Vlákna pavoučího hedvábí jsou neuvěřitelná. Přestože vznikají jako proteinové výměšky pavouků, tak jsou pevnější než ocel o stejné hmotnosti. Jsou to nejpevnější známá přírodní vlákna vůbec. Biotechnologická společnost Kraig Biocraft Laboratories se snaží o to, aby s materiálem velmi blízkým pavoučímu hedvábí prorazila ve výrobě ochranných obleků a pancířů pro vojáky a policisty.

V těchto dnech dodali americké armádě prototypy pancířů, které je právě z takového materiálu. Vojáci je budou důkladně testovat a zjišťovat, jestli taková látka skutečně dokáže zastavit vystřelené projektily. Materiál nese název „Dragon Silk“, tedy „Dračí hedvábí“ a potřebná vlákna pro jeho výrobu dodávají geneticky upravení bourci morušoví. Chovat kvůli vláknu pavouky, kteří jsou draví a velice nesnášenliví, by totiž nebylo ekonomicky výhodné.

TIP: Dračí hedvábí: US Army vyvíjí nový neprůrazný materiál od GM housenek

Pokud by Dračí hedvábí v armádních testech uspělo, bylo by to skvělé hned z několika důvodů. Některá umělá vlákna jsou sice ještě pevnější než pavoučí hedvábí, ale nejsou ani tak lehká, ani ohebná. Taktické pancíře z pavoučího hedvábí jsou zároveň velmi pevné a výjimečně lehké. Rovněž jsou biokompatibilní a je nižší šance, že by při dotyku s kůží mohl vyvolávat podráždění.

V současné době žije 75 % populace vyspělého světa ve městech a městský styl života považujeme za naprostou samozřejmost. Kdybychom se ovšem pokusili vžít do pocitů člověka před deseti tisíci lety, viděli bychom vše v úplně jiném světle. Náš druh by měl za sebou dva miliony let dlouhou éru kočování za potravou. Bydlení na jediném místě by pro nás představovalo dobrodružný a dost možná i děsivý experiment.

Zřejmě vůbec první z takových pokusů představuje v Turecku ležící Çatal Hüyük, podle mnohých nejstarší velkoměsto na planetě. V porovnání například se starobylým Jerichem, které zpočátku představovalo spíše větší vesnici, se totiž jedná o podstatně rozvinutější sídlo pro tisíce obyvatel. 

Město existovalo v letech 7500 až 5700 př. n. l. (tedy v éře neolitu a eneolitu, doby měděné) a nacházelo se na místě vzdáleném asi 40 km jihovýchodně od tureckého města Konya. Objeveno bylo teprve v roce 1958 a hlavní průzkumy v něm proběhly v 60. letech minulého století. 

Ulice na střechách 

Město o rozloze asi 12 hektarů mohlo obývat zhruba pět až deset tisíc lidí, jejich společnost i styl života však opřádá nejedno tajemství. Z dnešního hlediska ne zcela pochopitelný byl už styl bydlení běžných obyvatel. Nálezy ukázaly, že žili v domech z takzvané vepřovice – cihel z nepálené hlíny, doplněné různými přísadami jako vápnem, slámou, plevami či pískem. Stavby měly obdélníkový tvar a byly vybaveny překvapivě čistě a moderně – měly oddělené prostory pro spaní, práci či posezení. Byly vytápěny krbem a jejich stěny obyvatelé pravidelně omítali bílým vápnem a někdy zdobili malbami. 

Záhadou ovšem zůstává, proč postrádaly okna i dveře – vstupovalo se do nich totiž výhradně ze střechy, a to dírou, která zároveň sloužila jako komín. Město rovněž nemělo ulice či náměstí. Domy spolu úzce sousedily a z nadhledu tak město více než co jiného připomíná jednu obří kamennou včelí plástev, kde domy představují jednotlivé „buňky“. Sousedé se mohli navštěvovat po střechách, po nichž možná vedly primitivní ulice a tvořila se i náměstí. 

