Září roku 1983 se neslo v duchu vleklé napjaté atmosféry druhé vlny studené války. Zatímco tehdejší americký prezident nazval Sovětský svaz „říší zla“, sovětské letectvo téhož roku sestřelilo jihokorejský civilní dopravní letoun směřující z Aljašky do Soulu, který se kvůli navigační chybě ocitl nad územím SSSR.

Zbrojení obou zemí bylo v plném proudu – zkušební jaderný útok NATO nazvaný Able Archer 83 dokonce sovětská tajná služba KGB vyhodnotila jako možné přípravy na zahájení jaderné války. Za této situace došlo k události, která mohla mít pro celý svět nedozírné následky a jež měla zůstat veřejnosti navždy utajena. 

Osudový den 

Je 26. září a 44letý podplukovník Stanislav Jevgrafovič Petrov dnes velí směně na velitelském stanovišti Serpuchov-15. Na této utajované radarové základně vzdálené 90 kilometrů od Moskvy Sověti vyhodnocují zprávy od nepřátel získané přes satelit z území Spojených států a dalších zemí NATO. Kdyby byly odpáleny mezikontinentální balistické střely proti Sovětům, právě zde se to dozví jako první. 

Patnáct minut po půlnoci se bunkrem rozezní ohlušující poplachová siréna. Petrov velící dalším osmi vystrašeným vojákům zachovává chladnou hlavu a udílí první rozkazy. Situace je vyostřená na maximum – systém hlásí, že z území USA byla proti Sovětskému svazu odpálena balistická střela. Na Petrovově pultu se rozbliká tlačítko Start, které má okamžitě zmáčknout, dostane-li hlášení o zahájení jaderného útoku ze strany USA. 

Petrov nemá na rozhodování mnoho času – jestli Američané raketu skutečně odpálili, bude za půl hodiny v Sovětském svazu. Američané mohou se svou jadernou silou vyhladit v Rusku asi 100 milionů lidí, také Sověti by sprovodili ze světa nejméně polovinu amerického obyvatelstva. 

Na podplukovníkovi v tuto chvíli spočívá neuvěřitelná zodpovědnost – odstartuje svým rozhodnutím třetí světovou válku? 

Petrov tlačítko nakonec nezmáčkne a nedá tak svým nadřízeným povel k zahájení jaderného protiútoku. Zkouška nervů ovšem pokračuje – za pár minut systém opět hlásí odpal dalších čtyř balistických střel z území USA. I teď je Petrov přesvědčen o chybě systému, ovšem nemá bohužel žádné prostředky, jak se o tom přesvědčit – sovětské radary jsou schopné zachytit střely až v závěrečné fázi letu. Siréna se rozezní ještě několikrát, trvá ještě dlouhých osmnáct minut, než se definitivně potvrdí, že šlo o planý poplach. Podplukovník Petrov tak svou rozvahou zachraňuje svět. 

Muž s železnými nervy 

Při pozdějším vyšetřování Petrov zdůvodnil, co ho tehdy k onomu rozhodnutí vedlo. V prvé řadě se na systému ukazovalo, že Američané vyslali pouze malý počet balistických střel. Petrov ale dospěl k závěru, že pokud by se USA skutečně pokusily vyslat na nepřátele z východu smrtící zbraně, odpálily by většinu svých střel najednou. 

Dalším rozhodujícím bodem byla podplukovníkova domněnka, že by se mohlo jednat o počítačovou chybu – celý systém včasného varování byl nový a nebylo by to poprvé, kdy zde došlo k poruše. A konečně – radary protiraketové obrany na území SSSR nehlásily žádné cíle, a to ani v průběhu následujících minut od zahájení údajného útoku. Tyto důvody vedly podplukovníka k závěru, že se jedná o počítačovou chybu, a nespustil tak alarm, jenž by v té době s největší pravděpodobností způsobil vlastní masivní odpal všech sovětských jaderných raket.

A jak mohl vlastně sovětský systém tak katastrofálně selhat? Příčinou byla, jak jinak, náhoda. Toho dne došlo ke zvláštní konstelaci Slunce a satelitů, kdy se sluneční paprsky odrazily od oblačnosti ve vysoké vrstvě troposféry (nejspodnější vrstva atmosféry). To vyvolalo zdání startu jaderné rakety. Bohužel zrovna v místech, kde stála americká vojenská základna. 

