Kalifornský startup Made in Space připravuje vesmírného montéra, robotický satelit jménem Archinaut. Mezi jeho první úkoly bude patřit vylepšování malých satelitů velkými a výkonnými solárními systémy.

Pokud Archinaut uspěje, tak by mohl vylepšovat satelity váhové kategorie 150 až 300 kilogramů na oběžné dráze tím stylem, že budou mít k dispozici až pětinásobek energie. Takto vylepšené satelity se pak svými výkony vyrovnají mnohem větším a také mnohem dražším satelitům.

Satelitní montér se 3D tiskárnou

Made in Space vyvíjí Archinauta v rámci kontraktu NASA. Robotický montér bude mít k dispozici 3D tiskárnu a robotické manipulační paže. Až se Archinaut dostane na oběžnou dráhu, tak tam zvládne spoustu různých věcí, od oprav satelitů až po stavbu velkých konstrukcí, jak jsou třeba kosmické teleskopy.

TIP: Made in Space: 3D tiskárna na ISS vytiskla svůj první výtvor

S Archinautem bude možné ve vesmíru vybudovat mnohem větší a sofistikovanější solární systémy i další typy konstrukcí. Doposud totiž musíme solární panely skládat do nosných raket a ve vesmíru je zase rozkládat. Archinaut na to půjde úplně jinak. Společnost Made in Space už má za sebou úspěšnou zkušenost s dodáním dvou 3D tiskáren na Mezinárodní vesmírnou stanici.

Sopečné ostrovy Galapágy leží v širém prostoru Tichého oceánu, skoro tisíc kilometrů daleko od břehů Ekvádoru. Známé jsou zejména původní florou a faunou, kterou si zachovaly právě dík své odlehlosti. Je zde početná lachtaní populace, albatrosi, fregatky, tučňáci, pěnkavy, drozdi, želvy sloní nebo množství leguánů.

Lachtaní hrátky

Galapágy jsou docela jiný svět, ve kterém se zvířata zajímají o vás snad víc než vy o ně. Sotva vkročím do vody a začnu „šnorchlovat“, už je tady dovádivá společnost odrostlých mláďat lachtana mořského (Zalophus wollebaeki), ochotných vždy vás přiřadit k týmu potenciálních akvabel. Radostným podplouváním nejprve navážou kontakt a po chvíli se odváží postavit se vám „tváří v tvář“. Vypustí několik bublinek, pak následuje otočka a hned další nájezd. Lachtaní nadšení stoupá s mojí snahou předvést jim, že ve vodě taky nejsem žádné dřevo. Rošťácké oči nejmladších vybízejí k další hře a jejich maminky zájem mladých o lidi nijak nevzrušuje. Jsou zvyklé, že člověka se obávat nemusejí – zdejší nekompromisní řád totiž zakazuje jakýkoliv fyzický kontakt se zvířaty a živočichové si na pocit bezpečí ze strany lidí už dávno přivykli.

Krvavé boje o harém

Lachtaní mláďata jsou kouzelná a člověk jen těžko odolává nutkání pohladit si je. To ale neplatí pro všechny členy lachtaní rodiny. I v případě, že bych byla statný muž, určitě bych se vyvarovala setkání s dominantním samcem. Lachtaní hejna jsou totiž harémy, kde nejsilnější samec hlídá každou ze svých samiček. Ostatní nápadníci se mu snaží některou z „děvčat“ alespoň na chvilku uloupit. „Šéf“ ovšem neustále hlídkuje a není radno připlést se mu do cesty. Pravidelně kontroluje hranice svého teritoria a děsivým štěkotem varuje případné opovážlivce. Musí být stále ve střehu, a to jej stojí spousty sil. Toho se pak snaží využít jiný samec. Přiblíží se k vyčerpanému hlídači a vyzkouší, kolik sil si pro tento okamžik uchoval.

