Císařovna Sissi měla ty nejlepší předpoklady prožít po boku milujícího manžela šťastný život. František Josef byl ve své době nejžádanějším ženichem v Evropě. I po svatbě po ní neustále toužil a ochotně jí plnil jakékoli přání. A ona přesto šťastná nebyla!

Splněno!

Když v srpnu 1858 přivedla Sissi na svět syna a následníka trůnu Rudolfa, konečně si mohla oddychnout. Splnila svůj hlavní úkol, a tak radikálně s manželem omezila intimní vztahy. Bylo jí teprve necelých dvacet jedna let! Sex jí nic neříkal, každé těhotenství ji přímo děsilo. Všechny tři porody byly mimořádně těžké, další děti už neplánovala. Až do roku 1867…

V tomto roce byl po rakousko-uherském vyrovnání císařský pár v Pešti slavnostně korunován a Sissi fyzický vztah, který se už dávno nacházel na bodu mrazu, nečekaně obnovila. Nejspíš cítila povinnost se Františku Josefovi tak trochu odvděčit, protože za rozdělení země na Předlitavsko a Zalitavsko čili Rakousko–Uhersko mohutně lobovala. Manželské štěstí zažíval korunovaný pár na zámku Gödöllő, který jim Maďaři velkoryse darovali a Sissi brzy čekala dítě. Od počátku si přála, aby se narodilo v Uhrách, což mělo být přátelským gestem vůči maďarskému národu, kterému byla celý život nakloněna. Popudila si tím sice Vídeňany, ale trvala na svém. Pochopitelně si přála syna, budoucího krále, který se měl jmenovat Štěpán podle prvního uherského krále a národního patrona. Pro dceru pak vybrala pro Habsburky neobvyklé jméno Valerie. Takto se kdysi jmenovala oblast kolem Budapešti. 

Narodila se jen dcera

Své čtvrté těhotenství prožívala Sissi úplně jinak. Jen kvetla a stále zářila dobrou náladou. Také porod byl mimořádně rychlý. Marie Valerie se narodila 22. dubna 1868 v budapešťské čtvrti Zugliget ve vile akademika Friedricha Kochmeistera, který byl členem horní komory uherského parlamentu a přítelem císařské rodiny. František Josef jako milující manžel odjel se Sissi do Budína a hned po porodu informoval svou matku: „Milá mamá, dovedete si představit, jak jsem šťastný… Třebaže by mi byl syn milejší, jsem milému Pánubohu vděčný i za dcerušku. Maličká je silná a dobře živená, není tak svraštělá jako mnohé jiné děti a má neobvykle hodně tmavých vlasů…“

Povídalo se dokonce, že otcem malé holčičky je hrabě Gyula Andrássy, velký ctitel císařovny. To samozřejmě pravda nebyla! Sissi sice platonický obdiv mužů dělal dobře, fyzickou lásku ale vůbec nepotřebovala. Když se tyto klepy donesly v dospělosti k Marii Valerii, Andrássyho za to z duše nesnášela. Ostatně fámy vyvrátila sama Valerie. Ze všech dětí se Františku Josefovi nejvíce podobala a zdědila naštěstí i jeho povahu.

Přehnaná starostlivost

Zpočátku vyrůstala s matkou na zámku Gödöllő a Maďaři ji přímo zbožňovali. Její první výchova probíhala v maďarštině, byla však mimořádně inteligentní, takže brzy zvládla i další jazyky, domluvila se německy i anglicky.

Jenže Sissi to s láskou k Maďarům dost přeháněla a vyvolala tím u dcerky přesně opačnou reakci. Marie Valerie začala být přímo alergická na všechno uherské! Také přehnaná matčina péče jí byla nepříjemná. Jakmile Marii Valerii začala téct krev, zakašlala či ji zabolelo bříško, stalo se z toho velké drama vyvolávající u Sissi přímo hysterické reakce. Když pobývala s dcerkou na léčebném pobytu v Meranu a měl za nimi přijet z Vídně, kde zrovna řádila spála, císař, okamžitě mu to zakázala! Aby prý nezavlekl nějakou infekci. Když šla dcerka třeba jen na procházku s chůvami, sáhodlouze se s ní loučila. A když se malá vrátila, měla císařovna tisíc otázek, zda se jí opravdu v její nepřítomnosti nic zlého nepřihodilo.

