Mořské hlubiny ukrývají nejednu zvláštnost. Jsou tam i druhy, které jsme doposud nespatřili a věda je nezná. Početný mezinárodní vědecký tým, který zahrnoval 40 badatelů ze 17 různých zemí, nedávno objevil tři zcela nové druhy bizarních ryb terčovek. Anglicky se jim říká „snailfish“ protože připomínají poletující slimáky z nějaké jiné dimenze.

Vědci nafilmovali nové druhy terčovek na dně Atakamského hlubokomořského příkopu, který se nachází na východě Pacifiku a táhne se podél pobřeží Peru a Chile. S maximálním hloubkou 8 065 metrů je sice až devátým nejhlubším příkopem na dně oceánů, ale díky délce přibližně 5 900 kilometrů je nejdelším oceánský příkopem planety.

TIP: Není úniku: Plasty se našly i v tělech obyvatel Mariánského příkopu

Nově objevené terčovky dostaly provizorní označení podle svého zbarvení „pink, blue a purple Atacama Snailfish“. Na platná odborná jména si budou muset ještě počkat. Žijí v hloubkách kolem 7 500 metrů, a tak jako i jiné terčovky jsou na hlubokomořské prostředí dobře přizpůsobené. Mají sice děsivě vypadající zuby, ale jinak jsou malé průsvitné a bez šupin.

Sedíme namačkáni na předním sedadle naloženého trucku. Konečně silný déšť ustal a my se rozlehlými lesy Yukonu blížíme k věhlasnému městečku Dawson City. Náš řidič Doug, který se nad námi v dešti slitoval, jede do Dawsonu těžit zlato. Podobně jako na přelomu 19. a 20. století tisíce dobrodruhů, kteří tam za stejným cílem mířili z celého světa. Ovšem s tím rozdílem, že Doug si veze zadek v pohodlí svého obřího auta a nejede rýžovat zlato sám pro sebe. Bude ho zaměstnávat těžařská společnost. Břehy řek a potoků kolem Dawsonu jsou už tak vytěžené, že aby se práce vyplatila, je zapotřebí těžké techniky.

Ze zlata, které najde, si však Doug nenechá ani smítko. To mu ale nevadí. „Platí hodně slušně. Je to práce jako každá jiná. Někdy docela dřina, ale jinak vlastně všechnu práci odvede gravitace.“

Základní princip rýžování je ovšem pořád stejně jednoduchý jako za starých časů – lehčí částice se odplaví a těžké zlato zůstane. „Po třech dnech vytáhneme koberce se zlatým prachem. V průměru každá várka hodí 24 uncí zlata. Za jednu unci se platí přes 1300 dolarů!“ Začínám rozumět, že se Dougovi vyplatí jezdit sem každé léto ze střední Alberty, kde bydlí.

Na jedné z fotografií pózuje Doug s obrovskými mamutími kly. „Mamutí kly vytahujeme skoro každý den a je jenom otázkou času, kdy narazíme na nějakou kostru člověka. Nepohřbených mrtvol kolem Dawsonu muselo být za časů zlaté horečky nepočítaně.“

Silnice dlouho lemuje proslulou řeku Klondike. Voda je panensky čistá, obklopená divokou přírodou. Když se ale blížíme k městu,  na jejích březích vyrostou ohromné haldy oblázků a kamenné drtě. Někde jsou vysoké i desítky metrů. „To všechno je dno Klondiku – mnohokrát přebrané a otočené.“ vysvětluje Doug „Technologie těžby zlata se od přelomu 19. a 20. století několikrát zdokonalily, a tak se vyplatilo znovu prosívat přebrané dno a břehy zlatonosného Klondiku.“

Zlato na Bonanza creeku

V srpnu 1896 lovil Američan George Carmack se svou indiánskou manželkou Kate a švagry Keishem (Skookum Jim Mason) a Káa Gooxem (Tagish Charlie) lososy na řece Klondike. A právě zde se setkali s Robertem Hendersonem, zkušeným prospektorem, který hledal zlato po celém světě již 25 let. Od Hendersona se dozvěděli, že v okolí řeky Klondike by měla existovat naleziště zlata. Dále se ovšem Carmack s Hendersonem nebavil, protože ho popudil jeho rasistický postoj k indiánům.
Carmackova skupinka se poté přesunula o několik kilometrů dál proti proudu řeky, k Rabbit Creeku – Králičímu potoku, kde kromě rybolovu zkoušeli zároveň hledat zlato. 17. srpna 1896 se jim to skutečně podařilo. Naleziště bylo mnohem větší, než všechna ostatní, dosud na Yukonu objevená. Rabbit Creek byl přejmenován na Bonanza Creek (Zlatonosný potok).

