Dnešní svět není příliš vstřícný vůči korálům. Oceán nebezpečně ohřívá globální oteplování, ohrožuje je znečištění vody, včetně všudypřítomného plastového odpadu a rybáři se svými loděmi a sítěmi se s korály také zrovna nemazlí.

Britští vědci ale tvrdí, že mají i dobré zprávy. Zjistili, že korálům v oceánu velmi pomáhají konstrukce vyrobené lidmi. Zní to zvláštně, ale potopené lodě, těžební plošiny, rozmanitá potrubí a kabely i větrné farmy nabízejí korálům a mnoha dalším organismům druhou šanci a místo k životu.

TIP: Transplantace malých korálů na zničené útesy urychlí jejich obnovu

V řadě případů jsou takové konstrukce ideální i pro ohrožené druhy korálů, které jinak velmi obtížně shánějí místo, kde by se v oceánu uchytily. Lidské zásahy vždy přinášejí do oceánu určitá rizika, například mohou být zdrojem znečištění. V oceánu je ale nouze o vhodná stanoviště pro korály, a tak přínos vraků, těžebních plošin nebo větrných elektráren pro mořský život přesahuje jejich nevýhody.

Atentát na Edvarda Beneše a Klementa Gottwalda neměl být jen „českou“ záležitostí. Počátkem dubna 1945 se u MUDr. Františka Teunera ohlásil jistý Vladimír Morávek, zbrojník (důstojnická hodnost zhruba odpovídající poručíkovi) Hlinkových gard a redaktor původem z Piešťan. Před postupující Rudou armádou uprchl ještě s několika dalšími druhy do Prahy. Tam chtěli vstoupit do právě vzniknuvší Svatováclavské roty, jejíž existenci počátkem března 1945 posvětil K. H. Frank. Již 21. března byl k výcviku odeslán první transport zhruba 50 mladíků z Kuratoria a v polovině dubna je následovalo ještě asi 30 dalších českých adeptů boje proti bolševismu. 

Předchozí část: Zpackaná odplata za Heydricha: Atentát na Edvarda Beneše 1945 (1)

Slovenské posily

Vedení Kuratoria však mělo zájem na uchování českého rázu Svatováclavské roty (údajně se obávali i toho, že by je Němci mohli podezřívat z budování „československé“ jednotky), takže redaktora a jeho druhy odmítli. Nicméně Morávek byl již na Slovensku spolupracovníkem SD. Nebyl tedy poslán do Lešan, ležících ve vysídleném území SS-Truppenübungsplatz Böhmen, kde se znovu formovaly poslední zbytky Pohotovostních oddílů Hlinkových gard, ale za Dr. Krannichem, který jej dále předal pražské SD. Morávek totiž tvrdil, že před svým odchodem ze Slovenska vybudoval ilegální organizaci mající několik desítek členů.

Navrhl nacistům, že by zpět na Slovensko vyslal své emisary, kteří by skupinu zaktivizovali. On sám by zůstal v Praze a řídil by její činnost pomocí vysílačky. Zásobování zbraněmi mělo být později provedeno letecky. Sicherheitsdienst se rozhodl obě akce spojit, přičemž atentátu na Beneše dal prioritu. Mělo to být symbolické – odpor k obnovení Československa by tak svorně vyjádřili Češi i Slováci, kteří navíc mohli pomoci českým záškodníkům pohybovat se nenápadněji ve slovenském prostředí.

Někdy okolo 22. dubna 1945 se Svoboda seznámil s Morávkem a následně i s jeho kurýry. Byli také tři – mladý gardista a spolupracovník bratislavského SD Jozef Belan, Ladislav Depta a později i jistý Daniel P. (někdy uváděný také jako Danihel). Depta narukoval v roce 1943 do slovenské armády a sloužil v Bratislavě. Koncem srpna 1944 se mu podařilo dostat na povstalecké území, avšak v září padl během bojů v okolí Turčianského Svätého Martina do německého zajetí. Byl převezen do Bratislavy, kde jej údajně čekal soud. Ve chvíli, kdy se přiblížila fronta, se mu podařilo uprchnout. Na útěku pak vyhledal Morávka, s nímž se znal, a ten jej vzal s sebou do Prahy. 

