Na počátku října 1918 se mužům majora Charlese Whitea podařilo obsadit důležitý pahorek na kótě 198. Udržení kóty ale bylo velmi obtížné, nepřítel se pokoušel vyjednávat a opakovaně obránce vyzýval, aby složili zbraně. Major Whittlesey ale stále trval na tom, že musí kótu držet stůj co stůj. 

Předchozí část: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády 

Zatímco velitelé jednotlivých rot se snažili dodat mužstvu odvahu, Whittlesey čelil neustávajícímu proudu návrhů a proseb, aby se pokusili prorazit z obklíčení. Kromě německých vyjednavačů tak vytrvale odmítal i vlastní muže, protože zprvu k tomu neměl rozkaz a později už nevěřil, že by to jeho žalostná skupinka zvládla.

Svého velitele se pokusil přesvědčit také zraněný poručík Maurice Revnes, který poslal vzkaz po jednom z vojáků: „Pokud naši lidé nedorazí do poledne, je bezpředmětné držet se zde proti tak velké přesile. Muži trpí hlady, zranění jako já nemají žádnou vodu a ztratili hodně krve. Nepřítel by mohl dovolit zraněným vrátit se k našim liniím. Připadá mi, že v této situaci není nečestné a zbabělé se vzdát.“

Žádosti ale nepadaly na úrodnou půdu a Američané pomalu ztráceli naději. Navíc se začaly šířit řeči, že je jejich vlastní lidé nechali napospas nepříteli. 

Zubožená hrstka

Ve skutečnosti se však jejich kamarádi vytrvale snažili Whittleseyho muže vyprostit. Například roty D a F 308. pluku, které by se také nacházely na kótě 198, kdyby je velení na poslední chvíli neodeslalo jinam, se horečně pokoušely dostat k obklíčeným. Jedna z patrol se dostala až na dohled ke kopci, ale Němci pak obě jednotky odrazili a způsobili jim těžké ztráty. Rota D nastoupila 26. září do pozic před Argonským lesem ve stavu 214 mužů a důstojníků a o deset dní později z ní zbývalo pouze 26 bojeschopných vojáků. Rota F na tom byla podobně.

Mezitím na kótě 198 zoufalí Američané hladověli, zdravotníci používali obvazy odmotané z ran zemřelých a muži v přední linii téměř neopětovali palbu, protože neměli skoro čím střílet. Za této situace konečně přišla záchrana; 8. října před třetí hodinou odpoledne se k jejich pozicím probila záchranná skupina, která je na kopci vystřídala, a vojáci majora Whittleseyho si konečně mohli vydechnout. Největší radost prý měli muži z toho, že jim jejich spolubojovníci donesli jídlo.

Slzy štěstí

Vojín Robert Manson vzpomínal: „Byla to nejšťastnější chvíle mého života. Byl jsem hysterický, smál jsem se a brečel radostí. Cítil jsem se jako kočka, co zjistí, že má devět životů. Z konzervy jsem jedl rukama pokrytýma krví a špínou, a řeknu vám, že to chutnalo jako nejlepší steak.“

Ze zhruba 550 mužů, kteří 2. října tvořili Whittleseyho kombinovaný oddíl, jich asi 200 padlo a 150 bylo prohlášeno za nezvěstné (většinu zajali Němci). Pouhých 194 se jich dočkalo záchrany, většina z přeživších však byla buď zraněna nebo jinak poznamenána přestálým bojem a strádáním. Zpravidla se jednalo o problémy spojené s dehydratací.

Hrdina, nebo diletant? 

Kdo vlastně byl muž, jenž stál v čele ztraceného batalionu? Rodák z Wisconsinu Charles White Whittlesey pocházel z rodiny dřevorubce. Po střední škole vystudoval práva na prestižním Harvardu a do armády se přihlásil dobrovolně po vyhlášení války Německu. V hodnosti kapitána nastoupil k 308. pluku 77. pěší divize. Velení v Argonském lese mu přineslo na jedné straně status legendy a slávu, na druhou stranu vyvolalo mnoho dohadů i odsudků. Pro většinu je dodnes hrdinou, který výzvy ke kapitulaci odmítal lakonickým: „Jděte k čertu!“

Někteří jej považují za fanatika, jenž nechal zahynout dvě stě mužů, aby splnil nesmyslný rozkaz. Podobné je to i v případě zmiňované žádosti o palebnou podporu. Jedni tvrdí, že zásadní chybu udělali dělostřelci (nebylo by to mimochodem nic výjimečného), druzí ale Whittleseymu vyčítají, že udal nesprávné koordináty a tím přivolal palbu na vlastní vojáky. Dohady nemění nic na skutečnosti, že se Whittlesey stal po bitvě v Argonách hrdinou a dočkal se povýšení na podplukovníka. Stal se jedním ze tří důstojníků jednotky, kteří obdrželi Medaili cti. Spolu s nimi obdržel stejné vyznamenání ještě jeden poddůstojník, jeden vojín a dvojice letců, která se snažila v těžkých podmínkách zalesněného terénu jednotku lokalizovat a shodit jí zásoby.

Nechtěná celebrita

Jiná vyznamenání obdrželo zhruba čtyřicet dalších mužů. Několik nadřízených důstojníků dokonce za této situace uvažovalo, zda velitele nepostavit před polní soud za neuposlechnutí rozkazů. Nakonec však z žaloby sešlo, protože obviňovat válečného hrdinu se nejevilo jako dobrý nápad. Jinak ale dopadl poručík Revnes, který vyzýval majora Whittleseyho ke kapitulaci. Voják byl nejdříve propuštěn ze služby s obviněním ze zbabělého chování před nepřítelem, posléze však vyšší soudní instance rozsudek odvolala s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím dalších důstojníků, kteří se tou dobou také nacházeli na kótě 198.

Podplukovník Whittlesey se po návratu do vlasti dočkal obrovského mediálního zájmu. Poskytl několik rozhovorů a účastnil se také ceremonie uložení ostatků amerického Neznámého vojína v roce 1921 na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu D. C. Tragická zkušenost z velení na hřebeni mezi Binarville a La Viergette spojená s těžkými ztrátami ale zanechala na mladém muži nesmazatelné stopy. Zájem o jeho osobu neupadal a on se marně pokoušel vrátit ke své právnické praxi v New Yorku.

TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války

V listopadu 1921 nastoupil na parník do Havany a v noci z 26. na 27. listopadu beze stopy zmizel z paluby. V jeho kajutě našli vyšetřovatelé několik dopisů na rozloučenou, a tak se má za to, že hrdina z Argonského lesa spáchal sebevraždu. Jeho tělo se nikdy nenašlo. S největší pravděpodobností se tak zařadil mezi oběti první světové války, které si nesly více ran na duši než na těle a nedokázaly se vrátit zpět do mírového života.

Evropa se zrodila ve víru válek a invazí, během kterých dorazili nájezdníci a zdecimovali původní obyvatelstvo. Genetici dnes mohou tyto události rekonstruovat na základě analýz DNA dnešních a dávno zemřelých obyvatel Evropy i okolního světa.

Podle nové vědecké studie se asi před 4 500 lety do západní Evropy rozšířili lidé jámové kultury. Přišli z východoevropských stepí a byli to zřejmě nositelé původního protoindoevropského jazyka, který se zřejmě zrodil právě v jámové kultuře.

TIP: Jak najít neandertálce bez fosilií? Co třeba z DNA v blátě?

Geny ukazují, že na území dnešního Španělska byl příchod lidí jámové kultury dost dramatický. Místní muži najednou kompletně „zmizeli“ z evropské DNA, kterou genetici zkoumají ve fosilních nálezech. Podle všeho byli zabiti nebo možná i v menší míře zotročeni. A lidé jámové kultury, kteří zřejmě přišli jenom s minimální počtem žen, si prostě vzali místní ženy. Lidé jámové kultury se nakonec rozšířili po celé Evropě a jejich geny se dodnes podílejí na většině genetického materiálu dnešních Evropanů. Jsou to tedy naši předci.

