V dnešním světě postupně mizí opylovači, především včely. Přitom právě včely jsou klíčovými opylovači celé řady plodin a jejich zmizení může zásadně poškodit zemědělství a ohrozit potravinovou bezpečnost.

Záchranou pro plodiny i zemědělce by mohli být autonomní pomocníci s opylováním, ať už miniaturní drony nebo velcí opylovací roboti. Jednoho takového robota postavili ve Spojených státech. Je to specialista na opylování ostružníků ve skleníku.

TIP: Zemědělství budoucnosti: Zastoupí včely robotičtí opylovači od Walmartu?

Kdo kdy někdy viděl ostružiník, tak nejspíš tuší, že opylovat zkroucenou a někdy i ostnitou liánu, na které lahodné plody trčí do všech stran, nebude úplně snadné. Robot BrambleBee je proto vybavený systémem pro přesně cílené opylování. BrambleBee nejprve projede skleníkem a zmapuje polohu jednotlivých květenství ostružiníků. Poté si naplánuje optimální postup na opylování a pustí se do práce. Použije speciální manipulátor na to, aby s ním opylil každý květ, který to potřebuje. BrambleBee sice není tak elegantní a levný jako včely, jejich práci ale do určité míry zastane.

Tvrzení, že Ferdinand V. je nemožný hlupák, bylo do značné míry zkresleno nepochopením nebo intrikami. Posuzovali ho mnohdy lidé, kteří ho vídali jen zřídka nebo se s ním setkali letmo. Na druhé straně platí, že vinou padoucnice a výchovy byl retardovaný a intelektuálně i povahově nevyrovnaný. Zdá se, že se na něm nejhůře podepsal osobní lékař císaře Františka a vídeňský protomedicus (nejvyšší lékař) Andreas von Stifft. Měl pověst lékaře s pochybnou věrohodností, „který si nestydatým zneužíváním své pozice pokoušel opatřit výhody“. Tohle si o něm už tenkrát mysleli jeho kolegové.

Beznadějný případ?

Ferdinandova tristní výchova se obrátila až před desátým rokem věku, kdy na místo jeho vychovatele nastoupil Franz Maria von Steffaneo-Carnea, který se předtím osvědčil jako císařský úředník v balkánských provinciích. O Ferdinanda pečoval mezi desátým a patnáctým rokem jeho života. Zřejmě byl vůbec prvním člověkem, jenž se v otázkách výchovy nešťastného prince odvážil postavit lékařských kapacitám u dvora. Na vlastní odpovědnost začal s arcivévodou zacházet jako s dítětem víceméně normálním a možná mu tím zachránil život. O epilepsii a jejím léčení samozřejmě nevěděl nic, intuitivně však usoudil, že chlapec je bolestně pozadu především proto, že ho nikdo nemotivuje, nepovzbuzuje a dokonce ani systematicky neučí. 

Zásadu o nezbytnosti naprostého klidu nahradil Carnea požadavkem aktivity a pravidelného režimu. Samozřejmě při zajištění dostatečného spánku a rozumné výživy. Toto intuitivní opatření bylo velmi důležité, protože jak dnes víme, epileptické záchvaty může vyvolat i nedostatek spánku a únava. Carnea vypracoval pro arcivévodu denní řád, ve kterém se učební hodiny vyváženě střídaly s volným časem a hlavně se stupňovanou mírou pohybu. Rostoucí fyzická zátěž, které začal Ferdinanda krok za krokem podrobovat, sice okolí děsila, chlapci ale viditelně prospívala. Protože následník trůnu do té doby nikdy sám nevyšel do schodů, zbudovali mu na pokoji cvičné schodiště a Carnea pro něj také vymyslel speciální cviky na posílení paží.

Zázraky se dějí

Carnea byl doslova zasypán pomluvami a denunciacemi, svůj výchovný program ale neopustil. Po celý první rok učil svého svěřence chodit do schodů a ze schodů. Dva roky cvičení bylo třeba k tomu, aby se arcivévoda naučil uchopovat předměty, nosit je a zacházet s nimi, a také otvírat a zavírat dveře pokojů. Každodenní procházky nabíraly na svižnosti a byly čím dál delší. Brzy začal arcivévoda běhat, hrát si s péřovým míčkem, časem přešel k výuce šermu, prvním lekcím tance, jízdě na koni, dokonce i k namáhavému veslování. Carnea nechal svého svěřence, aby zahradničil se speciálně vyrobenými nástroji, tak aby to odpovídalo jeho síle a vzrůstu.

Souběžně probíhala výuka psaní, čtení, matematiky, dějepisu, zeměpisu a dalších předmětů. Také jazykům se učil, nejprve němčině a latině. Ukázalo se, že inteligence je z velké části zachována a že zejména pro řeči má arcivévoda značnou kapacitu paměti, takže časem přibral ještě italštinu, francouzštinu a posléze maďarštinu. Za svého pozdějšího mnohaletého pobytu v Praze zvládl Ferdinand i mnohé fráze v češtině. To, co dokázal svobodný pán Carnea se svým svěřencem, se muselo podobat malému zázraku. 