Odjezd do akce 

Na řádný výcvik skupiny, který by zajistil úspěch akce, však už bylo příliš pozdě – obrazně i ve skutečnosti. Dva slovenští účastníci, Jozef Belan a Ladislav Depta sice krátce po výše zmíněné schůzce odjeli do záškodnické školy Werwolfu v Chebu, dorazili tam však právě ve chvíli, kdy se začalo schylovat k boji o město. Druhý den po jejich příjezdu tak musela být celá škola evakuována do Mariánských Lázní. Cheb nakonec Američané osvobodili ve dnech 25.–26. dubna 1945. Oba muži se pak nevyškolení vrátili ze Sudet do Prahy.

Právě v té době získali do sestavy i Daniela P., rodáka ze Záhorské Bystrice. Další výcvik již probíhal v Praze na Štvanici, kde sídlila jednotka Werwolfu. Šlo v podstatě o jednodenní kurs v používání výbušnin, k němuž došlo 27. dubna 1945. Velká pozornost se věnovala těm anglické provenience. Jistě ne náhodou – SD předpokládalo, že by akce po třech letech mohla se vším všudy vyznít jako poněkud opožděná, ale o to pádnější odpověď na atentát na Heydricha! V závěru kursu všichni frekventanti obdrželi 20 m bleskovice, rozbušky, tři kilogramy výbušniny Donarit na osobu a pistoli ráže 7,65 mm.

Následujícího dne, tedy 28. dubna, pak atentátníci v bubenečské vile SD dostali potraviny, čokoládu, cigarety, koňak, letáky slovenského „odboje“, falešné osobní doklady a každý 10 000 slovenských korun. Ve 20.40 téhož dne nasedli do rychlíku a odjeli z Prahy přes Českou Třebovou do Přerova. Již v té chvíli však bylo o úspěchu, nebo spíš o neúspěchu akce rozhodnuto. Bývalý skaut Jiří Málek totiž svým českým přátelům před odjezdem naznačil, že jediným možným řešením vzniklé situace je po příchodu na Slovensko vše ohlásit čs. bezpečnostním složkám.

Rychlý rozpad

V Přerově, v němž se již schylovalo k povstání, se o skupinu postaral bývalý vedoucí důstojník SD v Bratislavě Dr. Lehmann. Nazítří pak atentátníci odjeli do Lipníku nad Bečvou, kde se ubytovali v německém lazaretu, a 1. května se na německém nákladním automobilu dostali do Hranic. Tam už je však nikdo nečekal a do pohraničního Hrozenkova museli 2. května 1945 dojet vlakem. Náhodně našli převaděče, kterému řekli, že utíkají do čs. armády. Měl je vyzvednout na nádraží v Karlově Huti (nyní Karolinka).

V té chvíli však došlo k zásadnímu zlomu. Frontová linie byla nedaleko a kolem sebe viděli zánik třetí říše, které se upsali ke službě. Skupina se tak v podstatě rozpadla. Ladislav Depta, Vladimír Koucký a Daniel P. odmítli pokračovat dál a místo toho se rozhodli „ztratit“ v území dosud ovládaném Němci. Zatímco Danielovi P. se to zřejmě podařilo a nebyl dopaden (jeho „kamarád“ Depta jej naposledy spatřil za Přerovem), Koucký utrpěl střelné zranění v blízkosti fronty a musel být dopraven do nemocnice v Mohelnici.

Alibi na poslední chvíli

S falešnými doklady se po skončení války dokonce vetřel k partyzánům a pak do čs. armády. Koncem května dostal dvoudenní dovolenku do Prahy, kde byl poznán a zatčen. Deptu zastihl konec války v České Třebové. Po několika dnech odjel do Bratislavy a také jej bezpečnostní orgány následně zatkly. Zbylí tři atentátníci, tedy Jan Svoboda, Jiří Málek a Jozef Belan, pokračovali 3. května 1945 z Karlovy Hutě na Slovensko.

V Dolné Marikové, která již ležela na osvobozeném území, se přihlásili na národním výboru. Uvedli, že utíkají z protektorátu a chtějí do čs. armády. Dostali potvrzení a jízdenku do Turčianského Svätého Martina, kde se měli hlásit u doplňovací jednotky. V Žilině se jim pak naskytla jedinečná příležitost – ve stejné době, kdy tam jejich vlak zastavil, měl do města přijet i Edvard Beneš, takže mohli splnit svůj úkol. Na to však již v dané chvíli zřejmě nikdo z nich nemyslel. Všichni tři uvažovali o jediném – záchraně vlastního krku.