Krátký čas k pozorování planet se týká zejména Jupitera, který bude viditelný pouze na začátku října na podvečerním nebi v souhvězdí Vah – navíc jen velmi nízko nad jihozápadním horizontem, za nějž se skryje už asi hodinu po Slunci.

O něco lépe na tom bude Saturn, který po setmění zahlédnete nalevo od Jupitera v souhvězdí Střelce. Také on se však bude rychle přibližovat k jihozápadnímu obzoru. S vyhledáním obou obřích planet vám pomůže dorůstající Měsíc: Jeho uzoučký srpek projde 11. a 12. října na obloze nejdřív kolem Jupitera a 14. a 15. října se přesune do blízkosti Saturnu.

Poslední jasnou planetou říjnového nebe bude Mars, který v Kozorohovi opanuje celou první polovinu noci. I v jeho případě se můžete těšit na pohlednou konjunkci s Měsícem, jež se odehraje 18. října večer.

Do hlubokého kosmu

Ze světa planet se pak můžete přenést do vzdáleného vesmíru. Existuje samozřejmě bezpočet možností, ale co třeba výprava za pozůstatky dávné supernovy? Potřebujete jen co nejtmavší oblohu a dalekohled s průměrem objektivu minimálně 6 cm. Nezapomeňte přitom, že rušivé světlo vydávají nejen pozemské, ale i nebeské zdroje, například Měsíc. Proto se vydejte pozorovat ideálně v období novu.

Z výše popsaného plyne, že je cíl vaší cesty velmi slabý a nenápadný – snadno jej přehlédnete i v dalekohledu! Zamiřte za ním do souhvězdí Labutě, do oblasti jejího pravého křídla, kousek od stálic Epsilon a Zéta Cygni. Do stejné části nebe nasměroval 5. září 1784 svůj přístroj William Herschel a spatřil „rozvětvenou mlhovinu, jejíž jednotlivé proudy se směrem na jih opět spojovaly“. 

Jemný závoj mlhovin

Anglickému astronomovi připomínal komplex mlhovin jemný závoj, což se odráží v jeho původním názvu „Veil nebula“. V češtině se pro tyto objekty vžilo trefné označení „řasové mlhoviny v souhvězdí Labutě“, které mnozí pozorovatelé zkracují na „řasy“. Nejjasnější segment útvaru najdete v úhlové vzdálenosti 2,5° severovýchodně od 52 Cygni, hvězdy čtvrté velikosti viditelné pouhýma očima. 

Popsanou část řas rozlišíte jako zhruba 2° dlouhý mlhavý oblouk i v malém přístroji s objektivem o průměru 6 cm, ovšem pouze za vynikajících pozorovacích podmínek. Ve větších dalekohledech pak bude patrné, že má nerovnoměrný tvar a od jihu na sever se zužuje, přičemž zároveň klesá jeho jas. V katalozích nebeských objektů naleznete na místě oblouku dvojici mlhovin NGC 6995 a NGC 6992, které však tvoří pouze menší část řas v Labuti.

Tu zbývající představují úhlově o něco rozměrnější, ale mnohem méně nápadné mlhoviny NGC 6979, NGC 6974 a NGC 6960. Z uvedené trojice je vidět zejména poslední jmenovaná, musíte však použít dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm. NGC 6960 se přimyká přímo k 52 Cygni a jako světlý proužek od ní vybíhá na jih. Celý komplex řasových mlhovin zaujímá plochu o úhlovém průměru asi 3°, k jeho pozorování se tudíž ideálně hodí přístroje s velkým zorným polem. 

Pozůstatek katastrofy

Řasové mlhoviny v Labuti patří k pouhým několika pozůstatkům kosmické katastrofy zvané supernova, které poměrně snadno zahlédnete na vlastní oči, i když pomocí dalekohledu. V podstatě jde o nejjasnější partie obrovské kosmické bubliny o průměru zhruba 90 světelných let, jež se začala rozpínat před pěti až osmi tisíci roky. Na jejím počátku stál dost nesouměrný hvězdný pár, nacházející se přibližně 1 500 světelných let od Země.

TIP: Emisní mlhovina Řasy: Pozůstatek hvězdy 20× hmotnější než Slunce

Tvořila ho obří stálice a drobná, ovšem nesmírně hustá hvězda, tzv. bílý trpaslík. Materiál z vnějších vrstev obra pozvolna přetékal na souputníka, jehož hmotnost tak utěšeně rostla. Jakmile však překonala kritickou hranici, zažehly se v nahromaděné látce jaderné reakce a bílý trpaslík explodoval – stala se z něj supernova. 

Z místa gigantického výbuchu se do okolí šířila prudká rázová vlna v podobě rozpínající se koule. Na některých místech stlačila všudypřítomný mezihvězdný plyn do podoby dlouhých úzkých vláken, a navíc jej zahřála na teplotu desítek tisíc stupňů Celsia – až začal sám o sobě zářit. A právě tato zářící vlákna stlačeného plynu lze dnes pozorovat coby řasové mlhoviny v Labuti.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října ve 13:22 SELČ vstoupí do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první půli noci
• Jupiter – viditelný na počátku října večernízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2018

• 5. října – setkání měsíčního srpku a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad východem
• 11. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Jupitera na soumrakovém nebi nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 4,5°)
• 14. a 15. října – setkání Měsíce a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem
• 17. a 18. října – setkání Měsíce a Marsu na večerním nebi
• 24. října – Uran v opozici se Sluncem
• 27. října – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad východem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 3,5°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Mnozí si již sedmdesát let lámou hlavu nad tím „co by, kdyby“. Jak by obstála pohraniční opevnění proti německému útoku? Jak dlouho by se Čechoslováci dokázali bránit? Kolik životů by to stálo? Kterým směrem by se obrátilo veřejné mínění ve Francii a Velké Británii, pokud ve střední Evropě propukla válka? Jak by vypadala mocenská šachovnice, kdyby do hry vstoupili Sověti a přišli Československu na pomoc? Podobné úvahy lze dokola rozebírat z politického, společenského i vojenského hlediska, avšak žádná obecně přijatelná odpověď na hojně opakovanou otázku „měli jsme se bránit?“ zřejmě neexistuje. 

Hořký podzim osmatřicátého

Takzvaná Vůdcova budova, palác na Königsplatz v centru Mnichova, hostila 29. a 30. září 1938 mírovou konferenci, která odsoudila nepohodlné Československo k zániku. Dokument o osmi paragrafech ohlodal republiku o 28 680 kilometrů čtverečních, na kterých žilo 3 653 292 obyvatel (počet Čechů a Slováků se odhaduje na 570 až 730 tisíc). Mír byl slavně zachován (na jedenáct měsíců), ale mnichovské trauma zanechalo v české společnosti, politice i kultuře hluboký šrám. První republika skončila a uvažovalo se, kudy dál. Kontinuita s demokracií masarykovského typu narážela na snahu uzpůsobit myšlení novým autoritářským poměrům v Evropě. 

Hesla jako „odbenešit“, „nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme raději výti s vlky“ či „malá republika, ale naše“ trefně vystihují druhý, pragmatický přístup, který zvítězil.

Petiční výbor věrni zůstaneme, Obec československých spisovatelů, Umělecká beseda, Dělnická akademie a další „think tanky“ československé demokratické inteligence věrně hájily uplynulé dvacetiletí. Proti nim však stále razantněji vystupovalo nacionalistické křídlo požadující cenzuru, zrušení všeho ideově a mravně závadného, jazykový purismus (důraz na ryzost češtiny, počešťování cizích výrazů) a duchovní jednotu zrazeného národa, který se musí spolehnout sám na sebe.

