Mohla z ní být také letoděva, letecká služebnice, blaholetka, poletka, drakmama, letulenka, palubnatka nebo okejka – podle mezinárodního označení letadel „OK“. Tak bizarně zněly totiž některé návrhy pro český ekvivalent anglického povolání stewardess nebo hostess, které se na jaře 1937 sešly v kanceláři Československých státních aerolinií. Propagační kampaň rozvířila zájem o neznámou profesi, ale zároveň se ukázalo, že lidé povolání stevardky odsuzují jako výstřelek ženské emancipace a zbytečné napodobování ciziny. Přes všechny pochybnosti se v létě 1937 podařilo tuto jedinečnou profesi zavést, dát jí smysl a nakonec jí vybrat i hezké české pojmenování – letuška.  

Sen o létání

Marie Stará se narodila ve Vídni 17. srpna 1915 v rodině revidenta železniční dopravy „za fanfár maďarských hulánů z císařské gardy defilujících pod okny služebního bytu u příležitosti osmadvacátých narozenin arcivévody Karla I.,“ jak si Mája (jinak se jí v jejím okolí neřeklo) poznamenala ve svých pamětech, které se ve fragmentu dochovaly.

V roce 1919 se rodina přestěhovala do Nového Bydžova v nově vzniklém Československu. Předčasně penzionovaný otec Antonín trávil volný čas výchovou své jediné dcery. Emancipovaná dívka se učila jazykům, hudbě, tanci, jízdě na koni a tenisu. Od té doby, co se jako věrná čtenářka amerických časopisů seznámila s příběhem první americké letušky, zdravotní sestry Ellen Churchové, snila vlastní sen o létání. Takovým ambicím však její otec nepřál a zakázal jí navštěvovat aeroklub v Hradci Králové.

Když na jaře roku 1937 zemřel, vydala se Mája do Prahy na Ministerstvo železnic vyřídit záležitosti penze. „Poprvé sama tak daleko od domova a k tomu možnost jednat sama za sebe, podle rozmaru i fantazie. To mě naplnilo dosud nepoznanou euforií,“ poznamenala si.  „Ten den jsem silně pocítila, že svoboda v rozhodování je něco, za co stojí bojovat i trpět. (…) Procházka mě nečekaně zavedla před kancelář Československých státních aerolinií (…). Můj doposud uzavřený způsob života ve mně vyvolal chuť po dobrodružství, a tak jsem bez nejmenšího zaváhání vstoupila dovnitř, aniž bych tušila, že před několika dny vyšel na lákavé zaměstnání inzerát a žádostí se již sešlo na několik set.“

Aerolinie v té době „přezbrojovaly“ na nové stroje Savoia Marchetti 73 vybavené kabinou pro osmnáct cestujících, kterým měla stevardka zpříjemňovat cestu. Požadována byla především perfektní znalost jazyků, výborné zdraví a věk do 25 let.

O více než měsíc dříve začala s výběrem vhodných kandidátek také konkurenční Československá letecká společnost. Přestože Mája na takový okamžik nebyla připravena, narychlo sepsala curriculum vitae:  „Pane generální řediteli, velmi stojím o to, stát se letuškou. (…) Hovořím česky, německy, francouzsky, anglicky a italsky. Velmi ráda sportuji. Hraji tenis, jezdím na koni, jsem dobrá plavkyně a lyžuji. Můj zdravotní stav je tudíž skvělý.“ Po návratu do Nového Bydžova si pořídila portfolio fotografií, které zaslala na adresu ředitelství ČSA sídlícího v paláci Securitas ve Vodičkově ulici.

Přijímací pohovor vedl samotný vrchní ředitel ČSA ing. František Stočes, a to hned v několika cizích jazycích. Následovaly zdravotní prohlídky a zkušební let na lince do Bukurešti, během nějž Mája prokázala, že cestování v letadle snáší bez zdravotních obtíží. 28. června 1937 byla spolu se dvěma dalšími dívkami přijata „za stewardess na zkoušku pro dopravní letadla ČSA“.  

V pracovní smlouvě měla mimo jiné uvedeno, že „zkušební doba činí 50 000 km na trati ve službě, měsíční plat činí 1 050,- Kč, letová prémie činí 0,10 – Kč za 1 km, udržování korespondence s cestujícími je krajně nežádoucí a v době, kdy nebude letového použití, bude pracovat v administrativě a vyřizovat cizojazyčnou korespondenci“. 

Na lince Riviera Express

2. července se Mája poprvé vznesla k oblakům na lince Praha-Bratislava-Klagenfurt-Terst-Benátky, známé jako Riviera Express, která se brzy stala šlágrem. Cestujícím se dle přání podával horký bujón, čaj, káva, obložené chlebíčky, zákusky, ale i plzeňský prazdroj nebo šampaňské. Hluk v kabině byl značný a vytápění nedokonalé, takže byly nezbytné vlněné přikrývky, do kterých se cestující balili od pasu dolů a „vypadali v nich jako larvy“, jak Marie poznamenala. Pochopitelně šlo o pasažéry z vyšších vrstev.