Milost od oběti

Aniž by příjezdu prezidenta vyčkali, odjeli tři mladíci do Martina a hned po příchodu do kasáren vše obratem udali tamnímu důstojníkovi Obranného zpravodajství. V této souvislosti jsou ne zcela jasné jejich další poválečné osudy. Většina z nich však nakonec skončila před soudem. Jan Svoboda měl být nějakou dobu ponechán na svobodě. Díky své inteligenci se mu zřejmě podařilo přesvědčit orgány OBZ o vlastní nevině. V Praze se měl v uniformě zúčastnit výslechů svého bývalého kolegy z Kuratoria Jaromíra Victorina, jehož údajně doživotně zmrzačil.

Teprve později vyšla najevo pravé míra jeho viny, načež byl zatčen a spolu s dalšími funkcionáři Kuratoria 3. května 1947 odsouzen v jednom z posledních procesů první retribuce k trestu smrti. Edvard Beneš, o jehož život téměř přesně dva roky předtím usiloval, mu však udělil milost. V roce 1963 se jako jeden z posledních retribučních vězňů dostal na svobodu. Do přízně lidí se lživě vetřel jako účastník třetího odboje a oběť komunistické justiční zvůle. Zemřel ve věku nedožitých 91 let dne 6. prosince 2011.

Skoro každý student technického zaměření sní o tom, že se bude podílet na vesmírném programu. A některým se to i splní. Před pár dny odstartovala z kosmodromu Wallops Flight Facility ve státě Virginia suborbitální raketa, která měla na palubě několik pozoruhodných studentských projektů.

Raketa Terrier Improved Malemute byla součástí programu NASA RockSat-X, který ve spolupráci s agenturou Colorado Space Grant Consortium nabízí studentům možnost pracovat na vesmírných projektech. Raketa letěla podle plánu a dosáhla výšky 158,5 kilometru. Let zakončila v Atlantickém oceánu, ve vzdálenosti 103 kilometrů od místa startu.

Studentské projekty ve vesmíru

Například tým více institucí z Colorada poslal na suborbitální let králičí kožešinu, která vytvářela elektrostatické pole a přitahovala malé kousky hliníku. Podobná technologie by mohla uklízet oběžnou dráhu. Studenti Capitol Technology University měřili rychlost cubesatů pomocí laserů a tým Temple University zase studoval kosmické záření v různých nadmořských výškách.

TIP: Menší a levnější: Nanosatelity otevírají dveře univerzitnímu výzkumu vesmíru

Studenti Coloradské univerzity v Boulderu se účastnili s projektem MEGALODON, v jehož rámci měřili rádiové signály od sítě dopplerovských radarů NEXRAD. Tým Marylandské univerzity zase určoval elektrický náboj na simulovaném regolitu v kosmickém prostředí a experiment týmu Portorické univerzity sbíral mikrometeority ve výškách 80 až 110 kilometrů, na nichž poté hledal organické látky, především nukleové kyseliny.

Endeavour zamířil k obloze 8. srpna 2007. Mise STS-118 ovšem nabrala lehce dramatický ráz již necelou minutu po startu, kdy spodní část stroje nedaleko jednoho z poklopů zadního podvozku zasáhl úlomek izolační pěny z vnější palivové nádrže. Vážil jen 15 gramů, nebezpečný byl však rozdíl vzájemných rychlostí: Zatímco fragment okamžitě zbrzdila hustá atmosféra, raketoplán se zapálenými motory stále rapidně zrychloval. Výsledkem se stala nevelká, přesto hluboká díra ve dvou sousedních dlaždicích tepelné ochrany, kterou odhalila inspekce na orbitě. NASA zvažovala, že by posádka při jednom z výstupů zasažené místo provizorně „zapravila“ speciální izolační hmotou.

Opravit, či nechat být?

Mezitím, 10. srpna, dorazil Endeavour k ISS a jeho sedmičlenná posádka se pustila do náročného programu. Během čtyř montážních výstupů propojili astronauti nový příhradový nosník S5 s chladicími, elektrickými a datovými systémy, vyměnili vadný gyroskop, nainstalovali na povrch stanice nové komunikační soustavy a odnesli dovnitř, k návratu na Zemi, dva panely materiálových vzorků, jež delší čas čelily podmínkám kosmu. 

