Letos a příští rok by se stále ambicióznější Čína měla natrvalo zapsat do dějin dobývání Měsíce. První fáze letošní mise Čchang-e 4 přitom již proběhla. V květnu vyrazila k Měsíci téměř půltunová komunikační sonda Queqiao, která zajistí spojení mezi zbývajícími stroji mise a operátory na Zemi.

Mise Čchang-e 4 bude pokračovat v prosinci 2018, kdy k Měsíci vyrazí přistávací modul o hmotnosti 1 200 kg, který bude mít na palubě i 120 kg robotický rover. Tento rover je prakticky totožný s roverem mise Čchang-e 3, slavným Nefritovým králíkem. Zcela zásadní je ale místo přistání této mise, která jako první v historii míří na odvrácenou stranu Měsíce. Modul by měl přistát v oblasti kráteru Von Kármán, na jižní polokouli odvrácené strany Měsíce.

Odvrácená strana a odběr vzorků 

V roce 2019 k Luně vyrazí další pozoruhodná čínská mise, tentokrát Čchang-e 5. Jejím úkolem je dovézt vzorky hornin z Měsíce zpět na Zemi, poprvé od sedmdesátých let. Modul této mise odebere asi 2 kilogramu materiálu, až do hloubky cca 2 metry. Místo přistání je tentokrát na přivrácené straně Měsíce na vulkanické pláni Oceanus Procellarum, která je v češtině známá jako Oceán bouří.

TIP: Vesmírné ambice: Čína připravuje přistání lidské posádky na Měsíci

Ve Spojených státech dnes probíhá horká debata o tom, jak a kdy se vrátit na Měsíc. A Čína mezitím intenzivně sbírá body pro sebe. Jestli se tyto mise podaří, bude pro tuto zemi velkolepý kosmický úspěch. Zároveň již v Číně připravují přistání lidské posádky na Měsíci.

Magnetická rezonance je jedním z nejlepších a nejbezpečnějších diagnostických nástrojů, které jsou dnes dostupné pro pacienty. Lékařům nabízí úžasně detailní pohled do pacientova těla a často významně přispěje k úspěšné léčbě.

Zároveň ale každý, kdo prošel magnetickou rezonancí na vlastní kůži, může potvrdit, že to není právě procházka růžovou zahradou. Bývá to časově náročná, někdy stresující až klaustrofobická procedura. V některých případech trvá skenování i hodinu a zahrnuje chvíle, kdy pacient musí zadržet dech a vydržet to po dlouhou dobu.

Inteligentní a rychlé snímkování

Vědci Newyorské univerzity spojili síly s výzkumnou skupinou Facebooku Artificial Intelligence Research. Společně vyvíjejí magnetickou rezonanci vybavenou umělou inteligencí, které říkají fastMRI.

TIP: Magnetická rezonance může navádět nanočástice proti nádorům

Tuto inteligenci trénují pomocí 3 milionů snímků magnetické rezonance od 10 tisíc anonymních pacientů, aby dokázala vyladit proces pořizování snímků. Cílem projektu je zrychlit snímkování magnetickou rezonancí až desetkrát. Pokud se to povede, usnadnilo by to vyšetření mnoha pacientům i lékařům.

Japonská dopravní společnost JR-West představila dvojici vlaků šinkansen vyzdobených na téma Hello Kitty – roztomilé kočičky, jejíž obrázky už od roku 1974 zpestřují každý myslitelný předmět určený dětem. Často je však nosí i dospělí a díky kultovnímu statusu se Hello Kitty stala třetí nejvýnosnější franšízou na světě (po Pokémonech a Star Wars). Pasažéry budou kočičí vlaky přepravovat do konce letošního léta.

