Jericho dnes podle mnohých expertů představuje zřejmě vůbec nejdéle kontinuálně osídlené město světa. Je však třeba dodat, že sídlo bylo za svou předlouhou historii srovnáno se zemí a znovu povstalo z popela minimálně dvacetkrát. Dávní stavitelé jej vybudovali na dnešním návrší Tel es-Sultan (Sultánův kopec), přičemž pozůstatky „prvního“ Jericha se datují už do období 9000 let př. n. l. Na troskách původního města pak vznikala nová a nová stejnojmenná sídla, až se vytvořil dnes 21 m vysoký umělý pahorek. 

Vůbec prvními obyvateli města byli příslušníci takzvané Natufské kultury, kteří zde vybudovali i první kamenné stavby. Přibližně v období 8350–7370 let př. n. l. už v místě existovala osada pokrývající plochu 40 000 m². Pyšnila se i kamenným opevněním, které dnes představuje vůbec nejstarší dochovanou městskou hradbu na světě. Jen pro srovnání – je o celé čtyři tisíce let starší než první egyptské pyramidy. Hradby z nepálených cihel čněly do výše čtyř metrů a zdobila je i kamenná věž. Právě ona představuje památku, která dodnes nedá archeologům i hledačům záhad spát. 

Nejstarší mrakodrap světa 

Věž v Jerichu ční do výše 8,5 m (dříve bývala zřejmě vyšší, ale časem se propadla) a pochází už z období 8000 let př. n. l. Je možné, jde o jednu z vůbec prvních věží v historii. Tento prehistorický „mrakodrap“ má kuželovitý tvar se základnou o průměru přibližně 9 metrů a v horní části se zužuje na 7 metrů. Stěny věže jsou tlusté 1,5 metru a na vrchol vede schodiště s celkem 22 schody, vyrobenými z plochých vápencových bloků. 

Hlavní otázkou pochopitelně zůstává, k čemu zvláštní stavba vlastně sloužila. Hypotéz se nabízí celá řada: Mohl to být  protipovodňový systém, rituální centrum nebo politický symbol společenské moci. Předpoklad, podle nějž se jedná o pohřební mohylu, badatelé zpochybnili, protože se v útrobách stavby nenašly žádné hroby. Až donedávna se také spekulovalo o možnosti, že se jednalo o obranné opevnění, jenže i tuhle teorii již vědci částečně vyvrátili: V době výstavby věže totiž k žádným invazím na toto místo nedocházelo. 

Ochránkyně před temnotou 

Zajímavou teorii nedávno předložili vědci z univerzity v Tel Avivu. Podle ní věž sloužila jako obří astronomické hodiny i symbol politické moci. Badatelé v místě pořídili počítačový model západu slunce v den letního slunovratu, který ukázal, že stín nedalekého kopce Quarantal v tento den dopadal nejprve přesně na věž a poté zahalil do tmy celé Jericho. 

„Myslíme si, že věž byla postavena nejen jako časomíra, ale také jako strážce před nebezpečím přítomným v temnotě představované posledními paprsky světla umírajícího slunce,“ shrnuli svoji hypotézu vědci Roy Liran a Ran Barkai z telavivské univerzity. Podle nich lidé, kteří věž postavili, žili na rozhraní mezi společností lovců a sběračů a zemědělci. Na rozdíl od svých předchůdců nemohli v případě nebezpečí či nejistoty místo opustit a právě věž je měla před silami temnot ochránit.

Slovy Rana Barkaiho „západ slunce byl a stále je považován lidmi za děsivý okamžik“ a právě kvůli zmíněnému strachu vyvinuli předkové ohromné úsilí k vybudování ochranné věže. Svoji roli mohla podle Barkaiho ovšem sehrát i manipulace ze strany elit. Dávní lovci-sběrači se těšili relativní nezávislosti, zatímco trvalé osídlení vyústilo v nutnost rozvrstvení společnosti a jejího řízení. Právě manipulace se strachem mohla elitám napomoci k ovládání běžných obyvatel.

