Jak se zdá, v našich vnitřnostech to pěkně jiskří. Jako by nestačilo, že uvnitř lidského těla žije ohromné množství bakterií. Vědci teď zjistili, že některé bakterie, které jsou běžně přítomné v potravě nebo přímo žijí v našich střevech, umí vyrábět elektřinu.

Tyto takzvané elektrogenní bakterie obvykle nacházíme v extrémním prostředí, v němž je velice málo kyslíku – například na dně jezera nebo hluboko pod zemí v dolech. Ve skutečnosti jsou leckde, vědce ale překvapilo, že jsou v hojném počtu i v lidské trávicí soustavě.

TIP: Světélkující bakterie mořských hlavonožců by mohly rozsvítit noční ulice

Elektřinu umí vyrobit například listérie, patogenní bakterie zodpovědné za otravy jídlem anebo laktobacily, kterým vděčíme za jogurty. Podle objevitelů jsme zatím nepočítali s tím, že by patogeny nebo užitečné bakterie v lidském těle mohli používat elektřinu. V budoucnu toho můžeme využít, například pro stavbu bioenergetických baterií.

Náš Měsíc je ve srovnání s jinými kosmickými objekty poměrně nezajímavým tělesem. Přesto se pro nás stal přirozeným „referenčním modelem“ pro vnímání ostatních satelitů ve Sluneční soustavě. Mnohé z nich však mají více společného s komplexními planetami než právě s průvodcem naší Země.

Svět planetárních souputníků se nám odkryl až s érou meziplanetárních sond v 70. letech 20. století. V březnu 1979 prolétala kolem Jupitera sonda Voyager 1 a právě měsíc Io se postaral o největší překvapení mise. Automat jej míjel ve vzdálenosti pouhých 21 000 km a vědci čekali jakési zmenšené „dvojče“ zemského průvodce s povrchem posetým krátery po dopadech jiných těles. Předpokládali totiž, že Io neustále čelí kosmickému bombardování, neboť extrémně hmotný Jupiter přitahuje objekty z okolního prostoru. Voyager 1 však odhalil krustu rozpraskanou ve velkých blocích a výzkumníci nenašli lepší vysvětlení, než že povrch měsíce zarovnává vulkanická činnost. Nakonec se překvapivý odhad potvrdil, protože snímky zachytily osm aktivních sopek!

Sněhová koule Europa

Podobně se změnil i náš pohled na dalšího Jupiterova průvodce – Europu. Před začátkem kosmického věku ji astronomové popisovali jako „velkou sněhovou kouli“, neboť poměrně jasně zářila. Předpokládanou podobu i složení tělesa následně potvrdily průlety Voyageru 1 a 2.

Šlo ovšem o pouhou část obrazu: ukázalo se totiž, že se Europa v mnohém podobá Zemi! O nečekané zjištění se postarala sonda Galileo, která v letech 1995–2003 zkoumala Jupiter a jeho měsíce. Povrch Europy připomíná ledovou kůru zamrzlých pozemských oceánů a podle našich dosavadních znalostí jej tvoří zmrzlá voda – od určité hloubky je však nejspíš tekutá. Některé modely napovídají, že svrchní zmrzlá skořápka měří místy jen 5 km, podle jiných – a zřejmě pravděpodobnějších předpovědí – bude ovšem výrazně silnější, zhruba stokilometrová.

Každopádně by se pod ní mohl nacházet tekutý oceán s  příznivými podmínkami pro vznik a vývoj života. Je to dáno i faktem, že Europa spíš než měsíc připomíná malou planetu: kromě jiného má totiž žhavé jádro, jež dokáže udržovat hypotetický oceán v tekutém stavu navzdory povrchové teplotě −180 °C. Uvedenou teorii podporuje také skutečnost, že povrch tělesa je relativně mladý a nepokrývají jej krátery či podobné útvary. Roli zde hraje jednak tzv. kryovulkanismus, přičemž tamní sopky nechrlí žhavou lávu, ale ledové částice; navíc se povrch měsíce pomalu mění, což opět svědčí o existenci silných podpovrchových jevů, pravděpodobně právě oceánů.

Oceán na Ganymedu

Náznaky o existenci podpovrchového oceánu na Jupiterově průvodci Ganymedu se objevily už v 70. letech, tedy mnohem dřív než v případě jiných těles. Souvisely přitom s nezvyklými projevy magnetického pole měsíce, mimochodem jediného magnetického pole u satelitů zmíněného plynného obra. Toto chování nebylo možné vysvětlit jinak než právě přítomností mohutné tekuté podpovrchové masy, proto se na Ganymed zaměřila sonda Galileo, která mohla jeho magnetické pole studovat dlouhodobě a přesněji. Získaná data pak předpoklady vědců potvrdila.

Letos navíc odborníci zveřejnili výsledky pozorování polárních září na Ganymedu pomocí Hubbleova teleskopu – a právě podpovrchový oceán odpovídá sledovaným projevům nejlépe. Pod svrchním ledovým příkrovem o síle až 200 km se podle všeho nachází zhruba stokilometrový oceán s ledovým dnem. Na některých místech vykazuje povrch měsíce dokonce známky zaplavení, což by znamenalo, že se ledový příkrov čas od času naruší a kapalná voda pronikne na povrch.

Titan a jezera metanu

Ze všech měsíců velkých planet jsme zatím nejlépe prozkoumali Saturnův Titan, který se stal v lednu 2005 cílem evropské přistávací mise Huygens – šlo přitom o dosud nejdůležitější triumf Evropy při dobývání kosmu. Titan je s poloměrem 2 575 km větší než Merkur (2 440 km) a jen o něco menší než Mars (3 390 km). Z velké části sestává z vodního ledu a jeho atmosféru tvoří převážně metan, který však ultrafialové záření v nižších vrstvách plynného obalu rozkládá na organické sloučeniny nebo etan.