Život v obřím pohřebišti 

Podle britského archeologa Iana Hoddera, vedoucího týmu, který v místě dlouhodobě provádí vykopávky, je zarážející, že se ve městě nenašly žádné okázalé stavby, kterými by vládnoucí vrstvy dávaly najevo svou moc. Çatal Hüyük ovšem postrádal nejen veřejné budovy, ale i náboženské svatyně či chrámy. Podle Hodderea se tak zdá, že v sídle působila rovnostářsky smýšlející společnost bez elit, kde se navíc stejnému postavení těšili muži i ženy – všichni bez rozdílů totiž odcházeli ze světa se shodnou pohřební výbavou. 

Právě pohřbívání se od toho dnešního také v mnohém liší: Nebožtíky totiž k poslednímu spánku ukládali pod podlahy obývacích místností, takže lidé denně chodili doslova po kostrách předků. Město navíc v průběhu století nerostlo do šířky, ale do výšky: staré domy se prostě zbořily a na jejich místě se postavily nové. Obytné domy tak vlastně časem zároveň představovaly gigantické hřbitovy. 

Kolébka zemědělství?

Obyvatele města živilo zemědělství a chov dobytka, byli však i zdatnými řemeslníky, kteří vyráběli nástroje z obsidiánu, s nimiž patrně i obchodovali. Stěny mnohých domů rovněž zdobí malby znázorňující výjevy z lovu i z každodenního života. Dochovalo se i víc než  2 000 sošek, zpodobňujících  postavy mužů, žen i zvířat. Asi nejvíce proslula soška sedící ženy (velké matky), kterou z každé strany chrání lvice. Právě díky ní mnozí badatelé spekulují, že v sídle panoval matriarchát. Plodnosti si obyvatelé města nepochybně velmi cenili již proto, že v něm panovala poměrně vysoká dětská úmrtnost. 

Nejvíce prominentním zvířetem, které se na vyobrazeních vyskytuje, je býk. To vedlo některé archeology ke spekulacím, že právě zde se zrodilo pastevectví a s ním i zemědělství. Pokud v místě skutečně docházelo k oslavám býčího kultu a obětování býků, muselo se brzy stát zajišťování divokých, volně se toulajících turů, velkým problémem. Ten se dal vyřešit jejich odchytem a vytvořením hlídaných stád – vznikem pastevectví. Jejich živení v nepříznivých měsících však mohlo vyvolat zase jiný problém: nedostatek krmiva.

Řešení se podle autorů našlo v systematickém a organizovaném vysévání výživných trav, které si v raných stadiích města nejspíše jeho zakladatelé zajišťovali klasickým sběrem tam, kde rostly přirozeně. Kombinace těchto dvou faktorů – zvířata neustále po ruce a obilniny, o které je třeba se starat – vedla k explozivnímu rozvoji města a posléze i rozšíření těchto postupů do širokého okolí. Mnozí archeologové s výše zmíněnou hypotézou ale nesouhlasí, a označují za místo zrodu zemědělství oblast dnešní Sýrie (viz Nejstarší zemědělci).

V našem vesmíru vznikaly první galaxie dlouho předtím, než mu byla miliarda let. Britští vědci tvrdí, že nejstarší galaxie ve vesmíru ani nemusíme nijak zvlášť hledat. Jsou totiž překvapivě blízko.

Sownak Bose a jeho spolupracovníci zjistili, že nejslaběji zářící satelitní galaxie, které obíhají kolem naší Mléčné dráhy, zřejmě jsou jedny z nejstarších galaxií v celém vesmíru. Jde o trpasličí galaxie jako je Segue-1, Bootes I, Tucana II nebo Ursa Major I.

Galaxie z mladičkého vesmíru

Podle Boseho a spol. by tyto galaxie měly být starší než 13 miliard let. Pokud jsou tyto úvahy správné, tak dotyčné galaxie vznikly méně než 800 milionů let po Velkém třesku. Vesmír tehdy byl opravdu velice mladý. Vědce k těmto závěrům přivedl počítačový model vzniku galaxií GALFORM.

TIP: Astronomové objevili spoustu trpasličích galaxií v mladém vesmíru

V té době vesmír procházel Temným věkem (anglicky Dark Ages), kdy už byl vesmír sice průhledný, ale zároveň temný. Zářily v něm pouze atomy neutrálního vodíku. Právě vznik prvních hvězd a galaxií vedl k postupnému konci Temného věku. Ten definitivně skončil asi 1 miliardu let po Velkém třesku.

