Jak ukazuje takzvaný Hossbachův protokol, Adolf Hitler 5. listopadu 1937 na tajné poradě v kruhu vysokých vojenských činitelů třetí říše odhalil své budoucí plány na postupné ovládnutí středoevropského prostoru. Mělo dojít k likvidaci Rakouska a Československa. Rakousko plánoval Hitler připojit k Německu anšlusem, kdežto v případě Československa se počítalo i s vojenskými akcemi. Nacistické špičky současně hledaly cesty, jak přemoci svého souseda „mírovou cestou“. A k tomu jim posloužil „sudetoněmecký problém“. 

Sjednocení Sudet

Po anšlusu Rakouska ve dnech 12. a 13. března 1938 se postavení Československa dramaticky zhoršilo. Nově vzniklá Velkoněmecká říše obepnula zemi ze tří stran. Anšlus povzbudil velkou část sudetských Němců k zesílení jejich tlaku na pražskou vládu, která situaci dlouho podceňovala. Konrad Henlein vyzval všechny československé Němce „k národní jednotě“ a ti jeho volání do značné míry vyslyšeli. Ještě v březnu 1938 se rozpustily německé občanské strany (křesťansko-sociální, živnostenská a agrární Svaz zemědělců) a následně splynuly se Sudetoněmeckou stranou. Přestože zdaleka ne všichni jejich funkcionáři a členové přešli k henleinovcům, hegemonie SdP mezi Němci byla neoddiskutovatelná. 

Jedinou politickou alternativou v Sudetech zůstala sociální demokracie, a komunisté. Avšak i u sociálních demokratů došlo ke změně kurzu. Dlouholetého pročeskoslovenského předsedu Ludwiga Czecha nahradil tvrdší kritik národnostní politiky státu Wenzel Jaksch. Na přelomu března a dubna 1938 pak opustili vládu všichni její němečtí ministři Franz Spina, Erwin Zajicek i Ludwig Czech. Jejich pozice byla beztak slabá a svými „počeštělými“ příjmeními se stávali terčem zlomyslných narážek: „Německý jak Czech, čistý jako Spina a odvážný jak Zajicek,“ říkávalo se tehdy.

„Osvoboď nás od Čechů“

Pražská vláda po rozpadu německého aktivistického tábora začala jednat přímo s SdP. Ale henleinovci místo hledání přijatelného kompromisu pouze zvyšovali své národnostní a autonomní požadavky. Za touto neústupností stál především Hitler, který na poradě s Henleinem a K. H. Frankem v Berlíně 28. března 1938 vedení SdP vzkázal, aby československé vládě kladlo nepřijatelné podmínky. K říšskému kancléři se již otevřeněji hlásili také obyčejní sudetští Němci a jejich oblíbený slogan: „Lieber Führer mach uns frei, von der Tschechoslowakei!“ zněl na masových manifestacích stále častěji.

Proti republice se však SdP zatím otevřeně postavit neodvažovala, a to ani na sjezdu strany ve dnech 23.–24. dubna 1938 v Karlových Varech. Henlein na něm formuloval politický program známý jako „osm karlovarských požadavků“. Patřilo k nim zrovnoprávnění sudetských Němců s Čechy, uznání německé menšiny za právnickou osobu, stanovení vlastní německé samosprávy, odstranění „starých křivd“ nebo dodržování principu německých státních zaměstnanců na německých územích. Nejradikálnější však byl Henleinův osmý bod obsahující právo „přiznávat se k německému světonázoru“, tedy k nacismu. 

SdP vítězí

Pražská vláda kontrovala několika vlastními plány, od návrhu národnostního statutu posilujícím samosprávu v pohraničí až po přiznání široké autonomie sudetským Němcům. Henlein je postupně všechny odmítl a jeho věrní současně v pohraničí vyprovokovávali nepokoje.

Polínko pod přetopený sudetoněmecký kotel přidala částečná mobilizace československé branné moci vyhlášená 20. května 1938, která byla oficiálně reakcí na přesuny německých vojsk v okolí hranice. Mnozí v ní ovšem viděli souvislost s komunálními volbami probíhajícími mezi 22. květnem a 12. červnem 1938. V nich henleinovci triumfovali na celé čáře, když SdP získala v pohraničí kolem 90 % německých hlasů.

Horké pozdní léto

Československá krize a rostoucí napětí mezi Prahou a Berlínem znepokojovalo především Velkou Británii, která si nepřála hrozící válečný konflikt. Proto 20. července 1938 navrhla britská vláda prezidentu Benešovi, aby přijal nezávislého zprostředkovatele pro jednání vlády a SdP. Touto rolí byl pověřen lord Walter Runciman, který 3. srpna přiletěl do Prahy a pak se vydal na cestu pohraničím. V polovině září předložil Runciman veřejnosti závěrečnou zprávu, ve které zkritizoval československou národnostní politiku a vyslovil se pro odstoupení Sudet říši.

