Podle studie University of Oxford nazvané Budoucnost zaměstnání převezmou stroje v příštích dvaceti letech práci telefonistů, kancelářských asistentů, pojišťovacích agentů či recepčních. V ohrožení se ovšem ocitnou i lidé, kteří obvykle nemají právě vysoké platy a jejichž nahrazování roboty se zatím zdálo příliš drahé: třeba operátoři drtiček, montéři pásové výroby, vazači knih nebo operátoři CNC strojů, kteří už dnes vykonávají většinu práce pomocí tlačítek na programovacím panelu. Všechny zmíněné profese může zastoupit dostatečně inteligentní program a robotická ruka s jemnou motorikou. Podle další studie zase vážně hrozí, že brzy dostaneme přísné robotické šéfy.

Vědci totiž zjistili, že když lidští zaměstnanci pracují pod dohledem mrzutých robotů, dělá to z nich lepší pracanty. Napověděly jim to experimenty s 58 studenty.

TIP: Až nás nahradí chytré stroje: Skladníci, prodavači, novináři i úředníci v ohrožení

Dobrovolníci během experimentů podstupovali známý psychologický Stroopův test, který spočívá v určení barev slov, představujících jiné barvy. Když na studenty dohlíželi přátelští roboti, dobrovolníci uspěli zhruba stejně, jako když se roboti vůbec nezapojovali. Když se ale experimentu účastnili nepříjemní a sarkastičtí roboti, byli dobrovolníci s testem hotovi mnohem rychleji. Už se těšíte na přísné robotické šéfy?

Na počátku června vypukla na Marsu prachová bouře. Postupně zasáhla celou planetu a nevyhnula se ani roverům, které zkoumají povrch rudé planety. Rover Opportunity, který pracuje na Marsu od ledna 2004, to podle všeho schytal nejvíc.

Od 10. června, kdy mu monstrózní prachová bouře pokryla solární panely, se Opportunity neozval. Bez fungujících solárních panelů si rover nemůže dobíjet baterie a nemá tudíž energii. Operátoři se domnívají, že rover přešel do režimu hibernace a čeká, až se zlepší podmínky.

V NASA jsou optimističtí

V NASA jsou nicméně optimističtí a věří, že ještě není vše ztraceno. Baterie roveru byly podle nich před bouří v relativně dobrém stavu a mohly by přežít bouři v relativně dobré kondici.

TIP: Rover NASA Opportunity na Marsu zasáhla obrovská písečná bouře

Výhodou je i to, že bouře zastihla rover Opportunity v době, kdy v dané oblasti začíná marťanské léto. Samotná prachová bouře totiž zvyšuje teplotu prostředí, takže rover zůstane dost teplý na to, aby mohl přežít. Od konce července bouře na Marsu pomalu ustupuje, ale ve vzduchu je stále velké množství prachu. Zřejmě je ho ještě příliš na to, aby rover mohl pracovat.

Letošní velmi horké léto je náročné pro lidi i pro zvířata. Radost z něj ale rozhodně mají archeologové, kteří zkoumají krajinu pomocí leteckého snímkování a dronů. Extrémně vysušená půda totiž velice dobře znázorňuje stopy dávných staveb a dalších lidských výtvorů.

Anglie je letos obzvláště zasažená vedrem a archeologové tam mají doslova žně zajímavých nálezů. Snímkují krajinu jako diví a objevují se před nimi doposud skryté stopy pohnuté historie dlouhých tisíciletí osídlení v Anglii.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

Archeologové si v Anglii již připsali na své konto nově objevené tajuplné ceremoniální monumenty doby kamenné, lidská sídla a pohřebiště z doby bronzové, také doby železné i římské farmy. Výjimečné sucho rovněž odhalilo doposud neznámé objekty na již známých místech, jako je například prehistorická ceremoniální lokalita u u Eynshamu, kde se objevily neznámé pohřební monumenty. Nejde ale jenom o pradávné osídlení. Sucho prozradilo archeologům i ztracené alžbětinské budovy i zahrady v Tixall Hall, které pocházejí z roku 1555.