Výzvy k opravdovému vlastenectví, křesťanství a opuštění „falešného liberalismu a humanitářství“ se nebezpečně zvrhly do autoritářských a antisemitských nálad. Cynismus, zloba, frustrace vylézaly v oněch sychravých a tragických posledních měsících roku 1938 na povrch a bohužel nacházely odezvu u stále většího množství lidí. Josef Čapek s hořkostí apeloval na zlomený národ: „Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste vy, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova?“ 

Nebudeme naivní

Ve společnosti se rozšířila touha označit a potrestat viníky nastalé krize. Hlavním terčem se stal Edvard Beneš, od 22. října 1938 v londýnském exilu. Štvavou kampaň proti němu zahájil bulvární tisk, záhy následovaný dosud seriózními deníky. Bezskrupulózní redaktoři označovali Benešovo spoléhání na spojenecké smlouvy se Západem za židozednářské spiknutí a odchod do zahraničí za jasné přiznání viny. Objevily se dokonce hlasy požadující vyšetřování Benešovy činnosti parlamentem. 

V zápasu o politickou, duchovní a kulturní orientaci pomnichovské republiky skončily demokratické síly poraženy dlouho předtím, než první voják německé okupační armády překročil hranice. První republika byla pryč a naivně se hovořilo o novém začátku, pod ochrannými křídly Třetí říše.

Jistý Stanislav Yester v komentáři Lidových novin napsal: „Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiky jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let našeho státu.“ Autor sám brzy ukázal, jakým stylem politiky by chtěl Čechy řídit. Yester byl novinářský pseudonym Emanuela Moravce, zanedlouho nechvalně proslulého kolaboranta a protektorátního ministra školství a lidové osvěty. 

Údajně z vůle lidu došlo ke zjednodušení, či spíše zdeformování celého politického systému, k rozpuštění politických stran, jejichž velký počet a vliv na fungování státu se rovněž setkaly se zdrcující kritikou.    

Pachuť Mnichova

Převládá přesvědčení, že národ byl v osudných zářijových dnech připraven bojovat za svou zemi, ale překotný sled událostí a nešťastná kombinace mezinárodních i vnitropolitických okolností mu toto právo upřely. Důsledky přijetí vyděračských požadavků, na nichž se shodli aktéři Mnichovské konference, se s Čechy táhnou do současnosti. Pachuť Mnichova byla cítit při pádu železné opony, sjednocování Německa, přípravě Česko-německé deklarace v roce 1997, i při vstupu republiky do Evropské unie v květnu 2004. 

Nejsilnější odezvu však nalezl ještě v průběhu druhé světové války a bezprostředně po jejím skončení. Československá exilová reprezentace, rozdělená na Benešovo londýnské a Gottwaldovo moskevské křídlo, jednala o uspořádání státu a podobě politického zřízení po osvobození od nacistických uchvatitelů.

Komunisté se od Masarykových dob změnili z partaje vyděděnců s radikální rétorikou na nejsilnější tábor, připravený převzít vůdčí úlohu ve státě. Podle Stalinových instrukcí nejprve ochotně spolupracovali s benešovci, avšak čím více se blížil návrat domů, ukazovali, že se budou jen neochotně s kýmkoliv dělit o moc. Od května 1945 si mohli diktovat podmínky, jak bude poválečné Československo vypadat, a ostatním stranám ve většině případů nezbylo než zmírňovat či doplňovat návrhy detailně propracovaného komunistického programu. 

Nikdo se však neodvažoval zpochybňovat dohodnutý a velmocemi posvěcený odsun sudetoněmeckého obyvatelstva, vnímaný jako zadostiučinění a náplast na mnichovskou ránu. Situace z podzimu 1938, kdy „pátá kolona“ zapříčinila celonárodní tragédii, se již nikdy neměla opakovat. Komunisté zároveň posilovali mýtus, že celá první republika byla svým buržoazním založením špatná a sama způsobila svou záhubu. Vykořisťovatelská třída továrníků, průmyslníků a magnátů, která podle nich způsobila hospodářskou krizi a utrpení dělníků a podvedla národ i v hodině nejtěžší, měla splatit dluhy. Parlament hladce schválil znárodnění průmyslu, pozemkovou reformu, zabavení majetku zrádcům a kolaborantům. 

O nás bez nás, dějství druhé

Stín Mnichova ovlivnil také zahraniční politiku, nadále usměrňovanou Edvardem Benešem. Aby se do budoucna předešlo dalším možným zradám nespolehlivými partnery, přestalo se Československo orientovat pouze na západoevropské spojence, ale vzhlíželo k úzké spolupráci s nastupujícími supervelmocemi, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Velká Británie s Francií ostatně záměrně ze středoevropského prostoru vycouvaly, protože měly plno starostí s rozpadem svých koloniálních říší. 

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Beneš již v prosinci 1943 podepsal se Sověty spojeneckou smlouvu a doufal, že se naplní jeho představy o Československu jako o mostu mezi Západem a Východem, kapitalismem a komunismem. Domníval se, že v poválečných podmínkách dojde k otupování ostří a postupnému přibližování se obou světonázorů ke „zlaté střední cestě“, umírněnému socialismu. Znovu se mýlil. Teheránská a Jaltská konference nevratně rozdělily sféry vlivu nejen ve střední Evropě. Československo, Polsko a Maďarsko vtáhl do svých tenat Sovětský svaz a jal se je zahalovat železnou oponou. 

Zoologické zahrady jsou určitým návratem k přírodě uprostřed velkých měst. Jejich rekreační a zábavný účel je stále důležitý, ale jako vrchol poslání těchto zařízení už byl dávno překonán. V současnosti mají zoo mnohem smysluplnější účel, a to vzdělávání veřejnosti, výzkum a ochranu ohrožených druhů a nejnověji se také podílí i na projektech ochrany původních biotopů v areálu jejich výskytu.

Při jedné z mých návštěv v Zoo Dvůr Králové jsem se mimo jiné zastavil u výběhu sitatung, známých také pod názvem lesoni bahenní (Tragelaphus spekei). O pár chvil později jsem měl možnost pozorovat chování, které bych nejenže u velkých antilop vůbec nečekal, ale které navíc ještě nebylo zdokumentováno.

Voda jako útočiště

Sitatungy jsou poměrně statné antilopy obývající mokřadní oblasti Střední Afriky (Demokratická republika Kongo, Botswana, Zambie) a v menší míře také Západní Afriky. Jejich život je velice úzce spojen s vodou a vodním prostředím, a to jak při vyhledávání potravy, tak při úprku před útoky šelem.

Pokud totiž sitatunga spatří predátora, což mohou být především leopardi, lvi, krokodýli, ale také divocí psi nebo velké krajty, snaží se co nejrychleji dostat do vody, kde se díky svým plaveckým schopnostem může ponořit až po nozdry. Končetiny sitatung jsou dlouhé a tenké s dlouhými, zašpičatělými a doširoka roztažitelnými kopýtky, díky nimž se tolik neboří v bahně.

Tito býložraví sudokopytníci jsou aktivní navečer a ráno, občas i přes den, kdy se ve vodě zchlazují a zbavují obtížného hmyzu. Jejich hustá srst je dobře promaštěná, což zabraňuje smáčení a prostydnutí ve vodě.

Masožraví býložravci

Poklidné chování sitatung ve společném výběhu zoo nedávalo tušit, že uvidím něco zvláštního. Okolo pobíhající zoborožci (Bucorvus leadbeateri) a hadilovové písaři (Sagittarius serpentarius) se přikrmovali na mrtvých kuřatech a slibovali být daleko zajímavějším objektem zájmu. Náhle se ale mezi zoborožci a hadilovy objevily dvě samice sitatung a začaly se k mému nemalému údivu také přikrmovat na mrtvých kuřatech. Maso v nich poměrně rychle mizelo a bylo vidět, že je pouze několikrát „přežvýknou“ a ihned polknou. Postupně je takto „spásly“ do posledního kuřete.

