Uvnitř většiny galaxií se nachází supermasivní černá díra. V některých případech je velmi aktivní a intenzivně září do vesmíru, jako takzvané aktivní galaktické jádro. Záření takových galaktických jader ale kolísá v čase, a to zcela nepředpověditelným způsobem. Zatím nebylo úplně jasné proč, protože za tím může být několik různých faktorů.

Paula Sánchez-Sáez z Chilské univerzity a její spolupracovníci zjistili, že pokud jde o záři aktivních galaktických jader, tak zcela rozhodující roli hraje jediná věc. A tou je rychlost, s jakou supermasivní černá díra polyká okolní hmotu. Čím rychleji se „krmí“, tím více pak září. Vědci si přitom mysleli, že záření aktivních galaktických jader ovlivňuje více podstatných faktorů zároveň.

Výzkum aktivních galaktických jader

Sánchez-Sáezová s kolegy ve svém výzkumu využila data ze dvou prohlídek oblohy. Pro analýzu proměnlivosti záření aktivních galaktických jader jim posloužil průzkum QUEST-La Silla AGN Variability Survey. Pro studium fyzikálních vlastností aktivních galaktických jader zase využili veřejně dostupná spektra z prohlídky Sloan Digital Sky Survey (SDSS).

TIP: Zažívací potíže ve vesmíru: Přejídání škodí i supermasivním černým dírám

V budoucnu se vědci chtějí zaměřit na načasování změn záření aktivních galaktických jader. Takový výzkum vyžaduje pozorování aktivních galaktických jader po dobu déle než 10 let. V budoucnu s tím astronomům pomůže Velký celooblohový dalekohled (Large Synoptic Survey Telescope, LSST), který by měl být v provozu v roce 2023.

Dvojice nejmenovaných penzistů pláchla z pečovatelského domu v okrese Dithmarschen a následně si zřejmě stopem zkrátila cestu na 40 kilometrů vzdálený festival Wacken Open Air. Největší metalová sešlost světa začala 2. srpna a končila čtvrtého.

TIP: Splněné životní přání: Stoletou stařenku zatkla policie

Mezi zhruba 75 tisíci fanoušky však policie čiperné staříky objevila o den dřív: Fakt, že se musejí vrátit do domova před závěrem metalového svátku, je údajně velmi rozesmutnil. Policistům prý dalo velmi zabrat, než muže přesvědčila, aby dobrovolně nasedli do taxíku a nechali se odvézt zpět. Jejich eskapáda vyvolala velký ohlas na internetu a před neohroženými důchodci smekli i pořadatelé festivalu.

Ve vzdálenosti asi 7 500 světelných let v souhvězdí Lodního kýlu leží mlhovina, ve které bok po boku vznikají a zanikají hvězdy. Vlivem těchto dramatických jevů je mlhovina Carina dynamický a vyvíjející se oblak plynu a prachu.

Hmotné hvězdy uvnitř této kosmické bubliny vytvářejí intenzivní záření, které nutí plyn zářit. Oproti tomu se v jiných oblastech nacházejí tmavé pilíře prachu, které ukrývají nově zrozené hvězdy. V mlhovině zuří boj mezi hvězdami a prachem a nově vytvořené hvězdy vyhrávají: díky vysokoenergetickému záření a hvězdným větrům, které vypařují a rozptylují prachová hnízdečka, ve kterých vznikly.

S rozměrem přes 300 světelných let napříč je mlhovina Carina jednou z největších oblastí tvorby hvězd v Mléčné dráze a na tmavé obloze je lehce rozpoznatelná i pouhým okem. Naneštěstí pro nás žijící na severu leží 60 stupňů pod nebeským rovníkem a tudíž je viditelná jen z jižní polokoule.

Superzářivý obr z Lodního kýlu

První místo v soutěži o nejzvláštnější hvězdný systém v této zajímavé mlhovině patří hvězdě Eta Carinae. Tento hvězdný gigant je vlastně zvláštním typem dvojhvězdy, vydává nejvíc energie v celém okolí a samotná hvězda se blíží ke konci své existence. Ve třicátých letech devatenáctého století byla Eta Carinae jednou z nejjasnějších hvězd na obloze. Její jas od té doby dramaticky poklesl, ale i tak zůstavá jednou z nejhmotnějších a nejjasnějších hvězdných systémů v Mléčné dráze.

TIP: Eta Carinae: Prozkoumejte hvězdu, která září jako 5 milionů Sluncí

Eta Carinae je na snímku součástí jasné skvrny právě nad "véčkem" tvořeným prachovými oblaky. Vpravo od Eta Carinae je relativně malá mlhovina Klíčová dírka - malý, hustý oblak chladného molekulárního plynu a prachu uvnitř mlhoviny Carina - ve které se nachází několik hmotných hvězd a jejíž vzhled se také v posledních stoletích dramaticky změnil.

