Když v červnu 1940 vstoupila Itálie do války, muselo velení její armády začít velmi rychle řešit otázku zásobování pozemních vojsk v severní Africe. Ukázalo se, že ačkoli Sicílii a Libyi dělí sotva 500 km, nepůjde o nijak snadný úkol. Hlavní přístav v Tripolisu totiž mohl odbavit jen pět lodí najednou a jeho malá kapacita tak určila i velikost konvojů.

Trn v patě

A tak místo toho, aby vyplouval menší, leč efektivnější počet velkých seskupení, museli Italové plýtvat palivem pro časté cesty ozbrojeného doprovodu. A ten byl skutečně zapotřebí, protože v cestě stála Malta coby silná britská základna. O tom, že si Italové dobře uvědomovali své slabiny, svědčí jak fakt, že už dva dny před vypovězením války položili minová pole u Pantelerie, Sicílie, Lampedusy a tuniského souostroví Kerkennah, tak i skutečnost, že dokud měli dostatek paliva, konvoje doprovázely také těžké křižníky.

Za největší hrozbu přitom italské velení pokládalo právě britskou základnu na Maltě. Ačkoli Mussolini navrhoval její obsazení, admirál Domenico Cavagnari invazi odmítl. Sice souhlasil, že vylodění by zřejmě mělo úspěch, obsazením ostrova by se však otevřela další zásobovací cesta a k jejímu udržení neměli Italové palivo ani lodě. Od prvních hodin nepřátelství se tak nad malým ostrovem objevovaly „jen“ bombardéry a k pokusu o invazi nikdy nedošlo. 

Pomalá britská reakce 

Jakkoli se Italové britských sil z Malty děsili, středomořská základna přidělávala vrásky na čele i admirálům v Londýně. Padaly dokonce návrhy Maltu vyklidit, avšak premiér Winston Churchill rozhodl, že pumami bičovaný přístav se bude držet, dokud to bude alespoň trochu možné. Na začátku se zdálo, že obrana Malty je spíše otázkou prestiže. V červnu 1940 v La Vallettě kotvil jen jeden monitor, dva dělové čluny a šest ponorek.

Právě podmořské čluny obstarožní třídy O okamžitě a statečně vypluly k blokádě italských přístavů, nedosáhly však ničeho a tři se nevrátily. Podobně si britské síly vedly i v následujících měsících. Do konce roku 1940 bylo ztraceno dalších šest ponorek britských, jedna řecká a jeden člun Svobodných Francouzů. To byla cena za zničení pouhých 11 lodí s nákladem pro africkou frontu.

Miny vs. ponorky

Italské velení považovalo takové ztráty za přijatelné a snažilo se znesnadnit Britům další akce pilným kladením min. Do konce roku 1942 do moře mezi Sicílií a Libyí Italové položili na 54 000 min a doprovod konvojů získal zaběhnuté schéma. Klasický konvojový svaz tvořily zpravidla čtyři lodě s doprovodem torpédoborců a torpédovek a minimálně jedním předsunutým letadlem. Trasy se plánovaly tak, aby byly od Malty co nejdál – vedly tedy kolem tuniského nebo balkánského pobřeží, což ovšem zdvojnásobilo délku plavby a vedlo ke větší spotřebě pohonných hmot.

V prvních měsících války se preferovaly noční akce, ale když měl konvoj dostatečné letecké krytí, doporučovaly se spíš plavby za denního světla. Zásobování tak až do počátku roku 1941 fungovalo relativně bez potíží, což Brity donutilo jednat. Dne 8. ledna 1941 na Maltu z rozkazu velitele Středomořské eskadry admirála Andrewa Cunninghama přicestoval kapitán George Simpson s úkolem řídit ponorkové operace.