Od roku 2004 do roku 2017 kroužila kolem Saturnu americká sonda Cassini, jež k Titanu dopravila právě modul Huygens. Objevila přitom na měsíci celou řadu nečekaných sloučenin, které ovšem důvěrně známe, neboť hrály roli při vzniku a vývoji života na Zemi. Jedná se například o tekuté uhlovodíky – především zmíněný metan a etan: těžko si sice představit jejich rentabilní a efektivní těžbu, nicméně Saturnův průvodce může posloužit jako laboratoř pro studium těchto zdrojů.

Výsadková mise Huygens byla relativně krátká, přesto se zapsala do historie. Atmosférou modul sestupoval 2 hodiny a 42 minut a z povrchu pak vysílal 1 hodinu a 12 minut. Pórovitý terén v místě přistání měl světle oranžovou barvu a vědci jej označili jako „hydrokarbonátovou břečku, ve které jsou roztroušeny zmrzlé špinavé koule z ledu a metanu“. Na Zemi bychom podobný povrch přirovnali k mokrému písku či hlíně.

Snímky pak odhalily v okolí dosednutí „oblázky“ a spektrální měření prokázala, že se skládají ze špinavého vodního ledu, nikoliv z křemíkatých hornin. Při teplotách panujících na Titanu jsou ovšem pevné jako kámen. Na povrchu se kromě toho usazují částice z atmosféry, metanové deště je však z výše položených míst splachují do nižších lokalit: záběry pořízené při přistání jasně ukazovaly, že vyšší oblasti mají světlejší barvu, kdežto nižší polohy s usazeninami jsou tmavší. Koryta přitom směřují do jezer, kde se formují útvary podobné pozemským ostrovům či pobřežním mělčinám.

Huygens dále zjistil, že na Titanu prší – metanové kapky. Místo přistání se na první pohled zdálo suché, ale podrobnější analýza snímků odhalila na okolních objektech stopy po působení nízkoviskózní kapaliny. Podle všeho tak na měsíci panují krátká, ale velmi intenzivní vlhká období – nejspíš i s duhami. Titan se každopádně značně podobá Zemi, jen „operuje“ s materiály, které jsou pro nás exotické: Zatímco my máme kapalnou vodu, na Titanu plní její roli kapalný metan. Zatímco Zemi pokrývají křemíkaté horniny, na Saturnově měsíci se jedná o zmrzlý led. Namísto prachových usazenin a částic má Titan hydrouhlíkaté částice usazující se z atmosféry. A místo lávy chrlí tamní vulkány směs amoniaku a vody v kapalném i pevném stavu.

Enceladus, nový černý kůň

Saturnův Enceladus je nejjasnějším měsícem ve Sluneční soustavě – odráží 90 % světla. Jeho zvláštní povrch zahrnuje kromě míst posetých krátery i oblasti, kde zmíněné útvary zcela chybějí: jedná se o lokality zvrásněné a zvlněné jako při místních pohybech a tavení ledové kůry, což lze nejspíš přičítat vnitřní aktivitě tělesa. 

Sonda Cassini pak na měsíci odhalila přítomnost vodních par: Jeho povrch pokrývá velké množství trhlin, z nichž čas od času vyrážejí gejzíry až do výšky 1 000 km. Jedná se přitom o mimořádný výkon, protože samotný Enceladus měří v průměru pouhých 500 km! Vyvěrající pára se ovšem na povrchu prudce ochladí a změní se ve sprchu ledových krystalů. Cassini se letos v březnu dostala k měsíci na pouhých 50 km, takže mohla zmíněný jev studovat z bezprostřední blízkosti.

TIP: Proč musela shořet sonda Cassini? Kvůli obavám NASA z kontaminace měsíců

Všechny uvedené skutečnosti dělají z Enceladu velmi atraktivní cíl, proto se specialisté NASA rozhodli k bezprecedentnímu kroku: navést sondu Cassini na takovou dráhu, aby proletěla přímo skrz gejzíry, a to ve vzdálenosti pouhých 49 km od povrchu. Automat se sice k Enceladu podobným způsobem přiblížil už dřív, ale gejzírům se zatím důsledně vyhýbal. Historický průlet vodní mlhou se tak konal až v říjnu roku 2015.

Snímek z konce ledna 2016 zachycuje shromáždění Palestinců v Gaza City, kde dav místních truchlil nad ztrátou několika ozbrojenců. Ti zahynuli při zhroucení tunelu, jenž byl určen k provádění útoků proti Izraeli. Některé popisky označovaly obrněnec na fotografii za kořistní stroj získaný od izraelské armády, zatímco někteří představitelé Hamásu halasně vytrubovali do světa, že takovéto tanky hodlají Palestinci vyrábět a nasadit proti odvěkému nepříteli.

Při bližším zkoumání však vyšly najevo některé podivnosti. Palestinský obrněnec se jakoby vznáší a pásy se nedotýká země. Důvod je prostý - pod vanou se nacházejí čtyři kola, po nichž se stroj ve skutečnosti pohybuje. Některé další snímky dokonce potvrzují, že místo pancíře je obrněnec tvořen například dřevem. Jak je vidět, izraelské tankové síly se zatím nového nepřítele asi obávat nemusí.

Unikátní telátko přišlo letos v červnu na svět na farmě v brazilském státě Goiás. Na svět se dívalo čtveřicí očí a potravu mohlo údajně přijímat dvěma tlamami. Přivolaný veterinář potvrdil, že se statkáři budou muset o zvíře velmi pečlivě starat, jinak by mělo být utraceno, aby se netrápilo. Zica Soaresová, žena farmáře, se nebohého malého přežvýkavce ujala, ovšem ani při nepřetržité péči se jí ho nepovedlo udržet při životě déle než pět dnů. 