Když v roce 1963 projížděl kabriolet s Johnem F. Kennedym přes dallaský park Dealey Plaza, do prezidentova proslovu, na který čekal zhruba dvoutisícový dav, zbývalo asi pět minut. Cestu hlavy Spojených států však přerušil atentát a připravená slova nakonec z úst prvního muže nikdy nezazněla – až dosud. O 55 let později díky nadčasovým a zároveň kontroverzním metodám minulost ožívá. Dějiny přestávají znamenat pouze data a daleko významnější jsou zaznamenané informace či dobové reálie: Právě díky nim pronesl „virtuální JFK“ svou řeč, a to dokonce vlastním hlasem.  

Proslov zrekonstruovala skotská společnost CereProc pomocí 116 tisíc útržků prezidentovy mluvy. „Vláda Spojených států se musí opírat o vědění a rozum,“ pronáší virtuální Kennedy svým nezaměnitelným přízvukem bostonské vyšší třídy, „jinak by se mohlo stát, že se k moci dostanou ti, kteří si pletou řečnění s realitou a to, co je pravděpodobné, s tím, co je proveditelné. Takovým by popularitu zajistila na první pohled jednoduchá řešení všech světových problémů.“  

Robotický prezident

Syntetizovaný proslov dokáže člověkem pohnout, ale není perfektní. V nejlepších okamžicích zní rekonstrukce jako reálný přednes bývalého prezidenta, ve slabších částech však připomíná robota. Kennedyho řeč je přitom pouze jednou z mnoha ukázek technologie, jejíž pomocí se nám daří oživit, či dokonce pozměnit minulost. 

Americká vojenská akademie pracuje na aplikaci pro chytré telefony, jež by nám umožnila prohlédnout si díky rozšířené realitě vojáky George Washingtona v živých kulisách, když se v roce 1776 brodili pomocí masivních železných řetězů přes řeku Hudson. Tým vědců ze Severní Karolíny zase syntetizoval významný, ale nenahraný proslov Martina Luthera King Jr., který pronesl v roce 1960 na půdě kostela Durham Church. Zvukové stopě přitom nechybí ani chrámová ozvěna. „Je to skoro stejné, jako bychom uměli cestovat v čase,“ poznamenal Seth Denbo, ředitel digitální iniciativy Americké historické asociace. 

Zacházíme příliš daleko?

Ne všichni jsou ovšem „znovutvořením“ minulosti nadšeni. Řadě historických puristů vadí, že se mnoho dobových detailů modeluje na základě domněnek či prostřednictvím moderních kulis. „Jak zaručíte, že psi v rekonstruované nahrávce štěkají stejně jako v minulosti?“ ptají se. „Jistý starší profesor mi řekl, že se mu nelíbí, jak daleko zacházíme, a odešel z týmu poradců, kteří dohlíželi na autenticitu díla,“ svěřil se historik John Wall, jenž pracuje na digitalizaci historie na North Carolina State University. 

Jeff Shesol, který se zabývá studiem Kennedyho života, sice ocenil zájem, jaký prezidentův zrekonstruovaný projev vzbudil – zároveň mu však výsledná řeč přišla velmi znepokojivá. „Síla onoho proslovu spočívá v tom, že jej Kennedy nikdy nepronesl. Znervózňuje mě, že ho slyším říkat slova, která nikdy nevyslovil,“ vysvětluje.

Věrohodný proslov

Denbo, jenž má doktorát z historie na britské University of Warwick, přirovnává digitalizovanou minulost k historicky exaktním videohrám. „Jejich kouzlo tkví mimo jiné v tom, že si zkusíte, jak se žilo lidem v dávných dobách,“ vysvětluje. Podle nadšenců dovolí nová technologie nejen studentům prožívat události, které nám dosud připomínala pouze „suchá“ fakta: Je daleko lepší proslovy dávných králů či vojevůdců slyšet než o nich jen číst. 

Podle Victorie Gallagherové, jež vede tým digitalizující zmíněnou řeč Martina Luthera Kinga Jr., se vědci spolu s historiky nesnaží vytvořit přesnou repliku události: „Chceme, aby si lidé mohli zkusit, jaké by to bylo stát během proslovu v Kingově obecenstvu.“ V digitální rekonstrukci se proto snoubí herecké výkony, historická fakta a moderní technologie. Zvuk se dokonce nahrával v kostele s 250 lidmi, aby se docílilo akustické přesnosti. „Některé účastníky naše rekonstrukce přivedla k slzám,“ vyzdvihuje sílu zážitku Gallagherová. Abyste se proslovu mohli zúčastnit, stačí si nasadit speciální brýle pro virtuální realitu. 

