Když Raaby oznámil, že se německá flotila vrátila, vydalo se šest miniponorek 11. září na cestu. Kapitán Banks přepravu opravdu vyřešil vlekem za klasickými ponorkami Truculent, Trasher, Seanymph, Syrtis, Stubborn a Sceptre, což ale způsobilo jisté potíže. Použitá 200 m dlouhá lana z manilského konopí nasákla vodou, při plavbě nad hladinou měla tendenci sebou škubat a hlavně praskat.

Předchozí část: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (1)

Potíže na cestě 

Lepší způsob dopravy však nikoho nenapadl, takže spřežení měla většinu času strávit pod vodou, kde byl pohyb přece jenom o poznání plynulejší. Na hladinu se čluny vynořovaly jen na několik nočních hodin potřebných k vyvětrání a dobití akumulátorů. Aby se námořníci v miniponorkách nevyčerpali už během přesunu, plavily se „bojové“ posádky v relativním pohodlí velkých člunů a jejich místa prozatím zaujaly přepravní posádky, v nichž z pochopitelných důvodů chyběl potápěč. Teprve po přiblížení seskupení k cíli mělo dojít k vystřídání, přičemž přestup z jedné ponorky na druhou byl důkladně nacvičený.

Během operace, která dostala krycí název Source měly čluny X-5, X-6 a X-7 zaútočit na Tirpitz v Kaafjordu, X-8 dostala za cíl těžký křižník Lützow v Langfjordu a X-9 a X-10 měly zlikvidovat obrněnec Scharnhorst také v Kaafjordu. Akce se skládala z pěti etap. První spočívala v plavbě samotné, druhá v přiblížení, třetí znamenala útok, čtvrtá návrat do výchozího prostoru a pátá cestu domů.

První ztráty

Problémy se ale dostavily už v první části plánu. Přepravní posádka X-7 si naštěstí všimla klesající hodnoty na hloubkoměru značící přetržení lana a na poslední chvíli dokázala přimět svůj člun k návratu nad hladinu. Po několika nepříjemných desítkách minut našla mateřskou ponorku Stubborn a potápěč bojové posádky Robert Aitken navázal nové lano.

Stejné štěstí neměla posádka X-9, která kdesi na 69. rovnoběžce navěky zmizela v hlubinách. Také X-8 se z lana utrhla a tažný člun hledala celý den. Přitom posádka zjistila, že do obou náloží teče, a i když nakonec svou ponorku Seanymph našla, po prohlídce nálože odhodila. Tím ztratila bojeschopnost a po poradě důstojníků byla záměrně potopena. Tím pádem z operace Source vypadl jeden z cílů – těžký křižník Lützow. Ostatní spřežení však pokračovala dál. 

Tři odvážlivci

Před norským pobřežím se vyměnily posádky zbývajících čtyř člunů, rozloučily se a vypluly vstříc svému osudu. Nejdřív je čekala plavba na hladině, a ačkoli námořníci museli proniknout přes minová pole, jednalo se o poměrně bezpečný úsek, protože malým člunům s nepatrným ponorem nemohly miny ukotvené v hloubce čtyř až pěti metrů ublížit. Přesto X-7 jen se štěstím unikla zkáze, když se na poslední chvíli vyhnula mině, která se z lana utrhla a driftovala po hladině.

Dokončení: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (3) 

Po překonání této první překážky však ze hry vypadla X-10. Nejdřív se porouchal periskop, potom kormidla a nakonec vysadil i elektromotor. Útok tudíž nepřicházel v úvahu, a tak se malý člun vrátil k mateřské ponorce Sceptre a i on byl záměrně potopen. Zbývající tři trpasličí ponorky dál pluly k pobřeží, a když vyšlo slunce, ponořily se a celý den pokračovaly v pomalé plavbě pod vodou.

Václav Babinský se narodil 20. srpna 1796 v Pokraticích. Byl to chytrý chlapec, pár let studoval i na litoměřickém gymnáziu. Jenže potom školu opustil a vyučil se u svého otce zahradníkem. V devatenácti letech nastoupil coby voják k dělostřelcům. Po osmi letech zběhl – a vzal s sebou i plukovní pokladnu. 