Marie Valerie se navzdory matčině strachu vyvinula ve zdravé dítě. Dokonce i její babička Žofie, která na její výchovu neměla žádný vliv, se o ní vyjadřovala v superlativech. Psala své sestře Ludovice, druhé Valeriině babičce, že se těžko někde najde dítě tak milé, hodné a veselé.

Žárlivost?

Sissi si ale moc dobře uvědomovala, že se ke své nejmladší dceři chová úplně jinak než ke starším dětem. Že ji zahrnuje láskou a péčí, kterou Gisela a Rudolf nepoznali a v útlém věku postrádali. Obzvláště Rudolf byl nesmírně citlivý chlapeček a svou krásnou maminku, která mu moc chyběla, přímo zbožňoval. Ještěže tu byla babička Žofie, ta dětem poskytovala opravdové teplo domova, když je císařovna pod nejrůznějšími záminkami opouštěla. 

Po narození Valerie si obě starší děti uvědomily, že je docela možné žít v blízkosti a péči matky, vždyť si ji jejich malá sestřička pro sebe doslova zabrala. Je až s podivem, že starší Gisela nikdy neprojevila vůči Marii Valerii nějakou závist či žárlivost, naopak si k ní vybudovala láskyplný vztah. To jí Marie Valerie ostatně oplácela a svou vdanou sestru skutečně milovala a ráda navštěvovala. Rudolfův postoj k mladší sestřičce se ovšem vyvíjel úplně jinak. Že ji nemá rád a žárlí na ni, dával jasně najevo. Sissi tuto jeho averzi sledovala s obavami. Ostatně měl hodně z její povahy, Sissi také nerada ztrácela své společnice, když se například provdaly. A tak si dělala starosti. Jak to bude vypadat, až se Rudolf jednou stane císařem? Nebude jí oplácet nedostatek mateřské lásky?  

Drahý papá

I když jí Sissi dovolila první poslední a Marie Valerie ji velice milovala, brzy si začala víc rozumět se svým věcným a přímým otcem. Císař svou nejmladší dcerušku nesmírně miloval, i když své city nedával tolik na odiv jako exaltovaná Sissi. A Marie Valerie to vycítila. Jednou požádala maďarsky otce, zda by s ním mohla mluvit německy. Okamžitě souhlasil. Nevídala ho často, protože stále pracoval, ale po jeho blízkosti toužila a společné chvíle si vychutnávala. Psala o tom dojemně ve svém deníku. Jednou na něj čekala v jeho pracovně, a když vešel, okamžitě se k němu vrhla a byla šťastná, když jí tam dovolil zůstat a posnídat s ním. To ještě nikdy nezažila! Pak začal podepisovat listiny a ona ho při práci pozorovala. A dovolil jí to i v dalších dnech. Seděla jak myška a on pracoval a kouřil. Jednou poznamenal, že se musí hrozně nudit. „Ne, papá“, ujistila ho, „je to tak hezké tady s tebou sedět!“„No to je mi zábava,“ jen suše poznamenal.

Žádanou partií

S matkou Marie Valerie trávila přece jen o hodně více času než s otcem, často ji doprovázela na různých cestách. Už jako malá byla dosti zcestovalé dítě. Velice ráda se Sissi jezdívala i do Possenhofenu do Bavorska k druhé babičce. Tam také prožila své první dětské lásky. Nebyla tak krásná jako její matka, ale rozhodně měla příjemnější povahu. Brzy začala být jako dcera císaře na sňatkovém trhu žádanou partií. Ve čtrnácti letech se platonicky zamilovala do císařského pobočníka Plönniese, jak se svěřila svému deníku. Z dívčího zbožňování se naštěstí žádná velká láska nevyvinula, stavovské rozdíly nešlo překonat. Přesto ji právě s tímto mužem po celý život pojilo srdečné přátelství. 