Jako supernovu označujeme hvězdnou explozi: Její příčinou může být buď dvojhvězdná interakce (pak mluvíme o supernovách typu Ia), nebo gravitační kolaps velmi hmotné stálice (sem patří supernovy typu Ib, Ic a II). Vždy se však jedná o významné události, při nichž se v krátkém okamžiku uvolní obrovské množství energie v nejrůznějších formách. Vzniká například rázová vlna, která ničí existující planetární systém, nebo velké množství gama-záření, jež má sterilizující charakter. 

Kdyby supernova vybuchla blíž než 30 světelných let od naší planety, ovlivnila by zemskou biosféru a potenciálně by vyvolala hromadné vymírání „méně odolných“ druhů. Vzdálenější výbuch by znamenal mírnější důsledky a za zcela bezpečnou hranici považují vědci zhruba 6 500 světelných let. 

Do uvedené vzdálenosti přitom narazíme hned na několik potenciálně výbušných hvězd. Největší „hrozbu“ aktuálně nejspíš představuje T Pyxidis, kterou od nás dělí asi 3 000 světelných let: Jako supernova typu Ia by mohla explodovat během následujících 10 milionů roků. Vzdálenost i odhad doby výbuchu jsou však zatíženy velkou nejistotou, a možná nás tak čekají jiná překvapení. Otázkou zůstává například osud obra Betelgeuze ze souhvězdí Orionu. 

Jestli je někde peklo, tak na planetě KELT-9b. Je to ultrahorký jupiter, kterého pozorujeme ve vzdálenosti 620 světlených let, v souhvězdí Labutě. Je třikrát hmotnější a dvakrát větší než náš Jupiter ve Sluneční soustavě.

KELT-9b obíhá tak blízko u mateřské hvězdy, že je rozpálená na neuvěřitelných 4 300 stupňů Celsia. Jde o nejžhavější exoplanetu, jakou jsme zatím ve vesmíru objevili. Vlastně je horká skoro jako povrch Slunce a to je u planety opravdu na pováženou.

Svět s atmosférou plnou kovů

Právě díky skutečně extrémní teplotě této exoplanety mohl tým, který vedl astrofyzik Kevin Heng ze švýcarské univerzity v Bernu, detekovat v atmosféře KELT-9b přítomnost atomů železa a titanu. Stalo se tak vůbec poprvé mimo Sluneční soustavu.

Vědci již dlouho tušili, že tyto prvky musí být na exoplanetách přítomné. Především železo je jedním z nejběžnějších prvků ve vesmíru. Na světech s běžnou teplotou je ale železo ukryté v molekulách a jeho detekce je velmi obtížná. Na KELT-9b je ale tak šílené horko, že jednotlivé atomy železa a dalších kovů plují v atmosféře, kde je mohou detekovat naše přístroje. K samotné detekci vědci využili tranzit, tedy přechod planety z našeho pohledu přes kotouč hvězdy. Při tranzitu záře hvězdy prochází atmosférou exoplanety a v zachyceném spektru záření můžeme hledat prvky z atmosféry takové planety.

Image

Čtěte také

Exoplaneta WASP-19b: Pekelný svět s titanovou oblohou

Plán atentátu, ke kterému mělo dojít začátkem května 1945, se údajně „vylíhl“ v hlavě SS-Obersturmführera Dr. Aloise Krannicha, jednoho z německých poradců ve vedení Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, majícího na starost „duchovní výchovu“. Osobně vybral také jeho hlavního vykonavatele. Tím se stal 24letý Jan Svoboda, bývalý vlajkař, nebezpečný konfident gestapa, funkcionář Kuratoria a přesvědčený český nacista. 