Obrácený loupežník a pražská senzace

Shromáždí bandu, krade a loupí. I když ho policie dopadne, dokázat se mu nedá nic. Navíc jim často unikne – vylomí mříž, skočí z velké výšky a je pryč! Jediné místo, odkud neunikl, byl brněnský Špilberk, kam se dostal v roce 1840. Vyfasuje 20 let žaláře! Zpočátku má spoutané ruce i nohy. Šlo o dobu tak krušnou, že i těsně před smrtí na ni vzpomínal se slzami v očích. Vlivem útrap se postupně obrací k víře a ošetřuje nemocné spoluvězně.

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

Vraťme se ale do roku 1832. Tehdy Babinský sedí ve vazbě v Praze. Na cele pobývá s Johannem Láskou, který je nejen loupežníkem, ale také schopným portrétistou. Jako materiál pro svou práci si vybírá… rozžvýkaný chleba. Z něj vyrobí i přesnou podobu svého spoluvězně.

Spisovatel a novinář Josef Václav Frič o ní ve svých pamětech píše: „Z chleba uhnětený, živými barvami pomalovaný, na rukou i nohou těžkými řetězy spoutaný veritábl Babinský, známý tehdy lupič, nalézal se na Novoměstské radnici ve vyšetřovací vazbě. Zajímavo bylo, že ta figurka byla od něho samého dle jeho podobenství věrně zhotovena, nescházela při tom ani tabatěrka mu povolená, ani kulatá čapka, jíž se pokrýval, ani tmavomodrý kapesní šátek.“ 

Chlebový Babinský umístěný v Praze ve škrobařském krámku na Můstku se stává velkou senzací. Píše o ní v jednom ze svých fejetonů i Jan Neruda, který také popisuje, že hnětení figurek z chleba patřilo k oblíbeným vězeňským zábavám: „Svoji denní porci chleba rozdělí ve dvé dílů. Menší z nich sní, druhý díl pečlivě po částech rozžvýká v ústech v ohavnou, slinami prosycenou kaši, kterou pak dlouho roztírá v dlani na zápěstí druhé ruky. Tak dlouho, až z beztvaré kaše je jemná a vláčná hmota, vhodná k modelování.“

Babinského návrat

Václav Babinský je ale ve vazbě dlouho. Déle, než veřejnost baví. I jeho figurka za pár měsíců přestává být zajímavá. V roce 1835 ji získá mezi své oblíbené kuriozity Klemens Wenzel von Metternich. Nejprve se jí chlubí ve Vídni, po čase ji přestěhuje na zámek v Kynžvartu. A právě zde ji můžeme obdivovat dodnes.

Při výpravách do říjnové podzimní přírody jsem již v souvislosti s duběnkami – nápadnými kuličkami přichycenými na spodní straně dubových listů – vyslechl z úst otců a matek vysvětlujících vznik útvarů svým zvědavým dítkům, tolik hloupostí, že by vydaly na humornou knížečku. Z tradovaných omylů jsem pochopil, že původ duběnek není obecně známý…

Duběnky v lidové medicíně

Ve smíšených a listnatých lesích je na podzim možné objevit na spodní straně dubových listů zelenočervené kuličky o průměru asi 20 mm (až 26 mm). Takzvané duběnky jsou druhem hálky (rostlinný novotvar), kterou způsobuje drobný blanokřídlý hmyz – žlabatka dubová (Cynips quercusfolii).

V Českém herbáři z roku 1899 se na str. 62–63 dočteme: „Duběnky (Callae) vzniknou píchnutím jistého druhu vos do listí nebo plodu dubového. Jsou to bobule kulaté, asi jako lískový neb vlašský ořech velké. Nejlépe jest sbírati je zelené, poněvadž v tu dobu obsahují nejvíce třísloviny. Z Arábie a malé Asie pocházejí nejlepší duběnky. Užívá se jich při otrávení, zevně pak se přikládají co obkladek při zlomeninách, vředech, zhmožděninách aj. Odvarem lze umývati tyto neduhy. Dávají se také co prášek 10–20 gr. Z duběnek připravuje se inkoust.“

Generace na dvě „směny“

Žlabatky dubové patří do řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Živí se rostlinnou potravou a dospělí jedinci oboupohlavní generace v květnu a červnu poletují a kladou oplodněná vajíčka zespodu do žilek dubů. Právě tím na listech vytvářejí šťavnaté nedřevnatějící hálky. Ty jsou vždy jednokomůrkové, zpočátku zelené, později nažloutlé a na osluněné straně červené.