Dodnes existují dohady, kdo ze skupiny vlastně zlato objevil. Oficiálně byl objev připsán Carmackovi. Byl to on, kdo podal žádost o registraci zlatonosné parcely. Stalo se tak po dohodě se společníky, požadavkům indiánů by totiž nemuselo být vyhověno. Tehdejší kanadské zákony umožňovaly každému zaregistrovat pouze jednu parcelu o výměru 152 × 305 metrů. Výjimkou byl objevitel zlata, jenž mohl zabrat parcely dvě. Carmack přirozeně zaregistroval parcely i pro svou manželku a dva švagry. Tento zábor jim nakonec vynesl zlato za 450 tisíc dolarů. Poté co pozemek prodali, našlo se zlato za dalších 200 tisíc dolarů.

Založení Dawson City 

Zpráva o objevu zlata se rychle rozšířila mezi zlatokopeckými tábory v údolí řeky Yukon. Zanedlouho byly pozemky v okolí Bonanzy plné lidí, kteří předtím zkoušeli štěstí jinde podél řeky Yukon. Henderson se však o nálezu dozvěděl až ve chvíli, kdy byly všechny lukrativní parcely zabrány.

Dobrodruh a obchodník Joseph Francis Ladue, který na severu kolem řeky Yukon už žil patnáct let a dříve se taktéž snažil zbohatnout hledáním zlata, okamžitě po Carmackově objevu pochopil, že na očekávané zlaté horečce se dá vydělat i jinak než rýžováním.

Uběhlo pouhých pět dní od objevu zlata na Bonanze a Ladue stál na soutoku řek Klondike a Yukon, kde si vytyčil pozemek o velikosti 64 hektarů a šel ho zaregistrovat na úřady do Fort Constantine. Po návratu začal okamžitě stavět sklad a srub na bydlení, který zároveň sloužil jako hostinec. Postupně přibývalo domů a srubů, jenž si zde stavěli nově přicházející zlatokopové a rodilo se nové město. Ladue ho pojmenoval Dawson – na počest kanadského geologa George M. Dawsona, jenž mapoval údolí řeky Yukon. O rok později se Dawson stal hlavním městem nově vzniklého kanadského teritoria Yukon.  

Epidemie zlaté horečky

Díky tehdejší odlehlosti a nedostupnosti řeky Klondike se zpráva o objevu ohromného naleziště zlata dostala do civilizovaného světa s několikaměsíčním zpožděním. Spojenými státy v té době otřásala vážná ekonomická krize a prudce stoupala nezaměstnanost. Není divu, že tato zpráva vyvolala doslova vlnu šílenství mezi lidmi, kteří upadali do veliké bídy. Ovšem nebyli to zdaleka jen chudáci nebo blázniví dobrodruzi, kdo byl magicky přitahován vidinou snadného zbohatnutí na neznámém severu. Počínaje 14. únorem 1897 se začínaly americké přístavy Seattle a San Francisco plnit prvními zlatokopy a dobrodruhy. Když o pár dní později dorazil do San Francisca první parník plný zlata, rozkřikla se zpráva do celého světa. Záhy vypukla celosvětová zlatá horečka.

Existovaly tři cesty do nově vzniklého Dawsonu. První přes těžko prostupné kanadské vnitrozemí, druhá parníkem do aljašského městečka Nome nedaleko od ústí řeky Yukon a potom tisíce kilometrů proti proudu. Třetí a zároveň zdánlivě nejsnazší cesta byla využívána nejvíce. Z amerických přístavů Seattle nebo San Francisco lidé pluli velkými parníky do městečka Skagway či Dyea na jihovýchodě Aljašky. Odtud museli podniknout velmi náročný pochod přes Chilkoot Pass – ostré, vysoké horské sedlo na hranici s Kanadou, sestoupit k jezeru Bennet, zde si postavit plavidlo a vlastními silami splout přes tisíc kilometrů po řece Yukon.