U izraelských důstojníků, a to i u těch, kteří dosáhli generálské hodnosti, bylo zvykem, že kolem pětačtyřicátého roku věku odcházeli z armády do politiky či obchodu, průmyslu..., zkrátka pokračovali v kariéře mimo ozbrojené síly. Za šestidenní války nebyl žádný důstojník včetně náčelníka generálního štábu Jicchaka Rabina starší 50 let. V tomto ohledu je výjimkou výsadkář Danny Matt: do armády vstoupil v roce 1948, když mu bylo 20 let, a zůstal v ní až do roku 1992. Bojoval na Sinaji v roce 1956, poté v šestidenní válce i ve válce jomkipurské. V Izraeli, a obzvášť v armádě, zůstává Matt díky svému angažmá v bojích za Izrael velmi populární osobností. 

Druhá světová válka

Danny Matt přišel na svět 10. prosince 1927 v Kolíně nad Rýnem. Jeho rodinné zázemí je dnes obtížné rekonstruovat, protože většina úředních dokumentů podlehla zkáze za druhé světové války. Po nástupu nacistů k moci opustila rodina Německo a v roce 1934 přijela do Palestiny. Německá identita mladého Dannyho vzala brzy za své, neboť v židovských osadách právě v té době nepatřila němčina k oblíbeným jazykům. Od přistěhovalců se očekávalo rychlé přizpůsobení poměrům v nové hebrejské vlasti.

Němečtí emigranti se v „zaslíbené zemi“ setkali s židovskou komunitou čítající 80 000 osob, která byla obklopena 700 000 Araby. Od 20. let 20. století vedlo toto sousedství ke stále větším střetům mezi oběma komunitami nikoli z důvodů náboženských, ale ekonomických. Tuto část bývalé osmanské říše spravovala od roku 1920 Velká Británie jako mandát Společnosti národů. Při narůstajícím násilí Britové přestávali být pány situace. Židé na svou ochranu založili vojenskou organizaci Hagana, v jejímž rámci vznikly roku 1941 úderné oddíly Palmach, které se postupně rozvíjely v podzemní armádu s vlastním štábem.

Podvod na začátek

V Haganě nebo Palmachu sloužila velká část pozdějšího důstojnického sboru izraelské armády. Další skupinu tvořili ti, kteří se připojili k Brity zřízené židovské pomocné policii, nebo vstoupili do Židovské brigády vytvořené v roce 1944. Do této druhé skupiny patřil Danny Matt. V roce 1943 se stal příslušníkem britské pobřežní policie v Palestině.

Přitom se tajně podílel na pašování židovských imigrantů do země, čemuž měl naopak ve své funkci bránit. Mattův pokus vstoupit do Židovské brigády byl kvůli nízkému věku napoprvé neúspěšný, ale podařilo se mu přemluvit otce, aby podepsal dokument s falešným věkem Dannyho – a konečně se do jednotky dostal. Sloužil nejprve v Itálii, po válce pak v Nizozemsku. Po demobilizaci brigády v roce 1946 vstoupil do Palmachu.

Mezi výsadkáři 

Ve válce za nezávislost Izraele zahynulo více než šest tisíc izraelských vojáků a civilistů, asi jedno procento celé židovské populace. Danny Matt byl v této válce nasazen při obraně takzvaného Etzionova bloku, skupiny osad jižně od Jeruzaléma. Již v květnu 1948 jej zajala jordánská jednotka vedená britskými důstojníky, ale podařilo se mu uprchnout. Během následujících bojů se vyznamenal velkou statečností.