Za dobrotu odklidit 

O příčině selhání systému se sám Petrov dozvěděl asi o půl roku později, v Rusku se však incident snažili za každou cenu ututlat. Za svůj odvážný čin byl tak Petrov svým nadřízeným, velitelem protivzdušné obrany SSSR Jurijem Votinsevem, pochválen a posléze odklizen na méně exponovanou funkci. Ukázal se totiž jako nepohodlný svědek jak mizerné funkčnosti tehdejšího ruského systému včasného varování, tak celkové situace, jíž byl aktérem.

Také jeho osobní statečnost se nadřízeným nezamlouvala – jak by prý odvážný Petrov jednal, kdyby byl útok Američanů skutečný? Nakonec byl neoceněný hrdina přinucen odejít dobrovolně a předčasně „do zálohy“. 

Teprve deset let po události, v roce 1993, zveřejnil zprávu o zásluhách podplukovníka v deníku Pravda Petrovův nadřízený. V Rusku to tehdy ale žádné velké ohlasy nevzbudilo. Až v roce 2004 se Petrov dočkal vyznamenání v rámci Association of World Citizens (Asociace občanů světa) v San Franciscu a hned o dva roky později v New Yorku. Tam také poskytl jeden z prvních velkých rozhovorů americkému novináři Walteru Cronkitekovi, který se později stal podkladem pro chystaný dokumentární snímek The Red Button (Červené tlačítko). Nenápadný důchodce dožil svůj život ve městě Frjazino v Rusku. Zemřel v květnu 2017.

Co přinutí lidí mávnout rukou nad všemi riziky a pustit se do nitrožilního užívání drog? Nepochybně v tom hraje roli spousta složitých sociálních faktorů a vlivů prostředí. Vědci se ale domnívají, že takové chování má i podstatnou dědičnou složku. Významnou roli v riskantním nitrožilním užívání drog zřejmě hraje gen RASGRF2, který ovlivňuje tvorbu dopaminu, jedné z molekul, které mají ohromný účinek na celý nervový systém a působí na nálady i chování každého člověka. Dopamin také úzce souvisí se vznikem závislostí.

V lidském genomu jsou ale i jiné věci, než jenom geny. Je plný DNA různého původu a nemalou část z nich tvoří sekvence bývalých virů, které v lidech uvízly a už v nich zůstaly. Některé takové sekvence ještě nejsou úplně „mrtvé“ a občas skáčou po určitých místech v genomu.

TIP: Dávný virus v lidském genomu chrání zárodky našich dětí

Jednou z takových sekvencí je i HERV-K HML-2, pocházející od retroviru, který vstoupil do našich předků nejméně před 250 tisíci lety. Sekvence HERV-K HML-2 má přitom tu nepříjemnou vlastnost, že může skočit do zmíněného genu RASGRF2 a ovlivnit tím produkci dopaminu. Vědci nedávno zjistili, že mezi závislými, kteří užívají injekčně drogy, je zvýšený počet lidí, u nichž sekvence dávného viru skočila do genu RASGRF2. Starobylý virus tak o sobě stále dává vědět.

Saturnův měsíc Titan je hluboce zmražený svět, který je obalený hustou žlutou atmosférou. V posledních letech je v ohnisku zájmu odborníků, přesto je ale stále dokáže překvapit. Astronomové nedávno analyzovali starší data americké meziplanetární sondy Cassini, z nichž je patrné, že v rovníkových oblastech Titanu zuří ohromné prachové bouře.

Sebastien Rodriguez z francouzské Université Paris Diderot a jeho kolegové říkají, že Titan je očividně velmi aktivní měsíc, kde se děje spousta zajímavých věcí. Už leccos víme o jeho geologii a také o exotickém prostředí, které je plné organických látek. Teď se Titan stal třetím tělesem Sluneční soustavy, po Zemi a Marsu, kde jsme pozorovali prachové bouře.

Cyklus prachu na Titanu

Rodriguezův tým objevil prachové bouře jako neobvykle jasné oblasti na infračervených snímcích pořízených sondou Cassini v roce 2009. Na Titanu zřejmě funguje aktivní cyklus prachu, v němž se organický prach tvoří na velkých dunách, které se rozkládají kolem rovníku měsíce.