Byl jsem opravdu překvapen. Není totiž úplně běžné, aby se turovitý přežvýkavec projevoval masožravě. Za poměrně dlouhou dobu, co se o zvířata zajímám, jsem se s takovým chováním nesetkal. Potrava sitatung se totiž v přírodě neliší od potravy ostatních antilop zdržujících se poblíž vody. Tvoří ji různé druhy jak suchozemských, tak vodních rostlin, včetně listí keřů, trav, ostřic a rákosí. Takový jídelníček uvádí ve své knize již Josef Vágner, který navíc upozorňuje na neschopnost sitatung napřímit se na nohách a spásat listí ve vyšších partiích. Sitatungy se dokonce pasou i na podvodních rostlinách se zcela ponořenou hlavou či na zbytcích listí ve sloním trusu.

TIP: Roztomilí zabijáci: Hroši obojživelní jsou nebezpečnější než lvi

Nezvyklé chování sitatung v zoologické zahradě by mohlo být nezvyklým způsobem doplňování potřebných minerálů nebo bílkovin. Přitom mne ale ošetřovatel ujistil, že zvířata mají naprosto dostatečný přístup k minerálním lizům. Zdá se, že býložravé antilopy z nějakého důvodu našly zálibu v chuti masa, ke kterému se v přírodě nedostanou. Není ani vyloučené, že je takové chování v přírodě běžné, ale dosud nebylo zdokumentováno.

Planeta se postupně otepluje a má to své důsledky. Dramaticky je to vidět především v okolí obou pólů, které přicházejí o led. Ukazují to nové analýzy satelitních snímků a pozorování za uplynulé čtvrtstoletí.

Podle dat, které satelity získaly mezi lety 1992 a 2017, ztratila v této době Antarktida celkem asi 3 biliony tun ledu. V obzvláště zranitelné oblasti západní Antarktidy se za toto období rychlost mizení ledu ztrojnásobila, na dnešních asi 159 miliard tun ledu ročně. Uvedená celková ztráta ledu v Antarktidě za toto období má na svědomí vzrůst hladiny světových oceánů asi o 8 milimetrů.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

Vědci jsou přesvědčeni, že další vývoj v Antarktidě závisí na tom, jak bude lidská civilizace postupovat v souvislosti s globálním oteplováním. Ale času prý není nazbyt. Rozhodnout by mělo příštích 10 let.

Antarktida je sice nejvíce izolovaným a vzdáleným kontinentem planety, klimatické změny v Antarktidě a v Jižním ledovém oceánu mohou mít značné a dlouhodobé důsledky pro planetu i lidstvo.

Mléčná dráha je sice na pohled poklidná spirální galaxie, má za sebou ale divokou minulost. A její stopy jsou dodnes patrné na uspořádání a pohybu hvězd v Mléčné dráze. Jsou jako jizvy na těle Mléčné dráhy.

Astronomka Teresa Antoja z Barcelonské univerzity a její spolupracovníci studovali data evropské vesmírné observatoře Gaia a vystopovali jednu takovou divokou událost z minulosti. Jde o „jizvu“, která se v Mléčné dráze objevila asi před 300 miliony let a dodnes není úplně zahojená.

Jizva po galaktickém střetu

Jde o skupinu několika milionů hvězd, které se chovají dost neobvykle. Obíhají sice kolem centra Mléčné dráhy, ale také obíhají jedna kolem druhé, ve zvláštním spirálovém uspořádání. Pozorování těchto hvězd dovedlo badatele k závěru, že jsou pozůstatkem dramatické události, ve které hrály roli nezměrné gravitační síly.

TIP: Trpaslík překvapil: Malá galaxie poprvé přistižena při kanibalismu

Podle badatelů je hlavním podezřelým trpasličí eliptická galaxie ve Střelci, jedna z nejbližších satelitních galaxií Mléčné dráhy. V této době je od nás vzdálená asi 43 tisíc světelných let. Před pár sty miliony let se ale těsně přiblížila k disku Mléčné dráhy a podle všeho svou gravitací změnila pohyby hvězd v Mléčné dráze. Naše Galaxie ale ještě neřekla poslední slovo. Mléčná dráha krade této trpasličí galaxii hvězdy a podle odhadů asi tak za dalších 100 milionů let ji roztrhne na kusy a pozře.

Patnáct kilometrů severně od řeky Niger v srdci jižní Sahary leží tajemné město, které po staletí opřádala řada mýtů. Timbuktu mělo podle nich představovat výspu západoafrické vzdělanosti – jakousi „Cambridge černého kontinentu“, kde víc než čtvrtinu obyvatel tvořili učenci z celého islámského světa. Především se však měla zmíněná metropole doslova topit ve zlatě: Ve městě ho prý bylo tolik, že jím pokrývali střechy. 

Cestovatelé, diplomaté, spisovatelé i dobrodruzi bažící po cenném kovu po staletí marně riskovali krk, aby „africké Eldorádo“ spatřili na vlastní oči. Nemuslimům byl totiž vstup do města zakázán pod pohrůžkou smrti a nejeden odvážlivec za porušení tohoto nařízení skutečně zaplatil životem. Mnozí nevítaní návštěvníci navíc padli za oběť smrtícímu vedru dávno před tím, než dorazili k branám města, nebo je zabil některý z pouštních kmenů. Jediná a poměrně strohá svědectví o zlatém království v poušti tak dlouho přinášeli arabští cestovatelé, včetně legendárního Abú Abdallaha ibn Battúty žijícího ve 14. století.  

Evropské dobývání pouště 

Teprve když koncem 18. století zesílila britsko-francouzská dobyvatelská rivalita a tlak na nalezení „zlatého města“ ještě vzrostl, odhalovalo Timbuktu pomalu svá tajemství. Na jih Sahary tehdy zamířila nová vlna dobrodruhů, finančně i politicky podporovaná evropskými mocnostmi, které po vyčerpávajících válkách hledaly další zdroje bohatství. Do blízkosti zakázaného území se v roce 1795 odvážil vstoupit skotský lékař Mungo Park, ale potíže s podnebím a s domorodci jej později přinutily k návratu. Město tak na vlastní oči spatřil až jeho krajan, cestovatel Gordon Laing, kterého však roku 1826 na zpáteční cestě zavraždili kočovníci. 

Jako první Evropan tak mohl o legendárním Timbuktu podat svědectví teprve Francouz René Caillié. Do města pronikl poté, co se v Mauretánii naučil arabsky a osvojil si muslimské zvyky a rituály. Pak se na vlastní pěst vydal z Freetownu v Sieře Leone na sever: Předstíral, že je Egypťan, kterého jako dítě unesli Napoleonovi vojáci, a nyní se vrací do vlasti. Dvacátého dubna 1828 konečně spatřil vysněné město. V poušti však našel něco úplně jiného, než čekal. 

Realita z vepřovic 

„Obraz, který jsem měl před sebou, neodpovídal mému očekávání. Mé představy o velikosti a bohatství tohoto města byly úplně jiné. Na první pohled jsem viděl jen shluk špatně postavených přízemních domů,“ poznamenal si tehdy Caillié, načež se po pár týdnech vrátil do Evropy. 

Podobné zklamání čekalo i mnoho pozdějších cestovatelů či turistů. Timbuktu zbavené legendární podoby totiž skutečně představovalo typické obchodní město z oblasti Sahelu, postavené z vepřovic neboli cihel z nepálené hlíny a vymetené pískem i suchými pouštními větry. Vše nasvědčovalo, že zlaté střechy domů či univerzity plné učenců patřily jen do říše mýtů. Teprve po skončení francouzské koloniální nadvlády se ukázalo, že na slavných dějinách bude něco pravdy. 