Mezitím na tlak henleinovců a hrozby Berlína odpověděla vláda Milana Hodži 7. září 1938 dalekosáhlým ústupkem v podobě „čtvrtého plánu“, který fakticky vycházel vstříc karlovarskému programu. To henleinovci neočekávali, odmítnutí by znamenalo popření původního stanoviska a přiznání, že SdP od začátku nehrála fér. Pomohl Hitler, jehož 10. září znovu navštívil Henlein, a Vůdce pak na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 zaútočil přímo na Československo a nejen sudetští Němci si mohliv přímém rozhlasovém přenosu poslechnout tato jeho slova:

„Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné (...) Když nesmí tři a půl milionů skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné, a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás.“

Sudety Říši

Bezprostředně po Hitlerově projevu vypukly v českém pohraničí nepokoje spojené s provokacemi a násilím. Na některých místech přerostly v pokus o puč. Vláda zareagovala vyhlášením stanného práva v nejvíce postižených pohraničních okresech. Toho využil Henlein a 14. září 1938 vydal prohlášení, že už nemá o čem jednat – Sudety za této situace musí patřit Německu. Doba vyjednávání definitivně skončila a za protistátní činnost vláda 16. září rozpustila SdP a vydala na Henleina a K. H. Franka zatykač, proto oba spolu s dalšími vedoucími představiteli strany utekli do Německa. 

TIP: Prostě Henlein! Kdo byl muž, který osudově zasáhl do života sudetských Němců?

Na německé straně československých hranic se začaly formovat bojůvky známé jako Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), do něhož vstoupilo údajně kolem 40 000 mužů, aby prováděli záškodnické akce v Sudetech. Proti nim stály oddíly Stráže obrany státu (SOS) a po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září také československé vojsko. Z více než milionu mobilizovaných mělo být kolem 20 % sudetských Němců, ale více než třetina mobilizaci odmítla, jiní po mobilizaci dezertovali.

Válka v pohraničí

Dění v Sudetech se podobalo občanské válce. Češi hlásili ministerstvu vnitra: „V noci na 25. 9. byla v Bruntále pistolemi a granáty ostřelována strážní hlídka a vojenský oddíl, armáda odpověděla těžkými kulomety a děly. V Zeleném Dole obsadil oddíl freikorpsu odstavenou zbrojovku, když dva českoslovenští policisté chtěli zkontrolovat situaci, byl jeden z nich těžce postřelen. U Chvalkovic ordneři samopaly napadli některé oddíly znojemského praporu SOS…“.

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

A podle zprávy styčného důstojníka wehrmachtu pro kontakt s freikorpsem bylo při 164 diverzních akcích na československém území zabito 54 bojovníků freikorpsu a 110 Čechů. Do říše mělo být uneseno 2029 Čechů, kdežto podle soupisu ministerstva vnitra bylo zajato a do říše odvlečeno 969 příslušníků SOS. 

Ne všichni sudetští Němci však viděli v Hitlerovi spásu. Sudetoněmečtí antifašisté se častokrát stali prvními oběťmi pronacistických ozbrojenců. Nejaktivnější odpůrci nacistů založili Republikánskou obranu (Republikanische Wehr), která byla včleněna do oddílů Stráže obrany státu bránící předsunutá postavení v blízkosti státních hranic.

Mnichovská konference

O osudu Sudet se nakonec rozhodlo na mezinárodní úrovni. Po řadě diplomatických kroků se sjeli představitelé čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, do Mnichova, a sudetskou krizi tam vyřešili dohodou podepsanou 30. září 1938. Ta přikázala Československu odstoupení rozsáhlých pohraničních oblastí českých zemí Německé říši (celkem se jednalo o 28 943 km2 a přes 3,5 milionu obyvatel), tak jak si to přál Hitler, Henlein a spolu s nimi už i velká většina sudetských Němců. Jejich volání Heim ins Reich! (Domů do Říše!) bylo vyslyšeno.

Jak se zdá, v našich vnitřnostech to pěkně jiskří. Jako by nestačilo, že uvnitř lidského těla žije ohromné množství bakterií. Vědci teď zjistili, že některé bakterie, které jsou běžně přítomné v potravě nebo přímo žijí v našich střevech, umí vyrábět elektřinu.

Tyto takzvané elektrogenní bakterie obvykle nacházíme v extrémním prostředí, v němž je velice málo kyslíku – například na dně jezera nebo hluboko pod zemí v dolech. Ve skutečnosti jsou leckde, vědce ale překvapilo, že jsou v hojném počtu i v lidské trávicí soustavě.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Elektřinu umí vyrobit například listérie, patogenní bakterie zodpovědné za otravy jídlem anebo laktobacily, kterým vděčíme za jogurty. Podle objevitelů jsme zatím nepočítali s tím, že by patogeny nebo užitečné bakterie v lidském těle mohli používat elektřinu. V budoucnu toho můžeme využít, například pro stavbu bioenergetických baterií.

Náš Měsíc je ve srovnání s jinými kosmickými objekty poměrně nezajímavým tělesem. Přesto se pro nás stal přirozeným „referenčním modelem“ pro vnímání ostatních satelitů ve Sluneční soustavě. Mnohé z nich však mají více společného s komplexními planetami než právě s průvodcem naší Země.

