Jako meteorit označujeme zbytek po jasném meteoru (světelném atmosférickém jevu), který přežije průlet atmosférou a dopadne až na Zemi. V pravém slova smyslu se tedy jedná o „kámen z vesmíru“. Jeho prapůvodcem je nejčastěji úlomek (meteoroid) některé z planetek, jichž se v naší soustavě nachází nepočítaně. Objekt čelí v zemském ovzduší doslova pekelným podmínkám: Třením při vysoké rychlosti se jeho povrch prudce ohřívá a odpařuje, a drtivá většina těles proto průlet nepřežije. 

TIP: Usmrtil indického řidiče skutečně meteorit? Bylo by to nejspíš poprvé v historii

Poznat meteorit však není snadné: V důsledku tavení je hladký, tmavý a sklovitý, a připomíná strusku z vysokých pecí. Bezprostředně po pádu je horký, postupně ovšem chladne. Definitivně lze o vesmírném původu kamene rozhodnout až na základě mineralogické analýzy v laboratoři. Jiným způsobem meteorit bezpečně nepozná ani odborník, natož náhodný nálezce. 

Dodnes se můžeme setkat s disciplínami, v nichž ženy nezávodí vůbec, nebo jen zcela výjimečně. Například nejslavnější etapový závod v cyklistice, Tour de France, absolvují od počátku pouze jezdci. V 80. letech se sice objevil pokus uspořádat podobnou soutěž pro dámy, úspěch však neslavil.

Ve většině sportovních odvětví navíc stále panují poměrně výrazné rozdíly v náročnosti jednotlivých soutěží. Například při plavání ve volném stylu závodí muži na olympijských hrách na vzdálenost 1 500 m, zatímco jejich protějšky plavou „jen“ polovinu, konkrétně 800 m. V atletice neexistuje ženská varianta desetiboje, místo toho se dámy účastní soutěží v sedmiboji: Oproti mužům chybí hladký sprint na 100 m, běh na 1 500 m a hod diskem – tyto disciplíny jsou pro ženy určeny pouze jako samostatné sporty. A obdobných příkladů bychom mohli jmenovat víc.

Když ženy překvapí

Historie už přitom byla svědkem několika kuriózních případů, kdy v regulérních závodech ženská účastnice zvítězila nad výhradně mužskými protivníky. V roce 1975 se tak třeba proslavila americká boxerka Jackie Tonawanda, když před zraky televizních diváků suverénně knokautovala Larryho Rodaniu – a to jí bylo 42 let. Kromě ringu došlo k exhibičním kláním mezi pohlavími opakovaně rovněž na tenisových kurtech, a přestože většině z nich jasně dominovali muži, několikrát zavládla i ženská radost. Legendární vítězství slavila v roce 1973 Američanka Billie Jean Kingová, když ve třech setech porazila někdejší světovou jedničku Bobbyho Riggse. 

Ženy čas od času překonají muže také v řadě dalších oblastí – a to i takových, jež zosobňují „chlapskou“ touhu bojovat a riskovat, jako například v zápase či v automobilových závodech. Pokud bychom ovšem měřili síly a schopnosti průměrných mužů a srovnali je s výkonem běžných žen, vítězi budou s téměř stoprocentní jistotou první jmenovaní.

Klíčová je stavba těla

Zhruba do dvanácti let zůstává přitom výkonnost všech dětí stejná, takže chlapci i dívky mají při vzájemných soutěžích tutéž šanci na vítězství. Teprve po nástupu puberty se situace mění ve prospěch mladých mužů. Ti začnou své vrstevnice překonávat i v případě, že podstupují identickou tréninkovou zátěž. Ženy absolvující intenzivní trénink pak mohou zvítězit pouze tehdy, nemá-li jejich soupeř žádnou fyzickou kondici.