Jedním ze svých prvních rozkazů se Simpson zbavil starých ponorek tříd O a R, které se do konvojových bitev vůbec nehodily. Kvůli tomu sice prozatím neměl čemu velet, ale na cestě už bylo prvních pět malých a obratných ponorek třídy U. Právě tyto čluny v prvních třech měsících roku 1941 potopily deset nepřátelských lodí. V dubnu se k ponorkám připojily také čtyři torpédoborce a počet zničených italských plavidel přesáhl dva tucty. Přesto to bylo málo.

Informace pro vítězství

Italové totiž dopravu zintenzivnili a jejich ztráty tak nepřesáhly devět procent. I to bylo ještě přijatelné, protože se na africké bojiště podařilo dopravit o 45 000 t nákladu víc, než armáda potřebovala. Naopak německý Afrikakorps, který na černém kontinentu působil od února 1941, měl větší problém dostat materiál na frontu, protože disponoval jen 7 000 nákladních automobilů. Zdálo se, že neutěšený zásobovací stav vyřeší obsazení Benghází, které síly Osy dobyly 4. dubna. Na frontu to odtud bylo jen 300 km, jenže se ukázalo, že přístav dokáže měsíčně odbavit pouze 24 000 t materiálu, a hlavním přístavem tak i nadále zůstával přetížený Tripolis. 

Dokončení: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (2)

Situace Osy se navíc zhoršila kvůli převelení německého X. leteckého sboru ze Sicílie do Řecka. Údery na Maltu zeslábly a konvoje do Afriky přišly o letecké krytí. V červenci 1941 agilní britské ponorky zničily 19 % nákladu, v srpnu ztráty sice klesly, ale v září a říjnu Afrikakorps nedostal plnou čtvrtinu materiálu naloděného v Itálii. Přišly i další rány. Přístav v Benghází vyřadily letouny RAF a italským námořníkům takřka došly velké lodě. Buď už byly zničené, anebo po mnohaměsíčním nepřetržitém provozu potřebovaly údržbu. Italům tudíž nezbylo než používat menší plavidla a zásoby se nakládaly i na křižníky a torpédoborce.

Rekord za plavbu v pytli se svázanými končetinami si plavecký instruktor Jane Petkov připsal už v roce 2013, kdy zdolal vzdálenost 2 030 metrů. Na vrcholu se však udržel pouhé tři měsíce, načež jej výkonem 3 071 metr sesadil indický rybář Gopal Kharvi.

TIP: Pět nejšílenějších lidských výkonů, nad nimiž zůstává rozum stát

Dnes 64letý Petkov se proto rozhodl skočit do vln znovu: Tentokrát se ovšem do jezera Ochrid ponořil s odhodláním pokořit hranici 3 kilometrů. Během následujících tří hodin plaval stylem, který v pozorovateli vyvolává beznaděj a připomíná spíš plácání do vln než koordinovaný pohyb. Nakonec však překonal 3 380 metrů a stal se novým rekordmanem. 

Bahenní sopky se podobají skutečným sopkám, bývají ale mnohem menší. Obvykle dosahují výšky sotva pár metrů. I když se vyskytují v tektonicky aktivních oblastech, nejčastěji z nich vytéká či vystřikuje jenom jemné bahno s plynem a drobným štěrkem. Narazit na ně můžeme i v oblastech s ložisky ropy a zemního plynu.

Nejmohutnější a nejvyšší bahenní sopky planety se nacházejí v Ázerbájdžánu, kde je asi 400 z celkového počtu zhruba 1 000 bahenních sopek světa. Zdejší bahenní sopky mohou dosahovat až stovek metrů výšky a někdy dovedou pořádně překvapit. Bahenní sopka Otman-Bozdag, která se nachází poblíž hlavního města Baku, se nyní otřásla dvěma erupcemi.

TIP: Barvy islandské přírody – Horko a chlad pod polárním kruhem

A stálo to za to. Bahenní vulkán tentokrát nesoptil jen bahno - erupce doprovodily sloupy hustého černého kouře a ohromné plameny, které stoupaly až do výšky 300 metrů. Na sopce přitom vznikly trhliny o hloubce až 80 metrů. Místní úřady a odborníci očekávají, že neobvyklá aktivita bude ještě pokračovat. Zatím není jasné, zda jsou v ohrožení obyvatelé v okolí sopky.

