Rentgenové záření kosmických objektů může mít různý původ: Pochází buď z tepelných, či netepelných procesů. Pro tepelné původce platí, že jsou zdrojem záření všech vlnových délek, avšak zastoupení jednotlivých energií se s ohledem na teplotu mění. S jejím nárůstem se maximum vyzařování posunuje ke kratším vlnovým délkám a roste význam rentgenové složky.

TIP: Vesmírná observatoř Chandra objevila záhadný zdroj rentgenového záření

Pokud se vědcům podaří změřit u nějakého objektu značnou rentgenovou složku tepelného původu, je jisté, že pochází z velmi horké látky – typicky o několika milionech stupňů. Pro příklad nemusíme chodit daleko: Ve slunečních erupcích se při rekonexi magnetického pole materiál prudce ohřívá až na desítky milionů stupňů, přičemž se stává zdrojem rentgenového záření. 

Ve zmíněných erupcích je však jeho zdrojem i brzdné záření při průniku rychlých částic do hustších vrstev atmosféry. Tento typ patří mezi netepelné původce, k nimž dále řadíme procesy v magnetických polích. Rentgenové záření tedy může vydávat překvapivě mnoho kosmických těles: od planet, včetně Země, přes hvězdy až po černé díry či jádra aktivních galaxií.  

Ještě před tím, než začalo období prvohor, tedy ve starohorách, před více než 541 miliony let, žili na Zemi tvorové, kterým říkáme ediakarská biota, nebo prostě Ediakara, podle slavného naleziště v Austrálii. Těchto tvorů známe celou řadu, v rozmanitých tvarech a velikostech. Ale vůbec netušíme, co jsou vlastně zač. Přesněji řečeno, až do teď jsme to netušili.

Tvorové z Ediakary byli velice zvláštní a odlišní od toho, co známe dnes. Jsou až tak zvláštní a staří, že jim nerozumíme a moc nechápeme, jak žili. Zároveň to často nejsou žádné titěrné fosilie. Ukázkovým příkladem toho je Dickinsonia, která měří i hodně přes metr. Podle některých odborníků to byl živočich. Podle jiných gigantická měňavka, jediná ohromná buňka. A najdou se i tací, kteří tvrdí, že šlo o lišejník.

TIP: Nejstarší důkaz rozmnožování komplexního organismu

Australští vědci teď ale objevili fosilii dickinsonie na odlehlých útesech u Bílého moře, které se rozkládá kolem polárního kruhu u poloostrova Kola. Tahle dickinsonie je výjimečná tím, že se u ní vůbec poprvé našly zbytky organických látek. V těchto zbytcích pak badatelé odhalili cholesterol a příbuzné látky, což je silným důkazem pro podporu živočišného původu dickinsonie. V dnešním světě se totiž cholesterol vyskytuje právě u živočichů. Objevená dickinsonie žila asi před 558 miliony let. Pokud se vědci nepletou a cholesterol byl i tehdy typický pouze pro živočichy, objevená dickinsonie se stala nejstarším známým živočichem.

„Dalo by se předpokládat, že čím větší je vosík, tím větší je jeho jedová žláza, a tak tomu skutečně je. Ale i když byla při analýze dat zohledněna velikost těla jednotlivých vosíků, přímá spojitost mezi velikostí žlázy a zbarvením přetrvávala,“ říká Dr. Gregorio Moreno-Rueda. Vytvoření velkých zásob jedu a výrazného zbarvení stojí vosíky energii. Na první pohled je pak ale znát, že daný jedinec je natolik silný a zdravý, že si může dovolit plýtvat energií na výrazné barvy.

TIP: Lvi říše hmyzu: Zabijácká duše kudlanek

„Druhá možnost je, že pigment je současně antoxidantem, který pomáhá chránit hmyz před jeho vlastním jedem či před následky spojenými s produkcí jedu. Tím pádem by jedinec s velkým množstvím jedu měl také výraznou barvu.“ Ať už je tomu jak chce, predátoři si musí dávat pozor – pěkně vybarvený vosík zanechá na jazyku nepříjemnou pachuť.

Již od poloviny 19. století, kdy se San Francisco díky zlaté horečce téměř ze dne na den změnilo z vesnice v metropoli, vyzařuje atmosféru tolerance a přizpůsobivosti. V průběhu dějin se nejednou stalo průkopníkem na poli sociálním i kulturním. Ať už mluvíme o beatové generaci 50. let, na niž navázalo hnutí hippies, nebo o uvolnění situace okolo homosexuálů v 70. letech, kalifornské město vždy stálo v centru dění. A dech mu nedochází ani dnes: Vždyť například Silicon Valley, kterému se přezdívá „počítačové eldorádo“, je odtud vzdáleno jen hodinu jízdy autem. 

