Onoho dne, jako už mnohokrát předtím, uhání kníže Oldřich na koni v čele družiny lovců. Vracejí se z postoloprtských lesů, obtíženi úlovkem. Oldřich, zbrocený vlastním potem a krví zabitého divočáka, je šťastný. Lov ho doslova nabíjí energií. Lovci projíždějí kolem potoka, v němž právě několik místních žen máchá prádlo. Blížící se štěkot psů a dusot koňských kopyt je přiměje, aby se ohlédly. A Oldřich je náhle zasažen bleskem. Taková krása v prostých bílých šatech bez rukávů! V trysku zastaví koně tak prudce, že se zvíře postaví na zadní. Sveze se ze sedla na zem a jako očarovaný kráčí vstříc dívce, která upoutala jeho pozornost. Těch ostatních žen u potoka si nevšímá, jako by tam nebyly.

Zrání v drsných časech

Oldřich je nejmladším synem přemyslovského knížete Boleslava II. Na počátku 11. století žije uprostřed dramatických zvratů a letitého bratrovražedného soupeření o knížecí stolec. Co o něm vlastně víme? Do dějin se zapíše dvacetiletým obdobím poměrně úspěšného vládnutí. Odolá výpadům polského Boleslava Chrabrého, získá Moravu, založí Sázavský klášter. 

Když v roce 999 umírá jeho otec Boleslav II., je před Oldřichem ještě několik let bez státotvorné odpovědnosti. Můžeme se jen domnívat, jak v té době žije. V každém případě zabředá do politiky, jejíž součásti tehdy byla často i zrada a vraždění. Po Oldřichově otci nejprve vládne Boleslav III. Ryšavý, který pak stráví většinu života oslepen kdesi v polském vězení. Pak přichází Jaromír, slabý vládce. Toho čeká rovněž strašlivý osud v podobě oslepení a kastrace a později i smrtící rány kopím z rukou Vršovci najatého vraha. Podle Kosmy navíc umírá potupně ve chvíli, kdy si ulevuje na toaletě… Byly to drsné časy a Oldřich se v nich bezpochyby vyučil tvrdosti a krutosti. 

Dej mi syna nebo mlč

„Cítím s tebe cizí ženskou,“ křičí na Oldřicha jeho zákonitá manželka. „A vidím ti to na očích,“ dodává zlostně. Oldřich jen se smíchem mávne rukou. „Dej mi syna,“ vyštěkne na ni. „Až mi porodíš syna, pak se ti budu zodpovídat. Do té doby mlč.“ A ona mlčí, protože ví, že její neschopnost přivést na svět Oldřichova následníka ji dělá bezcennou. Taková je doba. Panují kruté časy a doznívající pohanské tradice nevylučují získání jiné ženy násilím, únosem či krádeží. Nedá-li žena potomka, je třeba se porozhlédnout po jiné. A třeba ji i unést bez ohledu na to, že už nějakého manžela má. Bylo to tak i v případě Boženy? Historikové se v tom neshodují. V českém písemnictví se příběh Oldřicha a Boženy traduje jako romantická láskyplná historie, završená společným životem a zplozením syna Břetislava. Podle kronikářů však byla pradlena Božena Křesinova, což může znamenat, že „patřila“ muži jménem Křesina. Ale jisté to není, Křesina mohl být i její otec. 

Oldřich je magicky přitahován její čistou nespoutanou krásou. Přijíždí za ní tajně, za noci přihlíží pohanským tancům vesnických žena a je doslova očarován Boženinou nahotou. A Božena rychle zapomene na svého Křesinu, ať už existoval či nikoli. Scházejí se v místech, kde dnes leží městečko Peruc. Název mu ostatně dal právě tento legendární milostný příběh. Přesněji řečeno věta v Kosmově kronice. Když Kosmas popisuje první setkání Oldřicha a Boženy, použije větu „ana peruc prádlo…“. 

Konečně na trůnu

Není přesně známo, kdy se Oldřich s Boženou setkali poprvé. Máme-li však věřit historickým pramenům, porodí Božena budoucímu knížeti následníka Břetislava někdy mezi lety 1002 až 1005. V té době je Oldřich stále ve stínu a na svoji státnickou chvíli teprve čeká. Božena má místo v jeho srdci i v jeho loži, svoji neplodnou manželku však nezapudí. Když v roce 1012 Oldřich konečně usedá za knížecí stolec, stojí už Božena po jeho boku. Stejně jako jejich syn Břetislav, podle Kosmy „český Achilles“. Narodil se jako levoboček, ale z lásky. A v budoucnu ho také čeká knížecí sláva. Stejně jako proslulá romance s bavorskou šlechtičnou Jitkou. Ale to už je jiný příběh. 