Jižní Korea platila po dlouhá desetiletí za zaostalou a chudou zemi, direktivně řízenou nesmlouvavými generály. Postupně se ale vyšvihla do pozice jednoho z asijských lídrů nejen na poli obchodu, ale i vědy a výzkumu. Jedna z mála opravdových demokratických republik Asie ovšem žije pod permanentní hrozbou útoku od svého nevyzpytatelného totalitního souseda, což ale dokáže v určitých oblastech přetavit ve svůj prospěch. Neustálá potřeba modernizovat a doplňovat svůj bohatý arzenál z ní totiž dělá jednu z nejvíce expandujících zbrojních velmocí, díky čemuž se Soul dostal do elitní desítky největších světových exportérů zbraní všeho druhu.

Zahraniční politika země se sice orientuje především na spojenectví s USA, to ovšem vůbec neznamená, že by stát rezignoval na vlastní obranné kapacity – ba právě naopak. Jihokorejci tak mají tabulkově sedmou nejsilnější armádu světa, která si navíc udržuje permanentní připravenost čelit ataku (nejen) ze strany KLDR. V Jižní Koreji dodnes existuje povinná vojenská služba, jež podle druhu vojsk trvá až dva roky. A i když část veřejnosti volá po plně profesionální armádě, doplňované dobrovolnými záložáky, tamní vláda nechce o podobných úlevách ani slyšet.

Elita armády

Pověstnou špičku mezi jihokorejskými vojáky pak tvoří muži a ženy speciálních jednotek , které se připravují na vzdušné i podvodní operace. V případě obnovení válečného stavu se svou bývalou severní částí by tyto síly útočily primárně na velící uzly nepřátelských raketových vojsk i  proti základnám určeným k  odpalování jaderných zbraní. Všichni tito speciálové jsou si ovšem vědomi, že jejich ideologií zmasírovaný soupeř bude klást fanatický odpor a úspěch diverzí by proto zaplatili krvavými ztrátami ve svých řadách.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Výcvik útočných komand proto charakterizuje mimořádná tvrdost i snaha připravit vojáky do akce co nejuniverzálnějším způsobem, a to včetně nácviku používání ukořistěných zbraní severokorejské, čínské anebo ještě sovětské provenience. Samozřejmostí je také výuka boje zblízka, při kterém instruktoři čerpají i z metod tradičních korejských bojových umění. Dodejme, že díky současnému „oteplení“ vztahů mezi oběma Korejemi se na jihu chystá první větší redukce armádních stavů po mnoha letech. Do civilu tak odejde zhruba 100 000 mužů z celkových 630 000 vojáků v aktivní službě. Jihokorejskou demokracii bude ovšem i tak hlídat dalších 4,5 milionu záložníků, a to včetně tisíců veteránů od speciálních sil. 

1. Pro kosmonauty a špiony

• Loď: Vostok
• Země: SSSR
• V kosmu: 1961–1963

Sergej Koroljov byl nejen schopným technikem, konstruktérem a organizátorem, ale také se dobře orientoval v realitě tehdejšího Sovětského svazu. Krásný příklad představuje právě loď Vostok, kterou vyvíjel souběžně ve dvou verzích: pro pilotované lety i pro zpravodajské účely (se špionážní kamerou, bez posádky). Mohl tak podle aktuální situace obratně klást důraz na jeden či druhý program, přičemž oba postupovaly vpřed.

Loď se skládala ze dvou částí: z přístrojové s hlavním motorem a podpůrnými systémy (komunikace, nádrže pracovních látek apod.) a z přistávací, která byla zároveň kabinou pro kosmonauta. Návratový modul měl kulovitý tvar, celý jeho povrch pokrýval ablativní tepelný štít a navíc se díky vhodně umístěnému těžišti po vstupu do atmosféry sám stabilizoval. Pro americká i pozdější sovětská plavidla by totiž mohl mít vstup do plynného obalu naší planety při nesprávné orientaci fatální následky.

Loď se nakonec dočkala třinácti misí v programu Vostok, z toho šesti pilotovaných, a čtyř v programu Voschod, z toho dvou pilotovaných. Vojenské verze družice Zenit létaly až do roku 1994 a dosáhly úctyhodných 254 startů!