První vážný zájemce o ruku se dostavil v roce 1883. Byl to vévoda z Braganzy, portugalský korunní princ. Patnáctiletá Marie Valerie se o něm ve svém deníku vyjádřila dost nelichotivě jako o nepříjemném a malém tlouštíkovi. Nedala mu šanci. To už se jí o dva roky později více líbil čtyřiadvacetiletý Ferdinand Koburg, ale toho jí zase neschválil císař. Pak projevil zájem saský korunní princ Fridrich August z Drážďan. Ten však neprošel u Sissi.

Představa, že se nejmladší dcera v dohledné době vdá a odejde někam daleko, děsila hlavně císařovnu, trápilo to ale i Františka Josefa. Sissi sice Marii Valerii dovolila, že se nemusí ohlížet na stav svého budoucího chotě a může se zamilovat do kohokoli, třeba do obyčejného kominíka. Na oplátku ale měla jediné přání. Přiměla své nejmilejší dítě ke slibu, že se nevdá před svými dvacátými narozeninami. 

Ne kominík, ale František Salvátor

Marie Valerie si ovšem svůj původ přece jen uvědomovala, takže rozhodně nehledala nikoho, s kým by rodiče nesouhlasili. Měla velké štěstí v tom, že směla nápadníky, kteří jí byli nesympatičtí, odmítnout. A že jich kolem ní rojilo! Najít vhodného ženicha se jí pokoušela mezi bavorskými princi i její sestra Gisela, aby ji měla v Mnichově v budoucnu poblíž. Ale ani ta se do jejího vkusu netrefila.

Když bylo Marii Valerii osmnáct, konečně se na jednom císařském plese objevil ON. František Salvátor, její vzdálený příbuzný. Sice „jen“ toskánský vévoda, ale nakonec akceptovatelný oběma rodiči. Tedy František Josef zpočátku příliš nadšením neoplýval. Toskánské příbuzné moc „nemusel“. A výjimečně s otcem souhlasil i korunní princ Rudolf. K sňatku se stavěl kriticky a svého švagra považoval pod úroveň císařské rodiny. Rozhodující ale bylo pochopení císařovny. Marii Valerii tak bylo dopřáno prožít nádhernou romantickou lásku, což se jiným habsburským princeznám poštěstilo jen výjimečně. Mohla svého nastávajícího chotě poznávat, scházet se s ním o samotě, sedět vedle něj při rodinných obědech. Jako by matka chtěla dopřát Valerii štěstí, o jakém sama snila a které si užívala jen kratičkou dobu po svatbě. 

Svatba v Ischlu

Když se Marie Valerie 31. července 1890 rok a půl po zásnubách vdávala, věděla s jistotou, že říká své ano tomu pravému. Předtím ale rodinu postihla tragická sebevražda korunního prince v Mayerlingu. Rudolfovu smrt si vyčítala především císařovna, která už černé šaty neodložila a jejíž zdravotní stav se následkem drastických diet a mnohdy nesmyslných cvičení rapidně zhoršoval. Už to nebyla štíhlá krasavice, ale vyzáblá žena s obličejem, který veřejnost nesměla vidět. Vztahy mezi manželi byly stále napjatější, což si Marie Valerie bolestně uvědomovala, protože matka se jí svěřovala a stále žehrala na manželství jako nesmyslnou instituci. Naštěstí ji to neodradilo od vlastní svatby.

Lázeňské městečko Bad Ischl bylo v ten den překrásně vyzdobené. Po dojemném obřadu v místním kostele a svatební hostině nastalo velké loučení provázené potoky slz. Novomanželé nasedli do kočáru ověnčeného azalkami a fialkami, který je dovezl do císařského zámečku Offensee stylově vybaveného v zamilované růžové barvě. Týden lásky pak zakončili několikatýdenní svatební cestou po monarchii. 

Obyčejný život 

Toskánský vévoda sice nemohl dceři rakouského císaře nabídnout luxus, na nějž byla ve Vídni zvyklá, ale Marie Valerie nikdy nelitovala. Na život, který měl daleko k habsburskému ceremoniálu, si kupodivu zvykla rychle a stala se milující matkou deseti dětí. Po smrti císařovny Sissi se Marie Valerie snažila rozptýlit zlomeného otce. Císař si čím dál víc vážil láskyplné atmosféry, která v rodinách jeho dcer panovala. Po boku své ženy ji nikdy nezažil! 