Projeví se totiž přirozené fyziologické dispozice, které mužům propůjčují větší svalovou sílu, a tudíž i lepší uzpůsobení k podávání sportovních výkonů. Základní rozdíl tkví už ve stavbě těla: Například ve sprintu nedokážou ženy vyvinout takovou rychlost, protože mají širší boky a nohy nepatrně prohnuté „do X“. Končetina tak musí opsat delší oblouk, což se sice ve výsledném čase projeví zdánlivě zanedbatelně, ale při běhu na krátké vzdálenosti hrají i rozdíly v řádu desetin sekundy zásadní roli. 

V běžeckých disciplínách mají muži průměrně o 11 % lepší výsledky a ještě nápadněji vynikají při vrhačských soutěžích (19 %). Údajně nejblíž jsou si obě pohlaví v plavání, kde panuje rozdíl asi jen 9 %. V tomto případě ovšem nehovoří ve prospěch žen svaly, nýbrž hydrodynamický tvar postavy, který jim umožňuje lépe překonávat odpor vody.

Za vším hledej hormony

Za mužskou sportovní nadvládu může v největší míře pohlavní hormon testosteron. V malém množství jej sice vyrábějí i vaječníky, u mužů je však jeho produkce až 16× vyšší. Steroidní molekuly vznikající ve varlatech jsou z hlediska sportovní výkonnosti nezbytné především pro zvýšení objemu muskulatury: Proto má průměrný dospělý muž v dolní části těla až o polovinu víc svalů než běžná žena, a v oblasti paží a hrudníku jde dokonce o 80 %. Mužské kosterní svalstvo kromě toho sestává z delších vláken, takže jsou jeho kontrakce rychlejší a silnější. Ruku v ruce s tím jdou například mohutnější kosti či přirozeně vyšší podíl červených krvinek schopných vázat větší množství kyslíku, a usnadňovat tak dýchání při výkonu. Nezbytným předpokladem k porážce soupeře či překonání určitého limitu je i dostatečná motivace vyhrát – a také zde se testosteron uplatní: Jeho účinky se spojují s agresivním chováním či bojovností. 

Úspěšnými atletkami se tak často stávají ženy, u nichž mohou lékaři zjistit nezvykle vysokou hladinu testosteronu: Některým z nich koluje v těle dokonce víc tohoto hormonu než mužům (otázka pro dopingové komisaře samozřejmě zní, zda přirozeně, či uměle). Podle Mezinárodní atletické federace (IAAF) má popsanou výhodu až 7 ‰ vrcholových atletek. Zdá se to málo, ale je to stále 140× víc než u běžné populace. 

Nejznámější je zřejmě jihoafrická běžkyně na 800 m Caster Semenyaová, u níž lékaři diagnostikovali tzv. hyperandrogenismus – její organismus uvolňuje oproti normálním ženám trojnásobek testosteronu, a kromě vyšší výkonnosti se tak mužům velmi blíží i svým vzezřením. Mimo jiné právě její případ motivoval Federaci k zavedení nového pravidla: Při běhu na vzdálenosti mezi 400 a 1 500 m platí pro ženy od letošního listopadu povinnost regulovat množství testosteronu uměle. Podle sportovních lékařů by uvedené nařízení mohlo Semenyaovou na 800m trati zpomalit i o sedm sekund.

V novém těle

Podobné kontroverze jako Caster Semenyaová vzbuzují sportovci, kteří prošli změnou pohlaví – zvlášť pokud se muž rozhodne stát ženou, přičemž si navzdory zákroku uchová řadu typicky mužských dispozic. Postaví-li se pak taková účastnice na start mezi „běžné“ ženy, její šance na vítězství jsou pochopitelně výrazně větší. Kupodivu nejde o zcela novou záležitost: První takový případ se odehrál před více než čtyřiceti lety v tenisovém prostředí. Richard Raskind prožil čtyři dekády jako muž, načež se v roce 1975 rozhodl pro operaci a stal se Renée Richardsovou. 