Pokud se u některých oblastí dá říci, že sny o jejich dobytí nenechávaly dobrodruhy v klidu spát od nepaměti, u pólů tomu tak zcela jistě není. Ve středověku, který v mnoha ohledech potlačoval novátorství a pokusy o zlomení staletí tradovaných „pravd“, dokonce převládal názor, že nic takového jako severní a jižní pól neexistuje.

Trvalo velmi dlouho, než se nálada ve společnosti zcela změnila a i církev přijala zprávy o kulatosti Země jako nezpochybnitelná fakta. Především počátek 16. století, který začal přát zámořským objevům, a renesanční znovunalezení antických autorit, sehrály zásadní roli při nasměrování expedic na severní a jižní pól. Při hlubším srovnání pokusů o dosažení těchto bodů, dojdeme k zajímavému závěru – jejich historie se totiž v zásadních bodech velmi podobá… A to i přesto, že k zásadním výzkumům v Antarktidě dochází na rozdíl od Arktidy o dost později.

Kudy do Asie?

Jediný zásadní rozdíl můžeme nalézt snad jen v době, kdy dochází k zintenzivnění objevných expedic. Zatímco do arktické oblasti mířily výpravy téměř neustále již od zmíněného 16. století, o Antarktidě v té době lidé ještě spíše fantazírovali. „Nově objevená místa, například Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, Velikonoční ostrov, Nový Zéland, Espiritu Santo v Nových Hebridách, se dokonce pokládala za body na pobřeží tohoto největšího kontinentu. Zprávy těch, kteří navštívili polynéské ostrovy, živily domněnku, že jižní pevnina je obydlená bělochy a kromobyčejně úrodná – prostě ráj,“ dočteme se v knize Waltera Sullivana Sedmý světadíl. 

O severní oblast se dobyvatelé, vysílaní tehdy ještě téměř výlučně na náklady svých panovníků, zajímali zpočátku především z ekonomických důvodů. Lákala je totiž bohatá Asie a plavba se jevila jako daleko lepší řešení než namáhavá pozemní cesta. Tedy pokud by cesta po moři byla vůbec reálně proveditelná, což zatím nemohl s určitostí říci vůbec nikdo… Anglii, Dánsku, Francii a Nizozemsku, zahnaným tordesillaskou smlouvou na jakousi periferii zámořských výprav, však příliš jiných možností nezbývalo. V roce 1527 se o průjezd do Kataje (Číny) kolem severního pobřeží Ruska neúspěšně pokusil Angličan Robert Thorne. V roce 1553 ho následoval jeho krajan sir Hugh Willoughby.

Ani oni, stejně jako další mořeplavci – například Nizozemec Willem Barents (asi 1550–1597) či Angličan Henry Hudson (1570–1611) – nedosáhli kýženého cíle. I přesto například právě Hudson, snažící se proniknout do Asie východním i západním směrem, učinil na severu Ameriky zásadní objevy. Například prozkoumal záliv u čtyřicáté rovnoběžky, který byl po něm záhy pojmenován. Skutečné úspěchy v dobývání polárních končin však přišly až v 18. a 19. století.

Ruské zásluhy

Na jih, kde mohl ležet dosud neobjevený kontinent, nejprve zamířili Britové. S příliš nadějnými zprávami se ze své první cesty nevrátil ani James Cook (1728–1779), který během své druhé cesty v roce 1774 prozkoumal do té doby neznámé ostrovní oblasti – Jižní Georgii a Jižních Sandwichovy ostrovy.