Spravedlivý i krutý

Oldřich vrací českému knížectví slávu a prestiž, jakou mělo za jeho otce Boleslava II. V půtkách s Boleslavem Chrabrým dobývá Moravu. Je spravedlivý, nebojácný a v případě potřeby nesmírně krutý. Aby se zbavil nebezpečné opozice, nechá vyvraždit rod Vršovců.

Historie mu bohužel připisuje i podlou zradu vůči vlastnímu bratrovi Jaromírovi. Jak se to stalo? Uprostřed krize, hrozící dokonce možným rozpadem českého státu, německý císař povolává Oldřicha i Jaromíra. Oldřicha však nechá vsadit do vězení. Propouští ho pod podmínkou, že budou s Jaromírem vládnout společně. Chce si totiž prostřednictvím slabšího Oldřichova bratra udržet v knížectví vliv. Oldřich to císaři přislíbí. Ale po návratu do Čech dává Jaromíra oslepit. To se stalo v roce 1034. Přihlédneme-li k faktu, že vykastrovaný Jaromír před tím strávil více než dvacet let ve vězení v Utrechtu, nebyl to právě šťastný příběh.

Smrt přichází na hostině

A co kněžna Božena? Ta spalující vášeň mezi ní a Oldřichem se dávno vytratila. Ale jsou si stále věrně po boku. A kněžna požívá u lidu velké úcty a lásky, snad i proto, že z něj vzešla a nezapomíná na svůj původ. Není známo, jak pohlíží na Oldřichovu zradu bratra Jaromíra. Syn Břetislav mu to však prý vyčítá, dostanou se dokonce do prudké vášnivé hádky.

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Jen několik měsíců po návratu z německého zajetí, na podzim roku 1034 Oldřich náhle umírá. Má šťastnou smrt. Zkosí ho nad bohatou tabulí plnou vína a vybraných pochoutek, které měl tak rád. Slepý Jaromír dá bratra slavnostně pohřbít v kostele sv. Jiří na Pražském hradě. A svých nároků na knížecí stolec se vzdává ve prospěch levobočka Břetislava.

Božena Oldřicha přežije o osmnáct let. Dočká se svatby Břetislava s Jitkou a odchová přinejmenším pět vnoučat. Umírá v roce 1052 v poměrně úctyhodném věku. Přesné datum jejího narození není známo, ale podle všeho jí bylo v den smrti kolem sedmdesátky. 

Syndrom Dravetové je těžká epilepsie kojenců, která souvisí s mutací jedné kopie genu SCN1A. V takovém případě je v těle jen polovina množství proteinu a to je problém. Tento protein je totiž nutný ke zklidňování elektrické aktivity v mozku. Odborníci nemoci přezdívají katastrofická epilepsie, protože mívá nepříznivý průběh s častými denními epileptickými záchvaty a končí těžkou mentální retardací a psychickými změnami. Rovněž podstatně zvyšuje riziko předčasné smrti.

Australští vědci šťastným řízením osudu narazili na látku, která dokáže stav kojenců se syndromem Dravetové zlepšit. Jde o látku z přírodního zdroje, který je na první pohled dost děsivý. Mohl by se ale stát průlomem v léčbě tohoto devastující genetického onemocnění.

TIP: Jako magie: Jedy ještěrů a hadů by mohly poskytnout léky na infarkt a mrtvici

Zmíněná látka je malý peptid, který pochází z jedu sklípkana skvrnitého, rychlého a pořádně jedovatého stromového sklípkana, který žije v západní Africe. Jak ukázaly experimenty na myších s uměle vyvolaným syndromem Dravetové, peptid ze sklípkaního jedu intenzivně stimuluje problematický protein v mozku, který pak funguje, jako by ho bylo dostatečné množství. Zavedení sklípkaního peptidu do mozku okamžitě obnoví normální aktivitu nervových buněk a brzy poté zastaví epileptické záchvaty. V dohledné době by peptid ze sklípkaního jedu mohl pomáhat dětem postiženým syndromem Dravetové.

Meteority jsou pro nás jako okna do dávné minulosti. V mnoha případech totiž vznikly ve zhruba stejné době jako planety a další tělesa Sluneční soustavy. Mohou nám proto prozradit leccos zajímavého o době vzniku našeho planetární systému a někdy i o starších časech.