„Laxenburg, 19. srpna 1803. Píšu latinsky, abych podal důkaz své píle v tomto jazyce. Minulou neděli jsem velmi litoval, že byly zmařeny mé naděje na cestu do Badenu. Je mi naprosto dobře a nic si nepřeji víc, než Vás a maminku zase brzy spatřit.“ Takových dopisů je zachována řada. Od desátého roku Ferdinandova věku je nápadný docela obratný způsob vyjadřování, který v žádném případě nepřipomíná duševně zaostalé dítě. Pozoruhodný je i jeho rukopis. Měl sice potíže s jemnou motorikou ruky, ale nakonec psal docela úhledně. 

Ferdinand byl cvičen i ve vojenské teorii a i praxi. Tady však vyvstával problém, protože budoucímu polnímu maršálovi při každém výstřelu selhávaly nervy. Když si vyděšený arcivévoda konečně zvykl na třesk lovecké pušky, odvážil se přiblížit i k větším kalibrům. Nakonec vypálil i z laxenburských děl. 

Rodinná tragédie

Roku 1807, kdy bylo Ferdinandovi čtrnáct, se ale dostavila katastrofa. Začátkem tohoto roku onemocněla tuberkulózou jeho matka. Ocitla se ve stavu o to vážnějším, že byla zároveň již po třinácté těhotná. Dvorní mefistofeles doktor Stifft nasadil obvyklou léčbu, několikrát pustil císařovně žilou, čímž u ní vyvolal předčasný porod. Narozené dítě stačili sotva pokřtít, žilo jenom několik dní a pak je následovala na věčnost i matka. Císařovna zemřela v pětatřiceti letech. Její muž byl tak otřesen, že se ani nezúčastnil pohřbu a ujel z Vídně. 

Tato tragická událost znamenala i konec kariéry Steffanea-Carney. Nikoli doktora Stiffta, ten u dvora zůstal a naopak se zasloužil o to, aby Carnea dostal výpověď.

Jak to bylo možné? Za Carneou a jeho výchovou stála císařovna Marie Terezie. Dokud tady byla, zadržovala všechny útoky na jeho osobu. Když zemřela, zůstal úspěšný vychovatel vůči přesile intrikánů sám. Císař se věnoval plně svému smutku. A protože Carnea neměl možnost se s ním osobně setkat, postěžoval si na křivdu v dopise, v němž Františkovi připomněl, že strávil ve službě pět roků od rána do večera, bez jediného dne volna. Císař odpověděl, ať sám Carnea vyjádří, jaká suma by ho uspokojila. Tak konkrétní odpověď považoval vychovatel nejspíš za příliš opovážlivou, a proto v další listu naznačil, že by přivítal udělení velkokříže svatého Štěpána.

Císař mu jej však neudělil, neboť se v císařových očích dopustil neslýchané drzosti. Carneovi dal vzkázat, že o císařský řád je neslušné takovouto formou usilovat a přísným pokáráním se jednou provždy s nejlepším vychovatelem a učitelem svého dědice vyrovnal. Vzhledem k tomu, co ten muž dokázal, to byl z císařovy strany projev černého nevděku. Zahořklý Carnea opustil dvůr, na tři západy se zamkl ve své knihovně se šestnácti tisíci svazky a nikdy už nechtěl nic slyšet o vděčnosti rakouského císařského domu. 

Předčasnou smrtí své matky a nespravedlivým vyhozením Steffanea-Carney jako by Ferdinand opět ztratil půdu pod nohama. Na delší čas bylo veta po systematické výchově i přesně dodržovaném režimu. Doktor Stifft mu opět naordinoval „hojivý klid“, čili devastující nudu. Labilní Habsburk se opět nebezpečným tempem začal vracet do stavu beznadějné nesvéprávnosti. Tak tomu bylo asi rok, dokud se na vídeňském dvoře neobjevila nová, už třetí Františkova manželka, dobrá a obětavá Marie Ludvika Modenská. Svou vzornou péčí přispěla k tomu, že Ferdinand vstoupil do věku plnoletosti v překvapivě dobré kondici.

Přijde-li řeč na smrtelně jedovaté druhy živočichů a rostlin, nemáme se v Česku relativně čeho bát. Z flóry nás může ohrozit snad jen bolševník obecný, jehož šťáva vyvolává podráždění kůže a může přivodit otoky a puchýře. Ze zvířat se musíme nejvíc obávat zmije, která v Evropě ročně uštkne 15–25 tisíc lidí. Ačkoliv však její jed může vést k mnoha potížím, včetně snížení prokrvení některých orgánů či nevolnosti, zdravý člověk zasažení obvykle zvládne bez následků.

Živočichové i rostliny z jiných koutů světa mají ovšem v arzenálu mnohem nebezpečnější zbraně: Přední místo mezi nimi zaujímají smrtelně jedovaté neurotoxiny, které však nezpůsobí onemocnění či smrt samy o sobě. Trik spočívá v tom, že napadají nervovou soustavu a manipulují signály z mozku, což vede k narušení některých tělesných funkcí. U těch životně důležitých, jako je dýchání nebo činnost srdce, může pak otrava skončit fatálně. 