4. Pozapomenuté Gemini

• Loď: Gemini
• Země: USA
• V kosmu: 1964–1966 

Mezi pionýrský program Mercury a lunární Apollo se v letech 1965 a 1966 vtěsnalo deset pilotovaných misí Gemini. Ačkoliv loď na první pohled připomínala „zvětšené Mercury“, nabízela mnohem lepší možnosti manévrování, větší výdrž ve vesmíru i širší dispozice ke kosmickým vycházkám apod. V zásadě se stala jakýmsi „předskokanem“ Apolla a umožnila přípravu posádky i pozemního střediska. O významu programu svědčí rovněž skutečnost, že se všichni astronauti z jeho řad dočkali nominací do posádek Apolla nebo že se ostruhami z Gemini chlubilo pět z šesti velitelů přistání na Měsíci.

Nepřehlédněte předchozí část článku s kosmickými loďmi Vostok, Mercury a Voschod

5. Věčný Sojuz

• Loď: Sojuz
• Země: SSSR
• V kosmu: 1967–dodnes

Už od roku 1958 vyvíjel Sovětský svaz nové plavidlo pro budoucí mise, především pro lunární výpravy. Vostok, v němž nakonec letěli Jurij Gagarin nebo Valentina Těreškovová, disponoval totiž jen velmi omezenými kapacitami. Po několika změnách projektu nakonec spatřila světlo světa loď Sojuz, určená původně k realizaci lunárního programu a později „přeškolená“ na dopravu posádek k vesmírným stanicím. 

V této roli ostatně létá dodnes, přičemž její modernizované verze TMA-M startují s kosmonauty směřujícími k ISS čtyřikrát ročně. Vzhledem k nedostatku financí na nové ruské programy se navíc zdá, že Sojuz bude ještě pár let ve službě, protože vývoj nástupnického plavidla zůstává v nedohlednu. 

Sojuz se skládá ze tří základních částí: V orbitálním modulu vejčitého tvaru tráví kosmonauti většinu času při letu na oběžné dráze, přičemž se využívá rovněž jako skladiště věcí dopravovaných na stanici. Ve zvonovité návratové sekci absolvuje posádka start i přistání a zároveň se jedná o jedinou část lodi, která se vrací zpět na Zemi na padácích. Trojici uzavírá válcovitý servisní modul s nádržemi, řídicím systémem, motory a dvojicí solárních panelů.

6. Měsíční dobrodružství

• Loď: Apollo
• Země: USA
• V kosmu: 1967–1972

Loď Apollo vznikla speciálně pro cesty astronautů na Měsíc a sestávala ze dvou částí: z kuželovitého velitelského modulu, v němž byla po celou dobu letu posádka, a z válcovité servisní sekce zakončené hlavním motorem. Plně natankované plavidlo vážilo 28,8 t – muselo zajistit snížení rychlosti i s lunárním modulem u našeho souputníka a následně odlet. Mimochodem, v kabině Apollo se nacházelo 22 km elektrické kabeláže! 

Loď létala s tříčlennou posádkou, ale v případě nouze mohla pojmout až pět astronautů. Kromě jedenácti startů v lunárním programu dopravila tři mise ke stanici Skylab a jednou se zúčastnila historicky prvního mezinárodního letu Apollo–Sojuz. 

7. Lunární „pavouk“

• Loď: lunární modul
• Země: USA
• V kosmu: 1969–1972 

Traduje se, že když ho astronauti viděli poprvé, mysleli si, že jde o vtip. Americký lunární modul opravdu připomínal všechno možné, jenom ne meziplanetární plavidlo pro výsadek na povrchu jiného světa – přesto byl navržen s maximálním ohledem na efektivitu. De facto se jednalo o dvoustupňovou raketu, přičemž jeden stupeň měl sloužit k přistání na Měsíci a druhý k návratu na lunární oběžnou dráhu. 