To je případ i meteoritu Northwest Africa (NWA) 11119, který byl nalezen v roce 2016, na písečné duně v africké Mauretánii. Specialistka na meteority Poorna Srinivasan z Univerzity v Novém Mexiku a její spolupracovníci zjistili, že tento meteorit je zřejmě o něco starší než Země, tedy přes 4,5 miliardy let.

Výjimečný meteorit z planetesimály

Zároveň je výjimečný v tom, že jde o takzvaný achondrit. To jsou vzácné meteority, které tvoří hrubozrnné horniny vyvřelého původu. Meteorit NWA 11119 představuje nejstarší známý případ horniny bohaté na křemík, která pochází z kůry tělesa ve Sluneční soustavě.

TIP: Lunární meteorit objevený v Africe přináší důkazy o ledu na Měsíci

Vzhledem k tomu, že NWA 11119 je podle všeho starší než planety Sluneční soustavy, tak musel vzniknout na planetesimále, malém tělesu, z nichž se postupně poslepovaly dnešní terestrické planety. Meteorit tím pádem dokazuje, že se již na planetesimálách vyvinuly horniny odpovídající planetární kůře. Podobné meteority nám zpřesňují poznatky o složení a geochemické evoluci těles v době samotného vzniku Sluneční soustavy.

Za motorovým prostorem měl po pravé straně místo řidič, jeho rozhled značně omezoval asymetrický tvar nástavby, v níž pracovali další dva muži – velitel a střelec. Ve stěnách nástavby se nacházely čtyři střílny pro stejný počet kulometů Hotchkiss Mark I. Šlo o zbraně původně francouzské konstrukce, avšak pro náboje kalibru 7,7 mm, jichž měl střelec k dispozici 1 350 pro každý hotchkiss.

Image

Čtěte také

Nadějný britský chrt: Tank Medium Mark A Whippet (1)

Řešení výzbroje whippetu ale bylo nešťastné, jelikož střelec musel neustále měnit pozici, aby mohl obsluhovat ten kulomet, z nějž potřeboval střílet. Jistě proto nepřekvapí, že se některé ze zbraní leckdy chopil velitel, a dokonce je známo, že někdy osádka přibrala i čtvrtého muže zastávajícího pozici druhého střelce. Ve stísněné nástavbě vozidla se pak tankistům pracovalo dosti obtížně. 

Namačkáni jako sardinky

Obsluhy neměly právě ideální podmínky. Nejvíce si stěžovaly na špatnou ventilaci, jež představovala u tehdejších tanků obecně značný problém, ale u velmi kompaktního whippetu se to projevovalo ještě víc. Mezi další nedostatky patřil fakt, že motory nebyly přístupné zevnitř, a proto osádka musela kvůli jakékoliv opravě opustit ochranu pancíře. Ten tvořily snýtované pláty oceli o tloušťce 5–14 mm. Pancíř tak dosahoval stejných hodnot, jaké měly těžké tanky.

Zásadní rozdíl mezi oběma kategoriemi tedy představovala pohyblivost, a proto velení plánovalo pro útvary s whippety i odlišnou taktiku. Původně se počítalo s pěti prapory, každý vyzbrojený 36 obrněnci, jenže intenzita provozu nových tanků byla od začátku příliš velká. To se odráželo ve ztrátách kvůli poruchám i německé palbě a produkce navíc běžela pomalu. Dařilo se tedy držet bojeschopné jen dva prapory s tabulkovým stavem po 48 kusech, ale reálně měly většinou dohromady zhruba 60 funkčních whippetů. 

Vysoká poruchovost?

Britský maršál Douglas Haig původně nařídil, aby první dvě stovky „Áček“ dorazily na frontu ještě v létě 1917, což se však záhy projevilo jako nerealistické. První kusy se dostaly k jednotkám až v prosinci a ony původně zadané dvě stovky byly připraveny až na samém konci války. První whippety dostaly 3., 6. a 9. prapor 3. tankové brigády, kde z nich zformovaly roty o 12 strojích, avšak v praxi zůstávala bojeschopná asi polovina. Devátý prapor byl následně přezbrojen na těžké Mark V a jeho whippety putovaly k 3. praporu.

Právě on a ještě 6. batalion představovaly dvě výše zmíněné jednotky se středními tanky, které se jako jediné dařilo udržovat v reálně bojeschopném stavu. Dodejme ale, že relativně malá míra reálné dostupnosti nebyla žádnou zvláštní slabinou „Áček“, naopak šlo u tehdejších obrněnců o zcela běžná čísla. Dokonce se zdá, že z hlediska mechanické spolehlivosti si whippety vedly patrně lépe než těžké tanky.