Informace vyplouvaly na povrch díky rukopisům, jichž se ve městě našlo přes 350 tisíc. Jednotlivé rodiny je po generace pečlivě chránily před nepřízní počasí i před nepřáteli, a v případě nutnosti je dokonce neváhaly zahrabat v poušti. Jeden list přitom osobně sepsal muž, s nímž se dějiny Timbuktu pojí stejně nerozlučně jako legenda o jeho pohádkovém bohatství – panovník Mansa Músa.  

Zrození legendy 

Pověst o Timbuktu se vynořila v roce 1324, když se v Káhiře objevila nevídaná karavana a v jejím středu se nesl Mansa Músa, tehdejší vládce říše Mali. Zmíněný panovník a oddaný muslim se toho roku rozhodl vykonat pouť do posvátné Mekky a učinil tak velmi okázalým způsobem. Družina, která jej doprovázela, čítala údajně až šedesát tisíc lidí, vezla třináct tun zlata a vzbuzovala úžas všude, kam dorazila. Sluhové navíc na vládcův pokyn cestou obdarovávali chudé a v některých místech rozhazovali zlatý prach. Traduje se, že právě Músova karavana způsobila v Egyptě zhroucení cen zlata na několik dlouhých let. 

O dva roky později se panovník z pouti vrátil lehčí o pár tun zlata, ale bohatší o nebývalou vizi: Rozhodl se, že Timbuktu promění v africké centrum islámské vzdělanosti. Přivedl s sebou řadu učenců a architektů z celého světa, kteří mu měli s odvážným plánem pomoct. Ještě za jeho vlády se tak zrodily první architektonické perly Timbuktu, například mešita Sankoré a přilehlý palác Madugu, postavené andaluským učencem Abú Išakem as-Sahílím. Živou připomínkou velkých časů zůstává také budova univerzity se zvláštní pyramidou, jež stojí na základech prastaré mešity z roku 989. 

Příběh o Músově výpravě každopádně pronikl i do Evropy a rozšířil se coby legenda o pohádkově bohatém králi žijícím ve městě blahobytu, jež se topí ve zlatě. A právě v této podobě přetrval až do dob francouzsko-britských koloniálních výbojů. 

Africká verze příběhu 

Jenže „africká“ podoba příběhu se výrazně odlišuje. Panovník se prý ve skutečnosti jmenoval Kankan Músa a v době jeho vlády bylo již Mali mocnou říší, ale mimo Afriku zůstávalo relativně neznámé. Svou okázalou výpravou sice Músa zemi patřičně proslavil, bohužel však jeho domovina zároveň přišla o velkou část bohatství, a hýřivý vladař tak málem způsobil její bankrot. Ohromný majetek, vykoupený tvrdou dřinou domorodců ve zlatých dolech, se podle rukopisů do říše už nikdy nevrátil. 

A to je také důvod, proč někteří malijští domorodci nemohou zmíněnému králi dodnes přijít na jméno. Nenávist sahá tak daleko, že podle jednoho ze znalců místní historie Boubacara Belca Dialla může pouhé vyslovení jména Kankan Músa stát v Mali nešťastníka život ještě dnes, téměř sedm set let po zmíněné výpravě do Mekky. 

Na spojnici světů

Při proměně Timbuktu v jednu z nejvýznamnějších obchodních křižovatek a bohaté kosmopolitní město ovšem nehrálo roli pouze zlato, nýbrž i výhodná poloha. Timbuktu leží nedaleko nejsevernější části řeky Niger, která je ještě splavná, navíc se nachází na jihu Sahary. A tato pozice mu umožnila stát se důležitou spojnicí mezi dvěma světy: Na jedné straně tudy sestupovaly karavany ze severu, na druhé straně skrz zemi proudilo zboží z jihu, jež se plavilo po Nigeru – hlavní dopravní tepně západní Afriky. V Timbuktu se tak směňovaly artikly putující z Blízkého východu, severu a jihu černého kontinentu a dalších významných oblastí tehdejšího světa. 

Existovala však ještě jedna komodita, jíž město vděčilo za svůj věhlas a která byla minimálně stejně hodnotná jako zlato: a sice sůl. Ne nadarmo se jí říkalo „bílé zlato“, ve zmíněných končinách se totiž jednalo o vzácné zboží, které bylo možné v širokém okolí koupit či směnit právě jen na timbuktských trzích. Sůl se získávala z dolů Taoudenni, v místě vyschlého jezera asi 670 kilometrů na sever od města. I dnes odtud do Timbuktu vyrážejí karavany se solnými bloky: Každá z nich čítá kolem čtyřiceti velbloudů, v dobách největší slávy říše Mali jich ovšem bývaly údajně až tisíce. 

Výspa islámské moudrosti 

Karavany však přivážely i další cennost – znalosti. Ostatně jak praví staré sahelské přísloví, „sůl přichází ze severu, zlato z jihu, ale boží slovo a drahocenná moudrost z Timbuktu“. Město se nestalo centrem vzdělanosti náhodou. Představovalo nejjižnější výspu Dár al-Islámu, tedy území, kde vládne zmíněná víra. Právě v Timbuktu bylo možné uzavírat podle nařízení islámu obchodní či manželské smlouvy a praktikovat vyznání nebo se nechat zapsat na jednu z místních muslimských škol. Dál na jih ležela sídla mnohem víc ovlivněná tradičním africkým stylem života, uplatňující často animistická náboženství, a někdy dokonce krvavé oběti.

TIP: Kořeny vzdělání: Která univerzita je nejstarší na světě

Již v průběhu 13. a 14. století existovalo v Timbuktu několik univerzit a mnoho tradičních islámských škol zvaných madrasy. Sen Kankana Músy se ovšem naplnil až v polovině 16. století, kdy Timbuktu s více než 150 vzdělávacími institucemi předčilo Káhiru, a dokonce i Mekku coby největší střediska islámské vzdělanosti. V „africké Cambridgi“ prý tehdy žilo sto tisíc lidí a čtvrtinu z nich tvořili učenci, kteří do kosmopolitní metropole přicházeli z celého světa studovat nejen islám, ale také astronomii, historii a medicínu. 

Pokladnice literárních skvostů 

Největší sláva města coby obchodní křižovatky sice pohasínala již od 15. století, když karavanní stezky skrz Saharu  nahradila námořní doprava, některé poklady však v Timbuktu zůstávají dodnes. Město dosud ukrývá ohromné množství historických rukopisů, jež se v tamních rodinách pečlivě uchovávaly z generace na generaci po dlouhá staletí. Badatelé jich zatím napočítali přes 350 tisíc a některé z nich mají bezmála tisíc let. Najdou se mezi nimi i opravdové skvosty, třeba arabské překlady Aristotela, Platona či Pythagora. V době, kdy západní Evropa zažívala temný středověk a spousta literárních pokladů byla zničena, se v těchto arabských přepisech dochovaly určité pasáže, a někdy i celá díla zmíněných velikánů. Timbuktu tak vděčíme za to, že některé Aristotelovy či Pythagorovy texty neupadly v zapomnění. 

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Literární bohatství se nepodařilo zničit ani islamistickým ultrakonzervativcům z organizace Ansar Dine, kteří Timbuktu v roce 2012 obsadili a přes čtyři tisíce rukopisů spálili. Obyvatelé však jednání radikálů předvídali a další desítky tisíc starobylých svitků z města již předtím vyvezli a ukryli – ostatně jako už mnohokrát v dějinách. Díky odvaze domorodců tedy dědictví africké vzdělanosti stále žije. Rukopisy z Timbuktu se od roku 2002 kompletují a převádějí do digitální podoby. Není tudíž vyloučeno, že vydají ještě další tajemství z africké, a možná i světové historie. 