Právo určují kolty

Zlatá horečka v okolí San Francisca vypukla 15. března 1848, kdy tamní noviny Californian publikovaly krátkou zprávu: „Nález zlatého dolu. V novém korytu pily, nedávno postavené kapitánem Sutterem, bylo nalezeno zlato ve značném množství.“ Následovalo davové šílenství. V roce 1849 dorazil do Kalifornie hlavní proud hledačů cenného kovu – přicházeli pěšky, přijížděli na vozech, připlouvali na lodích. „Celá Nová Anglie je na nohou a hrne se do přístavů nebo se chystá na cestu přes kontinent. Nejsme ani schopni dopočítat se všech lodí a karavan,“ napsal reportér listu New York Herald. 

Přes Pacifik přijížděli Číňané, napříč Aljaškou cestovali ruští zlatokopové, a na místo se plavili dokonce i muži z Austrálie. Tam, kde se dřív krčilo jen několik odlehlých stavení, se během dvou let usadilo na sto tisíc zlatokopů. Na oživení oblasti reagovali také obchodníci, stavitelé a majitelé heren či hostinců, kteří často vydělávali víc než samotní kopáči. Srdce San Francisca tvořily nálevny, nevěstince a herny – jediná místa, kde bylo možné se po celodenní dřině bavit. Platilo se zlatem a zákon určovaly kolty. Ostatně právě tehdy se zrodil pojem „Divoký západ“. 

Teď  jsme tu doma

Touha po zlatě vedla také k zabírání indiánských území a nakonec už přistěhovalcům nešlo ani tak o hledání drahých valounů, jako spíš o získání půdy, která měla po opadnutí horečky sloužit k farmaření. Mezi roky 1850 a 1870 bylo „legálně“ vyhlazeno na 120 tisíc indiánů – tedy asi čtyři pětiny kalifornských domorodců.

TIP: Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci

V roce 1851 již většina zlatých dolů patřila těžařským společnostem, jimž zlatokopové nemohli konkurovat, a stávali se tak námezdními dělníky. Zatímco v letech 1849–1852 se v průměru těžilo 80 tun cenného kovu ročně, rekordní byl letopočet 1853 s 95 tunami. Poté množství získaného zlata výrazně kleslo a horečka skončila.

V centru otřesů

Dnešní San Francisco patří se 17 miliony turistů ročně k nejnavštěvovanějším městům USA, přičemž turistický ruch je hlavním zdrojem příjmů už od 70. let 20. století. Místní zástavba se rozprostírá na malebném, velmi členitém a kopcovitém poloostrově. Dorazíte-li na místo autem, stojí za to absolvovat okružní vyhlídkovou trasu 49 Mile Scenic Drive, která se táhne v délce desítek kilometrů kolem celé metropole. Odmění vás krásné výhledy na město, záliv posetý plachetnicemi, mosty a vzdálené hřebeny Sierry Nevady. Jedna z nejznámějších vyhlídek se otevírá z návrší Twin Peaks, jež se vypíná do výšky 274 metrů nad mořem. Za dobré viditelnosti se odtud můžete kochat celým sanfranciským panoramatem.  

V blízkosti aglomerace však zároveň prochází hned několik hlavních linií tektonických poruch, kvůli nimž oblast trpí pod náporem zemětřesení. Otřesy v roce 1906 téměř srovnaly San Francisco se zemí. Následovala rozsáhlá rekonstrukce, nicméně roku 1989 byla metropole opět vážně poškozena. Obyvatelé proto očekávají záchvěvy v podstatě každý den. Od návštěvy by vás však potenciální hrozba odradit neměla: Právě díky letité historii neštěstí se místní naučili stavět stabilní budovy a město patří k „nejodolnějším“ na světě. 

Zlatá brána otevřená

Slavný most Golden Gate, tzv. Zlatou bránu, zná snad každý a k San Franciscu patří stejně jako socha Svobody k New Yorku či Eiffelova věž k Paříži. Začátkem 20. století jej navrhl inženýr Joseph Strauss a ještě dvacet let po dokončení v roce 1937 se stavba pyšnila největším rozpětím na světě – oba pilíře, které ční za přílivu z vody do výše 227 metrů, dělí 1 280 metrů. A také dnes jde o jeden z nejdelších visutých mostů planety. 

Nejobtížnější bylo vybudovat základy pro jižní pilíř: Dělníci pracovali na vlečných člunech a přitom jimi smýkaly obrovské vlny přílivu. Později museli balancovat na visutých lávkách a montovat drátěná lana: Mají průměr 91 centimetrů, skládají se vždy z 27 572 pramenů a v celkové délce by čtyřikrát obepnula zeměkouli. Každý pilíř nese vertikální zátěž 95 tisíc tun a kotevní kvádry na obou stranách odolávají tažnému zatížení 28,5 tisíce tun.

Navzdory hluku a znečištění ze 120 tisíc aut, jež po Golden Gate denně projedou, je pěší cesta po mostě oblíbenou turistickou atrakcí. V Sanfranciské zátoce mu však dělají společnost ještě čtyři mostní konstrukce, z nichž nejdelší je s více než 11 kilometry San Mateo–Hayward Bridge.

