Normální papír se hýbe, jenom když zafouká vítr. Američtí badatelé ale vyvinuli papír, který je možné rozhýbat elektrickým proudem. Je potažený vodivým termoplastem, který způsobuje, že se při průchodu elektrického proudu papír zvoleným způsobem pohne.

Elektricky aktivovaný papír je vlastně úplně obyčejný papír do kopírky, na který se běžně dostupnou a levnou 3D tiskárnou natisknou vzory z kontinuálního vlákna komerčně dostupného kompozitu grafenu a polymeru polyaktidu o tloušťce půl milimetru.

TIP: Origami baterie z papíru a trochy špinavé vody, za pár centů

Když takovým vylepšeným papírem neprochází elektrický proud, zůstává ve stále stejném tvaru. Po zapojení elektřiny se vodivý termoplast zahřeje, roztáhne se a vyvolá pohyb papíru, na který je natištěný. Vědci si pochvalují, že proměnili papír v úplně jiný materiál, který může mít rozmanité využití - ryze praktické, ale i například umělecké. 

Důvodů, proč se z Alexandra stala legenda, bylo mnoho. Kromě jeho pozoruhodné bystrosti a toho, že byl královským synkem, mu pomohl fakt, že se narodil do mimořádně příznivé doby – tedy alespoň pro Makedonii. Ani po zdlouhavé a krvavé peloponéské válce (431–404 př. n. l.) nebyl v Řecku mír. Jednotlivé řecké státy neustále válčily mezi sebou a z jejich vzájemné nevraživosti začala těžit země, která do té doby stála mimo centrum dění – Makedonie. Její vzestup byl opravdu raketový. Během třiceti let se z nevýznamného království stala obrovská říše, která ovládala většinu známého světa. Zásluhu na tom měli především dva muži, král Filip II. (382–336 př. n. l.) a jeho syn Alexandr.

Chlapeček pánem Řecka

Když byl roku 336 př. n. l. Filip na svatbě své dcery úkladně zavražděn, nastoupil na makedonský trůn devatenáctiletý Alexandr. Do kralování skočil oběma nohama. Nechtěl nikoho nechat na pochybách, že je přinejmenším stejně schopným a silným panovníkem jako jeho otec. Nejdříve se sérií politických vražd zbavil svých odpůrců na makedonském dvoře a poté silou zakročil proti Thrákům, kteří po Filipově smrti od Makedonců odpadli.

Thrákové byli silní soupeři. Už skoro dva tisíce let před našimi husity používali vozovou hradbu a zajímavou taktiku, během níž pouštěli naložené vozy z prudkých kopců na postupující pěšáky. Alexandr o tom ale věděl a před střetnutím s Thráky dal vojákům rozkaz, aby se v případě potřeby rozestoupili nebo se položili na zem a vytvořili ze štítů ochranný kryt, po kterém thrácké vozy přejedou. Jeho plán vyšel na jedničku, Thrákové byli poraženi a museli s Makedonci uzavřít mírovou smlouvu. Ze severu tedy Alexandr své království zajistil. 

Na jihu, v Athénách, už ale proti němu zase začínal kout pikle Démosthenés. Bouřil veřejné mínění a podněcoval Řeky ke vzpouře. Pravděpodobně nevěřil, že mladý makedonský král, kterého označoval za neškodného chlapečka, bude stejně obtížným soupeřem jako jeho otec. Mýlil se. Alexandr vtrhl do Řecka a rozbořil Théby, kde proti němu Démosthenés zorganizoval povstání. Alexandrovi vojáci pobili šest tisíc Thébanů a zbylých třicet tisíc zajatců nechal mladý král prodat do otroctví.

Potom vytáhl proti Athénám s tím, že když ho Athéňané, dokud válčil s Thráky, nazývali chlapcem, a když byl v Thesálii jinochem, chce se jim ukázat jako muž u aténských hradeb. Vyděšení Athéňané po událostech v Thébách raději k Alexandrovi okamžitě vyslali poselství s žádostí o milost. K jejich překvapení ji přijal a místo boření dalších řeckých měst svolal, stejně jako předtím jeho otec, všeřecký sněm do Korinthu, kde se nechal potvrdit novým vůdcem spojeneckého tažení proti Persii.