Dokončení: 10 lodí, které změnily kosmonautiku: Raketoplány, Buran, Šen-Čou

Patnáctitunový modul nesl dvoučlennou posádku a na povrchu našeho přirozeného satelitu mohl zůstat až tři dny. V pokročilejších verzích měl nosnost 320 kg přístrojů včetně lunárního roveru. Dočkal se jednoho bezpilotního testu, devíti pilotovaných letů a celkem šesti přistání na Měsíci.

Vrtulníkový útok plukovníka Matta se řídil přesně tímto přístupem. Abú Agheila je považována za dokonalou ukázku profesionalizace IDF, ke které došlo v průběhu 60. let. Současně ale s úspěchem výsadkářů nastala hvězdná hodina izraelských tankových vojsk. Danny Matt a jeho muži zůstali od té doby specialisty na akce typu commando.

Mezi válkou a mírem

Stejně jako po konfliktu roku 1956 nenastal ani po šestidenní válce skutečný mír. Izraelci tentokrát nevyklidili Sinaj, zůstali na východním břehu Suezu na opevněné Bar Levově linii. Egypťané podnikali nečekané dělostřelecké přepady, které vyústily v takzvanou opotřebovávací válku trvající do roku 1970. Neustaly ani útoky jednotek Organizace pro osvobození Palestiny přes jordánské hranice do Izraele. IDF reagovaly známým způsobem – přesně cílenými údery.

Předchozí část: Elitní velitel izraelských výsadkářů. Legendární Danny Matt (1)

Matt, který v 50. letech poznal tento způsob boje, napadl 21. března 1968 se svými muži a dalšími izraelskými jednotkami tábor Organizace pro osvobození Palestiny Karameh v Jordánsku. Při akci bylo zabito 150 Palestinců a 60 vojáků jordánské armády. Mezi 28 padlými Izraelci bylo i osm Mattových mužů. O půl roku později, v noci z 30. října na 31. října 1968 uskutečnili výsadkáři operaci Šok – nájezd na cíle v hornoegyptském městě Nag Hammadí. Akce se zúčastnilo 14 mužů, kteří dokázali zničit most přes Nil a velkou trafostanici vysokého napětí. Šlo o odpověď na těžké egyptské dělostřelecké ostřelování izraelských pozic na Sinaji, které si vyžádalo životy 25 vojáků. V roce 1969 se Matt stal velitelem záložní výsadkové brigády, která v šestidenní válce dobyla na Jordáncích Staré Město v Jeruzalémě. 

Nečekaný útok

Přípravy na válku, kterou chystal Egypt spolu se Sýrií v roce 1973, izraelským zpravodajcům unikly, nebo byly nesprávně interpretovány. Oba státy zaútočily na izraelský svátek Jom kipur 6. října 1973. Zaskočení Izraelci se ocitli v defenzivě, dokud severní frontu po čtyřech dnech nestabilizovali a nepřešli do protiútoku. Na Sinaji Egypťané překvapivě snadno přešli na východní břeh Suezu. Izraelskému velení se hned nepodařilo získat kompletní obrázek o situaci, takže na frontu kvapně vyslané divize generálmajorů Ariela Šarona a Avrahama Adana nemohly dostatečně rozvinout své bojové síly.

V prvních dnech utrpěl Adanův úsek těžké ztráty na vojácích i obrněné technice. Nicméně Egypťané neměli dostatečně naplánovaný další průběh války. Izraelcům se proto podařilo stabilizovat frontu a 14. října rozhodnout tankovou bitvu – největší od bitvy u Kurska – ve svůj prospěch. Izraelský průzkum objevil mezeru mezi 2. egyptskou armádou, postupující přes Suezský průplav severně od Velkého Hořkého jezera, a 3. egyptskou armádou, rozmístěnou jižně od jezera. V tomto místě začal izraelský protiútok. Šaron se snažil dostat své jednotky na západní břeh průplavu, aby se dostal do týlu obou egyptských armád a odřízl je.

Udržte předmostí!