Poker s dělníky v přístavu

K dalším dominantám San Francisca patří věž Coit Tower na vrcholu kopce Telegraph Hill, jež nabízí jednu z nejlepších vyhlídek na město. Nese jméno Lillie Coitové, dívky z vyšší společnosti, která doháněla rodiče k zuřivosti, protože nosila mužské oblečení, hrála poker s přístavními dělníky a kouřila doutníky. Kromě toho obdivovala sanfranciské hasiče, sama byla dobrovolnou hasičkou a účastnila se řady zásahů. Když v roce 1929 zemřela, zanechala po sobě 100 tisíc dolarů (v přepočtu na dnešní ceny asi 32 milionů korun), jež věnovala na zvelebení města. Za tuto částku byla vybudována Coit Tower – památník sanfranciským dobrovolným hasičům.  

Návrh věže vznikl v roce 1931, o dva roky později byla dokončena a otevřena veřejnosti. Uvnitř ji zdobí nástěnné malby několika umělců z počátku 30. let: Zachycují běžný život místních obyvatel v období Velké hospodářské krize, a řada autorů do nich proto vtiskla své levicové smýšlení. Pozornost však nepřitahují pouze interiéry – mnoha návštěvníkům slouží 64metrová stavba jako orientační bod, viditelný téměř odkudkoliv ve městě.

Území lachtanů

Většina turistů si při návštěvě San Francisca nenechá ujít čtvrť Fisherman’s Wharf v severní části města na pobřeží zátoky. Její historie se úzce pojí s italskými a čínskými rybáři, kteří se v místě usazovali od poloviny 19. století a jejichž potomci tam žijí dodnes.  

Do současné podoby čtvrť vyrostla na základech budov, které se zřítily při velkém zemětřesení roku 1906. Zejména v 70. a 80. letech se však výrazně proměnila a stalo se z ní sídlo zábavních atrakcí, řady muzeí, obchodů a restaurací. K turisticky nejzajímavějším patří bývalá továrna na čokoládu Ghirardelli Square, z níž vzniklo neobvyklé obchodní centrum. Návštěvníci také zpravidla míří k přístavišti Pier 39, kde se překvapivě zabydlela kolonie lachtanů: První zvířata tam zavítala v roce 1989 a od té doby jejich počet vzrostl na úctyhodných 1 700 jedinců. 

Figuríny a snobství

Milovníci expozic mohou ve Fisherman’s Wharf navštívit například muzeum voskových figurín Madame Tussauds či Musée Mécanique, jednu z největších sbírek hracích automatů z minulého století. Fanoušci námořnictví a válečné techniky zas ocení molo Hyde Street Pier, u nějž kotví několik historických plavidel. Za prohlídku stojí i USS Pampanito, americká ponorka z druhé světové války. Z přístavu navíc vyráží řada vyhlídkových lodí.

TIP: Fascinující San Francisko čtyřicátých a padesátých let

San Francisco patří mezi nejkrásnější města, jež můžete ve Spojených státech obdivovat. A až se dost pokocháte místními zajímavostmi, nastane správná chvíle zamířit do některého z tisíců zdejších podniků – od lidových barů až po luxusní snobské restaurace. 

Po desetiletích útlumu se v poslední době konečně začínají plánovat výpravy po Sluneční soustavě i do hlubokého vesmíru. Vládní agentury i soukromé společnosti vážně uvažují o stavbě základen na Měsíci a Marsu. U sousedních hvězd objevujeme jednu planetu v obyvatelné zóně za druhou. Cestování vesmírem ještě nikdy nebylo tak reálné a dosažitelné, jako je dnes.

Pro lidskou posádku kosmické lodi ale není tak snadné přečkat delší dobu ve vesmíru. Potřebují energii, potřebují zásoby a hlavně potřebují kyslík. V kosmickém prostoru ovšem není kyslíku nazbyt, takže by si ho astronauti museli vozit s sebou.

Kyslík a palivo z vody

Další možností je výrovba kyslíku z vody, společně s vodíkem, který je užitečný jako palivo. Hans-Joachim Lewerenz z Caltechu a jeho tým nedávno potvrdili, že je možné vyrábět kyslík a vodík z vody pomocí polovodičového materiálu a záře Slunce, či jiných hvězd. Postup navíc funguje i v nulové gravitaci. Vody je přitom ve vesmíru dost.

TIP: Revoluční motory? Rakety ve vesmíru i auta na Zemi by mohla pohánět voda

Kosmické lodě pro velkolepé výpravy k planetám a také ke hvězdám ještě nemáme. Díky tomuto výzkumu z Caltechu jsme ale zase o něco blíže dlouhodobým cestám vesmírem s lidskou posádkou. Můžeme se tak těšit, kdy vyrazí první taková kosmická loď.

Není snad Inda, který by se při vyslovení jména Aurangzéb (1618–1707) nezachvěl strachem či nenávistí. Tento panovník z mughalské dynastie proslul jako náboženský fanatik, nelítostný tyran a mocichtivý princ, který se neštítil ničeho, aby dosáhl svého cíle.