Obávaní zabijáci pouští 

Život dokáže ohrozit například jedovatý koktejl některých štírů: Nejsilnějším jedem ze všech zástupců svého druhu se pyšní smrtonoš. Běžně obývá africké a západoasijské pouště a stejně jako jeho příbuzným mu evoluce postupně zajistila účinnou směs, jejíž pomocí paralyzuje kořist. Látka přitom cílí na rozhraní mezi nervovými a svalovými buňkami, kde zablokuje kanály, kudy proudí ionty do buněk a ven. Zároveň přitom mění vlastnosti kanálů, jež nezablokuje. Svalové buňky se tak nemohou uvolnit a následuje křeč a paralýza – stažené svaly nereagují na signály, které k nim přicházejí z mozku. Dostatečná dávka jedu nakonec ochromí dýchací svalstvo a oběť se udusí.

Nutno ovšem dodat, že štíří bodnutí běžně usmrtí jen mnohem menší kořist, než jakou představuje člověk. Průměrná dávka jedu má totiž pouhých 0,225 miligramu a zdravý jedinec by se měl z bodnutí po pár dnech vzpamatovat. 

Když hnojiva zabíjejí 

Neurotoxiny se ovšem nevyskytují jen u zvířat, která jimi paralyzují svou oběť. Najdeme je i v průmyslově vyráběných produktech, včetně hnojiv a herbicidů. Některé jsou velmi nenápadné, bez barvy a zápachu. Právě ty se užívají v boji a na jejich seznamu figuruje i novičok, jenž nedávno málem zabil bývalého dvojitého špiona Sergeje Skripala. 

Člověka tak daleko silněji než zvířecí jedy ohrožují například organofosfáty z průmyslové produkce. Jedná se o estery kyseliny fosforečné, které tvoří základ prostředků k hubení hmyzu či plevele. Slouží ovšem i v chemických zbraních, jež mají paralyzovat nervovou soustavu. Do těla se tyto látky mohou dostat vdechnutím, požitím nebo přes kůži, a jejich účinky navíc přetrvávají dlouho po bezprostřední otravě. Celkově zůstávají jednou z nejčastějších příčin intoxikací na světě a jen v zemědělských oblastech Asie se jimi ročně otráví na 200 tisíc lidí. 

Svaly, které neslyší

Zmíněné látky narušují přenos vzruchu mezi nervem a svalem. Výsledkem jejich působení je permanentně vysoká hladina acetylcholinu, který přenáší vzruchy v nervové soustavě. Svaly tak přestanou odpovídat na signály z mozku, neuvolní se, a nemohou se proto ani znovu stáhnout. Acetylcholin přitom vzruchy nevede jen z nervových buněk ke svalovým, ale i mezi některými neurony, takže organofosfáty vyvolávají rovněž změny psychiky. V horizontu desítek hodin či několika dnů od otravy se mohou projevit změny osobnosti, poruchy nálad a pozornosti nebo se dostaví záchvaty agresivity či psychózy. V důsledku hromadění acetylcholinu pak nastupuje svalová slabost a v nejhorších případech může dojít k ochrnutí nebo k úmrtí. 

Jenže jak píše tým vědců, kteří se otravou pesticidy zabývali, vesnické nemocnice v zasažených oblastech „často nejsou pro práci s těžce postiženými pacienty dostatečně vybavené, pokud jde o zařízení i personál – lůžek intenzivní péče a ventilátorů je nedostatek a nemocní v bezvědomí mnohdy leží venku“. 

Vražedná sovětská novinka 

Organofosfáty však dobře znají i armádní lékaři: Patří mezi ně totiž také nervové plyny jako sarin, soman, VX nebo novičok. Skupinu látek nazývaných novičoky vyvíjeli sovětští vědci, aby obešli seznam bojových plynů zakázaných Úmluvou o chemických zbraních, a získali tak silnou útočnou látku, kterou svět nezná a NATO není připravené se jí bránit. Působí přitom stejně jako organofosfátová hnojiva: Po požití se mezi neuronem a svalovou buňkou nahromadí acetylcholin a funkce svalů se naruší. 

Jedním z příznaků otravy je křeč, jež ovšem nepostihuje pouze svalovinu ovládanou vůlí. Stáhne se například i kruhový sval u zornice, která se pak zmenší, a poškozenému tudíž ztmavne zorné pole – podobně jako při zvýšení clony fotoaparátu. Zejména však dojde ke křeči dýchacích svalů, jež může vyústit až v udušení. Na životě ovšem člověka nejvíc ohrožuje nadměrná aktivace přirozených tělesných funkcí, které regulují teplotu, zažívání či krevní tlak. Neschopnost udržet stolici může být nepříjemná, ale mnohem nebezpečnější je nadbytečná produkce hlenů: Množství tekutiny totiž dokáže zaplavit plíce a člověk se udusí. 