Překročením průplavu byl pověřen Danny Matt, velící 247. záložní výsadkové brigádě posílené deseti tanky a oddílem ženistů. Šaronovy a Adanovy jednotky otevřely v divokých bojích úzký koridor přes průplav severně od Velkého Hořkého jezera, které sloužilo jako ochrana levého boku, a Mattovi muži mohli v noci z 16. na 17. října překročit průplav. Čluny převezly na západní břeh kromě výsadkářů také téměř šedesát obrněných transportérů. Zatímco izraelské jednotky na obou stranách koridoru utrpěly těžké ztráty, samotný průnik brigády nepřítel nezaregistroval.

Plukovník Matt uspěl, i když s velkým časovým zpožděním a se dvěma prapory (celkem 750 muži) vytvořil na západním břehu průplavu předmostí. V 1.35 oznámil Šaronovi kódové slovo Acapulco značící úspěch operace. Přesně deset dní po začátku egyptského útoku na východní břeh tak naopak stanuly izraelské síly na západním břehu průplavu. Přestože zpočátku sem nemohly být dopraveny žádné tanky, zajištění pětikilometrového předmostí umožnilo v příštích dvou dnech vybudovat dva mosty – jeden pontonový a druhý složený z kovových válců, který přes poušť přitáhly tanky.

Mattovi výsadkáři ztratili při postupu na sever podél kanálu 12 mrtvých a 22 zraněných mužů. Ztráty Izraelců byly ale mnohem nižší než jejich protivníka. Dalšího rozšíření předmostí už Mattovi muži vlastními silami nemohli dosáhnout. Od rána 17. října bylo předmostí pod těžkou dělostřeleckou palbou Egypťanů. Mezitím však již tři izraelské brigády překročily Suez.

Legenda odchází

Po válce byl Matt jmenován velitelem záložní tankové divize, později se přesunul do administrativních funkcí. Nejprve jako velitel vojenského odvolacího soudu, poté jako koordinátor vládních aktivit v Gaze a na Západním břehu. Nakonec zastával v letech 1982–1992 funkci vojenského ombudsmana. Po svém odchodu z armády v roce 1992 se stal předsedou fondu LIBI, neziskové organizace, která pomáhá vojákům IDF.

Danny Matt měl za sebou téměř půl století v ozbrojených silách židovské Palestiny a státu Izrael. Vysloužilý generálmajor zemřel v prosinci 2013, několik dní před svými 86. narozeninami. V Izraeli je jeho postava součástí historie, mimo svou zemi však zůstal Danny Matt téměř neznámý. 

O existenci neandertálců víme déle než půldruhého století. Přesto nás stále překvapují. Početný mezinárodní tým vedený Laurou Weyrichovou z australské University of Adelaide nyní vyčetl převratné novinky o neandertálcích z jejich zubního kamene.

Zubní kámen vzniká srážením solí ze slin na povrchu zubu potaženého povlakem bakterií. Protože se zubní hygiena neandertálců omezovala jen na odstraňování zbytků potravy nástroji podobnými dnešním párátkům, měli na zubech jak plak, tak i zubní kámen. Usazené soli jsou v neandertálských čelistech jasně patrné i dnes. 

Lauru Weyrichovou zajímalo, zda v hmotě zubního kamene nezůstalo svědectví po ústních bakteriích nebo po potravě, kterou neandertálci konzumovali. Jak bakterie, tak i potrava obsahují DNA, a ta je typická pro daný druh mikroba, rostliny nebo zvířete. Dalo by se ze zbytků DNA v zubním kameni vyčíst, co mívali neandertálci v ústech? Výsledky analýz zveřejněné v předním vědeckém časopise Nature dokládají, že to jde a že zubní kámen skrývá úžasné příběhy.