Většina mužských příslušníků létajícího personálu se však k přítomnosti dívek na palubě letadla stavěla odmítavě a neviděla v něm smysl. Mája však svou statečnost prokazovala za situací, kdy bylo třeba cestující uklidňovat v důsledku silných turbulencí, o které nebyla nouze, neboť letadla létala v nízkých výškách a cestou do Itálie mnohdy kličkovala mezi vrcholky Alp. 

Velký výkon předvedla a velké štěstí měla posádka v srpnu 1937, kdy došlo při startu z Benátek k postupnému vysazení motorů. Mája zvládla v kabině nastupující paniku, zatímco savoie mezitím bezpečně, ale velmi těsně dosedla na mořský břeh nedaleko letiště Lido. Při následném vyšetřování se ukázalo, že podíl letušky na řešení nouzové situace je nezpochybnitelný. Kolegové ji definitivně vzali na milost a italské úřady odměnily vyznamenáním, které pak nosila připnuté na své uniformě.

Pekelné časy

Na všech tratích výrazně přibylo cestujících (jen za duben až červenec 1938 jich bylo 11 563) a do roku 1939 se počítalo s dalším rozšiřováním tratí i flotily. Březen 1939 znamenal konec samostatnosti Československa, byť okleštěné, a tím i práva na vlastní leteckou dopravu. Letadla byla rozebrána a uskladněna v bývalé tramvajové vozovně v pražských Košířích, kam docházela i většina bývalých zaměstnanců obou leteckých společností. Ředitel Stočes je povzbuzoval k tomu, aby odešli bojovat do zahraničí a mnozí tak prostřednictvím Svazu letců učinili.

Mája procházela kolem zmrzačených letadel a na okupaci si zvykala jen s velkým sebezapřením. Když ji v únoru 1940 kontaktoval bývalý pilot ČSA Radoslav Selucký, proškolený ve výzvědné činnosti v Sovětském svazu, neváhala využít nabídky ke spolupráci. Na Ministerstvu veřejných prací, kam byla mezitím přeřazena, získávala informace o vojenské stavební činnosti v protektorátu. 

Aktivita skupiny však nezůstala zcela utajena. V březnu 1941 byl Selucký zatčen a spolu s desítkami dalších i Mája. Po prvních výsleších a tříměsíčním pobytu na Pankráci ji jako zázrakem propustili. Gestapo však postupně rozkrývalo rozsáhlou činnost skupiny, do které byli převážně zapojeni bývalí zaměstnanci leteckých společností se svými příbuznými. Na základě nových odhalení v únoru 1942 Marii znovu zatkli a převezli do Drážďan, kde během dalšího vyšetřování strávila téměř rok na samotce.

Na jaře 1943 proběhl s celou skupinou Letců soudní proces. Padlo několik desítek trestů smrti a dlouholetých trestů odnětí svobody. Mája dostala tři a půl roku za zemězradu. Internovali ji v ženské věznici v Lipsku a pak ve Freibergu. V únoru 1945 byla propuštěna a vrátila se do Nového Bydžova, kde se po zotavení opět zapojila do odbojové činnosti. Ze začátku šlo především o podporu a ukrývání uprchlíků, kterých s koncem války v kraji přibývalo, později i o sabotážní akce.  V květnu 1945 vystoupila v Novém Bydžově se svou partyzánskou skupinou v ozbrojeném povstání.

Konec pekla pouze zdánlivý

Po skončení války se Marie znovu přihlásila do služeb ČSA, které čekalo poválečné vzkříšení. Mezitím ale pracovala v Komisi pro vnitřní národní bezpečnost, která se podílela na odhalování případů kolaborantství či násilí spáchaného za války. Symbolický název Mája Stará nesla i bojová jednotka novobydžovských dobrovolníků, která v létě 1945 působila ve frýdlantském výběžku v době divokého odsunu Němců. Ačkoliv se Májino jméno v názvu vyskytovalo pouze symbolicky, začaly být excesy napáchané některými členy skupiny spojovány s její osobou. Na konci roku se tak poprvé ocitla v hledáčku StB.

TIP: František Bürger-Bartoš: Bojovník proti nacizmu i komunistický vězeň

Československé aerolinie vznikly v říjnu 1945 sloučením předválečných společností ČSA a ČLS. V prosinci byl otevřen první poválečný kurz pro stevardky. Mája se k létání vrátila v květnu 1946 a na Douglasech létala do Anglie, Francie, Švédska, Dánska a Jugoslávie. V září 1946 byla všemocnou závodní radou propuštěna. Její válečný osud byl zpochybňován, v očích těch, kteří se za války jen „vezli“, byl její návrat z putování po věznicích přitěžující okolností. Přestože se jí nakonec podařilo návrat na palubu letadel vyvzdorovat, létání ji nebavilo tak jako dřív.