Díky tomu byl Matt později přijat do výsadkářského praporu 890, jemuž velel ambiciózní Ariel Šaron. Úkolem jednotky bylo bojovat proti arabským teroristům pronikajícím do Izraele z pásma Gazy a Západního břehu Jordánu. Dne 28. února 1955 podnikli výsadkáři pod velením Šarona útok na velitelství egyptské armády v Gaze. Silná útočná skupina překročila v noci hranice mezi Izraelem a pásmem Gazy a napadla egyptský štáb, vojenský tábor a vlakové nádraží v Gaze. Kapitán Danny Matt velel skupině, která měla zajistit cestu vedoucí do Gazy z Chán Júnis a zabránit protivníkovi v přisunutí posil. Přes ztráty 14 raněných a šesti padlých (včetně velitele jedné ze dvou rot) byla akce považována za úspěšnou.

Průsmyk Mitla 

A znovu to byli výsadkáři, kdo se v roce 1956 vyznamenali během války s Egyptem, když obsadili strategický průsmyk Mitla na Sinaji. Dne 29. října téměř 400 mužů z výsadkového praporu 890 vedených Rafulem Ejtanem vyskočilo u východního ústí průsmyku asi 50 km od Suezského průplavu hluboko za nepřátelskými liniemi. Současně tam po zemi dorazily části 202. výsadkové brigády pod velením Šarona. Mezi Šaronovými muži byl také Aharon Davidi a Danny Matt.

Rozpoutal se boj, na jehož konci bylo 260 mrtvých Egypťanů. Izraelské ztráty představovaly 38 padlých a 120 raněných. Tato bitva má v izraelské vojenské historii významné místo, je považována za důležité, ale draze zaplacené vítězství. Další bojové nasazení čekalo Dannyho Matta v šestidenní válce roku 1967. 

Precizní plán

Tehdy plukovník Matt velel záložní výsadkové brigádě, která se v noci z 5. na 6. června zapojila do bitvy u Abú Agheily. Výsadkáři přistáli s vrtulníky v blízkosti opevněných pozic egyptského dělostřelectva. Překvapivým úderem nejen že vyřadili nepřátelská děla, ale také vyvolali zmatek v řadách Egypťanů a připojili se k frontálnímu útoku pěchoty a tanků. Plukovník Matt po boji prohlásil:

„Vydal jsem rozkaz zaútočit na každé dělo, a Egypťani propadli naprostému zmatku. Egyptští dělostřelci zahodili munici, kterou se právě chystali nabít do děl, a v panice se snažili spasit útěkem před naší palbou. Bunkry s municí explodovaly s ohlušujícím rámusem, vojáky dusil hustý dým. Pak, zcela nečekaně, vjel do bojové zóny konvoj přivážející munici. Řidiči úplně ignorovali, co se kolem nich děje. Během několika vteřin se konvoj změnil v planoucí skupinu vraků. (...) Splnili jsme svůj úkol, shromáždili raněné a mrtvé a pak nás generál Šaron pověřil, abychom našli vhodnou cestu pro průnik našich tanků.“

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Pokud byl útok na průsmyk Mitla improvizací, pak úspěšný úder u Abú Agheily představoval výsledek precizního plánování, za které se Arielu Šaronovi dostalo největšího uznání. K úspěchu přispěly podle Šarona především tyto faktory: možnost pečlivé přípravy; boj v noci; překvapivé použití výsadkářů; úder do týlu nepřátelských jednotek; soustředěný útok na úzké frontě. 

Dokončení v neděli 26. srpna

Tento šílený nápad dostal majitel Audi S5, který zakoupil havarovaný Model S, vyndal z něj motor a vložil jej do Audi. Aby se jednotka vešla pod kapotu S5, musel být rozdělen na dvě části a baterie zaplnily celý kufr vozu a také zadní sedačku.

Podle slov majitele tohoto šíleného paskvilu nebyla montáž ani příliš složitá, jen převodové poměry od Tesly udělaly Audi trochu divočejší. Podobné projekty se začínají poslední dobou množit. A my jen nevěřícně kroutíme hlavou!

Článek zveřejňujeme s laskavým svolením portálu TeslaFan.cz - magazínu pro fanoušky vozů Tesla.

Kdy přesně začali lidé vyrábět sýr se neví a neexistují ani přesvědčivé důkazy o tom, kdo s přeměnou mléka na sýr přišel jako první. Odborníci předpokládají, že první sýry vznikly v Evropě, Střední Asii, Středním východě nebo v oblasti dnešní Sahary. V Evropě je první výroba sýra spojená s Helénistickým obdobím, tedy obdobím 300 let mezi smrtí Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. a ovládnutím poslední helénistické říše – ptolemaiovského Egypta – Augustem v roce 31 př. n. l. po bitvě u Actia.