Vstříc Asii

Alexandr byl spokojen, vítězně se vracel do Makedonie, aby co nejrychleji připravil vše potřebné k výpravě do Asie. Ve starověku bylo zvykem před začátkem válečného tažení konzultovat s bohy jeho výsledek. K tomu účelu sloužily věštírny. Nejznámější z řeckých věštíren ležela v Delfách ve středním Řecku. Pro Alexandra to byla na zpáteční cestě do Makedonie poněkud zajížďka, ale věštbu od delfské Pýthie si nemohl nechat ujít.

Když se ale po strastiplné cestě horami do Delf konečně dostal, našel věštírnu z náboženských důvodů zavřenou. Čekat dlouhé dny na její otevření se netrpělivému horkokrevnému králi nechtělo. Pýthii se nejdřív snažil přesvědčit dary, aby udělala výjimku. Když neuspěl, vtrhnul osobně do domu nebohé ženy a násilím ji vlekl do chrámu. Vyděšená Pýthie spontánně vykřikla: „Ó synu můj, nikdo ti neodolá.“ Jakmile to Alexandr zaslechl, Pýthii pustil s tím, že už má věštbu, pro kterou přišel. Rychle opustil Delfy a pokračoval do Makedonie.

Během podzimu a zimy roku 335 př. n. l. Alexandr postupně shromažďoval nejen vojáky, ale i experty na stavbu obléhacích strojů, historiky, zeměpisce a dokonce i filosofy. Podle Plútarcha mělo jeho vojsko celkem 30 až 43 000 pěšáků a čtyři až pět tisíc jezdců. Na zaopatření tohoto kontingentu a odměny svým druhům vydal celý svůj majetek. „A co ponecháš, králi, pro sebe?“ zeptal se Alexandra jeden z jeho druhů. „Naději,“ odpověděl král. Správu království ve své nepřítomnosti Alexandr svěřil Antipatrovi, jednomu ze svých nejdůvěryhodnějších velitelů, a jen s nadějí a svými vojáky se na jaře roku 334 př. n. l. vydal na cestu dlouhou bezmála 40 000 kilometrů. Na cestu, na jejímž konci se stal pánem světa. 

Gravitační singularita je konstrukt vyplývající z obecné teorie relativity. Jedná se o objekt, jehož gravitační působení překročí všechny meze, a podle zmíněné teorie se tento objekt zhroutí do hmotného bodu – do tělesa s nekonečně malým rozměrem, a tedy i s nekonečně malým objemem. Jeho hustota je v důsledku toho nekonečně velká, neboť hmotnost je naopak konečná a prakticky se shoduje s hmotností tělesa, z nějž gravitační singularita vznikla. 

I jiné fyzikální veličiny dosahují formálně nekonečných hodnot. Problém popisu singularit tkví zejména v tom, že se při uvedených extrémních podmínkách dostáváme za hranici předpokladů, za nichž byla obecná teorie relativity zformulována – v gravitačních singularitách tudíž přestává platit. 

TIP: Tajemství černých děr: 15 podivuhodných a málo uvěřitelných faktů

Gravitační singularita se možná nachází v centru každé černé díry, od hypotetických primordiálních děr (jež se zatím sice nepodařilo detekovat, ale zřejmě vznikly ve velkém množství v raném vesmíru) přes hvězdné díry až po černé veledíry v jádrech galaxií. 

Ačkoli park Arches je určitě známější než Canyonlands, druhá jmenovaná oblast bezesporu disponuje formacemi, které návštěvníky uchvátí stejně spolehlivě jako Delicate Arch nebo Balanced Rock.