Počátek boje začíná oboustranným zastrašováním. Štěkot obou zúčastněných je slyšet široko daleko, pak přichází na řadu fáze strkání, která postupně vyústí v urputný boj. Samci se kousají do krků a všude je plno krve. Nakonec je ten slabší hnán daleko od stanovených hranic a vítěz se ujímá království.

Tanec rozhodne o potomcích

Zajímavostí ostrovů je fakt, že fauna i flóra se liší nejen od té „suchozemské“, ale i mezi jednotlivými ostrovy. Třeba ostrov Seymour je především útočištěm ptáků, zejména kolonií terejů, fregatek a racků galapážských.

Dík svému komiksovému vzhledu a povaze je asi nejpopulárnější terej modronohý (Sula nebouxii). Jeho specialitou je stavět hnízda hned vedle pěšinek. Z jednoho na mě kouká bíle ochmýřené nebojácné mládě a otevírá zobáček. No ovšem, nakrmit! Přes velkou chuť mu něco dát nebo se trošku pomazlit, ale jen zpovzdálí přihlížíme a pak odcházíme.

O pár metrů dál se odehrává zásnubní rituál. Pyšně si tu vyšlapuje sameček a na odiv vystavuje své, na rozdíl od samičiných modrých, jemně nazelenalé nohy. Při tanci se kolébá se strany na stranu, jemně si píská a sem tam se prohne s hlavou vytrčenou vzhůru. Se silnějším písknutím rozevírá křídla a vystrkuje je rovněž k nebi. Předvádí se tak dlouho, jak jen je k rozhodnutí samičky třeba. Kdyby složila zobák znuděně mezi křídla, je konec nadějím.

Konečně se samička nechala přesvědčit! Přidává se k tanci, oba ptáci vystrkují zobáky k nebi a roztahují křídla. Navzájem si obdivují překrásně vybarvené nohy, pískají a dávají si dary. Tanec pokračuje, a my pomalu opouštíme scénu.

Věrnost na celý život

Na ostrově Espaňola je k nalezení jediný žijící druh tropického albatrosa – albatros galapážský (Phoebastria irrorata). Zvláštní a zajímavý je vývoj tohoto sympatického obra zdejší ptačí říše. Ten sexuální končí až v pátém roce, rodičem se však albatrosi stávají ještě po dalších dvou až pěti letech. Období páření se vyznačuje tím, že svůj námluvní tanec jednotliví ptáci doslova nacvičují s mnoha partnery, a to až k dokonalému „vypilování“ každého pohybu. V momentě, kdy potkají svou opravdovou lásku, si společně zatančí poetický tanec. Klepou zobáky, volají na sebe, uklánějí se ze strany na stranu, napínají krky a zobáky vystrkují vysoko k nebi. Komunikační zvuky a „taneční sestavy“ jsou unikátní pro každou dvojici. Páry albatrosů spolu zůstávají zpravidla celý život. V prostředí Galapág dostávám pocit, že k těmto ptákům má člověk mnohem blíž, než jsem si kdy myslela.

Vše s rozvahou

Na ostrovech se nachází zhruba patnáct poddruhů dalšího pro místní přírodu typického zvířete – želvy sloní (Geochelone nigra). Pohybují se rychlostí pouhých 300 metrů za hodinu, ale vzhledem ke své dlouhověkosti (dožívají se sto až sto padesáti let) se člověk nediví, že nemají nijak naspěch.

Procházím mezi těmito obrovskými plazy. Právě končí své ranní nabíjení – dvouhodinové čerpání sluneční energie – a začínají se pomalu dávat do pohybu. Čeká je zhruba osmihodinová aktivní šichta, po které následuje šestnáct hodin spánku. Místní věří, že jsou želvy úplně hluché. Neschovají se totiž, dokud nebezpečí nespatří.