Nic, co by nevyslovil

Projekt na rekonstrukci Kennedyho projevu započal u nadšence Alana Kellyho, který jeho prvotní fáze financoval pomocí vlastní firmy a dotace od zpravodajského portálu Times of London. Za tyto peníze najal společnost CereProc, vyrábějící hlasové syntezátory pro lidi, kteří kvůli nemoci či nehodě nemohou mluvit. 

Začali zkoumáním 800 projevů, jež rozdělili na malé části, tzv. fonémy. Poté je nechali analyzovat svým speciálně vyvinutým programem a nakonec do něj zapsali proslov, který měl zaznít v Dallasu. „Dokážeme Kennedyho přimět říct úplně cokoliv,“ objasňuje Graham Leary z CereProc. „Ale nechceme mu samozřejmě vkládat do úst nic, co by doopravdy nevyslovil.“ Podle Kellyho byla odezva na proslov veskrze pozitivní. Když ho však odeslal Kennedyho knihovně v Bostonu, vrátili mu jej zpět. Posléze v e-mailové komunikaci uvedli, že podobný materiál nespadá do žádné z kategorií dokumentů, jež přijímají. 

Minulost se vybarvuje 

Instituce pozorně sledují překotný vývoj oborů „digitálních humanitních věd“ a jejich zápas o udržení alespoň určitých akademických standardů. Mezinárodní komise akademiků proto vyvinula pomůcku nazvanou „Londýnské stanovy“. Pokud se jí tvůrci budou držet, měl by divák vždy vědět, co jsou skutečné původní zdroje a co pouhá interpretace. 

Lisa Snyderová, která se svým týmem vytvořila digitální mapu Chicaga z roku 1893, experimentuje se systémem poznámek a informací. „Když se budete například pohybovat blízko nádražní budovy v Chicagu, vyskočí na vás informace o původní barvě její fasády,“ vysvětluje. Obzvlášť důležitou roli hrají podobná data v případě událostí, jež máme zdokumentovány pouze černobíle. Aby Snyderová s kolegy dokázala popsat barvy co nejpřesněji, zkoumá množství dobových novin a jiných zdrojů nebo vyhledává obrazy. Přesto přiznává: „Ačkoliv provádíme rozsáhlý výzkum, nakonec stále tvoříme vlastní interpretaci minulosti.“  

Dívka z Osvětimi

Barva je nesmírně důležitá i pro brazilskou umělkyni Marinu Amaralovou, jež se zabývá kolorováním dobových fotografií. Život již vdechla nejen Abrahamu Lincolnovi, ale třeba také Rasputinovi. Nedávno upoutala pozornost rovněž vybarvením snímku čtrnáctileté Czesławy Kwoky, pořízeného v koncentračním táboře Osvětim. „Výzkum tvoří nejdůležitější část procesu,“ tvrdí Brazilka. „Uvědomuju si, že zpracovávané snímky jsou historické dokumenty, a snažím se je proto vybarvit co nejpřesněji.“

TIP: Nová technologie dokáže ukrást váš hlas během pouhé minutky

Podle historika Samuela Wheelera je její práce vynikající. Dle jeho názoru přidává barva černobílým snímkům na zajímavosti a také dovoluje proniknout hlouběji do zachyceného okamžiku. „Řekl bych, že vůči barevným fotografiím jsou lidé empatičtější,“ objasňuje. „Černobílé snímky patří do minulosti. Pokud je vybarvíte, nenahradíte jimi originály, ale zvýšíte jejich výpovědní hodnotu.“ 

Omamná vůně se vznáší k nebesům. Lidé padají v extázi k zemi. Jsou jen pár kroků od nejvyšší blaženosti… První zmínky o vůních nalézáme již v textech Mezopotamské říše, tedy asi před čtyřmi tisíci lety. Šlo ale o kadidla, která se používala při náboženských ceremoniálech. Vůbec prvním doloženým výrobcem parfémů je tak mezopotanská lékárna Tapputi, o níž se zmiňuje klínopisná tabulka stará čtyři tisíce let! Omamné vůně však nemohly zůstat jen privilegiem kněží... 