Právě Aurangzéb prý položil základ současných náboženských rozmíšek mezi hinduisty a muslimy v Indii. Před jeho nemilosrdným pronásledováním nebyla v bezpečí dokonce ani jeho rodina! Je ovšem možné, že mu dějiny nenasadily nelítostnou masku démona v lidské podobě tak úplně právem. Vždyť, kdo z mocných tohoto světa se může pochlubit pověstí lidumila? Při bližším pohledu na ostatní vládce mughalské dynastie se totiž zdá, že Aurangzéb nebyl zas o tolik horší než ostatní. Jaký je příběh tohoto zatracovaného muže?

Žárlivý syn

Aurangzéb, narozený jako Muhí ad-Dín Muhammad, vzešel z láskyplného vztahu císaře Šáhdžahána (1592–1666) a jeho manželky perské princezny Arjumand Bano Begum přezdívané Mumtáz Mahal, Perla paláce (1593–1631).

Vztah Aurangzébových rodičů je dodnes považován za jeden z nejromantičtějších příběhů všech dob. Budoucí postrach Indie se však z jejich vzájemné lásky těšit nemohl. Jeho otec se totiž zapletl do nástupnického boje o moc, který prohrál, a tak se Muhammad spolu se svými sourozenci stal rukojmím na dvoře svého dědečka Džahangíra (1569–1627).

Odloučení od rodičů a způsob, jakým se Šáhdžahán dostal na trůn (nechal povraždit všechny ostatní dědice) zřejmě předurčilo, jakou cestou se bude třetí císařův syn ubírat. Se žárlivostí sledoval, jak jeho otec po znovusjednocení rodiny věnuje přízeň prvorozenému Dárovi Šikohovi (1615–1659). Proto se dychtivě vrhl na studium válečného umění a později ohromil Šáhdžahána několika vojenskými úspěchy. Ani tato vítězství mu však nepřinesla vytouženou odměnu. Otec jmenoval svým následníkem Dáru. To ovšem zdaleka neznamenalo konec Muhammadových ambicí. Zatímco hrál roli věrného vojenského velitele, budoval si vlastní armádu a nepřestal vyhlížet vhodnou chvíli ke zmocnění se vlády. Jak víme z dějin, tento husarský kousek se mu podařil. Co mu pomohlo k uskutečnění plánu?

Lstivý princ

Roku 1657 císař Šáhdžahán onemocněl. Jeho nejstarší syn měl místo něj spravovat říši, jenže narazil na odpor svých tří mladších bratrů. Každý z nich se totiž už už viděl v císařském křesle. Muhammad přesvědčil nejmladšího bratra Murada (1624–1661), že se spojí proti starším sourozencům. Slíbil mu, že podpoří jeho nástupnictví. Ale jak to? Copak Muhammad sám netouží po císařském titulu?

„Nemám jiného přání než vykonat pouť do Mekky,“ nasadil třetí Šáhdžahnův syn svatouškovský výraz a Muradovi vysvětlil, že Dára ani druhorozený Šáh Šudža (1616–1661) se k vládnutí vůbec nehodí, protože se nechovají jako pravověrní muslimové.

Naivní Murad zřejmě bratrovu lež spolkl i s navijákem, protože se spojenectvím souhlasil. Bratři Dáru porazili a vlastního otce, který se začal zotavovat ze své nemoci, uvěznili v Agře. Jenže pak už se Murad nestačil divit. Lstivý sourozenec ho uvrhl do vězení, obratem se zmocnil trůnu a dal si jméno Aurangzéb čili Ozdoba trůnu.

Bratrovrah

Dára se pokusil o odpor, avšak opět prohrál. Chtěl se tedy před bezohledným bratrem spasit útěkem. Ani to se mu však nepodařilo. Vlastní spojenci ho zradili a vydali ho do Aurangzébových rukou. Nový vládce nelenil a nechal otcova miláčka popravit! Jako důvod uvedl bratrovo údajné odpadlictví od islámu. Když mu přinesli Dárovu hlavu, jenom prý chladně řekl: „Nedíval jsem se do tváře toho nevěřícího za jeho života, nemám k tomu chuť ani teď.“ Snad, aby se pomstil otci za jeho nedostatek zájmu, poslal mu hlavu jeho prvorozeného.

Tím není však Aurangzébova touha po krvi zdaleka uhašena! Nechá otrávit vlastního synovce a zbaví se dvou zbývajících bratrů. Takové se dostane Muradovi odměny za jeho důvěřivost.

Ještě štěstí, že se tohoto bratrovražedného boje nedožila Aurangzébova matka. A jak nesl tyto zprávy kdysi mocný Šáhdžahán? Těžko mohl synovi něco vyčítat. Vždyť ten pouze kráčel v jeho stopách. Nezavraždil snad také on sám ve své touze po trůnu vlastní bratry? Starý císař strávil zbytek svého života v domácím vězení. Po celou dobu prý jenom vyhlížel z okna a toužebně hleděl na Tádž Mahal, který dal vystavět k poctě své milované předčasně zesnulé ženy. 