V době páření mezi sebou samci svádějí boje, zdaleka však ne tak kruté, jako lachtani. Spíš na sebe symbolicky vystrkují krky a otevírají tlamičky až nakonec jeden z nich „urychleně“ vyklidí bitevní pole. Samotné páření je pro tyto obrovské tvory velmi obtížné. Samec, vážící až 300 kg, na samičku, která je značně menší, několikrát narazí a kouše ji do zadních nohou tak dlouho, až se samička vyčerpaně oddá. Kopulace páru, doprovázená do dáli slyšitelným samcovým řevem, trvá hodiny. Samička pak ještě musí cestovat i několik kilometrů, aby vybrala to správné, suché písečné místo, ideální ke kladení až šestnácti vajec velikosti tenisového míčku.

Obdiv na dálku nevadí

Na většině ostrovů se můžeme setkat s leguánem mořským (Amblyrhynchus cristatus), tmavým až černým ještěrem. Na místech, kde se uvelebila jeho velká hejna, není doslova kam stoupnout. Početná společnost odpočívá po několikahodinovém vyčerpávajícím pátrání po mořských řasách. Vždyť pod vodou, v až patnáctimetrové hloubce, vydrží i půl hodiny. A co pak s vystydlým chladnokrevným tělem? Na horkých kamenech proto hodiny akumulují důležitou sluneční energii. Bez jediného pohybu, jen z nosních dírek odfukují přebytečnou mořskou sůl, která jim kvůli protivětru často skončí na hlavě.

To leguán galapážský (Conolophus subcristatus), jeho vzdálený suchozemský bratranec, se naparuje v exotických barvách žluté a červenohnědé. Z lávových kamenů vstřebává teplo a při tom se jakoby lehce usmívá. Možná vstříc svým ptačím kamarádům, například pěnkavám, které pečlivým vybírání chutných parazitů vzorně pečují o jeho čistotu.

TIP: Na lovu zdivočelých koz aneb Začarované ostrovy Galapág

Svět na Galapágách je opravdu neobyčejný, ale návštěva ostrovů je poměrně drahá. Při snazší dostupnosti by kouzlo asi brzy zmizelo a s tím by byl konec i hravým lachtanům, usměvavým leguánům a tančícím albatrosům. Jedinou cestou, jak přátelské království zachovat, je uposlechnout striktního řádu ochrany přírody, a vše jen s láskou a respektem pozorovat. Rozhodnete-li se však nechat si tento svět ujít, pravděpodobně tak Galapágám prospějete nejvíce.

Stěnka, jak mu říkali, pocházel z vesnice ležící na řece Don. Vyrůstal spolu se dvěma bratry, starším Ivanem a mladším Frolem. Na stránkách historie se poprvé objevili v 60. letech 17. století, kdy byli již dospělými a uznávanými kozáky - Stěnku zvolili jako jednoho ze dvou atamanů, kozáckých vůdců. Spolu s bratrem Ivanem se také zapojili do války s Polskem. Právě během války se však stane něco, co Stěnkovi sebere všechny iluze o carské spravedlnosti. Kozáci mají sváry s carskými příslušníky a několik z nich se dokonce rozhodne odejít domů na Don. Mezi nimi je i Ivan. Velitelé jej ovšem obviní z dezerce a bez soudu popraví… 

Ruský pirát

Po návratu z polského tažení tak dává Stěnka sbohem vojenské kariéře. Sbírá své známé a okolo roku 1667 se vydávají po řece Volze na loupežnou výpravu do Persie. Cestu před carským aparátem obhajuje tím, že chce osvobodit křesťany z područí muslimů. Ovšem během plavby si Stěnka a jeho kamarádi počínají jako praví piráti.

Na jaře roku 1669 se usazují na ostrově Suina, odkud pořádají na malých loďkách loupeživé výpravy do okolí. Perský šáh Sulejman proti nim vysílá trestnou výpravu. Tu, i když je početnější a lépe vyzbrojená, Stěpan s družinou poráží. A v létě téhož roku přehodnocuje své plány. Vrací se spolu se zbytečky své družiny do Astrachaně, kde ho přijímá sám car. Děkuje mu za vysvobození křesťanů z muslimského područí a uděluje mu milost, vztahující se na všechny činy, které dříve spáchal. Car však nemá nejmenší tušení, jaké plány se rodí ve Stěnkově hlavě. 