Svět planetárních souputníků se nám odkryl až s érou meziplanetárních sond v 70. letech 20. století. V březnu 1979 prolétala kolem Jupitera sonda Voyager 1 a právě měsíc Io se postaral o největší překvapení mise. Automat jej míjel ve vzdálenosti pouhých 21 000 km a vědci čekali jakési zmenšené „dvojče“ zemského průvodce s povrchem posetým krátery po dopadech jiných těles. Předpokládali totiž, že Io neustále čelí kosmickému bombardování, neboť extrémně hmotný Jupiter přitahuje objekty z okolního prostoru. Voyager 1 však odhalil krustu rozpraskanou ve velkých blocích a výzkumníci nenašli lepší vysvětlení, než že povrch měsíce zarovnává vulkanická činnost. Nakonec se překvapivý odhad potvrdil, protože snímky zachytily osm aktivních sopek!

Sněhová koule Europa

Podobně se změnil i náš pohled na dalšího Jupiterova průvodce – Europu. Před začátkem kosmického věku ji astronomové popisovali jako „velkou sněhovou kouli“, neboť poměrně jasně zářila. Předpokládanou podobu i složení tělesa následně potvrdily průlety Voyageru 1 a 2.

Šlo ovšem o pouhou část obrazu: ukázalo se totiž, že se Europa v mnohém podobá Zemi! O nečekané zjištění se postarala sonda Galileo, která v letech 1995–2003 zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Povrch Europy připomíná ledovou kůru zamrzlých pozemských oceánů a podle našich dosavadních znalostí jej tvoří zmrzlá voda – od určité hloubky je však nejspíš tekutá. Některé modely napovídají, že svrchní zmrzlá skořápka měří místy jen 5 km, podle jiných – a zřejmě pravděpodobnějších předpovědí – bude ovšem výrazně silnější, zhruba stokilometrová.

Každopádně by se pod ní mohl nacházet tekutý oceán s  příznivými podmínkami pro vznik a vývoj života. Je to dáno i faktem, že Europa spíš než měsíc připomíná malou planetu: kromě jiného má totiž žhavé jádro, jež dokáže udržovat hypotetický oceán v tekutém stavu navzdory povrchové teplotě −180 °C. Uvedenou teorii podporuje také skutečnost, že povrch tělesa je relativně mladý a nepokrývají jej krátery či podobné útvary. Roli zde hraje jednak tzv. kryovulkanismus, přičemž tamní sopky nechrlí žhavou lávu, ale ledové částice; navíc se povrch měsíce pomalu mění, což opět svědčí o existenci silných podpovrchových jevů, pravděpodobně právě oceánů.

Oceán na Ganymedu

Náznaky o existenci podpovrchového oceánu na Jupiterově průvodci Ganymedu se objevily už v 70. letech, tedy mnohem dřív než v případě jiných těles. Souvisely přitom s nezvyklými projevy magnetického pole měsíce, mimochodem jediného magnetického pole u satelitů zmíněného plynného obra. Toto chování nebylo možné vysvětlit jinak než právě přítomností mohutné tekuté podpovrchové masy, proto se na Ganymed zaměřila sonda Galileo, která mohla jeho magnetické pole studovat dlouhodobě a přesněji. Získaná data pak předpoklady vědců potvrdila.

Letos navíc odborníci zveřejnili výsledky pozorování polárních září na Ganymedu pomocí Hubbleova teleskopu – a právě podpovrchový oceán odpovídá sledovaným projevům nejlépe. Pod svrchním ledovým příkrovem o síle až 200 km se podle všeho nachází zhruba stokilometrový oceán s ledovým dnem. Na některých místech vykazuje povrch měsíce dokonce známky zaplavení, což by znamenalo, že se ledový příkrov čas od času naruší a kapalná voda pronikne na povrch.

Titan a jezera metanu

Ze všech měsíců velkých planet jsme zatím nejlépe prozkoumali Saturnův Titan, který se stal v lednu 2005 cílem evropské přistávací mise Huygens – šlo přitom o dosud nejdůležitější triumf Evropy při dobývání kosmu. Titan je s poloměrem 2 575 km větší než Merkur (2 440 km) a jen o něco menší než Mars (3 390 km). Z velké části sestává z vodního ledu a jeho atmosféru tvoří převážně metan, který však ultrafialové záření v nižších vrstvách plynného obalu rozkládá na organické sloučeniny nebo etan.

Od roku 2004 do roku 2017 kroužila kolem Saturnu americká sonda Cassini, jež k Titanu dopravila právě modul Huygens. Objevila přitom na měsíci celou řadu nečekaných sloučenin, které ovšem důvěrně známe, neboť hrály roli při vzniku a vývoji života na Zemi. Jedná se například o tekuté uhlovodíky – především zmíněný metan a etan: těžko si sice představit jejich rentabilní a efektivní těžbu, nicméně Saturnův průvodce může posloužit jako laboratoř pro studium těchto zdrojů.

Výsadková mise Huygens byla relativně krátká, přesto se zapsala do historie. Atmosférou modul sestupoval 2 hodiny a 42 minut a z povrchu pak vysílal 1 hodinu a 12 minut. Pórovitý terén v místě přistání měl světle oranžovou barvu a vědci jej označili jako „hydrokarbonátovou břečku, ve které jsou roztroušeny zmrzlé špinavé koule z ledu a metanu“. Na Zemi bychom podobný povrch přirovnali k mokrému písku či hlíně.

