Když 14. prosince 1567 povila druhá manželka habsburského dvořana Františka hraběte z Thurnu a Valsassiny (1508–1586) chlapce Jindřicha Matyáše, nic nenasvědčovalo tomu, že na svět přišel budoucí radikální představitel českých stavů. Dítě se narodilo v tyrolském Innsbrucku a po otci mělo německo-italské kořeny. Jeho matka Barbora rozená Šliková sice pocházela z Čech, nicméně česky nejspíš vůbec nemluvila. Hlavním dorozumívacím jazykem byla u Thurnových němčina.

S českými zeměmi však rodinu, co do vyznání luteránskou, spojovaly statky, které zde František Thurn koupil počátkem šedesátých let 16. století. Po ukončení aktivní dvořanské služby se v roce 1568 se svými blízkými přestěhoval na hrad Lipnice nad Sázavou.

Mladý dobrodruh

Od poloviny sedmdesátých let žili Thurnovi v jihomoravských Vlasaticích. Malý Jindřich Matyáš se pak krátce vzdělával na ivančické škole vedené Jednotou bratrskou. Právě tam si nejspíš osvojil základy češtiny, kterou však ovládl spíše pasivně. Jindřichovo bezstarostné dětství ukončila předčasná smrt jeho matky v roce 1581. Potom hoch nějaký čas pobýval u příbuzných v Kraňsku. Žádné vyšší vzdělání nezískal, zato se jako osmnáctiletý vydal na velkou cestu, která značně rozšířila obzory jeho vědění. S doprovodem císařského vyslance putoval k tureckému sultánovi do Cařihradu. Navštívil také Egypt, Sýrii a Jeruzalém. Prožil při tom nejedno dobrodružství včetně situace, kdy byl oloupen a zůstal zcela bez prostředků. Všechny nástrahy cestování se mu však podařilo úspěšně překonat.

Na prahu roku 1587 byl už Jindřich Matyáš opět na Moravě. Otec mu mezitím zemřel, z jeho pozůstalosti převzal několik vesnic a usadil se v Cvrčovicích u Pohořelic. Záhy se však ukázalo, že nebožtík František Thurn po sobě vedle nemovitostí zanechal obrovské dluhy. Jeho dědicové proto museli shánět peníze, kde se dalo, a Jindřichovi nezbylo než své moravské statky prodat. Období, kdy byl zcela nemajetný, naštěstí trvalo krátce. Počátkem devadesátých let se výhodně oženil s Magdalenou Gallovou z Rudolfsecku. Její rodině patřily statky v Dolních Rakousích, kam se novomanžel přestěhoval. Magdalena mu tam porodila syna Františka Bernarda, s jejím brzkým úmrtím však vzala domácí idyla rychle za své.

V boji proti Turkům

Léta 1592–1607 strávil Jindřich Matyáš Thurn převážně na bojištích. Mnoho šlechticů z českých zemí v té době našlo uplatnění v armádách vypravovaných proti osmanským Turkům, kteří okupovali velkou část Uher a představovali reálnou hrozbu i pro rakouské a české země. Thurn se tak na horké uherské půdě setkal s mnoha pozdějšími protagonisty třicetileté války jako s Albrechtem z Valdštejna či Baltazarem Marradasem. Sám se zúčastnil řady důležitých válečných kampaní, mimo jiné i slavnéhým vítězstvím korunovaného dobývání Rábu v roce 1598, a získal si pověst statečného vojáka. Jako plukovník se rovněž aktivně zapojil do bojů proti povstalcům sedmihradského knížete, kalvinisty Štěpána Bočkaje. Armádu pak opustil s titulem císařského válečného rady.

V době, kdy sloužil ve zbrani Habsburkům, se Thurn stihl znovu oženit. Jeho druhou chotí se roku 1603 stala Zuzana Alžběta z Tiefenbachu. Sňatek opět přispěl k rozhojnění Jindřichova majetku, ten se však na přelomu 16. a 17. století zvětšil především jinak. Už v devadesátých letech zdědil hrabě po příbuzných statky v Gorici, habsburském území při Jaderském moři, a získal tamní zemskou příslušnost. V roce 1605 však tyto nemovitosti prodal a všechny prostředky vložil do zákupu velkého severočeského panství Veliše. Stal se zámožným členem stavovské obce Království českého. Jeho majetkové postavení se ještě upevnilo o sedm let později s dědictvím vintířovského panství na Žatecku po Jeronýmu Šlikovi.