Masožravci a vegetariáni

Vědci prověřili zubní kámen neandertálců, kteří žili před 50 000 roky na severu Španělska v jeskyni El Sidrón, a také usazeniny ze zubů neandertálců obývajících před 36 000 lety belgickou jeskyni Spy. DNA izolovaná z kamene na zubech prozradila, že belgičtí neandertálci jedli maso srstnatých nosorožců a divokých ovcí podobných dnešním muflonům. Pochutnávali si ale i na houbách: v oblibě měli hnojník mrvní. 

Potvrdily se tak představy o úlovcích neandertálců, jež si vědci vytvořili na základě nálezů zvířecích kostí v jejich sídlištích. V Belgii zatím nebyly nalezeny kosti muflonů ulovených neandertálci, ale tato zvířata tu žila a byla celkem hojná. 

Slabost neandertálců pro houby je pro vědce novinkou, protože se po plodnicích přes propast věků většinou nedochovají ani ty nejmenší stopy. DNA v zubním kameni však jejich konzumaci odhalí. 

Ačkoli máme neandertálce spojené s představou lovců a jedlíků masa, v jeskyni El Sidrón se zřejmě zvěřinové hody nekonaly. DNA ze solí na zubech těchto lidí neobsahuje dědičnou informaci zvířat. Neandertálci z El Sidrónu byli vegetariáni. Živili se semeny z šišek pinií, lesními mechy a houbami, např. klanolístkou obecnou. 

Pravěký aspirin a penicilin

Jak přiznává Laura Weyrichová, největší překvapení zažila, když v zubním kameni našla stopy po DNA topolu chlupatoplodého. Tento strom obsahuje v kůře a větvičkách kyselinu salicylovou, která je přírodní obdobou aspirinu. Neméně překvapivý byl nález zbytků DNA plísně štětičkovce druhu Penicillium rubens, která roste na nejrůznější vegetaci a obsahuje antibiotikum penicilin. Pozoruhodné je, že se DNA z topolu i štětičkovce vyskytovala v zubním kameni na jedné jediné lebce. Ta zároveň nesla neklamné stopy po těžkém zánětu zubu. Je tedy pravděpodobné, že pravěký člověk tlumil kruté bolesti přírodním aspirinem a zánět se snažil potlačit přírodní obdobou penicilinu! 

TIP: Kdo může za naše alergie? Geny, které jsme získali křížením s neandertálci

Bolavý zub nebyl jediným zdravotním trablem tohoto neandertálce. V zubním kameni měl uvězněné zbytky DNA náležející parazitické jednobuněčné houbě Enterocytozoon bieneusi. Ta vyvolává onemocnění označované jako mikrosporidióza. U neandertálce se patrně projevilo zánětem žaludku. Na to mu ale topolová kůra a listí pokryté plísní zřejmě nezabraly. 

Pravěké polibky

Další zajímavost představuje důkaz o výskytu bakterie Methanobrevibacter oralis. Její blízce příbuzný kmen známe i z úst současných lidí. Z rozdílů v DNA obou mikrobů – našeho a neandertálského – vyplývá, že jejich společný předek žil zhruba před 100 000 roky. Předci lidí Homo sapiens se ale s předky neandertálců evolučně rozešli mnohem dříve – přinejmenším před 400 000 roky. Znamená to, že si naši předci bakterii vyměnili s neandertálci v době, kdy už měly oba druhy člověka za sebou poměrně dlouhý samostatný vývoj. Před 100 000 roky se mohli potkat nejspíš kdesi na Blízkém východě. A jak si ústní bakterii předali? „Do úst se musela bakterie dostat se slinami. K tomu mohlo dojít třeba při společném hodování nebo při polibku,“ vysvětluje Laura Weyrichová. 

Normální papír se hýbe, jenom když zafouká vítr. Američtí badatelé ale vyvinuli papír, který je možné rozhýbat elektrickým proudem. Je potažený vodivým termoplastem, který způsobuje, že se při průchodu elektrického proudu papír zvoleným způsobem pohne.