Vyhrát dnes nějaký závod v běhu nebo turnaj v tenise už je skoro nemožné, pokud jste se nenarodili s neobyčejným talentem. Konkurence ve sportu je obrovská, ale ambice stoupnout si na stupně vítězů nezmizely. Zřejmě proto si lidé vymýšlejí stále nové disciplíny. V Thajsku se už několik let koná jeden z nejpodivnějších turnajů – ve sloním pólu. Dusání obrů uhánějících za téměř nepatrným míčem je každý rok možné slyšet na hřišti v hlavním městě Bangkoku.

Přestávka delší než zápas

Sudí vhazuje míček do středového kruhu hřiště, odehrává se podivné buly a po chvilce jde jeden z útočníků do brejku. Střílí do prázdné brány a připisuje svému týmu cenný gól. Takhle vypadá sloní pólo – disciplína, která vznikla v podstatě z hecu. „Začalo to před více než třiceti lety. S několika kamarády jsme byli na turnaji normálního koňského póla a někoho napadlo, jestli by takhle šlo hrát i na slonech. Tak jsme to zkusili. Nejdřív jen tak bez pravidel, pak jsme z toho udělali sport,“ popisuje vznik disciplíny jeden z organizátorů turnaje Tim Boda.

Turnaj se na začátku roku 2018 konal už po šestnácté a organizátoři tvrdí, že výtěžek je určen na pomoc slonům. Za historii turnaje se jim prý už podařilo vybrat asi 1,5 milionu dolarů, tedy kolem 30 milionů korun. Popularita turnaje roste a s ní roste i konkurence. Letošního klání se účastnilo deset týmů. V každém z nich jsou tři sloni a jejich „posádka“. Hraje se na dva poločasy, které trvají po sedmi minutách. Kvůli ubíjejícímu bangkokskému horku je mezi nimi vymezena čtvrthodinová přestávka. 

Sport, nebo týrání zvířat?

Mezi hráči jsou zkušení „veteráni“, ale také úplní nováčci. Například Scott Cullather, který na své nedávné začátky vzpomíná takto: „Když jsem si poprvé sedl na slona, měl jsem z toho pořádný strach. Ale po chvilce mi začalo být jasné, že slon cítí, jaké mám úmysly, a chová se velmi přátelsky a něžně. Dokáže to přes tu svou ohromnou sílu.“

Základní pravidla jsou stejná jako v běžném koňském pólu. Hráč sedící na hřbetě zvířete drží v ruce dlouhou palici, s jejíž pomocí se snaží dostat míč do brány. Tvůrci hry museli ale jeden zásadní parametr upravit – na hřbet zvířete na rozdíl od koňského póla přidali dalšího člověka. Jeden hráč se soustředí na míč, druhý řídí slona. Podle Udaje Kalána, který je jedním z obhájců titulu, je nejtěžší právě tato komunikace ve třech – mezi hráčem, jezdcem a slonem. Jeho bratr Anglad dodává: „Víte, kam se chcete na hřišti dostat, ale není na vás, jak se tam dostanete. Pobídnout slona nohama tady nepomáhá.“

Zatímco účastníci turnaje považují sloní pólo za skvělou a originální zábavu, jiní lidé jsou přesvědčeni, že jde o týrání zvířat. Thajec Somsak Sunthornawafat shrnuje názor z opačného pólu názorového spektra slovy: „Využívat slony k zábavě a sportu je kruté. Chtěli bychom, aby se jim lidé snažili víc rozumět. Především jsou to divoká zvířata.“

Pod dohledem veterinářů

Organizátoři turnaje se nařčení brání. Říkají, že ke sportu používají výhradně ty slony, kteří stejně žijí v zajetí. Mnozí z nich tráví celé dny připoutaní na řetěze za domem a zápas je pro ně vlastně vysvobozením. Veterinář Tony Nevin, který je součástí organizačního týmu, je přesvědčen o tom, že slonům sport prospívá: „Když slony přivedeme do tohoto prostředí, přineseme jim možnost aktivity. Jsou to velmi inteligentní zvířata a potřebují fyzické i psychické podněty.“

Sloni prý dostávají perfektní veterinární péči, kterou by jim jinak nikdo neposkytl. Pečlivě se prý také dbá na to, aby zvíře nemuselo táhnout na hřbetě příliš mnoho kil. Hole i další výbava jsou i proto vyrobené z odlehčených materiálů. Veterinář John Roberts umožňuje nahlédnout do zákulisí turnaje: „Celou dobu zápasu jsem na stadionu a sleduju, jak na tom sloni jsou. Jakmile cítím, že si to některý neužívá, tak nařídím, aby ho stáhli ze hřiště.“ 

Jestli tahle hra slony baví a nebo jestli se u ní trápí, se asi jen tak nedozvíme. Ledaže by někdo vynalezl překladač a sloni by nám mohli sami říct, zda jim běhání po hřišti vadí, nebo ne. Do té doby bude jenom na nás, abychom zhodnotili, jak to s užitečností nebo škodlivostí sloního póla vlastně je. 

Pach smrti se pozvolna šířil moháčským bojištěm. Pro mladého Ludvíka Jagellonského to byla snad nejdelší hodina a půl v životě. Právě tak dlouhá doba uplynula od chvíle, co nechal zatroubit k útoku. Navzdory nepříznivým podmínkám se směle rozhodl započít 29. srpna 1526 šílenou vřavu, jež skončila strašlivou katastrofou. Sotva dvacetiletý král přišel v bitvě o život a cesta na český trůn se otevřela hned několika kandidátům.

