Mezinárodnímu týmu astronomů pod vedením vědců z Max Planck Institute for Astronomy se podařilo pořídit úžasné záběry probíhajícího procesu formování planet v okolí mladé trpasličí hvězdy PDS 70. Pomocí přístroje SPHERE – jednoho z nejvýkonnějších lovců exoplanet současnosti – získali první spolehlivá pozorování mladé planety označené PDS 70b, která si razí cestu hmotou protoplanetárního disku obklopujícího mateřskou hvězdu.

Planeta je na těchto nových záběrech zachycena velmi zřetelně jako jasný bod ležící vpravo dole od zastíněného středu snímku. Ve svém systému se nachází asi tři miliardy kilometrů od centrální hvězdy, což je zhruba srovnatelné se vzdáleností Slunce a planety Uran. Analýza ukázala, že PDS 70b je obří plynnou planetou o hmotnosti několikrát převyšující Jupiter. S povrchovou teplotou kolem 1 000 °C je mnohem teplejším světem, než jakákoliv z planet Sluneční soustavy.

Planeta s oblačnou atmosférou

Objev průvodce hvězdy PDS 70 je mimořádně zajímavým vědeckým výsledkem, který již vyústil v další následný výzkum tohoto systému. Dalšímu vědeckému týmu, na jehož práci se podílí také řada astronomů z objevitelské skupiny, se v několik uplynulých měsících podařilo provést následná detailní pozorování mladého planetárního průvodce hvězdy PDS 70. A získali nejen mimořádně detailní snímek disku s planetou uvedený v této zprávě, ale podařilo se jim pořídit také spektrum planety. Pečlivá analýza ukázala, že atmosféra planety je zahalena oblaky.

„Tyto výsledky nám přinášejí nový pohled na složité a málo pochopené rané fáze planetárního vývoje,“ říká André Müller, vedoucí druhého týmu, který zkoumal tuto mladou planetu. „Potřebovali jsme pozorovat planetu v disku u mladé hvězdy, abychom skutečně pochopili procesy stojící za formováním planet.“ Na základě známých fyzikálních vlastností této planety a její atmosféry budou astronomové schopni testovat teoretické modely popisující formování planet.

Cestovatelsky už jsme absolvovali leccos, a tak se naše zraky začaly podvědomě orientovat na co nejneobvyklejší výzvy. Tak došlo k tomu, že jsme v prosinci 2011 podnikli netradiční expedici na západní pobřeží USA. Za cíl jsme si dali projet ve dvou lidech během osmi dnů z jihu na sever Everglades a přitom po moři obeplout nejjižnější pevninský bod USA – legendární Cape Sable. Pokud byly naše informační zdroje spolehlivé, stejnou výpravu kombinující dlouhé etapy v Everglades i po moři před námi ještě žádný Čech nepodnikl. Čekalo nás 180 kilometrů skutečné divočiny bez zdroje pitné vody, z velké části v labyrintu mangrovových ostrůvků mezi krokodýly, aligátory a žraloky.

Do království aligátorů

Naším východiskem bylo městečko Flamingo na samotném jihu Everglades. Tam jsme vyložili půjčené kajaky a nacpali je až po okraj vybavením, jídlem a pitnou vodou. Ještě před tím jsme ale museli v kanceláři správců parku přesně den po dni registrovat plán cesty a rezervovat konkrétní tábořiště na každý den. V poměru k rozloze Everglades je totiž tábořišť poměrně málo a můžete si je rezervovat nejdříve 24 hodin před začátkem výpravy. Plánování je klíčem k úspěchu, protože kromě mořských pláží Cape Sable je kvůli všudypřítomné vodě možné spát jen na několika malých, uměle postavených molech zvaných „chickees“. Na ty se ale často vejde jen jediný stan. Pokud vám tedy důležitou Chickee vyfoukne nějaký rybář s motorákem, může se klidně stát, že si do cestovního plánu denní etapy musíte přihodit dalších 20 kilometrů, abyste se dostali k dalšímu nejbližšímu tábořišti.

Ještě ve Flamingu nás v přístavu uvítala skupina kapustňáků. S těmi už jsme se ale stihli dostatečně seznámit o kus severněji v městečku Crystal River, kde jsme je skoro týden drbali na břiše. Takže jsme se s těmito sympatickými savci z řádu sirén (Sirenia) moc nezdržovali a vyrazili směrem na sever do říše aligátorů. Už jsme se nemohli dočkat, až je budeme pozorovat z kajaků přímo v jejich království.

Hlavně obezřetně

Při pádlování vodami Everglades uvidíte aligátory polehávat v okolních magrovech nebo s opatrnou zvědavostí plavat nedaleko od vašeho člunu. Ještě častěji je ale jen uslyšíte, jak z obavy před vámi s hlasitým šplouchnutím sklouznou do vody, protože na břehu si připadají zranitelní. Občas vás taky mohou vyděsit gejzíry vody, které začnou z ničeho nic vystřikovat přímo u vašeho kajaku. Pravděpodobně jde ale jen o aligátora, kterého při odpočinku těsně pod hladinou vylekalo pádlo a teď se jen rychle snaží dostat z jeho dosahu. Pravidlo číslo jedna zní, že když se vás velcí dravci bojí, je všechno v pořádku.

