Lékaři jsou znepokojení z ohromujícího rozvoje rezistence bakterií vůči antibiotikům. Přesto jsou ale antibiotika stále fantastickým prostředkem, kterým můžeme léčit rozmanité infekce. Vědci nedávno zjistili, že dokonce mohou nahradit řadu chirurgických zákroků, například u zánětů slepého střeva.

Zánět slepého střeva byl donedávna považován za nebezpečný, život ohrožující stav, který je nutné řešit okamžitou operací. V dnešní době jsou ale k dispozici pokročilé diagnostické nástroje, zejména výpočetní tomografie (CT), s nimiž je možné spolehlivě určit, zda musí zanícené slepé střevo ven, anebo ne.

TIP: Zpátky do minulosti: Takřka zapomenutá antibiotika dostala druhou šanci

Výsledky finských vědců ukazují, že lehčí formy zánětu je možné léčit pomocí antibiotik. Pacienty s lehčím zánětem slepého střeva léčili nejprve tři dny v nemocnici nitrožilně podávanými antibiotiky, a pak ještě týden doma antibiotiky v podobě pilulek. Téměř dvě třetiny takto léčených pacientů to zvládlo bez nutnosti operace a antibiotika snížila počet dnů nutných k hospitalizaci i omezila komplikace. Časem budou následovat rozsáhlejší studie použití antibiotik proti zánětu slepého střeva.

Francouzská armáda vstupovala do první světové války vyzbrojena průlomovým 75mm rychlopalným kanonem, jenž měl sehrát klíčovou roli v likvidaci nekrytě postupující nepřátelské pěchoty. Zákopový pat, do nějž po několika týdnech konflikt zabředl, ale ukázal, že tato zbraň se vůbec nehodí k ničení opevněných cílů a není schopná ani nepřímé palby na vojáky ukryté v zákopech. Z toho důvodu museli generálové hledat adekvátní náhradu. Existovaly sice baterie těžkých děl, ty se však po vypálení několika výstřelů prozradily nepříteli, jenž na ně zaměřoval protibaterijní palbu. Mnohatunové kolosy navíc nebyly příliš mobilní a jako vhodné řešení se jevila montáž těžkých dělostřeleckých hlavní na železniční vozy.

Tento krok pak výrazným způsobem zvýšil mobilitu a navíc nabízel využití pro obrovské kanony původně určené pro bitevní lodě či křižníky. Unikátní kolorovaná fotografie zachycuje kanadské důstojníky během návštěvy palebného postavení francouzského 305mm železničního děla (Canon de 305 mm Modèle 1893/96) kdesi na západní frontě v říjnu 1917. Těchto kanonů měla Paříž společně s dalšími většími i menšími rážemi k dispozici několik desítek, a to převážně ze zastaralých válečných plavidel, především predreadnoughtů. První specializované železniční podvozky pro lafetaci těžkých děl Francouzi vybudovali v roce 1915.

TIP: Brutální kalibr císaře Viléma II.: Německý minomet ráže 25 cm

Dodejme, že také Britové i Němci přistupovali k podobnému kroku, a tak okolí západní fronty brzy brázdily desítky kusů těžkého dělostřelectva schopné ostřelovat nepřátelská postavení na vzdálenost desítek kilometrů. Kanon ráže 305 mm dosahoval délky 12 m a vážil 48 t. Dokázal střílet granáty o váze 350 kg až na vzdálenost 31 km, přičemž úsťová rychlost činila 780 m/s. Většina železničních děl větších ráží nedokázala střílet v příliš velkém odměru, protože hrozilo převrácení v důsledku zpětného rázu. Obsluha tak musela vagon stabilizovat výklopnými rameny, což je dobře vidět i na snímku. Náměr 305 mm železničního děla činil až 40°, což zvyšovalo dostřel na zmíněných 31 km, zatímco v případě lafetace v dělové věži byl maximální náměr 15° a dostřel pouze 12 km.