Na podzim duběnky opadávají společně s listy. Od prosince do února se z nich líhnou samobřezí (partenogenetické) samičky, které kladou vajíčka do pupenů dubů. Tím je přetvářejí na hálky, z nichž se v květnu líhnou samečci i samičky. Generace je jednoletá.

Okrasy na šípkových růžích

Obdobou duběnek jsou atraktivní „vlasaté“ útvary na šípkových keřích. Ty způsobuje žlabatka růžová (Diplolepis rosae). Tyto hálky (zvané bedeguár) se analogicky vytvářejí na větévkách a listech šípkového keře (Rosa canina) poté, co žlabatka na jaře naklade do pupenů snůšku svých vajíček. Hálky pak vznikají působením růstových faktorů ve slinách larev.

Šípkové hálky mohou být velké i jako dětská pěst a jsou obrostlé zelenavými, červenavými a žlutými chlupy. Během následujícího jara z nich vylétají dospělí jedinci. Místo žlabatek se však někdy mohou objevit lumčíci či jiný parazitický hmyz, který do hálek pronikne a živí se vyvíjejícími se larvami žlabatek růžových.

Středověk a hálky

Ve středověku si lidé hálek na šípkách všímali a využívali je. Odvarem z nich se snažili léčit průjmová onemocnění dobytka, sušené a na prášek rozemleté larvy žlabatek měly pomoci proti tasemnicím. Lidé nosili i náhrdelníky s navlečenými hálkami a doufali, že se tak zbaví černého kašle.

TIP: Symfonie třetího ročního období - Orgie barev podzimních listů

Bylinkáři dodnes doporučují šípkové hálky ve formě tinktury jako výborné tonikum, které stimuluje imunitu a léčí horečky. Legendární Pietro Andrea Mattioli o šípkových hálkách píše jako o houbách, vlasatých uzlících a poukazuje na jejich německý název – Schlafapfel – jablko na spaní.

O dobytí rudé planety snil už sovětský hlavní konstruktér Sergej Koroljov v 60. letech minulého století. Ještě dnes nám však stojí v cestě překážky nejen technologické, ale také zdravotní.

Pomineme-li obvyklá onemocnění či úrazy, jež se přesto mohou s ohledem na vzdálenost k nejbližší nemocnici změnit ve zcela krizovou situaci, číhají na astronauty dvě hlavní nebezpečí: Dlouhá cesta mimo ochranu zemské magnetosféry vystaví posádku přímému vlivu kosmického záření, před nímž ji lze chránit jen za cenu značných finančních nákladů. Pokud by na Slunci došlo k erupci, jejíž plazmoid by byl vržen na kosmickou loď, znamenalo by to přímé ohrožení života lidí na palubě. Se zvýšenou radiací se tedy budou muset vyrovnat buď technici, nebo právě astronauti tím, že riziko přijmou a podstoupí. 

TIP: Skalpel prosím: Jak budou vypadat chirurgické zákroky ve vesmíru?

Další neznámou je dlouhodobý pobyt na povrchu Marsu, neboť tamní klimatické podmínky se těm pozemským příliš nepodobají – snad až na neobydlené mrazové pouště. Na rudé planetě často řádí prachové bouře, není tam přímo k dispozici čistá pitná voda a atmosféru nelze dýchat. Každý výstup mimo základnu bude tedy znamenat pobyt ve skafandru, což představuje rovněž rizikovou operaci. 

Jak se zdá, závislosti nehrozí jenom lidem a dalším savcům, ale i hmyzu. Britští vědci přišli na to, že v pasti závislosti mohou uvíznout i čmeláci. A rozhodně to není k smíchu. I závislost čmeláků je nebezpečná pro zdraví a ohrožuje je na životě.

Jde o to, že se v dnešní době intenzivně používají insekticidy, tedy prostředky proti hmyzu, které jsou založené na látkách zvaných neonikotinoidy. Jak napovídá jejich jméno, tyto látky jsou chemicky blízké nikotinu. A jak se zdá, čmeláci si mohou vytvořit závislost na těchto látkách, která je velmi podobná lidské závislosti na nikotinu.