Dobyvatel a náboženský fanatik

Ovládnutím trůnu nebyly Aurangzébovy touhy ani zdaleka uspokojeny. Toužil vybudovat mohutné impérium, jakému není rovno. K tomuto účelu si vydržoval armádu, kterou prý tvořilo padesát tisíc vojáků, padesát tisíc velbloudů a třicet tisíc válečných slonů. V letech 1686 až 1687 se postupně zmocnil islámských království Bidžápuru a Gólkondy, čímž dosáhla mughalská říše svého největšího územního rozsahu. Na počest tohoto úspěchu přijal Aurangzéb pyšný titul Álgamir, tedy vládce světa.

Jenže vojenská tažení samozřejmě něco stála. Nelítostný vladař dusil své poddané vysokými daněmi. Znovu zavedl také speciální daň z hlavy pro nemuslimské obyvatelstvo, takzvanou džizju. Tím dal všem jasně na srozuměnou, že éra náboženské tolerance, kterou nastolili jeho předchůdci, skončila. Kdyby však jeho přístup k nevěřícím skončil jen u daně z hlavy, zřejmě by mu to Indové odpustili. Jenže Aurangzéb nedělal nic polovičatě. Umínil si, že všechny své poddané přivede na cestu islámu, ať se jim to líbí nebo ne.

Nový vládce mughalské říše žil skromně. Rozhodl se, že ani jeho poddaní by si neměli příliš užívat světských radovánek. V celé říši zakázal hudbu, tanec i hazardní hry. Na dodržování přísných pravidel dohlíželi strážci morálky. Mohou mravní poddaní žít v říši v klidu? Zřejmě ne - Aurangzébovi jsou trnem v oku konkurenční náboženství na území jeho říše. V nevýslovné zuřivosti prý nechá srovnat se zemí několik hinduistických chrámů. Historici se ovšem přou o to, zda jich mělo být sto nebo až deset tisíc, jak poukazují Aurangzébovi zavilí odpůrci. Císař také nutí své poddané přestoupit k islámu. 

Démonizovaný panovník

Nenáviděný vládce se do dějin zapsal kupodivu také příznivě - reformou. Zakázal například v Indii rozšířenou praxi satí, tedy sebeupalování vdov. Podle některých historiků to s jeho náboženským fanatismem také nebylo tak horké, jak to navenek vypadá. Aurangzéb prý například zaměstnával na vysokých postech mnohem víc hinduistických úředníků než jeho otec. I pokud jde o krutost, neměří mu lidé spravedlivě. Ani Šahdžahán  se neváhal zbavit vlastních příbuzných, aby se mohl zmocnit vlády. A v této „rodinné tradici“ pokračovali také Aurangzébovi synové. „Kéž můj otec zemře,“ nepřestává se údajně ve svém perském exilu modlit druhorozený syn slavného panovníka Muhammad Akbar (1657–1706).  Musel do Persie uprchnout poté, co se neúspěšně pokusil sebrat otci trůn. Než se však dočkal vyslyšení svých modliteb, zemřel.

TIP: Krutovláda světí prostředky: Proč získal vládce Ašóka přízvisko Strašlivý?

Po dlouhých letech strádání naopak vytouženou odměnu získal Aurangzébův třetí syn Bahádur Šách (1643–1712). Proti tatínkovi několikrát povstal, avšak byl přemožen a dlouhá léta vězněn. Po smrti krutovládce musel svést boj o trůn se svými bratry, a vlády si užil pouhých pět let. Nedostal tak vůbec příležitost vyrovnat se svému slavnému otci. Aurangzébovou smrtí totiž končí éra rozkvětu mughalské říše. Někteří viní z úpadku samotného Aurangzéba. Obrovské území, které získal, se obtížně kontrolovalo. A jeho náboženská nesnášenlivost vedla k četným povstáním. Nebyl to však především z generace na generaci předávaný bratrovražedný boj o moc, jenž mughalským panovníkům zlomil vaz?

V dnešní době ještě na řadě míst jezdí dieselové vlaky, zejména tam, kde nejsou elektrifikované tratě. Pro životní prostředí to není právě výhra. V blízké budoucnosti by je mohly nahradit vlaky, které budou poháněné vodíkem.

Průkopníkem vodíkových železnic se v těchto dnech stalo Německo. Startuje zde provoz prvních vlaků na vodík s nulovými emisemi. Zatím půjde o dva jasně modré vlaky Coradia iLint, které postavila francouzská společnost Alstom. Do roku 2021 jich Německo plánuje pořídit dalších čtrnáct.

TIP: Los Angeles a Las Vegas propojí americko – čínský rychlovlak

Vodíkové vlaky budou jezdit po více než 100 kilometrové trati, mezi severoněmeckými městy Cuxhaven, Bremerhaven, Bremervoerde a Buxtehude. Na těchto tratích přitom doposud jezdily dieselové vlaky. Nové vlaky by měly přepravit asi 2 miliony pasažérů ročně. Vodík si vlaky budou čerpat ze 12 metrů vysokého zásobníku poblíž jedné ze stanic. Jeden takový zásobník vystačí na pohon dvou vodíkových vlaků po celý den, přičemž souprava zvládne urazit až 1 000 kilometrů. Přebytek energie se ukládá do lithiových baterií přímo ve vlaku.