Aligátoři mohou být člověku nebezpeční, ale nehod se stává jen velmi málo. Navíc většinou souvisí s nedodržením základních pravidel bezpečného pohybu v oblasti jejich výskytu. Hlavní je vydržet se nekoupat na místech, kde se aligátoři vyskytují, a už vůbec ne se psy, které zubatí plazi milují. Také je důležité aligátory nekrmit, nechodit v noci blízko k vodě a dávat pozor, kam v přírodě šlapete. Obezřetní buďte i v případě, že uvidíte mláďata, protože jejich máma určitě nebude daleko a může být velmi agresivní. Obecně platí, že přes zimu jsou aligátoři výrazně méně nebezpeční než v létě. Jsou o něco menší než krokodýli a kusy dlouhé přes 3,5 metru potkáte jen občas. Velký čtyřmetrový aligátor ale může vážit i půl tuny a největší zdokumentovaný jedinec byl dlouhý téměř šest metrů. Přesto, když dodržíte základní pravidla, jsou rizika velmi malá.

Nepříjemní průvodci

Na aligátory jsme si brzy relativně zvykli, ale lehce nervózní jsme začali být z občasných návštěv žraloků, kteří se kolem nás brzo objevili. V okolí Everglades se často vyskytují nebezpeční žraloci býčí, velcí a nádherní žraloci citronoví nebo skákající žraloci krátkoploutví. K dobrému pocitu z tohoto doprovodu nepřispíval ani fakt, že na Floridě je celosvětově zaznamenán největší počet útoků žraloků na člověka. Kalná a naprosto neprůhledná voda nechává dost prostoru pro fantazii, a tak si můžete jen domýšlet, jestli je dvaceticentimetrová zahnutá ploutev, která v těsné vzdálenosti zezadu sleduje váš kajak, vidět celá, nebo jde jen o vyčuhující špičku.

Všimli jsme si, že žraloci zřejmě s oblibou loví v mangrovových mělčinách, kterými jsme projížděli. Voda od lovících žraloků před námi stříkala vysoko do vzduchu a jeden středně velký kus dokonce vyskočil nedaleko od nás celý z vody. Výsledkem bylo, že u nás začala vzrůstat nechuť z jakéhokoliv důvodu na kajaku eskymovat nebo dokonce z lodi vyplavat. Dost na tom, že jsme pořád čekali, jestli nám něco nechňapne po pádle, protože i takové případy se prý stávají. Pravidlo číslo dvě zní, že když před vámi velcí dravci nemají respekt, je to důvod ke zvýšené opatrnosti.

Z problému do průšvihu

Třetího rána nás ještě před vyjetím na vodu přivítalo přímo u tábořiště velké hejno zhruba deseti mohutných žraloků. Chtěl jsem otestovat, jak moc se budou zajímat o dění ve svém okolí a hodil jsem těsně ke břehu pár mušliček. K místu hned připlaval jeden z návštěvníků, a jak v mělké vodě dřel břichem o dno, nakláněl se až na bok. Měli jsme obavy, že by mohlo jít o agresivní žraloky býčí, ale odliv by nás brzo uvěznil na mělčině, takže jsme stejně museli na moře. Vzhledem k malému ponoru kajaků jsme zvolili strategii držet se v nejmělčí vodě u břehu tak, aby nás žraloci nemohli podplouvat a my o nich měli dokonalý přehled.

Strategie skvěle fungovala a žraloci nás jen z nějakých dvaceti metrů hlídali, jak v přílivovém proudu s pocitem relativního bezpečí plujeme podél mangrovů do ústí blízké řeky. Tam jsme se ovšem z ničeho nic ocitli přímo uprostřed houfu velkých mořských krokodýlů. Dva obzvlášť mohutné kusy se slunily na břehu asi dvanáct metrů od našich kajaků, a to i přes to, že vzácný severoamerický mořský krokodýl je pověstný svojí plachostí. Podle všech dostupných informací má zmizet dřív, než se k němu člověk přiblíží na čtvrt kilometru. Bohužel, tyhle informace krokodýli zřejmě neměli k dispozici.

Co nejrychleji zmizet

Tři ohromné krokodýly jsme měli na břehu po levici, dva před sebou ve vodě a další dva až tři po pravici, kde se o pozice dělili se žraloky. Všichni nás zvědavě sledovali, jako by si nebyli úplně jisti, zda mohou věřit vlastním očím. Jinak se ale evidentně neměli k žádné potenciálně nebezpečné akci, takže jsme usoudili, že si můžeme dovolit malou pauzu. Přestali jsme pádlovat a začali fotit.

Po chvíli se ale jeden ze šupinatých obrů na břehu zvedl do úrovně našich očí (z kajaku má člověk trochu jinou perspektivu), důkladně si nás prohlédl, vklouzl do vody a začal plavat směrem k nám. V té chvíli jsme se rozhodli raději z krokodýlího teritoria zmizet. Nekompromisně jsme propádlovali ze sevření ven směrem, kde bylo zubatých tlam relativně nejmíň. Pravidlo číslo tři totiž zní, že když se o vás velcí dravci zajímají a jdou si vás prohlédnout zblízka, je čas co nejrychleji zmizet, abyste později vůbec měli možnost řídit se podle nějakých pravidel.

V kontaktu s divočinou

Setkáními s velkými zvířaty ale přírodní zážitky z Everglades nekončí. Dravci dodávají výpravě krásu a dobrodružství, ale skutečné problémy paradoxně způsobují zvířátka malá až skoro neviditelná. Mluvíme o komárech a malinkatých kousavých muškách známých jako „no-see-ums“. Při pádlovaní na vodě, když svítí sluníčko nebo fouká vítr, nebývá hmyz problém. Ale za soumraku a za úsvitu vám bzučící trapiči dokáží připravit hotové peklo.

