Tak jako spousta jiných náboženských směrů také bahaismus či víra Bahá’í pochází z Blízkého východu, konkrétně z oblasti Persie. Jeho zakladatel „a Báb“ (vlastním jménem Siyjid `Alí Muhammad Shírází; 1819–1850) se narodil ve městě Šíráz na území dnešního Íránu a kolem roku 1844 začal všechny přesvědčovat o nadcházejícím příchodu Boží manifestace – vtělení Boha do smrtelné lidské schránky v podobě mesiáše, což byl, nijak překvapivě, právě on sám. Jeho učení pak aktivně šířil i jeho syn. 

Jeho postava navíc měla sjednocovat všechna hlavní světová náboženství: „a Báb“ měl být tedy spasitelem židů, křesťanů, sunnitských i šíitských muslimů, ale také desátým avatárem boha Višnu, reinkarnací Buddhy a potomkem proroka Abraháma. Zkrátka tím, na kterého všichni čekali. 

Na islámsko-křesťanském základu 

Bahaisté mají svůj vlastní kalendář, který začíná rokem 1844. Rok dělí do devatenácti měsíců po devatenácti dnech. Názvy jednotlivých měsíců pak představují rozdílné duchovní a božské kvality a nazývají se například Krása, Velikost či Dokonalost. 

Bahaismus se inspiroval mnoha náboženstvími, nejvíce ho však ovlivnil islám a křesťanství, protože z tohoto prostředí Báb pocházel. Věřící se například modlí třikrát denně, mají zakázáno požívat drogy a alkohol, v březnu drží svatý postní měsíc, oproti muslimům však mají povolenou jen jednu manželku. Zajímavé také je, že jim víra povoluje jíst jakékoliv jídlo. Nicméně se předpokládá, že v budoucnosti, kdy stravovací návyky celého lidstva přejdou na pokročilejší úroveň, se ze všech lidí stanou vegetariáni.

Zákaz askeze i mnišství 

Na konci života mají věřící sepsat závěť a nezapomenout si přát pohřeb v bahaistickém ritu. Ten by měl proběhnout nejdále hodinu cesty od místa smrti a tělo by pozůstalí neměli spálit, protože by to mohlo porušit přirozenou cestu nebožtíkovy duše. Co se týče majetku, věřící každoročně platí církvi 19 procent z toho, co mají nad životní minimum. Tyto peníze jsou určeny pro podporu církve, ale také na charitu, ve které se bahaisté velmi angažují. Zcela zakázaný je asketický život – lidé mají vykonávat prospěšnou a užitečnou práci, nesmí se živit žebrotou, a dokonce se ani stávat mnichy.

Vyznavače tohoto náboženského směru také učení zrazuje od angažování se v jakékoliv politické činnosti, která je považována za proradnou, korumpující a rozdělující společnost – bahaisté jsou tedy naprosto apolitičtí. I přesto je však některé země považují za hrozbu, zejména kvůli aktivnímu kázání své víry. Bahaismus je proto zakázán například v Iráku, Indonésii, Maroku a v několika dalších afrických a asijských zemích.

Bahaisté vybudovali po světě pouhých sedm chrámů, nejpompéznějším z nich je Lotosový chrám v Novém Dillí. Obvykle se totiž k náboženským setkáním používají jednotlivé domy věřících nebo různá společenská centra.

Jedním z příkladů úspěšného využití informací z leteckého průzkumu je například první bitva na Marně (5.–12. září 1914), kdy francouzský generál Joseph Gallieni úspěšně zaútočil na oslabené německé pozice na základě zpráv dodaných letectvem. Vzorově zafungovala také spolupráce britského dělostřelectva s leteckými pozorovateli během bitvy u Aisne (27. května–6. června 1918). Němci tehdy obsadili strategickou kótu, za kterou skryli vlastní baterie, nicméně přesné informace průzkumu způsobily, že císařským kanonýrům dopadaly na hlavy nepřátelské granáty s nezvyklou přesností. 

Na všech frontách

Na východní frontě během bitvy u Tannenbergu (26.–30. srpna 1914) ruský generál Alexander Samsonov trestuhodně ignoroval informace od carských pilotů, zatímco polní maršál Paul von Hindenburg se rozhodoval na základě poznatků leteckého a rádiového průzkumu. Rusové nakonec utrpěli zdrcující porážku a zoufalý Samsonov raději spáchal sebevraždu. Naproti tomu při plánování ruské ofenzivy v roce 1916 se generál Alexej Brusilov mohl spoléhat na mapy s precizně zanesenými pozicemi nepřítele díky snímkům dodaným leteckým průzkumem.

