magnetickými nanočásticemi. Když se takové nanočástice dostanou do krevního vzorku vyšetřovaného člověka, „nalepí“ se na nádorové buňky, pokud jsou ve vzorku přítomné. Buňky s nanočásticemi je pak možné snadno izolovat pomocí magnetu a potvrdit tím přítomnost rakoviny. Nový test je velice citlivý a umožňuje diagnostikovat rakovinu i v případech, kdy je to jinak nesmírně obtížně.

„Objev mrtvého těla vyvolá hlasové projevy, které přilákají další sojky a ty se ke zpěvu postupně přidávají. Vznikne tak zvláštní kakofonní shromáždění,“ říká Theresa Iglesiasová z University of California. Toto hlasité truchlení je podobné reakci sojek na přítomnost predátora, například výra. Pohřební rituály jsou vlastně také jakýmsi druhem upozornění.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Jelikož sojky západní (Aphelocoma californica) většinou netuší, jakým způsobem jejich opeřený kamarád zahynul, zaměří pozornost na místo, kde k úhynu došlo, a po nějaký čas si je spojují s možným nebezpečím. V blízkém okolí pak nevyhledávají potravu minimálně následujících 24 hodin.

Dřívější studie naznačují, že žirafy a sloni mají také své rituály pro zesnulé. Jejich nespornou výhodou kromě upevňování pospolitosti a vazeb v rámci skupiny je získání poznatků, jak se vyhnout tomu, co způsobilo smrt druha.

František Kubiš se narodil 25. září roku 1887 v Dolních Vilémovicích nedaleko Třebíče. Ve Valči se pak 14. listopadu 1910 oženil s Kristýnou Mitiskovou a Jan Kubiš byl jejich druhým dítětem. Před ním se roku 1912 manželům narodil ještě syn Rudolf – krejčí. Ten ušil bratrovi oblek, který měl Jan na sobě, když spolu s Jozefem Gabčíkem zaútočil na zastupujícího říšského protektora.

Příliš těsný dům

Dále se manželům Kubišovým narodila roku 1915 dcera. Dostala jméno Františka, ačkoliv jí málokdo řekl jinak než Fanda. U toho by dnešní rodina asi zůstala, ale před sto lety se na tyto věci pohlíželo jinak. Nicméně i na tehdejší poměry byl otec Kubiš v otázce rozšiřování rodu velice aktivní. S Kristýnou si pořídili ještě dvě děti – roku 1916 Jarouška a 1919 Marušku.

Krátce po posledním porodu však Kristýna zemřela a Maruška krátce po ní. František Kubiš byl ovšem stále v plné síle, a tak se rozhodl, že se znova ožení. Jeho novou ženou se stala vdova Marie Dusíková, rozená Čechová. Marie byla o dva roky starší než František a z prvního manželství si do nového svazku přivedla čtyři děti – Rudolfa, Antonína, Františku a Josefu. Rodina se rozkošatila a dům č. p. 71 v Dolních Vilémovicích začal být těsný – Jana si proto k sobě vzal Josef Mitiska a jeho sestra Bernarda z Ptáčova, sourozenci zemřelé Janovy matky.

Klepy po vesnici

Ačkoliv byl otec Kubiš pouze chudý švec, dodávající obuv do Třebíče, nezalekl se dalšího rozšiřování klanu. S Marií měl další čtyři děti: Marii, Vlastu, Jitku a Františka. Pomalu by to vydalo na malou školní třídu, ale ani zde se František nezastavil. Dne 21. února 1921 se Mariině dceři Františce Dusíkové narodil syn František Dusík. V poručnickém spisu Okresního soudu v Třebíči se k otcovství přiznal pan otec František Kubiš. Za svůj čin byl dokonce potrestán, když se však vrátil z vězení, měl prý i něco se svou druhou nevlastní dcerou.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

V Dolních Vilémovicích šly dědinou dokonce řeči o jejich znásilnění, důkazy však chybí. Snad z tohoto důvodu nebyla rodina Kubišova ve své rodné vsi příliš oblíbená. S trochou cynismu by se dalo říci, že otec Kubiš udělal pro zachování rodu, co mohl. Bohužel ani to nestačilo, aby rodina přežila vzteklé řádění nacistů, mstících se za smrt Reinharda Heydricha. Dne 24. října 1942 bylo čtrnáct nejbližších příbuzných Jana Kubiše v táboru Mauthausen popraveno. Přežila jen nevlastní matka Marie Kubišová a nezletilý syn František.

Dnešní svět není příliš vstřícný vůči korálům. Oceán nebezpečně ohřívá globální oteplování, ohrožuje je znečištění vody, včetně všudypřítomného plastového odpadu a rybáři se svými loděmi a sítěmi se s korály také zrovna nemazlí.