Na komáry celkem zabírá repelent a moskytiéra, stačí je za každou cenu udržet mimo stan a nosit síťku přes hlavu. Kousavé mušky ale repelent spíš nabudí. Pod síťku přes hlavu vám klidně vlezou, takže možností ochrany moc není. Někdy byly jejich roje tak husté, že člověk bez síťky skoro nemohl dýchat, a tak jediné, co můžete udělat, aby vás nedohnaly k šílenství, je snažit se v kritických denních dobách zůstat ve stanu. V praxi to vypadá tak, že při bezvětří musíte do stanu někdy už hodinu před západem slunce, a tak se opravdu snažíte, abyste denní etapu zvládli včas. Vstávat před osmou pak nemá vůbec cenu, pokud opravdu, ale opravdu nemusíte. Naštěstí je však kousavý hmyz sezónní záležitost a tak se mu lepším načasováním výpravy můžete i skoro úplně vyhnout.

TIP: Největší krokodýli světa: Rekordmani současnosti i minulosti

Everglades si pro vás dokáže připravit novou výzvu na každý den a někdy dá člověku pořádně zabrat. Jindy ale jen klidně pádlujete divokou přírodou nebo odpočíváte daleko od lidí na prosluněné chickee. Kolem vás propluje delfín, vzlétne hejno ibisů a kousek od vás se mezi mangrovy nerušeně vyhřívá aligátor. V té chvíli si uvědomíte, že tak nádherný a silný pocit z kontaktu s divočinou vám dá málo míst na světě. Krásy Everglades nejsou pro každého, ale snad právě proto si odsud i po krátké návštěvě odnesete zážitky na celý život.

Je dnes na Marsu život? V tuhle chvíli nevíme. Nevíme ani to, jestli život na rudé planetě existoval, když to byl svět s většímu množství vody a vzduchu. Teď se ale poněkud změnila situace, když planetární vědci pomocí radaru objevili na Marsu podzemní jezero s kapalnou vodou.

Před pár dny badatelé ohlásili, že pod jižním pólem rudé planety v oblasti Planum Australe, v hloubce asi 1,5 kilometru, je se vší pravděpodobností jezero kapalné vody o velikosti asi 20 kilometrů. Není jasné, jak je hluboké, ale mělo by to být nejméně pár desítek centimetrů. Snad každého po ohlášení takového objevu napadlo, jestli by v takovém jezeru mohl být nějaký jednoduchý život?

Jezero pod jižním pólem Marsu

Podle odborníků, kteří to vyjádřili stručně a jasně, nevíme. Prozatím se můžeme orientovat podle zkušenosti s podobnými případy na Zemi. Vědci už objevili izolovaná jezera pod ledem v Antarktidě, tedy v těch nejméně přívětivých místech na Zemi. A přesto jsou plná mikrobiálního života. Podmínky v jezeře na Marsu by ve skutečnosti měly být o něco méně drsné, než pod ledem Antarktidy.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Voda je každopádně nezbytnou podmínkou pro výskyt života pozemského typu. Teď můžeme počítat s tím, že na Marsu taková voda nejspíš je, snad i dlouhodobě, i když pod povrchem. Otázkou je, kdy se odhodláme poslat na jižní pól Marsu průzkumníky, aby to tam pořádně prozkoumali.

Globální oteplování přináší řadu změn. Některé jsou velmi nápadné, jiné snadno přehlédneme. Řady takových změn se obáváme, ale některé mohou být i docela estetické. Právě to se týká nočních svítících oblaků.

Za rozbřesku či při soumraku se občas objeví pěkný úkaz. Jsou to nejvyšší ze všech oblaků, která se vyskytují 80 až 85 kilometrů nad zemí. Tvoří je malé krystalky zmrzlé vody, které jsou ozařovány slunečním svitem zpoza horizontu.

TIP: Tajemství kondenzačních stop: Žádná konspirace, ale globální oteplování

V poslední době jsou noční svítící oblaka stále častější a lépe pozorovatelná. Doposud jsme je mohli pozorovat v letních měsících a zhruba od 50 stupně severní či jižní zeměpisné šířky. Díky globálnímu oteplování se to ale mění. Odborníci se domnívají, že kvůli oteplování je ve výšce kolem 80 kilometrů výrazně více vodní páry a tím pádem i více krystalků ledu. Naše noci teď budou zářivější.

Přibližně 1 200 km jihozápadně od argentinského Buenos Aires se v zálivu Golfo Nuevo rozkládá zdánlivě obyčejné pobřežní město Puerto Madryn. Ve skutečnosti je však v mnohém unikátní: Především tvoří bránu k jedné z nejkrásnějších pobřežních oblastí s divokou faunou, a to na poloostrovech Valdés a Punta Tombo. 

Kořeny Puerto Madryn – první obce, kterou v Argentině založili přistěhovalci z Walesu – sahají až do roku 1865. Dnes se jedná zejména o plážové letovisko a cílový přístav vyhlídkových lodí brázdících jižní Atlantik. Tamní písečné pobřeží přímo vybízí k opalování, plavání, potápění i windsurfingu. Zmíněné aktivity organizuje celá řada tzv. balnearios – letovisek, kde kromě půjčoven nejrůznějšího vybavení najdete i kavárny a bary. 

Historických domů stojí naopak ve městě jen hrstka. Patří k nim především opravená stavba Chalet Pujol, kde sídlí muzeum oceánografie a přírodních věd. V budově z roku 1917, korunované mohutnou kopulí, můžete v prosvětlených vitrínách obdivovat mořský ekosystém regionu a připomenout si i místní velšské dědictví. 