Cook však možná na Antarktidu narazil, ale protože tam uviděl jen zemi plnou sněhu a ledu, tak ji rozhodně nepokládal za očekávanou zaslíbenou zemi. Téměř všichni si nakonec začali myslet, že na jihu už opravdu žádný další kontinent neleží. Tento názor vzal za své 28. ledna 1820, kdy ruská výprava vedená Fadějem Fadějevičem Bellinghausenem (1778–1852), dosáhla Antarktidy a rozbila tím jakékoliv pochybnosti. 

Peary se nevzdává

Na první hmatatelné výsledky a dojmy těchto výprav navázaly záhy další, které dosud poznané více rozšiřovaly a prohlubovaly. V závěru 19. století se o oblast Severního ledového oceánu začal zajímat Američan Robert Edwin Peary (1856–1920), který stejně jako mnoho dalších lidí v této době, usiloval o dobytí pólu po několik desítek let. I on za svou vášeň zaplatil krutou daň. Například roku 1896 mu zbyly kvůli omrzlinám na nohou jen dva prsty. 

Výprava, která pod jeho vedením vyrazila na cestu v dubnu roku 1909, konečně svého cíle dosáhla a 6. dubna tak zastavilo pět sněžných saní na severní točně. Vedle Pearyho cestu absolvoval i Matthew Henson a Eskymáci Ežingveh, Síglů, Úquieh a Úteh. Peary posléze vyjádřil své první dojmy v cestopisu Severní točna: „… když jsem si nyní byl jist, že jsme cíle dosáhli, nepřál jsem si na celém světě ničeho jiného, nežli – spánku.“

Peary si také vzpomněl na svou manželku a děti, jimž adresoval krátkou dopisnici. Právě do ní napsal obrat Konečně u cíle!, jenž vešel do dějin. Přesto se ale objevily nemalé komplikace, když Pearyho slova napadl polárník Albert Cook a začal všude rozhlašovat, že on dosáhl severního pólu již 21. dubna roku 1908, tedy téměř o rok dříve než Peary. Podle následných šetření však šlo o bezostyšnou lež. Přesto se Pearymu stín pochybností nepodařilo zcela překonat a i dnes se občas objevují odvážné spekulace o tom, jak to s dobytím severního pólu vlastně bylo…

Zklamaný Amundsen

Zmíněný Pearyho čin ale jasné následky každopádně měl. S trochou nadsázky řečeno totiž podnítil i dobytí jižního pólu. Norský cestovatel Roald Amundsen (1872–1928) měl tehdy již za sebou tříletou plavbu Severozápadním průjezdem, snil však o severním pólu. Chtěl ho pokořit snad již od doby, kdy se poprvé doslechl o slavných, ale přesto neúspěšných či dokonce tragických výpravách Nansena a Franclina. Peary mu svým úspěchem celý podrobně připravený podnik překazil. Amundsen se však odmítl vzdát, jeho povaha by mu to totiž nedovolila. Jistě netrpěl přílišnou skromností, byl to muž sebevědomý, cílevědomý a tvrdý. Našel si tedy nový úkol, který ho nasměroval na opačný konec zeměkoule – do Antarktidy.

O dosažení jižního pólu se však již po léta snažili jiní cestovatelé, mezi nimiž vynikal především britský kapitán Robert Falcon Scott (1868–1912) usilující o jeho pokoření od počátku 20. století. Z dalších výprav stojí za zmínku především expedice Scottova přítele Ernesta Henryho Shackletona (1874–1922) v letech 1908 až 1909, která ale rovněž ke svému cíli nedošla a musela se s nepořízenou vrátit.

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Poučen z jejich chyb vyrazil na svou cestu v roce 1911 i Amundsen a celou věc si nenechal pro sebe: „Kapitán Scott znal mé úmysly velmi dokonale, jednak ještě před mým svým odjezdem z Austrálie, jednak také později, když jsme rozbili svůj tábor v Antarktidě.“

Odkud Scott o jeho počínání věděl? Nahlédněme znovu do knihy Amundsen objevitel: „Když jsem roku 1910 odjížděl z Madeiry, zanechal jsem v zapečetěné obálce kabelogram na kapitána Scotta v Austrálii, který také můj tajemník několik dní po našem odjezdu podle rozkazu odeslal; v něm jsem kapitánu Scottovi nepokrytě vyložil, že se s ním pouštím v zápas o objevení jižního pólu.“ Tentokrát Amundsen zvítězil a norská vlajka ozdobila 14. prosince roku 1911 nejjižnější bod planety.