Úsvit Habsburků

23. října 1526 provedl čtyřiadvacetičlenný výbor volitelů, zastoupený panstvem, rytířstvem a městy, tajnou volbu českého krále, jejíž výsledky zveřejnil o den později. Přesvědčivým vítězem se stal Ferdinand Habsburský. Vše se odehrálo pod taktovkou českých stavů, Morava a Slezsko neměly na této volbě sebemenší podíl. Čeští stavové s nimi zkrátka přestali v průběhu zářijových dní komunikovat. Morava se sice v počátku celého procesu chovala spíše pasivně, přesto takovouto očividnou ignoraci nečekala. Znechuceně pak společně se Slezskem přijala nároky Anny Jagellonské a společně s nimi i Ferdinanda za budoucího krále. 

Samotnou volbou však ještě neměl Ferdinand zcela vyhráno. Dokud neproběhla korunovace a slavnostní přijetí v zemi, byly jeho nároky pořád jen teoretické. Před tím než mohlo k slavnostnímu aktu dojít, musel ještě panovník schválit volební kapitulaci, v níž se odrážely ústupky, kterými se vůči stavům zavázal.

Svých kapitulací se nakonec dočkala i Morava a Slezsko, ale hlavní iniciativu opět nesli na svých bedrech čeští představitelé. K doladění jednotlivých otázek odcestovala v prosinci do Vídně delegace, v níž měli zástupci každého stavu po šesti mužích. Moravané vedení Janem z Pernštejna přijeli o několik dní později, ovšem k celé záležitosti přistupovali mnohem vlažněji a nakonec se spokojili jen s panovníkovými neurčitými přísliby. Král si v jednání s nimi uvědomoval svojí převahu pramenící z pasivního postoje moravských stavů, jež zaujaly při jeho předešlé volbě. Naproti tomu vyjednávání z české strany rozhodně nebylo prosté urputných rozepří z obou stran. Ferdinand nehodlal schválit kapitulaci v celém rozsahu a čeští stavové zase nemínili polevit.

Čechy vs. Morava

Přijetí kapitulace bylo závaznou podmínkou pro budoucí korunovaci. Pokud se chtěl Ferdinand skutečně stát českým králem, nezbývalo mu nic jiného než jí přijmout. Češi dále trvali na panovníkově prohlášení o tom, že jeho volba byla svobodným činem stavovské obce a do budoucna Ferdinandovi nevznikne žádný dědičný nárok na královskou korunu. Především tak chtěli zabránit tomu, aby Ferdinand svého následníka jmenoval a následně nechal korunovat ještě před svou smrtí. Dědické nároky neměly hrát roli a po smrti krále Ferdinanda stavy očekávaly novou a zcela svobodnou volbu.

Dále měl panovník přislíbit dodržování platných zemských zákonů, zaplacení královských dluhů a nezasahování do zemských úřadů. Zejména poslední z těchto bodů se týkal mnoha přítomných šlechticů. Především si tím pojistili své další setrvání v dosavadních funkcích a zajistili si další vliv na chod celé země.

V dokumentu však nechyběly ani požadavky, aby Ferdinand přesunul své hlavní sídlo do Prahy, nevyužíval v českých záležitostech cizích rádců a respektoval náboženskou svobodu katolíků i utrakvistů. Panovník měl také dbát na to, aby do čela českých zemských úřadů dosazoval jedině rodilé Čechy. Kromě těchto hlavních odstavců figurovalo v celém dokumentu ještě množství dílčích opatření menšího významu. Navržená kapitulace působila velmi odvážně a sebevědomě. V podstatě představovala vrchol vývoje stavovského státu u nás.

Je zajímavé, že Morava ve svém jednání vystupovala velmi často proti některým z bodů české kapitulace. Zejména odmítla samostatnou českou snahu o uznání volitelnosti českého krále. Kromě toho také nesouhlasila s návrhy, jež vedly k posílení pozic české země. Především dosazování rodilých Čechů do českých úřadů jim bylo proti srsti. Tyto orgány sice byly určeny jen pro českou zemskou obec, ale díky vůdčímu postavení českého království de facto rozhodovaly i o společných záležitostech všech zemí koruny české. A Moravané v nich chtěli logicky mít vlastní zástupce. Ve svých výhradách nakonec neuspěli a vzájemná nevraživost se do budoucna ještě více prohloubila.

Panovníka nastíněná podoba kapitulace nejspíš značně rozladila. Zásluhou tridentského biskupa Bernarda Clese ji však nakonec Ferdinand přijal bez úprav. Čeští stavové mohli z Vídně odjet s pocitem uspokojení. Přesto na ně nezanechalo jednání s budoucím králem zrovna dobrý dojem. Ferdinand se projevil jako tvrdý a silný panovník. Ti předvídavější z delegace tak do budoucna hleděli s velkým otazníkem v očích. Pozvolna si začali uvědomovat, že s Habsburky přichází do českého království zcela nová vláda. Mnohem pevnější a nepřátelská vůči stavovskému zřízení. A Ferdinand nenechal nikoho na pochybách, jakým směrem se bude jeho politika ubírat. 1. ledna 1527 vydal nový dvorský řád, jímž uváděl v život celou řadu centrálních úřadů, pod jejichž vliv se do budoucna snažil včlenit i správu českého království.

Slavnostní korunovace

Obavy z budoucnosti alespoň dočasně rozptýlila slavnostní korunovace. Panovník vyrazil se vší pompou z Jihlavy a již tak početný doprovod postupně doplnila řada urozených Čechů. 5. února pak král vjel za velkolepého jásotu do hlavního města. Ferdinandovi průvodci složení především z rakouských dvořanů a honosně vystrojených jezdců čítali několik tisíc osob. Na korunovaci se do velkolepě vyzdobeného města sjely další tisíce hostů a celá Praha tak doslova praskala ve švech.