Mezi velryby a buřňáky

Hlavní chloubu města ovšem představuje ekologické a kulturní středisko Ecocentro Puerto Madryn, jež vzniklo v tradičním koloniálním stylu s doteky viktoriánské architektury. V atriu i mezipatře najdete expozice mořského života a z třípatrové věže se otevírá jedinečná vyhlídka na poloostrov Valdés. Kromě trvalých expozic láká centrum na mnoho dočasných výstav výtvarného umění, obvykle s ekologickou tematikou. 

Hlavní atrakci však představují velryby, které připlouvají v zimě a lze je pozorovat přímo u břehu. Turistům, kteří se chtějí kochat pohledem na gigantické kytovce, stačí zamířit po štěrkové cestě pouhých 17 km na sever od města, kde velryby plavou přímo u pláže El Doradillo. Asi 15 km jihovýchodně od Puerto Madryn se zas rozprostírá chráněná oblast Punta Loma. Proslula výskytem lachtanů hřívnatých, ale i mnoha druhů ptáků, včetně buřňáků obrovských, kteří se podobají rackům a mají rozpětí křídel až 2 metry. 

V mořích i na souši 

Poloostrov Valdés, podobný ostří středověké sekery, vyčnívá přímo do jižního Atlantiku. Pokrývá jej převážně pustá půda se solnými jezírky a kopce s křovisky. Pláže a tamní vody ovšem hustě zabydlela mořská fauna, a oblast tak od roku 1999 figuruje na seznamu UNESCO. Valdés zároveň nabízí jednu z nejvítanějších atrakcí atlantického pobřeží: Lze tam spatřit velryby jižní, rypouše, lachtany hřívnaté, mnoho ptačích druhů a s trochou štěstí i kosatky. Velryby připlouvají v červnu a zůstávají do poloviny prosince, tučňáci se v místě kolébají zhruba od října do března a kosatky se objevují během přílivu od února do dubna. 

Na souši se pak pohybuje například lama guanako podobná velbloudovi, jež spásá vnitrozemské křoviny i chaluhy na pobřeží. S výškou až 115 cm a váhou i 120 kg se řadí k největším divoce žijícím suchozemských zvířatům Jižní Ameriky. K výrazným obyvatelům regionu patří také nandu pampový – nelétavý opeřenec podobající se pštrosovi, kterého lze potkat, jak křižuje tamní prašné cesty.

Po stopách lidu Tehuelche

V informačním centru parku – na šíji Istmo Carlos Ameghino, jež spojuje Valdés s pevninou – zjistíte víc o historii národní turistické rezervace, která na poloostrově vznikla již v 60. letech minulého století. Dozvíte se například, že už před 14 500 lety žili v oblasti lovci a sběrači kmene Tehuelche, kteří prosluli i jeskynním uměním. Španělé a Argentinci později v regionu získávali sůl a vyrostla tam rovněž řada ovčích farem, z nichž mnohé fungují dodnes. 

Ostrov Isla de los Pájaros na severní straně úžiny, přímo u břehu zálivu Golfo San José, se stal domovem hnízdících kormoránů, racků, volavek a v létě také hrabavých tučňáků magellanských. K mělkým vodám zálivu Golfo Nuevo, kde v zimě a na jaře vyvádějí mláďata velryby jižní, se nejsnáz dostanete přes Puerto Pirámides, jedinou vesničku na poloostrově. V zimě odtud vyplouvají lodě s návštěvníky dychtícími pozorovat velryby, v létě pravidelně přijíždějí argentinští turisté i zahraniční milovníci divoké zvěře. 

Pobřeží lachtanů 

Téměř uprostřed poloostrova vznikla tektonickým propadem proláklina Salinas Grandes: Sahá 42 m pod hladinu moře, a představuje tak nejnižší bod jihoamerické pevniny. Kdysi sloužila jako zdroj soli prvním majitelům ovčích farem. 

Na jihovýchodě poloostrova se tyčí výběžek Punta Delgada s výrazným majákem, od nějž vede příkrá stezka k přílivovým jezírkům a na písečné pláže. V létě na ně vylézají rypouši a po celý rok žijí u tamních břehů lachtani hřívnatí. Nejpůsobivější pohled ovšem skýtají kosatky, které se vrhají na pláž, aby stáhly lachtaní mláďata do oceánu. 

Ohrožený svět tučňáků 

Přibližně 100 km jižně od Puerto Madryn stojí za návštěvu i přírodní rezervace Punta Tombo: Buřňáci obrovští tam plachtí nad břehem, nelétavé kachyně patagonské pádí skrz příboj, kormoráni sedí ve skalních hnízdech a černobílí ústřičníci s rudými zobáky se toulají mezi skalisky. 

Největším lákadlem však zůstávají tučňáci magellanští: V místě se vyskytují od půlky září do začátku dubna a někdy jich bývá i půl milionu. V Punta Tombo hnízdí a připravují se na migraci do Brazílie, kde tráví chladnější polovinu roku. K argentinskému pobřeží se znovu vracejí v září se studenými proudy bohatými na ryby, takže se cestou před zahnízděním vykrmí. Navzdory ohromným počtům ovšem čelí ohrožení – hlavně kvůli nadměrnému výlovu patagonských sardelí, jež tvoří hlavní součást jejich jídelníčku, a únikům ropy podél jihoamerického pobřeží.