Mormonské náboženství je pokusem o znovunastolení původní církevní obce tak, jak ji vytvořil Kristus. Tento směr, k němuž se dnes hlásí přes dvanáct milionů věřících, vznikl v polovině 19. století ve Spojených státech. Roku 1820 se tehdy čtrnáctiletý Joseph Smith modlil k Bohu, načež se mu zjevil Otec i Ježíš Kristus.

Své vidiny mladík sepsal a v roce 1827 je vydal jako Knihu Mormonovu. Při její kompletaci se ovšem inspiroval také takzvanými Zlatými deskami. Ty měly pocházet už z 5. století př. n. l. a Smith je prý nalezl nedaleko svého bydliště. Na místo, kde odpočívaly, ho měl přivést anděl Mormonin, který mu věnoval i speciální brýle, s jejichž pomocí mladík texty napsané v nesrozumitelném jazyce rozluštil. 

Dnešní mormoni jsou známí hlavně díky své misionářské činnosti, uznáním moderních proroků, nových i starých písem, odmítáním alkoholu, tabáku, kávy, čaje i drog. V současné době je jejich víra na vzestupu nejen v USA – zejména díky výborné organizaci a velké angažovanosti misionářů. 

Kontroverze jménem polygamie 

Spoustu podobností najdeme především s křesťanstvím: mormoni například uznávají Ježíše Krista coby božskou bytost nebo Bibli jako poselství božské autority. Celou řadou názorů se však od hlavních směrů křesťanství liší – například přesvědčením, že Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání nevstoupil do nebe, ale odplul do Severní Ameriky. Zde se pak měl věnovat křtění indiánů a založil zde údajně první křesťanskou církev. 

Historie tohoto náboženství se však pojí s celou řadou dalších kontroverzí – nejvíce jde asi o otázku mnohoženství. Zmíněnou praktiku prorok Smith svým věřícím původně přikázal, postupně však narážela na americké zákonodárství a v roce 1890 ji čtvrtý prezident církve Wilford Woodruff oficiálně zrušil. Podle některých zdrojů však mormoni mnohoženství tajně praktikovali dále. Kontroverzním tématem zůstává také „křest mrtvých“. Pokud potomci dávno zemřelých lidí souhlasí, kněží jejich předky pokřtí a údajně je tím ochrání před peklem.

Za zavřenými dveřmi 

Praktiky uvnitř mormonských chrámů jsou stále trochu záhadou – věřící zastávají názor, že co se děje uvnitř chrámu, by tam mělo i zůstat. Před vstupem do svatostánků musejí věřící projít zasvěcením, nové ovečky nadto potřebují i písemné doporučení od svého biskupa. Teprve po roce aktivní účasti, kdy je dotyčný shledán „vhodným“, se povolení ke vstupu do chrámů stane permanentním. Adept ovšem musí splnit celou řadu podmínek, které se týkají nejen víry, ale také cudného a slušného života. Zahrnuje to i požadavek nosit ve dne v noci ultrakonzervativní „chrámové prádlo“, které má věřící ochránit od zla a pokušení, ale také jim připomínat jejich víru. Jednou z podmínek je také neudržování vztahů s polygamisty, čímž se mainstreamoví mormoni odstřihávají od svých dávných polygamických bratří.

V uspěchané době mají lidé problém najít byť jenom hodinu času, kterou by týdně strávili v tělocvičně, jak doporučují lékaři. Proto si získávají oblibu extrémně intenzivní a zároveň krátká cvičení, jako je například Vysoce intenzivní intervalový trénink HIIT (z anglického High-intensity interval training).