Pro českého turistu už Itálie dávno není jen synonymem pro pláže v Bibione, památky v Římě nebo dynamickou Neapol. Lyžaři si například oblíbili rovněž zasněžené vrcholky Alp na severu země a neméně jedinečných zážitků nabízí i dosud poněkud opomíjený region Friuli – Venezia Giulia neboli Furlansko – Julské Benátsko, ležící u slovinských a rakouských hranic. 

Na útěku před šlechtou 

Uskupení vesnic Sappada (v lokálním dialektu Plodn) tvoří jakýsi německojazyčný „ostrov“ jižně od pramene řeky Piavy. Nejstarší zmínky o tamním osídlení pocházejí už z roku 1000, původ obyvatel, kteří se italskému prostředí kulturně v mnohém vymykají, však zůstává částečně nejasný. 

Podle legendy dorazili kdysi do údolí jako uprchlíci z tyrolského Villgratentalu, protože s nimi špatně zacházela místní šlechta. Jiná teorie spojuje jejich příchod s morovou epidemií. Možná se ovšem vydali i za zdrojem obživy v podobě těžby tamních minerálů. 

Tak trochu jiná italština

Lokální tyrolsko-bavorský dialekt „plodarisch“ (italsky „sappadino“) sice ovlivnila italština, pro běžného obyvatele Apeninského poloostrova jde však o zcela nesrozumitelnou řeč. Vesnice navíc není se svou germánskou mluvou jediná: V regionu se unikátním nářečím hovoří také v obcích Sauris a Timau. 

Původně široce rozšířený jazyk ovšem dnes již mnoho mladých neovládá, a možná tak během příštích dvou desetiletí odejde spolu s nejstaršími obyvateli. Zároveň nepochybně zmizí i část tradic, které se ústně předávaly po staletí – například recepty. Nadšenci se proto snaží dialekt zachytit alespoň formou nahrávek a záznamem gramatiky. Jejich úsilí napomáhá i fakt, že se pamětníci dožívají vysokého věku, a své znalosti tudíž stále mohou předat. 

Dvojjazyčný region 

Sappada nicméně zůstává jen jednou enklávou v podstatně větší „jazykově neitalské“ rodině, jež zmíněné oblasti vládne. V celém regionu Friuli – Venezia Giulia se totiž mluví frulánsky. Zatímco plodarisch představuje mix němčiny a italštiny, frulánština má italský základ, na který působila spousta vlivů, včetně slovinštiny. 

V Udine, příjemném městě severně od Terstu s kouzelným historickým centrem a prvky benátské architektury, se dokonce vyskytuje zvláštní dvojjazyčná praxe: Názvy ulic a náměstí se uvádějí italsky i frulánsky. Ne vždy však výrazy znamenají totéž, a některá místa tak mají ve dvou řečech úplně jiná jména. Představa, kolik nedorozumění už kvůli tomu muselo v historii vzniknout, je přinejmenším zábavná.

Tradiční špek i polenta

Kulturní rozmanitost se promítá i do místní kuchyně. Zatímco směrem na jih se slanině neřekne jinak než pancetta, v Sappadě je k dostání tradiční uzený špek (v plodarisch „schpèck“). Také sušené maso se nabízí v celé řadě podob: Za zmínku stojí původně lombardská bresaola, jež zraje až tři měsíce a zejména jako hovězí představuje skutečnou delikatesu. 

Díky někdejšímu rozsáhlému chovu dobytka se v Sappadě a okolí uchovala i silná sýrařská tradice. K místním specialitám patří například saurnschotte – výrazně kyselý měkký sýr na bázi ricotty naložené v solném nálevu. Do ricotty se rovněž často přidává pèrchstròmm neboli estragon, který tam roste v každé bylinkové zahrádce. 

Téměř univerzální přílohou v celém regionu zůstává polenta z kukuřičné mouky. Zatímco ve východní Evropě se nejčastěji podává jako kaše, zde mívá sušší, hutnější podobu a mnohdy připomíná spíš měkký, křehký knedlík.