StB se o její osobu a názory, s nimiž se nijak netajila, zajímala stále víc. Také v aeroliniích se atmosféra změnila a místo slibného vývoje firmy nastalo období rezignace a postupného útlumu. Desítky kolegů a kolegyň se již ze služebních cest nevrátilo.

Po „vítězném“ únoru 1948 se definitivně rozhodla k odchodu. Přestože mohla snadno zůstat za hranicemi během některého ze svých letů, vydala se na cestu společně s matkou. V květnu 1948 se ocitly v uprchlickém táboře v Řezně, odkud pokračovaly do Říma. Z  nostalgie Mája docházela na letiště a setkávala se s posádkami letadel ČSA. Zde také poznala svou osudovou lásku, bývalého námořního důstojníka George Stainiera, který v Itálii zastupoval belgickou leteckou společnost Sabena. V březnu 1949 se za něj provdala a o dva roky později jej následovala do Bruselu. Její životní pouť skončila v roce 1997.

Trpasličí planeta Ceres je největším tělesem v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. I když je Ceres menší než tradiční planeta, přesto pro nás ukrývá mnohá překvapení. Jedním z nich byl i objev kryovulkánu na Ceres, který teď doplnily nové objevy týkající se kryovulkanismu.

Hanna Sizemore z amerického institutu Planetary Science Institute v Arizoně a její spolupracovníci přinesli důkazy, že Ceres je doslova ledový svět. Na povrchu trpasličí planety objevili nejméně 22 kryovulkanických dómů a propočítali, že na povrch Cerery vychrlily přibližně 10 tisíc kubických metrů kryomagmatu, čili ledové směsi z kryovulkánů, ročně. To sice není na první pohled mnoho, je nutné si ale uvědomit, že tyto kryovulkány zřejmě pracovaly nepřetržitě po dlouhé miliony let.

Kryovulkány na Ceres

Nejmladším kryovulkánem, který jsme na povrchu Cerery objevili, je Ahuna Mons. Stáří tohoto kryovulkánu odborníci odhadují na asi 200 milionů let. To je příliš krátká doba na to, aby se kryovulkán deformoval a stal se méně nápadným, tak jako jeho předchůdci.

TIP: Nic netrvá věčně: Kryovulkány na trpasličí planetě Ceres zřejmě postupně mizí

Sizemoreová s kolegy odhadují, že se na Ceres objevuje nový kryovulkán zhruba jednou za 50 milionů let. Je prý docela dobře možné, že kryovulkanismus na trpasličí planetě je stále ještě aktivní a Ceres se tak opět dočká nového kryomagmatu. 

Maroko by se mohlo stát rájem pro větrné farmy. Zvláště podél jeho jihozápadního pobřeží je k dispozici spousta zatím nevyužité větrné energie. Bez výkonných přenosových sítí, které by dopravily elektřinu z větrných pustin do více obydlených končin to ale pro tradiční výrobce elektrické energie nebude příliš výnosný byznys.

Se zajímavým řešením přichází společnost Soluna, která se zabývá těžbou bitcoinů. Tato moderní cenná surovina je virtuální, takže ji lze těžit kdekoliv, kde je dostupná energie a připojení k internetu. Může to být i pustina, jako třeba v Maroku.

TIP: Bitcoin spotřebuje více energie než Slovensko nebo Srbsko

Soluna v lednu příštího roku (2019) zahájí výstavbu bitcoinového dolu a zároveň i větrné farmy s počátečním výkonem 36 MW poblíž marocké Dakhly. Společnost získala práva k užívání 37 tisíc akrů půdy, kde může vybudovat větrnou farmu s výkonem až 900 MW. 

Biotechnická společnost Inhale Health (Vdechuj zdraví) ze Spojených států se snaží přesvědčit celý svět, že kouření může být zdravé – inhalovat se totiž údajně dají i vitamíny. Výkonný ředitel společnosti Daniel Wolf Shapiro je o spolehlivosti metody nezvratně přesvědčen: „Výrobek posune svět do zcela nové éry. Můžeme vyrábět inhalovatelná léčiva obsahující vitamíny, minerály a další užitečné látky.“

Vitamíny s kouřovou clonou

Společnost Inhale Health hodlá porazit stereotypy o kouření. „Inhalace byla po celou dobu nepochopená. Využívali jsme ji, abychom vdechovali jedy, což je naprostý nesmysl. Nabízíme světu funkční zdravotní produkt k okamžitému použití a s rychlým účinkem,“ popisuje záměry společnosti Shapiro.