Křest ohněm

Do boje poprvé typ Medium Mark A zamířil 26. března 1918, kdy stroje roty C 3. praporu zasáhly jihozápadně od Cambrai. Na vesnici Colincamps postupovalo několik německých pěších praporů, které při pohledu na rychlý pohyb dříve neznámých tanků zpanikařily a rozprchly se. Tucet whippetů byl v akci přibližně 16 hodin a neutrpěl žádné ztráty, tudíž premiéra dopadla úspěšně.

Téhož dne se však odehrály i jiné střety, které již tolik oslnivě neskončily, protože u Bray-sur-Somme bylo zničeno pět až šest whippetů. V dubnu 1918 se „Áčka“ zapojila do bitvy o Amiens a silně narušila aktivitu německé pěchoty. Dne 24. dubna 1918 zlikvidovala rota sedmi středních obrněnců u Cachy asi 400 Němců, avšak ve stejný den proběhl též jediný zaznamenaný střet whippetů s nepřátelskými tanky. Dva německé A7V se ukázaly jako příliš silný protivník, proti němuž neměly Medium Mark A šanci. Císařské pancíře dokázaly svými 57mm děly vyřadit čtyři britské tanky. 

Zákeřný zimní déšť stékal po podlaze ledové jeskyně, ke které přimrzal. Vznikala tak extrémně kluzká past, do níž se s notnou dávkou smůly propadla šestice dobrodruhů: Od nejbližšího města, které je zároveň nejseverněji položenou obcí na světě, je dělilo šestnáct kilometrů, takže se museli spolehnout výhradně na týmovou spolupráci a na štěstí. Jeden z cestovatelů si nakonec sedl tak, aby se zády a nohama opřel o stěny tunelu, a vytvořil tím oporu pro zbývající členy skupiny. Průvodce Marcel Starinsky poté vyšplhal nahoru do bezpečí a odtud pomohl s výstupem ostatním. Venku je vedle úlevy čekala noc, která v zimním období na Špicberkách trvá 24 hodin. 

Nezvyklý déšť ani provalené jeskyně zde již nejsou ojedinělé. Lednové teploty souostroví, které leží zhruba v polovině cesty mezi Norskem a severním pólem, totiž za posledních šest let vystoupaly o devět stupňů. Teplé počasí zde dokonce v roce 2015 spustilo lavinu, která zasáhla město Longyearbyen a zabila dva lidi. Další udeřila na zástavbu o dva roky později. 

Rychleji než jinde

Poblíž Arktidy probíhá globální oteplování dvakrát až čtyřikrát rychleji než v jižnějších oblastech. A severní část Špicberků se ohřívá ještě markantněji než ledová pokrývka pólu. „Ve městě Longyearbyen dochází ke klimatickým změnám rychleji a ve větší míře než ve zbytku světa,“ tvrdí ředitel Norského polárního institutu Kim Holmén. Špicberky dle něj dříve bývaly místem, kam studenti jezdili zkoumat život v arktických podmínkách. Dnes sem však připlouvají pozorovat klimatické změny.

V Longyearbyenu žije 2 160 lidí, je zde letiště, knihovna, kavárna a kostel, přičemž všechny jmenované instituce si drží titul „nejsevernější svého druhu“ na světě. Způsob, jakým se město vypořádává se změnou klimatu, by mohl vytyčit cestu, jakou se posléze vydají i ostatní. Život zde ukazuje, co vše ovlivňuje změna podnebí.

Možné s nemožným

Dnešní Špicberky objevil William Barents v roce 1596 při hledání severovýchodní cesty z Evropy do Číny. První z odhalených ostrovů pojmenoval Medvědí ostrov, následující Spitsbergen (v překladu „špičaté hory“) a pak pokračoval v cestě. Na ostrovech nebylo žádné domorodé obyvatelstvo, nicméně holandští velrybáři v jejich okolí začali brzy lovit a zanedlouho se i po souši proháněli zvídaví trapeři. V polovině 18. století již bylo na ostrovy vysláno několik vědeckých expedic a před koncem 19. století sem dorazily první zájezdy turistů. 