Úspěšná hráčka se nakonec probojovala až na 22. místo světového žebříčku, po skončení kariéry se ještě nějakou dobu pohybovala v tenisovém prostředí a působila mimo jiné jako trenérka české legendy Martiny Navrátilové. Její cesta na kurty však nebyla jednoduchá: Ženská tenisová federace (WTA) jí totiž nechtěla umožnit účast na turnaji US Open v roce 1977. A dokonce i všem ostatním hráčkám nařídila podrobit se povinnému chromozomálnímu testu pohlaví. Richardsová podala proti WTA žalobu k soudu a uspěla.

Dnes je zřejmě nejznámější transgenderovou sportovkyní Fallon Foxová, americká reprezentantka ve smíšených bojových uměních MMA. Narodila se jako chlapec, v 31 letech však podstoupila změnu pohlaví. Krátce nato zahájila úspěšnou sportovní kariéru a ostatní kolegyně celé dva roky doslova „drtila“, než v roce 2013 tajemství svého úspěchu odhalila. Dočkala se odsouzení soupeřů i fanoušků, přesto dál závodí a překonala už šest ženských rekordů. 

Rekordmanky ve vytrvalosti

Ve výčtu disciplín, kde testosteron umožňuje jednoznačně vynikat silnějšímu pohlaví, na první pohled převládají rychlostní či silové obory. Zamíříme-li ovšem mezi sporty vyžadující nejen špičkové svalstvo, zjistíme, že mužská dominance nemusí být vždy automatická. A nejde jen o střelbu nebo třeba jezdectví, kde je kromě fyzičky potřeba i soustředění a jemná motorika.

Několik nedávných vědeckých studií poukázalo na zajímavý fenomén: Ženy překvapivě často předčí své mužské protějšky při překonávání extrémních vzdáleností, například v dálkovém plavání či maratonech. Samostatnou kategorii tvoří ultramaratonské tratě, kde není závodnice na stupních vítězů výjimkou, a to ani ve vyšším věku. Pokud už se dámy k podobně náročnému podniku odhodlají, triumfují překvapivě často. 

Za všechny jmenujme Pamelu Reedovou, historicky první vítězku ultramaratonu v kalifornském Údolí smrti: 217 km dlouhý závod je považován za nejobtížnější na světě a zvládnout ho trvá víc než 24 hodin. Arizonská běžkyně to v letech 2002 a 2003 dokázala nejrychleji, překonala i všechny muže, a přitom tehdy již oslavila 40. narozeniny.

TIP: Velký návrat po 50 letech: První žena Bostonského maratonu opět na startu

Statistické srovnání odhalilo, že většina maratonců ve druhé polovině závodu zpomalí, průměrně o 12–16 %. U žen je však uvedený podíl výrazně nižší, a čím delší trať, tím pravděpodobněji protnou cílovou pásku jako první. Díky mírně odlišné stavbě svalových vláken totiž déle udrží konstantní rychlost. Muži sice zpravidla vyrazí rychleji, ale dřív se unaví a nápadněji zpomalí. Roli však zřejmě hraje i řada dalších faktorů, například tuková tkáň: Vyšší podíl tukových buněk se po několika desítkách kilometrů může u žen projevit jako strategická zásoba energie. 

Budou jednou ženy lepší?

Zároveň platí, že se ženská i mužská výkonnost od počátku měření, tedy zhruba posledních sto let, soustavně zvyšuje – a trend bude nejspíš pokračovat. Již několik vědeckých studií se zabývalo potenciálními výsledky, jichž by mohl člověk při optimálních podmínkách dosáhnout. Hovoří se například o tom, že „stovku“ lze teoreticky zaběhnout za 9,29 sekundy (současný rekord Usaina Bolta je o 29 setin vyšší) a oštěpem by mohli atleti hodit až 106,5 m (Jan Železný drží prvenství s 98,48 m). 