Déle než polovinu mise zvažovala NASA i opravu narušené tepelné ochrany letounu. Počítačové simulace a testy na pozemním hardwaru však ukázaly, že zásah není nutný, a stroj byl oficiálně prohlášen za schopný návratu. Inspekce po přistání potvrdila, že náporem žhavého plazmatu při zpátečním průletu atmosférou se díra nezvětšila a nepoškodily se ani keramické dlaždice v blízkém okolí. 

Dvanáct dní, čtyři výstupy

Endeavour měl jako první raketoplán přenosový systém, který mu po dobu připojení ke stanici dovoloval čerpat energii z jejích solárních panelů, a šetřit tak kapalný kyslík a vodík pro vlastní palivové články. Díky tomu NASA misi prodloužila o tři dny a pobyt na ISS se rozšířil o jeden výstup pro dodatečné montážní úkoly. 

TIP: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru

Odlet se však přece jen musel o den uspíšit, jelikož hrozila evakuace řídicího střediska v Houstonu kvůli hurikánu Dean. Monstrum nakonec město minulo a raketoplán bezpečně přistál v Kennedyho centru na Floridě. Posádka strávila ve vesmíru 12 dní, 17 hodin a 55 minut, urazila 8,4 milionu kilometrů a absolvovala 201 obletů Země. 

Podle studie University of Oxford nazvané Budoucnost zaměstnání převezmou stroje v příštích dvaceti letech práci telefonistů, kancelářských asistentů, pojišťovacích agentů či recepčních. V ohrožení se ovšem ocitnou i lidé, kteří obvykle nemají právě vysoké platy a jejichž nahrazování roboty se zatím zdálo příliš drahé: třeba operátoři drtiček, montéři pásové výroby, vazači knih nebo operátoři CNC strojů, kteří už dnes vykonávají většinu práce pomocí tlačítek na programovacím panelu. Všechny zmíněné profese může zastoupit dostatečně inteligentní program a robotická ruka s jemnou motorikou. Podle další studie zase vážně hrozí, že brzy dostaneme přísné robotické šéfy.

Vědci totiž zjistili, že když lidští zaměstnanci pracují pod dohledem mrzutých robotů, dělá to z nich lepší pracanty. Napověděly jim to experimenty s 58 studenty.

TIP: Až nás nahradí chytré stroje: Skladníci, prodavači, novináři i úředníci v ohrožení

Dobrovolníci během experimentů podstupovali známý psychologický Stroopův test, který spočívá v určení barev slov, představujících jiné barvy. Když na studenty dohlíželi přátelští roboti, dobrovolníci uspěli zhruba stejně, jako když se roboti vůbec nezapojovali. Když se ale experimentu účastnili nepříjemní a sarkastičtí roboti, byli dobrovolníci s testem hotovi mnohem rychleji. Už se těšíte na přísné robotické šéfy?

Na počátku června vypukla na Marsu prachová bouře. Postupně zasáhla celou planetu a nevyhnula se ani roverům, které zkoumají povrch rudé planety. Rover Opportunity, který pracuje na Marsu od ledna 2004, to podle všeho schytal nejvíc.

Od 10. června, kdy mu monstrózní prachová bouře pokryla solární panely, se Opportunity neozval. Bez fungujících solárních panelů si rover nemůže dobíjet baterie a nemá tudíž energii. Operátoři se domnívají, že rover přešel do režimu hibernace a čeká, až se zlepší podmínky.

V NASA jsou optimističtí

V NASA jsou nicméně optimističtí a věří, že ještě není vše ztraceno. Baterie roveru byly podle nich před bouří v relativně dobrém stavu a mohly by přežít bouři v relativně dobré kondici.

TIP: Rover NASA Opportunity na Marsu zasáhla obrovská písečná bouře

Výhodou je i to, že bouře zastihla rover Opportunity v době, kdy v dané oblasti začíná marťanské léto. Samotná prachová bouře totiž zvyšuje teplotu prostředí, takže rover zůstane dost teplý na to, aby mohl přežít. Od konce července bouře na Marsu pomalu ustupuje, ale ve vzduchu je stále velké množství prachu. Zřejmě je ho ještě příliš na to, aby rover mohl pracovat.