Vzorný kolaborant

Svoboda se narodil 25. ledna 1921 v Brně v rodině právníka. O 10 let později se rodina přestěhovala do Prahy, kde vychodil arcibiskupské gymnázium – maturoval roku 1939, přičemž v té době byl již dva roky členem Vlajky. V jejích řadách zřejmě patřil k pronacistickému křídlu, které se již před podepsáním mnichovské dohody formovalo kolem Jana Ryse-Rozsévače a jeho přátel. Po maturitě se zapsal ke studiu na medicínu, ale 17. listopad 1939 a uzavření vysokých škol jeho další vzdělávání ze dne na den ukončily.

Na okupační režim však Svoboda nezanevřel – právě naopak. Dal se zcela do jeho služeb a stal se vedoucím Mládeže Vlajky v rodném Brně. Od října 1941 působil v pražském ústředí Vlajky, avšak již v únoru 1942 patřil ke skupině vlajkařské mládeže, která pod vedením MUDr. Františka Teunera přešla do nově zřizovaného Kuratoria. To znamenalo i odchod z řad Vlajky, neboť hlavní duchovní otec Kuratoria protektorátní ministr Emanuel  Moravec byl pro tuto organizaci protivníkem číslo jedna.

Agent-provokatér

V dusných týdnech po atentátu na Heydricha odjel Svoboda na „I. školní tábor vedoucích české mládeže“ na Slapy a v srpnu 1942 spolu s dalšími mládežnickými aktivisty na „studijní cestu“ do Německa. V té době se stal zaměstnancem organizační sekce ústředí Kuratoria na plný úvazek. Z logiky věci začal také spolupracovat s nacistickými bezpečnostními složkami. Díky nesporné inteligenci a fanatické víře ve vítězství třetí říše se z něj stal nebezpečný agent-provokatér. Podílel se na udání členů ilegálních skupin Svaz československé mládeže a Malá strana. Třináct z patnácti zatčených se domů již nikdy nevrátilo.

Pod krycími jmény „Jan Nováček“ a „Pater“ pracoval pro zástupce vedoucího referátu Český pravicový odboj kriminálního asistenta Ericha Pfitsche. Zavinil i zatčení funkcionáře Kuratoria Stanislava Reichmanna a několika dalších osob. Svoboda přitom nepředstavoval pouhého řadového konfidenta, nýbrž rezidenta, který pro gestapo kromě cenných zpráv získal i řadu dalších spolupracovníků. Také v Kuratoriu se činil. Stal se vedoucím spojovacího referátu ústředí, měl vliv na personální záležitosti, byl aktivní v inspekci a ke konci války zastával funkci zvláštního pověřence pro otázky uprchlíků a opevňovací práce. U příležitosti 6. výročí vzniku protektorátu byl 15. března 1945 vyznamenán Čestným štítem protektorátu Čechy a Morava s orlicí sv. Václava (tedy takzvanou Svatováclavskou orlicí).

Beneše nebo Gottwalda 

Nedlouho poté, počátkem dubna 1945, si Svobodu předvolal Krannich a otevřeně mu sdělil: „Válka skončí v neprospěch Německa, a proto je nutné docílit toho, aby Čechy s Moravou zůstaly oddělené od Slovenska. Potřebujeme, aby se emigrace a lidé doma rozdělili na dvě části: na část orientovanou na Východ a na Západ.“ Toho mělo být dosaženo atentátem na prezidenta republiky Edvarda Beneše, který se 3. dubna 1945 vrátil po více než šestiletém exilu na osvobozené území a následujícího dne jmenoval ve východoslovenských Košicích první domácí československou vládu.

Jako náhradní cíle připadali v úvahu i náměstek předsedy vlády a generální tajemník KSČ Klement Gottwald nebo ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. Ten však byl v té době na ustavující konferenci OSN v San Francisku, takže se v ohrožení nacházel jen Beneš a Gottwald. Krannich měl blízko ke zpravodajské službě SS, tedy k Sicherheitsdienstu (SD). Právě v jeho intencích, respektive její zahraniční součásti, kterou v Praze vedl Dr. Hammer, měl být atentát proveden.