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Za  první světové války už žila Marie Valerie s manželem a dětmi delší dobu na zámku Wallsee. Jak vzpomínala její vnučka, byla mezi prostým lidem velice oblíbená, často přicházela mezi hladovějící s košem plným potravin. Za svou obětavost si vysloužila přezdívku Anděl z Wallsee. Také její manžel František Salvátor, který byl milovník aut, v době války pomáhal jako inspektor dobrovolné sanitní péče, za což mu innsbrucká univerzita po válce propůjčila čestný doktorát.

Ačkoli se Marie Valerie obětavě starala o druhé, na své zdraví příliš nehleděla. Když jí lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin, bylo už na léčbu pozdě. Zemřela v roce 1924 v pouhých padesáti šesti letech. Prý zcela smířená se svým koncem. O její oblibě svědčí i to, že za rakví kráčelo na čtyřicet tisíc truchlících…

Aerogely jsou úžasné hmoty. Z naprosté většiny, někdy až z více než 90 procent, je tvoří pouhý vzduch. Jsou to nejlehčí známé materiály vůbec, a zároveň se řadí k nejlepším tepelným izolátorům.

Aerogely ale mívají jednu podstatnou vadu. Obvykle nejsou čiré a není možné je použít do oken. Přitom právě okna jsou jednou z nejvíce problematických součástí staveb, pokud jde o úniky tepla.

TIP: Nově vyvinuté cihly plněné aerogelem zateplí dům: Jsou ale pekelně drahé

Američtí materiáloví vědci chtěli najít nějaké řešení a nakonec uspěli s celulózou. Nanovlákna celulózy totiž mohou být uspořádána do pravidelných mřížek, a to zajistí aerogelu průhlednost. Pozoruhodný je i zdroj celulózy, který vědci při svém výzkumu využili. Získávají ji z nadbytečné sladiny, tedy roztoku vzniklého ze sladu a vody anebo z odpadu při výrobě piva. Vaření piva by se tím pádem mohlo stát součástí výroby celulózních aerogelů.

Perseidy jsou meteorický roj, který vznikl z komety 109P/Swift-Tuttle. Radiant Perseid se nachází v souhvězdí Persea. Roj je nejaktivnější mezi 11. a 13. srpnem, letos to bylo v noci na pondělí 13. srpna.

Letos se Perseidy na mnoha místech opravdu vydařily. Četní pozorovatelé noční oblohy na severní polokouli měli možnost vidět 60 až 70 „padajících hvězd“ za hodinu. Vrchol aktivity Perseid přišel vzápětí po novoluní, takže temná bezměsíční noc nabízela excelentní podmínky pro pozorování meteorů.

Perseidy a Mars

Magickou atmosféru Perseid letos dokreslovala i planeta Mars. Její červenavá záře je stále výrazná, protože se Mars stále nachází poměrně blízko k Zemi. Vrchol Perseid je sice už za námi, ale v menším počtu budou padat „hvězdy“ z tohoto roje prakticky až do konce srpna. Dalším významným meteorickým rojem budou Orionidy, jejichž vrchol nás čeká 21. a 22. října.

TIP: Srpnová obloha: Nejnebezpečnější kometa a meteorický roj Perseid

Pozorovatelé oblohy v USA měli situaci na řadě míst ztíženou oblačností a také mnohými požáry, které zuří kvůli horkém létu. V Evropě byla situace příznivější a leckde se povedla zcela bezmračná noc. 

Pod velením obou mužů se II. sbor v polovině března 1943 opět zapojil do bojů. Bradleyho působení na frontě přitom mohlo být skutečně velmi krátké, když jeho džíp najel na italskou protitankovou minu, která ale naštěstí nevybuchla. Již po měsíci přišla další změna, neboť Patton byl odvelen do čela 7. armády a vrátil se tak k plánování invaze na Sicílii, které započal už před převzetím II. sboru.

Předchozí část: Americký generál ve stínu: Zapomenutý Omar Bradley (1)

Tuto formaci pak dále vedl Omar Bradley, jenž prokázal své kvality, když naplánoval a provedl úspěšný úder na Bizertu. Tím významně přispěl ke kapitulaci sil Osy v severní Africe. Bradley k tomuto tažení s trochou nadsázky poznamenal, že americká armáda se na černém kontinentu nejprve naučila plazit, poté chodit a nakonec i běhat. 