Britští vědci ale tvrdí, že mají i dobré zprávy. Zjistili, že korálům v oceánu velmi pomáhají konstrukce vyrobené lidmi. Zní to zvláštně, ale potopené lodě, těžební plošiny, rozmanitá potrubí a kabely i větrné farmy nabízejí korálům a mnoha dalším organismům druhou šanci a místo k životu.

TIP: Transplantace malých korálů na zničené útesy urychlí jejich obnovu

V řadě případů jsou takové konstrukce ideální i pro ohrožené druhy korálů, které jinak velmi obtížně shánějí místo, kde by se v oceánu uchytily. Lidské zásahy vždy přinášejí do oceánu určitá rizika, například mohou být zdrojem znečištění. V oceánu je ale nouze o vhodná stanoviště pro korály, a tak přínos vraků, těžebních plošin nebo větrných elektráren pro mořský život přesahuje jejich nevýhody.

Atentát na Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda neměl být jen „českou“ záležitostí. Počátkem dubna 1945 se u MUDr. Františka Teunera ohlásil jistý Vladimír Morávek, zbrojník (důstojnická hodnost zhruba odpovídající poručíkovi) Hlinkových gard a redaktor původem z Piešťan. Před postupující Rudou armádou uprchl ještě s několika dalšími druhy do Prahy. Tam chtěli vstoupit do právě vzniknuvší Svatováclavské roty, jejíž existenci počátkem března 1945 posvětil K. H. Frank. Již 21. března byl k výcviku odeslán první transport zhruba 50 mladíků z Kuratoria a v polovině dubna je následovalo ještě asi 30 dalších českých adeptů boje proti bolševismu. 

Předchozí část: Zpackaná odplata za Heydricha: Atentát na Edvarda Beneše 1945 (1)

Slovenské posily

Vedení Kuratoria však mělo zájem na uchování českého rázu Svatováclavské roty (údajně se obávali i toho, že by je Němci mohli podezřívat z budování „československé“ jednotky), takže redaktora a jeho druhy odmítli. Nicméně Morávek byl již na Slovensku spolupracovníkem SD. Nebyl tedy poslán do Lešan, ležících ve vysídleném území SS-Truppenübungsplatz Böhmen, kde se znovu formovaly poslední zbytky Pohotovostních oddílů Hlinkových gard, ale za Dr. Krannichem, který jej dále předal pražské SD. Morávek totiž tvrdil, že před svým odchodem ze Slovenska vybudoval ilegální organizaci mající několik desítek členů.

Navrhl nacistům, že by zpět na Slovensko vyslal své emisary, kteří by skupinu zaktivizovali. On sám by zůstal v Praze a řídil by její činnost pomocí vysílačky. Zásobování zbraněmi mělo být později provedeno letecky. Sicherheitsdienst se rozhodl obě akce spojit, přičemž atentátu na Beneše dal prioritu. Mělo to být symbolické – odpor k obnovení Československa by tak svorně vyjádřili Češi i Slováci, kteří navíc mohli pomoci českým záškodníkům pohybovat se nenápadněji ve slovenském prostředí.

Někdy okolo 22. dubna 1945 se Svoboda seznámil s Morávkem a následně i s jeho kurýry. Byli také tři – mladý gardista a spolupracovník bratislavského SD Jozef Belan, Ladislav Depta a později i jistý Daniel P. (někdy uváděný také jako Danihel). Depta narukoval v roce 1943 do slovenské armády a sloužil v Bratislavě. Koncem srpna 1944 se mu podařilo dostat na povstalecké území, avšak v září padl během bojů v okolí Turčianského Svätého Martina do německého zajetí. Byl převezen do Bratislavy, kde jej údajně čekal soud. Ve chvíli, kdy se přiblížila fronta, se mu podařilo uprchnout. Na útěku pak vyhledal Morávka, s nímž se znal, a ten jej vzal s sebou do Prahy. 

Odjezd do akce 

Na řádný výcvik skupiny, který by zajistil úspěch akce, však už bylo příliš pozdě – obrazně i ve skutečnosti. Dva slovenští účastníci, Jozef Belan a Ladislav Depta sice krátce po výše zmíněné schůzce odjeli do záškodnické školy Werwolfu v Chebu, dorazili tam však právě ve chvíli, kdy se začalo schylovat k boji o město. Druhý den po jejich příjezdu tak musela být celá škola evakuována do Mariánských Lázní. Cheb nakonec Američané osvobodili ve dnech 25.–26. dubna 1945. Oba muži se pak nevyškolení vrátili ze Sudet do Prahy.