TIP: Průtrže mračen na Saturnově měsíci Titanu: Mnohem větší, než bychom čekali

Organický prach vzniká na Titanu zřejmě tak, že se na sebe postupně nabalují organické molekuly, které vznikají při ozáření metanu v atmosféře slunečním zářením. Když jsou tyto shluky molekul dost velké na to, aby padaly dolů k povrchu Titanu, tak je z nich prach.

První koleje pro veřejnou dopravu u nás pocházejí z konce dvacátých let 19. století. Byly položeny na česko-rakouském pomezí, mezi Českými Budějovicemi a Lincem. Původně uvažovaný plavební kanál, který by spojil Dunaj s Vltavou, zavrhl profesor pražské polytechniky František Josef Gerstner a navrhl jej nahradit anglickým patentem – „silnicí železnou a dřevěnou“, tedy pevně položenými kolejnicemi. 

Koňské začátky

Ideu zčásti zrealizoval Gerstnerův syn František Antonín. První úsek dráhy z Budějovic do rakouského Kerschbaumu byl uveden do provozu 30. září 1828, celá trať do Lince pak od 1. srpna 1832. Šlo o podnik soukromý, vzešlý ze státního zájmu. Zhruba stokilometrová dráha měla deset stanic, 46 strážních domků a cesta z konečné na konečnou trvala osobnímu „trénu“ čtrnáct hodin.

Buďme na „koňku“ hrdí, byla to vůbec první železnice s veřejným provozem v kontinentální Evropě! Privilegium sice hovořilo jen o přepravě nákladů, ale s blahovolnou tolerancí úřadů se od samého počátku přepravovaly i osoby. Oficiální povolení k přepravě osob obsahuje až císařský reskript z roku 1836.

Prakticky ve stejnou dobu, roku 1827, získala Pražsko-plzeňská železniční společnost, firma české šlechty, povolení ke stavbě koněspřežní dráhy z Prahy přes lesnaté Křivoklátsko do Plzně. Podniku se ale příliš nedařilo a stavebně byl dohotoven jen úsek z Prahy do lánského polesí. Dráha byla živa takřka výhradně z přepravy dříví a později i kladenského uhlí do Prahy. To již ovšem bylo na koně na kolejích nahlíženo jako na překonanou záležitost. V daleké Británii totiž přišli na něco, co mělo kolejovou dopravu provždy změnit: posadili na koleje parní stroj.

Nástup páry

V úvodu vzpomenuté úsloví o těžkostech začátků nepropáslo v tomto případě svoji šanci. Lokomotivu, tedy parní stroj na kolovém pojezdu, nevítali zdaleka všichni s otevřenou náručí. Proti parnímu oři se po Evropě šířila vlna agitace, zatracující nový vynález a varující před jeho účinky. Šířilo se například, že slepice přestanou snášet, krávy dojit, cestující pod vlivem rychlosti oslepnou a ohluchnou a podobné nesmysly. Tohoto nevlídného náhledu k novému fenoménu si byl vědom tým vídeňského profesora Franze Riepla, připravující projekt dráhy z Vídně napříč Moravou k solným dolům v rakouské Haliči. První plány zrcadlí nedůvěru k lokomotivě: počítalo se s železnicí koněspřežnou. 

Ale nejistota netrvala dlouho. Příznivé reference z ciziny přesvědčily bankéře Rothschilda, že podpora čerstvé novinky bude dobrou investicí. A podnikatelský čich mu poradil dobře. Severní dráha císaře Ferdinanda, jak byla první lokomotivní dráha nazvána, se činila. První úsek u Vídně otevřela v listopadu 1837, v létě roku 1839 dorazila do Brna, o dva roky později do Olomouce a v roce 1847 do Bohumína.

Sůl, obilí, dobytek a obchodní zboží: takové bylo předpokládané pořadí komodit, které měla Ferdinandova železnice přepravovat. S cestujícími se příliš nepočítalo. Čas ale tyto úvahy obrátil naruby. Sůl se propadla ke dnu tabulky a počty cestujících současníky přímo ohromovaly. V roce 1838 se na 31 kilometrů trati svezlo 190 000 cestujících, v roce 1885 použilo jejích vlaků tři a čtvrt milionu pasažérů. To ale Ferdinandka „měřila“ již 703 kilometrů.