Je třeba si uvědomit, že toto staré sídlo mělo jen něco kolem padesáti tisíc obyvatel. V porovnání s největšími evropskými metropolemi to nebylo nijak závratné číslo, ale v zemích Koruny České šlo o skutečné velkoměsto. Na české poměry sice oplývalo slušnými ubytovacími kapacitami, avšak tak obrovské množství hostů, jaké se zpravidla sjíždělo k nejvýznamnějším událostem, k nimž korunovace bezesporu patřila, pojala vždy jen stěží. Hostince ani zdaleka nestačily a přítomní nocovali, doslova kde se dalo. I přes toto drobné úskalí probíhalo vše bez potíží až do chvíle, kdy moravští a slezští stavové odmítli svou účast na korunovačním aktu. Poslední pomsta za to, že je čeští představitelé nepozvali ke královské volbě.

Ferdinand však takový projev rázně odmítl. V českém království si chtěl do budoucna vybudovat silnou pozici a nehodlal připustit ani ten nejnepatrnější stín, jenž by mohl ulpít na jeho slavném a pečlivě připravovaném dni. Rozpoutalo se další kolo horečnatého vyjednávání. Uražené stavy nakonec ustoupily, přičemž již nekladly do budoucna žádný odpor.

Přesto musela být kvůli této komplikaci celá korunovace o nějaký čas odložena. Došlo k ní až 24. února 1527. K radosti nového krále proběhla tentokrát bez sebemenších potíží. Na důkaz jednoty přinesl korunu Ferdinandovi, prvnímu českému králi tohoto jména, Zdeněk Lev z Rožmitálu společnou rukou se svým úhlavním nepřítelem Petrem z Rožmberka a několika dalšími představiteli významné české aristokracie. Na hlavu mu ji nasadil biskup Stanislav a celý akt završila o den později neméně slavná korunovace Ferdinandovy manželky Anny. 

TIP: Vítězní Habsburkové: Jak se rakouský rod dostal k české koruně

Všem formalitám bylo učiněno zadost a v zemích koruny české nastala nová epocha. Měla trvat bezmála 400 let a provázela ji vláda jednoho z nejslavnějších evropských rodů – Habsburků. Jejich silná středoevropská doména se začala pozvolna upevňovat. České panstvo čekalo brzké vystřízlivění doprovázené urputným zápasem o charakter stavovského státu. Měly přijít četné porážky, ale i drobná vítězství. Z jejich práv a svobod bylo pozvolna ukrajováno a největší podíl na tom měla právě rakouská větev Habsburků. Byl to paradox. Po celou dobu volby se stavy snažily vytěžit z jejího průběhu maximum výhod a z momentální perspektivy to skutečně dokázali. Z dlouhodobého hlediska však nakonec zakusily těžkou porážku.

Když se někoho zeptáte, proč jí rád maso, obvykle zazní něco o chuti masa nebo o jeho výživné hodnotě. Obojí je sice pravda, ale podle nového psychologického výzkumu hraje v oblibě masa stěžejní roli jiná motivace. Je evolučního původu a bývá jen podvědomá.

Maso je podle psychologů symbolem sociálního postavení ve společnosti. Čím nižší postavení člověk má, a takových lidí je z podstaty věci většina, tím více si masa cení kvůli této jeho hodnotě.

Status masožrouta

Symbolický význam masa, jako zdroje prestiže, je starší než lidský druh. V lovecko-sběračských i zemědělských společnostech je maso často vzácné a drahé. Častěji si ho mohou dopřávat jenom ti výše postavení. V moderní společnosti, například v Evropě, je tomu paradoxně naopak. Lidé s nižším společenským postavením ve skutečnosti spotřebují více masa než lidé z horní části společenského žebříčku. Touží po něm a je pro ně dostupné.

TIP: Vegetariáni žijí nezdravě: Mají více psychických poruch a častěji rakovinu

Australští vědci zjistili, že když dobrovolníkům v experimentu změní jejich subjektivně vnímané společenské postavení, změní se i jejich chuť na maso. Ti, kteří byli v experimentu nejníže postavení a byli se svým postavením nejvíce nespokojení, dávali přednost masité stravě před vegetariánským menu.

Předešlé dny jsme strávili v madagaskarském národním parku Kirindy. Kolem nás se to hemžilo lemury, spatřili jsme podivnou šelmu fosu a velmi vzácný druh skákajícího potkana. Teď už šlapeme na plyn a pokračujeme na sever do těžko přístupné oblasti Tsingy de Bemaraha. Ve skalnatém labyrintu je určitě méně života než v Kirindy, ale prý jde o naprostý unikát, který je dokonce zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Jsme zvědaví, zda je skutečnost stejně ohromující jako pověst, jež lokalitu předchází.

Nejistým terénem

Celý den se drkotáme po prašné červené cestě plné děr a náš vůz co chvíli rozkývou hluboké vyjeté koleje. Od zpevněné silnice máme takto absolvovat celých dvě stě kilometrů. K cíli nás sice veze terénní auto, ale dost brzy zjišťujeme, že pro terén Madagaskaru bychom přece jen potřebovali vyšší podvozek. Tempem třínohé želvy však zdoláváme jeden kilometr za druhým.

Najednou se před námi rýsuje břeh široké řeky. Pod prudkým náspem vidíme přívoz v podobě několika sbitých prken. Notnou chvíli váháme, zda se odvážit nájezdu. Rozhodování nám moc neusnadňuje před námi najíždějící auto, které o břeh trhá zadní nárazník. Nepřevrhneme se do vody? A když řeku zdoláme, jak vypadá zbylých sto kilometrů? Navíc máme v půjčovní smlouvě napsáno, že je pro nás právě tato trasa zapovězena. Nakonec Miloš startuje…

Pocit nejistoty při pohybu dolů svahem dobarvuje můj splašený povyk. Pak Miloš opatrně najíždí na kovové pláty. Centimetry po centimetru. Konečně jsme na prknech a najíždí další auto. Za chvíli jsme plní, motory se rozběhnou a brzy jsme na druhém břehu.