Voňavá homole na hlavu

Mezopotámské parfémy učarovaly už egyptské královně Hatšepsut (15. století př. n. l.). Dokonce zorganizovala několik expedic, které měly za úkol pátrat po vonných dřevech a dalších vzácných surovinách. Brzy se z voňavé módy stala posedlost! Těm, kdo na to měli bylo doporučeno, aby se voněli minimálně jednou týdně! Bylo to navíc velice praktické! V suchém a horkém africkém klimatu se pokožka nepříjemně vysoušela, proto se Egypťané museli mazat nejrůznějšími oleji. Když se do nich začaly přidávat voňavé výtažky, nedokázal jim odolat už vůbec nikdo. Podivuhodným vynálezem byly jakési „večírkové čepičky“. Voňavá hmota se uplácala do tvaru homole, nechala ztuhnout a poté se přiložila na oholenou hlavu a přikryla černou parukou. Během hostiny se mast začala postupně rozpouštět a oblažovat okolí i svého nositele. Chladila a voněla zároveň!

Parfémy si Egypťané brali i do hrobu. Nejenže měli pěknou zásobičku mezi pohřební výbavou, ale i jejich tělesné ostatky byly vůněmi díky balzamování doslova prosycené. Věřilo se, že vonné oleje uchovají kůži hladkou i po smrti... A na co sázeli? Na kadidlo, santalové dřevo z Indie, lotosové květy, mošus, ambru a cibet.

O několik století později už královna Kleopatra naplno zapojila parfémy do své milostné strategie. Provoněla všechno na vzdálenost několika desítek metrů! Plachty své lodě totiž nechala namáčet do růžové vody a zanechávala tak za sebou doslova oblaka dráždivých vůní. Používala osobní parfém složený z myrhy, skořice, lotosu, šafránu a majoránky. A také nejvíce ceněný egyptský parfém zvaný kifi namíchaný z puškvorce, skořicového, mátového, pistáciového, jalovcového a akáciového oleje. Kifi údajně působil jako silné afrodisiakum a Kleopatra s ním rozhodně nešetřila. Omámila prý díky němu i Marka Antonia. Julia Caesara zas o něco dříve pobláznila díky parfému, jehož myrhový základ ozvláštnily i výtažky z kardamomu a kosatce.

Každé místo na těle…

Ani antické Řecko nezůstalo voňavé mánii ušetřeno. Výroby vonných esencí smíchaných s oleji se tu ujaly hlavně ženy. Staří Řekové si jimi natírali celé tělo a na každou jeho část používali jinou vůni! Paže tak voněly po mátě, vlasy a řasy po majoránce, krk a hruď po fialkách a kolena se potírala odvarem z rozdrcené mateřídoušky. I vojáky vracející se z vítězných bitev halil při triumfálním pochodu městem voňavý opar. Hodovní síně a hlavy nejbohatších občanů zas skrápěly voňavé kapky. Hostitelé totiž v parfémované vodě řádně vykoupali pár holubů a nechali je poletovat u stropu. A snad aby opeřenci neutrousili i něco méně libého, pobíhali mezi hodovníky také psi s tlapami namočenými do aromatických olejů. 

První voňavé krůčky

Do Evropy se orientální parfémy dostaly s křižáckými vojsky. Vzbudily nadšení a obrovský zájem. Netrvalo dlouho a první ryze evropský parfém byl na světě. Ve 14. století si jej pro sebe nechala namíchat uherská královna Alžběta. Říkalo se mu „Uherská voda“ a recepty na ni se různí. Některé jí přisuzují vůni rozmarýnu a tymiánu, jiné levandule, máty, šalvěje, majoránky, pomerančových květů a citrusů. Není také jisté, která královna si ji objednala. Zda Alžběta Polská, nebo Alžběta Bosenská.

Voňavkářskou tradici provensálského města Grasse založila Kateřina Medicejská. Zvyk obklopovat se vůněmi si přinesla z rodné Florencie a díky ní se parfémy staly v renesanční Francii módou. 

Anglická královna Alžběta I. vydává nařízení, aby se na všech veřejných místech, kterými musí procházet, rozprašovaly parfémy. Nesnášela totiž všudypřítomný londýnský zápach. Díky ní jsou britští panovníci při korunovaci pomazáni ambrovým olejem s esencí z růžových květů a jasmínu. Ostatně už Alžbětin otec Jindřich VIII. si velmi potrpěl na drahou parádu, ať už šlo o šperky, šaty ze zlatohlavu hustě posázené drahými kameny nebo právě parfémy, jimiž oděv voněl. Měl rád levanduli, pomerančovou vodu nebo směs pižma, ambry, cukru a růžové vody, kterou si sám připravoval. Ke konci života utrácel za voňavky, jimiž alespoň trochu zmírnil nesmírný zápach, který se linul z jeho nemocné nohy pokryté vředy. Jindřichova poslední manželka Kateřina Parrová možná z téhož důvodu každý den zdobila komnaty paláce čerstvými květy a sama používala parfém z cibetky a jalovce.