Odborníci a trenéři si ale nejsou úplně jistí, zda krátký intenzivní trénink, jako jsou například cyklistické sprinty při jízdě na kole, jsou adekvátní náhradou za poctivé pravidelné cvičení. Vědci se to proto nedávno rozhodli ověřit v experimentu, v němž prověřili reakce organismu osmi mladých dobrovolníků na cvičení o různé zátěži.

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Výsledky jejich experimentů jsou dobrou zprávou pro všechny, kdo by chtěli cvičit, ale nemají na to téměř žádný volný čas. Ukázalo se, že buňky lidského těla, především jejich energetické organely mitochondrie, reagují na pouhé dvě minuty intenzivního tréninku HIIT velmi podobně, jako na půlhodinové aerobní cvičení střední intenzity (jízdu na kole, basketball nebo rychlou chůzi). Jak se zdá, cvičení může zachránit i workholiky.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace trpí ve světě depresemi přibližně 300 milionů lidí. Někdy jde o tak závažné stavy, které ohrožují zdraví a život pacientů. Přitom se stává, že na takové deprese už ani nezabírají klasické léky. Takových pacientů je prý až kolem 30 procent.

Jedním z možných řešení by se mohly stát psychedelické látky. Odborníci si už dříve všimli, že přírodní i syntetické halucinogeny překvapivě pomáhají v léčbě závislostí, a také těžkých psychických poruch, jako jsou třeba posttraumatické stavy anebo právě deprese.

TIP: Překvapení z Amazonie: Halucinogen ayahuasca stimuluje růst neuronů

Tým brazilských vědců nedávno uskutečnil první klinický výzkum působení ayahuascy, psychedelické směsi z Amazonie, která obsahuje především silný halucinogen DMT (dimethyltryptamin) a harmalové alkaloidy ze skupiny beta-karbalinů, které regulují psychedelický účinek ayahuascy. Výsledky jejich výzkumu na lidských pacientech potvrzují, že ayahuasca skutečně pomáhá s léčbou jinak prakticky neléčitelných těžkých depresí.

Na oběžné dráze Země je v každém okamžiku kolem 7 600 tun lidmi vyrobeného odpadu. Na první pohled to není mnoho, ale kosmický odpad se pohybuje ohromnou rychlostí, stejně jako kosmické lodi a satelity, které se mohou s odpadem na oběžné dráze srazit. Taková srážka přitom může mít fatální důsledky. Vládní agentury i soukromé společnosti proto vyvíjejí technologie, s nimiž by bylo možné odpad z oběžné dráhy uklízet.

Britské konsorcium výzkumných institucí a soukromých společností pod vedením Univerzity v Surrey nedávno poprvé otestovat svého vesmírného uklízeče přímo na oběžné dráze. Jmenuje se RemoveDEBRIS a jeho stavbu i provoz zajišťuje společnost Surrey Satellite Technology, kterou spolufinancuje Evropská komise.

Loved vesmírmých odpadků

Zhruba stokilový demonstrační prototyp má za úkol ve čtyřech experimentech lovit kosmický odpad a odstraňovat ho z oběžné dráhy. Prvním testem po vypuštění satelitu RemoveDEBRIS z Mezinárodní vesmírné stanice byl Net Experiment, který spočíval v ulovení simulovaného vesmírného odpadu sítí.

TIP: Na lovu odpadu: Airbus vyvíjí vesmírnou harpunu na smetí z oběžné dráhy

RemoveDEBRIS nejprve zaměřil odpad svými kamerami cvičný cíl a poté ho úspěšně polapil do vystřelené sítě. V příštích měsících RemoveDEBRIS otestuje vizuální navigační systém s LIDARem, harpunu pro lov většího odpadu a brzdnou plachtu, která zajistí uklizení uloveného odpadu sestupem do atmosféry.