TIP: Repelent z tabáku by se mohl stát netoxickým postřikem proti hmyzu

Když si hmyz, který je mezi lidmi oblíbený a z našeho pohledu užitečný, vytvoří závislost na prostředku proti hmyzu, tak je to smutná ironie. Čmeláci, kteří se dobrovolně a možná i s nadšením vystaví vlivu neonikotinoidů, riskují poruchy motorických funkcí, učení, orientace i navigačních dovedností. A důsledky mohou být fatální. Vědci se domnívají, že právě zhoubná závislost na insekticidech, používaných v zemědělství, může být vysvětlením překvapivé skutečnosti, že ve Velké Británii se městští čmeláci množí lépe, než čmeláci na venkově.

Lepší původ si nemohl přát. Oba jeho dědové a vzájemní soupeři patřili nejen k nejmocnějším, ale i k nejsebevědomějším panovníkům středověku. Narodil se v roce 1290 Anežce Přemyslovně, dceři Přemysla Otakara II. v době, kdy byl jeho otec Rudolf Habsburský již po smrti. Janův nešťastný osud se však začal odvíjet už v roce 1283, pár let před jeho narozením. V tomto roce bylo vydáno Rheinfeldenské rodové zřízení, podle nějž měl být pánem v Rakousku a Štýrsku Albrecht Habsburský, zatímco mladší bratr Rudolf, pozdější Janův otec, měl být za to náležitě odškodněn. Jenže se odškodnění nedočkal. Zemřel v roce 1290 během pobytu na pražském dvoře u svého švagra Václava II. a zanechal po sobě těhotnou ženu Anežku. 

Z Rakouska do Čech

Jan byl zprvu vychováván u Habsburků ve Švábsku v oblasti Aargau, ležící v dnešním Švýcarsku. V roce 1295 se tam objevil zbraslavský opat Konrád, vyslanec Václava II., s úkolem doprovodit Anežku do českého království. Václav II. se chystal na slavnostní korunovaci a nechtěl, aby při ní jeho sestra chyběla. Anežka se tedy odebrala na pražský dvůr. Z pramenů není jisté, zda s sebou vzala malého Jana, či zůstal v péči Albrechtových rytířů, jak bylo původně dojednáno. Nedlouho poté se však na pražském dvoře ocitá i Jan.    

Dvůr českého krále patřil v té době k nejvýstavnějším v celém křesťanském světě. Hemžil se významnými evropskými rytíři, dvorními dámami, učenci či německými minnesängry, mezi něž se řadil i sám král. Je nabíledni, že takové prostředí muselo Janovi učarovat, nehledě na to, že se dostal do vlídného rodinného kruhu. O něčem takovém si mohl u Habsburků nechat zdát.  

I to byl zajisté důvod, proč v Praze zůstal i poté, co jeho matka v roce 1296 zemřela. Vyrůstal tu mezi svými nejbližšími v sebevědomého mladíka, který si byl dost dobře vědom svých práv i povinností. Jan věděl, že jeho strýc z otcovy strany Albrecht Habsburský, jenž se v roce 1298 stal římsko-německým králem, mu mnoho dluží. A to nejen statky, které zdědil po matce, ale také odškodnění z roku 1283, jež mělo připadnout jeho otci, a které Jan právoplatně zdědil. Když ho v roce 1303 Albrecht Habsburský povolal zpátky do Rakouska, svitla mu naděje, že konečně dostane to, co mu patřilo.

Bezzemkem

Stal se však pouhým spoluvládcem. Znovu zadoufal poté, co se radikálně změnila politická situace ve střední Evropě. Nejprve v roce 1305 zemřel jeho strýc Václav II., následujícího roku byl zavražděn jeho syn Václav III. Přemyslovci sice vymřeli po meči, přesto několik mužských potomků s přemyslovskou krví zůstalo. Vedle levobočků vévody Mikuláše Opavského či pozdějšího olomouckého biskupa Jana Volka, to byl právě Jan, kterému nic nebránilo - na rozdíl od prvně jmenovaných, aby se ucházel o český trůn.  