TIP: Protektorátní vládní vojsko: Vlastenci, či kolaboranti?

Svoboda dostal za úkol skupinu vést a mohl si vybrat i část dalších spolupracovníků. Jako prvního oslovil svého přítele a spolužáka z arcibiskupského gymnázia Jiřího Málka. Ten byl před válkou členem Junáka, ale v pozdějších letech v podstatě kopíroval politické názory a „kariéru“ svého o rok staršího kamaráda. Také on se stal členem Vlajky, později zaměstnancem Kuratoria a konfidentem nacistických bezpečnostních složek. Třetím atentátníkem byl Vladimír Koucký, jehož otec zahynul jako vlajkař při zpackaném pumovém útoku na kroměřížskou synagogu v červenci 1939. Také on byl, jak jinak, funkcionářem Kuratoria a nacistickým konfidentem.

Dokončení v úterý 21. srpna

Kromě klenutých oblouků a bran se v oblasti Arches tyčí různé pilíře, věže nebo úzké skalní stěny podobné hradbám, jimž se říká kulisy. K vidění jsou rovněž osamocené balancující balvany, tzv. viklany. Skalní skulptury jsou sice rozptýleny na obrovské ploše 298 km², ale vytvářejí čtyři hlavní skupiny, v nichž vždy převládá určitý typ modelace.

Nejkrásnější místo na Zemi

Krajina Arches je vskutku ohromující. Přitom jde o poměrně mladý národní park. Jako první začal ochranu oblasti prosazovat Alexander Ringhoffer, horník a prospektor, který sem poprvé přišel v roce 1922. Díky němu se tento kus země roku 1929 stal jednotkou systému státních rezervací, a ve stejný rok prezident Herbert Hoover udělil Arches status Národního památníku.

Bates Wilson, další výrazná osoba spjatá s Oblouky, tu sloužil jako hlavní správce mezi lety 1949 a 1972. Během této doby šla návštěvnost nahoru o neuvěřitelných 1 600 % – z 13 270 lidí (1949) na 225 500 (1972). O propagaci neobyčejného místa se zasloužil spisovatel Edward Abbey, jenž tady v 50. letech 20. století pracoval jako sezonní ranger. Když o tomto koutě severní Ameriky v roce 1968 napsal knihu Desert Solitaire, začal slovy: „Tohle je nejkrásnější místo na Zemi.“ Tato kniha inspirovala k návštěvě mnoho lidí. Zájem stoupal současně s potřebou chránit pískovcové oblouky před poškozením. Konečně roku 1971 se region Arches stal národním parkem.

Ohnivá pec pro turisty

Čtyřicet kilometrů asfaltové vozovky pokrývá prakticky všechny podstatné půvaby parku, což je pro americké národní parky typické. My se ze všeho nejdřív vydáváme k největší atrakci rezervace – oblouku Delicate Arch (Křehký oblouk), který se nachází ve skupině Fiery Furnace (Ohnivá pec). Vlastně už jsme ho viděli mnohokrát, protože se stal jakýmsi symbolem Utahu a téměř všechna zdejší auta státu ho mají vyobrazený na „espézetce“. K tomu opravdovému trojrozměrnému vede pětikilometrová stezka proložená krátkým, ale strmým stoupáním. Z toho důvodu vyrážíme hned zrána, dokud není takové vedro. I když tady je vedro pořád… O to víc nechápu, jak v téhle skalní výhni mohl někdo bydlet. Hned na začátku treku totiž mineme Wolfův ranč, kde v 19. a 20. století bydlela rančerská rodina Wolfových – prvních bílých osadníků. Primitivní roubená chýše s povozem přede dveřmi se dodnes choulí pod červenou skálou.