Strastiplnou pouť přes Chilkootský průsmyk k Bennetovu jezeru však musel každý absolvovat minimálně dvacetkrát či třicetkrát tam a zpět, protože kanadská policie na hranicích pečlivě kontrolovala, zda má každý s sebou minimálně jednu tunu jídla, aby měli lidé naději, že v Dawsonu přežijí tuhou zimu. Kanadské úřady tak chtěly zabránit hladomoru a také kriminalitě, která v aljašských městech nabývala povážlivých rozměrů.

Ve Skagway například působil nechvalně proslulý podvodník Soapy Smith, který ovládal podsvětí, policii i vládní úřady a se svou bandou okrádal procházející zlatokopy. Zároveň se kanadské úřady obávaly možnosti, že by se Američané v ozbrojeném konfliktu mohli pokusit zmocnit Yukonu.

Komu se podařilo přejít obávaný Chilkoot Pass, postavit vor na Bennetově jezeře, překonat obávané peřeje White Horse (bílý kůň) a Five Fingers (pět prstů) a doplavit se po Yukonu až k soutoku s Klondike River, toho přivítalo vzkvétající město, jehož populace v roce 1898 čítala už šedesát tisíc  obyvatel. Dawson se stal největším městem na sever od San Francisca a na západ od Winnipegu. Kanadská policie dohlížela na pořádek, bojovala proti ozbrojeným konfliktům a kriminalitě, ale zároveň tolerovala hráčství a prostituci. Dawson se tak krátce po svém zrodu stal proslulým městem hříchu. Nebyli to jen zlatokopové, kdo sem mířili, ale také nejrůznější obchodníci, podvodníčci i prostitutky. Většina příchozích neudělala žádné zábory, jen vydělávala na službách zlatokopům. Český dobrodruh a polárník Jan Eskymo Welzl napsal, že kdo se dal na rýžování zlata, většinou prohloupil. „Norští a italští rybáři, kteří chytali táhnoucí lososy, vydělali mnohonásobně víc než i průměrně úspěšní zlatokopové.“

Úpadek Dawson City

Dawson City bylo v době zlaté horečky městem, kde se točily peníze. Obchodník Ladue prodával pozemky za 200 dolarů za čtvereční stopu (0,09 m²). Noc v jeho hotelu vyšla na padesát dolarů, jedno vejce prodával za  dolar. Tanečnice v kabaretu si za večer přišly na sto dolarů. Dawson byl ráj pro podnikatele a obchodníky. Ovšem jen do doby, kdy lukrativní parcely na Bonanze byly zabrány a na nově příchozí už nic nezbývalo. Zlato přestalo vydělávat a zlaté šílenství začalo opadat. Bylo to pouhé dva roky po objevení naleziště na Bonanze, roku 1898. Na jaře 1899 se navíc objevila zpráva o bohatých nalezištích na Aljašce, a tak se většina zlatokopů začala přemisťovat dál na západ. V roce 1902, kdy bylo Dawson City konečně uznáno za právoplatné město už byla jeho populace nižší než 5000 obyvatel. Za několik dalších let počet obyvatel ještě pětkrát klesl.

O deset let později začala v Dawson City druhá vlna zlaté horečky. Tentokrát ovšem masy zlatokopů s miskami vystřídala nová těžká technika. Obří rypadla byla schopna pracovat po celý rok – i v tuhé zimě. U obávaných peřejí White Horse, vyrostla osada Canyon City. Mezi Canyon City a Dawsonem začaly jezdit velké kolesové parníky přepravující lidi i náklad.