Inhalátory, které se vzhledem prakticky neliší od elektronických cigaret, mají obsahovat maximum přírodních látek v tekuté formě, které přístroj mění v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Zatím se prodávají ve třech základních provedeních: Inhalátor s komplexem vitamínů B, energetická varianta s vitamínem B12 a organickým kofeinem a nakonec inhalátor, jenž obsahuje hormon melatonin, který podporuje spánek. Ten je mezi zákazníky obzvláště populární. 

Prospěšné, či škodlivé?

Nová metoda vstřebávání účinných látek má své zastánce i mimo samotnou společnost Inhale Healt. Lékárník David Yashar například tvrdí, že zatímco po melatoninu v tabletách lidi bolí hlava a ráno se cítí vyčerpaní, s tímto novým produktem vedlejší účinky nezaznamenávají. „Účinek nastupuje mnohem rychleji, už za 10 nebo 15 minut, a ráno se probudíte naprosto svěží,“ říká Yashar.

Jenže inhalování vitamínů není obvyklá praktika a výrobci se proto nejprve snažili dokázat, že prospěšné látky mohou existovat i ve stavu páry. Spoluzakladatel společnosti Mario Danek říká: „Nejprve jsme oslovili nezávislou laboratoř v Santa Aně v Kalifornii, aby provedla testy a zjistila, jestli se tekuté vitamíny úspěšně vstřebávají i ve formě aerosolu.“

Inhalované látky skutečně zabírají rychleji, jejich účinek ale také mnohem dřív odezní. Experti navíc upozorňují, že inhalování nemusí být zdravé pro plíce. Při určitém teplotním stupni se totiž tvoří formaldehyd, který je při vdechování toxický. Výrobci ale tvrdí, že jejich produkt je bezpečný.

Stojí to za pokus?

Někteří lékaři jsou k novince poměrně skeptičtí. „Vstřebávat něco plícemi je velmi neobvyklé. Vitamíny by se skutečně měly polykat. Nevidím důvod, proč bychom je měli vdechovat,“ vyjadřuje svůj názor pneumolog Stephen M. Taback. Poptávka po vitamínových inhalátorech přesto rapidně stoupá. Společnost dováží výrobek do všech koutů Spojených států, Japonska, Bulharska i Jižní Afriky. Žádaná novinka je volně dostupná v lékárnách a nevyžaduje ani schválení Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv.

TIP: Můžeme si oddechnout, sušenky Oreo nejsou návykovější než kokain

Inhalátor může pomoci i lidem, kteří chtějí přestat kouřit. Pozitivní zkušenosti s inhalátory má ORL specialista Joseph Sugerman: „Vyzkoušel jsem to na několika pacientech se silnou závislostí na cigaretách. Nalepili si nikotinovou náplast, aby si na nikotin pomalu odvykali. Měli ale stále fyzickou závislost, která je nutila dávat něco do úst. Vitamínová náhražka tuto potřebu zcela naplnila.“

Jde tedy jen o chytrý marketingový tah, nebo jsou vitamínové inhalátory skutečným vysvobozením pro kuřáky a navíc relevantním příspěvkem ke zdravému životnímu stylu? O tom zřejmě ještě dlouho nebude panovat shoda, ale je jisté, že kvalitní potraviny a zodpovědnou životosprávu ani ta nejrevolučnější elektronická cigareta nenahradí. 

Společnost SpaceX oznámila, kdo bude prvním vesmírným turistou, který se podívá k Měsíci. Stane se jím japonský miliardář Yusaku Maezawa, bývalý rocker a internetový obchodník. Maezawa se na cestu k Měsíci vydá kosmickou lodí BFR, s jejímž vývojem SpaceX finišuje. 

Výlet kolem Měsíce

Japonský miliardář se stane prvním soukromým pasažérem, který obletí kolem Luny, nebude ale jediným, kdo tento výjimečný výlet absolvuje. Maezawa zaplatil za všechna volná sedadla a na cestu si tak může pozvat šest až osm spolucestujících. Jejich jména SpaceX neoznámila, spekuluje se ale, že by mohlo jít o hudebníky a celebrity z umělecké branže. Jedním z členů posádky by mohl být i sám Elon Musk.

TIP: Překvapivé prohlášení: Raketa Big F*cking Rocket bude hotová už příští rok

U příležitosti oznámení jména prvního „Měsíčního turisty“ odhalil Elon Musk i některé změny, které se týkají rakety BFR. Raketa bude o něco vyšší – z původně plánovaných 347 stop (106 metrů) povyroste na 387 stop (118 metrů) a změn se dočká i samotná konstrukce.

Pevné datum startu mise zatím nebylo stanoveno, stejně jako částka, kterou Yusaku Maezawa za cestu zaplatil. Předběžně se ale počítá s rokem 2023. Podle komentátorů se jako jedno z možných dat pro nabízí prosinec 2022, kdy bude 50. výročí letu Apolla 17 - prozatím poslední lidské mise k Měsíci.