Cestou k Delicate Arch naštěstí hodně fouká, takže se jde docela příjemně. A cíl cesty rozhodně stojí za to! Pískovce mají temně rudou barvu žhnoucí pece a samotný Delicate Arch je obrovský a současně vypadá opravdu křehce – nejen díky odvážnému vyklenutí, ale i kvůli postupujícímu zvětrávání, které už téměř rozrušilo jeden pilíř. Pod obrovskou kamennou duhou si připadám docela malinká. Jen těch turistů by tu mohlo být míň. Ale my jsme taky turisti, tak na co si vlastně stěžovat. Je ale těžké zvěčnit si oblouk bez lidí. Každý se pod ním chce vyfotit, takže uzávěrky fotoaparátů cvakají ostošest. Zájemci aby se skoro řadili do fronty.

Kovbojský gatě a obrazy na skále

Dáváme se do řeči s párem Američanů z vedlejšího státu Colorado. „Ten je krásnej, viďte,“ povídá paní. „Moc. To my v Čechách nemáme!“ „A víte, že tomuhle oblouku místní rančeři říkali ´Bombarďáky staré panny´ nebo ´Kovbojský gatě´?“ dodává pán. „Opravdu?“ to mě tedy pobaví. Nedá se říct, že by šlo o zrovna poetické názvy…

Dívám se na oblouk rozkročený nad pískovcovou plošinou s nádherným zasněženým pohořím La Sal v pozadí. Je velmi těžké se od toho pohledu odtrhnout, ale my se už musíme vydat na zpáteční cestu. Ještě děláme odbočku ke skalním výjevům zanechaným indiánským kmenem Ute. Jako první procházeli oblastí asi před 10 000 lety indiánští lovci-sběrači. Na konci doby ledové zde objevili druhy křemene ideální pro výrobu kamenných nástrojů a dodnes je možné objevit po nich hromady zanechaných fragmentů. V době o poznání současnější, asi před 2 000 lety, tu žili předci Pueblanů a indiánů Fremont. Uchylovali se sem jen v ta roční období, kdy měli k dispozici dostatek vody a zanechali po sobě různé doklady přítomnosti, včetně zmíněného skalního umění. Výjevy zahrnují piktogramy, jež jsou na skále namalované, a petroglyfy, které jsou do skály vytesané. Na jednom z nich jsou vyryti koně a jezdci obklopeni ovcemi tlustorohými a zvířaty podobnými psům. Ještě dnes je potřeba ocenit věrnost, s jakou indiáni výjev zachytili.

Most přes fotbalové hřiště

Po silnici míříme dál na sever, až na úplný konec. Tady je skalní skupina nazvaná Devil´s Garden (Ďáblova zahrada), která obsahuje tolik oblouků a skalních mostů, že je těžké vybrat mezi nimi nejreprezentativnějšího zástupce. Zřejmě nejpůsobivější je ale přece jen mamutí Landscape Arch, elegantně sklenutý mezi dvěma skalními pilíři. Vede k němu asi kilometr dlouhá pěšinka, která se ze začátku působivě prodírá štěrbinou mezi stěnami skal. Landscape Arch je nejdelší přírodní most světa. Jeho štíhlý oblouk je dlouhý necelých sto metrů, což pro představu znamená, že by se pod ním mohl hrát fotbal. Co ovšem oblouku přebývá na délce, to mu chybí na mohutnosti – je široký jen necelé dva metry. Kdysi po něm prý nejodvážnější z místních indiánů dokázali přejet na koni. Dnes dokazují čerstvě odlámané kusy pískovců u pat pilířů postupující zvětrávání jedinečné skalní stavby. V roce 1991 odpadl ze spodní části oblouku masivní kus skály, což ještě zúžilo zbývající pískovcový pás. Z bezpečnostních důvodů byla turistická stezka vedoucí přímo pod obloukem odkloněna. Od roku 1970 už kvůli zvětrávání spadlo 43 oblouků. Snad Landscape Arch ještě nějakou dobu vydrží a nebude další „zříceninou“ v pořadí. 