Skagway a Canyon City v té době už spojovala železnice, která měla usnadnit prospektorům cestu do Dawsonu. Byla však dostavěna až v roce 1901, kdy už zlatá horečka začala upadat. Nicméně Canyon City postupně vzkvétalo a poté, co kolem něj za druhé světové války americká armáda vybudovala silnici Alaska Highway, přebralo město v roce 1952 od Dawsonu statut hlavního města Yukonu. Ovšem už pod staronovým názvem Whitehorse.

Kde se čas zastavil

Vjíždíme do městečka, kde se zastavil čas. „Dawson je dnes město hipíků a podivínů,“ praví Doug „Uvidíte tady plno stárnoucích chlapíků jako jsem já a nejrůznějších dobrodruhy. Jeden hippie tady žije už dvacet let v jeskyni.“ 

Z Dawsonu čiší ozvěny jeho slavné historie. Je vkusně zrenovovaný v duchu doby, kdy tady řádila zlatá horečka a kdy tu bylo daleko více rušno než dnes. Všechny domy jsou tu samozřejmě ze dřeva. Ulice nejsou dlážděné asfaltem, ale prachem a blátem. Když kráčíte po skřípajícím zápraží z dřevěných prken kolem saloonu, skoro čekáte, kdy se rozletí vrátka a na ulici vypadne opilý zlatokop.

V Americe jsme projížděli několika městy, které si hrály na dobu z westernů. Šla z nich však cítit silná pachuť kýče a komerčně cílené vyumělkovanosti. V Dawson City samozřejmě narazíte i na turisty v karavanech, kteří přijeli pořídit pár fotek, dát si dobrou večeři a pak pokračují dál. Ale z místních obyvatel je pořád cítit duch dobrodružství a severská drsnost. Žije jich tu dnes zhruba 1 400, ovšem turistů sem každým rokem zavítá přes šedesát tisíc. Dawson City není přetvářka. Takhle to tady jednoduše chodí už více než jedno století. Století naděje, potu a slz.

Na povrchu Měsíce se občas najdou velmi záhadné objekty. Patří k nim i zvláštně do podoby vírů zkroucené světlé a tmavé horniny, jako například v útvaru Reiner Gamma v Oceánu bouří. Tento útvar je oválného tvaru a má velikost asi 73 kilometrů.

Sonia Tikoo z Rutgersovy univerzity v New Brunswicku a její spolupracovníci ve své nové vědecké studii tvrdí, že ve skutečnosti jde o útvar vzniklý z pradávné lávy, která byla zmagnetizovaná. Na vzniku vírů by se v tom případě podílela dávná sopečná činnost společně s vnitřními magnetickými poli Měsíce.

Prastará zmagnetizovaná láva

Když na Měsíci asi před 3 miliardami let tato láva vytekla na povrch, tak se určité minerály na povrchu Měsíce rozkládaly a uvolňovaly přitom železo. Tím se láva stala vysoce magnetickou a mohla reagovat na siločáry místních magnetických polí na Měsíci.

TIP: Potvrzeno: Měsíční prach je pro lidské buňky vysoce toxický

Odborníci přitom již dlouho vědí, že zmíněný útvar s víry Reiner Gamma představuje jednu z největších magnetických anomálií na povrchu Měsíce. Má vlastní magnetické pole, které z oblasti o velikosti asi 360 kilometrů odklání částice Slunečního větru. Zmagnetizovaná láva by mohla konečně vysvětlit, jak tento záhadný útvar vznikl.

Draka jako mytologické stvoření znali již staří Řekové. S jedním z nich se musel potýkat silák Héraklés, když v rámci plnění úkolů pro svého bratrance putoval za vzácnými zlatými jablky do zahrady Hesperidek; jedním z nestvůrných strážců sadu byl stohlavý drak jménem Ládón.

Ďábelské stvoření

Středověk se draky jen hemžil. Křesťané považovali draka za jednu z mnoha podob ďábla. Proč? Drak byl od nejstarších dob řazen mezi hady – a všichni víme, jaký kousek provedl satan v podobě hada Stvořiteli, když navedl Adama a Evu ochutnat jablka ze zakázaného stromu poznání. Křesťanství také nebylo hluché k přejímání některých prvků z mytologií národů, které ke kříži postupně konvertovaly.