Jedem proti jedu 

Jedince zasažené vysokými dávkami pesticidů či bojových nervových plynů musejí lékaři držet při životě odsáváním hlenů a díky podpoře dýchání. Výrazně může pomoct například podání jiného jedu, který má opačné účinky s kratším trváním. Používá se například atropin, jenž blokuje činnost receptorů, na které se acetylcholin váže. Najdeme ho i v jedné z nejjedovatějších tuzemských rostlin, rulíku zlomocném, přičemž způsobuje roztažení zornic, zrychlení tepu, sucho v ústech, vysokou vzrušivost a halucinace. V důsledku původní otravy a při současné léčbě atropinem tak nemocný zažije kolotoč přeludů a souboje různých látek, s nimiž se musí mozek vypořádat. Komplikace mohou skončit až deliriem, které se zas tlumí silnými sedativy.  

Oběť otravy novičokem sice může přežít, obvykle si ovšem nese trvalé následky. Většinou se poškodí mozková centra: Požití jedu totiž vyvolává nadměrnou činnost různých enzymů, jež začnou odbourávat buněčné struktury. Výsledkem pak může být narušení paměti, myšlení a zpracování emocí, vjemů i pohybu. 

Nacisté využívali miliony dělníků z obsazených částí Evropy. Průmyslové podniky či stavební firmy, jimž chronicky chyběly pracovní síly nasazené na frontách a bojující za „novou Evropu“, těžily z otrocké práce nuceně nasazených, válečných zajatců i vězňů koncentračních táborů. Na konci války živořilo v pobočných koncentračních táborech (KT) v říšské župě Sudety a protektorátu na 25 000 vězňů, kteří hloubili štoly, byli nasazováni v leteckém průmyslu, elektropodnicích nebo stavěli a udržovali stavby patřící Zbraním SS.

Většina výrobních pobočných KT a stavebních komand měla 500 až 1000 vězňů. K nejmenším patřil „soukromý tábor“ vdovy po Reinhardu Heydrichovi Liny v Panenských Břežanech, který měl kolem deseti vězňů. Naopak práci až 9 000 mužů spolkl podzemní projekt Richard u Litoměřic, kam se od roku 1944 měla postupně ukrýt před spojeneckým bombardováním výroba tankových motorů akciové společnosti Auto Union a kyseliny wolframové firmy Osram. 

Systém vykořisťování

Za okupací Československa stály vedle geopolitických hlavně hospodářské zájmy třetí říše. Průmysl v Sudetech i protektorátu měl na plné obrátky vyrábět pro Německo a vězni koncentračních táborů se stali vyhledávanou náhradou za chybějící pracovní síly. Jestliže na území dnešní České republiky za války nefungoval žádný kmenový KT, tak hlavně v posledním roce války vzniklo nejméně 18 pobočných KT pod správou KT Flossenbürg ležícím v Bavorsku, 17 pod správou KT Gross-Rosen ležícím v Dolním Slezsku a 3 malé osvětimské tábory. Kromě čtyř byly všechny umístěny v Sudetech, protože státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank (1898–1946) se obával přílivu cizích dělníků a vězňů z koncentráků do protektorátu. 

Otrockou práci vězňů využívaly zprvu jen podniky SS, ale nejpozději od roku 1944 také soukromé firmy s větší či menší podporou nacistického státu. Jejich vlastníci a manažeři zřizovali v „protileteckém krytu říše“ dceřiné firmy zaměřené hlavně na zbrojní výrobu. Vznikaly například v areálech textilek, zastaralých a postižených hospodářskou krizí, či v objektech zabavených během takzvané arizace židovským majitelům. Právě v blízkosti takových fabrik byly narychlo zřizovány dřevěné baráky obehnané ostnatým drátem se strážními věžemi, ale někde vězni přespávali přímo v prázdných patrech továren či v různých stodolách.    

Dřina do úmoru

Transporty do pobočných KT byly sestavovány podle kritérií SS i požadavků firem. Důležité byly kvalifikace, šikovnost a zdraví vězňů, které si přijížděli vybrat pracovníci podniků. Například selekce pro koncern Siemens, průkopníka v nasazování vězňů KT, probíhaly před celými nastoupenými bloky vězňů s napřaženýma rukama, které se nesměly třást, musely mít suchou kůži a štíhlé prsty. „A po této prohlídce si vybíral. Byl to nějaký inženýr a vybíral, jako se vybírá dobytek na dobytčím trhu,“ vzpomínala vězeňkyně tábora Svatava Mathilde Brini. Pak „lidi od Siemense“ nechávali vězně na zkoušku ohýbat tvary z drátů. 

Otrocká práce v koncentračních táborech byla vždy základní součástí života vězňů. Ostatně kmenové tábory Flossenbürg (1938) i Gross-Rosen (1941) vznikly u lomů žuly. Ve zprávách přeživších se objevují podobné popisy běžného pracovního dne: „V půl čtvrté vstávat, 2 hodiny šikany, rány, apel. Černá káva (žádný chléb), v 6 hodin začátek provozu. Ve 12 hodin poledne. 1 litr vodnaté polévky, v zimě ve stoje v chladu a sněhu, mimo baráky. V 1 hodinu začátek provozu, do 7 hodin. Pak v táboře zase 2 hodiny apel, štvaní, rány.“ Esesáci prací terorizovali vězně, například v Litoměřicích museli tahat těžké balvany, i když byla k dispozici úzkokolejná dráha.