Jen pro vytrvalce

Za celý další den se nám daří zdolat zbylých sto kilometrů. Je období sucha, a tak se nakonec jede kupodivu celkem dobře. Za měsíc už bude cesta vypadat úplně jinak. Období dešťů jí dá pěkně zabrat a nikdo tudy neprojede. V té době ale bude park stejně zatopený, nepřístupný a plný dotěrného hmyzu.

Čeká na nás ještě jeden, tentokrát ovšem mnohem novější a bezproblémový přívoz. Pak už rychle hledáme nocleh, abychom nabrali síly. Zítra a pozítří nás totiž čeká Národní park Tsingy de Bemaraha, který má rozlohu 723 km², zatímco celá rozloha oblasti Tsingy činí 1 577 km². I když je pro běžného cestovatele přístupná jen malá část této unikátní skalnaté krajiny, přece jen půjde o celkem velký výšlap.

Tsingy je veřejnosti přístupné teprve od nedávna. Ještě před pár lety byl park dosažitelný jen pro ty, kdo byli ochotni absolvovat 200 kilometrů dlouhou několikadenní cestu na povozu taženém zebím spřežením. Na místě pak čekal neznačený, velmi spletitý, náročný a téměř neprobádaný terén. Přes všechnu náročnost je dnešní návštěva parku přece jen mnohem pohodlnější.

Jehly malé i ty větší

První ze dvou prohlídkových dní nás čeká plavba dřevěnou pirogou po řece Manambolo. Náš průvodce Charles je velice tichý a příjemný člověk. Nejenže nás upozorňuje na krásy krajiny, ale také nás zasvěcuje do tajů malgašské víry. Na posvátná místa, jako například různé jeskyně, staré hroby kmene Vazimba, posvátná zvířata a jiné věci, které jsou „fady“ (tabu) ukazuje ohnutým prstem. Prohlubuje v nás respekt k úžasné přírodě a kultuře kolem nás. Nahlížíme do dvou jeskyní vymodelovaných ve vápencových skalách a pak šplháme vysoko vzhůru až k vrcholkům Malých Tsingy. Po ostrých kamenných špičkách se drápeme vzhůru jako horolezci. Mezi šedými skalisky obdivujeme neznámé rostliny – pachypodie, euphorbie, aloe, suchou i vlhkomilnou vegetaci.

Na druhý den se s Charlesem vydáváme do Velkých Tsingy. Pozvolna stoupáme mezi úzkými skalisky a koridory vzhůru. Poslední úsek je náročný – prudký, s malými stupačkami a železnými žebříky. Raději se jistíme karabinkami. Konečně jsme nahoře, odkud je opravdu znamenitý pohled na krajinu. Před námi se daleko do dálky rozkládají monumentální ostré špičky a viklany, o kus dál vede stezka přes visutý most nad hlubokým kaňonem. Skalnaté jehly dosahují ve Velkých Tsingy výšky až 70 metrů.

Tsingy ze všech stran

Přecházíme přes most a šlapeme dolů do úzkého kaňonu. Pak se proplétáme divokými jeskyněmi. Soukáme se mezi těsnými stěnami a dírami, šplháme se nebo spouštíme po laně. Charles na nás trpělivě čeká, až se za svitu čelovky s celou naší výstrojí všemi těmi překážkami probojujeme. Místy padá otvorem do jeskyně sluneční světlo a vytváří dokonale tajuplnou atmosféru. Kromě nás dnes tuto trasu nikdo nevolí a tak si úžasný podzemní svět užíváme o to víc. Tsingy de Bemaraha vidíme zespodu, seshora i zevnitř a je to opravdu jedinečný kamenný svět!

TIP: Madagaskar: Na návštěvě u lemurů

O pár hodin později se už pomalu vracíme zpět na zpevněnou silnici. Opět cesta přes přívoz, sto kilometrů terénní cesty a velký přívoz. Miloš při výjezdu chvíli hrabe, ještě trošku postrčit a já si můžu konečně oddechnout. Šťastný přejezd zapíjíme čerstvou šťávou z kokosu a pak nás čeká dalších sto kilometrů nezpevněné cesty. V Belo sur Tsihibilina se malý svatostánek otřásá zpěvem, zuřivě tlučou bicí, lidé se modlí tak, že tančí a radostně tleskají. Další pozoruhodný rys stále divokého Madagaskaru!

Jako meteorit označujeme zbytek po jasném meteoru (světelném atmosférickém jevu), který přežije průlet atmosférou a dopadne až na Zemi. V pravém slova smyslu se tedy jedná o „kámen z vesmíru“. Jeho prapůvodcem je nejčastěji úlomek (meteoroid) některé z planetek, jichž se v naší soustavě nachází nepočítaně. Objekt čelí v zemském ovzduší doslova pekelným podmínkám: Třením při vysoké rychlosti se jeho povrch prudce ohřívá a odpařuje, a drtivá většina těles proto průlet nepřežije. 

TIP: Usmrtil indického řidiče skutečně meteorit? Bylo by to nejspíš poprvé v historii

Poznat meteorit však není snadné: V důsledku tavení je hladký, tmavý a sklovitý, a připomíná strusku z vysokých pecí. Bezprostředně po pádu je horký, postupně ovšem chladne. Definitivně lze o vesmírném původu kamene rozhodnout až na základě mineralogické analýzy v laboratoři. Jiným způsobem meteorit bezpečně nepozná ani odborník, natož náhodný nálezce. 

Dodnes se můžeme setkat s disciplínami, v nichž ženy nezávodí vůbec, nebo jen zcela výjimečně. Například nejslavnější etapový závod v cyklistice, Tour de France, absolvují od počátku pouze jezdci. V 80. letech se sice objevil pokus uspořádat podobnou soutěž pro dámy, úspěch však neslavil.