Džungle a hory jihovýchodní Asie či tichomořských ostrovů jistě nepředstavují ideální terén pro operace obrněnců, přesto japonská armáda už v první fázi svých agresivních výbojů tento druh techniky nasazovala. Císařské tanky nebyly technicky z nejlepších, ale v jejich prospěch pracoval hlavně moment překvapení, díky němuž mohli Japonci slavit dočasné úspěchy i proti vyspělejším americkým obrněncům řady Stuart. 

Staronová M2

Když v Evropě vypukla válka, ze které se se zrodil druhý celosvětový konflikt, sledovala americká armáda pečlivě též činnost tanků. Záhy se ukázalo, že mnohé předválečné konstrukce lehkých obrněnců evropských mocností nevyhovují, a to zejména kvůli slabému pancíři, který nemohl vzdorovat průrazným schopnostem nových vysokorychlostních protitankových kanonů. Obrněné síly US Army tehdy používaly lehké tanky M2, jejichž pancéřování dosahovalo maximální síly 25 mm. Z hlediska ochrany tak tyto stroje patřily právě do oné již překonané kategorie, přestože jejich primární výzbroj tvořil 37mm kanon, což standardu lehkých tanků té doby odpovídalo.

Američané proto dospěli k závěru, že potřebují nové vozidlo se stejnou výzbrojí, avšak se silnějším pancířem, a tak musela vzniknout úplně nová konstrukce podvozku, jež by si poradila s vyšší hmotností. Výsledkem programu se stala jakási komplexní evoluce M2, na první pohled docela podobná, ale ve skutečnosti velmi přepracovaná, což se týkalo mimo jiné systému zavěšení kol, ergonomie věže a zejména pancéřování. To bylo nejsilnější na masce kanonu, kde dosahovalo asi 51 mm.

Kanon a pět kulometů

Ve věži se nacházel kanon M5 ráže 37 mm, tedy totožná zbraň jako v M2. Stejně byla řešena i vskutku bohatá sekundární výzbroj v podobě pěti kulometů Browning M1919 na munici staré ráže .30-06 Springfield (7,62×63 mm). První byl namontován vedle kanonu coby koaxiální, další se nacházel na věži jako protiletadlový, třetí se nalézal v čele korby a tank měl též dva další kulomety v bocích korby.

Trojici zbraní v korbě obsluhovali dva vojáci, kteří se starali o řízení vozidla (řidič a jeho pomocník), kdežto ve věži seděl střelec a velitel, jenž měl na starosti i nabíjení děla a obsluhu vysílačky v zádi věže. Tank nosil formální označení M3, proslavil se však také pod jménem Stuart (který mu přidělila britská armáda), případně též pod přezdívkou „Honey“ („miláček“). Ta pocházela od řadových britských vojáků a dosti dobře vystihovala pozitivní i negativní vlastnosti lehkého tanku.

Postupná evoluce 

M3 se začal sériově vyrábět v březnu 1941 a jeho základní podoba se stala známou rovněž pod názvem Stuart I. Poháněl ji původně letecký hvězdicový motor Continental, byť u menšího počtu Američané použili diesely Guiberson T-1020 – tyto tanky dostaly název Stuart II. Od května 1942 se vyrábělo nejrozšířenější provedení M3A1 s prodlouženým kanonem M6, který disponoval vertikálním stabilizátorem. 

Vedle toho byla částečně přepracována věž a zmizely dva boční kulomety, které se v praxi ukázaly jako málo užitečné. Tato verze nosila také označení Stuart III, kdežto exempláře s dieselovými agregáty se jmenovaly Stuart IV. Velká změna se nicméně dostavila až s verzí, která dostala dva automobilové motory Cadillac V8, automatickou převodovku a prostornější korbu. Šlo o tak zásadní rozdíly, že obrněnec byl označen jako nový typ M5, přestože „britské“ jméno Stuart mu zůstalo.

Masová produkce

Výroba se rozjela ve druhé polovině roku 1942 a britská armáda jej znala jako Stuart VI. Část těchto změn byla zapracována též do vozidel řady M3, jejíž poslední člen se nazýval M3A3 Stuart V. Vrchol vývoje reprezentovala verze M5A1 Stuart VI s více než 6 800 postavenými exempláři, vůbec nejpočetnější provedení celého tohoto designu. Pro úplnost lze zmínit ještě verzi M8, která nesla 75mm houfnici, a vedle toho vznikla i řada modifikací nesoucích plamenomety. Stinnou stránku značného množství variant však charakterizoval podobný problém jako u středního tanku M4 Sherman, tedy fakt, že komponenty z různých verzí často nebyly kompatibilní, což komplikovalo údržbu a opravy v poli.