Ovšem od září 1942 si vězně začaly od SS pronajímat i firmy za poplatek od 3 do 6 marek za den. Ty zajímala vysoká produktivita při co možná nejnižších nákladech. Většinou šlo o monotónní a náročnou pásovou výrobu, ovšem oproti peklu vyhlazovacích táborů ji mnozí vnímali jako vysvobození.

„Mým úkolem bylo krmit stroj páskem mědi a ve správném momentě šlápnout na pedál (…) na něj jsem těžko dosáhla a měla jsem neustále strach, že si ostrou hranu stroje pustím na prsty. (…) Měla jsem stroj ráda, měl status a udržel mě,“ vzpomínala Anna Ornstein, maďarská židovka, která přežila v létě 1944 selekci v Osvětimi a až do 8. května 1945 pracovala v Poříčí nedaleko Trutnova v závodě AEG. V posledních týdnech války výroba zadrhávala v důsledku nedostatku materiálu a vězni pobočných KT byli posíláni kopat protitankové zákopy.

Boj s hladem

Barákové tábory se nacházely v obydlených oblastech, a proto například velitel komanda SS Trutnov nařídil v září 1944 firmám, aby „jako ochranu před nahlížením zvenčí použily rákosové, slaměné rohože a zástěny podobného druhu“.  Spalo se na dvou nebo třípatrových kavalcích, když byl tábor přeplněný, museli se o jeden kavalec dělit dva vězni. Neustálý hlad přiváděl vězně na okraj zoufalství. Slovinec z pobočného KT v Litoměřicích vzpomínal, jak jednou při čekání na apel jeden z vězňů „vyzvracel sotva snědenou ječmennou břečku. Někdo z jeho blízkosti se jako pes vrhnul na vyndanou masu a ty kousky snědl. Mne popadl takový odpor, že jsem také sám začal zvracet. Dotyčný se sehnul ještě proti mně a lízal tekutinu na zemi.“ 

V táborech obvykle scházely prádelny, a ačkoliv bylo vězňům jednou za měsíc povoleno, aby se umyli, a byli odvšiveni, vrátili jim zase jejich zavšivené vězeňské oblečení z vlněné trhaniny nebo buničiny. Vši, přenašečky smrtelného skvrnitého tyfu, se šířily i proto, že pro nedostatek přikrývek museli spát v šatech. Zejména vězeňkyně se snažily proti zavšivení bojovat, „uprostřed noci se myly ledovou vodou a navzájem si vybíraly z vlasů a kůže vši,“ líčila jedna žena v Žacléři.

Likvidace prací?

Od roku 1943 mohli vězni vzhledem k nedostatku teplého oblečení nosit pod oděvem noviny, či třeba prázdné pytle od cementu. Ani to samozřejmě nestačilo a nedostatečné oblečení, hlad a zavšivení vedlo k nemocem a smrti. Náklady na nemocné musely nést firmy, a tak v menších pobočných KT marodky nebývaly. Ostatně vězni se jich spíš báli, hrozila tam nebezpečí dalších infekcí a probíhaly v nich selekce. Těžce nemocné vězně v Jablonci usmrcoval lékař SS injekcemi. V táborech Chrastava I a II byl podle pamětníků po evakuaci Osvětimi v lednu 1945 selekcím přítomen pověstný lékař Josef Mengele.

Životní a pracovní podmínky vězňů byly kruté, ale lišily se tábor od tábora, což se odráželo i na úmrtnosti vězňů. Nejvyšší panovala obvykle u stavebních komand a v táborech, kde vypukla tyfová epidemie. Židovky z Osvětimi však deportaci do tábora v Chrastavě popisovaly jako velké štěstí: „V každém baráku bylo 5 místností. V každé místnosti 30 osob, každý spal sám; měly jsme slamník, polštář, přikrývku, misku a lžíci na jídlo – krátce řečeno ráj.“ „Opotřebovaní“ a nemocní vězni z pobočných KT byli posíláni na smrt do kmenových táborů, jiní umírali vyčerpáním při hloubení štol. Další zahynuli na pochodech smrti v posledních měsících války.

Dozorci a okolí

Personál pobočných KT tvořili v první řadě němečtí příslušníci SS, kteří měli na svědomí vraždy, bití i rozličné týrání, třeba stání s bramborem v ústech. Velitelé bývali často vyměňováni, nezvládali totiž svou funkci, okrádali například vězně nebo měli sexuální vztahy s vězenkyněmi. Nedostatek mužů zapříčinil růst role dozorkyň SS, a několik menších pobočných KT dokonce nemělo vůbec žádné muže jako stráže. SS dávala přednost mladým, svobodným a bezdětným ženám, například v táboře v Holýšově jim bylo v průměru 25 let.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Německá propaganda udržovala místní obyvatelstvo ve víře, že vězňové KT jsou kriminálníci a rozdmýchávala strach z jejich útěků. Když měly například do Brněnce přijet první transporty z KT Gross Rosen a Osvětim, kde je ve své, nutno dodat, že arizované, továrně na munici chtěl zaměstnat známý zachránce Židů Oskar Schindler, varovaly vyhlášky občany před příjezdem zločinců. Někde místní lidé nechávali na cestě mezi táborem a továrnou jídlo, jinde je však civilní dělníci a dělnice považovali za vrahy a různě je šikanovali. 