Elektricky aktivovaný papír je vlastně úplně obyčejný papír do kopírky, na který se běžně dostupnou a levnou 3D tiskárnou natisknou vzory z kontinuálního vlákna komerčně dostupného kompozitu grafenu a polymeru polyaktidu o tloušťce půl milimetru.

TIP: Origami baterie z papíru a trochy špinavé vody, za pár centů

Když takovým vylepšeným papírem neprochází elektrický proud, zůstává ve stále stejném tvaru. Po zapojení elektřiny se vodivý termoplast zahřeje, roztáhne se a vyvolá pohyb papíru, na který je natištěný. Vědci si pochvalují, že proměnili papír v úplně jiný materiál, který může mít rozmanité využití - ryze praktické, ale i například umělecké. 

Důvodů, proč se z Alexandra stala legenda, bylo mnoho. Kromě jeho pozoruhodné bystrosti a toho, že byl královským synkem, mu pomohl fakt, že se narodil do mimořádně příznivé doby – tedy alespoň pro Makedonii. Ani po zdlouhavé a krvavé peloponéské válce (431–404 př. n. l.) nebyl v Řecku mír. Jednotlivé řecké státy neustále válčily mezi sebou a z jejich vzájemné nevraživosti začala těžit země, která do té doby stála mimo centrum dění – Makedonie. Její vzestup byl opravdu raketový. Během třiceti let se z nevýznamného království stala obrovská říše, která ovládala většinu známého světa. Zásluhu na tom měli především dva muži, král Filip II. (382–336 př. n. l.) a jeho syn Alexandr.

Chlapeček pánem Řecka

Když byl roku 336 př. n. l. Filip na svatbě své dcery úkladně zavražděn, nastoupil na makedonský trůn devatenáctiletý Alexandr. Do kralování skočil oběma nohama. Nechtěl nikoho nechat na pochybách, že je přinejmenším stejně schopným a silným panovníkem jako jeho otec. Nejdříve se sérií politických vražd zbavil svých odpůrců na makedonském dvoře a poté silou zakročil proti Thrákům, kteří po Filipově smrti od Makedonců odpadli.

Thrákové byli silní soupeři. Už skoro dva tisíce let před našimi husity používali vozovou hradbu a zajímavou taktiku, během níž pouštěli naložené vozy z prudkých kopců na postupující pěšáky. Alexandr o tom ale věděl a před střetnutím s Thráky dal vojákům rozkaz, aby se v případě potřeby rozestoupili nebo se položili na zem a vytvořili ze štítů ochranný kryt, po kterém thrácké vozy přejedou. Jeho plán vyšel na jedničku, Thrákové byli poraženi a museli s Makedonci uzavřít mírovou smlouvu. Ze severu tedy Alexandr své království zajistil. 

Na jihu, v Athénách, už ale proti němu zase začínal kout pikle Démosthenés. Bouřil veřejné mínění a podněcoval Řeky ke vzpouře. Pravděpodobně nevěřil, že mladý makedonský král, kterého označoval za neškodného chlapečka, bude stejně obtížným soupeřem jako jeho otec. Mýlil se. Alexandr vtrhl do Řecka a rozbořil Théby, kde proti němu Démosthenés zorganizoval povstání. Alexandrovi vojáci pobili šest tisíc Thébanů a zbylých třicet tisíc zajatců nechal mladý král prodat do otroctví.

Potom vytáhl proti Athénám s tím, že když ho Athéňané, dokud válčil s Thráky, nazývali chlapcem, a když byl v Thesálii jinochem, chce se jim ukázat jako muž u aténských hradeb. Vyděšení Athéňané po událostech v Thébách raději k Alexandrovi okamžitě vyslali poselství s žádostí o milost. K jejich překvapení ji přijal a místo boření dalších řeckých měst svolal, stejně jako předtím jeho otec, všeřecký sněm do Korinthu, kde se nechal potvrdit novým vůdcem spojeneckého tažení proti Persii.