2. Suborbitální i orbitální

• Loď: Mercury
• Země: USA
• V kosmu: 1961–1963 

Podle původních amerických představ se měli první lidé dostat do vesmíru v letadlech. Bylo to logické, protože se postupně zvyšovala rychlost i dostup zmíněných strojů a nové technologie se objevovaly překotným tempem. Zdálo se tak být jen otázkou času, kdy vznikne letadlo s odpovídajícím dosahem a výkonem motorů, aby zamířilo na oběžnou dráhu.

Americké letectvo skutečně v roce 1957 rozjelo program kosmického kluzáku Dyna Soar, ale když o rok později vznikla NASA, rozhodla se v případě pilotovaných letů vsadit na velmi konzervativní kapsli. Čas dal této sázce na jednoduchost za pravdu: program Dyna Soar byl po šesti letech vývoje pro nepřekonatelné technické potíže zastaven, zatímco loď pojmenovaná Mercury vynesla do vesmíru první americké astronauty.

Stroj měl minimalistické rozměry: na výšku měřil 3,3 m, v průměru 1,8 m a plně natankovaný dosahoval hmotnosti 1 400 kg (mimochodem, samotný teplený štít nového amerického plavidla Orion váží víc). Mercury tak představuje historicky nejmenší kosmickou loď. Nastupování na palubu nebylo žádnou procházkou růžovým sadem: astronauti se protahovali průlezem o průřezu 71 × 66 cm, přičemž měli na sobě skafandr s omezenou pohyblivostí a výhledem a nesměli zavadit o žádné řídicí prvky.

V rámci programu Mercury vzniklo dvacet plavidel a šest z nich se vydalo na pilotovanou misi: dvě na suborbitální (v roce 1961) a čtyři na orbitální (v letech 1962 a 1963).

3. Slepá ulička 

• Loď: Voschod
• Země: SSSR
• V kosmu: 1964–1965

Přestože sovětským lodím Voschod patří místa v historických tabulkách, představovaly slepou uličku. Od počátku měly jako hlavní a jediný cíl „urvat“ některá prvenství v kosmonautice, nikoliv vytvořit dlouhodobý a životaschopný program. Voschod vznikl úpravou jednomístného Vostoku v rekordně krátkém čase: v únoru 1964 se na něm začalo pracovat a v říjnu už startoval s první posádkou. Tomu však odpovídaly možnosti lodi, která se dodnes považuje za nejnebezpečnější v historii kosmonautiky. Záchranné systémy zcela chyběly a jakékoliv selhání by znamenalo smrt posádky. „Je vůbec možné, že se kosmonauti vrátili z vesmíru bez jediného škrábnutí?“ opakoval si v řídícím středisku po přistání první mise hlavní konstruktér Sergej Koroljov.

Pokračování: 10 lodí, které změnily kosmonautiku: Gemini, Sojuz, Apollo, lunární modul

V rámci programu Voschod se uskutečnily dva pilotované lety. Nejprve v říjnu 1964 zamířila do kosmu loď s tříčlennou posádkou: aby se však do jednomístného plavidla všichni kosmonauti vešli, startovali jen v teplákových soupravách a v křeslech trubkové konstrukce. Poté v březnu 1965 letěl Voschod 2 se dvěma muži na palubě, přičemž Alexej Leonov vystoupil jako první člověk do volného prostoru skrz nafukovací přechodovou komoru.

Jericho dnes podle mnohých expertů představuje zřejmě vůbec nejdéle kontinuálně osídlené město světa. Je však třeba dodat, že sídlo bylo za svou předlouhou historii srovnáno se zemí a znovu povstalo z popela minimálně dvacetkrát. Dávní stavitelé jej vybudovali na dnešním návrší Tel es-Sultan (Sultánův kopec), přičemž pozůstatky „prvního“ Jericha se datují už do období 9000 let př. n. l. Na troskách původního města pak vznikala nová a nová stejnojmenná sídla, až se vytvořil dnes 21 m vysoký umělý pahorek. 

Vůbec prvními obyvateli města byli příslušníci takzvané Natufské kultury, kteří zde vybudovali i první kamenné stavby. Přibližně v období 8350–7370 let př. n. l. už v místě existovala osada pokrývající plochu 40 000 m². Pyšnila se i kamenným opevněním, které dnes představuje vůbec nejstarší dochovanou městskou hradbu na světě. Jen pro srovnání – je o celé čtyři tisíce let starší než první egyptské pyramidy. Hradby z nepálených cihel čněly do výše čtyř metrů a zdobila je i kamenná věž. Právě ona představuje památku, která dodnes nedá archeologům i hledačům záhad spát. 