Oslnivá a navoněná Paříž

Králem nejen slunce, Francie, ale také omamných vůní se stal o století později Ludvík XIV. V zemi vznikl díky královu patentu z března 1656 cech voňavkářů, druhý takový, pokud počítáme i cech výrobců navoněných kožených rukavic, založený už Ludvíkovým otcem. Slovem parfém se označovalo vše, co krásně vonělo: mýdlo, pudry, aromatické prášky, kapesníky, rukavice, vějíře, vycpávky do spodního prádla, vonné pytlíčky do oblečení a konečně i lahvičky s vonnými tekutinami. Dosud oblíbené těžké živočisné vůně z výměšků exotických zvířat začaly nahrazovat lehčí květinové parfémy z jasmínu, fialek, květů pomerančovníku, levandule a tuberózy. 

Madame Pompadour si Ludvíka XV. hodlala pojistit všemi způsoby a za parfémy a kosmetiku platila ročně půl milionu franků! Marie Antoinetta na její posedlost zdatně navázala. Částečně i proto, že chovala několik mopslíků. Nechávala je volně pobíhat po komnatách, kde káleli a močili, kam se jim zlíbilo. Jejich nepořádá majitelka, tehdy ještě pouhá manželka následníka trůnu, se o sebe také pramálo starala a přicházela z vyjížděk ucouraná a zablácená. Proto všude stály vázy s čerstvými květinami a z porcelánových mističek se odpařovaly olejíčky s květinovou vůní, aby alespoň trochu zmírnily všudypřítomný puch. 

Ani později na tom s hygienou nebyla o moc lépe. Její vysoké účesy, které kadeřníci tvořily celé hodiny, musely být hojně zapudrovány kvůli útokům vší. Nepropustný krunýř na hlavě, jeho tíha a použité chemikálie zatěžovaly vlasy i pokožku. Kůže se potila a svědila, proto se musela natírat pomádami. Jenže když už se takový účes jednou povedl, bylo nutné jej nosit co nejdéle! Masti po několika dnech žlukly a začaly smrdět. Pach musel být přehlušen dalšími litry parfému od dvorního voňavkáře Jeana-Louise Fargeona. Nakonec se Marii Antoinettě její láska k vůním vymstila. Při útěku ze země během revoluce ji prý prozradil právě její pronikavý parfém! Voňavky si ze skrovných peněz, které jí konvent vyměřil, kupovala i během svého uvěznění. Za situace, kdy jí i vlastní boty zplesnivěly vlhkem, který v její cele vládl, to už byla jen poslední drobná radost, kterou si mohla dopřát…

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

Po krvavé době francouzské revoluce vrátil eleganci do života až císař Napoleon Bonaparte. Voják tělem i duší vyplácal každý den jednu až dvě lahvičky kolínské, aby přehlušil zemitý zápach svých vojenských bot. Exotická vůně prý na ženy působila až hypnoticky. Možná i díky kontrastu vůně a potu. Ani Napoleonova první manželka Josefína se nežinýrovala. Prý se voněla tak moc, že ještě šedesát let po její smrti se v jejím budoáru vznášel odér parfému… 

Oddíly námořní pěchoty vždy tvořily součást jednotlivých sovětských flotil, měly dlouhou tradici a tvrdý výcvik. Během války však měly jen málo příležitostí k provedení obojživelných útoků. Na rozdíl od Spojenců neměli Sověti k dispozici speciální obojživelná plavidla a vrchní velení nepočítalo s rozsáhlými vyloďovacími operacemi, ale spíše s diverzními útoky na pobřeží a bojem v týlu nepřítele. Mnoho námořníků proto prošlo výsadkářským výcvikem, umělo zacházet s výbušninami a ovládalo i zbraně nepřítele.

Rudá elita

Během prvního roku bojů utrpěla Rudá armáda těžké ztráty a chyběla jí především pěchota, takže museli do akce na souši jít i námořníci, aniž by byla jakkoli využita jejich specializace. Rozhodně to však neznamenalo, že šlo o špatné vojáky. Německý průzkum se vždy zajímal o přítomnost námořníků na bojišti, protože se vyznačovali odvahou a houževnatostí. Do roku 1945 obdrželo pět brigád námořní pěchoty čestný název „gardová“ a 122 námořníků si vysloužilo titul Hrdina Sovětského svazu.