Vstříc Asii

Alexandr byl spokojen, vítězně se vracel do Makedonie, aby co nejrychleji připravil vše potřebné k výpravě do Asie. Ve starověku bylo zvykem před začátkem válečného tažení konzultovat s bohy jeho výsledek. K tomu účelu sloužily věštírny. Nejznámější z řeckých věštíren ležela v Delfách ve středním Řecku. Pro Alexandra to byla na zpáteční cestě do Makedonie poněkud zajížďka, ale věštbu od delfské Pýthie si nemohl nechat ujít.

Když se ale po strastiplné cestě horami do Delf konečně dostal, našel věštírnu z náboženských důvodů zavřenou. Čekat dlouhé dny na její otevření se netrpělivému horkokrevnému králi nechtělo. Pýthii se nejdřív snažil přesvědčit dary, aby udělala výjimku. Když neuspěl, vtrhnul osobně do domu nebohé ženy a násilím ji vlekl do chrámu. Vyděšená Pýthie spontánně vykřikla: „Ó synu můj, nikdo ti neodolá.“ Jakmile to Alexandr zaslechl, Pýthii pustil s tím, že už má věštbu, pro kterou přišel. Rychle opustil Delfy a pokračoval do Makedonie.

Během podzimu a zimy roku 335 př. n. l. Alexandr postupně shromažďoval nejen vojáky, ale i experty na stavbu obléhacích strojů, historiky, zeměpisce a dokonce i filosofy. Podle Plútarcha mělo jeho vojsko celkem 30 až 43 000 pěšáků a čtyři až pět tisíc jezdců. Na zaopatření tohoto kontingentu a odměny svým druhům vydal celý svůj majetek. „A co ponecháš, králi, pro sebe?“ zeptal se Alexandra jeden z jeho druhů. „Naději,“ odpověděl král. Správu království ve své nepřítomnosti Alexandr svěřil Antipatrovi, jednomu ze svých nejdůvěryhodnějších velitelů, a jen s nadějí a svými vojáky se na jaře roku 334 př. n. l. vydal na cestu dlouhou bezmála 40 000 kilometrů. Na cestu, na jejímž konci se stal pánem světa. 

Gravitační singularita je konstrukt vyplývající z obecné teorie relativity. Jedná se o objekt, jehož gravitační působení překročí všechny meze, a podle zmíněné teorie se tento objekt zhroutí do hmotného bodu – do tělesa s nekonečně malým rozměrem, a tedy i s nekonečně malým objemem. Jeho hustota je v důsledku toho nekonečně velká, neboť hmotnost je naopak konečná a prakticky se shoduje s hmotností tělesa, z nějž gravitační singularita vznikla. 

I jiné fyzikální veličiny dosahují formálně nekonečných hodnot. Problém popisu singularit tkví zejména v tom, že se při uvedených extrémních podmínkách dostáváme za hranici předpokladů, za nichž byla obecná teorie relativity zformulována – v gravitačních singularitách tudíž přestává platit. 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Gravitační singularita se možná nachází v centru každé černé díry, od hypotetických primordiálních děr (jež se zatím sice nepodařilo detekovat, ale zřejmě vznikly ve velkém množství v raném vesmíru) přes hvězdné díry až po černé veledíry v jádrech galaxií. 

Ačkoli park Arches je určitě známější než Canyonlands, druhá jmenovaná oblast bezesporu disponuje formacemi, které návštěvníky uchvátí stejně spolehlivě jako Delicate Arch nebo Balanced Rock.

TIP:  Indonéský Národní park Komodo- Dračí doupě na ostrovech

Možná vůbec nejznámějším místem je kamenný oblouk Mesa Arch, který se klene nad okrajem více než 150 metrů vysoké skalní stěny. Díky tomuto uspořádání se návštěvníkům nabízí neopakovatelný pohled na fascinující krajinu utažských kaňonů zarámovanou kamenným obloukem.