Povstání začíná

Hned následujícího roku se vydává Stěnka opět na Volhu. Po cestě sbírá své přívržence, kterých není málo. Stěnka se totiž po svém návratu z Persie proslavil po celé širé Rusi a kozáci, nevolníci a vlastně všichni utiskovaní ho pokládají za spasitele a zachránce před neomezenou carskou mocí. Jemu však jde víc o kořist než o spravedlnost…

Se svou stále početnější družinou dobývá Caricyn (dnešní Volgograd) a dostává se k Astrachani. Tu zcela vyplení a vyřídí si zde i své osobní účty. Místní vojvoda Prozovskij, který byl nejspíše zapleten do smrti Stěnkova bratra Ivana, je zajat a shozen z věže. Právě tato událost zcela změní Stěnkovy záměry.

Kozácký stát

Dnes se již nedozvíme, jestli to napadlo samotného Stěnku, nebo mu to poradil někdo z jeho družiny. Každopádně ale vyhlašuje takzvaný Kozácký stát, rozděluje dobytá území pod správu svých lidí a sám se staví do jeho čela. A na všechny strany posílá listiny, v nichž tvrdí, že nový stát podporuje car a patriarcha… 

Stěnka se ale se zabraným územím nespokojí. Rozhodl se, že vytvoří kozáckou republiku po celém Povolží. Jeho družina zastaví dopravu na Volze, čímž způsobí problémy celé Evropě. A kozáci se pod vedením Stěnky pustí do dobývání dalších měst. Města Saratov a Samara padla ke Stěnkovým nohám bez větších problémů… Pak ale narazil na Simibirsk.

Car Alexej během Stěnkova řádění v Povolží nelení a sestavuje silné vojsko, které by nezkrotného kozáka dokázalo porazit. Když počet carových mužů dosáhne k šedesáti tisícům, dojde k osudovému střetnutí pod městem Simbirsk. Stěnka se 14. září chystal vzít město útokem. Cestou však narazí na carská vojska. Rozpoutá se tak měsíc trvající bitva, při které zemře 10 až 15 tisíc kozáků. A co víc, během krvavé řežby je počátkem října Stěnka vážně raněn. Kozáci se rozhodnou, že svého velitele neponechají na pospas osudu. Odvážejí Stěnku zpět k Donu, zatímco stále doznívající bitva zamezuje pronásledování konvoje s raněným. 

Zrada a pomsta

Opevní se poté v Kagalské osadě a čekají. Předpokládají totiž, že car se s vítězstvím u Simbirska nespokojí a bude chtít Stěnkovu hlavu. Koneckonců i Stěnka sám si plánoval, jak po svém uzdravení sebere nové mužstvo a ještě ukáže carovi sílu kozáckých mužstev. Nic už ale nestihne. Kozácký ataman Kornila Jakovlev se totiž chystá k hanebné zradě. Spočítal si, že když car Stěnku porazí, jeho hněv se obrátí na všechny kozáky, tudíž i na něho. Se svou družinou proto zaútočil na Kagalskou osadu. Po několikahodinovém tvrdém boji kozáckého panovníka zajme a vydá ho carovi…

Alexej Michajlovič I. se samozřejmě s jediným důležitým zajatcem nespokojí a rozpoutá na kozáckých územích teror. Bez milosti popravuje každého, kdo měl s povstáním něco společného nebo projevil ke Stěnkovi sympatie. Počet popravených se odhaduje k jedenácti tisícům. Ale jak skončila životní pouť samotného Stěnky?