Letošní velmi horké léto je náročné pro lidi i pro zvířata. Radost z něj ale rozhodně mají archeologové, kteří zkoumají krajinu pomocí leteckého snímkování a dronů. Extrémně vysušená půda totiž velice dobře znázorňuje stopy dávných staveb a dalších lidských výtvorů.

Anglie je letos obzvláště zasažená vedrem a archeologové tam mají doslova žně zajímavých nálezů. Snímkují krajinu jako diví a objevují se před nimi doposud skryté stopy pohnuté historie dlouhých tisíciletí osídlení v Anglii.

TIP: Akční hračky z Vindolandy: Vykopávky v římské pevnosti odkryly dětské meče

Archeologové si v Anglii již připsali na své konto nově objevené tajuplné ceremoniální monumenty doby kamenné, lidská sídla a pohřebiště z doby bronzové, také doby železné i římské farmy. Výjimečné sucho rovněž odhalilo doposud neznámé objekty na již známých místech, jako je například prehistorická ceremoniální lokalita u u Eynshamu, kde se objevily neznámé pohřební monumenty. Nejde ale jenom o pradávné osídlení. Sucho prozradilo archeologům i ztracené alžbětinské budovy i zahrady v Tixall Hall, které pocházejí z roku 1555.

Jižní Korea platila po dlouhá desetiletí za zaostalou a chudou zemi, direktivně řízenou nesmlouvavými generály. Postupně se ale vyšvihla do pozice jednoho z asijských lídrů nejen na poli obchodu, ale i vědy a výzkumu. Jedna z mála opravdových demokratických republik Asie ovšem žije pod permanentní hrozbou útoku od svého nevyzpytatelného totalitního souseda, což ale dokáže v určitých oblastech přetavit ve svůj prospěch. Neustálá potřeba modernizovat a doplňovat svůj bohatý arzenál z ní totiž dělá jednu z nejvíce expandujících zbrojních velmocí, díky čemuž se Soul dostal do elitní desítky největších světových exportérů zbraní všeho druhu.

Zahraniční politika země se sice orientuje především na spojenectví s USA, to ovšem vůbec neznamená, že by stát rezignoval na vlastní obranné kapacity – ba právě naopak. Jihokorejci tak mají tabulkově sedmou nejsilnější armádu světa, která si navíc udržuje permanentní připravenost čelit ataku (nejen) ze strany KLDR. V Jižní Koreji dodnes existuje povinná vojenská služba, jež podle druhu vojsk trvá až dva roky. A i když část veřejnosti volá po plně profesionální armádě, doplňované dobrovolnými záložáky, tamní vláda nechce o podobných úlevách ani slyšet.

Elita armády

Pověstnou špičku mezi jihokorejskými vojáky pak tvoří muži a ženy speciálních jednotek , které se připravují na vzdušné i podvodní operace. V případě obnovení válečného stavu se svou bývalou severní částí by tyto síly útočily primárně na velící uzly nepřátelských raketových vojsk i  proti základnám určeným k  odpalování jaderných zbraní. Všichni tito speciálové jsou si ovšem vědomi, že jejich ideologií zmasírovaný soupeř bude klást fanatický odpor a úspěch diverzí by proto zaplatili krvavými ztrátami ve svých řadách.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Výcvik útočných komand proto charakterizuje mimořádná tvrdost i snaha připravit vojáky do akce co nejuniverzálnějším způsobem, a to včetně nácviku používání ukořistěných zbraní severokorejské, čínské anebo ještě sovětské provenience. Samozřejmostí je také výuka boje zblízka, při kterém instruktoři čerpají i z metod tradičních korejských bojových umění. Dodejme, že díky současnému „oteplení“ vztahů mezi oběma Korejemi se na jihu chystá první větší redukce armádních stavů po mnoha letech. Do civilu tak odejde zhruba 100 000 mužů z celkových 630 000 vojáků v aktivní službě. Jihokorejskou demokracii bude ovšem i tak hlídat dalších 4,5 milionu záložníků, a to včetně tisíců veteránů od speciálních sil. 

1. Pro kosmonauty a špiony

• Loď: Vostok
• Země: SSSR
• V kosmu: 1961–1963

Sergej Koroljov byl nejen schopným technikem, konstruktérem a organizátorem, ale také se dobře orientoval v realitě tehdejšího Sovětského svazu. Krásný příklad představuje právě loď Vostok, kterou vyvíjel souběžně ve dvou verzích: pro pilotované lety i pro zpravodajské účely (se špionážní kamerou, bez posádky). Mohl tak podle aktuální situace obratně klást důraz na jeden či druhý program, přičemž oba postupovaly vpřed.