Vzestup horlivého protestanta

Do politického dění v Čechách Jindřich Matyáš Thurn zpočátku nijak nezasahoval. Příslušníci starých českých rodů se na něj ostatně dlouho dívali spíše s nedůvěrou jako na zbohatlého přistěhovalce. Situace se však zásadně změnila v době, kdy se v zemi vyhrotil boj o náboženskou svobodu. Jindřich byl horlivý protestant, a tak v roce 1609 nabídl své vojenské zkušenosti opozičním nekatolickým stavům. Zatímco se císař Rudolf II. zdráhal vyhovět jejich požadavkům, začal císařský válečný rada Thurn verbovat vojsko, které se pak stalo jedním z účinných prostředků nátlaku na váhajícího panovníka. Tato iniciativa přispěla k vydání Majestátu na náboženskou svobodu z 9. července 1609 a zajistila hraběti uznání stavovských politiků, kteří jej hned v říjnu jmenovali jedním ze čtyřiadvaceti defenzorů (obránců evangelické víry).

Na počátku roku 1611 se Thurn postavil do čela vojska hájícího Prahu proti okupační pasovské armádě. Tu do Čech povolal Rudolf II., který se s její pomocí snažil podepřít své drolící se mocenské postavení. Místo toho se ale Rudolf definitivně znemožnil. Naopak Thurnův kurz stoupl nejen v očích představitelů nekatolických stavů, ale dočasně i v očích nového panovníka Matyáše Habsburského. Ten zkušeného vojáka za jeho podíl na sesazení Rudolfa II. odměnil karlštejnským purkrabstvím. Šlo o mimořádně výnosný úřad, s nímž se jeho dosavadní držitel Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka těžce loučil.

Proti císaři

Z císařské přízně se ale Thurn dlouho netěšil. V následujících letech se stupňovala nevraživost mezi vídeňskou vládou a nekatolickými stavy, na něž se ze strany dvora a jeho spojenců stupňoval nábožensko-politický tlak. Z Jindřicha Matyáše se postupně stal čelný představitel české evangelické opozice, a to navzdory jeho jazykovému handicapu. Nacionální aspekty totiž v nastávajícím konfliktu nehrály významnější roli. Zato na sebe Thurn dokázal strhnout pozornost svým zápalem. K výrazným charakterovým rysům hraběte patřily odvaha, ráznost a ctižádostivost. Díky těmto vlastnostem se rychle prosadil ve vysoké politice, ale zároveň se stal terčem kritiky některých svých spojenců, obávajících se Jindřichova přílišného radikalismu a ukvapených činů.

Když se v roce 1617 podařilo vídeňskému dvoru prosadit na českém zemském sněmu přijetí Ferdinanda Štýrského (budoucího císaře Ferdinanda II.) za českého krále a nástupce Matyáše Habsburského, odhodlal se Thurn proti tomu otevřeně vystoupit. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jindřich Matyáš byl zbaven karlštejnského purkrabství, které po něm získal Jaroslav Bořita z Martinic. Patrně i přehazování lukrativního úřadu přispělo k prohloubení nenávisti mezi Thurnem na jedné straně a Martinicem se Slavatou na straně druhé. Oba tito katoličtí předáci se jako zemští místodržící stali 23. května 1618 terčem útoku skupiny vzbouřenců pod Thurnovým vedením. Ti je vyhodili z oken Pražského hradu a rozpoutali tak české stavovské povstání.