Jak přeskočit Pattona 

V následujících dnech se Omar Bradley připojil ke spojeneckému štábu, který plánoval invazi na Sicílii. V operaci Husky měla Pattonova 7. armáda sehrát spíše podpůrnou roli, přičemž její hlavní vyloďovací sílu představoval Bradleyho II. sbor. I když 16. srpna 1943 po necelých 40 dnech bojů drželi Spojenci ostrov pevně v rukou, zcela spokojeni být nemohli, neboť většině německých sil se podařilo stáhnout do pevninské Itálie. Na druhé straně americké jednotky načerpaly další neocenitelné zkušenosti a také Bradley se tou dobou alespoň trochu dostal do povědomí lidí ve Spojených státech, když jej ve svých reportážích oslavoval známý válečný reportér Ernie Pyle.

Brzy po skončení bojů na Sicílii si Bradleyho zavolal Eisenhower, aby mu sdělil, že pro něj má novou práci. Na rozdíl od vznětlivého Pattona, jehož kariéru zabrzdily známé incidenty, při nichž nafackoval několika americkým vojákům v lazaretech, byly Bradleyho výkony ukázkou solidního a poctivého vůdcovství. Proto mu nejvyšší velení svěřilo nejspíše nejdůležitější úkol jeho kariéry – Bradley měl převzít americkou 1. armádu a v jejím čele vést americké vojáky při invazi v Normandii.

Do Evropy

Odcestoval proto zpět do Spojených států, aby se představil prezidentu Rooseveltovi a zároveň si sestavil štáb. S ním se pak v říjnu 1943 usídlil ve Velké Británii, kde mimo jiné pečlivě dohlížel na výcvik svých mužů. Na samotné přípravě plánu operace Overlord se však nijak významně nepodílel, mimo jiné i kvůli tomu, že v době jeho příjezdu již bylo vše v plném proudu. Bradleyho síly pro den D se skládaly ze VII. sboru, který měl přistát na pláži Utah, a V. sboru, jenž se měl vylodit na pláži Omaha.

On sám invazi prožil na palubě těžkého křižníku Augusta a tam také sledoval, jak jednotky VII. sboru za relativně malých ztrát dobývají Utah a postupují do vnitrozemí, zatímco muži V. sboru prožívají peklo na Omaze. Následující dny strávil Bradley cestováním po různých místech fronty, kde navštěvoval jednotlivé podřízené velitele. Od 9. června se již jeho velitelství nacházelo na francouzské půdě.

Bradley dál řídil bojové operace své armády, jednu z jeho hlavních akcí představovala operace Cobra, která měla za cíl prorazit německou obranu v Normandii a postoupit hlouběji do vnitrozemí. To se beze zbytku podařilo a v návaznosti na to pak došlo i ke změnám ve velitelské struktuře. Eisenhower aktivoval 3. armádu v čele s Pattonem, 1. armádu převzal generálporučík Courtney Hodges a Bradley dostal na starost nově aktivovanou 12. skupinu armád, jíž obě zmíněné formace podléhaly. 

Z Arden přes Rýn 

V té době přitom v americké armádě neexistoval důstojník, který by měl zkušenosti s řízením armádní skupiny. Bradley se proto rozhodl přejmout některé osvědčené postupy britského polního maršála Harolda Alexandra, se kterým sloužil ve Středomoří. Brzy přitom poznal, v čem je taková funkce nepříjemná. Zatímco Patton a Hodges s relativní volností pronásledovali německé jednotky, Bradley musel stále naléhavěji řešit prodlužující se zásobovací linie svých armád a tento problém se mu přes veškerou snahu nepodařilo vyřešit – snad to ani nebylo možné.

Americký postup se tak na čas prakticky zastavil. S koncem roku navíc málem přišla další pohroma. Dne 16. prosince 1944 totiž Němci zahájili mohutnou operaci Wacht am Rhein (Stráž na Rýně), která posléze vešla ve známost spíše jako ofenziva v Ardenách. Útočili přitom na oblast, kde Bradley vědomě zariskoval a ponechal v ní relativně slabé síly. Po poradě s Eisenhowerem se ale veliteli 12. skupiny armád podařilo situaci zvrátit ve spojenecký prospěch, mimo jiné i díky heroickému výkonu Pattonových vojáků.