Japonské tanky dnes dostávají dosti nelichotivá hodnocení, což je ale poněkud zkreslené. Císařské obrněnce měly v některých ohledech velmi dobrou úroveň, neboť země vycházejícího slunce disponovala vysoce kvalitní ocelí a jako jedna z prvních instalovala do tanků dieselové motory. Nikdy však tankům nepřisuzovala prioritu, která patřila v první řadě lodím a pak letadlům. Vývoj a produkce obrněnců se proto neustále zpožďovaly, jelikož zkrátka musely čekat na přidělení materiálů.

Předchozí část: Tichomořský souboj lehkých vah: Duel M3 Stuart vs. Typ 95 Ha-Go (1)

Pohyblivost místo pancéřování 

Požadavky na nový lehký tank byly stanoveny počátkem 30. let, kdy padlo rozhodnutí, že vozidlo musí dosahovat rychlosti více než 40 km/h, aby mohlo udržovat tempo s nákladními automobily vezoucími pěchotu. To odpovídalo tehdejší doktríně, která chápala tank zejména jako podpůrnou zbraň. Když v roce 1934 vznikl prototyp vážící 7,5 t, považovali jej japonští velitelé za příliš těžký, a proto byl obrněnec poněkud přepracován, díky čemuž klesla hmotnost přibližně o tunu. V listopadu 1935 tak spatřil světlo světa druhý prototyp, který již odpovídal pozdější sériové podobě.

Poněkud paradoxně však další úpravy, které si vojáci vyžádali, vrátily hmotnost bezmála na původní hodnotu. Pak se dokonce ozvaly hlasy, podle nichž byl nový tank nedostatečně odolný a které žádaly silnější pancíř. Nakonec ale převládl názor, který byl tehdy v armádách hodně oblíbený a který vystihovala slova „pancířem je rychlost“. Tank obdržel označení Typ 95, které vycházelo ze starého japonského kalendáře (kde byl rok 1935 jako 2595), a jméno Ha-Go, což znamenalo „třetí domácí“ (čili třetí typ tanku vyvinutý v Japonsku).

Hlavním dodavatelem se stala značka Micubiši a do skončení výroby v roce 1943 bylo dodáno přes 2 300 kusů, díky čemuž Typ 95 představoval vůbec nejpočetnější japonský tank. Na konci 30. let byl hodnocen jako velice kvalitní konstrukce, snad i jedna z nejlepších v kategorii lehkých obrněnců, záhy se však mělo ukázat, že vychvalovaný stroj má své limity. 

Japonský moment překvapení 

V době svého zrodu každopádně Typ 95 představoval velmi podařený design. Za pokrokové řešení je třeba pokládat zejména použití dieselového motoru, byť je paradox, že sami Japonci to brali jako nouzové řešení, protože naftové agregáty se tehdy považovaly za koncepci pro tanky nevhodnou. Typ 95 byl hodně pohyblivý, avšak za cenu již zmíněného slabého pancéřování, jehož síla nikde nepřesahovala 12 mm, takže jej dokázaly prorazit i průbojné střely z těžkých kulometů.

Osádku tvořil řidič, kulometčík (obsluhující kulomet v korbě) a jeden muž ve věži. Ten musel zastat role velitele, střelce i nabíječe kanonu Typ 94 ráže 37 mm. Dva kulomety (jeden v korbě a jeden ve věži) byly nejdřív zbraně Typ 91 ráže 6,5 mm, ovšem později se přešlo na výkonnější Typ 97 ráže 7,7 mm. Zajímavým, ačkoliv z dnešního hlediska trochu strašidelným prvkem bylo azbestové obložení vnitřku korby a věže s cílem chránit osádku před kontaktem s rozpálenými ocelovými deskami a před zraněním, jež by mohla přinést rychlá jízda v těžkém terénu.

Japonský moment překvapení 

Typ 95 vznikl hlavně pro podporu pěchoty, ale zájem o něj projevily též útvary kavalerie, pro které představoval ideální průzkumný prostředek. Každopádně si vedl výborně v Číně, jejíž armáda vlastnila pouze málo tanků a protitankových zbraní, naopak v bojích proti Rudé armádě na Chalchyn-golu již měly tanky Typ 95 značně rozporuplné výsledky. Japonské obrněnce zaznamenaly velké úspěchy během prvních ofenziv v Malajsii, Barmě, na Filipínách a Nové Guineji, ale tam jim nesmírně pomohl moment překvapení, jelikož Britové ani Američané vůbec nečekali, že by Japonci nějaké tanky vůbec mohli používat.