Život po válce

Němci vytvořili propracovaný a výkonný systém vykořisťování vězňů z pobočných KT, po němž po válce nezbylo mnoho dokladů. Barákové tábory byly strženy, některé dozorce postavili před poválečné soudy, ale mnoho jich spravedlnosti uniklo. Stopy této zapomenuté válečné historie ve společnosti přesto zůstaly. Když se totiž polské Židovky po příjezdu domů dozvěděly, že často všichni příbuzní skončili v plynových komorách, a navíc byly konfrontovány s polským antisemitismem, rozhodly se mnohé pro návrat do Československa.

Podle nedávné odborné zprávy, kterou si vyžádal americký Kongres, by NASA měla v hledání života přitvrdit. Zpráva doporučuje, aby NASA postavila nový vesmírný teleskop, který se bude specializovat na hledání obyvatelných světů.

Zprávu, která nese název Exoplanet Science Strategy, v těchto dnech zveřejnila výzkumná agentura National Academies of Science, Engineering and Medicine. Ve zprávě se hovoří o tom, že v průzkumu exoplanet zažíváme velké pokroky, a že jsme nejspíš na prahu velkých objevů. Intenzivní výzkum exoplanet by mohl přinést odpovědi na některé velké otázky současnosti.

NASA bude hledat druhé Země

Tyto zprávy nejsou jen tak pro legraci. Kongres k nim dost přihlíží a právě v Kongresu bude NASA žádat další finance pro své projekty a provoz. Zpráva tedy do jisté míry diktuje, čím by se NASA v blízké budoucnosti měla především zabývat.

TIP: Nová mise za dveřmi: NASA připravuje start nového lovce exoplanet

A co by teda NASA měla dělat? Podle zmíněné zprávy by měla usilovně hledat odpověď na otázku, zda je náš život naprosto výjimečný, nebo zda život existuje i jinde, v některých dalších soustavách Mléčné dráhy. Podle doporučení ve zprávě by NASA měla vyslat nový výkonný vesmírný teleskop s pokročilými technologiemi, který bude schopný přímo zobrazovat exoplanety podobné Zemi u hvězd podobných Slunci.

Ve kterých zemích jsou lidé lenošní? A kde to naopak hýří fyzickou aktivitou? Odpověď přináší nová rozsáhlá odborná studie Světové zdravotnické organizace. Vědci do ní zahrnuli výsledky 358 samostatných studií, mapujících celkem 1,9 milionu lidí ze 168 zemí světa. Sběr dat zahrnoval změny mezi lety 2001 až 2016. S ohledem na rozsah studie a množství vyhodnocených dat lze podle vědců hovořit o globálním reprezentativním vzorku.

Výzkum zjišťoval, kolik lidí se v které zemi dostatečně hýbe. Aktivní jsou podle této studie lidé, kteří se věnují alespoň 75 minutám velmi intenzivní aktivity týdně, nebo 150 minutám středně intenzivní aktivity týdně. Případně ekvivalentní kombinace obou sledovaných možností.

TIP: Pohyb pro duševní zdraví: Aerobní cvičení pomáhá proti schizofrenii

Výsledky ukazují, že asi čtvrtina lidí na Zemi, přibližně 1,6 miliardy obyvatel, nemá dostatečný pohyb. Nejhůře hodnocenými jsou obyvatelé Kuvajtu, kde podle WHO trpí nedostatkem pohybu neuvěřitelných 67 procent lidí. Na dalších místech pomyslného žebříčku lenochů se umístila Americká Samoa s 53,4 procenty a Saúdská Arábie s 53 procenty. Naopak země s nejaktivnějšími lidmi se nacházejí v Africe. Nejlépe je na tom Uganda s pouhými 5,5 procenty lenochů, následovaná Mosambikem (5,6 procent) a Lesothem (6,3 procent). Ve střední a východní Evropě jsou nejaktivnějšími obyvatelé Moldavska (11,5 %) a nejhůře dopadli obyvatelé Srbska (39,5 %). Výsledky z České republiky studie nezahrnovala. 

Od jara 1915 se při řízení dělostřelecké palby začala uplatňovat radiotelegrafie. Vzhledem k tomu, že první přístroje umožňující oboustrannou komunikaci byly příliš rozměrné a těžké pro použití v letadlech, montovaly se do průzkumných strojů aparáty umožňující pouze spojení ve směru letadlo–zem. Zprávy se vysílaly v morseovce, přičemž písmena Y, Z, A, B, C, D, E a F označovala vzdálenost 10, 25, 50, 100, 200, 300, 400 a 500 yardů (yard = 91,44 cm), zatímco čísla 1–12 znamenala azimut vyjádřený takzvanou „hodinovou pozicí“ (sever = 12, jih = 6).