Další důležitý úkol, který stál nejen před Bradleym, ale před všemi západními Spojenci, spočíval v překročení Rýna a úderu do srdce třetí říše. Němci systematicky ničili všechny mosty, avšak Američané měli tentokrát štěstí – vojáci 9. obrněné divize, kterou vedl Bradleyho bývalý spolužák generálmajor John Leonard, totiž 7. března 1945 obsadili nepoškozený Ludendorffův most u Remagenu. Bradley okamžitě nařídil Hodgesovi, aby na východní břeh Rýna dostal maximum jednotek a zabezpečil předmostí. 

Mistrný taktik

Po tomto úspěchu již bylo vše připraveno pro závěrečný útok. Bradley naplánoval a provedl obklíčení početných německých sil v rúrské kapse a ještě do půlky dubna stáli Američané na Labi. Bradley pak vyslal Pattona na poslední útok do Bavorska, Rakouska a Československa. V té době představovala 12. skupina armád největší vojenské uskupení, jakému kdy americký generál velel – dohromady šlo o 12 armádních sborů, 48 divizí a 1 300 000 mužů.

Bradley, který byl 12. března 1945 povýšen na čtyřhvězdičkového generála, tuto formaci dokázal ukočírovat a zaslouženě si vychutnal vítězství v Evropě. Jeho přímý nadřízený armádní generál Eisenhower o něm posléze mimo jiné prohlásil, že je „mistrným taktikem“ a že jednou bude považován za „jednoho z nejlepších amerických vojevůdců“. Bradleyho kariéra přitom ještě zdaleka nekončila – z aktivní vojenské služby odešel jako armádní generál až v roce 1953. 

Dějiny člověka a jeho předchůdců vedou bezmála 2,5 milionu let zpátky. Lidé však začali vztyčovat stavby, které bychom mohli nazvat architekturou, až přibližně v období 40–10 tisíc let př. n. l. Právě tehdy se přestali spoléhat na přírodní přístřeší, jako byly jeskyně, a na ochranu před deštěm a mrazem začali vytvářet první sídla. Okolo ohnišť budovali primitivní chatrče a vybírali si místa u vodních zdrojů nebo na vyvýšeninách. Jedno z nejzachovalejších sídlišť tohoto typu pyšnícím se stářím 25 až 30 tisíc let najdeme i v Dolních Věstonicích nedaleko Mikulova. Pyšní se stářím 25 až 30 tisíc let. 

Od obilí k bohům

Zásadní skok v dějinách člověka i stavitelství ovšem nastal až s koncem poslední doby ledové, asi 12 až 10 tisíc př. n. l. Zmíněný zlom se do dějin vepsal velkými písmeny pod názvem neolitická revoluce. 

Až donedávna vědci věřili, že scénář zmíněného skoku probíhal následovně: Vlídnější klima lidem umožnilo, aby se usadili na jediném místě. Své sběračské znalosti o růstu výživných trav během několika desítek generací proměnili ve vynález zemědělství a od něj byl jen krok k chovu dobytka. V rozrůstajících se společnostech docházelo k dosud neznámému jevu – vzniku soukromého majetku, rozvrstvování podle jeho hodnoty a ke zrodu elit.

Postupně vznikala první větší sídla, kde rostl pocit společenské sounáležitosti a souběžně sílily tlaky na vytvoření morálních standardů. Zrodilo se náboženství. Lidé zůstávali na jedné straně závislí na výkyvech počasí, na straně druhé upírali hlavy k nebesům osídleným božstvy, kterým přinášeli oběti. Především však neváhali použít veškeré své znalosti a síly a stavět na počest bohů ohromné monumenty.

Nejstarší městská osídlení najdeme podle této teorie shodně s nejstaršími zemědělskými osadami v oblasti úrodného půlměsíce, která zahrnuje východní Středomoří, Palestinu, Sýrii, část Iráku a maloasijskou Anatolii. Právě tam měla kolem 4–3 tisíciletí př. n. l. vyrůst také první města, která položila základ moderní civilizace. 