Od začátku února 1942 se část eskadry JG 27 nacházela na severoafrické základně Martuba. Polohu letiště Britové dobře znali, a tak na ně často útočili. K jednomu takovému přepadu došlo i večer 15. února, kdy německá hlásná služba trestuhodně zaspala a k základně se nečekaně přiblížila velká formace dvaceti Curtissů Kittyhawk od 94. a slavné 112. perutě RAF.

Image

Čtěte také

Individuální výkony německých pilotů: Husarské kousky stíhačů Jagdwaffe (1)

Žraloci útočí

Druhá jmenovaná jednotka patřila k nejúspěšnějším v řadách Královského letectva a do širšího povědomí vstoupila především charakteristickými žraločími tlamami na přídích svých strojů. Dvacítka kittyhawků se přehnala nad letištěm Martuba a kropila vzletovou dráhu záplavami střel ráže 12,7 mm. Nálet zastihl na zemi i Obfw. Otto Schulze. Přes nízkou hodnost šlo o velmi zkušeného stíhače, který měl tou dobou na kontě již 39 sestřelů.

Útoku na svou základnu nehodlal nečinně přihlížet a vyrazil ke svému stroji. Mechanici před náletem opravovali jeho motor, který měl proto sejmuté kryty. Když však zpozorovali pádícího Schulze, okamžitě pochopili jeho úmysly a dali se do práce. Kryty bleskově zapadly na místo, další dva muži zatím roztočili kliku startéru a Daimler-Benz se rozeřval na plný výkon. Schulz se mezitím nasoukal do popruhů padáku a usadil se v sedačce Messerschmittu Bf 109 F-4 Trop. Do půl minuty letoun vyrazil po vzletové dráze.

Proti přesile

Britské stíhačky už odlétaly, ale Schulz měl rychlejší stroj a několik kilometrů od Martuby je dohnal. Je velmi pravděpodobné, že piloti 94. perutě osamoceného stíhače vůbec nezpozorovali. V rozmezí tří minut poslal Schulz k zemi tři kittyhawky a po chvíli ještě čtvrtý. Jeho vítězství je o to cennější, že britské záznamy ho potvrzují v plném rozsahu a čtyři kittyhawky 94. perutě se z akce skutečně nevrátily. V jednom z nich nalezl smrt velitel jednotky S/Ldr. Ernest Mason, letecké eso 18 potvrzenými vítězstvími.

Let Otto Schulze ale ještě nekončil. Asi po pěti minutách totiž narazil na vracející se stíhačky od 112. perutě a znovu zaútočil. Svou palbou těžce poznamenal jeden kittyhawk, ale britský pilot tentokrát zvládl dostat letoun na mateřské letiště. Celá akce netrvala ani deset minut a Schulz se již vracel nad Martubu a zakýval křídly na znamení vítězství. Všichni na zemi se radovali ze sestřelu, stroj však začal stoupat a ještě jednou nalétl na letiště. Schulz opět zakýval křídly, otočil se a zakýval potřetí a pak počtvrté a popáté! Na zemi propuklo obrovské nadšení. Ještě ten večer mu mechanici v letištním baru na krk připjali velký, z plechu vystřižený, „Rytířský kříž”. Ten pravý mu za několik dní předal osobně maršál Albert Kesselring.

Bujarý večer

Major Josef Priller měl v červnu 1944 na kontě již 96 sestřelů a velel JG 26 u průlivu La Manche. Krátce před spojeneckým vyloděním ale velení Luftwaffe rozhodlo většinu jednotky přesunout dál do vnitrozemí a na letišti u Lille zůstala pouze štábní letka této eskadry. Z Prillera tak po dlouhé době spadla tíže velení a večer 5. června spolu se svým „číslem“ a přítelem Uff z. Heinzem Wodarczykem se rozhodl ztrestat několik lahví koňaku. Do postelí doklopýtali pozdě po půlnoci a Prillerovi připadalo, že spal jen několik okamžiků, než se rozdrnčel telefon.

Když nahmatal sluchátko, ozval se mu operační důstojník 2. stíhacího sboru a oznámil mu, že právě začala invaze a že má u své JG 26 vyhlásit pohotovost. V Prillerovi vzkypěla zlost a rozeřval se na důstojníka: „Copak vy hlupáci nevíte, že tu mám jen dvě mizerná letadla? Komu si, k čertu, myslíte, že mám vyhlásit pohotovost? Já už jsem v pohotovosti, Wodarczyk je v pohotovosti!“ Pak praštil sluchátkem. Telefon ale později zazvonil znovu a Priller se dozvěděl, že jeho JG 26 dostala rozkaz k přesunu do Poix a že tam má odeslat i zbytek pozemního personálu.

Výlet nad invazní pláž

Dostal informaci, že invaze probíhá v Normandii u Caen a že tam má podniknout průzkumný let. Zařídil tedy vše potřebné a šel pro Wodarczyka, kterému před startem řekl: „Zůstali jsme jen my dva. Nesmíme se proto od sebe oddělit. Hlavně dělej všechno přesně jako já a sleduj každý můj pohyb! Létáme spolu už dlouho, ale nemyslím, že se dnes vrátíme.” Po vzletu se drželi co nejníž nad zemí a snažili se tak uniknout stovkám nepřátelských letounů. Pak vystoupali do mraků, z kterých se vynořili přímo nad invazní pláží Sword u Sienské zátoky.