TIP: T-26 vs. PzKpfw I: Tanky křtěné španělským ohněm

Tank byl nicméně prostorný a pohodlný a na poměry své hmotnosti dobře chráněný, navíc se lehce obsluhoval. Právě toto spojení řady pozitiv a dosti komplikované údržby tedy stálo za přezdívkou „miláček“. Nesporné je, že tank Stuart se řadil k oblíbeným typům a popularitu si udržel i ve druhé polovině války, ačkoli jeho bojová hodnota značně poklesla. Ve střetech v severní Africe a v Sovětském svazu (kam bylo dodáno kolem 1 680 kusů) se celkem osvědčil, naopak v západní Evropě již nepostačoval. Až do konce války si však vedl skutečně výborně na tichomořském bojišti. 

Dokončení v pátek 21. září

Název rastafarián je odvozený od původního jména etiopského císaře Haileho Selassieho (vládl v letech 1930–1974), které znělo Ras Tafar Makonnen. Hnutí se zrodilo v roce 1930, kdy Ras Tafara korunoval na císaře Marcus Garvey – černý Jamajčan považovaný za novodobého Jana Křtitele. Právě v Ras Tafarovi rozpoznal novodobého mesiáše, který měl být černý.

Jeho učení vznikalo ve slumech jamajského Kingstonu a stojí na směsici abrahámovských náboženství, zejména křesťanství a židovství. Podle víry se Bůh jmenuje Jah a důraz se klade hlavně na Starý zákon a Apokalypsu. Jah vstoupil na zem zatím dvakrát: jednou jako Ježíš a podruhé právě jako císař Haile Selassie. 

Haile Selassie ve své době zosobňoval to, po čem toužili černí lidé, často žijící v chudé a segregované společnosti celého světa. Chtěli znovu získat svou hrdost a svobodu, zbavit se útlaku a mít naději na návrat do Afriky. Garvey učil, že černoši jsou ve skutečnosti praví Izraelité, které na Jamajku vyhnal Boží trest z jejich afrického domova, vykresleného jako země zaslíbená neboli Zion. Pro tisíce věřících se pak nově korunovaný etiopský císař stal novým mesiášem a jeho vláda symbolem odpuštění a počátkem návratu na africký kontinent. 

Zion proti Babylonu 

Samotný císař ovšem paradoxně svůj božský původ odmítal. I přesto mu mnoho věřících neuvěřilo a dále ho uctívají jako božskou bytost, která nezemřela v roce 1975, nýbrž v utajení stále žije a vrátí se znovu v soudný den. A stejně jako on ani rastafariáni neumírají – věří v nekonečný život a fyzickou i spirituální nesmrtelnost. Jako jakýsi protipól Zionu se v rámci náboženství zmiňuje Babylon, vnímaný přeneseně jako celý západní svět. Ten totiž zotročil černé a úmyslně je drží v chudobě, nerovnosti a nevzdělanosti. A „Babylonu“ by měli prostí věřící vzdorovat.

Praktiky rastafariánů jsou založené především na těch židovských. Rastafariáni například téměř nejedí maso ani průmyslově vyráběné potraviny (ideálně ani tepelně upravované), nepijí mléko ani kávu. Rovněž alkohol je vnímán jako látka, která činí člověka hloupým, a tudíž ho jen směruje do náruče „Babyloňanů“.

Oproti tomu velkou roli hraje marihuana, které se říká ganja. Věří se, že onu svatou bylinu seslal samotný Bůh, na což prý nepřímo odkazují i některé pasáže Starého zákona. Užívání marihuany pro lékařské a rituální účely je jedním ze základních kamenů rastafariánství. Ganja se konzumuje jak při duchovních setkáních, tak při tanečních rituálech zvaných nyabingi. Posvátný tanec spojený s celonočním bubnováním doprovází významné rastafariánské svátky a může trvat i několik dní. 

Jak se zdá, alkohol provází lidstvo od nejstarších časů a jedním z nejstarších nápojů, jaké si lidé připravovali, bylo pivo. Odborníci si doposud mysleli, že pivo je staré nějakých devět tisíc let. Nové nálezy ale ukazují, že pivo je nejspíš ještě mnohem starší.

Archeologové nedávno odkryli důkazy, podle nichž se pivo vařilo již před 13 tisíci lety. Stáří lahodného pivního moku je tím pádem téměř dvojnásobné. Pivo teď jako lidský vynález předstihlo zemědělství a stalo se nejstarším alkoholem, o kterém svědčí archeologické nálezy.

TIP: Antičtí Řekové popíjeli hlavně víno, podle archeologů si ale pochutnávali i na pivu

Zmíněné archeologické doklady dávného vaření piva pocházejí z jeskyně Raqefet v Izraeli, kde se nachází pohřebiště lidí kutury Natúfien. V jeskyni se našly kamenné hmoždíře, ve kterých vědci objevily stopy škrobu a částečky rostlin. Nálezy svědčí o tom, že se v hmoždířích zpracovávalo zrní způsobem, jaký vyžaduje vaření piva. Tehdejší lidé s námi měli více společného, než bychom si mysleli.