Výspa turismu 

Lidé v Sappadě a okolí jsou na turismu zcela závislí. V turistickém ruchu pracuje skoro 90 % obyvatel a jen díky němu neodcházejí všichni mladí za prací do měst. První návštěvníci zavítali do Sappady už ve 20. letech minulého století a pro „domorodce“ hrál tehdy příjem od hostů tak zásadní roli, že se v sezoně sami stěhovali do sklepů, aby jim mohli nabídnout své příbytky. 

Turismus má zřejmě zásluhu i na jisté kuriozitě: Ve vesnici, kde přes rok žije zhruba jen 1 500 obyvatel, se uživí několik luxusních restaurací – a tamní Ristorante Laite má dokonce michelinskou hvězdu.

Potvrzuje to studie vědců z Univerzity královny Marie v Londýně, kteří zkoumali, jestli smysl pro spravedlnost mají také naši příbuzní šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) a šimpanzi bonobo (Pan paniscus). 

„Každý šimpanz si mohl vybrat, jestli ukradne svému kolegovi hrozny nebo mu jich část ponechá. Zjistli jsme, že šimpanzi hrozny vždycky ukradnou, aniž by zvažovali, jaký dopad bude mít jejich čin na partnera,“ shrnuje výsledky experimentu profesor Keith Jensen. Šimpanzi si zjevně nedělali hlavu z toho, že hrozny získali nečestně a že za ukradenou pochoutku nenabídli žádnou kompenzaci.

TIP: Zvířata jako lidé: Důkazy zvířecího altruismu u lidoopů

Ke smyslu pro spravedlnost, který je nepostradatelný při vzájemné spolupráci, dělení se či při placení zboží a využívání služeb, evidentně nedospěli. Zůstává tedy otázka, kde a kdy k takovému smýšlení – a mnoha dalším vlastnostem typickým pouze pro člověka – vlastně přišli lidé? A proč se podobné chování v průběhu evoluce nerozvinulo u jiných živočichů?

Slunce je zdrojem života. Kdybychom o něj přišli, skončil by i život na Zemi. Co by však černá díra na místě naší hvězdy způsobila v celém solárním systému?

Katastrofické scénáře jsou při popisu takové situace naprosto nesmlouvavé: Pokud se Slunce promění v černou díru, nenasytné monstrum v krátkém časovém intervalu, jenž bude následovat, celou Sluneční soustavu pohltí – samozřejmě za zoufalých výkřiků nebohých obyvatel, kteří se nestihli či odmítli evakuovat. 

TIP: Vědci jsou na stopě druhé největší černé díře v naší Galaxii

Skutečnost je však mnohem prostší: Kdyby Slunce v jediném okamžiku nahradila černá díra s identickou hmotností, nestalo by se s oběžnými trajektoriemi planet vůbec nic. Mírně by se mohl lišit až jejich opravdu dlouhodobý vývoj na škálách desítek milionů let. Stačí si vzpomenout na středoškolskou fyziku – v Keplerových zákonech popisujících pohyb planet figuruje pouze hmotnost centrálního objektu, nikoliv jeho další vlastnosti. 

Jinak by ovšem byla uvedená změna smrtelná, neboť by Sluneční soustava přišla o zdroj energie. Planety by zmrzly a život na nich by nebyl možný. Pojem „kometa“ by ztratil smysl, jelikož by nic nemohlo vyvolat kometární aktivitu ledových těles. V celém systému by se rozhostilo temno, protože i planety svítí odraženým světlem a jeho zdroj by chyběl. 

Některým archeologickým nálezům rozumíme na první pohled. Ale nad některými občas zůstává rozum stát. To je i případ nedávné pozoruhodného nálezu lovců pokladů ve Švýcarsku. Kromě dalších věcí objevili 3 500 let starou lidskou ruku z bronzu, která byla zdobená zlatem.