Pozorovatelé operovali také nad mořem a v této roli se uplatnily i vzducholodě (což se týkalo především Německa) či plovákové letouny a létací čluny. Kromě pátrání po nepřátelských lodích a řízení dělostřelecké palby plnila námořní průzkumná letadla i další úkoly, jako například střežení pobřežních vod, vyhledávání ponorek a minových polí. V prostoru Severního moře operovala britská i německá letadla, italské a rakouské létací čluny zase vzlétaly nad Jadran, letouny francouzského námořnictva se pak objevovaly především ve Středomoří. 

Königsberg na mušce 

Letecký průzkum se ukázal jako zcela nezbytný v případě potopení německého lehkého křižníku Königsberg, který se na počátku války ukryl před britským námořnictvem v deltě řeky Rufiji ve východní Africe. Jeho polohu odhalila osádka létajícího člunu Curtiss v listopadu 1914, v červnu 1915 pak Britové vyslali říční monitory Severn a Mersey, aby císařského korzára zničily. Plavidla doprovázely čtyři stroje letecké složky námořnictva (2× Caudron G.3, 2× Farman HF.20).

K prvnímu dělostřeleckému souboji německého křižníku a britských monitorů došlo 6. července 1915, ale přestřelka neměla vítěze, mimo jiné také pro nedostatky v řízení palby britských plavidel. Obě lodě totiž střílely současně a letci nedokázali rozlišit, čí je který zásah. Severn a Mersey se na dostřel vilémovského korzára vrátily 11. července. Tentokrát střílel každý monitor zvlášť, řízení palby z letadel probíhalo bezchybně a Königsberg šel nakonec ke dnu. Britové odepsali jeden farman, který zasáhla protiletadlová palba, jeho pilot však dokázal nouzově přistát.

TIP: Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

Průzkumné mise lze považovat za nejdůležitější druh operací zajišťovaných vojenskými letadly v době Velké války. Celkový počet pozorovacích letů z let 1914–1918 výrazně převyšuje součet všech ostatních leteckých operací uskutečněných v uvedeném období. O intenzitě leteckého průzkumu za první světové války svědčí fakt, že více než polovinu z osmdesáti vzdušných vítězství vybojoval legendární stíhač Manfred von Richthofen proti průzkumným letadlům. 

Saturn je planetou se spoustu výjimečností. Jednou z nich je i takzvaný Hexagon, velmi zvláštní uspořádání oblaků na severním pólu plynného obra, které má výrazný tvar šestiúhelníku. Jedna jeho strana přitom měří asi 13 800 kilometrů, čímž přesahuje rozměry planety Země. A stále nás nepřestává udivovat.

Britští vědci v čele s Leighem Fletcherem z Leicesterké univerzity nedávno analyzovali data meziplanetární sondy Cassini, která prostudovala mimo jiné i oblast severního pólu Saturnu. Nad Hexagenem objevili gigantický vír, a ten má opět tvar šestiúhelníku.

Hexagonální vír

Jak říká Fletcher, nově objevený vír perfektně sedí na tvar oblaků, které se nacházejí pod ním. Vědce to překvapilo. Vír sahá do výšky zhruba 290 kilometrů na oblaky Saturnu, čili do oblasti Saturnovy stratosféry. Podle dat sondy Cassini se vír objevil v roce 2014, když severní polokoule plynného obra přešla do období léta. Podobný letní vír přitom sonda předtím pozorovala u jižního pólu planety, ten ale neměl šestiúhelníkový tvar.

TIP: Slunovrat na Saturnu: Sonda Cassini zachytila blížící se příchod léta

Badatelé pozorovali šestiúhelníkový vír na Saturnu díky údajům z infračerveného spektrometru CIRS (Composite Infrared Spectrometer), který měla na palubě sonda Cassini. Jakmile si vír zobrazili, tak je fascinovalo, jak přesně odpovídá slavnému Hexagonu ve vrstvě mraků na severním pólu. Nový objev samozřejmě přinesl nové otázky. Jak je možné, že proudění v horních vrstvách atmosféry Saturnu vytváří právě takový tvar?

Automatický sušák na ruce působí dojmem fajn vynálezu. Kdo by chtěl jít z toalety s mokrýma rukama? Britští vědci ale v roce 2014 přišli se šokujícím zjištěním, že sušáky na ruce jsou vlastně něco jako biologické zbraně, které při sušení nedokonale umytých rukou proudem horkého vzduchu chrlí do okolí ohromná množství bakterií.

Vědci tehdy vycházeli ze svých laboratorních experimentů. Teď se vracejí s výsledky z testů, které uskutečnili v reálném prostředí v nemocnicích. Sušáky rukou testovali ve třech městech – ve svém domovském Leedsu, ve francouzské Paříži a v italském Udine, po dobu celkem 12 týdnů. Porovnávali přitom množství bakterií na toaletách, když byly používány horkovzdušné sušáky na ruce nebo zásobníky s papírovými ručníky.