Nejstarší mrakodrap světa 

Věž v Jerichu ční do výše 8,5 m (dříve bývala zřejmě vyšší, ale časem se propadla) a pochází už z období 8000 let př. n. l. Je možné, jde o jednu z vůbec prvních věží v historii. Tento prehistorický „mrakodrap“ má kuželovitý tvar se základnou o průměru přibližně 9 metrů a v horní části se zužuje na 7 metrů. Stěny věže jsou tlusté 1,5 metru a na vrchol vede schodiště s celkem 22 schody, vyrobenými z plochých vápencových bloků. 

Hlavní otázkou pochopitelně zůstává, k čemu zvláštní stavba vlastně sloužila. Hypotéz se nabízí celá řada: Mohl to být  protipovodňový systém, rituální centrum nebo politický symbol společenské moci. Předpoklad, podle nějž se jedná o pohřební mohylu, badatelé zpochybnili, protože se v útrobách stavby nenašly žádné hroby. Až donedávna se také spekulovalo o možnosti, že se jednalo o obranné opevnění, jenže i tuhle teorii již vědci částečně vyvrátili: V době výstavby věže totiž k žádným invazím na toto místo nedocházelo. 

Ochránkyně před temnotou 

Zajímavou teorii nedávno předložili vědci z univerzity v Tel Avivu. Podle ní věž sloužila jako obří astronomické hodiny i symbol politické moci. Badatelé v místě pořídili počítačový model západu slunce v den letního slunovratu, který ukázal, že stín nedalekého kopce Quarantal v tento den dopadal nejprve přesně na věž a poté zahalil do tmy celé Jericho. 

„Myslíme si, že věž byla postavena nejen jako časomíra, ale také jako strážce před nebezpečím přítomným v temnotě představované posledními paprsky světla umírajícího slunce,“ shrnuli svoji hypotézu vědci Roy Liran a Ran Barkai z telavivské univerzity. Podle nich lidé, kteří věž postavili, žili na rozhraní mezi společností lovců a sběračů a zemědělci. Na rozdíl od svých předchůdců nemohli v případě nebezpečí či nejistoty místo opustit a právě věž je měla před silami temnot ochránit.

Slovy Rana Barkaiho „západ slunce byl a stále je považován lidmi za děsivý okamžik“ a právě kvůli zmíněnému strachu vyvinuli předkové ohromné úsilí k vybudování ochranné věže. Svoji roli mohla podle Barkaiho ovšem sehrát i manipulace ze strany elit. Dávní lovci-sběrači se těšili relativní nezávislosti, zatímco trvalé osídlení vyústilo v nutnost rozvrstvení společnosti a jejího řízení. Právě manipulace se strachem mohla elitám napomoci k ovládání běžných obyvatel.

Jako supernovu označujeme hvězdnou explozi: Její příčinou může být buď dvojhvězdná interakce (pak mluvíme o supernovách typu Ia), nebo gravitační kolaps velmi hmotné stálice (sem patří supernovy typu Ib, Ic a II). Vždy se však jedná o významné události, při nichž se v krátkém okamžiku uvolní obrovské množství energie v nejrůznějších formách. Vzniká například rázová vlna, která ničí existující planetární systém, nebo velké množství gama-záření, jež má sterilizující charakter. 

Kdyby supernova vybuchla blíž než 30 světelných let od naší planety, ovlivnila by zemskou biosféru a potenciálně by vyvolala hromadné vymírání „méně odolných“ druhů. Vzdálenější výbuch by znamenal mírnější důsledky a za zcela bezpečnou hranici považují vědci zhruba 6 500 světelných let. 

Do uvedené vzdálenosti přitom narazíme hned na několik potenciálně výbušných hvězd. Největší „hrozbu“ aktuálně nejspíš představuje T Pyxidis, kterou od nás dělí asi 3 000 světelných let: Jako supernova typu Ia by mohla explodovat během následujících 10 milionů roků. Vzdálenost i odhad doby výbuchu jsou však zatíženy velkou nejistotou, a možná nás tak čekají jiná překvapení. Otázkou zůstává například osud obra Betelgeuze ze souhvězdí Orionu.