Nešťastná Bílá hora

Jindřich Matyáš Thurn zaujal ve stavovské armádě jedno z klíčových velitelských míst. Jako její generálporučík sice dostál svému renomé statečného vojáka, ale rozhodně nebyl geniálním stratégem. Po nepříliš úspěšných operacích v jižních Čechách vytáhl na jaře 1619 na Moravu. Tam jeho vojsko přispělo k tomu, že se moravské stavy připojily k rebelii proti panovníkovi. V červnu a pak znovu na podzim ohrožoval se svými muži samotnou Vídeň, kterou se mu však nepodařilo dobýt. Mezitím se již rebelové začali dostávat do defenzívy, na čemž nic nezměnilo sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a zvolení „zimního krále“ Fridricha Falckého. Přestože Thurnův vliv v armádě poněkud poklesl se jmenováním Kristiána I. z Anhaltu vrchním stavovským velitelem, nezměnilo to nic na jeho bojovém odhodlání. Spolu se svým synem se 8. listopadu 1620 zúčastnil bitvy na Bílé hoře, která však skončila rozhodující porážkou povstalců.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Několik dnů po bělohorské bitvě se Thurn přesunul na Moravu, odkud chtěl dále válčit proti Habsburkům. Rychlý rozklad obrany markrabství však otřásl jeho důvěrou ve smysl dalšího odporu. V této kritické chvíli energický vojevůdce zakolísal a snížil se ke kroku, který mu mnozí vyčítali a kterého sám záhy litoval: v prosinci 1620 se obrátil na císaře Ferdinanda II. se žádostí o milost a po Novém roce neváhal do Vídně poslat svou manželku Zuzanu Alžbětu, aby za něj orodovala.

Zoufalý pokus o záchranu nemohl skončit jinak než neúspěšně. V očích habsburského dvora byl totiž Thurn „hlavou povstání“ a měl být exemplárně potrestán. V dubnu 1621 byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a statků. Chtěl-li si zachovat život, nezbylo mu než se odebrat do emigrace. Thurnovo jmění bylo zkonfiskováno, pouze malou část majetku si směla ponechat jeho žena. Ta ještě několik let po Bílé hoře zůstávala v Praze a později odešla do Drážďan. S manželem udržovala korespondenční styk, ale patrně se s ním už nikdy nesetkala.

Život v exilu

Horkokrevného Jindřicha Matyáše hnala touha odčinit porážku i ponížení z místa na místo. Zbytek života zasvětil boji proti Habsburkům, ať už ve službách Fridricha Falckého, sedmihradského knížete Gábora Bethlena, Benátčanů, Dánů či Švédů. Na počátku třicátých let se naposledy objevil v Čechách, kam vpadli Sasové, válčící tehdy na protihabsburské straně. Za Thurnovy účasti byly v listopadu 1631 sňaty ze Staroměstské mostecké věže hlavy popravených protagonistů stavovského povstání a pochovány v Týnském chrámu.

Jako vůdčí představitel české emigrace Jindřich také vyjednával s Albrechtem z Valdštejna o spojenectví proti císaři, které mohlo zvrátit poměry ve střední Evropě. Tento plán však definitivně padl s Valdštejnovou likvidací na počátku roku 1634. Brzy poté se Thurn stáhl do ústraní. Poslední léta strávil v blízkosti svých vnuků v estonské Pernavě, kde 28. ledna 1640 následkem nachlazení ve věku třiasedmdesáti let zemřel. Jeho tělo bylo uloženo do rodinné hrobky v Tallinnu.

Plastová brčka se do značné míry stala symbolem znečištěných oceánů. Zabývají se jimi vědecké studie a na svých panstvích je nedávno zakázala i anglická královna. S plastovými brčky hodlá do dvou let skoncovat Starbucks a v podobném duchu se vyjádřili i zástupci McDonald's, American Airlines a také šéfové sítě hotelů Marriott. 

Kuřáci ve stínu plastového strašáka

Přestože jednoznačně jde o problematický odpad, skutečný dopad plastových brček na životní prostředí je spíše malý. Podle nedávné studie agentury Better Alternatives Now (BAN), zabývající se životním prostředím, tvoří brčka (společně s jednorázovými „míchátky“) zhruba 7 % odpadu nalezených na plážích v Kalifornii. Igelitové tašky přitom na stejném místě tvoří 9 % odpadu a plastové uzávěry z PET lahví dokonce 17 %. Podle výzkumníků z Jambeck Research Group představují plastová brčka jen 0,03 % hmotnosti všeho odpadu v oceánech.

Poněkud ve stínu plastových brček se skrývá jiný odpad – cigaretové nedopalky. Podle zástupců neziskové organizace Ocean Conservancy, která se dlouhodobě zabývá životním prostředím, tvoří cigaretové nedopalky nejčastější lidmi vytvořený odpad v oceánu.

TIP: Vycvičené vrány by mohly čistit města od cigaretových nedopalků

Každoročně je na Zemi vyrobeno asi 5,6 bilionu cigaret s filtrem. Většina z nich skončí jako nezpracovaný odpad v prostředí. Filtry nedopalků jsou přitom vyrobeny z acetátových celulózových vláken, které se v přírodě rozkládají déle než 10 let. Z původně dobře míněného vynálezu, který má chránit zdraví kuřáků, se tak stal nebezpečný odpad.