Albrecht Habsburský však o něčem takovém vůbec nechtěl slyšet. Snažil se v Čechách, které prohlásil za léno spadlé na Říši, prosadit svého nejstaršího syna Rudolfa, což se mu nakonec na podzim roku 1306 podařilo. Zklamaný Jan se smířil s osudem a opět žádal po strýci, aby mu předal vdovské statky matky Anežky kolem Lenzburgu a Badenu. Postavil se za něj i štrasburský arcibiskup Jan. Marně. Albrecht Habsburský se oháněl sliby, ale jejich splnění odkládal na neurčito. Nebylo divu, že lid začal Jana nazývat poněkud posměšně Bezzemkem. 

Parricidou

Zatímco za předešlou přezdívku Jan nemohl, tu další si vysloužil vlastním činem, bohužel jediným, kterým vešel do dějin. Když už v létě roku 1307 zemřel Rudolf Habsburský, Albrecht se snažil dosadit dalšího z potomků, syna Fridricha. Česká šlechta, která měla dost úsporné politiky předchozího Habsburka, však tentokrát zvolila Jindřicha Korutanského.

Albrecht nebyl mužem, jenž by vyklízel pole bez boje. Rozhodl se, že potáhne do Čech, přestože jeho předchozí dvě tažení skončila neúspěšně. Naverboval vojsko, v němž nechyběli kromě mladičkého Jana i příslušníci z řad švábské šlechty, králi nikterak přátelsky nakloněné.  

Na hostině, kterou nechal Albrecht vystrojit během příprav na tažení, zaznamenal kronikář Jan z Viktringu rozhovor svědčící o tom, že král si zřejmě vůbec neuvědomoval nebezpečí, jakému se svým jednáním vystavuje. Když si totiž všiml, že se jeho osmnáctiletý synovec nijak neraduje, přistoupil k němu a pobídl ho k veselí. Jan odvětil, že se nemůže radovat, když stále čeká na statky, které mu král dluží. Král mu měl posměšně odpovědět, že jeho statky jsou pod královou ochranou a s milostí Boží prospívají. Taková odpověď samozřejmě nemohla Jana uspokojit.

Následujícího dne, 1. května 1308, se král vydal s družinou z Badenu naproti své choti Alžbětě, která se vracela z Basileje. Doprovázel ho i Jan se svými švábskými komplici. Když přijeli k řece Reuss, sesedli z koní a připravili čluny. Tehdy se podařilo Janovi krále oddělit od zbytku družiny. Albrecht Habsburský netuše nic zlého nastoupil s ním a jeho spiklenci do člunu. Podle pramenů byli minimálně tři: Rudolf z Wartu, Rudolf z Balmu a Walter z Eschenbachu. Když připluli na protější břeh, jeden z nich, Rudolf z Wartu, měl pronést poslední větu, kterou habsburský král v životě uslyšel: „Jak dlouho s sebou ještě budeme vozit tuhle živou mrtvolu?”

V tu chvíli se na překvapeného krále, jenž byl bez brnění a neozbrojený, vrhli a meči a dýkami ho nemilosrdně ubodali. Stalo se tak před očima zbytku družiny prodlévající zřejmě ještě na druhém břehu řeky Reussy. Atentátníci se ihned po činu rozprchli.

Kajícníkem

Je poněkud ironií dějin, že Jan, který byl od narození Pohrobkem, dostal přídomek Parricida, což doslova přeloženo znamená otcovrah. „Spáchal zločin vraždy a sám se z toho nijak neobohatil”, komentuje Janův čin zbraslavský kronikář Petr Žitavský. A nejen, že neobohatil, svým činem ztratil vše. Hněv habsburských potomků živený nemilosrdnou záští Albrechtovy choti Alžběty a dcery Anežky se nezastavil před ničím. Když 18. září 1309 vydal již nový říšsko-německý král Jindřich VII. Lucemburský listinu, v níž uvalil říšskou klatbu na všechny atentátníky, nestálo mstitelům nic v cestě. 

Albrechtův syn Leopold se stal hlavním vykonavatelem pomsty. Z účastníků se podařilo chytit jen drzého Rudolfa z Wartu, jenž byl bez milosti popraven. Rudolfovi z Balmu se podařilo ukrýt v ženském klášteře v Basileji, kde pobýval až do konce svého života. Walter z Eschenbachu se začal vydávat za chudého pastýře. Předstíral jej celých třicet let! Teprve na úmrtním loži vyjevil své tajemství. 