Je zajímavé, že ani u pohanů se draci netěšili příliš dobré pověsti. Seveřan Fáfnir byl za vraždu a chamtivost proměněn v draka a střežil ukradený poklad, dokud jej nezabil hrdina Sigurd. Jiný starogermánský válečník, Béowulf, také bojoval na stará kolena s drakem, jenž terorizoval své okolí lidožravými choutkami.

Všichni tito draci se vyznačovali „pyromanskými“ sklony, což jim v očích lidí, kteří velmi dobře věděli, že oheň je sice dobrý sluha, avšak špatný pán, příliš na dobrém světle nepřidalo. V postupně se formující středověké představě přibyla mnoha drakům ještě obrovitá křídla, podobná netopýřím. Tento prvek vneslo do obrazu draka právě křesťanství, poněvadž podle Bible se Luciferovi, původně jednomu z andělů, proměnila po pádu původní opeřená křídla v lysý blanitý útvar, vyztužený kostnatými prsty s drápy. Tím, kdo potrestal anděla – rebela Lucifera svržením z nebes, byl archanděl Michael, jeden z nejslavnějších ochránců před létajícími netvory vůbec.

Jiným křesťanským drakobijcem se stal sv. Jiří, který z dračích spárů zachránil královskou dceru. Tato známá legenda posloužila jako vzor pozdějším pohádkám o statečných princích.

Draci v Čechách a na Moravě

Hluboké hvozdy, pokrývající na počátku středověku naše území, představovaly pro nové osídlence místa plná tajemství a naháněly jim strach. Není divu, že pronikání do neznámých oblastí doprovázel vznik pověstí o děsivých tvorech, kteří jim mohli vládnout.

V severovýchodních Čechách leží město Trutnov. Svůj název prý dostalo podle bájného zakladatele Truta, který při putování lesem narazil na jeskyni obývanou drakem. Přítomnost obludy a to, že ji dotyčný za pomoci svých druhů přemohl, měla být znamením, že má na tomto místě založit město, jež poté přijalo draka i do svého erbu.

S jiným „dračím“ obyvatelem měli tu čest měšťané z Brna. Známý „brněnský drak“ patří ovšem do jiné škatulky – jde o ukázkový příklad toho, jak si lidé ve své fantazii vytvoří nadpřirozenou bytost z reálného, byť pro ně neznámého zvířete. Brněnským netvorem nebylo nic jiného než velký exemplář krokodýla, který uprchl majiteli a obtěžoval okolí napadáním hospodářských zvířat a lidí. Brněnští se jej zbavili až na radu vězně, jenž doporučil konšelům nalákat zvíře na zabitou ovci naplněnou nehašeným vápnem. Sotva se krokodýl po pozření návnady napil, hasící se vápno mu rozleptalo vnitřnosti a usmrtilo jej.

Jak vznikaly legendy?

Určitý nástin vzniku legend a pověstí o dracích získáme, vydáme-li se za zavátými stopami s drápy do městeček Solnhofenu a Eichstättu, ležících na jihu Německa. V této oblasti se v druhohorách, v období zvaném jura, rozkládalo mělké moře, nesmírně bohaté na nejrůznější formy života. Mezi ně patřili i velcí draví plazi s mohutnými ploutvovitými končetinami a delším či kratším krkem – plesiosauři. O mnoho miliónů let později nacházeli místní obyvatelé, pracující ve vápencových lomech, jejich zkameněliny – a jistě není náhodou, že se ve stejné oblasti udržovala velmi intenzivní dračí tradice.

TIP: Událost dekády: Ve slovinské jeskyni se začali líhnout vzácní draci

Stejně tak se v draky mohly proměnit i pozůstatky fosilních druhů zvířat kdekoli, kde byly nalezeny. O pravé podobě dinosaurů, kteří navíc do značné míry naši představu o dracích naplňují, začali vědci získávat až počátkem 19.století.

Vše nasvědčuje tomu, že Indie nechce zůstat pozadu s pilotovanými lety do vesmíru. Indická vesmírná agentura ISRO v těchto dnech představila pilotovanou kosmickou loď Gaganyaan a společně s ní i kosmické skafandry, jimiž bude vybavena její posádka.