Právě ve Východních Čechách nejčastěji vznikaly party lidových muzikantů. Doma jim pšenka nekvetla, vydali se proto do světa. Do té doby obvyklé vybavení – housle a harmoniku doplnili o tzv. lidovou harfu. Od klasické královny hudebních nástrojů se lišila. Byla menší a snadněji se na ni hrálo. Konzervatoří pro zájemce byla ulice, městské dvorky a různé hospody.

Staré pověsti harfenické

Pro jednoho ze salonních harfeníků (nehrál totiž na ulicích, ale byl zván do měšťanských salonů) ledacos složil i Wolfgang Amadeus Mozart. Přesto tento muž jménem Copánek, ve své době opravdový světák, skončil ostatně jako jeho skladatel v bídě.

Ctitelem tohoto druhu hudby byl i Richard Wagner. Jednou si prý zahrál s partou harfeníků a ještě ke všemu skladbu od konkurence - Beethovenův septet. Mezi urozené ctitele „malých harf“ patřil i básník Goethe či hrabě Harrach. Z hlediska sociologického zajímaly tyto muzikální party i T. G. Masaryka. 

Když dva dělají totéž...

Harfeníci byli žádaní. Měli vlastní kapely i své šéfy. Ti nemuseli ani hrát, ještě důležitější bylo naplánoval trasu a jednat s úředními osobami i s majiteli hostinců a jiných k produkci vhodných míst. Vybrané peníze se dělily fifty-fifty. Půlka připadla impresáriovi a zbytek se rozdělil všem ostatním.

Dobové zprávy o zbohatlých harfenících, kteří si po návratu z cest postavili dům, se tak týkají většinou manažerů potulné party. K nim ještě blíže. Někteří z nich byli dnešními slovy „genderově korektní“. Obzvlášť pokud s nimi cestovala manželka. Jiní považovali harfenice za členky vlastního harému. Jisté je, že v orchestru bývaly celé rodiny i s dětmi školního věku. Někteří šéfové dbali na jakous takous občasnou výuku trivia – tedy čtení, psaní a počítání. Žádné velké úlevy však děti neměly. Dospělí s nimi jednali drsně, dnes bychom to občas klasifikovali i jako pedofilii. Ovšem v oněch časech se vdávala děvčata velmi, velmi mladá. 

Za kopečky a ještě dál

Některé skupiny působily v okruhu pár desítek kilometrů od místa bydliště. Jiné směřovaly do c.k. měst zaslíbených - do Prahy, Vídně nebo do ne až tak vzdáleného zahraničí. Za dobré štace se považovaly Drážďany a Berlín. Mnozí se ovšem pustili za hranice všedních dnů i tehdejší představivosti. Zemí zaslíbenou bylo Rusko. Harfenická elita hrála carovi v Petrohradě, sklízela ovace v Moskvě, brnkala s úspěchem i na Sibiři. Nadšené publikum nalezli v Gruzii, Arménii, na Krymu či v Palestině. Někteří odešli i do Ameriky, tam se ale příliš neprosadili. Úspěšní byli v Kahiře, v dnešním Istanbulu a v Persii. Vystupovali coby „bémáci“. Ve světě je ovšem i vzdělanci považovali za Rakušany. Obrozenecké duše to nijak netrápilo. Obvykle nebylo o co stát, tím méně národ propagovat. Namátkou cestovatel Vráz popsal své pocity studu a znechucení, když slyšel v Číně hrát české harfeníky Kde domov můj. Byli otrhaní a podnapilí.  

Obchod s „harfenickým masem“

JuDr. Bohuslav Gebauer, soudce v Novém Bydžově a autor knihy Východočeské otrokářství vydané roku 1906 poukázal na dvojí kruté vykořisťování dětí. Budoucího harfeníka pronajmou rodiče podnikatelům v oboru. Plat za onen nájem jde jen dospělým. Ani vedlejší příjmy pronajímatel dětem nenechá. V lepším případě se s nimi o ně dělí. Jde o sumy získané krádežemi a prostitucí. Obvyklá parta čítá kolem 20 členů. Nejvhodnější prý bylo kočovat se sudým počtem harfeníčků, kdy polovinu tvoří jedno a polovinu druhé pohlaví. Nejvýhodněji totiž, z hlediska utržených financí, „prodávala“ kombinace hoch a dívka. 