Snímky pak odhalily v okolí dosednutí „oblázky“ a spektrální měření prokázala, že se skládají ze špinavého vodního ledu, nikoliv z křemíkatých hornin. Při teplotách panujících na Titanu jsou ovšem pevné jako kámen. Na povrchu se kromě toho usazují částice z atmosféry, metanové deště je však z výše položených míst splachují do nižších lokalit: záběry pořízené při přistání jasně ukazovaly, že vyšší oblasti mají světlejší barvu, kdežto nižší polohy s usazeninami jsou tmavší. Koryta přitom směřují do jezer, kde se formují útvary podobné pozemským ostrovům či pobřežním mělčinám.

Huygens dále zjistil, že na Titanu prší – metanové kapky. Místo přistání se na první pohled zdálo suché, ale podrobnější analýza snímků odhalila na okolních objektech stopy po působení nízkoviskózní kapaliny. Podle všeho tak na měsíci panují krátká, ale velmi intenzivní vlhká období – nejspíš i s duhami. Titan se každopádně značně podobá Zemi, jen „operuje“ s materiály, které jsou pro nás exotické: Zatímco my máme kapalnou vodu, na Titanu plní její roli kapalný metan. Zatímco Zemi pokrývají křemíkaté horniny, na Saturnově měsíci se jedná o zmrzlý led. Namísto prachových usazenin a částic má Titan hydrouhlíkaté částice usazující se z atmosféry. A místo lávy chrlí tamní vulkány směs amoniaku a vody v kapalném i pevném stavu.

Enceladus, nový černý kůň

Saturnův Enceladus je nejjasnějším měsícem ve Sluneční soustavě – odráží 90 % světla. Jeho zvláštní povrch zahrnuje kromě míst posetých krátery i oblasti, kde zmíněné útvary zcela chybějí: jedná se o lokality zvrásněné a zvlněné jako při místních pohybech a tavení ledové kůry, což lze nejspíš přičítat vnitřní aktivitě tělesa. 

Sonda Cassini pak na měsíci odhalila přítomnost vodních par: Jeho povrch pokrývá velké množství trhlin, z nichž čas od času vyrážejí gejzíry až do výšky 1 000 km. Jedná se přitom o mimořádný výkon, protože samotný Enceladus měří v průměru pouhých 500 km! Vyvěrající pára se ovšem na povrchu prudce ochladí a změní se ve sprchu ledových krystalů. Cassini se letos v březnu dostala k měsíci na pouhých 50 km, takže mohla zmíněný jev studovat z bezprostřední blízkosti.

TIP: Proč musela shořet sonda Cassini? Kvůli obavám NASA z kontaminace měsíců

Všechny uvedené skutečnosti dělají z Enceladu velmi atraktivní cíl, proto se specialisté NASA rozhodli k bezprecedentnímu kroku: navést sondu Cassini na takovou dráhu, aby proletěla přímo skrz gejzíry, a to ve vzdálenosti pouhých 49 km od povrchu. Automat se sice k Enceladu podobným způsobem přiblížil už dřív, ale gejzírům se zatím důsledně vyhýbal. Historický průlet vodní mlhou se tak konal až v říjnu roku 2015.

Snímek z konce ledna 2016 zachycuje shromáždění Palestinců v Gaza City, kde dav místních truchlil nad ztrátou několika ozbrojenců. Ti zahynuli při zhroucení tunelu, jenž byl určen k provádění útoků proti Izraeli. Některé popisky označovaly obrněnec na fotografii za kořistní stroj získaný od izraelské armády, zatímco někteří představitelé Hamásu halasně vytrubovali do světa, že takovéto tanky hodlají Palestinci vyrábět a nasadit proti odvěkému nepříteli.

Při bližším zkoumání však vyšly najevo některé podivnosti. Palestinský obrněnec se jakoby vznáší a pásy se nedotýká země. Důvod je prostý - pod vanou se nacházejí čtyři kola, po nichž se stroj ve skutečnosti pohybuje. Některé další snímky dokonce potvrzují, že místo pancíře je obrněnec tvořen například dřevem. Jak je vidět, izraelské tankové síly se zatím nového nepřítele asi obávat nemusí.

Unikátní telátko přišlo letos v červnu na svět na farmě v brazilském státě Goiás. Na svět se dívalo čtveřicí očí a potravu mohlo údajně přijímat dvěma tlamami. Přivolaný veterinář potvrdil, že se statkáři budou muset o zvíře velmi pečlivě starat, jinak by mělo být utraceno, aby se netrápilo. Zica Soaresová, žena farmáře, se nebohého malého přežvýkavce ujala, ovšem ani při nepřetržité péči se jí ho nepovedlo udržet při životě déle než pět dnů. 

Vyhrát dnes nějaký závod v běhu nebo turnaj v tenise už je skoro nemožné, pokud jste se nenarodili s neobyčejným talentem. Konkurence ve sportu je obrovská, ale ambice stoupnout si na stupně vítězů nezmizely. Zřejmě proto si lidé vymýšlejí stále nové disciplíny. V Thajsku se už několik let koná jeden z nejpodivnějších turnajů – ve sloním pólu. Dusání obrů uhánějících za téměř nepatrným míčem je každý rok možné slyšet na hřišti v hlavním městě Bangkoku.