V červnu jej převezli do Moskvy spolu s jeho mladším bratrem Frolem, který stál rovněž v čele povstání. Stěnka padl do rukou nelítostným vyšetřovatelům, kteří ho podrobili těžkému mučení. Ale i přes bolest, kterou mu způsobovali, ničeho nelitoval a nic vyšetřovatelům neprozradil. Bez odkladů se tedy přistoupilo k popravě, která měla do budoucna odstrašit všechny, kdo by se chtěli postavit proti caru.

Smrt na Rudém náměstí

Vůz s odsouzencem přijíždí na zaplněné Rudé náměstí. Před carovými zraky ho vedou na popraviště. Už se čte rozsudek. Je nesnesitelně dlouhý. Stěnka ho poslouchá v klidu. Po jeho dočtení se otáčí k chrámu Vasila Blaženého, uklání se a ze rtů mu vyklouzne slovo prastitě - promiňte. To stejné zopakuje na všechny světové strany, kromě té, kde se nachází zeď Kremlu a tribuna s carem. Nyní je na řadě samotná exekuce. Stěnka má být, dle carova přání, rozčtvrcen.

TIP: Velké poselstvo Petra Velikého: Proč putoval car osmnáct měsíců Evropou?

Kat mu prvně usekne pravou ruku po loket. Poté levou nohu po koleno. Stěpanův mladší bratr to už nemůže vydržet. „Znám carské zákony!“ volá. Hroutí se před carem a prosí, ba přímo škemrá o milost. Polomrtvý Stěnka z posledních sil směrem k bratrovi zachroptí: „Mlč, pse!“. To jsou jeho poslední slova.

Kozák, kterého se bálo celé Povolží, umírá 6. června 1671 na nejslavnějším moskevském náměstí. A jeho bratr Frol? Nad ním se nakonec car smiloval a udělil mu milost…

20. července 2018 se z aljašského kosmodromu Pacific Spaceport Complex, který leží na ostrově Kodiak, vznesla nosná raketa kalifornské společnosti Astra Space. Jmenovala se Rocket 1 a to je jedna z mála věcí, co je o této události známo.

Podle americké Federální letecké správy FAA došlo při startu k „nehodě“. Oslovení experti se domnívají, že raketa zřejmě během letu explodovala anebo nedosáhla plánované výšky. Craig Campbell, prezident společnosti Alaska Aerospace, která provozuje aljašský komodrom, ale tvrdí, že start rakety proběhl, a že společnost Astra Space je s výsledkem startu spokojená.

Nosná raketa pro malé náklady

O letu rakety Rocket 1 se ví už vlastně jenom to, že mělo jít o suborbitální let. Pokud by všechno šlo podle plánu, tak se raketa měla krátce podívat do vesmírného prostoru. K tomu ale podle zveřejněných informací asi nedošlo.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Z dostupných údajů je možné odvodit, že raketa Rocket 1 je vysoká asi 12 metrů a měla být schopná dopravit na nízkou oběžnou dráhu náklad o hmotnosti 100 kilogramů. Pokud společnost Astra Space s touto nosnou raketou uspěje, tak se může stát konkurencí společností, jako jsou Rocket Lab nebo Orbex.

V noci z 9. na 10. července 1943 začala spojenecká invaze na Sicílii. Vylodění proběhlo úspěšně a odpor obránců začal sílit teprve při postupu do vnitrozemí. Jagdwaffe se pokoušela pomoci své těžce zkoušené pěchotě i útoky proti pozemním cílům, k čemuž Messerschmitt Bf 109 nebyl zrovna ideální letoun. Jeho řadový vodou chlazený motor špatně snášel poškození a kanon ráže 20 mm proti obrněné technice mnoho nezmohl.

S messerschmittem proti tankům

Smrtelně nebezpečným útokům na tanky se přesto nevyhýbal ani velitel JG 77, major Johannes Steinhoff : „Jako připravené k přehlídce stojí na silnici vozidla a tanky. Potlačuji stroj a výstřely mého kanonu přehlušují motor. V ústech cítím opět známou hořkou chuť a mám vyschlá ústa. Při útoku značně vzrostla rychlost a ke střelbě mi zbývá jen několik sekund. Světlý nitkový kříž zaměřovače se odpoutává od tmavé země a rychle v něm probíhají obrysy vozidel.