TIP: Rezistence na antibiotika je stále horší: Spotřeba léků přesto nezadržitelně roste

Výsledky výzkumu hovoří jasně. Horkovzdušné sušáky na ruce způsobí, že v místnosti je mnohokrát více bakterií, než když si lidé osuší ruce papírovými ručníky. V Leedsu to bylo 22krát větší množství, v Paříži 33krát větší, a v Udine dokonce 100krát větší množství bakterií. V místnostech s horkovzdušnými sušáky na ruce přitom bylo také několikanásobně více obávaných multirezistentních bakterií zlatých stafylokoků MRSA. Vědci na základě výzkumu naléhavě doporučují, aby alespoň v nemocnicích byly instalovány pouze papírové ručníky.

Po celém světě přibývají solární a větrné farmy, jako houby po dešti. Je jasné, že přinášejí zelenou energii a šetří mnoho lidských životů, které by jinak byly zmařeny kvůli znečištění atmosféry. Pravdu mají ale ti, kteří říkají, že jak solární, tak i větrné farmy ovlivňují prostředí, v němž se nacházejí.

Některé takové vlivy solárních a větrných elektráren jsou pro prostředí nepříznivé. Ale za jistých okolností mohou příznivě zvýšit srážky a přinést vegetaci tam, kde dnes prakticky žádná neroste. Potvrzuje to nová studie amerických vědců.

TIP: Rozsáhlé větrné farmy v severním Atlantiku by stačily pro celou Zemi

Když na Sahaře vyrostou gigantické solární i větrné farmy, a zatím vše nasvědčuje tomu, že vyrostou, tak podle zmíněného výzkumu vzrostou průměrné srážky na Sahaře o 1,12 milimetru za den. Na první pohled to není mnoho, ale Sahara se prý díky tomu ve vlhkosti téměř vyrovná Řecku nebo Argentině. Tam, kde jsou dnes na Sahaře záplavy písku, prachu a kamení, by se v dohledné době mohla zazelenat vegetace.

O Vánocích roku 800 byl v chrámu sv. Petra v Římě korunován Karel Veliký císařem. Jeho říše byla ale už v roce 843 rozštěpena na východofranckou (budoucí Německo) a západofranckou (budoucí Francii). Přestože císařská koruna pak téměř sto let putovala z hlavy na hlavu, ztratila na území rozdrobeném na četná knížectví a království svůj význam. Karlova říše netrvalo dlouho, její legenda byla ale mocná. Kdekdo toužil jít v jeho stopách.

Ukázalo se, že je toho hoden Ota I. (912–973), který panoval nad východofranckou říší, ale také nad Lombardií a Lotrinskem a jehož autoritu posílilo vítězství nad maďarskými nájezdníky v bitvě na Lechu (955). Ota dovedně využil situace v Itálii a za pomoc, kterou poskytl papeži proti troufalému italskému králi Berengarovi, byl 2. února 962 korunován císařem v Římě. Co na tom, že si papež později uvědomil, že odměna za pomoc byla příliš štědrá. Běh událostí to už nemohlo změnit, císař získal formální moc i nad italskými státy.

Následník římského impéria

Udržet takový celek nebylo pochopitelně vůbec jednoduché a pro jeho zachování se symbióza náboženství a politiky velmi osvědčila, tam, kde docházely prostředky světské moci, měla slovo autorita církve. Otovi nástupci dělali všechno pro to, aby tato jednota nebyla narušena. Východofrancká říše se tedy přerodila v novou Říši římskou – Romanum Imperium. Začala se tak oficiálně nazývat až za panování Konráda II., prvního panovníka ze sálské dynastie, respektive od roku 1034. V 11. století také říše dosáhla maximálního rozsahu, a to když Konrád II. ovládl burgundská území za Rýnem (později Arelatsko), když bylo připojeno Braniborsko a Pomořany.

Od roku 1002 byly za součást říše pokládány poprvé také Čechy. Tehdy Vladivoj, dosazený na český knížecí stolec Boleslavem Chrabrým, zřejmě ve snaze upevnit své nejisté postavení přísahal v Řezně věrnost císaři Jindřichovi II., a ten mu obratně dal Čechy v léno. Morava, jakmile ji kníže Oldřich (1012-1034) natrvalo připojil k Čechám, vplynula do říše spolu s nimi, podobně později získaná Lužice a Slezsko.

Svatá říše

Neuplynulo mnoho vody a papežům se přestávalo líbit, že nemají svobodu jednání, jakou by chtěli, zejména že je nemyslitelné, aby císař dosazoval církevní hodnostáře. Války mezi ambiciózním papežem Řehořem VII. a Jindřichem IV. vešly do dějin jako boj o investituru. Po padesáti letech skončil zápas v roce 1122 Wormským konkordátem, jímž došlo k oddělení církevní a světské moci v říši. Preláti už nebyli „úředníky“ císaře. Starý systém, který založil Ota I., kdy se moc panovníka opírala o církev, se rozpadl. Nato Fridrich I. Barbarossa (1152–1190) začal systematicky budovat síť lenních vztahů, do níž začlenil i služebníky církve, říše dostala pro jistotu přívlastek sacrum – začala se nazývat svatou, aby se zdůraznil její vztah k církvi. Od 15. století se užíval rozšířený název Svatá říše římská národa německého, který se ale zprvu vztahoval jen na Němce, od 17. století byl víceméně chápán jako název celé říše. 