Přestávka delší než zápas

Sudí vhazuje míček do středového kruhu hřiště, odehrává se podivné buly a po chvilce jde jeden z útočníků do brejku. Střílí do prázdné brány a připisuje svému týmu cenný gól. Takhle vypadá sloní pólo – disciplína, která vznikla v podstatě z hecu. „Začalo to před více než třiceti lety. S několika kamarády jsme byli na turnaji normálního koňského póla a někoho napadlo, jestli by takhle šlo hrát i na slonech. Tak jsme to zkusili. Nejdřív jen tak bez pravidel, pak jsme z toho udělali sport,“ popisuje vznik disciplíny jeden z organizátorů turnaje Tim Boda.

Turnaj se na začátku roku 2018 konal už po šestnácté a organizátoři tvrdí, že výtěžek je určen na pomoc slonům. Za historii turnaje se jim prý už podařilo vybrat asi 1,5 milionu dolarů, tedy kolem 30 milionů korun. Popularita turnaje roste a s ní roste i konkurence. Letošního klání se účastnilo deset týmů. V každém z nich jsou tři sloni a jejich „posádka“. Hraje se na dva poločasy, které trvají po sedmi minutách. Kvůli ubíjejícímu bangkokskému horku je mezi nimi vymezena čtvrthodinová přestávka. 

Sport, nebo týrání zvířat?

Mezi hráči jsou zkušení „veteráni“, ale také úplní nováčci. Například Scott Cullather, který na své nedávné začátky vzpomíná takto: „Když jsem si poprvé sedl na slona, měl jsem z toho pořádný strach. Ale po chvilce mi začalo být jasné, že slon cítí, jaké mám úmysly, a chová se velmi přátelsky a něžně. Dokáže to přes tu svou ohromnou sílu.“

Základní pravidla jsou stejná jako v běžném koňském pólu. Hráč sedící na hřbetě zvířete drží v ruce dlouhou palici, s jejíž pomocí se snaží dostat míč do brány. Tvůrci hry museli ale jeden zásadní parametr upravit – na hřbet zvířete na rozdíl od koňského póla přidali dalšího člověka. Jeden hráč se soustředí na míč, druhý řídí slona. Podle Udaje Kalána, který je jedním z obhájců titulu, je nejtěžší právě tato komunikace ve třech – mezi hráčem, jezdcem a slonem. Jeho bratr Anglad dodává: „Víte, kam se chcete na hřišti dostat, ale není na vás, jak se tam dostanete. Pobídnout slona nohama tady nepomáhá.“

Zatímco účastníci turnaje považují sloní pólo za skvělou a originální zábavu, jiní lidé jsou přesvědčeni, že jde o týrání zvířat. Thajec Somsak Sunthornawafat shrnuje názor z opačného pólu názorového spektra slovy: „Využívat slony k zábavě a sportu je kruté. Chtěli bychom, aby se jim lidé snažili víc rozumět. Především jsou to divoká zvířata.“

Pod dohledem veterinářů

Organizátoři turnaje se nařčení brání. Říkají, že ke sportu používají výhradně ty slony, kteří stejně žijí v zajetí. Mnozí z nich tráví celé dny připoutaní na řetěze za domem a zápas je pro ně vlastně vysvobozením. Veterinář Tony Nevin, který je součástí organizačního týmu, je přesvědčen o tom, že slonům sport prospívá: „Když slony přivedeme do tohoto prostředí, přineseme jim možnost aktivity. Jsou to velmi inteligentní zvířata a potřebují fyzické i psychické podněty.“

Sloni prý dostávají perfektní veterinární péči, kterou by jim jinak nikdo neposkytl. Pečlivě se prý také dbá na to, aby zvíře nemuselo táhnout na hřbetě příliš mnoho kil. Hole i další výbava jsou i proto vyrobené z odlehčených materiálů. Veterinář John Roberts umožňuje nahlédnout do zákulisí turnaje: „Celou dobu zápasu jsem na stadionu a sleduju, jak na tom sloni jsou. Jakmile cítím, že si to některý neužívá, tak nařídím, aby ho stáhli ze hřiště.“ 

Jestli tahle hra slony baví a nebo jestli se u ní trápí, se asi jen tak nedozvíme. Ledaže by někdo vynalezl překladač a sloni by nám mohli sami říct, zda jim běhání po hřišti vadí, nebo ne. Do té doby bude jenom na nás, abychom zhodnotili, jak to s užitečností nebo škodlivostí sloního póla vlastně je. 

Pach smrti se pozvolna šířil moháčským bojištěm. Pro mladého Ludvíka Jagellonského to byla snad nejdelší hodina a půl v životě. Právě tak dlouhá doba uplynula od chvíle, co nechal zatroubit k útoku. Navzdory nepříznivým podmínkám se směle rozhodl započít 29. srpna 1526 šílenou vřavu, jež skončila strašlivou katastrofou. Sotva dvacetiletý král přišel v bitvě o život a cesta na český trůn se otevřela hned několika kandidátům.

Úsvit Habsburků

23. října 1526 provedl čtyřiadvacetičlenný výbor volitelů, zastoupený panstvem, rytířstvem a městy, tajnou volbu českého krále, jejíž výsledky zveřejnil o den později. Přesvědčivým vítězem se stal Ferdinand Habsburský. Vše se odehrálo pod taktovkou českých stavů, Morava a Slezsko neměly na této volbě sebemenší podíl. Čeští stavové s nimi zkrátka přestali v průběhu zářijových dní komunikovat. Morava se sice v počátku celého procesu chovala spíše pasivně, přesto takovouto očividnou ignoraci nečekala. Znechuceně pak společně se Slezskem přijala nároky Anny Jagellonské a společně s nimi i Ferdinanda za budoucího krále. 