Bronzovou ruku ukrýval poškozený hrob z doby bronzové, který se nachází poblíž malé vesnice Prêles, u jezera Biel. V hrobu byly ostatky dospělého muže, bronzové ozdoby, a pak ještě zmíněná bronzová ruka, společně s bronzovou lýtkovou kostí. Datování radiokarbonovou metodou, k níž vědci použili zbytky lepidla na bronzové ruce, ukázalo, že ji vyrobili lidé mezi lety 1500 a 1400 před naším letopočtem, tedy asi jedno století před vládnou slavného faraona Tutanchamona v Egyptě.

TIP: Železné předměty doby bronzové nepocházejí z tohoto světa

Nalezená bronzová ruka je o něco málo menší než původní lidská ruka. Vzhledem k určenému věku jde o nejstarší kovovou část lidského těla na území Evropy. Účel ruky není úplně jasný. Možná sloužila jako protéza, takže její majitel byl s jistou nadsázkou kyborg doby bronzové. Anebo mohla mít rituální význam a hrát roli v nějakých obřadech. Archeologové ale každopádně tvrdí, že nikdy nic podobného neviděli. Dokonce si nejprve nebyli jistí, jestli nejde o podvrh.

Kdy přesně a za jakých okolností zjistili zdejší lidé, že doslova sedí na mocných žílách cínovce, lze stěží dopátrat. Je ovšem pravděpodobné, že z masivu Krušných hor se dobýval cín již od pravěku. Primitivním rýžováním a následným zbavením nečistot tavením se získávala ruda, kterou staří hutníci odlévali do několika forem. Jednou z nich byl prut a právě o takovém cínovém prutu, který se objevil v 10. století na pražském trhu, hovořily i zápisky cestovatele Ibráhima ibn Jakúba.

Nejstarší krupské pověsti si pohrávají s myšlenkou, že zdejší dolování existovalo v souvislosti se založením teplického kláštera královnou Juditou ve 12. století. První dochovaná písemná zpráva však pochází teprve z roku 1305.

Němečtí prospektoři 

Původně se ve zdejší lokalitě zřejmě nacházely osady dvě. Kostel sv. Prokopa byl pravděpodobně středem později zaniklé vsi Kirchlice a od kostela strmě do svahu vedla uzavřeným údolíčkem cesta, podél níž vznikla výstavba staré horní Krupky. Okolní svahy nedovolovaly zdejším obyvatelům přílišný urbanizační růst, na druhou stranu se staly přirozenou obranou proti nepřátelům. Ze stejného důvodu ve středověku postavili také stejnojmenný hrad. 

V jakém poměru se mísilo české obyvatelstvo s německým, nevíme. Bývalo zvykem, že jakmile se někde objevily rudné či stříbronosné žíly, povolali se do Čech zahraniční specialisté. Totéž zřejmě platilo pro Krupku, která navíc udržovala čilé obchodní styky s blízkým Saskem. Vzhledem k pojmenování kostela po sv. Prokopovi se však uvažuje i nad českými osadníky, kteří snad přibyli odněkud ze samého srdce Čech.

Během několika dekád zde vznikla uzavřená obec, která ovšem v rámci zvýšeného zájmu o těžbu cínu rozhodně nezůstala jediná. Nově přicházející horníci spěchali do nitra Krušných hor hledat další naleziště a většinou měli úspěch. Přes Přední Cínovec a Loupežník se dostali až do prostoru Zadního Cínovce, o jehož charakteru vypovídá sám název. 

Dolování mění krajinu

Obraz prvotního osídlení závisel na dvou faktorech. Vedle terénu sehrála svou roli právě těžba. Zatímco horský terén vtiskl Krupce charakter úzké silnicové vsi, dolování ovlivňovalo především typy městské zástavby. Bylo kupříkladu nemyslitelné, aby se těžce dobývaný cínovec vozil za účelem zpracování někam daleko. Stoupy a tavírny se proto z počátku nacházely přímo uvnitř sídliště a jednotlivé domy často střídaly malé hutě. 