Naskytl se jim fantastický pohled na flotilu lodí táhnoucí se od obzoru k obzoru. Invazní čluny chrlily pěchotu přímo pod nimi. Priller popřál Wodarczykovi hodně štěstí a sklopil nos svého Fw 190 k útoku. Nebylo potřeba mířit, oba Jagdflieger přelétali nad pláží plnou vojáků, drželi prst na spoušti a pálili ze všech hlavní. I když se také stali terčem intenzivní protiletadlové palby, zůstali nezasaženi, po jednom průletu oba přitáhli a vystoupali zpět do mraků, aby se ukryli před nepřátelskými stíhačkami, jež viděli vysoko nad sebou. Priller i Wodarczyk měli obrovské štěstí, že navzdory mnohonásobné přesile oba unikli a bezpečně přistáli na domovském letišti.

Italští inženýři se při vývoji robota Centauro nepochybně inspirovali ve své vlastní mytologii. Robot má dvě paže a čtyři nohy, i když na rozdíl od mytologických jmenovců kentaurů na nich nemá kopyta nýbrž kola. Stejně tak se Centauro svojí výškou 1,5 metru a váhou 93 kg blíží spíše člověku, nikoliv koni.

Robustní Centauro je výkonný a stabilní, což mu dává výhodu pro akce v náročném prostředí. A právě tam by se Centauro měl uplatnit. Je navržený jako záchranář při přírodních i technologických katastrofách.

TIP: Dálkově řízený robotický hasič WALK-MAN si poradí s nebezpečným požárem

Centauro dokáže chodit po schodech, a se svými koly se také může rychle pohybovat po plochém podkladu. Uzvedne těžké věci, a když na to přijde, tak je to i obstojný karatista. Úderem robotické ruky dovede přerazit dřevěné prkno. Centauro nepoužívá karate údery kvůli boji s nějakým protivníkem, nýbrž jako praktický nástroj při práci v ruinách oblasti po katastrofě, když se musí prodírat troskami.

Fotografie sochy personifikované Dobroty (Die Gute) nad ruinami Drážďan dodnes připomíná zkázu, která město postihla na konci druhé světové války.

Z 13. na 14. února 1945 na ně zahájili Spojenci sérii náletů, které trvaly do 15. února. Spojenecké bombardéry proměnily město pyšnící se díky množství historických památek titulem „Florencie na Labi“, v ohnivé peklo. O život přišlo podle odhadů na 25 000 obyvatel a centrum saské metropole se proměnilo v ruiny.

Cíl Drážďany

Podle plánu, který vypracovali Američané a Britové na uspíšení konce války, se měla cílem plošných náletů stát strategicky důležitá města. Vedle Berlína či Lipska se tak ve výhledu ocitly i Drážďany, kde se nacházelo několik továren s vojenským materiálem a významný železniční uzel.

První vlna bombardování na ně dopadla kolem desáté večer 13. února. Historické budovy s dřevěnou konstrukcí se rychle ocitly v plamenech. Šíření požáru napomohly i úzké uličky, takže záhy nabyl závratné intenzity. Mnohé obyvatele před zhoubou nedokázaly ochránit ani kryty, do nichž se uchýlili. Kvůli špatné viditelnosti v následujících dvou dnech bylo znemožněno přesné zaměření cílů a série bombardování postihla velkou plochu města. Část posádek při přeletu nad Evropou navíc ztratila orientaci a svůj náklad shodila omylem také na Prahu.

Dobrota a ruiny

Rozsah drážďanské katastrofy se rozhodl zachytit objektivem fotograf Richard Peter (1895–1977). Asi půl roku po bombardování procházel saskou metropolí a nafotil stovky snímků. Nicméně aby dostal na jedinou fotografii zkázu Drážďan, potřeboval pořídit záběr z ptačí perspektivy. To ale nebylo jednoduché, protože mnoho budov leželo v sutinách. Jako zázrakem se však do značné míry uchovala Nová radnice, jejíž věž mu poskytla potřebný výhled.

Snímek, v němž by Peter zachytil sochu znázorňující Dobrotu i ruiny města, ale nebylo snadné pořídit. Nejdříve zhatilo záběr protisvětlo, pak selhala technika. Slavná fotografie tak vznikla teprve napotřetí. Peter ji poprvé uveřejnil ve své knize Dresden – eine Kamera klagt an (Drážďany – fotografická obžaloba), která vyšla roku 1949.

Koncem šedesátých let se vSovětském svazu rozproudila debata, zda do další lodi Zond neposadit kosmonauta – čas tlačil a Spojené státy získávaly v kosmických závodech navrch. NASA vyslala do vesmíru Apollo 8 s tříčlennou posádkou, jež Měsíc desetkrát obkroužilo. Jenže jeden kosmonaut, který by přirozený satelit Země pouze pasivně obletěl, by znamenal jen slabou odpověď – a zkoušky tak pokračovaly v bezpilotním režimu. V říjnu 1970 je zakončil úspěšný let Zondu 8. Dvě z vyrobených lodí se nikdy nepoužily.

Předchozí část: Ruská raketa Proton: Proč s ní nikdy neletěli lidé? (1.)

Teoretický lunární výsadek

Raketa Proton měla posloužit i při výsadku kosmonautů na Měsíc. Původní sovětský scénář předpokládal, že nad vybranou přistávací oblastí opakovaně přelétne v minimální výšce snímkovací družice. Její záběry pak umožní vybrat dvě konkrétní místa vzdálená asi 5 km, kde přistanou dva na sobě nezávislé Lunochody – a oba měl vynést právě Proton. 