Pivo s příběhem – tak by se daly označit oblíbené chmelové pochoutky, nezřídka „vylepšené“ nejrůznějšími neobvyklými příchutěmi. Zatímco Švédové si pochutnávají na pivu vyrobeném z odpadní vody, v Singapuru vzniklo pivo probiotické. Irové mohou žízeň zahnat pivem z varlat plejtváka a v Polsku frčí pivo s příchutí vaginy. Také Česku, zemi pivu zaslíbené, se piva s příběhem nevyhýbají. Jedním z nich je i Mamma Beer – pivo, určené ženám bojujícím s rakovinou.

Za neobvyklým spojením stojí Sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu Mamma HELP a žatečtí pivovarníci. První ochutnávky limitované pivní edice proběhly letos na vybraných pivních a food festivalech a zájem o „onkologické pivo“ byl podle Jany Drexlerové z Mamma HELPu nečekaný. O novinku projevily zájem pacientky nejen v Evropě, ale i v Americe a v Indii.

Podnětem pro přípravu speciálního nealkoholického piva byly negativní zkušenosti pacientek po chemoterapii. Ty se nezřídka musejí potýkat s poruchou či úplnou ztrátou chuti. Pivo Mama Beer je podle žateckých pivovarníků i zkušeností těžce zkoušených žen vyladěné tak, aby si zachovalo nejen svou chuť, ale i obligátní porci vitamínů a živin, obsažených v běžném pivě. Aktuální kampaň není prvním podobným počinem Mamma HELP. Již v minulosti organizace spustila obdobný projekt s názvem „Holky, už mi zase chutná“ zaměřeným na jídlo.

Po setmění se zase vynořily, a to už pluly středem Altafjordu. Za úsvitu šly opět pod hladinu, a protože se blížil cíl v pobočném Kaafjordu, vysunuly každou půlhodinu periskop a opravovaly kurs. Posádky si před útokem odpočinuly v jedné zátočině u ostrova Tommelholm a krátce po půlnoci 22. září se vydaly zničit nedaleko zakotvený Tirpitz.

Nedobytná pevnost

Orientaci ve tmě usnadňoval srpek měsíce a bílé svahy okolních břehů, takže čluny vjezd do Kaafjordu bez problémů našly. Tam ovšem také začínala vážně míněná německá obranná opatření v podobě protiponorkových sítí občas osvětlených reflektory. V tomto okamžiku se ukázalo, že se tvrdý a dlouhý výcvik vyplatil, protože všichni tři potápěči do ocelových lan bez jakýchkoli potíží vystříhali dostatečně široké otvory. Cíl vzdálený asi tři kilometry tak chránila už jen poslední protitorpédová síť.

Ta se ale prostříhat nedala, protože se rozednilo, a navíc kolem proplouval německý strážní člun. Britové však i tentokrát osvědčili svůj důvtip a využili toho, že síť táhnoucí se od hladiny ke dnu netvořila jednolitý celek, ale dva navzájem se překrývající díly. Miniponorky se prostě ponořily, narazily do spodní sítě a stoupaly podél ní vzhůru, než „potkaly“ horní síť. Díky svému vejčitému tvaru se skřípěním zdolaly asi dva metry, v nichž se sítě překrývaly, a cesta byla volná. 

David proti Goliášovi

Jako první se podařil průnik minoponorce X-6 poručíka Donalda Camerona. Přitom ani jí se nevyhnuly technické potíže. Celou německou obranou se plížila s ručně ovládaným periskopem (ovládací elektromotor shořel) a kolem sedmé ráno se nechtěně vynořila ve stínu Tirpitze. Na obrněnci vypukl poplach, a protože člun byl tak blízko, že němečtí námořníci nedokázali dostatečně sklopit děla, ocitla se X-6 v palbě ručních zbraní a dešti ručních granátů. Nebylo zbytí – miniponorka uvolnila nálože a Cameron nařídil potopit své plavidlo. Posádku z ledové vody vylovil motorový člun a převezl ji na palubu Tirpitze, kde Britové čekali na výbuch.