Ve většině sportovních odvětví navíc stále panují poměrně výrazné rozdíly v náročnosti jednotlivých soutěží. Například při plavání ve volném stylu závodí muži na olympijských hrách na vzdálenost 1 500 m, zatímco jejich protějšky plavou „jen“ polovinu, konkrétně 800 m. V atletice neexistuje ženská varianta desetiboje, místo toho se dámy účastní soutěží v sedmiboji: Oproti mužům chybí hladký sprint na 100 m, běh na 1 500 m a hod diskem – tyto disciplíny jsou pro ženy určeny pouze jako samostatné sporty. A obdobných příkladů bychom mohli jmenovat víc.

Když ženy překvapí

Historie už přitom byla svědkem několika kuriózních případů, kdy v regulérních závodech ženská účastnice zvítězila nad výhradně mužskými protivníky. V roce 1975 se tak třeba proslavila americká boxerka Jackie Tonawanda, když před zraky televizních diváků suverénně knokautovala Larryho Rodaniu – a to jí bylo 42 let. Kromě ringu došlo k exhibičním kláním mezi pohlavími opakovaně rovněž na tenisových kurtech, a přestože většině z nich jasně dominovali muži, několikrát zavládla i ženská radost. Legendární vítězství slavila v roce 1973 Američanka Billie Jean Kingová, když ve třech setech porazila někdejší světovou jedničku Bobbyho Riggse. 

Ženy čas od času překonají muže také v řadě dalších oblastí – a to i takových, jež zosobňují „chlapskou“ touhu bojovat a riskovat, jako například v zápase či v automobilových závodech. Pokud bychom ovšem měřili síly a schopnosti průměrných mužů a srovnali je s výkonem běžných žen, vítězi budou s téměř stoprocentní jistotou první jmenovaní.

Klíčová je stavba těla

Zhruba do dvanácti let zůstává přitom výkonnost všech dětí stejná, takže chlapci i dívky mají při vzájemných soutěžích tutéž šanci na vítězství. Teprve po nástupu puberty se situace mění ve prospěch mladých mužů. Ti začnou své vrstevnice překonávat i v případě, že podstupují identickou tréninkovou zátěž. Ženy absolvující intenzivní trénink pak mohou zvítězit pouze tehdy, nemá-li jejich soupeř žádnou fyzickou kondici.

Projeví se totiž přirozené fyziologické dispozice, které mužům propůjčují větší svalovou sílu, a tudíž i lepší uzpůsobení k podávání sportovních výkonů. Základní rozdíl tkví už ve stavbě těla: Například ve sprintu nedokážou ženy vyvinout takovou rychlost, protože mají širší boky a nohy nepatrně prohnuté „do X“. Končetina tak musí opsat delší oblouk, což se sice ve výsledném čase projeví zdánlivě zanedbatelně, ale při běhu na krátké vzdálenosti hrají i rozdíly v řádu desetin sekundy zásadní roli. 

V běžeckých disciplínách mají muži průměrně o 11 % lepší výsledky a ještě nápadněji vynikají při vrhačských soutěžích (19 %). Údajně nejblíž jsou si obě pohlaví v plavání, kde panuje rozdíl asi jen 9 %. V tomto případě ovšem nehovoří ve prospěch žen svaly, nýbrž hydrodynamický tvar postavy, který jim umožňuje lépe překonávat odpor vody.

Za vším hledej hormony

Za mužskou sportovní nadvládu může v největší míře pohlavní hormon testosteron. V malém množství jej sice vyrábějí i vaječníky, u mužů je však jeho produkce až 16× vyšší. Steroidní molekuly vznikající ve varlatech jsou z hlediska sportovní výkonnosti nezbytné především pro zvýšení objemu muskulatury: Proto má průměrný dospělý muž v dolní části těla až o polovinu víc svalů než běžná žena, a v oblasti paží a hrudníku jde dokonce o 80 %. Mužské kosterní svalstvo kromě toho sestává z delších vláken, takže jsou jeho kontrakce rychlejší a silnější. Ruku v ruce s tím jdou například mohutnější kosti či přirozeně vyšší podíl červených krvinek schopných vázat větší množství kyslíku, a usnadňovat tak dýchání při výkonu. Nezbytným předpokladem k porážce soupeře či překonání určitého limitu je i dostatečná motivace vyhrát – a také zde se testosteron uplatní: Jeho účinky se spojují s agresivním chováním či bojovností. 

Úspěšnými atletkami se tak často stávají ženy, u nichž mohou lékaři zjistit nezvykle vysokou hladinu testosteronu: Některým z nich koluje v těle dokonce víc tohoto hormonu než mužům (otázka pro dopingové komisaře samozřejmě zní, zda přirozeně, či uměle). Podle Mezinárodní atletické federace (IAAF) má popsanou výhodu až 7 ‰ vrcholových atletek. Zdá se to málo, ale je to stále 140× víc než u běžné populace. 

Nejznámější je zřejmě jihoafrická běžkyně na 800 m Caster Semenyaová, u níž lékaři diagnostikovali tzv. hyperandrogenismus – její organismus uvolňuje oproti normálním ženám trojnásobek testosteronu, a kromě vyšší výkonnosti se tak mužům velmi blíží i svým vzezřením. Mimo jiné právě její případ motivoval Federaci k zavedení nového pravidla: Při běhu na vzdálenosti mezi 400 a 1 500 m platí pro ženy od letošního listopadu povinnost regulovat množství testosteronu uměle. Podle sportovních lékařů by uvedené nařízení mohlo Semenyaovou na 800m trati zpomalit i o sedm sekund.