Poté by do záložní lokality přiletěl lunární modul bez kosmonauta: Lunochod by přitom sloužil jako radiomaják a po přistání by zařízení důkladně nafotografoval kvůli detekci případného poškození. Teprve potom by přišel na řadu výsadek kosmonauta do hlavní oblasti a také při něm by Lunochod fungoval jako navigační prvek. Přímo na Měsíci by si pak kosmonaut vybral, kterým ze dvou identických modulů se vrátí, přičemž z hlavní oblasti do záložní by mohl přejet na Lunochodu. Jak ovšem víme, noha sovětského kosmonauta na povrch našeho souputníka nikdy nevkročila. 

Kosmická loď TKS

Proton měl vynášet i pilotované lodě TKS neboli Transportnyj Korabl Snabženija: vyvíjely se od října 1964 coby součást vojenské stanice, která představovala odpověď na americký program stanice MOL čili Manned Orbiting Laboratory. 

Systém měl sestávat ze tří základních komponent: Návratový modul pro posádku VA (Vozvraščajemyj Apparat) by byl připojen k rozměrnému servisnímu bloku FGB (Funkcionalnyj Gruzovoj Blok), jenž by mimo jiné nesl značné zásoby paliva, potravin, vzduchu či hygienických potřeb – zkrátka všeho, co by kosmonauti potřebovali pro minimálně půlroční pobyt na vojenské stanici. Operace by se tak zjednodušily, protože by nebylo nutné vypouštět dodatečné zásobovací lodě. Třetí komponentu systému by tvořila právě stanice Almaz. 

Převážně úspěšné mise

Návratový modul VA o průměru 2,79 m a se startovací hmotností 7 300 kg (včetně věže záchranného systému) pojal tříčlennou posádku a mohl samostatně létat až 31 hodin – jak bez servisní sekce FGB, tak s ní. Jeho první orbitální test se uskutečnil 15. prosince 1976: raketa Proton vynesla dvojici (!) návratových modulů Kosmos 881 a 822, jež po dvou obletech Země zase bezpečně přistály. 

Další zkouška 4. srpna 1977 se proměnila v test záchranného systému, neboť ve 49. sekundě letu selhal nosič Proton. Horní kabina VA disponovala záchrannou věží, která fungovala spolehlivě; ta spodní však podobný systém neměla, a zanikla. Mise Kosmosu 997 a 998 znamenala 30. března 1978 zopakování premiérového letu a stejně dobře skončil 23. května téhož roku start Kosmosu 1100 a 1101.

Mezitím 17. července 1977 vzlétla poprvé sestava VA včetně FGB jako Kosmos 929. Šlo o autonomní let, zatímco ostatní kompletní sestavy navštívily orbitální stanice Saljut 6 a Saljut 7: k první zmíněné zamířil 25. dubna 1981 Kosmos 1267, ke druhé se pak 2. března 1983 vydal Kosmos 1443 a 27. září 1985 i Kosmos 1686.

Mimochodem, několik lodí VA a dvě stanice Almaz koupila před několika lety soukromá firma Excalibur Almaz a slibovala, že z nich udělá dopravní systém pro vesmírnou turistiku. Společnost se však nyní potýká s ekonomickými problémy a pořízený hardware v tichosti rozprodává po aukcích.

Raketoplán na Protonu

O Protonu se často hovořilo jako o nosiči pro miniraketoplán. Na Západě se v 80. letech zmiňoval „kosmoplán Uragan“, jeho skutečný název však zněl LKS (Ljogkij kosmičeskij samoljot) a od roku 1975 jej vyvíjel Vladimir Čelomej. Letoun měl mít hmotnost 20–25 t při startu a maximálně 17,8 t při přistání, v nákladovém prostoru o objemu 30 m³ mohl nést až 5 t materiálu a posádku měli tvořit dva nebo tři kosmonauti. V pilotované verzi mohl stroj létat týden, v bezpilotní až rok.

LKS se rozpracovával několik let. V roce 1980 dostal Čelomej příkaz předat veškerou dokumentaci konstrukční kanceláři NPO Molnija, která se zabývala větším kosmoplánem Buran. Konstruktér však odmítl a několik dalších let se LKS věnoval. V září 1983 vznikla zvláštní komise pod vedením náměstka ministra obrany Vitalije Šabanova. Většina jejích členů se po několika slyšeních shodla, že projekt je uskutečnitelný a zajímavý – přesto jej zastavili. Čelomej si navíc vysloužil důtku za „neautorizovanou práci“.

Návrat k Měsíci?

Jako „návrat ke kořenům“ lze označit ruské plány, které už několik roků slibují využití rakety Proton k pilotovanému obletu Měsíce v upravené lodi Sojuz. Zatím nejde o oficiální projekt a jediný, kdo je jím nadšen, je společnost Space Adventures: ráda by totiž nabízela v jednom plavidle dvě letenky po 150 milionech dolarů platícím turistům. Firma slibuje, že od podepsání kontraktu se mise uskuteční do čtyř let – včetně jedné bezpilotní zkoušky.

Space Adventures také opakovaně oznámila, že získala dostatečně solventního zákazníka. S železnou pravidelností o tom publikuje tiskovou zprávu už od roku 2004, což jí na důvěryhodnosti příliš nepřidává: společnost jen čeří stojaté mediální vody.

Článků o tzv. Voynichově rukopise existuje zdánlivě nepřeberné množství a většina z nich se jen hemží jednoznačnými soudy a konkrétními údaji. Mnohé bohužel není radno přeceňovat. Dobu, kdy text vznikl, přesně neznáme. Dokonce i odborníci z Yale University nabízejí pouze oparný rozsah let 1401–1599. Jméno dal spisu anglický sběratel polsko-litevského původu Wilfrid Voynich, který jej koupil v roce 1912 a mnoho let věnoval jeho studiu. 