TIP:  Indonéský Národní park Komodo- Dračí doupě na ostrovech

Možná vůbec nejznámějším místem je kamenný oblouk Mesa Arch, který se klene nad okrajem více než 150 metrů vysoké skalní stěny. Díky tomuto uspořádání se návštěvníkům nabízí neopakovatelný pohled na fascinující krajinu utažských kaňonů zarámovanou kamenným obloukem.

Dvě desetiletí válek s Francií byly spojeny nejen s vysokými náklady na armádu, ale také s válečnými reparacemi, které Rakousko muselo Francii zaplatit. Přišel rok 1810 a rakouské státní finance byly totálně vyčerpány a na pokraji bankrotu. S rostoucím objemem inflačních papírových peněz klesal jejich kurz a nedůvěra veřejnosti k nim jen rostla. Koncem roku se platilo již 1 240 zlatých v bankovkách za 100 zlatých ve stříbrných mincích. Obyvatelé doma raději schovávali mince ze stříbra a zlata a kdo mohl, kupoval nemovitosti, aby se papírových peněz zbavil, než ztratí hodnotu úplně.

Tajná reforma

V červenci 1810 převzal řízení rakouských státních financí jeden z nejschopnějších úředníků Josef František hrabě Wallis (1767–1818), majitel panství Moravské Budějovice a Budíškovice. Roku 1803 se stal nejvyšším hejtmanem markrabství moravského a v roce 1805 nejvyšším purkrabím království českého a státním a konferenčním ministrem. Bylo o něm známo, že je pečlivým, rozhodným, přísným, ale i nestranným úředníkem, oddaným císaři.

Když se stal ministrem financí, byla situace již kritická. Výše státního dluhu dosáhla hodnoty 1 060 miliardy zlatých. Kurz bankovek klesal a stal se rájem spekulantů, proto hrabě vytvořil burzovní policii a tvrdě stíhal lichvu. V důsledku rostoucího státního deficitu, vznikajícího vysokými výdaji na armádu, se mu ale nepodařilo finance stabilizovat. Ministr pak v dokonalém utajení připravil měnovou reformu, kterou ale velká část obyvatelstva očekávala.

Císař patent podepsal již 20. února 1811, ale vylepen byl v celé monarchii až v 6 hodin ráno 15. března, kdy Rakousko vyhlásilo státní bankrot. Patent okamžitě vzbudil paniku, protože nařizoval výměnu bankovek a mincí z obecného kovu v poměru 5:1 za výměnné papíry, takzvané šajny (Einlösungscheine), ztratily tedy 80 % ze své hodnoty!

U soukromých dluhů byla pro přepočet použita chronologická tabulka s přepočtovými koeficienty odstupňovanými podle doby vzniku pohledávky. Čím starší byla pohledávka, tím nevýhodněji byla přepočtena. Stát se zbavil čtyř pětin svých dluhů tím, že je z 80 % přesunul na obyvatelstvo.

Obětní beránek Wallis

V Rakousku pak až do roku 1858 obíhala dvojí měna – kromě stříbrné „konvenční měny“ existovala ještě papírová měna (zvaná „vídeňské číslo“ neboli šajny). Jejich vzájemný kurs byl 2:5. Takzvaných šajnů mělo být vydáno jen za 212 milionů zlatých vídeňské měny (namísto dosavadního státního dluhu 1 060 miliard zlatých v bankovkách), ale předsevzetí státu zastavit inflační emisi peněz dlouho nevydrželo – války s napoleonskou Francií tomu bránily.

Po prohrané bitvě u Wagramu stát nutně potřeboval na placení válečných reparací drahé kovy, a tak byla v roce 1811 de facto provedena nová sekularizace církevního majetku, když stát zabavil v kostelích zlaté a stříbrné předměty, které dal přetavit na zlaté a stříbrné slitky. Ponechána byla jen mimořádně cenná díla.

Když se pak v roce 1813 císař František I. rozhodl vydat patent o emisi takzvaných anticipačních listů v hodnotě do 45 milionů zlatých (aby získal další peníze a skutečně jich pak vydal desetkrát více), hrabě Wallis čestně rezignoval na úřad prezidenta Dvorské komory, na znamení nesouhlasu.