V sestavě Rudé armády sloužilo během války asi 350 000 příslušníků námořní pěchoty. Tato složka nevytvářela divize, ale byla organizována do samostatných brigád nebo pluků, které se pak dále dělily na roty a čety. Jako lehké útočné jednotky měly málo dělostřelectva a slabé týlové zabezpečení, které většinou musely zajišťovat nadřízené armádní formace. Brigády často sloužily jako strategická záloha a velení je nasazovalo tam, kde boj vyžadoval spíše menší úderné jednotky než mohutné vlny pěchoty. Námořníci se proto osvědčili v pouličních bojích a kolem velkých řek. Nejvíce se proslavili při obraně Oděsy, Sevastopolu a také Stalingradu. 

Sovětům docházejí síly 

Zatímco se 62. armáda připravovala na boje přímo ve Stalingradu, 64. armáda generála Šumilova bránila německým tankům v postupu jižně od města. V jejím rámci sloužila i 154. brigáda námořní pěchoty, která bojovala jako pěchotní jednotka a zúčastnila se kromě zadržovacích bojů i proti útoku na pravé křídlo německých postavení v říjnu 1942 a poté i obklíčení Paulusových vojsk ve Stalingradu. Námořníci se tak svým dílem zasloužili o přejmenování 64. armády na 7. gardovou.

Do historie však vstoupila námořní pěchota na jiném místě. Jedním z důležitých objektů, který měly na mapách výrazně vyznačené velitelské štáby na obou stranách fronty, bylo betonové silo s přepravníky obilí tyčící se na břehu Volhy v jižní části města. Obrovské několikapatrové monstrum představovalo nejvyšší stavbu v okolí a jeho dobytí nebo udržení se stalo klíčem k ovládnutí přilehlých oblastí. Vyloděná brigáda námořní pěchoty měla k dispozici pouze ruční zbraně, ale jedna z jejích čet spolu s vojáky z různých rozbitých jednotek obsadila obilné silo a trosky v jeho okolí.

Německá 24. tanková a 94. pěší divize se snažily obsadit celou oblast z chodu, ale s oslabenými údernými prapory se jim proti dobře ukrytým obráncům nedařilo prorazit a postoupit k Volze. Boje o každý dům zpomalily dynamiku útoku a Sovětům se 16. září 1942 podařilo přepravit do Stalingradu zálohy narychlo uvolněné vrchním velením, které se okamžitě zapojily do obrany – 114. tankovou brigádu a 92. brigádu námořní pěchoty. 

Námořníci v obilném silu

Němečtí velitelé nechtěli, aby jejich pěchota krvácela v dalších nesmyslných útocích, a rozhodli se využít vzdušné převahy Luftwaffe a divizního dělostřelectva. Během několika dní palba poškodila konstrukci sila a začalo hořet uskladněné obilí, takže se celá patra naplnila kouřem. Požáry se nedaly uhasit, protože obránci neměli žádnou vodu. Polní láhve se brzy vyprázdnily, bojovníci je dali raněným, nebo z nich museli naplnit chladiče hlavní těžkých kulometů.

I s Volhou na dohled trpěli všichni obrovskou žízní, a co bylo horší, Němci postřelovali koridor vedoucí k řece, kudy přicházely zásoby. Jediná radiostanice se porouchala, a tak námořní pěšáci ztratili i spojení s velitelstvím. Němci obsadili nedaleké nádraží a začali postupovat podél břehu směrem k silu, takže hrozilo obklíčení, ale ani to obránce nezlomilo. Přesvědčili se o tom dva němečtí vyjednavači, kteří se je s bílou vlajkou 18. září pokoušeli přesvědčit, že odpor je marný.

Zarputilý odpor

Sověti výzvu nepřijali, ještě toho dne odrazili deset útoků a bojovali dalších 48 hodin, kdy byly z boje vyřazeny všechny kulomety a docházely jim i náboje do ručních zbraní. Obranu obilného sila zpečetil až úder dalšího svazku ze severozápadu podél řeky. Nyní už nemělo smysl dál budovu držet, protože břeh Volhy stejně ovládl nepřítel. Dne 22. září obsadili němečtí pěšáci obilné silo a kromě jednoho těžce zraněného našli pouze mrtvá těla. Asi dvacet z nich mělo na sobě námořnické uniformy.

Sověti, kteří se udrželi na nohou, ustoupili podél řeky dál na sever, kde byli znovu obklíčeni a ostřelováni z těžkých zbraní. Nakonec se podařilo přeživším z 92. námořní brigády a 35. gardové střelecké divize stáhnout za Volhu. Probít se do posledního obranného perimetru v severní části města se totiž ukázalo jako nemožné.