V režii státu

Železnice se jménem dobrotivého panovníka představovala typicky soukromovlastnický subjekt. Stát se omezil pouze na poskytnutí takzvaného privilegia, souhrnu podmínek, úlev a kodifikovaných povinností, tedy jakési koncese. Tarifní politika (ceny jízdného a dovozného) záležela zcela na úvaze podnikatelů. Regulované ceny tehdejší doba neznala. První cestující si za jízdu z Brna do Vídně zaplatil v I. třídě 6 zlatých, ve II. třídě 4 zlaté, ve III. třídě 3 a ve IV. třídě 2 zlaté.

Náhled státu, zaujímajícího dosud ve věci železnic krajně zdrženlivý postoj, se však začal měnit. Na počátku čtyřicátých let 19. století dospěla nejvyšší místa k závěru, že budování dalších drah proběhne v režii státu. Tuto myšlenku prosazoval především prezident všeobecné dvorské komory (tedy jakýsi ministr financí a hospodářství) Karl baron Kübeck. Syn jihlavského krejčího dospěl k jednoznačnému závěru, že z politického, vojenského i ekonomického pohledu lze vlastnictví něčeho tak důležitého svěřit pouze státu.

Tuto vývojovou etapu u nás zastupují dvě velké železniční stavby: dráha olomoucko-pražská a pražsko-drážďanská, naplňující ideu kolejového spojení Vídně se spojeneckým Saskem. Obě dráhy doplnila spojovací trať Brno – Česká Třebová. Slavnostní vlak z Olomouce přijel do Prahy dne 20. srpna 1845, pražsko-drážďanská dráha byla uvedena do provozu 8. dubna 1851. 

Znovu soukromníci

Takto započatý vývoj ovšem nebyl doveden k cíli. Extrémní státní výdaje především v zahraničněpolitické oblasti přivedly stát na pokraj finančního zhroucení. V takové chvíli se sahá i na rodinné stříbro. Sáhlo se i tenkrát a stát k 1. lednu 1855 odprodal své dráhy (a další nemovitosti) soukromému kapitálu. Především francouzskému. Výstavba nových drah byla nyní určována privátními, a tudíž konkurenčními zájmy podnikatelské sféry. Stát tyto často odstředivé tendence korigoval se střídavými úspěchy ne vždy důslednou koncesní politikou.

V této atmosféře vznikla většina naší současné železniční sítě. Důvody ke vzniku jednotlivých drah se lišily. Některé firmy se profilovaly jako dopravci uhlí (Brněnsko-rosická dráha), jiné preferovaly dálkovou dopravu osob i nákladů (Společnost státní dráhy, Rakouská severozápadní dráha, Moravsko-slezská centrální dráha). Firmy jako Buštěhradská nebo Ústecko-teplická železnice obě činnosti účinně spojovaly. Každopádně pozoruhodné je tempo, jakého soukromé firmy dosahovaly. Například na postavení několik set kilometrů dlouhé sítě kolejí mezi Vídní, Děčínem a Trutnovem stačily společnosti Rakouská severozápadní dráha pouhé tři roky.

Toto „gründerské“ období tvrdě ukončilo zhroucení vídeňské burzy v roce 1873 a následná ekonomická deprese. Mnohé menší železniční firmy neměly daleko k úpadku, na výstavbu již koncesovaných drah nebylo pomyšlení, nejedno rozestavěné dílo bylo chvatně opuštěno (to je třeba případ dálkové dráhy Opava – Trenčín). Žádná soukromá iniciativa nemohla tuto neblahou situaci vyřešit.

Lokálková éra

Důsledek? Od poloviny sedmdesátých let 19. století se datuje znovuoživení přímé účasti státu na železničním podnikání. První státní akcí se tehdy stala stavba dráhy Protivín – Rakovník, torza před krizí koncesované tratě z Liberecka na Šumavu. Vláda zprvu preferovala myšlenku soukromé stavby, jištěné státní kapitálovou účastí. Této verzi ale vůbec nebyl nakloněn parlament, který naopak vyzval vládu k přímé akci. Trať, vybudovaná v létech 1875–1876, tak dostala charakter státní nouzové stavby.