Surovina, totiž kasiterit neboli cínovec, se nejprve roztloukala ručně, později ve stoupách. Tyto drtiče byly vyrobeny z dřevěných tyčí opatřených na konci těžkým železným závažím, které střídavě dopadaly na hroudy rudy umístěné pod nimi. Cínovec tak oddělily od nepotřebných zbytků skály, aby se mohl dál upravovat. Následně musel být polotovar vyplaven, čímž se zase trochu pročistil. Při dalším kroku se cín tavil v pecích, jimiž disponovaly hutě neboli šmelcovny. Tamní hutníci postup několikrát opakovali. Chtěli dosáhnout co nejlepší jakosti výsledného produktu, čehož dosahovali mimo jiné tím, že lili roztavený cín na žhavé uhlí. Teprve po všech těchto úkonech mohli středověcí hutníci nalít cín do připravených forem a nechat je vystydnout.

Kvůli velké spotřebě dřevěného uhlí se všude v okolních lesích nacházely desítky milířů a zdejší uhlíři rozhodně neměli o zakázky nouzi. Jejich činnost bohužel zanechala nenapravitelné stopy na hřebenech Krušných hor, kdysi zarostlých hvozdy. 

Sen o cínové hroudě

Nalezení žíly jakékoliv povahy lákalo na místo řadu lidí toužících po rychlém zbohatnutí. A dlužno říct, že mnohým se jejich touhy skutečně splnily. Trochu to připomíná zlatou horečku na americkém západě v 19. století. Zprvu chaotické kutání dostalo zanedlouho řád, a okolo Krupky se začalo s těžbou ve velkém. Dolování a zpracování cínu se samozřejmě muselo řídit zákony a předpisy, na různé oblasti dohlíželi k tomu pověření pracovníci. Doly mohla vlastnit jak vrchnost (šlechta, církev, městská obec), tak jednotliví měšťané. V Krupce navíc žily i schopné ženy, protože také ony se stávaly majitelkami v dobách, které něžnému pohlaví příliš nepřály. 

TIP: Jaké bylo nejvznešenější řemeslo v historii? Odpověď vás možná překvapí

Tak jako se v určitém zažitém rytmu odvíjel den každého rolníka, tak i horníci měli pravidelné směny. Zprvu se těžilo od úsvitu do soumraku. Vykonávat tak fyzicky vysilující práci den po dni, odcházet z domova za šera, ve tmě pracovat a do přítmí se opět vracet, muselo mít devastující účinky nejen na tělo, ale i na psychiku. Záhy se proto přistoupilo k osmihodinovým směnám. 

Někteří majitelé nebo podílníci na důlních dílech časem velmi zbohatli a tento jev se brzy odrazil i na vzhledu města. Postupně, jak se žíly pomalu vytěžovaly, se však stávalo zbohatnutí čím dál těžší. Krupku nakonec čekal stejný osud jako řadu podobných měst. Její sláva den za dnem pohasínala, a začátkem novověku zbyl z někdejšího lesku jen stín. Přesto si městečko na úpatí Krušných hor uchovalo svůj svérázný vzhled a atmosféru v podstatě až dodnes.

Nosná raketa Ariane 5 je teď jedinou využívanou raketou programu Ariane Evropské kosmické agentury ESA. Do vesmíru léta od roku 1996. Letos 25. září Ariane 5 úspěšně absolvovala výroční 100. start, při němž vynesla na oběžnou dráhu dva telekomunikační satelity.

Jubilejní start byl napínavý, protože ho provázaly nečekané technické komplikace. Hodiny odpočítávající čas do startu se z neobjasněných příčin zastavily 94 sekund před plánovaným startem. Odmlčel se i webcast společnosti Arianespace, která provozuje rakety Ariane. Raketa Ariane 5 nakonec vzlétla, ale bylo to těsně před koncem startovacího okna pro zmíněný den.

Stý start Ariane 5

Let byl nakonec úspěšný a raketa podle plánu vynesla na příslušné oběžné dráhy satelit Horizons 3e japonské společnosti SKY Perfect JSAT Group, jehož úkolem je zlepšit širokopásmové pokrytí v asijské části Pacifiku, a pak satelit Azerspace-2/Intelsat 38 kosmické agentury Ázerbájdžánu Azercosmos, který bude přenášet televizní programy pro asijskou část Pacifiku, část Afriky i střední a východní Evropu.