V roce 1901 zavítal na Špicberky průmyslový magnát John Munro Longyear. Na souostroví nejprve přicestoval coby turista, posléze se však vrátil s důlním vybavením, dynamitem a tuctem horníků. V roce 1906 zde dělníci zůstali také přes zimu, a tak se zrodilo průmyslové město Longyear City nebo také Longyearbyen. „Je velmi obtížné osidlovat místo, které není uzpůsobeno lidským potřebám. Proto si s sebou musíte přivézt trochu domoviny,“ vysvětluje historik Michael Robinson z University of Hartford. „Ze Špicberků se tak stala pomyslná oblast, kde se setkávalo možné s nemožným.“ 

Huskyové na silnici

Jen v roce 2017 zavítalo do Longyearbyenu zhruba 65 tisíc návštěvníků – někteří zde prováděli výzkum, jiní si přijeli zajezdit na saních se psím spřežením nebo vyrazili na túru za ledními medvědy. Neohrožení návštěvníci zde mohou dokonce absolvovat několikadenní výpravu do oblastí, kde se klimatické změny projevují nejdramatičtěji – do krajiny kamenitých stezek, v níž déšť roztápí poslední zbytky dříve všudypřítomného sněhu nebo vytváří ledové kaluže. Když jsem se zeptala svého průvodce na to, co se stane se zdejším turismem, až ledy a sníh ustoupí ještě dál, odpověděl, že huskyové dokážou tahat také po silnicích vozíky na kolečkách – takže si na sebe nějak vydělají. 

Arild Olsen se na Špicberkách dvanáct let živil coby horník a teď již druhým rokem zastává post starosty. Během návštěvy v jeho kanceláři umístěné v druhém patře jasně červené vládní budovy uznal, že měnící se podnebí přináší obyvatelům souostroví řadu problémů: „Kvůli změnám teplot se v moři přesouvají ryby a posouvají se také horské pastviny. Klima ovlivňuje vše.“

Zaskočeni deštěm

Město například nebylo budováno s myšlenkou, že by jeho ulicemi měla téct dešťová voda. Roztávající permafrost zase nebezpečně natahuje elektrické vedení a hrozí, že se kvůli němu potrhají trubky kanalizace či vodovodu. „Tají“ také silnice, které byly navrženy pro oblasti s celoročním mrazem. Longyearbyen zkrátka vznikl na permafrostu v době, kdy se ještě věřilo, že se nemůže stát nic, kvůli čemu by roztál. V současnosti však bahenní sesuvy hrozí městu stejně jako horské laviny. 

Souostroví je v povědomí lidí hlavně díky Špicberskému globálnímu úložišti semen, v němž jsou uskladněny vzorky z celého světa. Stabilní zima zde kdysi vytvářela ideální podmínky pro projekt, jehož cílem je ochránit semena rostlin před zkázou, jež by mohla přijít s válkami nebo přírodními pohromami.

Bez kulturních rozdílů

Úložiště, jež se nachází něco málo přes tři kilometry od města, však v současnosti také svádí boj s globálním oteplováním. Semena v něm jsou uskladněna na konci dlouhého tunelu, který vede do srdce hory a má vlastní klimatizaci k udržení stabilní teploty. Kvůli tajícímu permafrostu však do přístupového tunelu začala prosakovat voda, a aktuálně v něm proto probíhá rekonstrukce, po jejímž skončení by měl být vodotěsný. 

Dle koordinátora úložiště Åsmunda Asdala budova nejenže předčila očekávání zakladatelů, ale zároveň dalece překonala předpoklady pro první desetiletí svého fungování: Letos v únoru zde byl uložen miliontý vzorek semen. „Na policích úložiště jsou vedle sebe uskladněna semena z Ruska i Ukrajiny… Ta severokorejská s jihokorejskými zde k sobě mají také blízko,“ dodává Åsmund. 

Vyklíčí i po sto letech?

Stejně jako Longyearbyen také úložiště vyrostlo z hornické historie. Předtím, než započala jeho konstrukce, fungovala nedaleko v opuštěné šachtě uhelného dolu norská genová banka. V současnosti je již pryč – zůstala za ní však drobná směsice vzorků semen, na kterých se mimo jiné testuje, zda budou po sto letech v permafrostu stále ještě schopná vyklíčit. 

Mark Serreze z amerického Národního střediska pro sněhové a ledové údaje označuje Špicberky za líheň vědeckých experimentů. V květnu letošního roku zde dle Norského polárního institutu bádalo více než 600 vědců z 23 zemí. Odvíjí se zde 77 projektů, jejichž cílem je vše od řešení problémů půd kontaminovaných těžkými kovy až po odchyt mláďat bělokura horského. 