Žraloci bílí jsou obavánými dravci oceánu. Ačkoliv se jejich nebezpečnost pro lidi často přeceňuje, i tak představují smrtelné riziko, před nímž je dobré lidi varovat. Žraloci ale žijí v oceánu, kde se mohou pohybovat do značné míry skrytě a není snadné je objevit včas.

Američtí vědci nyní vyvíjejí technologii, která umožní varovat před žraloky díky detekci jejich DNA. Žraloci bílí, tak jako ostatní organismy, trousí do okolního prostředí útržky své DNA. A tuto takzvanou environmentální DNA je možné detekovat moderními genetickými metodami a přístroji.

TIP: Na stopě neviditelných predátorů: Žraloky prozradila DNA ve vodě

V budoucnu by měly výskyt žraloků sledovat autonomní drony, které budou odebírat vzorky mořské vody, analyzovat je, a následně odesílat data ke zpracování. Pokud drony zachytí DNA žraloků bílých, systém upozorní plavčíky a záchranáře v dané oblasti pomocí varovných zpráv. 

Rod hrabat a knížat z Talleyrand-Perigordu byl jedním z nejurozenějších ve Francii. Jeho počátky spadají až do dob Karla Velikého a jeho členové byli úzce spřízněni s dalšími slavnými rodinami ve Francii a ve Španělsku. V průběhu tisíce let mnohokrát zasáhli do francouzských dějin jako politici, vojáci, vysocí duchovní i jako loupeživí rytíři a spiklenci. Ze všech nejvíce však na sebe upozornil až na přelomu 18. a 19. století Charles-Maurice de Talleyrand-Perigord z hraběcí linie rodu. 

Ve službách revoluce

Výbuchu Francouzské revoluce v létě roku 1789 předcházelo svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. do Versailles. Tady nacházíme mezi zástupci duchovenstva také Charlese-Maurice, toho času biskupa z Autunu. Po roztržce, během níž se zástupci třetího stavu oddělili od duchovenstva a šlechty a prohlásili se za jediné reprezentanty francouzského národa, se Talleyrand jako jeden z mála členů svého stavu přidal na stranu vzbouřenců. Veden neomylným politickým instinktem, zvolil cestu revoluce, ve které viděl perspektivu budoucího vývoje Francie a pro sebe uplatnění ve vysoké politice. Stal se prototypem politického oportunisty, který se naučil měnit politické zásady jako košile.

Ve funkci člena Ústavodárného Národního shromáždění se radikálně zapojil do jeho činnosti. Svůj rozchod s katolickým klérem dovršil návrhem, aby byl konfiskován církevní majetek a z jeho výnosů uhrazen enormní státní dluh. Roku 1791 složil jménem duchovenstva přísahu na ústavu a podřídil je tak státu. Krátce poté se vzdal svého biskupského úřadu a svlékl sutanu. Papež ho za proticírkevní činnost z řad církve exkomunikoval.

V době, kdy se revoluce radikalizovala a spěla k období teroru, Talleyrand prozíravě opustil Francii. Opatřil si oficiální pověření diplomatickou misí do Anglie a mohl legálně vycestovat. V čase, kdy byl v Paříži souzen a popraven Ludvík XVI. či padaly hlavy samotných vůdců revoluce za jakobínského teroru, se nacházel v bezpečí a čekal na chvíli, kdy se události obrátí k lepšímu. Když Velká Británie vstoupila do války s Francií, byl Talleyrand pod tlakem francouzských roajalistických emigrantů z Anglie vypovězen. Opustil Londýn a uchýlil se na čas do Ameriky. Neulpělo na něm proto potupné znamení kontrarevolučního emigranta a on se po uklidnění poměrů mohl v roce 1796 vrátit do vlasti.

Po boku Napoleona

V Paříži byla u moci vláda pětičlenného direktoria, které se obtížně vyrovnávalo s vnitropolitickými poměry, jež nastaly po pádu jakobínského teroru. Nacházelo se ve vratké situaci, kdy bylo ohrožováno vzpourami a spiknutími, jež připravovali poražení jakobíni zleva a současně početní roajalisté zprava. V zemi se rozmohly špinavé obchody, všude vládla korupce. Do této vlády byl Talleyrand roku 1797 po přímluvě z vlivných kruhů jmenován ministrem zahraničí. Brzy si ale uvědomil, že direktorium ztrácí půdu pod nohama a spěje k neblahému konci. Nálada většiny Francouzů se obracela proti direktorům a stále častěji se ozývalo volání po vládě pevné ruky.