Předchozí část: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (1)

První stíhačky představovaly pro dosud neozbrojené průzkumné letouny obrovské nebezpečí. Jako odpověď na vzniklou hrozbu začal pozemní personál vybavovat pozorovací stroje pohyblivým kulometem nebo kulometným dvojčetem. Prostor pozorovatele bylo třeba zvětšit, aby se do něj vešel nejen fotografický přístroj a radiostanice, ale i zásobníky s náboji pro obrannou výzbroj. Typickými zástupci průzkumných letounů „druhé generace“ se stal například německý Rumpler C.VII, britský Bristol F.2 Fighter nebo francouzský Breguet 14. 

Technika leteckých zvědů 

Nejrozšířenější typ letounu u britských průzkumných perutí na začátku války představoval B.E.2 vyráběný firmou Royal Aircraft Factory. Ve službě se udržel až do příchodu prvních německých stíhacích letounů, kdy jej nahradily stroje R.E.8 téhož výrobce. Kromě nich využívali královští letci k průzkumu také víceúčelové stroje Airco DH.4 či již zmiňované Bristol F.2 Fighter. Oba sloužily zároveň také jako bombardéry i těžké stíhačky.

V britských vzdušných silách se k leteckému snímkování nejprve využívaly fotografické přístroje vyráběné firmou Watson, exponovaly se snímky o rozměrech 10 × 12,5 cm. Později se v rámci leteckých sil Dohody staly standardem snímky o velikosti 18 × 24 cm. Přístroje byly osazeny objektivy s ohniskovou vzdáleností 25, 50 nebo 120 cm, přičemž za nejrozšířenější lze považovat druhou uvedenou hodnotu.

Německá kvalita

Francie nasadila v roli průzkumných letounů nejprve jednoplošníky Blériot XI vyvinuté ještě před začátkem války, později tyto archaické stroje nahradily například Caudrony G.3 a v závěru války pak víceúčelové Breguety 14, které se osvědčily také jako bombardéry. K fotografování využívaly osádky nejčastěji výrobky firmy De Maria. Letouny i fotoaparáty vyráběné zemí galského kohouta našly také široké uplatnění u spojenců Paříže.

Když se Spojené státy zapojily v roce 1917 do války, trpěla tamní armáda naprostým nedostatkem fotografických přístrojů vhodných pro letecký průzkum. Vláda se proto zprvu obrátila na veřejnost se žádostí o odprodej vhodných aparátů, přičemž nejvíce si průzkumníci cenili výrobků německého průmyslu. Později Američané vybavili svá průzkumná letadla francouzskou a britskou optikou.

Ještě před skončením konfliktu se v USA rozběhla výroba leteckých fotografických přístrojů u firmy Fairchild. Model T-1 disponoval jedním vertikálním a dvěma šikmými objektivy, což umožňovalo pořizování panoramatických snímků. Následovaly modely T-2 a T-2A vybavené dokonce čtyřmi objektivy (jeden vertikální a tři šikmé). Přístroje s více objektivy se mezitím rozšířily i do výzbroje ostatních armád. 

Temná komora na nebesích 

Ruské letectvo nevyužívalo k průzkumu jen letadla dovezená ze zahraničí, ale i stroje vlastní konstrukce. Za připomenutí stojí čtyřmotorový (původně bombardovací) letoun Ilja Muromec vyvinutý konstruktérem Igorem Sikorským a vyráběný Rusko-Baltskou vagonkou. Mezi zvláštnosti průzkumné verze patřila skutečnost, že se na její palubě nacházela temná komora s potřebnými chemikáliemi a vyškolenou obsluhou, což umožňovalo vyvolat pořízené snímky ještě za letu, aby je měly štáby k dispozici bezprostředně po přistání.

K nejvýznamnějším průzkumným typům v německém a rakouském letectvu patřily například typy Rumpler C.IV a C.VII, Aviatik C.1, nebo Phönix C.1. Jejich výbavu tvořily fotografické přístroje vyráběné firmami Görz a ICA, standardně vybavené objektivem s ohniskovou vzdáleností 70 cm, aparáty vytvářely snímky o rozměrech 13 ×18 cm. Německo se navíc stalo prvním uživatelem automatických kamer, které exponovaly záběry na filmový pás. Elektřinu k jejich pohonu (a ve velkých výškách také k ohřevu) zajišťoval generátor.

Dokončení: Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (3)

Průzkumné letouny létaly zpočátku v 800–1 000 m, později v zájmu bezpečnosti operovaly až ve dvojnásobných výškách. Ze 2 000 m totiž ještě lze pouhým okem rozpoznat například dělostřeleckou baterii. Čas od času ale docházelo někdy i k úsměvným omylům, kdy pozorovatel zaměnil hřbitov za vojenský tábor, nebo čerstvě vyspravenou silnici za pochodující útvar. S příchodem fotografi e a s rostoucími zkušenostmi personálu, který snímky vyhodnocoval, se dařilo chyby stále více eliminovat.