TIP: Koně, pára, elektřina: Těžké počátky městské hromadné dopravy v Praze

Ani další počin této éry, Českomoravská transverzální dráha z Domažlic k Vlárskému průsmyku, nepostrádal prvky nedůslednosti. Jednoznačně státní záležitost nakonec dopadla půl na půl: stát zrealizoval západní spojovací úseky, z Okříšek na východ se ale díla chopila soukromá společnost. Finančně i politicky posílený stát se také jal postátňovat soukromé dráhy. Šlo ovšem o výkup soukromého majetku, nikoli znárodňování, a vládní návrh postátňovacího zákona musel projít sněmovnou, která vládě v nejednom případě nevyhověla. Přesto se akci podařilo v hrubých rysech naplnit.

Jiný přístup zvolil stát v doplňování existující kolejové sítě. Místní dráhy či lokálky představovaly zprvu problém. V jejich budování se soukromý sektor pro prokazatelnou nevýnosnost nechtěl zpočátku příliš angažovat, a tak státu nezbylo, než jít příkladem. První soukromou lokální dráhu (Nové Sedlo u Lokte – Loket z roku 1877) proto následovaly dvě státní lokálky (Valšov – Rýmařov a Milotice nad Opavou – Vrbno pod Pradědem z let 1878 a 1880). Zjara roku 1880 vydaný zákon o úlevách pro místní dráhy otevřel soukromému podnikání na lokálkách dveře dokořán a nastala lokálková éra. 

Na prahu 20. století

Na přelomu 19. a 20. století měla již tuzemská železniční síť zhruba dnešní podobu. Faktem ovšem zůstane, že jen za zlomkem z 2 315 kilometrů železnic, které vznikly v  létech 1892–1906, stály soukromé prostředky. Na valnou většinu místních drah přispíval stát nebo země různými formami podpory, především garancí nebo převzetím kmenových akcií.

Papouščice ara jménem Jessie uletěla ze svého londýnského domova a usadila se na střeše u sousedů, odkud se následně tři dny nehnula. Fakt, že se nehodlala vrátit, přivedl její majitele na myšlenku, že by mohla být zraněná – a proto přivolali hasiče. Záchranářům pak řekli, že aby s papouščicí prolomili ledy, říkají si doma „mám tě rád“.

TIP: Kočičí tuláci: Experiment ukázal, co dělá vaše kočka v době, kdy spíte

Jeden z hasičů tedy vylezl po žebříku a pronesl k Jessie, že ji má rád. Pták mu ke všeobecné úlevě odpověděl totéž, ovšem následně na něj vykřikl „běž do pr***“ a odletěl na jinou střechu. Záchranáři se přesto nedali odradit, opeřence nakonec zahnali na strom a polapili – a dnes už si Jessie zase v klidu povídá s páníčky.

Největší korálový útes světa, ohromující Velký bariérový útes, se táhne podél pobřeží severovýchodní Austrálie, v délce přes 2 tisíce kilometrů. Hostí úžasnou biologickou diverzitu, a také nabízí nevšední zážitky pro návštěvníky. V poslední době je ostře sledován kvůli masivnímu blednutí, které je častější a intenzivnější než dřív.

Skupina odborníků a aktivistů Reef Ecologic se snaží Velkému bariérovému útesu pomoci netradičním způsobem. Chtějí stimulovat růst nových korálů pomocí elektrického proudu. Jejich metoda zahrnuje ocelové rámy na útesech, do nichž pouštějí elektrický proud.

TIP: Transplantace malých korálů na zničené útesy urychlí jejich obnovu

Když elektrický proud o nízkém napětí prochází ocelovým rámem, ovlivňuje díky procesům elektrolýzy minerály rozpuštěné v mořské vodě. V důsledku působení elektřiny dochází k tomu, že se na ocelovém rámu tvoří vrstva vápence. Reef Ecologic právě testuje tuto technologii v oblasti Velkého bariérového útesu asi 100 kilometrů severně od města Cairns. Útesy tam byly v letech 2016 a 2017 těžce postiženy blednutím a elektricky vytvořený vápenec by podle vědců mohl urychlit jejich obnovu.