TIP: Princezna a řeholnice: Před 28 lety byla svatořečena Anežka Česká

Daleko víc však doplatili na Janův čin nevinní. Leopold se svými rytíři poplenil statky všech spiklenců a přítomné, včetně žen a dětí vykořenil. Hlavního strůjce vraždy, Jana, se však mstitelům nepodařilo chytit. Zmizel a nikdo nevěděl kam. Některé zprávy naznačují, že se uchýlil na avignonský papežský dvůr, kde marně žádal o odpuštění. 

V roce 1312 podnikl Jindřich VII. Lucemburský výpravu do italské Pisy. Tam požádal o audienci u krále jakýsi mnich v augustiniánském rouše. Byl to Jan Parricida. Pokorný a kajícný přišel poprosit o slitování samotného krále. Podobně jako svých statků, ani králova odpuštění se nedočkal. Přesto nebyl popraven, ale „jen” odsouzen k doživotnímu vězení v místním klášteře San Niccolo, kde již beztak pobýval. Tam také nedlouho poté, v roce 1313, skonal a byl pohřben.  

Podmořský kaleidoskop plný života, tvarů a barev by bez korálů nemohl existovat. Jenže na korálech nejsou závislí jen mořští živočichové, kteří je potřebují jako úkryt a zdroj potravy. Na ekosystému, jehož jsou korály nedílnou součástí, závisí i životy 500 milionů lidí naší planety.

Dvě největší rány

O záchranu podmořského světa cíleně usilují na Seychelách. Území tohoto ostrovního státu se z 99 % nachází pod vodou. Obyvatelé národa, který nemá ani sto tisíc obyvatel rozmístěných na 115 ostrovech, si důležitost korálů dobře uvědomují a už sedm let se snaží zasadit nejen o jejich záchranu, ale i rozmnožování. V podmořských zákoutích tohoto souostroví proto vzniklo jakési oddělení intenzivní péče pro korály.

David Rowat, který je do záchranného projektu zapojen, popisuje kritické okamžiky spojené s populacemi korálů: „Největší změny životního prostředí jsme zaznamenali v roce 1998. Vedly k nejhoršímu vymírání korálů, které tu pamatujeme, a v některých oblastech jsme přišli až o 90 % z nich. Korálové útesy jsme se pak snažili znovu dát do pořádku a celkem se nám i to dařilo, než přišel rok 2016 a další masivní blednutí korálů.“

Školka pro korály

Vymírání korálů je způsobeno oteplováním moří. Korály na neobvyklou situaci reagují uvolňováním řas, které jinak žijí uvnitř jejich schránek, jsou jejich hlavním zdrojem potravy a zároveň i nositelem barevnosti. Pokud se ale vody opět neochladí a řasy se nevrátí, korály vyhladoví k smrti a úplně vyblednou. Aby toho nebylo málo, korály bojují i s větším obsahem oxidu uhličitého v mořích, který jim znesnadňuje budování schránek. Koloběh lidských zásahů uzavírá těžba na mořských dnech, nadměrné rybaření v některých oblastech a samozřejmě znečistění. 

Na Seychelách věnují péči každému malému úlomku korálu, které cíleně pěstují. Jakmile korály v podmořské školce dorostou do velikosti 7–20 cm, potápěči je opatrně sundají ze sítí a pomocí přírodního lepidla je přichytí k útesu. Jen tak mohou korály opět vytvořit zázemí pro pestrobarevné korálové rybičky, krevety, kraby, humry, chobotnice, rejnoky nebo murény. 

Jde i o život na souši

Chloe Pozasová, která dohlíží na fungování celého programu, popisuje strategii celého projektu: „Snažíme se znovu nastartovat prostředí na samotném útesu. Obnova korálů je vlastně jenom nástroj, kterým se snažíme zajistit, aby rekonvalescence útesů probíhala rychleji. Zvlášť když blednutí korálů má pokračovat stále dál až do roku 2050.“

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Program na záchranu korálů na Seychelských ostrovech je největší svého druhu, za dobu svého fungování se lidem zapojeným do projektu podařilo pomoci k životu více než 50 tisícům jednotlivých korálových „štěpů“. Seychelská vláda přitom podporuje nové metody, které by se vedle péče o úlomky snažily korály rozmnožovat a dokázaly vytvářet celé kolonie. Pokud se tento záměr podaří uskutečnit, znamenalo by to zachránit nejen život pod hladinou, ale i ten suchozemský. 