V zaměřovači rychle roste tlustý tank, střely mého kanonu se odrážejí od pancíře, rozlétají se na všechny strany a před mýma očima mizí na zemi. Odstředivá síla mě tiskne na padák při prudkém stoupání a pospíchám podél silnice na západ. Na zemi vidím hořící vozidla, převržená děla, rozházenou munici a divoce skákající džípy na útěku do polí. Tento pohled navozuje klamný pocit převahy. Zatáčím vlevo, a když se otočím, vidím, jak jeden z našich letců letí nízko, příliš nízko. Srazil se s vozidlem v koloně a okamžitě zmizel ve víru kovu a vysokém plameni výbuchu. Zahlédnu tuto strašlivou smrt jen na sekundu, jen jedním okem.“

Poslední naděje

Na samém konci války zasáhla do bojů nad Německem jednotka, jaká neměla v historii leteckých válek obdoby. Byla složená z nejlepších stíhacích es Luftwaffe a ve výzbroji měla nejvýkonnější stíhačku své doby – proudový Messerschmitt Me 262. Začátkem ledna 1945 byl velitel Jagdwaffe Adolf Galland pro neustálé rozpory s Hermannem Göringem odvolán z funkce, vyvstal však problém, kam poslat propagandou oslavovaného národního hrdinu. Galland odmítal zařazení na nějakou štábní funkci a opakovaně tvrdil, že chce opět létat.

Tehdy začala vznikat jednotka Expertů, která dostala oficiální označení JV 44 (Jagdverband 44). Během dubna se u ní sešlo celkem 19 držitelů Rytířského kříže s obrovským množstvím sestřelů na kontě. Přišlo i několik bývalých pilotů bombardérů a úplných nováčků od III./EJG 2, která přeškolovala piloty na proudovou techniku. Galland o takové letce příliš nestál, je ale zajímavé, že několik z nich přesto u jednotky zůstalo do konce války.

Trojnásobný taran

Patřil mezi ně i Ofw. Eduard Schallmoser. Na konci března 1945 byla jednotka prohlášena za bojeschopnou a letouny začaly přelétávat do Mnichova. Během letu si JV 44 připsala neobvyklý „sestřel“, když se právě mladý Schallmoser zapletl do souboje s Lockheedy P-38 Lightning a s jedním z nich se srazil, přičemž stíhač vyvázl nezraněn. Dne 16. dubna Gallandova jednotka zaútočila na americké bombardéry a její velitel poslal k zemi dva B-26 Marauder. Schallmoser získal další vítězství, ale opět se jednalo o srážku s nepřítelem a opět jako zázrakem přežil.

Hned následujícího dne vzlétlo devět Me 262 na obranu Mnichova před velkou formací čtyřmotorových bombardérů. Galland počkal, až nepřítel proletí hustou palbou flaku, a pak zaútočil. Jedna trojice po druhé odpálila do formace své rakety, Eduard Schallmoser však opět nezvládl svůj letoun a křídlem narazil do vysoké směrovky Boeingu B-17. Neovladatelný bombardér se roztočil a s celou osádkou se zřítil k zemi. Ofw. Schallmoser měl větší štěstí a stihl ze svého stroje vyskočit. Šlo již o jeho třetí taran během dvou týdnů, naštěstí pro něj i jeho spolubojovníky válka zanedlouho skončila.

Z výzkumu vyplynulo, že i v těch nejzachovalejších částech pralesa veškerý život prakticky vymřel. Pekari bělobradý, tapír jihoamerický, chápan pavoučí, mravenečník velký či jaguár byli v podstatě vyhlazeni, a to i v místech, kde jsou části pralesa relativně nepoškozené.