Nad městem se ozývá jeden výstřel za druhým. V brazilském Rio de Janeiru to bohužel není nic neobvyklého. Přestřelky mezi drogovými gangy soupeřícími o moc nebo mezi dealery a policií jsou tu na denním pořádku.

Je to bezpečné?

Místní lidé jsou na střelbu zvyklí, což ale neznamená, že nemají strach. Od zbloudilých kulek jim zcela reálně hrozí smrt, a právě proto se stále víc spoléhají na mobilní aplikace. Mají na výběr hned ze dvou. Jedna z nich se jmenuje Onde Tem Tiroteio (OTT), což znamená Kde probíhá střelba. Aplikace OTT funguje už druhým rokem a uživatelům nabízí neustále se aktualizující seznam míst, kde se právě odehrává nějaký násilný střet s použitím střelných zbraní.

Řidič Robson dos Santos nedá na OTT dopustit: „Moc mi to pomáhá, protože vidím, kterým místům se mám vyhnout. Je tu spousta konfliktů a údaje o střelbě jsou v aplikaci okamžitě vidět.“ Program funguje na jednoduchém principu – jeho tvůrci neustále sledují informace o střelbě. Podobně vzniká třeba dopravní zpravodajství, kdy řidiči hlásí potíže na silnicích. Údaje pak operátoři zadávají do aplikace. Zobrazit si je můžete i na mapě a snadno tak zjistíte, jestli je trasa, kterou jste se vydali, bezpečná. 

Smrt na školním dvoře

Aplikaci OTT, kterou vytvořili čtyři přátelé, můžete využít i v případě, že nemáte chytrý telefon. Stačí mít počítač s internetem. Hlavní operátor aplikace Henrique Camanho vysvětluje, jak zadávání do OTT funguje: „Máme hlasový kanál, který je neustále spuštěný, a z něj předáváme údaje do dalších informačních zdrojů – jako je Instagram, Twitter, Facebook, Telegram nebo Zello.“

Podobně funguje další aplikace Fogo Cruzado (Křížová palba), která vznikla měsíc před olympijskými hrami v Riu za pomoci Amnesty Internatio­nal. Na rozdíl od OTT se zaměřuje hlavně na hrozbu, kterou přestřelky představují pro žáky a studenty škol. „Každý den se tu musíme vypořádat s hrozbou zbloudilých kulek. Jedním z příkladů nešťastného konce může být smrt Marie Eduardy, kterou kulka zabila přímo ve škole. V době přestřelky byla na školním dvoře, zatímco v budově probíhala policejní operace, a zasáhla ji kulka,“ líčí smutnou realitu jedna z tvůrkyň aplikace Cecilia Olliveirová. O tom, že neštěstím napomáhá také neopatrnost policistů, kteří jsou ovšem logicky vystavováni obrovskému stresu, svědčí slova Antonia Carlose Costy: „Málem jsem umřel. Těsně nade mnou prolétal vrtulník a policista na něj začal střílet. Byl ode mě jen pár kroků.“

Policisté v roli zabijáků

Míru násilí v Rio de Janeiru si umíme jen stěží představit. Denně se tu odehraje průměrně patnáct přestřelek. Policie se je snaží zastavit, jenže sama je často nakonec zabijákem. Od roku 2010 zabila policejní kulka bezmála tři a půl tisíce nevinných lidí! Jen v prvních pěti měsících roku 2017 zemřelo 480 lidí. Policie čelí obrovské kritice a vláda proto nasadila do ulic osm a půl tisíce po zuby ozbrojených vojáků. „Zlepšení nevidíme. Politická krize situaci v Riu zhoršuje. Je tu hrozná ekonomická krize a je těžké bez peněz zavádět nějaká opatření,“ tvrdí Cecilia Olliveirová.

TIP: Rozstřílený sen: Brazilská favela Rocinha ve smrtelném sevření zločinu

Školy v Riu zůstávají uzavřené i celé týdny, když v jejich okolí zuří přestřelky. V září 2017 tu po jedné zůstalo ve zdech školy přes 200 stop po vypálených kulkách. Rio de Janeiro zažívá nejhorší vlnu násilí za posledních deset let a boje mezi drogovými kartely se zastavit jen tak nepodaří. Nezbývá tak než doufat, že alespoň mobilní aplikace pomohou zachránit životy nevinných, a podobných případů bude ubývat. 