Talleyrand, ve snaze nebýt s nepopulárním direktoriem spojován, podal roku 1799 demisi a stal se jedním z těch, kdo připravili převrat z 18. brumairu, tedy z 9. října 1799, jenž vynesl k moci generála Bonaparta. Direktorium bylo svrženo a vlády se chopil Napoleon Bonaparte jako první konzul republiky s téměř neomezenými kompetencemi. Talleyranda jmenoval ministrem zahraničí. Nalezl v něm politika a diplomata, který od této chvíle spoluvytvářel zahraniční politiku Francie. Svěřoval mu většinu diplomatických misí, a tak se Talleyrand stal postupně druhým nejmocnějším mužem ve státě. Právě on propagoval myšlenku na zřízení Napoleonova císařství a připravoval pro to půdu na diplomatickém poli.

První konzul mezitím upevnil své mezinárodní postavení. Porazil vojska nové protifrancouzské koalice, uzavřel roku 1801 mír s císařem Františkem II. v Lunéville a o rok později v Amiensu s Anglií. Tehdy zavládl nad celým evropským kontinentem mír a Talleyrand byl přesvědčen, že Francie získala víc, než mohla očekávat, její budoucnost spatřoval v mírovém rozvoji.

Napoleon Bonaparte naproti tomu sázel na armádu jako prostředek mocenské expanze. V tom se začaly názory obou mužů rozcházet. Talleyrand přesto zůstával loajální a podporoval plány na obnovení monarchie.

Pětileté období konzulátu ve Francii se tak vlastně jeví jako etapa přechodu od republiky k císařství. Už v roce 1802 si nechal Bonaparte prodloužit svůj úřad na doživotí a začal se podepisovat jen svým křestním jménem jako „Napoleon“. Tím dal jasně najevo, kam směřují jeho plány.

Rozchod s císařem Francouzů

Za dané situace zbývalo vytvořit ve Francii klima pro přijetí nové vládní formy. Tehdy bylo nutné upokojit hlavně Napoleonovo nejbližší okolí, ve většině spjaté s revolucí a republikou. Znamenalo to učinit přítrž obavám, že by se první konzul ve svých mocenských ambicích mohl sblížit s evropskými dvory a nakonec se samotnými Bourbony. Talleyrand se stal iniciátorem intriky, která jednou provždy zabránila podobnému sblížení a vykopala hluboký příkop mezi Napoleonem a představiteli starého režimu.

Císařství ve Francii bylo vyhlášeno 18. května 1804 a 2. prosince byl Napoleon korunován s velkou pompou v chrámu Notre-Dame. Ministr Talleyrand dále sloužil císaři jako předtím prvnímu konzulovi. Po bitvě u Slavkova roku 1805 uzavřel mír v Bratislavě, hrál významnou roli při ustavení Rýnského spolku roku 1806 a v červenci 1807 dojednal mír s ruským carem v Tylži. Sklízel vysoké pocty a bohatl. Byl jmenován nejvyšším komořím císařství, knížetem z Beneventa a vévodou. Svým politickým vlivem dosáhl velkého jmění, kdekdo si ho předcházel a platil. A Talleyrand si dal své služby a důvěrné informace platit velmi draho.

Tento typický dvořan předrevoluční éry, duchaplný, s jemným vkusem, výmluvný a galantní k ženám byl současně opatrný, bystrozraký, trpělivý jestřáb, nebezpečný svým pronikavým intelektem a darem předvídat události. Napoleon používal jeho služeb, ale postupně k němu ztrácel důvěru. Talleyrand se snažil brzdit císařův dobyvatelský apetit a neskrýval svou nespokojenost s jeho nebezpečnými válečnými plány. Tušil, že takto spěje celá Napoleonova říše ke katastrofě.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

V srpnu 1807 dospěl jejich vzájemný rozpor tak daleko, že se kníže Talleyrand rozhodl opustit ministerstvo – údajně ze zdravotních důvodů. Pro Napoleona se stal sice neúnosným, ale současně ho nehodlal zcela propustit ze svého mocenského okruhu, protože v opozici by mu byl nebezpečný. Přestože přijal jeho demisi, vzápětí jej ozdobil lesklým a nic neříkajícím titulem „Vice-Grand-Electeur“ a udržel ho tak u dvora. Pojil se k němu vysoký půlmilionový plat. Kníže Talleyrand tedy neztratil zcela vliv na chod státních záležitostí a byl nadále přítomen řadě důležitých jednání. Vnitřně se však s Napoleonem rozešel.

V září a říjnu 1808 svolal Napoleon do Erfurtu schůzku německých panovníků v roli poslušných francouzských vazalů, kam se dostavil i ruský car Alexandr I. Tady bylo obnoveno rusko-francouzské spojenectví z Tylže. V Erfurtu se sešel Talleyrand několikrát s carem a nabídl mu své služby. Od té chvíle Napoleona soustavně zrazoval a připravoval si zázemí pro dobu, až císař padne.