„Člověk by čekal, že alespoň tyto zbytky pralesa zajistí vysokou biodiverzitu. Naše studie však ukazuje, že tomu tak většinou není, pokud tato místa nejsou přísně chráněna před lovem,“ říká jeden z autorů studie profesor Carlos Peres. Podle něj je potřeba zaměřit se právě na striktní zákaz lovu zvířat, jelikož ochrana samotného lesního porostu k zachování tropických živočichů nestačí.

TIP: Příčiny vymírání obojživelníků: Křehcí živočichové čelí dvojité pohromě

Asi 90 % původního pralesa bylo již nahrazeno pastvinami, zemědělskou půdou či městskou zástavbou a většina rozkouskovaných lesních ploch není větší než fotbalové hřiště. Průměrně se na těchto malých útočištích uchovaly pouhé čtyři z osmnácti druhů zkoumaných savců. Vědci proto navrhují založení nových národních parků a rezervací zvláště tam, kde ohrožené druhy ještě stále přežívají.

S rostoucí lidskou populací, která má v roce 2050 přesáhnout devět miliard, budou tropické pralesy čelit ještě větším hrozbám. „Jen velmi málo oblastí zůstává nedotčených lidskou činností,“ říká Peres. „Je proto zásadní posílit ochranu těch míst, která jsou zatím chráněna jen „papírově“. Závisí na tom celá budoucnost zvířecích obyvatel tropických pralesů.“

Mezi nejzajímavěší události srpnového nebe bude patřit maximim meteorického roje Perseid, které letos připadá na období okolo 12. srpna. V tento den vstoupí Země na své cestě kolem Slunce do proudu drobných prachových částic, které se v minulých staletích uvolnily z jádra komety Swift-Tuttle. Některá tato tělíska zamíří přímo k Zemi a při průletu atmosférou se rychle ohřejí a vzápětí vypaří. My pak zahlédneme světelný doprovod takového zániku – meteor.

Slzy svatého Vavřince

V případě proudu prachových částic z komety Swift-Tuttle se nám zdá, že padající hvězdy vylétají jakoby ze souhvězdí Persea a právě proto se jim říká Perseidy. První záznamy o jejích průletech pochází z Číny z roku 36 našeho letopočtu. Čínští, japonští i korejští hvězdáři je pak sledovali několik dalších století. Také v našich zemích se srpen zapsal jako měsíc „hojnosti padajících hvězd“. A to především kolem 10. srpna, kdy se vzpomíná na svatého Vavřince.

Odtud název „Slzy svatého Vavřince“. Tento italský mučedník byl jedním z církevních hodnostářů, kteří strážili majetek v Římské říši. Jelikož ale všechno rozdal chudým, byl za trest popraven císařem Valeriánem. Od té doby prý padají z nebe jeho třpytivé slzy.

Letos nastávají příhodné pozorovací podmínky, protože Měsíc bude krátce po novu. Nebude tedy rušit svým svitem. Meteory je nejlepší sledovat jen očima a vleže. Ideální je přitom místo co nejméně poznamenané světelným znečištěním, z něhož přehlédnete maximální část oblohy.

Možná srážka se Zemí

V roce 1862 američtí astronomové Lewis Swift a Horace Parnell Tuttle objevili kometu, která se pohybovala na stejné dráze jako proud Perseid. Romantické představy byly pryč. Perseidy jsou drobné prachové částice, které cestou kolem Slunce trousí právě tato kometa. Výpočty přitom naznačují, že vlasatice 15. září roku 4479 prolétne těsně kolem Země. Dokonce existuje velmi malá pravděpodobnost, že se kometa Swift-Tuttle promění v tu největší Perseidu, tedy že se srazí se Zemí. Pokud by k tomu došlo, byla by to drtivější katastrofa než v případě vyhynutí dinosaurů.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. srpna v 6:09 SELČ vstupuje Slunce do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – na konci srpna viditelný ráno nízko nad východem
• Venuše – viditelná večer nízko nad západem
• Mars – viditelný téměř celou noc
• Jupiter – viditelný pouze z večera nízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný pouze v první polovině noci
• Uran – viditelný téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný celou noc