Císařská moc slábla a rostla moc říšských knížectví, která ale netoužila po suverenitě a chápala sílu celku. Pravidla uvnitř stanovila Zlatá bula (1356). Z říše se postupně stávala organizace federativního  rázu, což potvrdila volba Karla V. císařem v červnu 1519. Když se prý tento král španělský, vévoda burgundský a arcivévoda rakouský uvolil mluvit německy, dopouštěl se hrubých chyb. No co. Jeho jméno Němcům připomínalo Karla Velikého, za hlasy říšským knížatům dobře zaplatil a hlavně slíbil, že bude pouhým předsedajícím asociace jednotlivých knížectví. Vždyť konkurentem Karla V. byl tehdy francouzský král František I. toužící po císařské koruně! A to přece nemohli Němci dopustit, aby se císařství přeneslo z Německa do Francie. Vestfálský mír roku 1648 moc císaře omezil ještě víc – vládcové jednotlivých částí Svaté říše měli napříště právo vládnout na svém území „cuius regio, eius religio“ – čí země, toho náboženství. 

Imperiální epopej

„Lutherův triumf a volba Karla Pátého jasně prokázaly, že se německý národ plně rozvinul,“ uvádí Francis Rapp ve své knize Svatá říše římská národa německého. „Pociťoval, že říše je jeho posláním. Ta ze seskupení různých etnik vytvořila jeden lid; imperiální epopej dala vzniknout této jednotě… Říše stála u zrodu německého národa… Na úsvitu novověku měl každý Němec dvě vlasti: jednou z nich byla otčina, v níž se odehrávala jeho každodenní existence … druhou patria communis (společná vlast), Reich, říše, která byla svědkem velkých dnů, dnů ponurých i slavných.“

TIP: Proč padla mocná impéria: Římská říše, zaniklá chlouba starověku

Svatá říše římská trvala 844 let. Formálně zanikla roku 1806, kdy se Habsburk František II. po porážce říšských armád v bitvě u Slavkova vzdal titulu římský císař a rozhodl se nadále užívat titulu císaře rakouského. Rozsudek smrti říši podepsal Napoleon, když brzy nato vytvořil Rýnský spolek, do nějž vstoupily země na západním území říše. 

Období Výmarské republiky, která vznikla po první světové válce, se vyznačovalo nevídaným uvolněním společenských konvencí. Celá 20. léta se nesla ve znamení nevázané zábavy, divokých večírků – a drog. Středobodem volnomyšlenkářské kultury se stal Berlín: Jen v roce 1928 se v tamních lékárnách legálně prodalo 73 kilogramů morfia a heroinu, přičemž údajně až 40 % berlínských lékařů bylo na první zmíněné látce závislých. Také ilegální scéna se značně rozrostla. Heroin a další drogy se prodávaly na nárožích v centru metropole, a v okolí Friedrichstrasse dokonce existovala nefalšovaná opiová doupata, provozovaná čínskými imigranty. V ostatních velkých městech panovala podobná situace. 

Ve vyšší společnosti patřilo k dobrému tónu užívání kokainu, zatímco mezi veterány první světové války se rozšířila závislost na morfiu, která se u nich většinou rozvinula při léčbě v lazaretech. V Německu sice od roku 1929 platil zákon o opiu, jenž kromě samotné látky a z ní získávaných opiátů – morfia, kodeinu a heroinu – postihoval také užívání kokainu a konopí. Jeho prosazování však v praxi naráželo na značné komplikace.

Drogová velmoc

Země v té době také patřila k největším legálním producentům opiátů a dalších návykových látek. Mezi léty 1925 a 1930 vyrobila 91 tun morfia, tedy 40 % globální produkce. Společnosti Boehringer, Knoll a zejména Merck zároveň kontrolovaly 80 % legální světové výroby kokainu, používaného tehdy v medicíně jako lokální anestetikum. Například Peru prodávalo svou kompletní roční produkci surového kokainu, okolo pěti tun, německým firmám k dalšímu zpracování. Hotový kokain, morfium a heroin pak putovaly na export do celého světa.

Nástup nacistů k moci však přinesl konec volnomyšlenkářské výmarské kultury a nový režim postupoval vůči všem formám závislostí velmi ostře. Opiová doupata byla uzavřena, probíhaly zátahy proti drogovým dealerům a došlo i k drastickému omezení reklamy na alkohol a tabák. Občané měli úřadům hlásit své rodinné příslušníky a známé trpící závislostí na drogách, kterou nacisté – stejně jako ostatní závislosti – řadili mezi psychopatické poruchy bez možnosti vyléčení. Takové osoby nemohly uzavírat manželství a v extrémních případech je režim podrobil nucené sterilizaci, či dokonce eutanazii. 