TIP: Z první řady: Nevšední pohled na start kosmické rakety Ariane 5

Raketa Ariane 5 byla navržena především pro vynášení telekomunikačních satelitů na geostacionární dráhu. Ve všech případech raketa vzlétla z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Ze stovky startů jich bylo 95 úspěšných.

Ariane 5 v různých verzích měří zhruba 50 metrů a váží asi 780 tun. Cena za start se pohybuje kolem 200 milionů dolarů (tj. asi 4 miliardy 360 milionů Kč). Na výrobě dílů pro Ariane 5 se podílí i česká firma Aerotech Czech z Klatov, která dodává aerodynamické kryty pomocných motorů rakety.

Rodina Babkových patřila v Praze mezi významné. Jejich dvě půvabné dcerky podědí po mamince hudební talent. Věnují se zpěvu, tanci i hodinám herectví. Cesta starší Lídy Babkové vede na konzervatoř. Brzy přijde nabídka na první film. Mění si jméno podle rodinného přítele Jindřicha Šimona Baara. Škole dává vale a naplno se věnuje filmové kariéře. Když přijde nabídka z německé filmové společnosti, je rozhodnuto. Za hranicemi jí bude lépe!

Natočí několik dalších filmů. Seznámí se taky s tehdejším německým filmovým idolem Gustavem Fröhlichem. Brzy je jejich vztah veřejným tajemstvím. Žijí spolu v jeho prostorné vile, společně jezdí na natáčení do ateliéru a všechno se zdá být zalité sluncem. Nad Československem se  ale rychle stahují mraky hrozící války a pořádně velký oblak zasáhne i samotnou femme fatale stříbrného plátna.

Osudové setkání

Lída Baarová platí v Německu za hvězdu. A to díky svým filmům, ale i díky pikantnímu milostnému vtahu. Ten ale získává mnoho trhlin. Fröhlich je totiž stále ženatý a odmítá se rozvést. Ví velice dobře, kam směřuje německá propaganda. Jeho žena je židovka. Sice spolu nežijí, ale ví, že rozvod by pro ni znamenal totéž, co rozsudek smrti. Baarová to nechápe. O politiku se nezajímá. Po prodělaném mimoděložním těhotenství je jejich vztah v troskách, ale přece jen spolu vyráží do Berlína na olympiádu.

Setká se tady s tehdejším německým diplomatem Josephem Goebbelsem. Je chytrý a zábavný. Sice je poměrně ošklivý a kulhá, ale jeho chování dokáže roztřást každou ženu. Další románek je na spadnutí. Milenci si svůj vztah tají, ale neutají. O všem se dozvídá Magda Goebbelsová. Zuří a okamžitě zamíří za Adolfem Hitlerem. Říšský vůdce řekne několik rozhodujících slov. Baarová se musí odstěhovat z Německa a Goebbels věnovat veškerou svou energii do politiky. A stane se! Z vášnivého a okouzlujícího milovníka se stane největší propagandista v dějinách.

Zpátky doma

Válka je na spadnutí. Protektorát, gestapo, deportace židů… Filmová herečka nic takového nesleduje. Natočí spoustu dalších filmů, vystřídá několik dalších milenců. Rodina si nežije špatně. Filmování se věnuje i její mladší sestra Zorka, která vystupuje pod uměleckým jménem Janů. Rodiče jsou na své dcery pyšní a dny tráví v luxusní vile na Hanspaulce. Pověst Goebbelsovy milenky ji ale na krátko zavře dveře i do Barrandovských ateliérů. Nebojácná herečka mluví plynně italsky a vyrazí proto točit na jih Evropy. A ani po návratu do protektorátu s filmováním nepřestává. Je na vrcholu slávy. Její Dívka v modrém patří mezi kasovní trháky. Ale jak se říká, všeho do času.