Dávná města civilizace Mayů v řadě případů zarostla hustá džungle. Pro vědce je náročné se tam dostat, ale výhodou je, že se v džungli stále ukrývají zajímavé objevy. Archeologové nedávno jeden takový pozoruhodný objev učinili v Guatemale.

Hluboko v pralesích severní Guatemaly se nachází dávné mayské město, kterému se dnes říká La Corona. Pochází z klasického období Mayů, které trvalo mezi lety 250 a 900 našeho letopočtu. V tomto městě archeologové odkryli pozoruhodný oltář. Stáří oltáře vědci odhadují na 1 500 let.

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Obrazy a nápisy na oltáři popisují mocnou dynastii Kaanul, jejímž vládců se říká „Hadí králové“, podle jejich symbolu, kterým je had se dvěma hlavami. Tato dynastie vládla po několik staletí ve většině mayských nížin. Objevený oltář vědcům přinesl doposud neznámého Hadího krále, který se jmenoval Chak Took Ich'aak. Jsou na něm i informace, z nichž archeologové mohou odvodit strategie, které dynastie Kaanul používala během své expanze v tomto území.

Když 5. března 1953 Stalin v moskevském Kremlu zemřel, činilo si nárok na jeho nástupnictví několik politiků. Nejvýznamnějšími byli Stalinův dlouholetý osobní tajemník Georgij Malenkov, šéf tajné policie KGB Lavrentij Berija a předseda Rady lidových komisařů Ukrajinské sovětské socialistické republiky Nikita Chruščov. Ten se společně s Malenkovem rozhodl ovládnout situaci. Nejprve se však museli zbavit nebezpečného a mocichtivého Beriji, jehož po zatčení v červenci 1953 čekalo odsouzení k smrti a poprava.

Tento úspěch povzbudil Chruščova, který pak Malenkova donutil vzdát se pozice prvního tajemníka komunistické strany ve svůj prospěch a přijmout méně významnou funkci předsedy rady ministrů Sovětského svazu, což byl vlastně jakýsi premiér. Když se Chruščovova pozice upevnila, odstranil v únoru 1955 Malenkova i z této funkce a jmenoval místo něj svého stoupence Nikolaje Bulganina. Tím byly mocenské boje utlumeny a Chruščov z nich vyšel jako vítěz.

Chruščovova politika

Stát v čele Sovětského svazu zdeptaného dlouhými roky Stalinovy krutovlády nebylo nijak jednoduché. Země se ještě nevzpamatovala z ničivých následků druhé světové války, hospodářství bylo v rozkladu a obyvatelstvu hrozil hlad. V soustavě koncentračních táborů kromě toho trpěly milióny vězňů nespravedlivě odsouzených stalinskými soudy. Situace byla tedy kritická a naléhavě potřebovala řešení. To byl ovšem problém, protože v důležitých funkcích nadále seděli lidé spjatí se Stalinovým režimem a byrokratický stranický aparát nebyl na nějaké výrazné změny připraven.

Chruščov se tedy nejprve pustil do reformy zemědělství a poté se snažil dosáhnout zlepšení situace v mezinárodních vztazích. Jeho velká chvíle přišla na 20. sjezdu komunistické strany, který byl zahájen 14. února 1956. Zde se totiž odhodlal otevřeně vystoupit s kritikou zločinů stalinismu a nepřiměřeného uctíváni Stalinovy osobnosti, tedy „kultu osobnosti“. Většina nejvyšších komunistických funkcionářů s tím nesouhlasila, ale Chruščov referát stejně přednesl, i když až na uzavřeném zasedání v poslední den sjezdu.

Obsah jeho projevu zapůsobil na přítomné jako bomba. Donedávna nekriticky oslavovaný diktátor byl nyní tvrdě napaden jako člověk, před kterým ve své Závěti varoval už Lenin. Stalin byl označen za původce rozpoutání obrovského kolotoče násilí proti opozici i těm, kdo se nikdy ničím neprovinili.