Nicméně vina v očích veřejnosti padla nespravedlivě na Wallisovu hlavu. Tomu nahrával i sám císař, když na svých večerních procházkách po Prátru říkal lítostivě Vídeňanům: „To je strašné, co vám ten hrabě Wallis udělal!“ 16. dubna 1813 ho potupně zbavil všech úřadů a řádů. Nakonec ho ale musel rehabilitovat a v roce 1817 mu jako odškodnění udělil řád Zlatého rouna a jmenoval ho prezidentem Nejvyššího soudu. Dobová anekdota říká, že hrabě Wallis se zdráhal přijmout úřad ministra financí, protože finančním záležitostem nerozuměl. Císař mu prý odpověděl, že právě takové lidi potřebuje a že se to hrabě naučí. 

První centrální banka

Mír po napoleonských válkách vedl k oživení hospodářství a umožnil konečně konsolidovat měnové poměry v zemi. Ministru financí Johannu Filipovi hraběti Stadionovi se podařilo u konzervativního císaře prosadit založení na svou dobu moderní cedulové banky. Byla to první centrální banka, která působila na území habsburské monarchie. Privilegovaná rakouská národní banka (Privilegierte Österreichische National-Zettel-Bank) vznikla jako akciová společnost a na základě císařského patentu z 15. července 1815 jí bylo uděleno privilegium vydávat bankovky v monarchii.

Činnost zahájila o necelý rok později a své bankovky měla krýt stříbrnými mincemi konvenční měny ve svém pokladu, které měly být kdykoliv za tyto mince směnitelné. Cílem bylo zastavit inflační financování vládních výdajů. Takzvaná vídeňská měna měla být transformována na měnu založenou na stříbrných mincích, a to stažením dosavadních papírových peněz a jejich výměnou za bankovky nové banky.

Prvním guvernérem Privilegované rakouské národní banky (tzv. provizorní správy banky) se stal hrabě Adam Nemes (1769–1834). V říjnu 1817 se ujal funkce řádného guvernéra Josef Karel Maria hrabě Dietrichstein (1763–1825) z mikulovské větve rodu, známý národohospodář a moravský guvernér.

Z počátku se centrální bance podařilo zastavit nekontrolovatelnou emisi peněz, snížit inflaci a provádět výměnu bankovek za stříbro. Nakonec ale ve svém cíli selhala, protože jí stát k jeho splnění neposkytl podmínky. Banka neměla dostatek rezerv ve stříbrných mincích a především stát se znovu začal zadlužovat v důsledku válečných operací v Neapoli. Veřejnost proto raději vyměňovala bankovky za mince a kovový poklad banky se rychle tenčil (hlavně díky spekulantům) a již v roce 1816 musela být směnitelnost bankovek zrušena.

Poklad Nibelungů

Od roku 1822 si stát od banky začal půjčovat na krytí rozpočtového deficitu. Ministr Stadion zoufale varoval císaře Františka I., že výdaje spojené s jeho zahraniční intervencí jsou nad možnosti státu. V revolučních letech 1848–1849 pak stát začal vydávat i státovky s nuceným oběhem (lidé a firmy je musely přijímat, i když neměly hodnotu drahého kovu, ani záruku centrální banky, ale jen státu), čímž národní banka ztratila nad peněžním oběhem kontrolu.

V roce 1848 se stal ministrem financí Karel Bedřich Kübeck von Kübau (1780–1855), schopný úředník a politik pocházející z Jihlavy, který se pokusil státní finance napravit. Snížit státní dluh se mu ale nepodařilo. V roce 1847 napsal památnou větu, která platí dodnes: „Ostatní resorty představují si, že státní finance jsou nevyčerpatelné, jako nějaký poklad Nibelungů. Finanční správa je zcela isolována a stojí tu jako otevřená pokladna, z níž každý myslí, že může jen bráti a béře, nedbaje, je-li možno ji naplniti a jaké nebezpečí nastane, jestliže se vyčerpá.“

TIP: Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Státní finance se podařilo plně konsolidovat až po roce 1867, kdy Rakousko-uherská banka postupně nahradila státovky svými bankovkami, krytými z části zlatými rezervami. Rozvrat rakousko-uherské měny a financí přinesla až 1. světová válka.