X-7 se vedlo o něco lépe, protože náklad odhodila nepozorovaně. Při zpáteční cestě ji však exploze dvou náloží – není známo, zda se jednalo o náklad X-6 nebo její vlastní – zastihla při překonávání protitorpédových sítí a otřes malý člun těžce poškodil. X-7 se vynořila a sebevražedný úkol vylézt do palby s bílým svetrem v ruce na sebe vzal velitel poručík Godfrey Place. Němci kupodivu přestali střílet a nechali jej skočit do vody. Pak se ale X-7 zahoupala, potopila se a z hlubin až po několika minutách vyplaval jen jeden ze zbývajících tří trosečníků – potápěč Aitken.

Mise splněna

O osudu X-5 není známo nic bližšího, snad jen to, že do boje vůbec nezasáhla. Patrně ji potopila německá dělostřelba bušící do vln kolem napadené bitevní lodi. Tuto teorii potvrzuje nález boční nálože z roku 2004 nedaleko bývalého kotviště Tirpitze, která nemohla pocházet z jiného člunu než právě z X-5. Po nastalých explozích se na palubě Tirpitzu zjišťovaly škody a nebyly zrovna malé.

Výbuch loď nadzvedl a vyřadil sedm z osmi generátorů elektrického proudu. Dělová věž Dora vyletěla z ložiště, palubní hydroplány se otřesem prakticky rozpadly, kormidlo bylo zdeformováno a také dvě ze tří lodních vrtulí už nemohly sloužit svému účelu. Aby toho nebylo málo, podpalubí zaplavilo 1 400 tun vody.

Opravy trvaly do dubna 1944 a je skoro zázrak, že je technici z dílenské lodi Neumark zvládli tak rychle. Navzdory jejich úsilí však Tirpitz už nikdy nemohl být stejný jako dřív. Mohly za to deformace základní konstrukce příček a žeber, které se opravit prostě nedaly. Proto již Tirpitz nikdy nevyplul do bojové akce a později se stal terčem řady britských náletů, z nichž poslední z 12. listopadu 1944 loď definitivně potopil. 

Z pláží Normandie do Singapuru 

Vzhledem k tomu, že 12. ponorková flotila představovala skutečně miniaturní bojové uskupení, znamenala pro ni operace Source faktickou decimaci. Do Skotska se nevrátila ani jedna miniponorka, devět námořníků zahynulo a šest skončilo v zajetí. Stav ovšem brzy doplnili další dobrovolníci a čluny. V dubnu 1944 zaútočila X-24 na plovoucí dok v norském přístavu Bergen. I když úspěšně unikla, shodila nálože „jen“ pod nákladní loď Bärenfels, kterou exploze sice roztrhala na kusy, ale škody na doku nestály za řeč. O půl roku později si X-24 s jinou posádkou misi zopakovala a tentokrát uspěla a svůj primární cíl zničila.

Miniponorky 12. flotily nechyběly ani při invazi do Normandie. X-20 nejprve v lednu 1944 tři dny zkoumala dno u pozdější vyloďovací pláže Omaha. Při samotném vylodění 6. června stejný člun spolu s X-23 operoval u pobřeží jako lodivod. Tím výčet válečných operací 12. flotily končí. V listopadu 1944 byla přejmenována na 14. flotilu, obdržela vylepšené miniponorky typu XE a odplula bojovat proti Japonsku.

V srpnu 1945 XE-1 a XE-3 nepozorovaně pronikly do singapurského přístavu a těžce poškodily křižník Takao. Válečný účet britských miniponorek uzavřely dvě operace zaměřené na přeřezání podmořských telefonních kabelů mezi Singapurem, Saigonem, Hongkongem a Tokiem. Japonci tak pro komunikaci museli používat radiodepeše, jejichž kódy Spojenci v té době znali. Krátce poté šla většina malých člunů do šrotu, jen několik exemplářů typu XE si námořnictvo podrželo až do začátku 50. let. 

Jupiter je největší planetou Sluneční soustavy a tvoří ho ohromné množství hmoty. Stále však spolehlivě nevíme, z čeho se tento plynný obr vlastně skládá. Právě to je jedním z klíčových úkolů americké meziplanetární sondy Juno – prozkoumat složení Jupiteru.

Podle nedávného objevu to teď vypadá, že na Jupiteru mohla být spousta vody. Astronomové pozorovali Velkou rudou skvrnu v atmosféře Jupiteru pozemními observatořemi a hledali tam známky přítomnosti chemických prvků a sloučenin. Když studovali oblaka v hloubi Velké rudé skvrny v oblasti infračerveného záření, našli v nich vodu a oxid uhelnatý.