Zajímavé úkazy v červnu 2018

• 6. a 7. srpna – setkání ubývajícího Měsíce a jasné hvězdy Aldebaran ze souhvězdí Býka na ranní obloze
• 12. srpna – maximum meteorického roje Perseid (největší aktivity roj pravděpodobně dosáhne v brzkých ranních hodinách 13. srpna)
• 14. srpna – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerní obloze nad západem (Venuše se bude nacházet v úhlové vzdálenosti asi 5° jižně od Měsíce)
• 16. a 17. srpna – setkání Měsíce a Jupitera na večerní obloze nad jihozápadem (v jejich blízkosti bude pozorovatelná i jasná hvězda Spica ze souhvězdí Panny a Antares ze souhvězdí Štíra)
• 17. srpna – Venuše v největší východní elongaci (v úhlové vzdálenosti 46° od Slunce)
• 20. a 21. srpna – setkání Měsíce a Saturnu na večerní obloze nad jihem
• 22. a 23. srpna – setkání Měsíce a Marsu na noční obloze 
• 26. srpna – Merkur v největší západní elongaci (v úhlové vzdálenosti 18° od Slunce)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Nedávná analýza ostatků neandertálce označovaného „Šánidar 1“ nebo „Nandy“ určila, že se tento mužský jedinec dožil více než 40 let, a to i přesto, že byl hluchý, chyběla mu část paže a utrpěl i další vážná zranění. 

Vědci si myslí, že tato zranění muži způsobil pád skály, nebo se jedná o případ atrofie pravé ruky způsobený poškozením nervů pravděpodobně související se zraněním levého oka. Je také možné, že mu byla pravá ruka amputována v lokti, pokud je to pravda, jednalo by se o první chirurgický zákrok v lidské historii.

TIP: Bizarní léčebné postupy: 5 slepých uliček k lidskému zdraví

Podle amerických antropologů muž nemohl přežít bez dlouholeté pomoci ostatních příslušníků kmene, což vrhá nové světlo na sociální cítění neandertálců. Muž žil před asi 50 tisíci lety na území dnešního Iráku, pohřben byl v jeskyni Šánidar, kde se našlo celkem devět hrobů neandertálců. 

Prach je na Marsu všudypřítomný. Je ho tam tolik, že při velkých prachových bouří pokryje prakticky celou planetu. Vědci nedávno zjišťovali, odkud všechen ten prach pochází a přišli na překvapující věc, Téměř veškerý prach rudé planety pochází z jediného místa – z útvaru Medusae Fossae Formation.

„Kaňony Medúzy“ se na povrchu Marsu táhnou do vzdálenosti 5 tisíc kilometrů. Jsou to ohromné vrstvy vyvřelin, které zřejmě vznikly během extrémní erupce na povrchu Marsu, k níž došlo před více než 3 miliardami let.

Prach z Medusae Fossae

Planetární vědci už znají složení hornin Medusae Fossae. A Lujendra Ojha z John Hopkins University s kolegy zjistili, že prach v atmosféře Marsu, se specifickým poměrem síry a chlóru, tomuto složení zcela odpovídá. Od svého vzniku Medusae Fossae postupně erodují a marťanské podnebí z nich drolí stále nový a nový prach.

TIP: Vyřešeno: Medúzu na Marsu vytvořil explozivní vulkanismus

Badatelé odhadují, že za uplynulé miliardy let útvar Medusae Fossae přišel o 60 procent své hmoty. Přitom ale stále jde o největší uloženiny vyvřelého materiálu ve Sluneční soustavě. V současné době je prý prachu z Medusae Fossae v atmoféře Marsu tolik, že kdyby všechen usedl na povrch, tak po celé planetě vytvoří vrstvu o výšce 2 až 12 metrů.