Další měnové reformy české země potkaly ještě v letech 1919, 1945 a 1953. K určité formě měnové reformy došlo 1. 1. 1991, kdy bylo liberalizováno 90 % cen a inflace dosáhla svého maxima: 56 % (došlo k velkému znehodnocení úspor). Zemi se ale podařilo předejít hyperinflaci a stabilizovat své finance.

Waddenské moře neboli Waddenzee se rozkládá na severu Nizozemska, mezi pevninou a Frískými ostrovy, odkud se přelévá za hranice Německa až do Dánska. Celkově se táhne v délce asi 500 km a zabírá plochu 11 434 km². Velkou část jeho rozlohy vyplňují přechodové zóny mezi souší, mořem i sladkovodním prostředím, a v místě tak najdeme písečné louky, mokřady, slané močály, ústí řek, pláže či duny. Vzniká tím domov pro rozmanitou faunu i flóru: Ve slaných bažinách se vyskytuje přibližně 2 300 druhů rostlin a živočichů, zatímco v oblastech mořských a brakických, kde se mísí slaná a sladká voda, žije dalších 2 700 druhů. 

Pod taktovkou přílivu 

Waddenzee je plytké a proměnlivé: Zásadně jej totiž ovlivňuje příliv a odliv. Při odlivu se z velké části mění v souš a na pevninském břehu i u Fríských ostrovů se objevují souvislé bahnito-písčité pláže bohaté na bentos – unikátní soubor populací rostlin, živočichů, hub a mikroorganismů. Jedná se přitom o živnou půdu pro množství vodních a mokřady obývajících ptáků. 

Badatelé moře považují za klíčovou oblast pro vodní stěhovavé opeřence, a to nejen ty, kteří přilétají z východního Atlantiku, ale i pro druhy migrující mezi Afrikou a Eurasií. Do místa jich každoročně zavítá asi 10–12 milionů: Trvalým či přechodným domovem se region stává především pro statisíce kachen, hus, ale i racků či rybáků. 

Unikátní biotopy a křehké ekosystémy zůstávají do značné míry neporušené. Roli v tom nepochybně hraje i fakt, že na ochraně lokality již od roku 1978 úzce spolupracují všechny země, do jejichž území vodní plocha zasahuje. 

Když Španělé, pohánění touhou po zlatě bezbožných domorodců, táhli z dnešního Nového Mexika na Středozápad, narazili na velké indiánské město Etzanoa. Tvořily ho chýše ve tvaru včelích úlů, mezi nimiž se rozkládaly zahrady se zeleninou a květy. Španělé zde napočítali dva tisíce takových domů, přičemž v každém z nich mohlo žít zhruba 10 lidí. Prý trvalo dva až tři dny, než člověk městem Etzanoa prošel.

Místní indiáni ovšem nebyli žádní naivkové. Brzy jim bylo jasné, co jsou Španělé zač a najednou conquistadory přepadlo asi 1 500 válečníků. Španělé sice měli děla, ale nakonec museli ustoupit. Když asi po 100 letech do této oblasti dorazila další výprava Evropanů, už žádné město nenašli. Od těch dob byla Etzanoa, jedno z největších známých sídel severoamerických indiánů, už jenom legendou.

TIP: Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Až americký archeolog Donald Blakeslee se nedávno dopátral, kde Etzanoa ležela. A našel pro to i archeologické důkazy. Město Etzanoa leželo v oblasti dnešního malého města Arkansas City v jižním Kansasu. O obyvatelích města Etzanoa toho stále víme jen velmi málo. Většina antropologů ale věří, že šlo o populaci prérijního kmene Vičitů.