Tabletky na povzbuzení

Na olympijských hrách v Berlíně roku 1936 dosáhli někteří atleti skvělých výsledků s použitím podpůrného prostředku prodávaného pod názvem Benzedrine. Jednalo se o krystalický metamfetamin se silnými povzbuzujícími účinky. Tento úspěch inspiroval berlínskou farmaceutickou společnost Temmler k vlastnímu výzkumu a Fritz Hauschild se svým týmem objevil novou metodu výroby metamfetaminů z přírodního efedrinu. Díky ní vznikl první německý metamfetamin, uvedený na trh pod obchodním názvem Pervitin. 

Látka byla nabízena v tabletách a injekčních ampulích a stala se obrovským hitem. Odborníci i veřejnost ji vnímali jako zdravotně nezávadný prostředek na povzbuzení, což podporovala i agresivní marketingová strategie firmy Temmler. Ta pervitin propagovala jako ideální řešení při vyčerpání, depresi, a dokonce i frigiditě. Měl rovněž pomáhat při léčení závislosti na kokainu a opiátech.

Není divu, že se výrobek rychle rozšířil. Byl volně prodejný, a tak jej brzy užívali příslušníci všech společenských tříd: univerzitní studenti při přípravě na zkoušky, dálkoví řidiči na cestách, strojvedoucí, dělníci v náročných provozech nebo písařky a telefonistky. Firma Hildebrand, výrobce energetické čokolády Scho-Ka-Kola, dokonce uvedla na trh pralinky s obsahem pervitinu, které si získaly velkou oblibu zejména u žen v domácnosti. 

Zázračný prostředek však zaujal i armádu. V září 1938 se pod vedením Otto Rankeho, přednosty Výzkumného ústavu branné psychologie při vojenské lékařské akademii v Berlíně, odehrály první testy nového přípravku. Navzdory slibným výsledkům se ovšem armáda stavěla zprvu k pervitinu odmítavě. Informace o jeho účincích se ale šířily mezi mladými vojenskými lékaři a mnoho příslušníků Wehrmachtu si stimulant opatřovalo soukromě. Oficiální místa pak jejich zkušenosti průběžně vyhodnocovala. Objevila se také první hlášení o negativních účincích, ale přišla příliš pozdě. Psalo se září 1939 a vypukla druhá světová válka.

Droga Blitzkriegu

Při tažení do Polska ještě armáda pervitin oficiálně neodebírala. U mnoha jednotek si jej však vojenští lékaři se souhlasem velitelů obstarali z běžné obchodní sítě a vydávali ho vojákům. Dostávali jej zejména řidiči tanků a dalších vozidel, kteří díky němu i v náročných podmínkách po několik dnů zvládali rychlé tempo postupu. Pochvalné reakce přicházely také od velitelů, jimž preparát pomáhal při stresu a vypětí. Podle jejich mínění bylo použití pervitinu klíčové pro úspěšné vedení bleskové války neboli Blietzkriegu. 

Počátkem roku 1940 proto armáda látku oficiálně přidala na seznam svých léčiv a vojenští lékaři obdrželi dokument, který popisoval její účinky, použití a doporučené dávkování. Vojáci měli brát jednu tabletu denně, při nočním nasazení pak dvě krátce po sobě, následované podle potřeby jednou až dvěma pilulkami po třech či čtyřech hodinách. Dokument předepisoval, že se má prostředek užívat k potlačení únavy, a to v situacích vyžadujících vysoké nasazení. Výjimečně mohl odsunout spánek i na víc než 24 hodin, ale poté musel voják dlouho odpočívat, jinak mu hrozilo zhroucení z vyčerpání. Současně s vydáním tohoto nařízení dostala firma Temmler objednávku na 35 milionů pervitinových tablet.

Sto kilometrů denně

Desátého května 1940 začalo německé tažení na západ. Po pouhých třech dnech dosáhl Wehrmacht francouzského Sedanu na hraniční řece Máze. Armáda tok záhy překonala a město dobyla – to vše s vydatnou pomocí pervitinu, vydávaného vojákům každý den. Právě jeho zásluhou dokázali řidiči tanků a dalších vozidel udržovat rychlé tempo postupu a zahánět únavu z dlouhé jízdy. 

Podle deníku již zmíněného profesora Rankeho měly právě osádky tanků užívat pervitin povinně, přičemž denní dávka činila až pět tablet. Důstojníci mohli brát preparát podle potřeby a vlastního uvážení a mnozí si pochvalovali, jak skvěle zahání únavu. Bez rozdílu se to týkalo „šarží“ v poli i členů generálního štábu. Také Luftwaffe vydávala pilotům pervitin bez podrobnějších instrukcí, a často tudíž docházelo k předávkování. Letci látce přezdívali Fliegersalz neboli „letecká sůl“, případně Göringpillen, tedy „Göringovy pilulky“.