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

Podle vědců se maximálních výkonů dočkáme kolem poloviny století. Potom už nebudou diváci na stadionech svědky žádných překvapení, neboť naše tělo zkrátka víc nedokáže. Budoucnost sportu se však možná ponese ve znamení jiné změny: Pokud jsou závěry uvedených prací přesné, pak vedle sebe budou jednou na startovní listině nejspíš figurovat závodníci obou pohlaví. Studium výkonnostních limitů totiž poodhalilo ještě jiný zajímavý fakt – ženy dokážou své rekordy překonávat daleko rychleji než muži. Podle časopisu Nature Communications tak budou v první polovině 22. století schopné předčit své protějšky ve všech běžeckých disciplínách. 

Jisté vlaštovky se ovšem objevují už nyní. Například ve zmiňovaných ultramaratonských závodech se loni přepisovaly tabulky víc než o hodinu. Postarala se o to Američanka Camille Herronová, když v rekordním čase zvítězila ve stomílovém klání v Jižní Africe. Nejlepší muž za ní zaostal o 20 minut a její čas byl o 63 minut rychlejší než stávající ženský rekord. Znamenalo to mimo jiné, že se celých 12 hodin pohybovala v náročném terénu průměrnou rychlostí 4 km/h. 

Budoucí královna se narodila 2. listopadu 1755 rakouské císařovně Marii Terezii. Krásná, jemná, spontánní, okouzlující princezna byla v necelých patnácti letech provdaná za francouzského následníka trůnu, o rok staršího Ludvíka. Jejich vztah byl zpočátku komplikovaný, zejména proto, že mladí manželé měli potíže s intimním životem, tedy abychom byli zcela konkrétní – ještě několik roků od svatby mezi nimi doslova žádný intimní život neexistoval.

Až po sedmi letech si královnin starší bratr Josef II. s oběma promluvil a zjistil, že Ludvíka trápí tzv. fimóza, čili deformace předkožky. Tu odstranil jednoduchý chirurgický zákrok. Ne, že by se vztah krále a královny rázem změnil v uragán vášní, ale ti dva se postupně stále těsněji sbližovali. Byli přinejmenším blízkými přáteli a měli se rádi. Král ale musel vládnout a jeho žena si hledala jinou zábavu. Jaký byl její běžný harmonogram?

Takový obyčejný den

Marie Antoinetta byla od prvních dní manželství v podstatě zajatkyní francouzského dvora. Každý její krok byl pozorně sledován. Její první ranní zívnutí pro ostatní znamenalo jasný začátek každodenního rituálu. Do Antoinettiných komnat přiběhly garderobiérky s košem spodního prádla, kapesníků a ručníků. Šaty si královna vybírala podle obrázkové knížky, ve které byly nakresleny všechny modely, které měla k dispozici. Pak sloužící přivezli vanu k ranní koupeli. Stydlivá panovnice se do ní nořila oblečená do dlouhého flanelového pláště se lněnou podšívkou. Před očima služebných ji chránila zástěna.

Horkou čokoládu či kávu pak snídala v posteli oblečená do taftového župánku. Po jídle přijímala návštěvy, na pár minut denně mimo jiné i svého manžela. Teprve kolem poledne začínala královnina velká toaleta, během které také vyřizovala různá akta a oficiální žádosti. Před obědem se konala velká mše. Antoinetta obědvala s manželem, její dvorní dámy přihlížely. Obvykle šlo o zábavný rituál plný smíchu. Posléze královna v méně formálním oděvu ve svých komnatách hrála na harfu a přijímala návštěvy. K večeru se pak procházela nebo projížděla na koni. Po večeři ještě navštěvovala přátele.

TIP: Výchova na dálku: Marie Terezie jako „vládnoucí matka”

Je nutno říct, že královna nebyla zrovna zapálenou ctitelkou pořádku a čistoty. Netrápilo ji, že její komnaty ve Versailles soustavně ničí její dva mopslíci, ani ona sama na úklid nedbala. Z vyjížděk se vracela zablácená a ucouraná. Obklopoval ji prý neustálý zápach. Zaháněla ho tím, že ve svých komnatách měla stále náruče čerstvě nařezaných květin a v porcelánových miskách nechávala odpařovat vonné olejíčky. 