Tři tisíce let starý sýr

Nejnovější objev archeologů ale v tomto ohledu přináší zajímavá fakta. V hrobce Ptahmese, starověkého starosty města Mennofer, vědci společně s další posmrtnou výbavou objevili i hliněnou nádobu se záhadným obsahem. Pozdější analýza ukázala, že se jedná o sýr, vyrobený z kozího, ovčího a buvolího mléka. Podle Enrica Greca z univerzity v italské Catanii jde o nejstarší archeologický pevný zbytek sýra, jaký byl dosud nalezen. Jeho stáří vědci odhadují na 3 200 – 3 300 let.

TIP: Sýr, sýrek, syreček: V čem se lišily středověké mléčné produkty?

Zajímavostí je, že v sýru vědci objevili i pozůstatky bakterií rodu Brucella. Ty způsobují vysoce nakažlivou brucelózu. I když se primárně jedná o onemocnění postihující zvířata, může tato nemoc způsobit závažné onemocnění i u lidí. Podle vědců je tak pravděpodobné, že brucelóza byla v této době poměrně hojně vyskytující se nemocí. K onemocnění u lidí totiž dochází v důsledku přímého kontaktu s nemocným zvířetem, nebo po požití mléka a tepelně neošetřených výrobků z něj.

Naším světem je planeta Země. Máme ji rádi, ale přesto se poohlížíme po dalších světech, kde by mohl existovat život podobný našemu. Otázkou ale je, zda jsou světy, jako je Země, výjimečné anebo jestli jich je všude plno.

Soustavy bílých trpaslíků 

Astronomka Siyi Xu z Observatoře Gemini na Havajských ostrovech a její spolupracovníci pozorovali známé planetární systémy v blízkém vesmíru s výkonnými pozemními teleskopy. Do výzkumu zahrnuli celkem 18 systémů planet, které se nacházejí do vzdálenosti 456 světelných let.

Zkoumat složení planet na dálku desítek a stovek světelných let je pro naše přístroje nesmírně obtížné. Xu s kolegy se proto soustředili na systémy bílých trpaslíků, tedy vyhasínajících oharků hvězd na konci života, které obklopují prstence kosmického prachu a suti.

TIP: Přistižena při činu: Hvězda smrti hodující na blízké planetce

Planetární suť v takových soustavách postupně padá na bílého trpaslíka a vědci vybavení velice citlivými přístroji mohou v takovém případě analyzovat změny záření dotyčného bílého trpaslíka. Z těchto změn je možné vyčíst, jak velký objekt dopadl na bílého trpaslíka a jaké bylo jeho složení. Výsledky výzkumu hovoří jasně. Složení planet a asteroidů jiných soustav je velice podobné Zemi a Sluneční soustavě.

Lidé se musejí vyrovnat s velkým množstvím rozmanitých patogenů a parazitů, kteří nemají na práci nic jiného, než existovat na náš účet. Jsou k tomu vybaveni důmyslnými triky, které jim umožňují překonat obranu našeho imunitního systému. Co kdybychom ale trik jednoho parazita použili proti druhému?

Malárie jako pomocník

Právě tohle udělali dánští vědci, kteří vymysleli nový převratný typ krevního testu, schopného detekovat různé druhy rakoviny ve všech stádiích vývoje. Využili toho, že jeden protein zimničky, tedy původce malárie, se váže na specifický protein, který je shodou okolností přítomný na 95 procentech buněk nádoru.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

Badatelé vyrobili syntetickou verzi dotyčného proteinu a spojili ji s magnetickými nanočásticemi. Když se takové nanočástice dostanou do krevního vzorku vyšetřovaného člověka, „nalepí“ se na nádorové buňky, pokud jsou ve vzorku přítomné. Buňky s nanočásticemi je pak možné snadno izolovat pomocí magnetu a potvrdit tím přítomnost rakoviny. Nový test je velice citlivý a umožňuje diagnostikovat rakovinu i v případech, kdy je to jinak nesmírně obtížně.