Historie v novém světle 

Vývoj moderních technologií v posledním desetiletí umožnil neuvěřitelný pokrok v archeologickém výzkumu a jeho celkové urychlení a zpřesnění. S tím ovšem přišly i některé nepopiratelné skutečnosti, které jsou s představou výše popsaného průběhu neolitické revoluce v rozporu. Například radiokarbonová metoda hovoří jasně: Nejstarší lidskou rukou zbudovaná stavba, náboženský komplex Göbekli Tepe v Turecku, se zrodila již před asi 11 600 lety. Tedy v době, kdy se zemí měly podle tradiční teorie potulovat pouze skupinky lovců a sběračů, protože zemědělství ještě prokazatelně neexistovalo. 

Právě nálezy v okolí Göbekli Tepe nyní naznačují, že masivní stavby dokázaly vztyčit i velmi rané kultury, které ještě neuměly vytvářet zemědělské přebytky. Hojnost potravy v určitém období naprosto stačila k tomu, aby se lidé na určité místo vraceli rok za rokem a generaci za generací – jen aby mohli přistavět další malý kousek k masivní kamenné stavbě. 

Výkonná organizace

Nejstarší město, které bychom mohli nazvat skutečnou metropolí, je Çatal Hüyük (čti čatal höjuk). Objevilo se již v době 7,5 tisíce let př. n. l., tedy víc než 2,5 tisíce let předtím, než světlo světa spatřil Byblos v dnešním Libanonu, považovaný až donedávna za jedno z vůbec nejstarších měst na planetě. 

Technologie a metody zatím nejsou dostatečně daleko, abychom dokázali říci, kým byli pravěcí stavitelé a odkud si přinesli své znalosti. Jisté je jedno – k vybudování pravěkých kamenných pomníků či megalitických center museli znát technologie opracování kamene, ovládat matematické a snad i astronomické znalosti a umět dokonale naplánovat a organizovat práci. 

V průzkumu vesmíru se stále častěji prosazují mikrosatelity, především takzvané cubesaty, které jsou tvořeny jednou nebo více krychlemi o hraně cca 10 centimetrů. Obyvkle se objevují na oběžné dráze kolem Země, ale dělají si zálusk i na meziplanetární lety. Průkopníky jsou v tomto směru cubesaty NASA, dvojčata Wall-E a Eva, kteří momentálně míří k Marsu.

Pokud chtějí cubesaty létat po Sluneční soustavě, potřebují k tomu pořádný pohon. Kalifornská společnost Stellar Exploration, která se specializuje na lety za oběžnou dráhu Země, proto vyvíjí a již i testuje miniaturní pohon pro cubesaty na planetárních misích. Vývoj pohonu přitom financuje NASA v rámci programu Small Innovative Missions for Planetary Exploration.

Pohon pro cubesaty ze 12 kostek

Jejich nový pohonný systém je navržený tak, aby mohl pohánět cubesaty tvořené až 12 jednotkami, čili sondy o váze cca 28 kilogramů, rychlostí 2 kilometry za sekundu. Palivem pro tento pohon je směs hydrazinu a oxidu dusičitého v dimerní formě (N2O4).

TIP: Miniaturní cubesaty Wall-E a Eva míří k rudé planetě

Pohonný systém Stellar by měl umožnit cubesatům létat na mise, které jsou dnes dostupné pouze mnohem větším a dražším kosmickým plavidlům. Jde o vyspělou technologii, která je založená na zkušenostech s kosmickými misemi. Podle prezidenta Stellar Exploration Mikeho Louckse by tenhle pohon měl dostat cubesaty z dětských střevíčků.

Mělčiny kolem malého, ale trvale osídleného vulkanického ostrova Hačidžódžima, který leží v souostroví Izu, asi 300 km jižně od Tokia, vydaly potápěčům nový druh mořského koníčka. Vědci jej pokřtili Hippocampus japapigu, což by bylo možné volně přeložit jako „koníček japonské prasátko“. Nový koníček se sice nechová jako čuník, místním potápěčům ale tvarem těla připomíná malá selátka.