Voda na Jupiteru

Z výsledků pozorování vyplývá, že by na Jupiteru mělo být několikrát více kyslíku, než je na Slunci. To potvrzuje dřívější teoretické modely, které ukazovaly, že by na Jupiteru mělo být množství vody. Sonda Juno teď detailně zkoumá atmosféru Jupiteru do velké hloubky a měla by přítomnost velkého množství vody potvrdit nebo případně vyvrátit.

TIP: Americká sonda Juno pořídila nejlepší snímky Velké rudé skvrny na Jupiteru

Podle vedoucího výzkumu Gordona Bjorakera z Goddardova kosmického střediska NASA dává přítomnost spousty vody na Jupiteru smysl. Jupiterovy měsíce jsou z podstatné části tvořeny vodním ledem. Bylo by zvláštní, kdyby na Jupiteru samotném žádná voda nebyla.

„Kožní“ stafylok Staphylococcus epidermidis je velmi běžná bakterie, která osidluje rozmanitá prostředí, včetně lidské pokožky, jak ostatně napovídá i její jméno. Za normálních okolností není lidem nebezpečná. Může ale napadnout pacienty s oslabenou imunitou, k čemuž dochází hlavně v nemocnicích. Rovněž umí vytvořit nežádoucí biofilmy, tedy slizké povrchy plné bakterií, na katetrech a rozmanitých implantátech v lidském těle.

Tento stafylokok je blízkým příbuzným zlatého stafylokoka, který je na tom vlastně velmi podobně. Ve většině případů jen nevinně roste na kůži, někdy ale spustí děsivé infekce, které mohou skončit i smrtí. Obávaný je hlavně kmen „masožroutských“ stafylokoků MRSA, které jsou silně rezistentní vůči antibiotikům.

TIP: Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí

Odborníci se nedávno zděsili, když při kontrole nemocnic v deseti zemích objevili nejméně tři vysoce rezistentní kmeny „kožního“ stafylokoka. Ukázalo se, že se naprosto nenápadně a rychle rozšířily po celém světě a největší problémy dělají právě v nemocnicích. Léčba infekcí tohoto odolného druhu stafylokoka je extrémně náročná, neboť v současné době na ně neúčinkují žádná antibiotika.

5. září 1977 vypustila NASA vesmírnou sondu Voyager 1. V současnosti jde o nejvzdálenější člověkem vytvořený objekt ve vesmíru - k dnešnímu dni se sonda nachází ve vzdálenosti 23 miliard kilometrů od Země (její sesterskou sondu Voyager 2 aktuálně od Země dělí více než 19 miliard kilometrů). Hlavním cílem Voyageru 1 byly planety Jupiter, Saturn, jejich měsíce a prstence. V současnosti sonda studuje helioplášť, měří sluneční vítr a výplň mezihvězdného prostoru.

Stejně jako její dvojče Voyager 2 jsou zdrojem sondy tři radioizotopové termoelektrické generátory, které sice již překonaly původně plánovanou životnost, předpokládá se ale, že budou schopny generovat dostatek energie pro komunikaci se Zemí i po roce 2020. 

Voyager 1 na své palubě nese měděnou pozlacenou gramofonovou desku, která obsahuje poselství případným inteligentním nálezcům sondy. Jedná se o disk o průměru 305 mm se záznamem 115 obrázků v analogovém formátu, 55 pozdravů v různých jazycích světa a 35 různých přírodních i umělých zvuků a 27 záznamů hudby zaznamenaný při rychlosti 16⅔ otáček za minutu. Disk je uložen uvnitř hliníkového pouzdra, na jehož povrchu je vygravírováno schéma, znázorňující původ sondy a návod k použití disku. Součástí pouzdra je i vzorek radioaktivního 238U (počáteční aktivita 9,6 Bq), umožňující případnému nálezci určení stáří sondy. Zbytek nahrávky je tvořen zvukovým záznamem.

Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Nizozemský student Boyan Slat před pár lety vymyslel Ocean Cleanup, ambiciózní technologii, jejímž účelem je odstranit z oceánu enormní množství plastové odpadu. Nyní pro jeho projekt nadešel okamžik pravdy. V těchto dnech vypluje ke známé Velké tichomořské odpadkové skvrně, kde bude lovit plovoucí plastový odpad.