Právě v té době získali do sestavy i Daniela P., rodáka ze Záhorské Bystrice. Další výcvik již probíhal v Praze na Štvanici, kde sídlila jednotka Werwolfu. Šlo v podstatě o jednodenní kurs v používání výbušnin, k němuž došlo 27. dubna 1945. Velká pozornost se věnovala těm anglické provenience. Jistě ne náhodou – SD předpokládalo, že by akce po třech letech mohla se vším všudy vyznít jako poněkud opožděná, ale o to pádnější odpověď na atentát na Heydricha! V závěru kursu všichni frekventanti obdrželi 20 m bleskovice, rozbušky, tři kilogramy výbušniny Donarit na osobu a pistoli ráže 7,65 mm.

Následujícího dne, tedy 28. dubna, pak atentátníci v bubenečské vile SD dostali potraviny, čokoládu, cigarety, koňak, letáky slovenského „odboje“, falešné osobní doklady a každý 10 000 slovenských korun. Ve 20.40 téhož dne nasedli do rychlíku a odjeli z Prahy přes Českou Třebovou do Přerova. Již v té chvíli však bylo o úspěchu, nebo spíš o neúspěchu akce rozhodnuto. Bývalý skaut Jiří Málek totiž svým českým přátelům před odjezdem naznačil, že jediným možným řešením vzniklé situace je po příchodu na Slovensko vše ohlásit čs. bezpečnostním složkám.

Rychlý rozpad

V Přerově, v němž se již schylovalo k povstání, se o skupinu postaral bývalý vedoucí důstojník SD v Bratislavě Dr. Lehmann. Nazítří pak atentátníci odjeli do Lipníku nad Bečvou, kde se ubytovali v německém lazaretu, a 1. května se na německém nákladním automobilu dostali do Hranic. Tam už je však nikdo nečekal a do pohraničního Hrozenkova museli 2. května 1945 dojet vlakem. Náhodně našli převaděče, kterému řekli, že utíkají do čs. armády. Měl je vyzvednout na nádraží v Karlově Huti (nyní Karolinka).

V té chvíli však došlo k zásadnímu zlomu. Frontová linie byla nedaleko a kolem sebe viděli zánik třetí říše, které se upsali ke službě. Skupina se tak v podstatě rozpadla. Ladislav Depta, Vladimír Koucký a Daniel P. odmítli pokračovat dál a místo toho se rozhodli „ztratit“ v území dosud ovládaném Němci. Zatímco Danielovi P. se to zřejmě podařilo a nebyl dopaden (jeho „kamarád“ Depta jej naposledy spatřil za Přerovem), Koucký utrpěl střelné zranění v blízkosti fronty a musel být dopraven do nemocnice v Mohelnici.

Alibi na poslední chvíli

S falešnými doklady se po skončení války dokonce vetřel k partyzánům a pak do čs. armády. Koncem května dostal dvoudenní dovolenku do Prahy, kde byl poznán a zatčen. Deptu zastihl konec války v České Třebové. Po několika dnech odjel do Bratislavy a také jej bezpečnostní orgány následně zatkly. Zbylí tři atentátníci, tedy Jan Svoboda, Jiří Málek a Jozef Belan, pokračovali 3. května 1945 z Karlovy Hutě na Slovensko.

V Dolné Marikové, která již ležela na osvobozeném území, se přihlásili na národním výboru. Uvedli, že utíkají z protektorátu a chtějí do čs. armády. Dostali potvrzení a jízdenku do Turčianského Svätého Martina, kde se měli hlásit u doplňovací jednotky. V Žilině se jim pak naskytla jedinečná příležitost – ve stejné době, kdy tam jejich vlak zastavil, měl do města přijet i Edvard Beneš, takže mohli splnit svůj úkol. Na to však již v dané chvíli zřejmě nikdo z nich nemyslel. Všichni tři uvažovali o jediném – záchraně vlastního krku.

Milost od oběti

Aniž by příjezdu prezidenta vyčkali, odjeli tři mladíci do Martina a hned po příchodu do kasáren vše obratem udali tamnímu důstojníkovi Obranného zpravodajství. V této souvislosti jsou ne zcela jasné jejich další poválečné osudy. Většina z nich však nakonec skončila před soudem. Jan Svoboda měl být nějakou dobu ponechán na svobodě. Díky své inteligenci se mu zřejmě podařilo přesvědčit orgány OBZ o vlastní nevině. V Praze se měl v uniformě zúčastnit výslechů svého bývalého kolegy z Kuratoria Jaromíra Victorina, jehož údajně doživotně zmrzačil.