Kdo by se odtud chtěl vydat ještě k obloukům Double Arch, Primitive Arch a Dark Arch, musí počítat s namáhavým terénem a místy i šplháním nebo přinejmenším chůzí po čtyřech. V této části parku se nachází i jediný kemp, který je plný a bohužel není možné si nocleh dopředu rezervovat. Škoda, bylo by úžasné strávit tady noc… Ve stínu stromů si dáváme piknik a odpočíváme od padesátistupňového vedra, které panuje ve slunečním žáru.

Z Oken ke Třem drbnám 

Do části parku nazvané Windows Section, tedy Oblast oken, se jedeme podívat na počátky vzniku dnešních mohutných oblouků. Tady jsou skály ve fázi zrodu – prozatím jen pískovcové kulisy s ojedinělými „okny“. Skupina zvaná Severní a Jižní okno nabízí jedinečné průhledy na další skalní monolity. Některé otvory jsou tak veliké, že by jimi mohlo proletět letadlo. Jejich kamenné rámy okupují turisté a loví záběry do rodinných alb. Není divu, že tento park patří k nejfotografovanějším národním parkům na americkém kontinentě.

Když se dostatečně pokocháme výhledem ze všech zdejších oken, vydáváme se zpět na začátek parku. Cestou se ještě zastavujeme u dalšího nepřehlédnutelného bodu zvaného Balanced Rock (Rovnovážný kámen). Jde o kuželovitý podstavec s balvanem „naraženým“ na špičce.

Blížíme se ke vstupu do parku a tím pádem i ke konci návštěvy. Zde se nachází rozlehlé Courthouse Tower (Soudní nádvoří) s masivními „budovami“ včetně 150 metrů vysoké Babylonské věže a strmě čnících Varhan. Na podstavci bez problémů rozeznáváme i Tři drbny (Three Gossips), jejichž hlavy v jedné úrovni jsou posledním pozůstatkem malé stolové hory, tzv. mesy.

Nerada opouštím tohle kouzelné místo. Svět je tak fascinující, příroda tak úžasná! Smekám klobouk před tím, co umí… Jak napsal Abbey ve své knize: „Divočina není luxus, ale nezbytnost pro lidského ducha. Pro náš život je stejně důležitá jako voda a dobrý chléb.“

V nejstarším období pohřbívali Egypťané své mrtvé v jámách v poušti. Horko a sucho pouštního prostředí mrtvoly rychle vysušilo a vytvořilo jakési „přírodní“ mumie. Mnohá těla ale padla za oběť zvířecím mrchožroutům, proto zanedlouho začali Egypťané pohřbívat své mrtvé v rakvích. To ale přineslo jinou nesnáz – těla se v rakvích rychle rozkládala a podléhala téměř okamžitě hnilobným procesům. Proto museli staří Egypťané přijít na jiný způsob, jak své mrtvé pohřbívat. 

Po mnoha staletích vytvořili celou nauku o mumifikování, kterou v rámci možností své doby dovedli bezmála k dokonalosti. Ostatně starověký Egypt proslul také neobvykle vysokou úrovní svého lékařství. První záměrné mumifikace datujeme již do doby kolem roku 3500 př. n. l. Z této doby pochází nejstarší známé lidské ostatky, na nichž byly identifikovány části látky a pryskyřice sloužící k jejich obalování. Konkrétní metody mumifikace se však v průběhu staletí měnily a zdokonalovaly.