Gebauerova knížka přináší řadu “otřesných případů z bezbožného života tohoto“. Dnes bychom mluvili o kazuistikách z praxe. Jejich obsah jsem podrobil analýze diskursu. Jde o moderní metodu zaznamenávající a shrnující – zjednodušeně - obsah „toho podstatného, o čem je v mluveném či psaném řeč“. Co čteme o dívkách zaměstnaných v tlupě? Záznam je sice lakonický, leč obraz ze střípků různých osudů přesvědčivý.

Jedna vypověděla, že když spaly, cpal jim jejich opilý šéf do úst koňské výkaly a tloukl je a když utekly, nechal je hledat četnictvem. V dopise rodičům si stěžovala, že místo jídla dostává bití, zvlášť, když přinese málo peněz. Jenže domů se z Omsku vrátit nemůže, nemá na to prostředky a tak slouží u jedné paní v domácnosti. Když ji zaměstnavatelka za přečin praštila lahví do oka, až oteklo, vyžebrala alespoň v tomto stavu 100 rublů denně.

Jenže i to se zdálo šéfovi bandy málo. A tak se chytla podůstojníka od maríny, pak druhého, ale nakonec ji námořníci vyhodili a naverbovala ji jakási Violetta, jež měla v Pekingu nevěstinec. Konzul jí odebral pas a poslal ji domů postrkem. Po vlacích, kde hrála, se vozila zadarmo, zvlášť když se jako bonus prostituovala kondukterům. Lékařské ohledání této dívenky neudiví: je syfiliticky nakažena, konstatoval doktor. V Čechách ji tak nečekalo mnoho lepšího. Obdobné historky se v různých variantách obměňují. Osudy chlapců se příliš neliší.

Ten, kdo uměl porozumět již tehdy neviditelné ruce trhu a uměl se otáčet bez skrupulí,  mohl dopadnout zcela jinak. Namátkou citace z dobového tisku: „Harfenistářství již zanechal. Dnes žije v Nechanicích jako značně zámožný občan. Má hostinec a je členem obecního zastupitelstva...“

Úřady bdí a války likvidují 

Je psáno, že roku 1896 generál Trepov, nový šéf moskevské policie z města harfeníky vyhnal. Z pozdějšího dobového domácího pramene zjišťujeme, že “velikou práci na potlačení hudebnictví potulného vykonaly okresní soudy s presidiem krajského soudu v Hradci Králové, jež zvláštním cirkulářem dovolává se součinnosti nejširší veřejnosti. C.k. místodržitelský rada Steinfeld např. varuje před kapelníkem Bohumilem Marečkem, známým pořádáním produkcí ve městech sibiřských a východoasijských. On i jeho manželka žádají na ženských členech své kapely, aby hostům restaurace, kde se právě produkce konají, dávaly naději na pohlavní obcování, aby je tím k vyšší útratě svedly. Kromě toho jest Mareček oddán pití a nakládá zle se svými podřízenými. Vzhledem k tomu ohrožují se tělesně i mravně nezletilé dívky jím najaté...“ 

Varující hlasy vzdělanců ani jejich poukazy na mravní bídu ba přímo prohnilost harfenických rodů příliš nepomáhaly. Tvrdou ránu tomuto způsobu obživy zasadila až válka rusko-japonská. Do té doby i za náznak umění vděčné Rusko v důsledku bojů přestalo být zemí zaslíbenou a k potulování tolerantní. Ještě daleko razantněji zapůsobila 1. světová válka. Když po 28. říjnu 1918 československé úřady aktivity „žebrochtivců“ zakázaly docela, měly poměrně snadnou práci. Nejen z Východních Čech tato profese navždy zmizela.