Problémy ignorujte

Užívání pervitinu při tažení ve Francii však přineslo i první problémy. Preparát zvyšoval krevní tlak až o 25 %, což v několika případech především u starších důstojníků vyústilo až v infarkt a smrt. Další museli kvůli zhoršujícím se potížím se srdcem vyhledat lékaře. U mnoha vojáků se rozvinula závislost, projevující se vyčerpáním a depresemi. Nebylo divu: Prostředek se užíval nahodile, ve vysokých dávkách a mnohdy bez patřičného lékařského dohledu. Mužstvo o správném dávkování a návykovosti nic netušilo, a vojenští lékaři dokonce neměli k dispozici ani ucelené materiály o negativních účincích látky. Pro civilisty byl přitom přípravek už od listopadu 1939 dostupný pouze na předpis a Říšský zdravotní ústav ostře varoval před jeho neuváženým užíváním. 

Dvanáctého června 1941 se sice pervitin zařadil do výčtu látek, na něž se vztahoval říšský zákon o opiátech, a byl tak oficiálně prohlášen za omamný jed – jenže pro armádu nařízení neplatilo. Vojenské dodávky tudíž nerušeně pokračovaly a firma Temmler vyráběla pervitin pro Wehrmacht i Waffen-SS po celou válku. Ještě koncem roku 1944 u ní armáda objednala další čtyři miliony tablet. 

Ústupové boje i vyčerpávající noční přesuny kladly na vojáky extrémní nároky a stimulant v podobě metamfetaminu se stále zdál být nejlepším řešením. Jenže mnoho frontových veteránů trpělo kvůli dlouhému užívání pervitinu psychotickými stavy a během dovolených se u vojáků často projevovaly abstinenční příznaky. Chyběla přitom jakákoliv metodika pro vhodný postup v podobných případech. Teprve v červenci 1944 se konala odborná konference vojenských lékařů a farmaceutů zaměřená na užívání povzbuzujících prostředků, především pervitinu. 

Veselí námořníci

I když negativní účinky látky vešly ve známost, vědci s ní nadále experimentovali. Zjistili například, že podá-li se raněným kromě morfia také metamfetamin, podněcuje to jejich vůli k uzdravení, a to i v případě úplného psychického vyhoření nebo posttraumatického šoku. Kriegsmarine zas v březnu 1944 dala svým farmaceutům za úkol připravit nový prostředek pro příslušníky tajných jednotek vyzbrojených miniponorkami Neger a Biber. Očekávalo se, že posádky budou plnit úkoly s obrovským vypětím sil, a bylo proto nutné je vhodně povzbudit. 

Štábní lékař námořnictva Gerhard Orzechowski přichystal deset preparátů, označených D-I až D-X. Skládaly se ze směsi eukodalu, kokainu, pervitinu a dikodidu, syntetického opiátu blízkého kodeinu. V každém se nacházel jiný poměr těchto látek a v dubnu 1944 je otestovala padesátka dobrovolníků z výcvikové základny Blaukoppel poblíž Lübecku. 

Nejlépe dopadla verze D-IX. Měla však výrazné vedlejší účinky v podobě třasu rukou a krátké euforie, po níž následoval pocit podobný kocovině spojený s ochablostí svalů. Řečeno slovy narkomanů, po krátkém „rauši“ přišel velmi razantní „dojezd“. Přesto padlo rozhodnutí zavést látku do praxe. O nové pilulky okamžitě projevily zájem také jednotky SS a SS-Sturmbannführer Otto Skorzeny odebral pro potřeby zvláštních operací tisíc tablet. Při operačním nasazení miniponorek však preparát D-IX zcela selhal: Dvě třetiny plavidel se z akce vůbec nevrátily a námořníci, kteří přežili, sváděli neúspěch z velké části právě na vedlejší účinky stimulantu.

Šlapat a šlapat

Nezdar přiměl lékaře námořnictva k dalšímu výzkumu. V listopadu 1944 začaly pokusy s přípravkem určeným primárně pro dvoučlenné posádky miniponorek Seehund a zodpovídal za ně šéflékař programu Hans-Joachim Richert. Cílem bylo nalézt látku, jež by námořníky udržela i ve stísněných podmínkách vzhůru a svěží po čtyři dny, tedy po předpokládanou dobu průměrného nasazení. Pokusy probíhaly s vysokými dávkami soli kokainu (cocainum hydrochloricum) v tabletách či se značným množstvím pervitinu nebo kokainu ve formě žvýkaček. 