Balzamování

Běžná mumifikace měla dvě základní části – nejdříve balzamování a poté „vlastní mumifikaci“. Když zemřela významná egyptská osoba, bylo její tělo nejdříve přeneseno do stanu, „očistného místa“, který byl později nahrazen stavbou. Tam balzamovači natřeli tělo aromatickým palmovým vínem a očistili jej vodou z Nilu. Jeden z mužů, kteří asistovali hlavnímu balzamovači (často se jednalo o kněze) prořízl levý bok těla a opatrně z něj vyprostil některé vnitřní orgány. K tomuto kroku vedlo Egypťany poznání, že právě tyto části těla po smrti nejrychleji hnijí a podléhají rozkladu. Játra, plíce, žaludek i střeva byly omyty a naloženy v natronu, přírodní solné substanci, používané pro účely vysoušení a uchování tělesných orgánů. Srdce však z těla vyjímáno nebylo, neboť Egypťané věřili, že jde o sídlo inteligence a citu a že je člověk bude potřebovat pro Usirův soud a v posmrtném životě. S mozkem se kupodivu nakládalo mnohem hůř – malým ostrým háčkem jej balzamovači vytáhli skrz nosní dírku ven. Tělní dutinu pak vymyli palmovým vínem, aby zničili hnilobné bakterie. 

Tělo bylo následně posypáno a také zevnitř naplněno natronem, který jej velmi účinně vysušil a napodobil tak podmínky, které by na něj běžně působily v poušti. Všechny tělní tekutiny zachycené v průběhu balzamování a také svršky zemřelého byly odloženy a do hrobky pak ukládány spolu s tělem. Následovala přestávka dlouhá 40 dní, během které se s tělem nemanipulovalo. 

Orgány do kanop

Při novodobé kompletní mumifikaci podle staroegyptského postupu (na Lékařské škole v Baltimoru v roce 1994) se zjistilo, že po 35 dnech působení natronu je tělo natolik odvodněno, že ztratí 62 % své původní hmotnosti. Po vysušení egyptští balzamovači tělo znovu pečlivě omyli vodou z Nilu a důkladně potřeli olejem, aby udrželi pokožku pružnou.

Vysušené tělní orgány byly obaleny lněnou tkaninou a někdy vráceny přímo do těla. Ve starších dobách se ale ukládaly do ozdobných nádob, kanop. Víka těchto malých nádobek byla později krášlena podobiznami čtyř bohů, synů Hora. Když se ustálil zvyk vracet orgány do těla zemřelého, ukládaly se kanopy i nadále do hrobů k zemřelým, ale měly již jen symbolickou funkci. 

Vraťme se však k průběhu samotné mumifikace. Tělní dutina zemřelého byla naplněna suchým materiálem, například pilinami, listím, slámou nebo pruhy lněné látky napuštěné pryskyřicí. Důležité přitom bylo, aby balzamovaný člověk stále vypadal co nejvíce jako živý. Po „napěchování“ tělních dutin opět následovalo pečlivé namazání těla vonnými oleji. Teprve pak bylo tělo připraveno na hlavní část mumifikačního procesu – zabalení do pruhů lněné látky. 

Mumifikace

Nejprve byla pevnými pruhy kvalitní látky obalena hlava a krk mrtvého. Poté byly samostatně obaleny všechny prsty na rukách i nohách. A následně ruce a nohy, každá zvlášť. Mezi jednotlivé vrstvy látky vkládali kněží magické amulety, které měly mrtvého ochraňovat a přinášet mu štěstí či rovnováhu v posmrtném životě. V průběhu úprav mumifikovaného těla četl přítomný kněz kouzelné formule, které měly zahánět zlé síly a pomáhat mrtvému v jeho cestě záhrobím. Nohy i ruce byly následně pevně svázány a mezi paže mrtvého těla nakonec kněží vložili svitek se zaříkadly z Knihy mrtvých, která se někdy psala i na bandáž.

Tělo bylo dále obalováno novými vrstvami látky a každá vrstva pečlivě potírána pryskyřicí, aby pruhy tkaniny dobře držely pohromadě. Nakonec bylo tělo zabaleno do plátna a na jeho povrch zřetelně namalován bůh Usir. Mumifikace končila převázáním pruhy tkaniny. Na hlavu mumie se někdy pokládala maska. Následně byla mumie spuštěna do vnitřní rakve, která se vkládala do druhé (vnější) schránky, čímž se proces ukládání mrtvého završil. 