Chruščov dále obvinil Stalina ze zbabělosti, protože za války nikdy nenavštívil frontu ani žádné osvobozené město. Od roku 1943 pak nechal násilně deportovat celé národy Sovětského svazu, ať už to byli Kalmykové, Čečenci či Ingušové. Po válce se stal ještě brutálnějším a nevypočítavějším a míra uctívání jeho osobnosti dosáhla vrcholu. Chruščov o tom řekl: „Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.“

Projev byl tedy velmi ostře formulován. Je ale nutné si uvědomit, že Chruščov napadal pouze Stalina a nikoliv komunistickou stranu, kterou bránil a o jejíž „historické úloze“ nikdy nepochyboval. Pro něj byl socialistický systém správnou cestou a za Stalina došlo pouze k jeho zneužití.  

Pád a nástup Brežněva

Chruščovův přístup k řešení problémů jasně ukazoval, že reformy ve všech oblastech budou pouze polovičaté a snaha o zlepšení vztahů se Západem rozhodně neměla být chápána jako ústup Sovětského svazu ze svých mocenských pozic. To se ostatně jasně projevovalo v praktické politice. Roku 1955 vznikla Varšavská smlouva jakožto vojenskopolitický pakt zemí východního bloku a protiváha NATO. Na podzim 1956 sovětská armáda brutálně potlačila protikomunistickou revoluci v Maďarsku a její vůdci byli popraveni.

Chruščov sám se pak nikdy neuměl zbavit svého neotesaného chování, které zejména během různých zahraničních návštěv způsobilo mnoho nepříjemností. Legendárním se stal jeho projev na půdě OSN během návštěvy Spojených států roku 1960, kdy si ve vzteku vyzul botu a před šokovanými diplomaty z celého světa s ní začal bušit do řečnického pultu.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Přesto se udržel u moci až do dubna 1964. Tehdy proti němu stranické špičky zosnovaly spiknutí a stárnoucí politik už nebyl schopen se bránit. Ve funkci prvního tajemníka potom Chruščova vystřídal Leonid Brežněv. Za jeho vlády došlo k opětovnému přitvrzení kurzu, což bývá někdy označováno jako „neostalinismus“. Brežněv stál v čele Sovětského svazu osmnáct let. Toto období  poznamenala okupace Československa roku 1968 či vpád do Afghánistánu o jedenáct let později.

Postupem času také znovu narůstalo nekritické uctívání Brežněvovy osoby, i když nedosáhlo takového stupně jako Stalinův kult. Teprve smrt přestárlého sovětského vůdce roku 1982 a následné rychlé střídání jeho nástupců otevřely dveře radikálním změnám, které nastaly po nástupu Michaila Gorbačova do čela země v březnu 1985 a vyvrcholily rozpadem sovětského bloku na přelomu 80. a 90. let.            

Lidé už konečně pokukují po cestování na rudou planetu. Taková cesta na Mars ale přináší celou řadu úskalí, jak pro techniku, tak i pro samotné astronauty. Jen během cesty na Mars budou lidé muset čelit možným technickým problémům, nudě, ponorkové nemoci, a v neposlední řadě i kosmickému záření.

Data z kosmických sond, které tuto cestu již podnikly, nám napovídají, kolik asi radiace od kosmického záření astronauti během této cesty schytají. Přístroje to zvládají relativně dobře, ale lidské tělo je bohužel obzvláště náchylné k poškození zářením, dokonce více než většina organismů na Zemi.

Jordanka Semkova z Bulharské akademi věd a její spolupracovníci použili měření evropské meziplanetární sondy ExoMars Trace Gas Orbiter a propočítali, že samotná cesta se Země na Mars při soudobých technologiích vystaví astronauty značné dávce záření. Vypadá to, že astronauti za tuto jedinou cestu dostanou nejméně 60 procent dávky záření, která je maximální doporučenou bezpečnou celoživotní dávkou.

TIP: ExoMars Trace Gas Orbiter a modul Schiaparelli EDM jsou na dohled Marsu

Maximální doporučená dávka se u různých lidí liší - pro mladou ženu je to dávka 1 sievertu, pro staršího muže 4 sieverty. Šedesát procent této dávky během cesty k Marsu je ale každopádně hodně. Další dávku záření pak astronauti mohou dostat na povrchu Marsu. Vědci se této záležitosti budou muset důkladně věnovat.