Archeologové si připsali úžasný objev v Jihoafrické republice. Podařilo se jim nalézt doposud nejstarší známou lidskou kresbu. Dávní lidé ji vytvořili před více než 70 tisíci lety. Jsou to čáry na kameni, které jsou načrtnuté červeným okrem.

Hashtag z doby kamenné

Šťastní vědci narazili na tento kámen v jeskyni Blombos, která se nachází na jižním pobřeží Jihoafrické republiky. Badatelé věří, že tehdejší lidé používali jeskyni jako dočasné přístřeší, po dobu jednoho dvou týdnů. Podle vědců jde také o doklad, že byli schopni abstraktního myšlení.

TIP: Archeologové vystopovali neandertálského umělce podle havraní kosti

Nejstarší kresba do jisté míry připomíná hashtag (#) doby kamenné. Symbol tvoří šest čar překřížených se třemi dalšími čarami. Podle všeho jde o část původně mnohem větší kresby. V jeskyni Blombos se našlo množství lidských artefaktů, starých 70 až 100 tisíc let. Je mezi nimi i cosi, co velmi připomíná malířské náčiní. Souprava nástrojů obsahuje dvě mušle, které jsou vyplněné okrem, velmi podobným tomu, který byl použit na zmíněnou kresbu.

Představte si scénu z nepříliš vzdálené budoucnosti, ve které se patřičně majetní turisté vypraví na oběžnou dráhu. Úspěšně vzlétnou s kosmickou lodí, žertovně poletují ve stavu beztíže a přemýšlejí, jak by mohli důstojně oslavit svůj vesmírný výlet. 

Francouzský výrobce šampaňského, společnost Mumm na vesmírné turisty myslí už teď. Najali si designéra Octave de Gaulla, aby jim pomohl vyvinout šampaňské, které je co nejpodobnější klasickému perlivému moku a lze je konzumovat ve stavu beztíže.

Šampaňské míří do vesmíru

Teď už mají k dispozici prototyp, který je výsledkem tří let vývoje. Jde o dvoukomorový obal, který obsahuje šampaňské a také ventil, který se ovládá prstem. Když si někdo chce připít ve vesmíru, stiskne ventil a tlak oxidu uhličitého vytlačuje ven malá množství nápoje v podobě pěny.

TIP: Magnetické nanočástice by mohly spasit nedobře chutnající víno

Proužek hliníku zajistí, aby se pěna nerozutekla po kosmické lodi, kde by mohla zlikvidovat zařízení za mnoho milionů dolarů. Pak už jenom stačí pochytat šampaňské do speciálních skleniček a vychutnat si svůj drink poté, co se pěna v ústech promění v klasické šampaňské. Podle astronauta Jean-Francois Clervoye, který nápoj vyzkoušel na palubě letounu, kde se parabolickým letem vytváří stav beztíže, je tohle šampaňské při nulové gravitaci skutečně magickým zážitkem.

Čs. společnost, zaskočená a konfrontovaná s okupačními jednotkami, se uchýlila k pasivnímu odporu, kde převládalo tvoření a šíření různých letáků, transparentů a psaní nápisů na různých veřejných místech. V srpnu 1968, ale i předtím (a hlavně potom), kromě výše popsaných projevů odporu vůči násilí a nespravedlnostem komunistického režimu a přítomnosti okupačních armád kolovalo ve společnosti mnoho vtipů. Vedle toho se skandovala hesla, objevovaly se říkanky, ale také se třeba nosily trikolory v čs. barvách. Pojďme si ukázat alespoň zlomek toho, co vzniklo v pohnutých srpnových dnech roku 1968. 