Německo stejně jako jiné velmoci v období první světové války prakticky pominulo možnost použití raket. Meziválečný vývoj tedy začínal prakticky od nuly. Armáda v první fázi nevyužila ani výsledky bádání civilních vědců. Velení jak Reichswehru, tak pozdějšího Wehrmachtu však na základě praxe uznávalo taktickou hodnotu zastírání vojsk dýmem na bojišti. Ve druhé polovině dvacátých let proto bylo rozhodnuto o zformování specializovaných zadýmovacích (zastíracích) jednotek.

Chemické jednotky?

Vývoj začal roku 1927 v dělostřelecké škole v Celle. O dva roky později byla v Drážďanech reorganizována jedna motorizovaná rota na dýmovou či zadýmovací eskadronu (Nebeleskadron). Uvedená jednotka tvořila základ budoucích zadýmovacích útvarů (Nebeltruppen). Německá cesta k raketometům tedy vedla zakouřenou oklikou. Otázkou je, k čemu byly vlastně zadýmovací jednotky či útvary určeny. Něco takového se v žádné jiné armádě nevyskytovalo. Německo mělo sice zakázáno vyvíjet chemické zbraně, ale ve spolupráci se sovětským Ruskem probíhal koncem dvacátých let utajený vývoj na ruském území.

Výsledkem byly bojové látky tabun, soman a sarin. Lze proto předpokládat, že zadýmovací útvary měly být vlastně chemické. Z konstrukčního hlediska může být hlavice dýmového granátu či miny naplněna jak kapalnou dýmotvornou, tak chemickou bojovou látkou, případně zápalnou složí. Uvedenému nasvědčuje i rozhodnutí odborníků z generálního štábu z roku 1931 o potřebě munice plněné dýmovou směsí nebo chemickými bojovými látkami. Fakt, že nacistické Německo nejmodernější chemické zbraně na frontě nakonec nikdy nepoužilo, lze přičíst na vrub především oprávněnému strachu Adolfa Hitlera z odvety.

Minomety, či raketomety?

Původně měly tvořit výzbroj zadýmovacích jednotek minomety. Vzorem pro nový typ se stal 8 cm Granatwerfer 34, který následně sloužil po celou dobu druhé světové války. Zadýmovací 10 cm Nebelwerfer 35 však skončil ve fázi prototypu. Vývoj koncepčně nového typu a jeho následnou sériovou výrobu realizovala společnost Rheinmetall-Borsig, přičemž výsledkem byl 10 cm Nebelwerfer 40 vyrobený v sérii 35 kusů v období 1941–1942. Nemotorné tažené minomety nabíjené zezadu se objevily na bojišti ve Finsku, Tunisku a Rusku jako výzbroj horského útvaru Gebirgs-Werfer-Abteilung 10.

Výcvik zajišťoval školní Nebel-Lehr-Regiment, který vznikl v září 1940. Zbraň evidentně neoslnila a velení pravděpodobně nevědělo co s ní. Již v první polovině třicátých let však existoval paralelní vývoj raketové dýmové či chemické munice. U jejího zrodu stál kapitán Walter Dornberger, jenž v roce 1934 zkonstruoval Do-Werfer (Do-Gerät 38), známý rovněž jako Rauchspurgerät, pro vypouštění dýmových a tříštivých rotačně stabilizovaných raket ráže 110, později 150 mm na vzdálenost až čtyř kilometrů.

Nová zbraň

V podstatě se jednalo o jednohlavňový raketomet, jehož válcová, později hranatá raketnice svařená z ocelových profilů spočívala na podstavci minometného typu. Raketa měla ogivální hlavici s dýmotvornou látkou a hlavový zapalovač s výmetnou trhavinovou náplní. Následoval válcový raketový motor uzavřený na konci dnem se šikmými obvodovými tryskami.

Dozor nad vývojem měl Inspektorát chemického vojska a protichemické obrany. Zbraň byla údajně v menším množství dodána třem jednotkám (organizačně praporům/oddílům) nesoucím označení Nebel-Abteilung formovaným od roku 1939. Každý prapor měl tři baterie s osmi minomety nebo raketomety. Při blitzkriegu v Polsku se uvedená výzbroj příliš neosvědčila a byla následně předána výsadkářům. 