Vývoj lovce plovoucího odpadu nebyl úplně snadný. Tým projektu musel otestovat několik prototypů, než zařízení získalo svoji finální podobu. Je to plovoucí bariéra o délce 600 metrů ve tvaru písmene U, která pomocí mořských větrů proudů a vln shromažďuje plastový odpad z mořské hladiny.

TIP: Světový oceán je plný plastového odpadu. Pomohou plovoucí bariéry?

Uplynulých šest měsíců tým projektu Ocean Cleanup strávil na staré námořní základně v San Franciscu, kde sestavoval zařízení, pokřtěné jménem Wilson, dohromady. Loď Maersk Launcher propluje s Wilsonem kolem legendárního Alcatrazu a pod mostem Golden Gate, a poté ho odtáhne do oblasti vzdálené 463 kilometrů od břehů Kalifornie. Tam bude Wilson dva týdny ve zkušebním provozu, načež vyrazí do k Velké tichomořské odpadkové skvrně.

Tým Ocean Cleanup odhaduje, že by flotila takových lovců plastu mohla vyčistit polovinu Velké tichomořské odpadkové skvrny za každých pět let.

Lijiang je hlavním kulturním centrem národnostní menšiny Naxi. Jeho historie sahá až do 13. století k mongolské dynastii Yuan, kdy se Naxiové nejspíš přesunuli z oblastí centrálního Yunnanu trochu víc na sever. Naxiové jsou tibetobarmská národnostní menšina, která nejspíš pochází z oblastí dnešního západního Sichuanu. Mají vlastní jazyk, i když většina Naxiů mluví i čínsky, yisky nebo tibetsky. Dokonce si do dnešních dnů uchovali i svou kulturu, rituální písmo Dongba a částečný matriarchát.

Zatímco muži dnes už většinou nechodí v krojích a od ostatních obyvatel Číny byste je jen těžko rozeznávali, spousta žen své kroje neodložila. A jak to s krojem často bývá, mladé ženy dělá ještě krásnějšími, starší ženy ještě ctihodnějšími. Jednoduché vyšívané střevíce už dnes sice často nahradily obyčejné boty, ale dlouhé kalhoty, skládané sukně a vyšívané krátké kabátky zůstaly. A málem bych zapomněl na to nejdůležitější, ženy na zádech nosí prošívaný klín s kapucí. Klín je tmavé barvy, jako jasné noční nebe, na sobě má vyšitých sedm barevných kol, ze kterých vede sedm třásní, pod klínem se nachází stříbrobílá kapuce, která zevnitř připomíná měsíc v úplňku a z venku je krytá ovčí kůží. Celé se to vzadu svazuje bohatě zdobenými pásky. Většina žen dnes na hlavě nosí tmavě modrou čepici s malým kšiltem, tradiční turbany dnes můžeme vidět asi hlavně v době oslav tradičních svátků.

Jedním z nejzajímavějších aspektů Naxijské kultury je jejich tradiční náboženství, které pravděpodobně vychází z tibetského Bönu, ale je mimo jiné ovlivněno jak čínským, tak tibetským buddhismem. Podle legendy jej Naxiům přinesl bönistický lama. Nazývá se Dongba a v jazyce Naxiů znamená „Moudrý muž“. Jedná se o náboženství, které klade největší důraz na spojení člověka s okolní přírodou. Naxiové věří, že člověk a příroda jsou jako sourozenci, kteří měli stejného otce, ale různé matky. Dongba věří, že vládci světa jsou bohové Shv, chiméry, z části lidské, z části hadí a hlavní úlohou šamana dongba je vlastně uklidňovat tyto bohy, aby svým hněvem, často nechtěně, nezpůsobovali zemětřesení a jiné přírodní katastrofy.

Dongba ale není jen náboženství, ale i velmi zajímavé písmo. Podle některých se jedná asi o jedno z posledních hieroglyfických písem na světě, někde se dá dočíst, že je to písmo piktografické. Pravda je, že opravdu vypadá jako obrázky. Písmo Dongba nedokáže přesně zaznamenat naxijský jazyk a i v historii sloužilo pro náboženské účely. Navíc při čtení klade velký důraz na znalosti a zkušenosti, jak pisatele, tak čtenáře konkrétního textu. Písmo Dongba je do značné míry rozluštěno a je o něm napsaná snad celá knihovna, jeden regál určitě. Dnes, když se člověk prochází starým Lijiangem, tak může písmo Dongba obdivovat na mnoha zdech místních domů, někdy i s vysvětlivkami v čínštině. Možností je taky navštívit Muzeum kaligrafie Dongba, kousek od Čtvercového náměstí.