Ačkoliv dnes dokážeme hodnověrně dopočítat dráhu Halleyovy komety (označované též 1P/Halley) až do roku 1404 př. n. l., ani pečliví egyptští astronomové nám o proslulé vlasatici nezanechali žádné záznamy. První zmínka pochází z roku 240 př. n. l. z Číny, dřívější jsou pak ze starověkého Řecka – v těchto případech však není jisté, zda šlo skutečně o Halleyovu kometu.

Vlasatici se poté podařilo sledovat ještě mnohokrát a lidé ji často vnímali jako varování před neblahými událostmi. Až astronom Edmond Halley (1656–1742) v roce 1705 předpověděl, že objekt pozorovaný v letech 1456, 1531, 1607 a 1682 je jeden a tentýž – a že se k Zemi vrátí v roce 1758. Trefil se, a kometa dostala jeho jméno. Je třeba uvést, že Halley hledal spojitost mezi více historickými pozorováními vlasatic, ale kvůli nepřesnosti měření nebo pro neúplnost zdrojů mu v jiných případech odhad nevyšel. Nicméně u komety, jejíhož návratu k Zemi se nakonec nedožil, byla „trefa“ stoprocentní.

Když se pak 1P/Halley přibližovala v roce 1986 ke Slunci naposledy, mohli jsme ji premiérově zkoumat pomocí automatických sond.

Evropské kořeny v USA

První stopy evropské mise k Halleyově kometě lze nalézt v roce 1973 na půdě European Space Research Organisation (ESRO) – předchůdkyně dnešní European Space Agency (ESA) –, která vypracovala studii na výrobu vlastní výzkumné sondy a právě expedici k populární vlasatici použila jako referenční. Mnohem víc ovšem evropské výpravě paradoxně pomohly Spojené státy. 

S prvotním záměrem vyslat automat k Halleyově kometě přišla už v roce 1967 Lockheed Missiles and Space Company: navrhovala jej nasměrovat na stejnou dráhu, jakou má kometa, a následně se s ním k cílovému tělesu postupně přibližovat. Šlo ovšem o pouhý nápad, nikoliv o reálně rozpracovávaný projekt.

Jen o několik let později představila NASA vlastní program, který počítal se startem v roce 1977 nebo 1978, a to na obří raketě Saturn V vybavené horním čtvrtým stupněm Centaur. Mise ovšem představovala technickou výzvu: Pokud by využívala jako zdroj energie solární baterie, musely by pracovat sedm let ve velké vzdálenosti od Slunce. Kdyby použila iontové motory, bylo by možné zkrátit dobu letu na tři roky – musel by se však vyvinout skutečný atomový reaktor, nikoliv pouze radioizotopový generátor, jaký měly například Pioneer 10 a 11 nebo Voyager 1 a 2. NASA expedici nakonec zavrhla, mimo jiné kvůli nedostupnosti Saturnu V – poslední exemplář totiž odstartoval v květnu 1973 a vzhledem k přebudování kosmodromu pro raketoplány nebylo možné zbývající dva nosiče vypustit.

Mnohem zajímavěji se jevil projekt sluneční plachetnice, která by zamířila do vesmíru v roce 1981 či 1982 na palubě raketoplánu. V roce 1976 ji dokonce NASA zařadila do svého rozpočtu a přidělila jí částku 5,5 milionu dolarů. Jenže už o rok později program skončil, protože celkové odhadované náklady 500 milionů dolarů byly na tehdejší poměry příliš vysoké.

Vědci se nicméně snu o cestě k 1P/Halley nevzdali, a tak se zrodil projekt International Comet Mission (ICM). Třítunová sonda se měla primárně zaměřit na vlasatici Tempel 2, ovšem kolem Halleyovy komety by proletěla a vysadila by tam menší průzkumný modul – a právě ten měla dodat ESA. Zařízení o hmotnosti 150–250 kg by fungovalo jen na baterie, protože se nepředpokládalo, že přežije přiblížení. Zatímco mateřská sonda měla jádro komety minout o 130 000 km, u modulu se počítalo s pouhými 1 500 km. Start na palubě raketoplánu se plánoval v rámci desetidenního okna na konci července 1985. Jenže v roce 1979 neobdržel projekt žádné peníze: NASA totiž požádala Kongres o finance na několik meziplanetárních automatů naráz, a na všechny se zkrátka nedostalo.

Vlastními silami

Úkol pro ESA zkonstruovat modul k těsnému průletu kolem kometárního jádra ovšem žil dál – bez ohledu na odstoupení Spojených států od projektu. Giuseppe Colombo z italské Università degli Studi di Padova proto vypracoval dvojici projektů HAPPEN neboli HAlley Post Perihelion ENcounter: V prvním případě šlo o sondu, která měla nejprve dva roky studovat zemskou magnetosféru, načež by se vydala ke kometě. Ve druhém případě se jednalo o flotilu tří zařízení letících přímo k cíli.

ESA v lednu 1980 realizaci projektů zvažovala, ale nakonec ji zamítla kvůli malému vědeckému přínosu. Profesor Colombo se ovšem nevzdal a přišel s přepracovanou verzí, přičemž změnil i název – z HAPPEN na Giotto. A 8. července 1980 vědecký výbor ESA modifikovanou misi přijal. Zajímavé je, že proti byl největší přispěvatel do rozpočtu agentury – Francie. Zástupci země galského kohouta měli námitky technického charakteru, nicméně se zjevně jednalo o politiku: nejvýznamnější hráč ESA nelibě nesl, že první meziplanetární expedici evropské agentury předložila „konkurenční“ Itálie.

NASA se o misi Giotto začala zajímat také, protože se ukázalo, že už nedokáže připravit vlastní průzkumný automat k Halleyově kometě. Americká agentura mimo jiné nabídla raketu Delta pro vynesení stroje, ESA však odmítla. Vědecká obec v USA totiž projekt průletové sondy dlouhodobě kritizovala jako málo přínosný a evropská agentura se obávala, že by se tak nakonec mohla spolupráce zhatit. Jinými slovy: Evropa se rozhodla uskutečnit ambiciózní misi vlastními silami. Spojené státy ovšem přispěly některými přístroji a kapacitou své komunikační sítě DNS.

Obrněný průzkumník

Nezbývalo mnoho času a rozpočet byl silně napjatý, proto firma British Aerospace vytvořila sondu Giotto na osvědčené konstrukci družice GEOS: měla tvar válce, nenesla žádné výklopné přístrojové tyče ani antény a byla stabilizována rotací – po startu rychlostí 90 otáček za minutu, později 15.

Na horní ze tří plošin se nacházela parabolická anténa o průměru 1,47 m, pevně skloněná 44,3° od osy, přičemž se otáčela proti rotaci sondy, ale stále směřovala na jedno místo – k Zemi. Šlo o zvláštnost mise: Automat vznikal pro průlet kolem komety v určitém okamžiku a v konkrétním místě. Pokud by se uvedené parametry změnily, byl by fakticky nepoužitelný.

Střední plošina nesla avioniku a čtyři nádrže hydrazinu pro manévrovací motory, dolní pak vědecké vybavení. Pod ní se nacházel ještě Whippleův štít, který měl průzkumníka chránit před střety s kometárním prachem. Jeho princip přitom vymyslel Fred Whipple z Harvard College Observatory už v roce 1946: Štít předsunutý několik centimetrů před hlavní plášť měl kosmické lodě na cestě k planetám ochránit před mikrometeority. Malé těleso, které by jej zasáhlo, by se roztříštilo a vypařilo. Větší by sice prošla, ale kolize s nimi jsou mnohem vzácnější. Pro úplnost – stejnou koncepci v podobě předsazeného pancíře používali jako první už před druhou světovou válkou na svých tancích Němci.