TIP: Stalingradská legenda Vasilij Zajcev a jeho následovníci

I když obránci obilného sila nejsou tak známi jako vojáci bojující o traktorový závod Dzeržinskij nebo ocelárnu Rudý říjen, jejich výkon si zaslouží stejný obdiv. Námořníci i jejich spolubojovníci přinesli obrovské oběti, ale umožnili sovětskému vrchnímu velení zvrátit průběh bitvy ve svůj prospěch a poprvé od začátku války zničit celou německou armádu. 

Vědci a lékaři se již nebojí zasahovat uvnitř lidských buněk a měnit jejich činnost nebo přímo jejich identitu. Takový postup nabízí úžasné možnosti v léčbě mnoha různých onemocnění, které teprve začíná objevovat.

Už jsme viděli, jak taková technologie promění kožní buňky na lovce mozkových nádorů anebo jak poskytne kostním buňkám schopnosti mistrné regenerace mloků. Teď američtí vědci uspěli v dalším výzkumu, který si nijak nezadá s čarodějnictvím. Podařilo se jim přeprogramovat tělní buňky tak, že se otevřená rána promění ve zdravou kůži, aniž by byl nutný chirurgický zásah.

TIP: Obnovení funkce jediného genu vymaže nádor tlustého střeva ze světa

Výzkum se zaměřil na velmi špatně se hojící kožní vředy, které bývají následkem těžkých popálenin, proleženin nebo cukrovky. Takové vředy pronikají více vrstvami kůže a k jejich léčbě je obvykle nutný chirurgický zákrok s implantováním vlastní kůže pacienta z jiného místa na těle. Vědci dokázali najít 4 molekulární faktory, jejichž použitím je možné změnit buňky ve vředu na zdravou kůži. Kdy se asi podobná léčba dostane do nemocnic?

Středoamerickou Kostariku, jejíž jméno znamená ve španělštině „bohaté pobřeží“, tvoří pruh pevniny oddělující Atlantik od Tichého oceánu, který měří v nejužším místě pouhých 120 km. Rozloha 51 100 km² odpovídá asi dvěma třetinám území České republiky. Od nikaragujské hranice na severu až po Panamu na jihovýchodě se zemí táhne pohoří Kordiller s mnoha sopkami: Vrchol nejvyšší z nich – Irazú – ční do výšky 3 432 m.

V zemi najdete jak pláně, kde pět měsíců v roce nespadne ani kapka deště, tak hustě zalesněné nížiny, jež se pravidelně utápějí až v šesti tisících milimetrů srážek. A díky poloze, která stát pasovala do role jakéhosi pevninského mostu, má Kostarika neuvěřitelně rozmanitou faunu i flóru. Spojují se v ní totiž ekosystémy Severní a Jižní Ameriky i karibského ostrovního světa.

Pestrost především

V Kostarice tak můžete narazit na 237 druhů savců – od jaguárů přes jeleny až po podivuhodné nosály a tapíry. Dál tam našlo útočiště bezmála 400 druhů obojživelníků a plazů, 10 % všech motýlích druhů světa a tisíce druhů můr, včel a vos. Tamní řeky a jezera se hemží 130 druhy ryb a počet místních zástupců orchidejí překročil hranici 1 200. Na turistickou a přírodovědeckou mapu však Kostariku počátkem 70. let umístili ornitologové, kteří v zemi napočítali přes 850 druhů ptactva, tedy víc než v Kanadě a v USA dohromady.

Přestože na území středoamerického státu žije neuvěřitelně pestrá zvířena, nejde o žádnou zoologickou zahradu. Většina živočichů je velmi plachá a v některých případech je stovky let lovů přinutily vyhledat ty nejméně přístupné části terénu. Jaguáry, oceloty nebo tapíry proto obvykle zahlédnete jen na malý okamžik a pouze s velkou dávkou štěstí.

Rezervace, kam oko dohlédne

Přibližně čtvrtinu rozlohy Kostariky tvoří chráněná území, což představuje největší procentuální podíl mezi zeměmi západní polokoule. Celkem stát zahrnuje 26 národních parků, které poskytují ochranu přibližně 4 % všech živočišných druhů a ekosystémů světa (viz Rodiče národních parků).