Starobylý Lijiang

V samotné prefektuře Lijiang se tradičně i dnes kromě Naxiů nacházejí i mnohem známější Yiové, ale také Pumiové, Lisuové nebo Tibeťani. Moderní město Lijiang, samo ve výšce okolo 2 400 m n. m.,  je zasazeno ve stínu vysokých Sněžných hor s výhledem na jednoho z jejich největších velikánů Sněžnou horu Nefritového draka 5 596 m n. m. Skoro uprostřed moderního města se nachází starobylý Lijiang, město se skoro 800 lety historie. Dlouhou dobu bylo jedním z významných obchodních uzlů na tzv. Cestě koní a čaje, nebo taky Jižní hedvábné cestě. A dodnes můžeme na ulicích obdivovat obchody s čaje, dnes ale i vynikající místní kávou, stříbrotepce a mnoho dalšího.

Dalo by se říct, že je postaveno podle pravidel fengshui, žádná z uliček není přímá, aby energie a případní nepřátelé bloudili a atmosféru osvěžuje velké množství vodních kanálů. Kameny dlážděné ulice a uličky krásně kontrastují s tradičními dřevěnými stavbami. Prostě Lijiang nabízí překrásné pohledy za jakéhokoliv počasí, dokonce si myslím, že nekrásnější je za slabého deště brzy ráno těsně po svítání. Od roku 1997 je staré město Lijiang pod správou UNESCO a myslím, že si to rozhodně zaslouží.

Západní turisté jej objevili snad ještě dřív, než ti čínští a i přes drobné klopýtání se k turismu oficiální orgány postavily dobře. Dnes je z Lijiangu většinou takový skanzen, ale rozhodně skanzen, který toho má hodně co nabídnout. Brzké raní procházky uličkami téměř bez lidí, za jasného počasí s výhledem až na Sněžnou horu Nefritového draka.

V provincii Yunnan se pěstuje prvotřídní káva a v Lijiangu je mnoho míst, kde ji můžete bezchybně připravenou ochutnat hned po ránu. Hlad se dá dobře zahnat místní plackou Baba nebo tradičním želé. Široké daleké okolí města nabízí nespočet možností k výletům.

I kdybychom ale nechtěli jet do starobylé vesnice Baisha, na Sněžnou horu Nefritového draka, k Soutěsce tygřího skoku nebo do města Shangrila, můžeme strávit jen v Lijiangu i několik dní a pořád je co vidět, co dělat a co jíst. Za návštěvu rozhodně stojí zrekonstruovaný palác rodiny Mu, nad kterým se tyčí věž Wangu, s nádherným výhledem jak na staré město, tak na hory. Mimo jiné si dnes může cestovatel vychutnat folklór přímo v ulicích, ale jedním z nejkrásnějších způsobů trávení času je prostě jen tak bloudit v uličkách.

Malá lvíčata jsou vždycky roztomilá. Ale čerstvě narozená dvojice v jihoafrickém centru Ukutula Conservation Center & Biobank představuje nejen rozkošná mláďata, ale také významný úspěch v ochraně slavných a stejně tak ohrožených šelem.

Lvíčata z centra Ukutula byla jako první na světě počata umělým oplozením. Mezinárodní tým veterinářů v centru použil nechirurgické umělé oplození, když získal čerstvé semeno od dospělého lvího samce. Něco takového se doposud nikomu nepodařilo.

TIP: Čerstvě narozené mládě levharta obláčkového je nadějí pro záchranu druhu

Lvi v zajetí většinou nemají problém s rozmnožováním. Volně žijící lvi jsou na tom ale o poznání hůře. Za posledních 200 let se populace lvů v Africe dramaticky snížila, na pouhá 2 procenta původního počtu. Kvůli enormnímu tlaku lidské civilizace dnes lvi žijí velmi roztroušeně v malých skupinkách. Tam jim hrozí příbuzenské křížení, které by mohlo vést k dalšímu vymírání. Právě proto by lvy mohlo zachránit rozmnožování ze zkumavky, v němž by se mísil genetický materiál lvů z různých skupin.