15 cm Nebelwerfer

Boje v Polsku uspíšily vývoj většího vícehlavňového raketometu ráže 150 mm schopného plnit taktický požadavek rychlého zadýmování dostatečně velkého prostoru. Jeho základ tvořila lafeta z protitankového kanónu 3,7 cm PaK 36 doplněná vpředu sklopným opěrným talířem. Na ní spočívala horní lafeta spojující šest raketnic tvořících kruh jako bubínek revolveru. Uvnitř raketnic se nalézaly tři vodicí lišty snižující tření rotujících raket a odpalování se dělo pomocí ženijní roznětnice s kabelem přes rozdělovací skříňku a elektrické kontakty na lafetě.

Zbraň dostala označení 15 cm Nebelwerfer 41. Sériovou výrobu realizovala strojírna Sächsische Textilmaschinenfabrik, známá rovněž jako Frama-Werke. Zásadní změnou prošla konstrukce munice. Nový typ raket s označením 15 cm Wurfgranaten 41 měl vpředu prázdnou plechovou balistickou hlavici, za ní válcový raketový motor s tuhou pohonnou hmotou (různé konstrukce podle typu, určení, zeměpisné šířky nasazení a výrobní série), opatřený vzadu 26 šikmými obvodovými tryskami. Ty zajišťovaly jak dopředný let, tak uvedení rakety do rotace kolem podélné osy, což částečně eliminovalo působení hmotnostních a aerodynamických výrobních vad na let rakety.

TIP: Raketometný Sherman na italské frontě

Teprve na konci se nalézala válcová bojová hlavice s dnovým zapalovačem. Uvedená koncepce měla nejen zajišťovat vyšší stabilitu za letu, ale zároveň docházelo k explozi bojové hlavice nad terénem, což zvyšovalo její střepinový účinek. Vyráběly se rakety dýmové (15 cm Wgr. 41 wKhNb) nebo tříštivé (15 cm Wgr. 41 Spr) s kratší bojovou hlavicí a školní pro výcvik (15 cm Wgr. 41 Ex), později rovněž málo známá nerotační osvětlovací LGS vybavená záďovými sklopnými stabilizačními plochami upevněnými na pouzdru se světlicí.

Dokončení v úterý 28. srpna

Pro fanoušky astronomie je to vzrušující zpráva. Na stavbě Velkého Magellanova dalekohledu, který vyrůstá v chilské poušti Atacama, se před pár dny konečně začalo vrtat a kopat.

Stavba teleskopu probíhá v prostoru Observatoře Las Campanas. V těchto končinách je obloha mimořádně příznivá pro astronomická pozorování, takže dalekohledů je tu víc. Velký Magellanův dalekohled bude stát v nadmořské výšce cca 2 500 metrů nad mořem.

Výkonnější než Hubble

Na vývoji a konstrukci obrovského teleskopu se podílejí USA, Austrálie, Brazílie, Jižní Korea a Chile. Teleskop bude mít primární zrcadlo o průměru 25 metrů, které bude tvořeno sedmi jednotlivými zrcadly o průměru 8,4 metru. Už tato jednotlivá zrcadla budou největší astronomická zrcadla na světě, jaká byla zatím vyrobena. Až teleskop pojede na plný výkon, tak poskytne snímky s desetkrát vyšším rozlišením, než slavný Hubble na oběžné dráze.

TIP: Evropa buduje největší dalekohled na světě

Stavitelé zahájili stavbu permanentních budov teleskopu vrtáním do pevné skály, což představuje významný milník stavby. Při konstrukci základů těchto budov by měli odstranit více než 4 tisíce kubíků skály. Podle vedení projektu jde o neklamnou známku úspěšně postupujících prací. Teleskop by měl být kompletně hotový kolem roku 2024.