Vítězové a poražení

Serreze tvrdí, že z dlouhodobého hlediska přinese oteplování výhody i nevýhody. Například lední medvědi jsou závislí na mořském ledu, jehož pokrývka stále ustupuje, což jim značně komplikuje život. Stejně tak slábnoucí zima přinutí k migraci soby polární, jejichž domácí tundry zarostou vegetací, která bude spíše lákat losy. Na druhé straně Rusko si dle vědce polepší, protože bude moct využívat nové severské trasy pro lodní dopravu a zároveň v odledněných oblastech objeví ložiska zemního plynu. 

TIP: Obrazy ze země, kde slunce nezapadá: Lední medvědi a další zvířata ze souostroví Špicberky

Olsen si uvědomuje, že se Longyearbyen nebude muset potýkat s tornády, záplavami a lesními požáry, které pravděpodobně přijdou s klimatickými posuny v jižnějších částech světa. Pokud z rodících se změn má někdo vyjít vítězně, pak právě Norsko spolu se Špicberky. Ačkoliv se obyvatelé jeho města stále ještě přizpůsobují nové situaci, vůči zbytku světa mají náskok. „Na základě naší zkušenosti se dá říct, že si člověk zvykne,“ uzavírá starosta. Zároveň dodává, že oblasti momentálně prospívá migrace ryb, díky které v okolí Špicberků opět ožívá komerční rybolov. 

Zabráníme katastrofě?

Kit Kovacsová, která vede sekci biodiverzity v Norském polárním institutu, se zabývá obtížemi, jež musejí řešit zvířecí či rostlinní obyvatelé Špicberků. Například tuleň kroužkovaný se zde nově musí zbavovat srsti ve vodě namísto na ledu. Přesto si vědkyně zachovává optimismus a tvrdí, že stále je čas zabránit katastrofickým škodám: „Budoucnost je sice bezútěšná, pokud však přijmeme jistá opatření, mohli bychom zabránit katastrofě.“ Začátkem roku 2018 uvízly Špicberky v teplotní bublině, kdy se jejich podnebí ohřálo o 20 °C nad normál. V lednu, kdy na území obvykle zuří krutá arktická zima, zde bylo naměřeno 6 °C…  

Ve středu německého Kolína nad Rýnem objevili archeologové pozůstatky rozsáhlé budovy, která je podle všeho nejstarší známou knihovnou na území Německa. K objevu došlo během záchranných archeologických vykopávek před stavbou nové farnosti pro protestantský kostel.

Budova knihovny odpovídá jiným známým římským knihovnám, například té z Efezu na území dnešního západního Turecka. Na rozdíl od dnešních knihoven neuchovávala knihy, ale svitky, které plnily roli knih a podobných médií v antice.

TIP: Souboj strážkyň moudrosti: Největší knihovny světa

Knihovna vznikla v období 150 až 200 našeho letopočtu. Jak bylo v římských městech obvyklé, nacházela se na fóru, veřejném prostoru ve středu takového města. Ve stěnách objevených zdí jsou patrné výklenky na svitky.

Vedle knihovny je přístavek, se vší pravděpodobností výklenek pro sochu římské bohyně Minervy, ochránkyně moudrosti. Pozůstatky knihovny se teď nejspíše stanou součástí podzemního parkoviště u kostela a zůstanou přístupné veřejnosti.

Klub českých turistů, který vznikl v roce 1888, již na přelomu 19. a 20. století organizoval první zájezdy na Jadran. Zážitky z dovolené turisté barvitě líčili v dobových časopisech a zájemců o cestu k moři přibývalo.

Výletníci, podnikatelé i architekti

Jednou z nejoblíbenějších destinací se brzy stala Baška na ostrově Krk, kde pražský podnikatel Emil Geistlich vytvořil v průběhu několika let zázemí pro české turisty. Poprvé přijel v roce 1909 a rozhodl se vybudovat přímořské letovisko. Nechal z Prahy poslat rozebraný pavilon z jubilejní výstavy a provozoval v něm českou restauraci, kde si hosti mohli objednat guláš či svíčkovou. S chorvatskými partnery Geistlich založil společnost Mořské a klimatické lázně Baška. Projektantem turistického komplexu byl pražský architekt Emil Králíček, stavitelem firma Matěje Blechy.

TIP: Proč ztroskotal ambiciózní československý plán na stavbu tunelu k Jaderskému moři

V Chorvatsku začali působit i další čeští architekti včetně Jana Kotěry. Na opatijské riviéře navrhl několik domů včetně hotelu Peppina. Dalším významným autorem se stal Adolf Tichy. Zajímavá je jeho přestavba německé čítárny v Opatiji, která byla počátkem 20. století upravena na vilu Neptun. Bělostná stavba se zdobnou fasádou připomínala novogotický zámek Hlubokou. Z dalších architektů lze uvést Carla Seidla, Josefa Schulza, Adolfa Loose, Josefa Hoffmanna, Aloise Zimu a další. 