U Giotta měl Whippleův štít sílu 1 mm a 23 cm za ním se nacházel hlavní kevlarový štít o tloušťce 13,5 mm. Sonda tak měla vydržet i zásah tělesem o hmotnosti 1 g letícím rychlostí 70 km/s. Nešlo přitom o zbytečnou paranoii: vzájemná rychlost komety a automatu totiž činila 68 km/s! Teoreticky se slabinou průzkumníka mohl stát hlavní urychlovací motor, jehož tryska ústila ven právě předsazeným štítem – pro jistotu se tedy po skončení činnosti motoru uzavírala půlkulovitým krytem. 

Kamera chytřejší než sonda

V lednu 1981 došlo k volbě deseti přístrojů pro Giotto o celkové hmotnosti 59 kg. Nejdůležitější a nejtěžší (13,5 kg) byla kamera HMC neboli Halley Multicolor Camera, jež představovala mimořádnou technickou výzvu: mimo jiné měla zajistit ostré snímky z rotující sondy. Navíc směřovala do boku průzkumníka a pohled vpřed jí zajišťovalo hliníkové zrcátko v tubusu – jakýsi periskop. Ostatně podobně chránil Whippleův štít většinu zařízení: mimo automat přesahovala jen nezbytná čidla, hlavní část byla uvnitř.

Kameru HMC řídil počítač disponující větším výkonem než hlavní palubní počítač Giotta: měl za úkol průběžně vyhodnocovat snímky a zaměřovat kameru na nejjasnější místo na obloze – na kometární jádro. Řídicí software navíc dokázal při rotaci sondy kompenzovat i její neplánované rozkývání po střetu s větší prachovou částicí. Kamera měla mít rozlišení 13 m; jenže při jejím vývoji došlo k celé řadě problémů a v roce 1983 to vypadalo, že bude z mise vyřazena. Pak se sice mezi palubní přístroje vrátila, nicméně letový exemplář byl k dispozici až dva měsíce před startem. Nepodařilo se jej proto odzkoušet, přičemž o několika závadách se dokonce vědělo, ale nezbýval čas na jejich odstranění.

Na jihoamerický kosmodrom v Kourou ve Francouzské Guyaně dorazila sonda v květnu 1985 po dobrodružné cestě Evropou: přečkala požár, který ji zachvátil u výrobce, během převozu pak kolonu zastihla sněhová bouře a nakonec do nákladního auta s budoucím vesmírným průzkumníkem narazilo další vozidlo…

První snímky

Sonda měla podle původního plánu startovat na raketě Ariane 3 společně s komerční telekomunikační družicí. Jenže se nepodařilo najít vhodného „spolupasažéra“, a tak ESA vyměnila nosič za menší Ariane 1, na jejíž palubě automat nakonec 2. července 1985 vzlétl. Den a půl strávil na parkovací dráze, načež jej urychlovací motor poslal ke kometě. Pohon pracoval naprosto přesně, takže na palubě najednou vznikla velká rezerva hydrazinu. Poprvé se tudíž začalo mluvit o možnosti misi prodloužit a nasměrovat sondu k dalšímu cíli. Nejprve však musela přežít průlet kolem 1P/Halley.

Sedmadvacátého srpna 1985 byla provedena první korekce dráhy o 7,4 m/s, což mělo Giotto dostat na vzdálenost 4 000 km od jádra komety – podle tehdejšího nejlepšího odhadu dráhy. V lednu 1986 ztratilo řídící středisko s automatem krátce spojení. Americký Voyager 2 totiž prolétal kolem Uranu a prakticky veškeré pozemní antény směřovaly k němu. Řízení Giotta proto převzala záložní stanice v australském Perthu, která však kvůli technické chybě nedokázala navázat spojení. Naštěstí se jednalo jen o drobnou příhodu, takže 12. února 1986 došlo ke druhé korekci, jež změnila rychlost zařízení o 0,566 m/s. Čtvrtého března téhož roku pak palubní kamera pořídila první snímky vlasatice ze vzdálenosti 59 milionů kilometrů. 

Velmi blízký průlet

Halleyovu kometu v té době zkoumala flotila automatů, přičemž obzvlášť cenné byly výstupy ze sovětských stanic VEGA 1 s průletem 6. března 1986 a VEGA 2 s průletem o tři dny později. Ukázalo se totiž, že se u cílového tělesa nachází mnohem víc prachu, než se čekalo. Řídící tým ESA proto znejistěl: největší výtrysk prachu, který zaznamenala VEGA 1, by evropskou sondu stoprocentně zničil. 

Desátého března 1986 se uskutečnila závěrečná prověrka Giotta i pozemního týmu – a ve stejný den se rozhodovalo, jak blízko si průzkumník troufne. Původní plán počítal s průletem ve vzdálenosti 500–1 000 km, neboť blíž už by kamera HMC nemohla pořídit kvalitní snímky. Konstruktéři jiných přístrojů však považovali Giotto za sebevražednou misi a chtěli se dostat až ke kometě. Nakonec zvítězil kompromis v hodnotě 540 km (± 40 km).

Dvanáctého března 1986 se odehrála poslední korekce trajektorie o 2,5 m/s. Stejného dne detekovaly palubní přístroje ve vzdálenosti 7,8 milionu kilometrů ionty vodíku z komety. O den později se sonda natočila tak, aby ji Whippleův štít maximálně chránil a aby bez přestávky komunikovala se Zemí. Data vysílala průběžně pro případ, že by zanikla. Třináctého března 1986 ve 3:02 GMT pak proletěla ve vzdálenosti 596 km od jádra komety. O tři minuty dřív „prostřelilo“ předsunutý štít první zrnko prachu, při průletu pak utrpěl dalších devět podobně závažných zásahů. 

Jen 7,2 sekundy před největším přiblížením se vysílání přerušilo: všichni se domnívali, že je konec, sonda se však 21,75 sekundy po průletu znovu ozvala. Později se ukázalo, že kolize s větší prachovou částicí vyvolala na palubě zkrat, který narušil synchronizaci mezi rotací Giotta a anténou směřující k Zemi. A než ji palubní počítač obnovil, uběhlo právě zmíněných 29 sekund. Spojení každopádně nebylo ideální a opět plně fungovalo až 32 minut po průletu.

Život po kometě

Dodatečná analýza dat ukázala, že Whippleův štít byl velmi účinný. Přesto automat ztratil 600 g hmotnosti, neboť jeho přesahující senzory doslova „očesaly“ částice prachu – zničily například tubus kamery HMC. Sonda čelila dokonce tak intenzivnímu „bombardování“, že její rychlost klesla o 23 cm/s. 

Rozbor dat trval několik let a samotné snímky jádra z kamery HMC se počítačově zpracovávaly dva roky! Software se totiž zaměřil na nejjasnější body na kometě, což však byly výtrysky hmoty. Navíc se po proražení štítu průzkumník zahříval, a kamera tak nefungovala správně. Podařilo se každopádně rozlišit 60m detaily.

Už 15. března 1986 se palubní přístroje vypnuly a mezi 19. a 22. březnem se uskutečnily tři korekční manévry, které Giotto nasměrovaly zpět k Zemi. Kolem rodné planety prolétla sonda v červenci 1990, a to ve vzdálenosti 22 731 km. Několik dalších korekcí dráhy ji pak navedlo ke kometě 26P/Grigg-Skjellerup: minula ji ve vzdálenosti 200 km a opět získala množství cenných informací, přestože se část přístrojů poškodila u 1P/Halley. Navíc, jak už jsme zmínili, konstruktéři automat optimalizovali jen pro jeden průlet v určitém čase, takže komunikace u druhého cíle byla obtížná.

ESA poté přišla s plánem poslat Giotto ještě ke třetí kometě, s maximálním přiblížením kolem roku 2006, ale na palubě už zbývaly jen 4 kg hydrazinu. V červenci 1999 proletěla sonda 219 000 km od Země, tentokrát se ji však přes veškerou snahu nepodařilo oživit. Přesto se stala jedním z největších evropských kosmických triumfů.