Čas zúčtování

Válka se blíží ke konci. Hitler i jeho věrný rádce Goebbels spáchají sebevraždu. A karty se obrací. Když si Lída uvědomí, co se stalo, pokusí se ihned emigrovat. V Německu je ale zadržena americkou armádou a vrácena zpět do Čech. Baarová je obviněna z kolaborace.

V cele na Pankráci stráví 16 měsíců. Její život se stává tou nejhorší noční můrou. Matka má slabé srdce, při jednom z výslechů dostane infarkt a zemře. Otci amputují nohu, zanedbal zánět po úraze. Mladší sestra Zorka spáchá sebevraždu poté, co ji vyhodí z jejího milovného divadla. Důvod? Sestra kolaborantky nemá na jevišti co dělat! Vězení opouští opěvovaná herečka jako zlomená bytost. 

Co bude dál?

Žít v zemi, kde vás všichni znají a veřejně nenávidí, není rozhodně žádný med. Baarová si to uvědomuje. Tajně se provdá za herce Jana Kopeckého. Společně hrají loutkové divadlo, aby si vydělali alespoň nějaké peníze. Doba jim nepřeje a tak se pokusí emigrovat. Přes několik komplikací se jim to povede a ocitnou se v Rakousku. Baarová si dokonce odbarví vlasy na blond, aby ji nikdo nepoznal! Tady živoří. Nemají peníze, nemůžou sehnat práci. Jejich cesta pokračuje do Argentiny. Ani tady se na ně ale štěstí neusměje. Psychicky i fyzicky vyčerpaná Baarová se raději vrátí do Rakouska.

TIP: Hitlerova dvorní filmařka: Kdo byla Leni Riefenstahlová

Dřív milovaná dnes nenáviděná. Nemocná a zlomená žena se musí léčit. Jejím lékařem se stane doktor Kurt Lundwall. Vlastní sanatorium v Salcburku. Pochází z Opavy a osud filmové krásky ho dojme. Léčí ji zadarmo, a jakmile se jí začnou vracet síly, vyzná se ze svých citů. Příběh se šťastným koncem. Alespoň na nějakou dobu. Jejich krásný vztah je poklidný. Baarová se dokonce pomalu vrací před filmovou kameru. Nikdy už sice nedosáhne takového úspěchu jako před válkou, ale popularita se ji rychle vrátí. 

Jediný, kdo ji z rodiny zůstane, je otec. Rychle se s ním viděla před svou emigrací a potom už nikdy. O jeho smrti se dozvídá z dopisu. Když jí zemře i druhý manžel, rezignuje. Je stará, slabá, přestává o sebe pečovat. Stále více pije a přehrává si znova a znova svoje prvorepublikové filmy. Samota a smutek. Tak umírá okouzlující dáma českého filmu.

Bojga hnědá je poměrně plachý a výhradně noční stromový had, který původně pochází z tropické Austrálie, Papui-Nové Guineje a Indonésie. Bojga sice nemá příliš silný jed a zdravého člověka neohrozí, stala se ale jedním z nejagresivnějších invazních druhů, které zatím známe.

Velmi špatnou pověst si tyto bojgy získaly, když (zřejmě na palubě lodi), pronikly na ostrov Guam. Tam se úžasně přemnožily a podařilo se jim zlikvidovat většinu původních obratlovců. Bojgy se pak postupně dostaly na ostrovy Wake, Tinian, Rota, Okinawa, Diego Garcia a Saipan, také na Havajské ostrovy a dokonce až do Texasu. Bojgy hnědé očividně rády cestují na ohromné vzdálenosti.

TIP: Tajuplná invaze: Severozápadní pobřeží USA zaplavují vzácné ohnivky

Australští vědci potvrdili podezření, že tyto bojgy pravidelně využívají letadla, především vojenská. Stává se totiž, že bojga na vojenském letišti v Pacifiku zaleze do konstrukce letounu, a ten s ní pak odletí třeba až do Spojených států. Odborníci se teď snaží vyvinout postupy, s nimiž by bylo možné invazní hady objevit a zneškodnit dřív, než se dostanou na nová území.