„Objev mrtvého těla vyvolá hlasové projevy, které přilákají další sojky a ty se ke zpěvu postupně přidávají. Vznikne tak zvláštní kakofonní shromáždění,“ říká Theresa Iglesiasová z University of California. Toto hlasité truchlení je podobné reakci sojek na přítomnost predátora, například výra. Pohřební rituály jsou vlastně také jakýmsi druhem upozornění.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Jelikož sojky západní (Aphelocoma californica) většinou netuší, jakým způsobem jejich opeřený kamarád zahynul, zaměří pozornost na místo, kde k úhynu došlo, a po nějaký čas si je spojují s možným nebezpečím. V blízkém okolí pak nevyhledávají potravu minimálně následujících 24 hodin.

Dřívější studie naznačují, že žirafy a sloni mají také své rituály pro zesnulé. Jejich nespornou výhodou kromě upevňování pospolitosti a vazeb v rámci skupiny je získání poznatků, jak se vyhnout tomu, co způsobilo smrt druha.

František Kubiš se narodil 25. září roku 1887 v Dolních Vilémovicích nedaleko Třebíče. Ve Valči se pak 14. listopadu 1910 oženil s Kristýnou Mitiskovou a Jan Kubiš byl jejich druhým dítětem. Před ním se roku 1912 manželům narodil ještě syn Rudolf – krejčí. Ten ušil bratrovi oblek, který měl Jan na sobě, když spolu s Jozefem Gabčíkem zaútočil na zastupujícího říšského protektora.

Příliš těsný dům

Dále se manželům Kubišovým narodila roku 1915 dcera. Dostala jméno Františka, ačkoliv jí málokdo řekl jinak než Fanda. U toho by dnešní rodina asi zůstala, ale před sto lety se na tyto věci pohlíželo jinak. Nicméně i na tehdejší poměry byl otec Kubiš v otázce rozšiřování rodu velice aktivní. S Kristýnou si pořídili ještě dvě děti – roku 1916 Jarouška a 1919 Marušku.

Krátce po posledním porodu však Kristýna zemřela a Maruška krátce po ní. František Kubiš byl ovšem stále v plné síle, a tak se rozhodl, že se znova ožení. Jeho novou ženou se stala vdova Marie Dusíková, rozená Čechová. Marie byla o dva roky starší než František a z prvního manželství si do nového svazku přivedla čtyři děti – Rudolfa, Antonína, Františku a Josefu. Rodina se rozkošatila a dům č. p. 71 v Dolních Vilémovicích začal být těsný – Jana si proto k sobě vzal Josef Mitiska a jeho sestra Bernarda z Ptáčova, sourozenci zemřelé Janovy matky.

Klepy po vesnici

Ačkoliv byl otec Kubiš pouze chudý švec, dodávající obuv do Třebíče, nezalekl se dalšího rozšiřování klanu. S Marií měl další čtyři děti: Marii, Vlastu, Jitku a Františka. Pomalu by to vydalo na malou školní třídu, ale ani zde se František nezastavil. Dne 21. února 1921 se Mariině dceři Františce Dusíkové narodil syn František Dusík. V poručnickém spisu Okresního soudu v Třebíči se k otcovství přiznal pan otec František Kubiš. Za svůj čin byl dokonce potrestán, když se však vrátil z vězení, měl prý i něco se svou druhou nevlastní dcerou.

TIP: Mýty kolem atentátu na Heydricha

V Dolních Vilémovicích šly dědinou dokonce řeči o jejich znásilnění, důkazy však chybí. Snad z tohoto důvodu nebyla rodina Kubišova ve své rodné vsi příliš oblíbená. S trochou cynismu by se dalo říci, že otec Kubiš udělal pro zachování rodu, co mohl. Bohužel ani to nestačilo, aby rodina přežila vzteklé řádění nacistů, mstících se za smrt Reinharda Heydricha. Dne 24. října 1942 bylo čtrnáct nejbližších příbuzných Jana Kubiše v táboru Mauthausen popraveno. Přežila jen nevlastní matka Marie Kubišová a nezletilý syn František.