Ale i v tropickém ráji se hřeší. Hlavním problémem Kostariky je významná pozice zemědělství. Stále větší hrozbou se tak stává například znečištění způsobené pesticidy, které tvoří nedílnou součást modrých plastových pytlů, v nichž dozrávají plodiny na banánových farmách. Podobně nezdravá scenérie však není jen doménou plantáží – zasáhla třeba i řeku Sarapiquí. Kvůli toxinům, jež se z pytlů uvolňují, zmizeli již z povodí zmíněného toku všichni pásovci a krokodýli…

Žádná armáda, žádný problém

Kostarika má od roku 1949 funkční demokratické zřízení, které se zřeklo vlastních ozbrojených sil. Spolu s malým pacifickým ostrovem Tuvalu proto středoamerická země jako jediná na světě nedisponuje armádou a zároveň ani dohodami o ochraně s jinými státy.

Zatímco sousední Nikaragua a Panama prožívají desítky let politických a vojenských krizí, Kostarika si mezi nimi dokázala diplomatickou obratností zachovat neutralitu, skrz kterou navíc příznivě ovlivňuje i své okolí. Óscar Arias Sánchez, jenž dvakrát zastával úřad prezidenta země, ve svém prvním funkčním období v letech 1986–1990 výrazně přispěl ke zklidnění napjaté situace ve Střední Americe, a v roce 1987 dokonce obdržel Nobelovu cenu za mír.

Mizející klid

Pověst mírumilovné a poklidné oblasti hraje významnou roli také v turistickém ruchu: Do Kostariky každoročně zavítají dva miliony návštěvníků, převážně ze Severní Ameriky. A ještě víc než klid je logicky láká nádherná příroda.

Turismus však nabízí méně autentický pohled na Kostariku, než by si někteří návštěvníci přáli. Již dnes je totiž velmi těžké najít místo, kde byste nenarazili na cestovatele, raftaře či surfaře. Zahraniční investoři přitom neustále skupují nové pozemky v lokalitách, jež dřív zůstávaly mimo jejich pozornost. S rostoucím počtem hotelů a obchodních center a s přílivem dalších návštěvníků, kteří zahlcují prázdninová letoviska či národní parky, však Kostarika zažívá i významný společenský a ekonomický rozkvět.

Politická stabilita spolu s přírodními krásami vynesla zemi hrdé přízvisko „latinskoamerické Švýcarsko“. Díky penězům, které přinášejí turisté, Kostarika doslova vzkvétá: V celé středoamerické šíji má nejvyšší gramotnost (96,3 %), nejlepší zdravotní péči a nejdelší průměrnou délku života (79,3 roku). Za její prosperitou ovšem stojí i vysoké půjčky – současný státní dluh činí v přepočtu bezmála 700 miliard korun.

Chudí bohatí

Rostoucí popularita má nicméně své stinné stránky: Šíří se sexuální turistika, množí se nekalé prodeje nemovitostí a dochází k ostrým konfliktům mezi movitějšími zahraničními majiteli realit a chudším místním obyvatelstvem.

Velký přísun financí navíc nezaručuje, že se z Kostariky stane země střední společenské třídy, jak bývá často označována. Celých 22 % tamní populace žije pod hranicí chudoby, a přestože probíhá rychlá modernizace, na každém kroku narazíte na stopy venkovského života: Ať už půjde o domorodce vlekoucí se po nezpevněných cestách, plantážníky vyrážející v ranní mlze na kávová pole nebo sběrače avokáda vracející se na kolech domů při západu slunce.

Navzdory obecným domněnkám nepředstavuje vesmírná těžba pravděpodobně žádnou velkou „výhru“. Logistika dobývání minerálů z kosmických těles je totiž mimořádně obtížná: Zahrnuje dopravu potřebného zařízení, těžbu samotnou a přesun výtěžku zpět na Zemi. Vzdálené dobývání je tedy nesmírně drahé a bude přicházet v úvahu, teprve až daný materiál na modré planetě dojde. Odborníci však odhadují, že se naše zásoby vzácných prvků – jako zlata, iridia, platiny či wolframu – vyčerpají možná již během několika desetiletí. 

Jiné prvky, na Zemi relativně běžné (například železo, kobalt, nikl nebo titan), se vyplatí v kosmu těžit jen v případě, že se okamžitě použijí pro konstrukční účely v daném místě. 

Pro vesmírnou těžbu se víc hodí planetky než planety: Nejsou totiž gravitačně rozvrstvené, a jednotlivé prvky tak zůstávají volně rozptýleny v celém objemu tělesa. U velkých objektů naopak klesají „těžší“ prvky a minerály do hlubokých vrstev a v těžitelných povrchových oblastech se jich nachází relativně málo. 

Některé společnosti již dokonce vyčíslily hodnotu několika těles na základě tamních nerostných surovin. Například zhruba kilometrová planetka Ryugu má „cenu“ 95 miliard dolarů. Přes veškeré úvahy však vesmírná těžba zůstává hudbou vzdálené budoucnosti.