Samotnou volbou však ještě neměl Ferdinand zcela vyhráno. Dokud neproběhla korunovace a slavnostní přijetí v zemi, byly jeho nároky pořád jen teoretické. Před tím než mohlo k slavnostnímu aktu dojít, musel ještě panovník schválit volební kapitulaci, v níž se odrážely ústupky, kterými se vůči stavům zavázal.

Svých kapitulací se nakonec dočkala i Morava a Slezsko, ale hlavní iniciativu opět nesli na svých bedrech čeští představitelé. K doladění jednotlivých otázek odcestovala v prosinci do Vídně delegace, v níž měli zástupci každého stavu po šesti mužích. Moravané vedení Janem z Pernštejna přijeli o několik dní později, ovšem k celé záležitosti přistupovali mnohem vlažněji a nakonec se spokojili jen s panovníkovými neurčitými přísliby. Král si v jednání s nimi uvědomoval svojí převahu pramenící z pasivního postoje moravských stavů, jež zaujaly při jeho předešlé volbě. Naproti tomu vyjednávání z české strany rozhodně nebylo prosté urputných rozepří z obou stran. Ferdinand nehodlal schválit kapitulaci v celém rozsahu a čeští stavové zase nemínili polevit.

Čechy vs. Morava

Přijetí kapitulace bylo závaznou podmínkou pro budoucí korunovaci. Pokud se chtěl Ferdinand skutečně stát českým králem, nezbývalo mu nic jiného než jí přijmout. Češi dále trvali na panovníkově prohlášení o tom, že jeho volba byla svobodným činem stavovské obce a do budoucna Ferdinandovi nevznikne žádný dědičný nárok na královskou korunu. Především tak chtěli zabránit tomu, aby Ferdinand svého následníka jmenoval a následně nechal korunovat ještě před svou smrtí. Dědické nároky neměly hrát roli a po smrti krále Ferdinanda stavy očekávaly novou a zcela svobodnou volbu.

Dále měl panovník přislíbit dodržování platných zemských zákonů, zaplacení královských dluhů a nezasahování do zemských úřadů. Zejména poslední z těchto bodů se týkal mnoha přítomných šlechticů. Především si tím pojistili své další setrvání v dosavadních funkcích a zajistili si další vliv na chod celé země.

V dokumentu však nechyběly ani požadavky, aby Ferdinand přesunul své hlavní sídlo do Prahy, nevyužíval v českých záležitostech cizích rádců a respektoval náboženskou svobodu katolíků i utrakvistů. Panovník měl také dbát na to, aby do čela českých zemských úřadů dosazoval jedině rodilé Čechy. Kromě těchto hlavních odstavců figurovalo v celém dokumentu ještě množství dílčích opatření menšího významu. Navržená kapitulace působila velmi odvážně a sebevědomě. V podstatě představovala vrchol vývoje stavovského státu u nás.

Je zajímavé, že Morava ve svém jednání vystupovala velmi často proti některým z bodů české kapitulace. Zejména odmítla samostatnou českou snahu o uznání volitelnosti českého krále. Kromě toho také nesouhlasila s návrhy, jež vedly k posílení pozic české země. Především dosazování rodilých Čechů do českých úřadů jim bylo proti srsti. Tyto orgány sice byly určeny jen pro českou zemskou obec, ale díky vůdčímu postavení českého království de facto rozhodovaly i o společných záležitostech všech zemí koruny české. A Moravané v nich chtěli logicky mít vlastní zástupce. Ve svých výhradách nakonec neuspěli a vzájemná nevraživost se do budoucna ještě více prohloubila.

Panovníka nastíněná podoba kapitulace nejspíš značně rozladila. Zásluhou tridentského biskupa Bernarda Clese ji však nakonec Ferdinand přijal bez úprav. Čeští stavové mohli z Vídně odjet s pocitem uspokojení. Přesto na ně nezanechalo jednání s budoucím králem zrovna dobrý dojem. Ferdinand se projevil jako tvrdý a silný panovník. Ti předvídavější z delegace tak do budoucna hleděli s velkým otazníkem v očích. Pozvolna si začali uvědomovat, že s Habsburky přichází do českého království zcela nová vláda. Mnohem pevnější a nepřátelská vůči stavovskému zřízení. A Ferdinand nenechal nikoho na pochybách, jakým směrem se bude jeho politika ubírat. 1. ledna 1527 vydal nový dvorský řád, jímž uváděl v život celou řadu centrálních úřadů, pod jejichž vliv se do budoucna snažil včlenit i správu českého království.

Slavnostní korunovace

Obavy z budoucnosti alespoň dočasně rozptýlila slavnostní korunovace. Panovník vyrazil se vší pompou z Jihlavy a již tak početný doprovod postupně doplnila řada urozených Čechů. 5. února pak král vjel za velkolepého jásotu do hlavního města. Ferdinandovi průvodci složení především z rakouských dvořanů a honosně vystrojených jezdců čítali několik tisíc osob. Na korunovaci se do velkolepě vyzdobeného města sjely další tisíce hostů a celá Praha tak doslova praskala ve švech.