Legální sdělovací prostředky 

Jednou ze základních starostí okupantů bylo umlčení a ovládnutí všech tehdejších médií, tedy tisku, rozhlasu a televize. To se díky obětavosti jejich pracovníků dlouho nedařilo, tedy s výjimkou televize. Občané se tak po celý zbytek srpna hlavně z rozhlasu a z tisku dovídali, co se děje nejen doma, ale i v zahraničí.

Snahy okupantů získat posluchače pro stanici VLTAVA vysílající z východoněmeckých Drážďan, stejně jako pokusy o distribuci vlastního tisku skončily fiaskem. Většina lidí namísto toho „lovila“ v éteru takzvané svobodné vysílače, jež dílem přejímaly vysílání legálního rozhlasu a také přinášely relace k místní situaci. Mnozí navíc vyhlíželi dobrovolné kolportéry legálního celorepublikového i regionálního tisku, kteří několikrát denně s auty a motorkami vyráželi neohroženě do ulic okupovaných měst. 

Okupační propaganda 

Na údajnou kontrarevoluční propagandu čs. občanů se snažila reagovat propagandou i „kontrapropagandou“ především Sovětská armáda. Tisíce a tisíce letáků, tiskovin a brožurek vojáci s nevalným úspěchem rozdávali mezi lidi, nebo je násilím k dalšímu rozdávání nutili. Též vylepovali plakáty a také ponechávali balíky novin a letáků na ulicích, nebo je nad městy rozhazovali z letících vrtulníků.

Nemnoho z nich se dochovalo, protože lidé je s oblibou okamžitě strhali ze zdí, spálili, pošlapali či jinak umazali a znehodnotili, případně odevzdali na VB a národní výbory. Jejich náměty – na rozdíl od mnohých československých protějšků – originalitou zrovna nevynikaly. Zpravidla se v nich poukazovalo na společné vazby a socialismus, na oběti přinesené Sovětským svazem při osvobozování Československa během druhé světové války a na nové mrtvé sovětské vojáky, kteří zemřeli kvůli kontrarevolucionářům.

Slovní útěcha 

Břitké a satirické vtipkování bylo vždy čs. národu vlastní. Po srpnu 1968 se s anekdotami pro pobavení i povzbuzení v nelehké době doslova roztrhl pytel a je nasnadě, že jejich hlavním terčem se stal Leonid Brežněv. Mnohé z těchto vtipů kolují v naší společnosti dodnes a invaze z roku 1968 se dotkli též autoři cimrmanovské hry Blaník, když „vědecky popírali“ existenci blanického vojska, které má podle legendy vyrazit národu na pomoc, až bude napaden ze čtyř stran: „Byli jsme napadeni ne ze čtyř, ale z pěti stran a v Blaníku se nepohnula ani myš.“ 

Humorem proti okupaci

Zde jsou některé vtipy, které od srpna 1968 kolovaly v Československu: 

• Jak dlouho trvá cesta kolem světa? Dvacet tři let. V roce 1945 okupanti odešli na západ a v roce 1968 zase přišli z východu…
• Ztratil se Brežněv v lese a vydali se ho hledat. Zeptali se postupně lišky a vlka, kteří řekli, že ho neviděli. Až zajíc se nechal slyšet, že by měli zajít za medvědem, protože ten už týden marodí a se-e medaile…
• Brežněv navštívil Konopiště a provádějí ho po expozici. „Tak, pane generální tajemníku, zde můžete vidět jelena, jakého arcivévoda střelil zde na panství v roce 1905.“ Brežněv si trofej se zájmem prohlédne a pokračují dále: „Zde je medvěd, kterého střelil František Ferdinand na Slovensku.“ Jdou dál a Leonid Brežněv se chce blýsknout a pronese: „A toto je jistě gorila zastřelená v Africe, že?“ „To je benátské zrcadlo.“

Architekturu obvykle vnímáme jako něco pevně daného a stabilního. S rozvojem moderních technologií ale přicházejí nevídané změny i do stavby konstrukcí. Němečtí odborníci vyvíjejí novou formu architektury, která je ovladatelná a pohyblivá. Její základ tvoří konstrukční drony.