Teprve později vyšla najevo pravé míra jeho viny, načež byl zatčen a spolu s dalšími funkcionáři Kuratoria 3. května 1947 odsouzen v jednom z posledních procesů první retribuce k trestu smrti. Edvard Beneš, o jehož život téměř přesně dva roky předtím usiloval, mu však udělil milost. V roce 1963 se jako jeden z posledních retribučních vězňů dostal na svobodu. Do přízně lidí se lživě vetřel jako účastník třetího odboje a oběť komunistické justiční zvůle. Zemřel ve věku nedožitých 91 let dne 6. prosince 2011.

Skoro každý student technického zaměření sní o tom, že se bude podílet na vesmírném programu. A některým se to i splní. Před pár dny odstartovala z kosmodromu Wallops Flight Facility ve státě Virginia suborbitální raketa, která měla na palubě několik pozoruhodných studentských projektů.

Raketa Terrier Improved Malemute byla součástí programu NASA RockSat-X, který ve spolupráci s agenturou Colorado Space Grant Consortium nabízí studentům možnost pracovat na vesmírných projektech. Raketa letěla podle plánu a dosáhla výšky 158,5 kilometru. Let zakončila v Atlantickém oceánu, ve vzdálenosti 103 kilometrů od místa startu.

Studentské projekty ve vesmíru

Například tým více institucí z Colorada poslal na suborbitální let králičí kožešinu, která vytvářela elektrostatické pole a přitahovala malé kousky hliníku. Podobná technologie by mohla uklízet oběžnou dráhu. Studenti Capitol Technology University měřili rychlost cubesatů pomocí laserů a tým Temple University zase studoval kosmické záření v různých nadmořských výškách.

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Studenti Coloradské univerzity v Boulderu se účastnili s projektem MEGALODON, v jehož rámci měřili rádiové signály od sítě dopplerovských radarů NEXRAD. Tým Marylandské univerzity zase určoval elektrický náboj na simulovaném regolitu v kosmickém prostředí a experiment týmu Portorické univerzity sbíral mikrometeority ve výškách 80 až 110 kilometrů, na nichž poté hledal organické látky, především nukleové kyseliny.

Endeavour zamířil k obloze 8. srpna 2007. Mise STS-118 ovšem nabrala lehce dramatický ráz již necelou minutu po startu, kdy spodní část stroje nedaleko jednoho z poklopů zadního podvozku zasáhl úlomek izolační pěny z vnější palivové nádrže. Vážil jen 15 gramů, nebezpečný byl však rozdíl vzájemných rychlostí: Zatímco fragment okamžitě zbrzdila hustá atmosféra, raketoplán se zapálenými motory stále rapidně zrychloval. Výsledkem se stala nevelká, přesto hluboká díra ve dvou sousedních dlaždicích tepelné ochrany, kterou odhalila inspekce na orbitě. NASA zvažovala, že by posádka při jednom z výstupů zasažené místo provizorně „zapravila“ speciální izolační hmotou.

Opravit, či nechat být?

Mezitím, 10. srpna, dorazil Endeavour k ISS a jeho sedmičlenná posádka se pustila do náročného programu. Během čtyř montážních výstupů propojili astronauti nový příhradový nosník S5 s chladicími, elektrickými a datovými systémy, vyměnili vadný gyroskop, nainstalovali na povrch stanice nové komunikační soustavy a odnesli dovnitř, k návratu na Zemi, dva panely materiálových vzorků, jež delší čas čelily podmínkám kosmu. 

Déle než polovinu mise zvažovala NASA i opravu narušené tepelné ochrany letounu. Počítačové simulace a testy na pozemním hardwaru však ukázaly, že zásah není nutný, a stroj byl oficiálně prohlášen za schopný návratu. Inspekce po přistání potvrdila, že náporem žhavého plazmatu při zpátečním průletu atmosférou se díra nezvětšila a nepoškodily se ani keramické dlaždice v blízkém okolí. 

Dvanáct dní, čtyři výstupy

Endeavour měl jako první raketoplán přenosový systém, který mu po dobu připojení ke stanici dovoloval čerpat energii z jejích solárních panelů, a šetřit tak kapalný kyslík a vodík pro vlastní palivové články. Díky tomu NASA misi prodloužila o tři dny a pobyt na ISS se rozšířil o jeden výstup pro dodatečné montážní úkoly. 

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Odlet se však přece jen musel o den uspíšit, jelikož hrozila evakuace řídicího střediska v Houstonu kvůli hurikánu Dean. Monstrum nakonec město minulo a raketoplán bezpečně přistál v Kennedyho centru na Floridě. Posádka strávila ve vesmíru 12 dní, 17 hodin a 55 minut, urazila 8,4 milionu kilometrů a absolvovala 201 obletů Země.