Část experimentů Kriegsmarine se odehrála také v koncentračním táboře Sachsenhausen. Námořnictvo tam využilo již probíhající testování vhodného syntetického materiálu pro výrobu podrážek: Vybrané komando vězňů pochodovalo se zátěží po speciální dráze, na nohou měli boty s pokusnými syntetickými podrážkami a sledovalo se, jak dlouho který materiál vydrží. 

TIP: Tišitel duševní bídy: Kokain byl v dobách první republiky drogou číslo jedna

Námořní lékaři si tyto nebožáky na tři noci „vypůjčili“, rozdělili je do tří skupin a každé aplikovali vysokou dávku jedné ze zkoumaných drog. V případě pervitinu šlo o sedminásobek běžného množství. Poté vězni museli celou noc pochodovat po dráze. Zjistilo se, že jim stimulanty umožnily neúnavně šlapat až do rána, kdy se zhruba po osmi hodinách chůze většina z nich zastavila kvůli bolestem chodidel. Experiment však pokračoval ještě další dvě noci, přičemž pokusné osoby zůstaly pod vlivem podaných preparátů po celou dobu vzhůru.

Těžké komplikace

Testy sice skončily zdárně, ale praxe mnoho pozitivních výsledků nepřinesla. Miniponorky Seehund se operačně nasazovaly od konce roku 1944 až do května 1945, kdy útočily zejména v ústí Temže a v průlivu La Manche. Vykonaly 142 operačních plaveb, při nichž potopily osm lodí. Vlastní ztráty naopak činily 35 miniponorek, z čehož většina připadala na mechanické závady či nepřátelské akce, ale někdy byly na vině i stimulanty. 

Členové posádek, kteří přežili, například vypovídali, že trpěli halucinacemi. Jeden z námořníků údajně viděl, jak zařízení ponorky mění barvy a pulzuje, před jiným se na širém moři náhle zjevily městské domy. Někdy tyto psychické stavy vedly i k těžké nevolnosti či dezorientaci, což se s vojenskou službou pochopitelně neslučovalo. 

Legendy o lidech, kteří po smrti vstávají z hrobů a přežívají díky konzumaci cizí životní síly, pocházejí – podobně jako příběhy o vlkodlacích – z celého světa. První doklady o  podezírání určitých osob z nekalé činnosti vůči zdravotnímu stavu zbytku populace známe už z paleolitu. Na pohřebištích archeologové čas od času nacházeli kosterní pozůstatky, vybavené zvláštními opatřeními: nebožtík byl svázán do kozelce a poblíž těla ležely předměty, jež měly s běžnou pohřební výbavou pramálo společného – vypadaly spíše jako nástroje k probodávání částí trupu. Vědci předpokládají, že šlo o „pojistky“ proti nežádoucímu návratu do světa živých.

Jak se stát vampýrem

Co vlastně znamená samotné slovo „vampýr“, není zcela jasné. Snad má původ ve východoevropských jazycích a odvozuje se od kmene „pít“, možná jde o turecký výraz pro čarodějnici. V 18. století  tento pojem zdomácněl díky kontrole části Balkánu Rakouskem i v  západní Evropě a o sto let později se zde prostřednictvím románu Dracula rozšířil masově.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

K nařčení z vampyrismu stačilo leckdy velmi málo. Narodilo se dítě, které vypadalo jinak než běžný novorozenec? Mělo zuby, chyběly mu prsty, nebo mu na hlavě zbyly kusy plodové blány? Vypadal někdo nezdravě, měl dlouhé zuby a zarudlou pokožku? U takových lidí se automaticky předpokládalo, že se v budoucnosti stanou upíry.

Vampýry se podle středověkých názorů často stávali sebevrazi, poněvadž tento akt byl – podobně jako vražda – posuzován jako smrtelný hřích. Tradice uvádí i možnosti přenosu vampyrismu – k tomu, aby se zrodilo nové nebezpečí pro společnost, prý stačil pouhý pohled, jímž o údajného vampýra zavadila těhotná žena, o pokousání takovým stvořením ani nemluvě.

Klasickou ukázkou, jak si získat reputaci vampýra, se stal případ, jenž se odehrál během let 1726 – 1731 v jižním Srbsku, tehdy „horké“ oblasti blízko rakousko-tureckých hranic. Spolu s četnými přistěhovalci z turecké části Srbska se v městečku Medveďa na rakouském území usídlil i Arnaut Pavle. Roku 1725 se tento hajduk, sloužící předtím v oblasti dnešního Kosova, zabil pádem z vozu. Jeho smrt by patrně nikoho nezajímala nebýt toho, že měsíc po pohřbu se přihlásilo několik lidí se svědectvím, podle něhož měli být dotyčným napadáni.