Nově objevený koníček je skutečně miniaturní. Dospělí koníčci jsou velcí asi jako zrno rýže. Jejich barvy nejsou oslnivé, ale svůj účel plní dokonale. Fungují totiž jako maskování za kousky chaluh či řas, kterých je v mělkém moři požehnaně. Není divu, že tito koníčci tak dlouho odolávali zvědavým lidským zrakům.

TIP: Nový druh extravagantních řasovníků objeven u Austrálie

Koníčci obývají u ostrova Hačidžódžima pro ně poněkud nezvyklé prostředí. Mělčiny v těchto místech mají totiž během roku proměnlivou teplotu, a to koníčci jiných druhů nemají rádi. Neobvyklé je i to, že zde koníčci žijí v hloubce kolem 10 metrů. Většina těchto podivuhodných rybek totiž preferuje mnohem hlubší vody.

Jedná se o týmový sport, při kterém proti sobě zápasí dvě skupiny hráčů. Původně vznikl v Normandii či Pikardii. Tato prastará hra byla velice oblíbenou zábavou vesničanů. Hrála se především při příležitosti významných církevních svátků, jako jsou Velikonoce a Vánoce, dále také na svatbách, v neděli po bohoslužbě, nebo ve výroční den patrona určité farnosti. Zmínky o ní se dochovaly v průběhu celého druhého tisíciletí. Nebylo ničím neobvyklým, že se hry účastnilo značné množství protivníků. Běžně proti sobě hrálo dvacet až dvě stě lidí. Podle zprávy z roku 1841 se hry v Normandii účastnilo víc jak 800 hráčů a přihlíželo jí okolo 6 000 diváků.

Pravidla nejasná

Rozdělení do týmů bylo různé, mohli hrát například ženatí proti svobodným mužům, nebo proti sobě zápolily celé farnosti. Herní pole nebylo přesně vymezeno – hrálo se na polích a lukách. Cílem bylo dostat míč na vyznačené místo, nejčastěji ke kostelu, na hřbitov nebo k sídlu místního velmože. Zápasy mohly trvat několik hodin, ale i dnů a v rámci hry se mohlo užívat rukou a nohou ke sražení protivníka a získání míče. V rámci některých variant pravidel se používaly i dřevěné tyče, kterými se míč odpaloval, nebo se mohly využít i ke sražení soupeře. Zranění tak nebyla ničím neobvyklým. 

Obdobná varianta, ze které se pravděpodobně také vyvinul dnešní fotbal, se hrála od středověku i ve Skotsku a jak se zdá, byla velice populární. Hra byla určena pro deset až dvacet hráčů a užívalo se menšího hřiště, než je dnes běžné. Chyběla ale podrobnější pravidla, která se průběžně vyvíjela od doby jejího vzniku. 

Vytvořit reálně vyhlížející prostředí pro videohry nebývá snadné. Autorům her pomáhají data NASA, díky nimž mohou vytvořit například hyperrealistická pohoří se zasněženými vrcholky.

18. prosince 1999 se na heliosynchronní oběžnou dráhu kolem Země vypravil americký vědecký satelit Terra. Pro NASA je vlajkovou „lodí“ programu Earth Observing System (EOS), jehož cílem je dlouhodobé pozorování zemského povrchu, biosféry, atmosféry, a také oceánů naší planety.

Data senzoru ASTER

Jedno ze zařízení na palubě Terry, japonský senzor ASTER (Advanced Spaceborne Thermal Emission and Reflection Radiometer), před pár lety našlo nové, v minulosti neobvyklé využití. ASTER pořizuje snímky povrchu Země s vysokým rozlišením, ve 14 různých pásmech elektromagnetického záření, od viditelného světla až po tepelné infračervené záření. Jeho data využívají tvůrci videoher.

TIP: Satelit NOAA GOES-16 poslal první snímky z detektoru blesků

Známá společnost Electronic Arts (EA) použila data senzoru ASTER k vylepšení realističnosti terénu ve své verzi hry Super Snowcross (SSX). Specialisté Electronic Arts zpracovali data NASA vlastním softwarovým nástrojem Mountain Man, který mají speciálně na tvorbu horského prostředí. Výsledkem byla před pár lety hra, která je oceňovaná mimo jiné i pro dech beroucí hory, v nichž je možné jezdit.