Spolupráci českých turistů a jadranských podnikatelů podporovalo několik mecenášů, mezi nimi například hrabě Johann Nepomuk von Harrach, který založil spolek k podpoře hospodářského povznesení Dalmácie. Čeští turisté Chorvatsku zůstali věrni i přes všechny politické zvraty a byli také první, kteří se sem vrátil hned po skončení chorvatské války za nezávislost v roce 1995.

Po konci éry bitevních lodí se vedle letadlových nosičů staly největšími loděmi námořnictev křižníky. Ty již byly obvykle vyzbrojeny raketami a měly samostatně napadat hladinová plavidla protivníka, zabezpečovat protiletadlovou obranu či vést útoky na pobřeží. V současnosti již křižníky provozují jen námořnictva USA a Ruska. Teprve nedávno opustil aktivní službu poslední z kategorie dělových křižníků – původně nizozemské plavidlo používané loďstvem jihoamerického Peru. 

Stavba a provoz v Nizozemí 

Nizozemí začalo roku 1939 stavět první ze sedmi nových lehkých křižníků třídy De Zeven Provinciën a stačilo rozestavět také druhý kus. Vypuknutí války a následná okupace však způsobily zpomalení tohoto projektu, ačkoli Německo jevilo o dostavění křižníků zájem. Druhé plavidlo spustili na vodu až v prosinci 1944 ještě pod diktátem Němců, kteří plánovali jeho nasazení v úloze blokádní lodě. Po osvobození Nizozemí získalo název De Ruyter. Pokračovala i stavba první lodě, která dostala jméno De Zeven Provinciën.

Oba křižníky oficiálně vstoupily do služby v roce 1953 a další se už nestavěly, protože bylo zřejmé, že kategorie dělových křižníků zastarává. De Zeven Provinciën prodělal modernizaci, při které dvě z jeho čtyř dělových věží uvolnily místo pro odpalovací zařízení protivzdušných řízených raket RIM-2 Terrier. Kvůli nedostatku financí již stejnou úpravou neprošel De Ruyter, jenž byl roku 1972 vyřazen, a po třech letech jej následoval také De Zeven Provinciën.

Ani jednu loď ale nečekalo rozřezání, protože je zakoupilo námořnictvo Peru. Ze staršího plavidla byly odstraněny rakety Terrier a na jejich místo přišel hangár pro helikoptéru. Křižník obdržel i nové jméno Aguirre, pod nímž sloužil mezi roky 1976 a 2000. Plavidlu De Ruyter dali Peruánci jméno Almirante Grau, zařadili ho do služby v květnu 1973 a přidělili mu úlohu vlajkové lodě flotily. Nabízí se otázka, k čemu tato jihoamerická země, jež se rozhodně nemůže počítat mezi velmoci, potřebovala tak velké lodě. Šlo o prestiž a dozvuky dřívějších námořních závodů států Latinské Ameriky, jež si svého času pořizovaly dokonce i bitevní lodě. 

Výzbroj, pohon a odolnost 

Loď dostala jméno po admirálu Miguelovi Grau Seminariovi (almirante = admirál), nejslavnějším námořním veliteli v historii Peru, který velel mimo jiné v takzvané pacifické válce mezi Peru, Bolívií a Chile (1879–1884). Navzdory koncepční zastaralosti představoval nizozemský křižník stále velice impozantní bojovou platformu. Hlavní výzbroj tvořila čtveřice věží (dvě přední a dvě zadní), každá se dvěma 152mm kanony Bofors s hlavněmi o délce 53 násobků ráže. Kanony dokázaly střílet kadencí 15 ran za minutu na vzdálenost až 26 km a každý granát vážil 46 kg.

Vedle toho mělo plavidlo silnou protiletadlovou výzbroj, která také pocházela od zbrojovky Bofors a sestávala ze čtyř dvojkanonů ráže 57 mm a osmi 40mm kanonů. Tyto zbraně mohly pálit na vzdušné cíle do vzdálenosti kolem 12 km. Plavidlo, jehož plný výtlak činil přes 12 000 tun, poháněly dvě parní turbíny De Schelde (licenční verze strojů značky Parsons) o výkonu asi 62 500 kW, díky čemuž loď dokázala plout nejvyšší rychlostí 32 uzlů, tedy skoro 60 km/h.