S rozměry 23,5 × 16,2 × 5 cm rukopis nijak nevybočuje z běžné produkce. Je vázaný v pergamenu a 240 stran textu doplňují výrazné ilustrace. Zkoumání odhalilo okem neviditelný podpis: Jacob á Tepenece (viz Autor, či majitel?). Není však jasné, zda šlo o autora, či pouze o pozdějšího majitele. Badatelé našli podobných vpisků víc, ale ještě se jim je nepodařilo dešifrovat. Rukopis obsahuje rovněž jakási tečkovaná místa, kde možná někdo písmo odstranil.

Tajemství rukopisu

Podle typů ilustrací lze knihu rozdělit na šest pomyslných oddílů: bylinář, astronomii, biologii, kosmologii, farmacii a různé recepty a postupy. Botanická část zahrnuje nákresy zcela neznámých rostlin a podle šéfredaktora serveru botany.cz se jedná o soupis zakázaných a škodlivých bylin, který autor pořizoval tajně a ve spěchu. Ke zkreslení navíc přispělo, že danou flóru nikdy sám neviděl a pracoval jen se zprostředkovanými informacemi. 

Jiní vědci však ilustraci na straně označené „33v“ určili jako slunečnici, což by nejen vyvrátilo zmíněnou teorii, ale i upřesnilo dataci: Slunečnice totiž mohly být z Mexika přivezeny až po objevení Ameriky v roce 1492. Některé další scény v díle zobrazují koupající se ženy či jedince při zvláštních a těžko vysvětlitelných činnostech, pro něž historikům chybí jakýkoliv rozumný výklad. Jde o alchymistické alegorie? Pokud ano, nemají v odpovídající literatuře obdoby. 

Dosud nerozluštěné písmo ubíhá zleva doprava zcela plynně, což zajímavě kontrastuje s nedokonalostí kreseb, které působí až chvatným dojmem. Největší tajemství však souvisí s autorstvím. Podle Voyniche, jenž manuskript dlouhodobě studoval, mohlo jít o filozofa a vědce Rogera Bacona či filozofa Alberta Velikého, žijící v 13. století. Existuje i teorie, že Voynich coby antikvář a znalec starých spisů vytvořil dílo sám, a jde tudíž o podobný případ, jakým bylo podvržení Královédvorského a Zelenohorského rukopisu českými obrozenci.

Cesty po Evropě

Neméně složitá je situace s majiteli díla. Jako prvního můžeme bezpečně doložit sběratele a alchymistu Jiřího Bareše v 17. století, který si však se záhadným rukopisem nevěděl rady. Vzpomněl si ovšem na svá studia v pražském Klementinu a vyhledal jezuitu Athanasia Kirchera, jenž tvrdil, že rozluštil egyptské hieroglyfy. Právě Barešův dopis z roku 1637 představuje první průkaznou zmínku, kterou o knize máme. 

Po alchymistově smrti zřejmě skončila v Kircherově soukromé sbírce v Římě, načež se po ní na dvě století slehla zem. Když ovšem papežské město napadly jednotky rodící se sjednocené Itálie, byla cenná knihovna zkonfiskována. Záhadné dílo se ocitlo v rukou jezuitů a ti ho kvůli finančním obtížím prodali právě Voynichovi. Z jeho pozůstalosti spis nakonec získala americká Yaleova univerzita, v jejímž trezoru se nachází dodnes.

Podle jistých náznaků však kromě tohoto „oficiálního životopisu“ prošla kniha tajně rukama mnoha významných osobností, včetně Rudolfa II. Slavný alchymista John Dee, jenž velmi stál o audienci u císaře, se ve svém deníku zmiňuje o dárku, který panovníkovi poslal: Šlo prý o knihu a Rudolfa údajně velmi potěšila. Pochopitelně to nedokazuje, že se jednalo o Voynichův rukopis, zmíněný dar ovšem zřejmě oba muži považovali za hodný císaře. 

Dosud nerozluštěný

O „dekódování“ záhadného rukopisu se již pokoušeli profesionálové i amatérští badatelé, nenašli však v písmu žádný řád. Ačkoliv počátkem tohoto roku rozvířila mediální vody informace, že se manuskript podařilo rozluštit s využitím umělé inteligence, jednalo se o novinářskou kachnu. V roce 2016 publikovali počítačoví lingvisté Greg Kondrak a Bradley Hauer práci, kterou o rok později prezentovali na oborové konferenci. Odtud si zpráva po nějakém čase našla cestu do médií, jež pak přispěchala se senzačním tvrzením o rozluštění rukopisu. 

Ve skutečnosti nedošlo k zapojení umělé inteligence, nýbrž k osvědčené práci se statistickou analýzou. Jako vzorový materiál použili odborníci Všeobecnou deklaraci lidských práv, přeloženou do 380 jazyků, a nechali počítače porovnávat znaky v rukopise s jednotlivými překlady. Došli tak k závěru, že neznámá abeceda zřejmě představuje „zašifrovanou“ hebrejštinu, kterou opakující se variace písmen připomínají nejvíc. Jiní experti ovšem záhy podotkli, že srovnání šest století starého textu s moderním jazykem nemá žádnou výpovědní hodnotu. Jednou však možná umělá inteligence tajemný spis rozluští…