V novém těle

Podobné kontroverze jako Caster Semenyaová vzbuzují sportovci, kteří prošli změnou pohlaví – zvlášť pokud se muž rozhodne stát ženou, přičemž si navzdory zákroku uchová řadu typicky mužských dispozic. Postaví-li se pak taková účastnice na start mezi „běžné“ ženy, její šance na vítězství jsou pochopitelně výrazně větší. Kupodivu nejde o zcela novou záležitost: První takový případ se odehrál před více než čtyřiceti lety v tenisovém prostředí. Richard Raskind prožil čtyři dekády jako muž, načež se v roce 1975 rozhodl pro operaci a stal se Renée Richardsovou. 

Úspěšná hráčka se nakonec probojovala až na 22. místo světového žebříčku, po skončení kariéry se ještě nějakou dobu pohybovala v tenisovém prostředí a působila mimo jiné jako trenérka české legendy Martiny Navrátilové. Její cesta na kurty však nebyla jednoduchá: Ženská tenisová federace (WTA) jí totiž nechtěla umožnit účast na turnaji US Open v roce 1977. A dokonce i všem ostatním hráčkám nařídila podrobit se povinnému chromozomálnímu testu pohlaví. Richardsová podala proti WTA žalobu k soudu a uspěla.

Dnes je zřejmě nejznámější transgenderovou sportovkyní Fallon Foxová, americká reprezentantka ve smíšených bojových uměních MMA. Narodila se jako chlapec, v 31 letech však podstoupila změnu pohlaví. Krátce nato zahájila úspěšnou sportovní kariéru a ostatní kolegyně celé dva roky doslova „drtila“, než v roce 2013 tajemství svého úspěchu odhalila. Dočkala se odsouzení soupeřů i fanoušků, přesto dál závodí a překonala už šest ženských rekordů. 

Rekordmanky ve vytrvalosti

Ve výčtu disciplín, kde testosteron umožňuje jednoznačně vynikat silnějšímu pohlaví, na první pohled převládají rychlostní či silové obory. Zamíříme-li ovšem mezi sporty vyžadující nejen špičkové svalstvo, zjistíme, že mužská dominance nemusí být vždy automatická. A nejde jen o střelbu nebo třeba jezdectví, kde je kromě fyzičky potřeba i soustředění a jemná motorika.

Několik nedávných vědeckých studií poukázalo na zajímavý fenomén: Ženy překvapivě často předčí své mužské protějšky při překonávání extrémních vzdáleností, například v dálkovém plavání či maratonech. Samostatnou kategorii tvoří ultramaratonské tratě, kde není závodnice na stupních vítězů výjimkou, a to ani ve vyšším věku. Pokud už se dámy k podobně náročnému podniku odhodlají, triumfují překvapivě často. 

Za všechny jmenujme Pamelu Reedovou, historicky první vítězku ultramaratonu v kalifornském Údolí smrti: 217 km dlouhý závod je považován za nejobtížnější na světě a zvládnout ho trvá víc než 24 hodin. Arizonská běžkyně to v letech 2002 a 2003 dokázala nejrychleji, překonala i všechny muže, a přitom tehdy již oslavila 40. narozeniny.

TIP: Velký návrat po 50 letech: První žena Bostonského maratonu opět na startu

Statistické srovnání odhalilo, že většina maratonců ve druhé polovině závodu zpomalí, průměrně o 12–16 %. U žen je však uvedený podíl výrazně nižší, a čím delší trať, tím pravděpodobněji protnou cílovou pásku jako první. Díky mírně odlišné stavbě svalových vláken totiž déle udrží konstantní rychlost. Muži sice zpravidla vyrazí rychleji, ale dřív se unaví a nápadněji zpomalí. Roli však zřejmě hraje i řada dalších faktorů, například tuková tkáň: Vyšší podíl tukových buněk se po několika desítkách kilometrů může u žen projevit jako strategická zásoba energie. 

Budou jednou ženy lepší?

Zároveň platí, že se ženská i mužská výkonnost od počátku měření, tedy zhruba posledních sto let, soustavně zvyšuje – a trend bude nejspíš pokračovat. Již několik vědeckých studií se zabývalo potenciálními výsledky, jichž by mohl člověk při optimálních podmínkách dosáhnout. Hovoří se například o tom, že „stovku“ lze teoreticky zaběhnout za 9,29 sekundy (současný rekord Usaina Bolta je o 29 setin vyšší) a oštěpem by mohli atleti hodit až 106,5 m (Jan Železný drží prvenství s 98,48 m). 

TIP: Ženy v mužských šatech: Aby se prosadily, musely se stát muži

Podle vědců se maximálních výkonů dočkáme kolem poloviny století. Potom už nebudou diváci na stadionech svědky žádných překvapení, neboť naše tělo zkrátka víc nedokáže. Budoucnost sportu se však možná ponese ve znamení jiné změny: Pokud jsou závěry uvedených prací přesné, pak vedle sebe budou jednou na startovní listině nejspíš figurovat závodníci obou pohlaví. Studium výkonnostních limitů totiž poodhalilo ještě jiný zajímavý fakt – ženy dokážou své rekordy překonávat daleko rychleji než muži. Podle časopisu Nature Communications tak budou v první polovině 22. století schopné předčit své protějšky ve všech běžeckých disciplínách. 

Jisté vlaštovky se ovšem objevují už nyní. Například ve zmiňovaných ultramaratonských závodech se loni přepisovaly tabulky víc než o hodinu. Postarala se o to Američanka Camille Herronová, když v rekordním čase zvítězila ve stomílovém klání v Jižní Africe. Nejlepší muž za ní zaostal o 20 minut a její čas byl o 63 minut rychlejší než stávající ženský rekord. Znamenalo to mimo jiné, že se celých 12 hodin pohybovala v náročném terénu průměrnou rychlostí 4 km/h.