Experimentální systém Cyber Physical Macro Materials vytváří konstrukce schopné reagovat a měnit se podle okolního prostředí. Architekturu systému tvoří velmi lehké komponenty z uhlíkových vláken, aby s nimi mohly manipulovat autonomní drony.

TIP: Doba dronová: Nabíjecí stanice poskytnou dronům prakticky neomezený dolet

Celý systém je propojený a naprogramovaný tak, že je schopný reagovat na pohyby Slunce během dne. Uživatel zadá architektonickému systému tvar zastíněné plochy a systém ji udrží zastíněnou po celý den, ve stejné velikosti a tvaru. Aby toho dosáhl, musí se po celý den sám přestavovat, což umožňují konstrukční drony. Systém Cyber Physical Macro Materials rovněž detekuje lidi, kteří využívají jeho stín. Manipuluje s panely tak, aby jim zajistil co nejpříjemnější podmínky.

Podstatu ženy dlouhá staletí definovali muži. Žena pro ně byla milenkou, matkou, sestrou, dcerou. Někdy byla ale i démonizovaným nepřítelem, který je schopný čehokoliv. Představa o ženě, která dává život, se tak rychle střídá s tou, která ho bere. Žena teroristka zůstává tajemstvím opředenou postavou přicházející z hlubin historie. Její činy vyvolávají šok, zděšení, strach, nepochopení. Proč a ve jménu čeho se na pohled křehká žena chopila zbraně a rozhodla se vraždit své politické oponenty? 

Atentát ve vaně

Událostí, která umožnila zrod moderního terorismu, byla rozhodně Velká francouzská revoluce. Vždyť právě k revolučnímu teroru z roku 1789 termín odkazuje. A právě vprostřed revolučního běsnění, v roce 1793, se mladá dívka rozhodla svrhnout jednu z nejvlivnějších postav revoluce – Marata. Jean Paul Marat byl původním povoláním lékař, který po vypuknutí revoluce zanechal praxe a plně se ponořil do revoluční vřavy. Charlotte Corday měla rok po vypuknutí revoluce krvavé řežby akorát tak dost, na gilotině už se dávno neřešily velké problémy, ale osobní spory zaštítěné revolučními hesly. Věděla, že Marat trpí kožní chorobou, a tak většinu dne tráví v lázni. Nechala se Charlotte ohlásit jako ta, která Maratovi nese informace o připravovaném spiknutí – ale jakmile přišla, vytáhla z šatů nůž a několikrát fanatického obhájce revolučního násilí bodla do hrudníku. Za vraždu skončila na popravišti o pouhý týden později. Její useknutou hlavu rozvášněný dav fackoval.

Anděl pomsty z Ruska

Věra Zasulič byla ruská revolucionářka z dobře situované rodiny. Abyla to právě ona, která vlastně dala terorismu, tak, jak ho známe, vzniknout. Její atentát na petrohradského guvernéra Fjodora Trepova je považován za první moderní teroristický čin. V lednu roku 1878 si Věra oblékla svoje nejlepší šaty, na hlavu si nasadila elegantní klobouček a přes obličej si přetáhla síťku. Ruce v kožených rukavičkách vsunula do rukávníku, v němž skrývala své velké tajemství. Nechala se uvést do kanceláře obávaného úředníka, na jehož rozkaz byl zmrskán politický vězeň Alexej Bogoljubov a čekala na vhodnou příležitost.

Trepov byl okouzlen Věřinou krásou a nevěřícně na ni hleděl, nechápal, co zrovna ji k němu dovedlo. Na vysvětlenou mu dívku podala dopis. Když se do něj Trepov se zájmem začetl, vytáhla Věra z rukávníku pistoli a šestkrát na krutého guvernéra vystřelila. Byla obviněna z pokusu o vraždu, protože Trepov její útok přežil. “Z hlediska morálky jsem musela pomstít nespravedlnost, nejsem vražedkyně, jsem teroristka”, hájila se u soudu. A soud? Osvobodil ji! Dokonce ji ze soudní síně údajně vynesli na ramenou a provolávali jí slávu. Kdoví, jestli tím nebyl jen přiživen mýtus Věry jako anděla pomsty, Věra Zasulič se každopádně stala národní hrdinkou.