NASA oznámila, že na palubě Mezinárodní vesmírné stanice došlo k úniku atmosféry omezeného rozsahu. Je to výjimečná událost, ale nejde o katastrofu. Posádka ISS je mimo nebezpečí a aktivně pracuje na řešení problému.

Během spánku astronautů zaznamenaly přístroje náhlý pokles tlaku na stanici. Operátoři mise se ale rozhodli nechat astronauty spát, protože ztráta atmosféry byla jen malého rozsahu.

Ráno ale astronauty čekal mimořádný úkol. Ve spolupráci s pozemním řízením letu pátrali po místě, kde došlo k narušení pláště stanice. Časem vyšlo najevo, že k úniku došlo v plášti orbitálního modulu ruské lodi Sojuz, která je zaparkovaná u Mezinárodní vesmírné stanice.

TIP: Jako na střelnici: Satelit Copernicus Sentinel-1A byl zasažen kosmickým smetím

Příčina narušení pláště ruské lodi zatím není známá. Odborníci se ale domnívají, že trup Sojuzu prorazil mikrometeorit nebo něco podobného. Vzniklý otvor je velmi malý. Kdyby posádka na únik nijak nereagovala, tak by vzduch uvnitř stanice vydržel ještě 18 dní, než by unikl skrz tento otvor do vesmíru. Astronauti podle dostupných zpráv otvor provizorně zalepili, a brzy by ho měli utěsnit natrvalo. Podle oficiálního vyjádření NASA není stanice ani posádka v přímém ohrožení života, ale situace je intenzivně monitorována.

Lidé ze společnosti Jaguar Land Rover si všimli, že lidé jsou z autonomních robotických vozidel poněkud nervózní. Jde sice v první řadě o problém psychologický, rozhodně ale není radno ho podceňovat. Jaguar Land Rover proto experimentuje s autonomními vozidly, která mají oči sledující lidi na přechodu.

Motivací k experimentu byla pro Jaguar studie Americké automobilové asociace, podle které je 63 procent dospělých nervózních kvůli obavě, že je autonomní vozidlo nesleduje. Když vývojáři přemýšleli, jak lidi přesvědčit, že vozidlo bez řidiče skutečně dává pozor a ví o nich, napadly je oči.

TIP: Náročná škola: Jak se roboti se učí správě pohybovat mezi lidmi?

Podle vývojářů platí, že když pohled chodce či lidského řidiče setká s pohledem autonomního vozidla, funguje to psychologicky podobně, jak když se na sebe dívají dva lidé. Auta s očima sice vypadají poněkud nezvykle, možná až děsivě, ale smysl to má. Vývojáři navíc předpokládají, že by oči časem nahradili speciálním světly nebo podobným zařízením. Aby autonomní vozidla mohla fungovat v silničním provozu, je důvěra lidí naprosto klíčová.

Během epidemie dýmějového moru v Hongkongu roku 1894 identifikoval švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog z Institutu Louise Pasteura, Alexandr Yersin, tyčinkovitou bakterii. Byl prvním, kdo ji uvedl do souvislosti s morovou nákazou. V roce 1967 byla bakterie z původního Pasteurella pestis přejmenována po svém objeviteli na Yersinia pestis. Patří mezi primární patogeny, tedy druhy bakterií, které jsou schopny vyvolat onemocnění u zdravého jedince. 

Yersinia způsobuje onemocnění především u hlodavců, hostiteli však může být dalších asi 200 zvířecích druhů, včetně psů a koček žijících v oblastech, kde se mor vyskytuje. Při šíření onemocnění na další zvířata a také na člověka hraje zásadní roli hmyz, hlavně blechy. Vzhledem k tomu, že u živočichů onemocnění většinou nepropukne, stávají se nakažená zvířata i se svými blechami přenašeči, kteří mohou mor dlouhodobě šířit. 