Pohřební obřad

Egypťané pohřbívali mrtvé na západním břehu Nilu, kam je dopravovali v pohřebním průvodu na bárce. Obřadům (včetně mumifikace) věnovali asi 70 dní, výjimečně i více, přičemž rekordní doba je třičtvrtě roku. Součástí rituálu bylo oplakávání, zajišťované především profesionálními plačkami, nakuřování rakve kadidlem a také „otevírání úst“, obřad magického obnovení životních funkcí, který měl mrtvému umožnit znovu přijímat potravu prostřednictvím obětin. Sadou speciálních nástrojů byla soše zemřelého rozevřena ústa a rozhýbány údy. Totéž se někdy provádělo i s mumií samotnou. Kněz se také mohl dotknout mumie nebo její rakve speciální tyčkou s háčkem na konci, čímž mrtvého symbolicky vzkřísil. 

Teprve po těchto procedurách a obřadech, řízených přesnými pravidly, byla rakev uložena do kamenného sarkofágu v hrobce. V případě bohatého pohřbu mohly být do hrobky ukládány štědré dary – vlastní nábytek, oblečení, šperky a klenoty, zbraně, potraviny všeho druhu. O bohatosti takových pohřbů svědčí zejména proslulý fantastický objev Tutanchamonovy hrobky v roce 1922. 

Pokud jde o supervulkány, tak odborníci, média i veřejnost jsou v dnešní době poněkud zaujatí supervulkánem v Yellowstone. Přitom se jen ve Spojených státech nacházejí ještě další supervulkány, například kaldera Long Valley ve východní Kalifornii.

Stejně jako Yellowstone se i Long Valley nachází v místech, kde je sopečná činnost patrná na každém kroku. Oblasti vévodí sopečný dóm Mamutí hora, který dosahuje výšky 3 371 metrů. Na řadě míst tu unikají nebezpečné sopečné plyny, jsou tu fumaroly a horké prameny, země se tu často chvěje zemětřesením.

TIP: Pod supervulkánem Yellowstone objevili velkou zásobárnu magmatu

Geologové nedávno zjistili, že v kaldeře Long Valley je asi tisíc kilometrů krychlových magmatu. Jedním dechem ovšem dodávají, že je to u supervulkánů v podstatě normální, a že to neznamená bezprostřední riziko supererupce. Tenhle supervulkán naposledy soptil před zhruba 760 tisíci let, kdy pyroklastické proudy sežehly území do vzdálenosti 50 kilometrů a popel pokryl tak asi polovinu dnešních kontinentálních Spojených států. 

Pokud někdo trpí vrozenou slepotou, tak se v dnešní době nedá nic moc dělat. Prostě nevidí. Jenomže molekulární biologie a genetika postupují rychle vpřed a umožňují věci, co by ještě před pár lety byly nemyslitelné.

K vidění jsou nezbytné světločivné buňky, jako jsou čípky a tyčinky v lidském oku. Pokud jsou tyto buňky poškozené anebo scházejí, tak je dotyčný člověk slepý. Co kdybychom ale přeprogramovali další buňky v očích tak, aby se z nich staly funkční světločivné buňky? Přesně tohle nedávno zvládli američtí vědci, kteří to udělali myším s vrozenou slepotou.

TIP: Nová léčba kmenovými buňkami vrátila zrak dvěma pacientům

Badatelé přeprogramovali takzvané Müllerovy buňky, což jsou specializované nervové podpůrné buňky v sítnici. V lidské sítnici je 8 až 10 milionů těchto buněk. Experiment byl úspěšný a vrátil myším s vrozenou slepotou zrak. Z Müllerových buněk v sítnici těchto myší totiž vznikly funkční tyčinky, které umožňují vidění.