Do celé věci se okamžitě vložily úřady; všichni postižení totiž během krátké doby za nejasných okolností zemřeli. Pavle si navíc už za svého života vybudoval dosti podivnou pověst: s člověkem, který o sobě tvrdí, že byl dříve napaden vampýrem a léčil se pojídáním půdy z jeho hrobu, nemohlo být vše v pořádku. Při nařízené exhumaci pověřená komise zjistila, že Pavleho tělo nepodlehlo rozkladu, ba naopak: mrtvý voják měl místo starých nehtů nové a zdálo se, že mu opět narostly i vlasy a vousy. Pokožka se navíc vyznačovala narudlou barvou a v ústech komisaři nalezli krev. Vše podle tehdejší víry ukazovalo na jediné: Pavle se po smrti stal upírem. 

Nemrtvá stvoření

Většinu případů vampyrismu charakterizuje společný jmenovatel – nemrtvost. Jak si lidé stvořili nemrtvé? Lví podíl na původu tohoto jevu mají nálezy nerozložených ostatků, zvláště pokud takový jev doprovázely zvláštní okolnosti. Přitom nejde o nic mimořádného – v době „upířího šílenství“ ještě nebyl znám průběh rozkladných procesů v mrtvém těle, jejž navíc mohou ovlivnit i specifické půdní a atmosférické podmínky. Zdrojem, živícím pověsti o nemrtvých, se stávaly také scény, kdy noční chodec spatřil na odlehlém místě „přízrak“ – nejspíše člověka, kterého choroba či postižení donutily k žití v temnotě.

Značnou měrou se o vznik mýtů o živoucích mrtvých nevědomky zasloužili i lidé, kteří se stali oběťmi mezer ve znalosti klinických stavů – nešťastníci pohřbení zaživa. Lékaři totiž až do 19. století nedokázali rozeznat skutečnou smrt od kómatu, není tedy divu, že se domnělý nebožtík nezřídka v rakvi probral a snažil se za každou cenu osvobodit.

TIP: Gerard van Swieten: Muž, který se postavil strachu, bludům a pověrám

Spojení slov „vampýr“ a „nemrtvý“ nemuselo platit vždy. Dokládá to aféra z 15. století, kdy se postrachem skotského kraje Midlothian stala rodinná tlupa vedená jistým Sawneym Beanem. Její členové přepadávali pocestné a živili se jejich masem a krví, dokud jejich více než pětadvacetiletému řádění neučinil přítrž soud. Tento a mnoho dalších případů nekrofilie a kanibalismu byl považován za zvláštní druh vampyrismu, kdy lidským stvůrám nebylo třeba podstoupit fázi smrti a opětovného probuzení do tohoto světa.

Život tučňáků v Antarktidě není snadný. Svědčí o tom i nedávný objev masového hrobu s mnoha mumifikovanými tělíčky tučňáků, který vědci nalezli u pobřeží východní Antarktidy. Příběh těchto tučňáků ukazuje, co mohou v těchto končinách napáchat prudké změny klimatu.

Na objeveném hřbitově pod vrstvami sedimentů leží stovky a stovky mumifikovaných tučňáků kroužkových, kteří zde zahynuli při dvou událostech. K jedné z nich došlo asi před 750 lety a ke druhé před 200 lety. Příčinou tehdy bylo období s mohutnými srážkami, ať už sněhovými nebo dešťovými, které vedly k záplavám, erozi a ztrátám míst vhodných ke hnízdění tučňáků.

TIP: Tragédie v Antarktidě: Tisíce mláďat tučnáků zahynuly hlady

Většina z mrtvých tučňáků v masovém hrobě jsou mláďata. Nejsou totiž chráněna peřím dospělých tučňáků. Když přišly silné deště, mláďata opakovaně promokla, onemocněla a nakonec zahynula. Soudobé klimatické trendy v Antarktidě přitom podle odborníků vedou právě k silnějším a častějším srážkám, což by mohlo tučňáky kroužkové v blízké budoucnosti dramaticky postihnout.

Německá společnost Elektra Solar vyvíjí velký solární letoun pro dlouhodobé lety ve velkých výškách. Nedávno úspěšně otestovali prototyp takového letounu Elektra Two Solar OPS během autonomního letu s novým autopilotem.

Letoun úspěšně autonomně vzlétl, chvíli létal kolem letiště, a pak zase autonomně přistál. Stroj není přitom žádný drobek. Jeho křídla mají rozpětí 24,8 metru a poskytují prostor pro solární baterie o rozloze 22,5 metrů čtverečních. Tyto baterie pohánějí elektrický motor o výkonu 32kW. 

TIP: Konec Aquily: Facebook zařízl vývoj dronu pro přenos internetu

Letoun Elektra Two Solar OPS má dvojitě zálohovaný pohon a trojitě zálohované řízení, kvůli spolehlivosti a hlavně bezpečnosti provozu. Autonomní řízení zajišťuje autopilot s důmyslnými algoritmy umělé inteligence. Během testů byl sice v kabině lidský pilot, aby v případě potřeby převzal řízení, v budoucnu budou ale takové letouny létat samy. Za pár let zřejmě bude ve stratosféře, kam podobné stroje míří, hustý provoz.