Vše začalo osidlováním americké prérie. Jak se osady posunovaly víc a víc na západ, začali si lidé uvědomovat, že prérie poskytuje snadno dostupnou úrodnou půdu. Plodinám se tu dařilo a velké množství trávy zasytilo všechen dobytek. Později pak byly rozsáhlé plochy přeměněny na zemědělskou půdu, čímž ubylo místa pro původní flóru a živočichy, kteří na ní byli závislí.

Při všech těchto změnách považovali farmáři za jednoho z hlavních nepřátel psouny, kteří se živili trávou a ubírali tak dobytku potravu. Na počátku 20. století proto farmáři tato zvířata hromadně trávili a na prérii brzy zůstaly jen malé, izolované populace. Přeměna přirozeného prostředí doprovázená obrovským úbytkem psounů měla drtivý dopad na jiného obyvatele prérií – na tchoře černonohého (Mustela nigripes). Protože psouni tvoří hlavní složku jídelníčku této lasicovité šelmy, ocitl se tchoř na samém pokraj vyhynutí.

Zdecimovaní zachránci rodu

Zatímco v minulosti se tchořům skvěle dařilo na rozsáhlém území Velkých planin, pastvin a kotlin Severní Ameriky, a to od jižní Kanady až po severní Mexiko, na konci sedmdesátých let po nich již nebylo ani vidu, ani slechu a vědci je v přírodě považovali za vyhynulé. Zvrat nastal až v roce 1981, kdy byla na severozápadě státu Wyoming objevena malá populace zdecimovaná psinkou a morem. Přesto mohli tito tchoři posloužit jako základ záchranného programu iniciovaného vládními institucemi. V letech 1985 až 1987 bylo vybráno a odchyceno osmnáct zástupců určených pro chov v zajetí. Postupně se podařilo odchovat na šest tisíc mláďat a od roku 1991 začali být tchoři reintrodukováni ve vybraných oblastech v Mexiku a státech Montana, Jižní Dakota, Wyoming, Colorado, Utah, Arizona, Kansas a Nové Mexiko.

Stále v ohrožení

Ačkoli v dnešní době zůstalo člověkem nedotčené jediné procento původní prérie, její velká část je stále vhodná pro život psounů i tchořů. Hrozbu však představují infekční nemoci jako již zmíněný mor a psinka, ale i chřipka, tularémie a nejrůznější střevní paraziti. Zvlášť nebezpečný je mor, který je nakažlivý jak pro tchoře, tak pro jejich potravu – psouny. Pro přežití jediného tchoře je potřeba 40 až 60 hektarů kolonie psounů. Právě mezi nimi se však velkou rychlostí šíří mor přenášený infikovanými blechami a úmrtnost nakažených jedinců je stoprocentní. Situace ovšem není beznadějná. Armáda Spojených států vyvinula vakcínu, která se ukázala být účiná alespoň u tchořů. Jedna injekce a následné přeočkování po třech týdnech zajistí zvířatům doživotní ochranu před morem. Všichni tchoři odchovaní v zajetí jsou před svým vypuštěním do přírody touto vakcínou ošetřeni a ochránci přírody se snaží odchytávat a očkovat i v přírodě narozené jedince. Proti morovým epidemiím pomáhá také prášení nor psounů pesticidy. Všechny tyto aktivity výrazně zvyšují šanci tchořů černonohých na přežití, jsou však finančně i časově velmi náročné a vědci je nepovažují za dlouhodobé řešení. Pracují proto na nové orální vakcíně pro psouny, která by vzniku nemoci zabránila úplně.

TIP:  Kojot prériový: Mistr v přežití a šibal indiánských mýtů

Všechny dnešní populace tchoře černonohého jsou reintrodukované a jen tři z nich mají ve svém středu dospělého jedince narozeného v divočině. Populace jsou kontrolovány a sčítány dvakrát do roka, takže existuje velmi přesná představa o počtu tchořů. Ve volné přírodě jich dnes žije již více než tisíc a předpokládá se, že v budoucnu budou přibývat další. A možná se jednou podaří dosáhnout takového počtu, že bude černonohá prérijní šelma vyškrtnut ze seznamu ohrožených druhů.