Vozidla Typ 95 si proto připsala významný podíl například na dobytí Singapuru a filipínského ostrova Corregidoru, byť ze sporadických střetů se spojeneckými tanky vyplývalo, že bojová hodnota Typu 95 klesá. Japonci se pak pokusili zvýšit ji instalací 57mm kanonu, ale tato verze se neosvědčila. Stárnoucí lehké tanky ovšem bojovaly až do samého konce války na pacifických ostrovech i proti Rudé armádě v Mandžusku. 

Měření sil

Americký M3 Stuart vznikl bezmála o desetiletí později než Typ 95 a jeho konstrukce tento rozdíl vskutku dramaticky odrážela. Oba tanky sice disponovaly 37mm kanony a byly velice rychlé, klíčový rozdíl však spočíval v odolnosti. Japonci totiž u Typu 95 vsadili na pohyblivost, která měla do jisté míry nahradit ocelový pancíř, zatímco Američané si vzali poučení z prvních tankových bojů v Evropě a dali svému M3 pasivní ochranu mnohem silnější. Japonci se ve vzájemných střetech zpočátku těšili výhodnější taktické situaci, když své americké soupeře zpravidla překvapili, a tak první boj tanků M3 a Typ 95, který se odehrál 22. prosince 1941 na Filipínách, skončil americkou porážkou.

TIP: Těžký tank KV-1 vs. stíhač Marder: Nerovný souboj lovce a obra

Tento stav ale nemohl vydržet věčně. Za vhodných podmínek mohl Typ 95 reprezentovat pro stuart rovnocenného nepřítele, zejména ve složitém terénu hor a džunglí, kde probíhaly krátké, ale úporné bitvy. Pokud se však Japonci potkali s větší a dobře připravenou jednotkou Američanů či Britů, obvykle odcházeli poraženi, jelikož taková střetnutí favorizovala odolnější tanky Stuart.

Při bojích o tichomořské ostrovy se občas povedlo Američany zaskočit a střelbou na krátkou vzdálenost jim přivodit ztráty, ovšem stuarty pak Japonce zpravidla zlikvidovaly. Tank Typ 95 Ha-Go zkrátka odpovídal době svého vzniku, v níž skutečně patřil na špičku, ale jeho pozdější úspěchy vycházely spíš z aktuální taktické situace než z technické úrovně. Novější M3 Stuart jej takřka ve všem předstihoval a obecně se zařadil mezi nejlepší lehké tanky celé druhé světové války.

Cena slonoviny dosáhla astronomických výšek. Gangy pytláků a pašeráků této převzácné komodity se tím pádem neštítí vůbec ničeho. Vědci se s nimi snaží bojovat, jak to jenom jde, protože bez neutralizace zločineckých sítí kolem slonoviny jsou dny slonů na této planetě pravděpodobně sečteny.

Američtí vědci používají ke stopování pašeráků testování DNA ze zabavené slonoviny. Nejprve sestavili genetickou mapu populací slonů v Africe, Následně analyzovali DNA z celkem 38 velkých nákladů slonoviny, které byly zabaveny během uplynulých tří let.

TIP: Blíží se konec obchodu se slonovinou? V Keni shoří sloní kly za miliardy

Když vědci porovnali DNA sloních populací s DNA vytažené ze zabavené slonoviny, mohli určit, jakými cestami se pašovaná slonovina pohybuje. Ukázalo se, že většina ze zkoumaných zásilek slonoviny ve skutečnost prošla stejnou sítí pašeráků, která operuje ve třech afrických přístavech, v Keni, Ugandě a Togu. Pokud se úřadům povede zasáhnout klíčové kartely pašeráků slonoviny, mohlo by to mít značný vliv na boj o záchranu slonů.

Obyvatelé Jižní Koreje si letos zažili zničující vedra, před nimiž mnozí prchali na pláže či do bazénů. Zatímco však takto uniknou horku, vystaví se hledáčkům skrytých kamer, které je natáčejí nahé nebo v nelichotivých situacích. Neustále se zhoršující problém spojený se šmíráctvím řeší jihokorejská policie mimo jiné pomocí speciálních týmů, jež jsou vyzbrojeny infračervenými skenery a detektory napětí. Jednotky pak pročesávají okolí bazénů, pláže, převlékací kabinky či veřejné toalety a skryté kamery hledají. „Poslední dobou vyrážíme do akce mnohem častěji,“ potvrdil Lee Su-hyun, policista z města Čchangwon. 

Během nedávné zastávky v čchangwonském bazénu prohledal tým vše, od šaten až po rámy dveří, záchodové mísy a sprchové hlavice. Jednotka sestávající z několika policejních příslušníků, ze dvou školaček a dvou matek v domácnosti však žádnou ilegální kameru nenašla. Prohlídky se v provincii Jižní Kjongsang odehrávají od loňského září, ovšem kontroloři zatím na podobná zařízení nenarazili – ostatně skrytou kameru dosud neobjevil žádný z jihokorejských policejních týmů. Přesto nejde o mrhání penězi ani časem: Zemi zaplavila videa zachycující ženy při mnoha intimních činnostech a policie demonstruje svou ochotu jednat. 