Minulý rok se objevila studie, podle které do roku 2030 roboti na Zemi připraví lidi o 800 milionů pracovních míst. Lidé se většinou uklidňují tím, že roboti sice mohou být silnější, přesnější a vytrvalejší, lidé by se ale mohli udržet v pozicích, které vyžadují nápady a tvůrčí mysl. Jako třeba v umění.

Jenomže jak se zdá, není to tak jisté. Na letošní říjen se chystá aukce v aukčním domě Christie's, která je pozoruhodná tím, že se tam budou prodávat obrazy vytvořené umělou inteligencí.

TIP: Umělá inteligence píše další díl Harryho Pottera: Zatím jí to ale moc nejde

Jde o soubor jedenácti obrazů, které představují portréty zcela fiktivní rodiny Belamyových. Autorem je sofistikovaná umělá inteligence Generative Adversarial Networks (GAN), kterou její tvůrci, pařížský tým Obvious, vycvičili na přibližně 15 tisících portrétech, vytvořených mezi lety 1300 a 1900. Předpokládané ceny za každý z portrétů se pohybují kolem 1 000 euro, čili téměř 26 tisíc Kč.

Jen málokdo by chtěl žít v tak těžko přístupném orlím hnízdě. Přesto se na vrcholu skalního sloupu, vysokého asi 40 metrů, krčí skromný klášter, který obývá pár mnichů. Jejich jediný kontakt se světem představuje strmý žebřík, jenž ovšem nesmí využít nikdo kromě nich samotných. 

Historie dlouhá tisíc let

„Šplhání na skálu je přísně zakázané. Je desítky metrů vysoká a vylézt na ni vyžaduje mnoho sil. Nejenom fyzických, ale snad v ještě větší míře těch psychických,“ tvrdí představený kláštera otec Ilarion. Na plošině není moc prostoru pro zahradničení, a tak mniši nejsou soběstační. Alespoň zásoby ale nemusejí tahat na zádech, obstará to za ně primitivní výtah.

Skála je opředená tajemstvími a legendami. Desítky metrů vysoký skalní útvar z vápence nabízí na 150 metrech čtverečních naprosté soukromí a mniši ho vyhledávali už od pradávna. Na skalní plošině byl postaven kostel, jehož historie sahá do desátého století. Tehdy se jmenoval Křížový kostel. Od sedmnáctého století ale skálu nikdo neobýval a stavba chátrala. Až z ní zbyly jen metr vysoké obvodové zdi.

Magnet pro turisty

Ruiny kláštera na vrcholku prozkoumala po dlouhé době poprvé až dvojice horolezců Levan Gotua a Aljoša Džaparidze v roce 1945. Ani oni, ani nikdo jiný ale dodnes nedokázal říct, jak se kdysi mniši do kláštera dostávali. O tom, že zde žili, ovšem není pochyb a dokazují to i archeologické nálezy v přilehlém muzeu. V roce 1945 navíc horolezci vedle kostela objevili malou jeskyni a v ní sarkofág s ostatky mnicha, který tu zřejmě přebýval jako poslední.

Už před bezmála třemi čtvrtinami století budily ruiny na vrcholu skály pozornost, ale před rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 byl duchovní život zatlačen hluboko do ústraní. Roky „slávy“ proto klášter v Katški zažívá až v posledních letech, kdy se stal vyhledávaným cílem nejen pravoslavných věřících, ale také turistů z celého světa. „Nečekali jsme, že to bude tak úchvatné. Samozřejmě by bylo skvělé, kdybychom mohli nahoru, ale i přesto je to velký zážitek. Obdivuju mnichy, kteří nahoře žijí a zasvětili svůj život víře,“ nadšeně líčí své dojmy indický turista Byron.

Místo zázraků

Obnova unikátního kláštera začala v roce 1995 a dokončena byla roku 2009. Po vzoru původní budovy jsou v klášteře tři skromné mnišské cely a vinný sklep. Mniši ze svého útočiště scházejí mezi lidi jen párkrát do měsíce. Až donedávna je navíc mohli nahoře navštěvovat věřící muži. Dnes už je to ale zakázáno, aby mniši měli klid na rozjímání. Do Katški se přesto dál sjíždějí davy lidí.

TIP: Kláštery Meteora: Stavby opředené mnoha tajemstvími

„Přijel jsem z Tbilisi s mou těhotnou manželkou, abychom dostali požehnání. Mniši tady mají velký úkol – posilují duchovní rozměr a my chceme, aby naše nenarozené dítě mělo jejich požehnání,“ popisuje účel své cesty Mamuka Grdzelidze, který dorazil z Tbilisi. Gruzínci totiž věří, že Katški – a to nejen samotná skála, ale i její bezprostřední okolí – je svaté a zázračné místo. Vy tomu věřit nemusíte, ale i tak určitě uznáte, že Katški má své nepochybné kouzlo.