Loď se skládala ze dvou částí: z přístrojové s hlavním motorem a podpůrnými systémy (komunikace, nádrže pracovních látek apod.) a z přistávací, která byla zároveň kabinou pro kosmonauta. Návratový modul měl kulovitý tvar, celý jeho povrch pokrýval ablativní tepelný štít a navíc se díky vhodně umístěnému těžišti po vstupu do atmosféry sám stabilizoval. Pro americká i pozdější sovětská plavidla by totiž mohl mít vstup do plynného obalu naší planety při nesprávné orientaci fatální následky.

Loď se nakonec dočkala třinácti misí v programu Vostok, z toho šesti pilotovaných, a čtyř v programu Voschod, z toho dvou pilotovaných. Vojenské verze družice Zenit létaly až do roku 1994 a dosáhly úctyhodných 254 startů!

2. Suborbitální i orbitální

• Loď: Mercury
• Země: USA
• V kosmu: 1961–1963 

Podle původních amerických představ se měli první lidé dostat do vesmíru v letadlech. Bylo to logické, protože se postupně zvyšovala rychlost i dostup zmíněných strojů a nové technologie se objevovaly překotným tempem. Zdálo se tak být jen otázkou času, kdy vznikne letadlo s odpovídajícím dosahem a výkonem motorů, aby zamířilo na oběžnou dráhu.

Americké letectvo skutečně v roce 1957 rozjelo program kosmického kluzáku Dyna Soar, ale když o rok později vznikla NASA, rozhodla se v případě pilotovaných letů vsadit na velmi konzervativní kapsli. Čas dal této sázce na jednoduchost za pravdu: program Dyna Soar byl po šesti letech vývoje pro nepřekonatelné technické potíže zastaven, zatímco loď pojmenovaná Mercury vynesla do vesmíru první americké astronauty.

Stroj měl minimalistické rozměry: na výšku měřil 3,3 m, v průměru 1,8 m a plně natankovaný dosahoval hmotnosti 1 400 kg (mimochodem, samotný teplený štít nového amerického plavidla Orion váží víc). Mercury tak představuje historicky nejmenší kosmickou loď. Nastupování na palubu nebylo žádnou procházkou růžovým sadem: astronauti se protahovali průlezem o průřezu 71 × 66 cm, přičemž měli na sobě skafandr s omezenou pohyblivostí a výhledem a nesměli zavadit o žádné řídicí prvky.

V rámci programu Mercury vzniklo dvacet plavidel a šest z nich se vydalo na pilotovanou misi: dvě na suborbitální (v roce 1961) a čtyři na orbitální (v letech 1962 a 1963).

3. Slepá ulička 

• Loď: Voschod
• Země: SSSR
• V kosmu: 1964–1965

Přestože sovětským lodím Voschod patří místa v historických tabulkách, představovaly slepou uličku. Od počátku měly jako hlavní a jediný cíl „urvat“ některá prvenství v kosmonautice, nikoliv vytvořit dlouhodobý a životaschopný program. Voschod vznikl úpravou jednomístného Vostoku v rekordně krátkém čase: v únoru 1964 se na něm začalo pracovat a v říjnu už startoval s první posádkou. Tomu však odpovídaly možnosti lodi, která se dodnes považuje za nejnebezpečnější v historii kosmonautiky. Záchranné systémy zcela chyběly a jakékoliv selhání by znamenalo smrt posádky. „Je vůbec možné, že se kosmonauti vrátili z vesmíru bez jediného škrábnutí?“ opakoval si v řídícím středisku po přistání první mise hlavní konstruktér Sergej Koroljov.

Pokračování: 10 lodí, které změnily kosmonautiku: Gemini, Sojuz, Apollo, lunární modul

V rámci programu Voschod se uskutečnily dva pilotované lety. Nejprve v říjnu 1964 zamířila do kosmu loď s tříčlennou posádkou: aby se však do jednomístného plavidla všichni kosmonauti vešli, startovali jen v teplákových soupravách a v křeslech trubkové konstrukce. Poté v březnu 1965 letěl Voschod 2 se dvěma muži na palubě, přičemž Alexej Leonov vystoupil jako první člověk do volného prostoru skrz nafukovací přechodovou komoru.