Chránilo ji ocelové pancéřování, které na bočním pásu dosahovalo síly až 76 mm, zatímco na věžích a můstku až 125 mm. V nizozemském námořnictvu sloužilo na lodi 973 mužů, ovšem v Peru se jejich počet snížil o dvacet. Stárnoucí loď prodělala v letech 1985–1988 rozsáhlou modernizaci, kvůli jejímuž provedení odplula tam, kde původně vznikla, tedy do holandského Amsterdamu. Během tohoto procesu s názvem PM-01 (Proyecto de Modernización 01) plnil roli vlajkové lodě křižník Aguirre. 

Almirante Grau

• POSÁDKA: 953 (včetně 49 důstojníků)
• VÝTLAK STANDARDNÍ / PLNÝ: 9 680 / 12 165 t
• DÉLKA × ŠÍŘKA × PONOR: 190,3×17,3×6,7 m
• VÝKON TURBÍN: 62 500 kW
• MAX. RYCHLOST: 32 uzlů
• DOSAH: 7 000 námořních mil při 12 uzlech
• MAX. SÍLA PANCÉŘOVÁNÍ: 125 mm 

Velký projekt modernizace

Modernizace zahrnovala zejména montáž nových senzorů, které pocházely od značek Decca a Singaal (druhá z nich náleží pod nadnárodní společnost Thales). Na nástavbě a stěžních se objevil hladinový vyhledávací radar DA-08, přehledový protivzdušný radar LW-08, navigační radar Decca 1226C a radiolokátory pro řízení palby STIR-24 a WM-25. Křižník získal též dva elektrooptické senzorové systémy LIROD-8. Dále byl nainstalován řídicí a informační systém SEWACO Foresee PE a dvojice systémů elektronického boje – Rapids ESM (zvaný také RAMSES) a CME Scimitar.

Přibyly též tři vrhače klamných cílů od francouzské firmy Matra Defense (dva typu Dagaie a jeden Sagaie) a komunikační zařízení Link Y. Z lodě byly odstraněny 57mm protiletadlové kanony a trupový sonar. V této podobě se Almirante Grau vrátil do peruánského přístavu Callao a znovu nastoupil do služby, ovšem v roce 1993 jej ještě čekala modernizace arzenálu. Na místa čtyř z osmi 40mm kanonů přišly moderní věže OTO Melara Compact, každá se dvěma 40mm kanony, křižník navíc získal i raketovou výzbroj.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Na nástavbě se totiž objevilo celkem osm kontejnerů, jež sloužily k odpalování protilodních řízených střel MBDA Otomat Teseo Mk 2, jejichž dolet činil až 80 km. Poslední změnou byla demontáž radaru LW-08, který vystřídal novější přístroj AN/SPS-6. Čekalo se, že křižník v této podobě zůstane ve službě snad do roku 2010, Peruánci však zjevně měli ke svému vlajkovému plavidlu velice silný vztah, jelikož z něho stáhli vlajku až 26. září 2017. Křižník Almirante Grau putoval do výslužby, čímž definitivně skončila i éra, kdy světovým oceánům vládla děla na impozantních lodích. 

3. srpna 2018 představila americká vesmírná agentura NASA světu první americké astronauty, kteří se vydají do vesmíru na palubě amerických komerčních lodí s lidskou posádkou. Je to velký úspěch spolupráce vládní agentury se soukromými společnostmi.

Poprvé od ukončení nepříliš uspokojivého programu raketoplánů Space Shuttle v roce 2011 se američtí astronauté dostanou na Mezinárodní vesmírnou stanici ISS s americkým kosmickým plavidlem. To je významný pokrok k lepšímu.

První posádky pro Dragon i Starliner

Devítka astronautů NASA poletí jak s pilotovanou kosmickou lodí Dragon od SpaceX, tak i lodí CST-100 Starliner od Boeingu. NASA přitom úzce spolupracovala s oběma zmíněnými společnostmi při navrhování designu, vývoji kosmických lodí i při testování jejich systémů. Cílem NASA bylo zajistit, aby jak Dragon tak i Starliner splňovaly požadavky NASA na bezpečnost a výkon takových kosmických lodí.

TIP: Proč NASA nyní podporuje vývoj hned tří pilotovaných lodí?

Astronautky Sunita Williams a Nicole Mann a spolu s nimi astronauté Josh Cassada, Eric Boe, Christopher Ferguson, Douglas Hurley, Robert Behnken, Michael Hopkins a Victor Glover jsou podle představitelů NASA v první linii nové éry dobývání vesmíru. Celá planeta bude se zatajeným dechem sledovat, jak astronauti a jejich pilotované kosmické lodi uspějí.