Já taky!

Společnost Jižní Koreje aktuálně žije bojem proti sexuálnímu obtěžování: Za poslední rok se tamnímu hnutí #metoo („já taky“) povedlo usvědčit z protizákonného jednání hned několik vysoce postavených mužů – neunikl ani An Hee-jung, někdejší stoupající hvězda demokratické strany. 

Ačkoliv strach ze špionážních kamer a ilegálního filmování není v zemi ničím novým, v posledních letech nabírá na obrátkách. Počet obviněných stoupl z 1 354 v roce 2011 na loňských 5 363 – v 95 % případů se přitom jednalo o muže. Letos v létě došla společnosti trpělivost: Desítky tisíc žen vyrazily do ulic Soulu protestovat proti nezákonnému natáčení. Nesly transparenty s nápisy jako „Můj život není vaše porno“ a mezi hlavními požadavky zaznívalo zpřísnění trestů nejen pro šmíráky, nýbrž i pro ty, kdo jejich videa sledují. 

Mezi roky 2012 a 2016 identifikovala jihokorejská policie na 26 tisíc obětí ilegálního natáčení a přes 80 % tvořily ženy. Většina postižených se však nedozví, že se proti vlastní vůli objevila na internetu. „Kdybychom dokázali vyhledat všechny oběti, byl by jejich počet desetinásobný,“ tvrdí Oh Yoon-sung, profesor kriminologie na Soonchunhyang University. 

Pobouřený sever

O kontroverzi se dozvídají dokonce i Severokorejci. „Co mají jihokorejští muži za problém?“ zeptal se údajně jeden z předních představitelů Severní Koreje novináře z jihu. Také jihokorejský prezident je rozhořčen tím, že se prý špehovací kamery staly součástí každodenního života. Pro dopadené voyeury proto požaduje přísnější tresty. 

Malá skupina korejských žen se rozhodla vzít situaci do vlastních rukou a nahrála na internet videa pořízená v pánských převlékárnách. Většina „odboje“ však naštěstí dopadá na bedra autorit. Během posledního roku přijala policie řadu opatření: Mimo jiné zkoumala internetové stránky s nahranými videi a sledovala podezřelé prodeje kamer. 

Prohledávání veřejných prostranství ovšem představuje nejviditelnější a svým způsobem nejúčinnější krok, i když se nepodaří odhalit žádné prohřešky – působí totiž jako prevence. Minulý měsíc dostala dokonce místní policejní jednotka na boj se šmírováním dotaci v přepočtené výši šesti milionů korun. 

Zničeni humorem

Nedávno rozdávali muži zákona u vchodů do škol kulaté samolepky, jež se umisťují okolo fotoaparátů na chytrých telefonech. Cílem bylo připomenout žákům, že skryté natáčení znamená vážný zločin. Podle policisty Kim Kyoung-woona se jedná o důležitý postup, protože pojem skrytá kamera má v zemi „hravé“ konotace: Může za to televizní pořad z 90. let, jenž zachycoval reakce chodců na ulici, kteří se stali obětí žertů či připravených scének. Mnoho lidí si proto skrytou kameru spojuje spíš s humorem a neuvědomuje si, jak zničující následky může šmírování mít.  

Někteří však o zavedených opatřeních pochybují. Podle mluvčí Korejské asociace právniček Kim Young-mi, která problém zkoumá pro potřeby legislativy, mají prohlídky veřejných prostranství velmi malý dopad. Mnohem významnější by podle ní bylo, kdyby usvědčení zločinci museli čelit vyšším trestům. Šmírákům v Jižní Koreji hrozí až pět let za mřížemi nebo pokuta v přepočtu necelých 200 tisíc korun. Jenže ze statistik vyplývá, že ve vězení skončí pouhých 5,3 % chycených hříšníků. 

Život bez kamer

Na druhé straně je potřeba dodat, že prohlídky některé obyvatele uklidnily. Herečka Hong Ah-reum, která byla na návštěvě Kjonggi, přiznala, že měla ze skrytých kamer obavy. „Teď jsem o něco klidnější,“ dodává. Mnozí v Jižním Kjongsangu vnímají situaci obdobně. „Dnes jsme nic nenašli,“ shrnuje šestnáctiletá studentka Park Jeong-yeon z pátracího týmu, „takže se cítím trochu líp.“ 

TIP: Velký bratr v akci: Britská policie skenovala tváře 90 tisíc účastníků festivalu

Lee Jung-hee, šedesátiletá žena v domácnosti, která byla rovněž součástí jednotky, také projevila radost z neúspěšného lovu. V reakci na otázku, jak by problém šmírování vyřešila, se však místo do mužů obula do žen. „Podle mě by se dívky měly oblékat méně vyzývavě a víc se o sebe starat,“ vysvětlila se smíchem. „Pak by na ně útočilo méně mužů.“ U kolegů její názor vyvolal rozpaky. „Kdyby něco podobného řekl muž, rozpoutal by velkou diskusi,“ dodal policista Chae.