Lenin musí zemřít!

Fanny Kaplan byla ruská revolucionářka, členka Strany socialistů revolucionářů. Dívka byla za své politické názory, ale hlavně za pokus o atentát, zatčena ještě jako mladá a trest v podobě nucených prací si odpykávala ve společnosti podobně smýšlejících dívek a žen. Revoluce v roce 1917 ji osvobodila a Fanny se rozhodla zneškodnit toho, koho považovala za zrádce revoluce, za lháře a vraha. Připravovala se na atentát na Vladimíra Lenina. Odjela do Moskvy, kde měl mít Lenin projev před davem dělníků v jedné z tamních továren.

TIP: Vražedkyně s modrou krví aneb Ženy, se kterými nebylo radno si zahrávat

Ve chvíli, kdy Vladimír Uljanov plamenně řečnil a nenechal na československých legionářích, kteří tou dobou bojovali na transsibiřské magistrále, niť suchou, vystřelila na něj Fanny z pistole. Tři rány ho těžce zranily, jedna dokonce prošla čelistí. Fanny byla okamžitě zatčena obávanou tajnou policií Čekou a vyslýchána. Jména svých kompliců neprozradila a o několik dní později byla v sedmadvaceti letech zastřelena. Její tělo nechal vložit do sudu a zapálit stejný muž, který vydal rozkaz k popravě carské rodiny. Atentát Fanny Kaplan se stal pro Lenina záminkou k rozpoutání tak zvaného Rudého teroru. 

Hobiti reálného světa žili ještě relativně nedávno na indonéském ostrově Flores. Byli to lidé přibližně metr vysocí, s mozkem, který velikostí odpovídal dnešním šimpanzům. Před necelými 50 tisíci lety se ale něco stalo a hobiti zmizeli z historie. Podle nového výzkumu za to mohlo trio dramatických událostí, které se nutně jako pachatelé navzájem nevylučují.

Hobiti obývali Flores v podivuhodném ekosystému. Společně s nimi tam žili trpasličí sloni, téměř dvoumetroví draví čápi marabu, velcí supi, varani komodští a obrovské krysy. Společně s hobity ale všechna tato velká (v případě slonů vlastně malá) zvířata zmizela, zhruba ve stejné době. Do dnešních dní zůstaly na ostrově Flores jen obří krysy. Co se tam mohlo stát?

Podle vědců se v té době mohlo změnit klima. To je jedna z možných příčin. Na ostrově Flores se také našly stopy ničivé sopečné erupce s pyroklastickými mračny, plnými žhavých plynů a kamení. Podobné erupce ale obvykle zničí okolí sopky a ekosystémy se za pár desítek let vrátí do původního stavu. Co, nebo kdo tedy vyhubil hobity?

Podle vědců je je hlavním podezřelým moderní člověk - Homo sapiens totiž na ostrov Flores dorazil právě v té době, kdy zmizeli hobiti a s nimi prakticky celá místní sestava velkých zvířat. Rozhodující úlohu tak podle všeho sehrály lovecké choutky lidí.

Image

Čtěte také

Kdo byli záhadní hobiti z ostrova Flores? Určitě ne dnešní lidé

Nedávno objevený vrak lodi Maud z poslední expedice Roalda Amundsena dorazil do norského přístavu Bergen: 36 metrů dlouhé a 12 metrů široké dřevěné plavidlo se roku 1930 potopilo u kanadského města Cambridge Bay, načež ho na dlouhá desetiletí pokryla vrstva ledu. Zachovalý vrak se podařilo vyzvednout po náročné záchranné operaci a v současnosti je na cestě do svého cíle – města Vollen nedaleko Osla.