Jen malé kousnutí

Přenos moru na člověka je nejpravděpodobnější bleším kousnutím, nebezpečí nákazy však hrozí také při manipulaci s tkáněmi nebo tělesnými tekutinami nemocných živočichů. Ohroženi tedy mohou být například lovci a myslivci, kteří nepoužívají ochranné pomůcky. Zřídka se lze nakazit také konzumací špatně tepelně opracovaného masa nakažených zvířat. 

Takto vzniká nejčastěji dýmějová, ale i septická forma moru. Přenos kapénkami je možný při přímém kontaktu s osobou nakaženou plicní formou moru. První příznaky se u infikovaného člověka objeví většinou za 2 až 7 dní. Zpočátku se podobají chřipce – horečka, zimnice, bolesti hlavy a svalů, nevolnost a zvracení a celková únava a slabost.

Bleší jezdec apokalypsy

Nejčastější formou onemocnění je takzvaný dýmějový mor (označovaný také jako bubonický od slova bubo, tedy hlíza). Právě o něm lidé ve středověku mluvili jako o černé smrti. Je přenášen především blechami, které se infikovaly na nakažených hlodavcích, hlavně na krysách. V místě kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kůže. Bakterie poté cestuje mízní soustavou do nejbližších uzlin, nejčastěji do podpaží a třísel, kde se množí. 

Zasažené uzliny se zvětší až do velikosti pomeranče, jsou bolestivé a zanícené, v jejich místě jsou pod kůží patrné boule (takzvané hlízy neboli dýměje), které se s postupem onemocnění mohou provalit v otevřené rány, z nichž vytéká tmavá krvavá tekutina. Ani po provalení uzlin a odtoku obsahu nemusí dojít k úlevě, ale naopak k rozšíření infekce do krevního řečiště. Tím vzniká septická forma moru, která je vždy smrtelná, pokud není léčena. I bez septické formy však neléčený dýmějový mor dosahuje úmrtnosti 60 %, při adekvátní a včasné moderní léčbě jen 5–10 %.

Krev plná moru

Septická forma moru vzniká při vniknutí bakterií do krevního řečiště, po kousnutí blechou u lidí s porušenou imunitou, ale i zanesením infekce skrze porušenou kůži (oděrkami, prasklinami nebo jinými rankami na kůži). Po prvních neurčitých příznacích se stav nemocného rychle zhorší a infekce se skrze krevní řečiště dostane do celého těla. Nastává rychlý pokles krevního tlaku a kolaps. 

TIP: 6000 let Černé smrti: Mor je dvakrát starší, než jsme si mysleli

Roztroušením infekce dochází k narušení imunitní odpovědi, což spustí proces nazývaný diseminovaná intravaskulární koagulace. Krev nemocného se začne přehnaně srážet a vytvářet krevní sraženiny přímo v krevním oběhu. Postupně se však schopnost krve srážet se zcela vyčerpá. To vede ke zvýšené krvácivosti – nemocný krvácí do kůže a sliznic a následně nezastavitelně odkudkoliv. Krvácení do kůže se projevuje splývajícími skvrnami hnědofialové barvy po celém těle. 

Septická forma moru může vzniknout i jako konečné stadium moru dýmějového. Neléčený pacient umírá ve 100 % případů, při adekvátní a včasné léčbě je úmrtnost 20 %.

Morový kašel

Plicní forma moru je nejnakažlivější, ale nejméně častou variantou. Jeho průběh bývá velmi rychlý. Po prvních neurčitých příznacích společných všem formám moru (horečka, zimnice, bolesti hlavy a svalů) se objeví kašel, a to někdy již za jeden až dva dny od nákazy. Nemocný vykašlává hlen a později i krev, dýchání se celkově výrazně zhoršuje. Při rentgenovém vyšetření obraz odpovídá zápalu plic. Vykašlaný hlen a krev obsahují bakterie, které formou kapénkové infekce mohou infikovat další osoby v blízkosti nakaženého. Neléčený pacient většinou umírá do 48 hodin od prvních příznaků. Bez léčby má plicní mor úmrtnost 99,8 %, při adekvátní a včasné léčbě 40 %.

Dnes se dá mor léčit nitrožilním podáním antibiotik. Dříve se používala vakcína proti moru, ale její účinnost není velká. Po prodělaném moru vzniká imunita, která by měla organismus chránit před opětovnou nákazou.