Marie Terezie zplodila s Františkem Lotrinským šestnáct potomků, z toho 11 dcer! Dospělosti se ale všechny nedožily... Nejznámější je samozřejmě Marie Antoinetta, ale i její sestry prožily zajímavé životy.

Třetí dítě Marie Anna

Její dva sourozenci brzo zemřou a ona zůstává s rodiči sama. Matka ji příliš ráda nemá. Chtěla a hlavně potřebovala dědice, syna a muže! Dcera se jí příliš nehodí. Marii Anně nikdo neřekne jinak než Marianna. Od dětství je hodně nemocná. V osmnácti letech dostane zápal plic. Skoro to vypadá, že má smrt na jazyku. Ale nakonec se uzdraví. Nemoc však nezůstane bez následků. Přidá se tuberkulóza páteře! Marianna má na zádech nevzhledný hrb, kašle a špatně dýchá. Na vdavky může zapomenout. Ještě víc se uzavře do sebe.

Matka jí city příliš neprojevuje. Zato tatínek ano. Spolu se věnují bádání. Matematice, numismatice, archeologii. Marianna taky krásně maluje a hraje na několik hudebních nástrojů. Po smrti matky se přestěhuje do městečka Klagenfurt. Ve Vídni není příliš oblíbenou. Tady ji ale milují. Měšťané jsou poctěni, že tak blízko u nich chce bydlet člen císařské rodiny. Marie Anna má zase dostatek klidu na studium. Hodně času tráví v místním klášteře. Má mnoho přátel. Pořádá plesy a další kulturní akce. Konečně má pocit, že někam paří a je tam chtěná. Její zdraví se ale stále zhoršuje... Umře v jedenapadesáti letech obklopena svými blízkými a ani před smrtí nešetří humorem a dobrou myslí.

Milovaná Marie Kristina

Narodí se v den, kdy její matka slaví pětadvacáté narozeniny. Dědic už je na světě, není tedy důvod neradovat se nad narozením děvčátka. A Mimi je rozkošná. Jemná a vzdělaná. Krásně maluje, zpívá, mluví několika jazyky. Rodiče ji zbožňují. Ona se ale často chová povýšeně. Sourozenci se jí vyhýbají. Mimi si z toho nic nedělá. Zamiluje se do prince Alberta. Zatímco další z jejích sester si musí vzít muže, které neznají nebo nesnáší, ona se může provdat z lásky! S milovaným manželem má dítě. To ale záhy zemře.

Výhody, které dostávají od samotné císařovny, vezmou za své po její smrti. Na trůn usedá Josef II. A velice dobře si pamatuje na sestřinu povýšenost. Chce jejich životu v luxusu udělat přítrž. Manželé se musí odstěhovat do Nizozemí. Další děti nemají. O to víc se věnují sbírání umění. Vídeňská Albertina? Slavné muzeum je pojmenováno právě po manželovi krásné Mimi. Její šťastná hvězda zhasne, když jí je šestapadesát let. Na náhrobku má napsáno: „Nejlepší manželce Albert“.

Sličná koketa Marie Alžběta

Ze všech dcer císařského páru byla nejkrásnější. A o svou krásu taky pečlivě dbala. Studium ji příliš nezajímá. Neučí se cizí jazyky. Nebaví ji umění. A o pozornosti či pečlivosti nemůže být ani řeč. Raději si vybírá krásné šaty. Sbírá klevety. Vymýšlí legrácky a ironické bonmoty. Není divu, že přísná matka je z ní poněkud nešťastná. Nedá se nic dělat. Marii Alžbětu je potřeba provdat. Nápadníků je celá řada. Kdo by netoužil po krásné, veselé dcerce z císařské rodiny?

Svatba už je na spadnutí. Ale ejhle. Osud si začíná vybírat krutou daň. Při zhoubné epidemii neštovic onemocní i krásná Alžběta. Stoná těžce, ale uzdraví se. Ovšem nemoc nezůstane bez následků. Krasavice se promění v nepěknou ženu se zjizvenou tváří! Pro marnivou šlechtičnu je to tragédie. Uzavře se do sebe. Začne být ještě více ironickou a zlou. Nikdy se už neprovdá. Později se odstěhuje z Vídně a stane se abatyší v Ústavu šlechtičen. Její život opět dostává smysl. Pilně pracuje. Až tady se z ní stává laskavá a moudrá žena. Dožije se pětašedesáti let.

Popelka Marie Amálie

Je tvrdohlavá, ale moudrá. Nerada si do něčeho nechává mluvit. Diskutovat s císařovnou Marií Terezií se každé z jejich dětí bojí. Marie Amálie ale ne! Matku to rozčiluje a snaží se dceru raději dobře provdat. Proti její vůli si musí vzít Ferdinanda Parmského. Matka ji před svatbu nabádá, aby byla manželovi laskavo a dobrou ženou. Ale copak to jde? Ferdinand je hrubián, buran, a agresivní hulvát. Chudák Amálie... Svůj potenciál se snaží zúročit alespoň v politice. Ani tady nemá štěstí. Nezkušeností způsobí mnoho mezinárodních skandálů. Její matka s ní přeruší veškerý kontakt. Do konce života se spolu nesetkají! Nešťastné manželství se podepíše i na jejím zdraví. Když ovdoví, vrátí se zpět do Vídně. Je nemocná a zlomená. Později žije ve svém paláci v Mnichově a snaží se užít si alespoň ty poslední chvíle.

Drbna Marie Josefa

Prý byla hrubá, nehezká, nepozorná a ráda sbírala drby. Její matka ji neměla v lásce. Krásný vztah má ale se svou starší sestrou. Ty dvě tráví veškerý čas společně. Ale nic netrvá věčně. Epidemie neštovic opět zaútočí a její milovaná sestra umírá! Marie Josefa je na všechno sama. Propadne do velkých depresí, má psychické problémy. Matka se ji rozhodne provdat. Za Ferdinanda Neapolsko-Sicilského. Josefa ho ale nemiluje. Ona je sice obhroublá, ale s dobrým srdcem. On je elegán, ale s velmi špatnou pověstí. Platí za arogantního protivu, který nemá daleko ani k agresivitě. Před svatbou jde Marie Josefa do krypty za svou zemřelou sestrou. A osud opět rozhodí karty. Nakazí se neštovicemi a v pouhých šestnácti letech umírá...

Napoleonova rivalka Marie Karolína

Projevuje všechny kvality k tomu, aby jednou mohla dobře panovat. A pořád je tady Ferdinand Neapolsko-Sicilský. První snoubenka mu zemřela na neštovice, kdo bude ta druhá? Ferdinand se ožení s další dcerou Marie Terezie, s Marií Karolínou. Manželství ale není šťastné. Společně žijí v Neapoli. Ferdinand se nevěnuje chodu státu, ale raději honům a milenkám... Karolína je zoufalá, ale velice silná. Panování vezme do svých rukou. A situace v zemi se rázem obrátí. Nastolí řád a jasná pravidla. Stihne u toho porodit osmnáct dětí!

TIP: Přísná Marie Terezie: Nejslavnější matka Evropy

Kolem však brousí ten malý velký muž Napoleon Bonaparte. S Marií Karolínou se v lásce rozhodně nemají. Napoleon dobije i Neapol a nešťastná vládkyně se musí ukrývat na Sicílii. Později ještě odcestuje do Vídně, ale ani tady není příliš vítána. Zvlášť pro její štiplavost a poznámky. Ty alespoň využije ve svém boji proti císaři Napoleonovi. Tolik by chtěla, aby jeho rychle nabitá sláva vzala za své. To se stane v bitvě u Waterloo. Marie Karlína se toho ale nedožije. Chybí ji k tomu pouhých několik měsíců. Umírá ve dvaašedesáti letech.