Je třeba si uvědomit, že toto staré sídlo mělo jen něco kolem padesáti tisíc obyvatel. V porovnání s největšími evropskými metropolemi to nebylo nijak závratné číslo, ale v zemích Koruny České šlo o skutečné velkoměsto. Na české poměry sice oplývalo slušnými ubytovacími kapacitami, avšak tak obrovské množství hostů, jaké se zpravidla sjíždělo k nejvýznamnějším událostem, k nimž korunovace bezesporu patřila, pojala vždy jen stěží. Hostince ani zdaleka nestačily a přítomní nocovali, doslova kde se dalo. I přes toto drobné úskalí probíhalo vše bez potíží až do chvíle, kdy moravští a slezští stavové odmítli svou účast na korunovačním aktu. Poslední pomsta za to, že je čeští představitelé nepozvali ke královské volbě.

Ferdinand však takový projev rázně odmítl. V českém království si chtěl do budoucna vybudovat silnou pozici a nehodlal připustit ani ten nejnepatrnější stín, jenž by mohl ulpít na jeho slavném a pečlivě připravovaném dni. Rozpoutalo se další kolo horečnatého vyjednávání. Uražené stavy nakonec ustoupily, přičemž již nekladly do budoucna žádný odpor.

Přesto musela být kvůli této komplikaci celá korunovace o nějaký čas odložena. Došlo k ní až 24. února 1527. K radosti nového krále proběhla tentokrát bez sebemenších potíží. Na důkaz jednoty přinesl korunu Ferdinandovi, prvnímu českému králi tohoto jména, Zdeněk Lev z Rožmitálu společnou rukou se svým úhlavním nepřítelem Petrem z Rožmberka a několika dalšími představiteli významné české aristokracie. Na hlavu mu ji nasadil biskup Stanislav a celý akt završila o den později neméně slavná korunovace Ferdinandovy manželky Anny. 

TIP: Vítězní Habsburkové: Jak se rakouský rod dostal k české koruně

Všem formalitám bylo učiněno zadost a v zemích koruny české nastala nová epocha. Měla trvat bezmála 400 let a provázela ji vláda jednoho z nejslavnějších evropských rodů – Habsburků. Jejich silná středoevropská doména se začala pozvolna upevňovat. České panstvo čekalo brzké vystřízlivění doprovázené urputným zápasem o charakter stavovského státu. Měly přijít četné porážky, ale i drobná vítězství. Z jejich práv a svobod bylo pozvolna ukrajováno a největší podíl na tom měla právě rakouská větev Habsburků. Byl to paradox. Po celou dobu volby se stavy snažily vytěžit z jejího průběhu maximum výhod a z momentální perspektivy to skutečně dokázali. Z dlouhodobého hlediska však nakonec zakusily těžkou porážku.

Když se někoho zeptáte, proč jí rád maso, obvykle zazní něco o chuti masa nebo o jeho výživné hodnotě. Obojí je sice pravda, ale podle nového psychologického výzkumu hraje v oblibě masa stěžejní roli jiná motivace. Je evolučního původu a bývá jen podvědomá.

Maso je podle psychologů symbolem sociálního postavení ve společnosti. Čím nižší postavení člověk má, a takových lidí je z podstaty věci většina, tím více si masa cení kvůli této jeho hodnotě.

Status masožrouta

Symbolický význam masa, jako zdroje prestiže, je starší než lidský druh. V lovecko-sběračských i zemědělských společnostech je maso často vzácné a drahé. Častěji si ho mohou dopřávat jenom ti výše postavení. V moderní společnosti, například v Evropě, je tomu paradoxně naopak. Lidé s nižším společenským postavením ve skutečnosti spotřebují více masa než lidé z horní části společenského žebříčku. Touží po něm a je pro ně dostupné.

TIP: Vegetariáni žijí nezdravě: Mají více psychických poruch a častěji rakovinu

Australští vědci zjistili, že když dobrovolníkům v experimentu změní jejich subjektivně vnímané společenské postavení, změní se i jejich chuť na maso. Ti, kteří byli v experimentu nejníže postavení a byli se svým postavením nejvíce nespokojení, dávali přednost masité stravě před vegetariánským menu.

Předešlé dny jsme strávili v madagaskarském národním parku Kirindy. Kolem nás se to hemžilo lemury, spatřili jsme podivnou šelmu fosu a velmi vzácný druh skákajícího potkana. Teď už šlapeme na plyn a pokračujeme na sever do těžko přístupné oblasti Tsingy de Bemaraha. Ve skalnatém labyrintu je určitě méně života než v Kirindy, ale prý jde o naprostý unikát, který je dokonce zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Jsme zvědaví, zda je skutečnost stejně ohromující jako pověst, jež lokalitu předchází.

Nejistým terénem

Celý den se drkotáme po prašné červené cestě plné děr a náš vůz co chvíli rozkývou hluboké vyjeté koleje. Od zpevněné silnice máme takto absolvovat celých dvě stě kilometrů. K cíli nás sice veze terénní auto, ale dost brzy zjišťujeme, že pro terén Madagaskaru bychom přece jen potřebovali vyšší podvozek. Tempem třínohé želvy však zdoláváme jeden kilometr za druhým.

Najednou se před námi rýsuje břeh široké řeky. Pod prudkým náspem vidíme přívoz v podobě několika sbitých prken. Notnou chvíli váháme, zda se odvážit nájezdu. Rozhodování nám moc neusnadňuje před námi najíždějící auto, které o břeh trhá zadní nárazník. Nepřevrhneme se do vody? A když řeku zdoláme, jak vypadá zbylých sto kilometrů? Navíc máme v půjčovní smlouvě napsáno, že je pro nás právě tato trasa zapovězena. Nakonec Miloš startuje…

Pocit nejistoty při pohybu dolů svahem dobarvuje můj splašený povyk. Pak Miloš opatrně najíždí na kovové pláty. Centimetry po centimetru. Konečně jsme na prknech a najíždí další auto. Za chvíli jsme plní, motory se rozběhnou a brzy jsme na druhém břehu.

Jen pro vytrvalce

Za celý další den se nám daří zdolat zbylých sto kilometrů. Je období sucha, a tak se nakonec jede kupodivu celkem dobře. Za měsíc už bude cesta vypadat úplně jinak. Období dešťů jí dá pěkně zabrat a nikdo tudy neprojede. V té době ale bude park stejně zatopený, nepřístupný a plný dotěrného hmyzu.

Čeká na nás ještě jeden, tentokrát ovšem mnohem novější a bezproblémový přívoz. Pak už rychle hledáme nocleh, abychom nabrali síly. Zítra a pozítří nás totiž čeká Národní park Tsingy de Bemaraha, který má rozlohu 723 km², zatímco celá rozloha oblasti Tsingy činí 1 577 km². I když je pro běžného cestovatele přístupná jen malá část této unikátní skalnaté krajiny, přece jen půjde o celkem velký výšlap.

Tsingy je veřejnosti přístupné teprve od nedávna. Ještě před pár lety byl park dosažitelný jen pro ty, kdo byli ochotni absolvovat 200 kilometrů dlouhou několikadenní cestu na povozu taženém zebím spřežením. Na místě pak čekal neznačený, velmi spletitý, náročný a téměř neprobádaný terén. Přes všechnu náročnost je dnešní návštěva parku přece jen mnohem pohodlnější.

Jehly malé i ty větší

První ze dvou prohlídkových dní nás čeká plavba dřevěnou pirogou po řece Manambolo. Náš průvodce Charles je velice tichý a příjemný člověk. Nejenže nás upozorňuje na krásy krajiny, ale také nás zasvěcuje do tajů malgašské víry. Na posvátná místa, jako například různé jeskyně, staré hroby kmene Vazimba, posvátná zvířata a jiné věci, které jsou „fady“ (tabu) ukazuje ohnutým prstem. Prohlubuje v nás respekt k úžasné přírodě a kultuře kolem nás. Nahlížíme do dvou jeskyní vymodelovaných ve vápencových skalách a pak šplháme vysoko vzhůru až k vrcholkům Malých Tsingy. Po ostrých kamenných špičkách se drápeme vzhůru jako horolezci. Mezi šedými skalisky obdivujeme neznámé rostliny – pachypodie, euphorbie, aloe, suchou i vlhkomilnou vegetaci.

Na druhý den se s Charlesem vydáváme do Velkých Tsingy. Pozvolna stoupáme mezi úzkými skalisky a koridory vzhůru. Poslední úsek je náročný – prudký, s malými stupačkami a železnými žebříky. Raději se jistíme karabinkami. Konečně jsme nahoře, odkud je opravdu znamenitý pohled na krajinu. Před námi se daleko do dálky rozkládají monumentální ostré špičky a viklany, o kus dál vede stezka přes visutý most nad hlubokým kaňonem. Skalnaté jehly dosahují ve Velkých Tsingy výšky až 70 metrů.

Tsingy ze všech stran

Přecházíme přes most a šlapeme dolů do úzkého kaňonu. Pak se proplétáme divokými jeskyněmi. Soukáme se mezi těsnými stěnami a dírami, šplháme se nebo spouštíme po laně. Charles na nás trpělivě čeká, až se za svitu čelovky s celou naší výstrojí všemi těmi překážkami probojujeme. Místy padá otvorem do jeskyně sluneční světlo a vytváří dokonale tajuplnou atmosféru. Kromě nás dnes tuto trasu nikdo nevolí a tak si úžasný podzemní svět užíváme o to víc. Tsingy de Bemaraha vidíme zespodu, seshora i zevnitř a je to opravdu jedinečný kamenný svět!

TIP: Madagaskar: Na návštěvě u lemurů

O pár hodin později se už pomalu vracíme zpět na zpevněnou silnici. Opět cesta přes přívoz, sto kilometrů terénní cesty a velký přívoz. Miloš při výjezdu chvíli hrabe, ještě trošku postrčit a já si můžu konečně oddechnout. Šťastný přejezd zapíjíme čerstvou šťávou z kokosu a pak nás čeká dalších sto kilometrů nezpevněné cesty. V Belo sur Tsihibilina se malý svatostánek otřásá zpěvem, zuřivě tlučou bicí, lidé se modlí tak, že tančí a radostně tleskají. Další pozoruhodný rys stále divokého Madagaskaru!