Představení skafandru a kosmické lodi přišlo pár týdnů po té, co Indie oznámila ambiciózní plán vypustit svoji historicky první vlastní pilotovanou vesmírnou misi, pojmenovanou Gaganyaan, v roce 2022. Mise Gaganyaan by se měla stát zlatým hřebem oslav 75. výročí nezávislosti Indie. V Indii prý na pilotovaných letech pracují od roku 2004 a ohledně termínu této mise neočekávají zásadní komplikace.

Indický vesmírný oblek

Podle dostupných zpráv indičtí specialisté již zkompletovali dva tyto jasně oranžové skafandry. Oblek by měl být tvořen čtyřmi vrstvami materiálu a měl by vážit méně než 5 kilogramů.

TIP: Indie úspěšně otestovala svůj raketoplán budoucnosti

Indický skafandr je vybavený dýchacím přístrojem, který zajistí vzduch pro astronauta na hodinu. Posádku první indické pilotované mise Gaganyaan budou tvořit tři astronauti, kteří stráví na oběžné dráze 5 až dnů. 

Biologové s překvapením zjistili, že z embryí dánií pruhovaných (Danio rerio) odchovaných v teplejší vodě vyrostli zdatnější jedinci, kteří plavali rychleji, byli lépe uzpůsobeni pro aerobní pohyb a měli velké množství genů podílejících se na dobrém fyzickém výkonu. Dospělá dánia, která v průběhu embryonálního vývoje a líhnutí nemusela bojovat s chladem, byla výkonnější nejen v teplých, ale i v chladných vodách a s teplotními rozdíly se vyrovnávala mnohem snáze. Zdá se tedy, že globální oteplování může mít na některé živočichy za určitých podmínek i pozitivní vliv.

TIP: Král Arktidy v slepé uličce: Evoluční problémy ledních medvědů

Nikdo však nedokáže odhadnout hranici, za níž se z výhody stane nevýhoda – a k tomu podle Grahama Scotta musí jednou dojít. „Jaké limity tyto ryby v rámci přizpůsobování se novým podmínkám mají? Tomu se právě snažíme porozumět,“ vysvětluje Scott. „Jestliže chceme správně pochopit, jak je svět ovlivňován klimatickými změnami, musíme tomu přijít na kloub.“

Vědci a lékaři, kteří svádějí těžkou bitvu s rakovinou, stále více spoléhají na imunoterapie, čili použití vakcín proti nádorům. Zjednodušeně řečeno - jde o léčbu, která nastartuje imunitní systém samotného pacienta, a ten si pak s nádorem do určité míry poradí sám.

Američtí badatelé nedávno zaznamenali výrazný úspěch, když jejich nová vakcína v kombinaci s dalším lékem zlikvidovala u pokusných myší melanom, čili nádor kůže, se stoprocentní účinností. Nová léčba by se mohla stát úspěšnou zbraní proti zvlášť agresivní nádorům.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Vědci během vývoje do této vakcíny přidali látku zvanou Diprovocim. Tato látka posiluje imunitní reakci pacienta proti nádoru a také podporuje imunitu, aby zareagovala v případě, když se již vyléčený nádor opět vrátí. Stejně jako tradiční vakcíny trénují imunitu proti určitým patogenům, tak i protinádorové vakcíny trénují imunitu, aby šla po krku nádorům.

Luxusní francouzský módní dům Balmain si pro svou kampaň vybral nové tváře. Tentokrát ale nejde o ledajaké osobnosti. Margot, Shudu a Zhi jsou virtuální supermodelky, které jsou už nějaký čas instagramovým hitem a mají tisíce sledujících.

TIP: Melaninová bohyně: V mládí šikanovaná dívka je nyní žádanou supermodelkou

Virtuální krasavice jsou dílem 28letého britského fotografa Camerona-Jamese Wilsona. Uvedení virtuálních modelek se neobešlo bez komplikací – sám Wilson čelil kvůli barvě pleti modelky Shudu poněkud absurdnímu nařčení z rasismu. Další komplikací bylo, že modelky pochopitelně předvádějí reálné kusy oblečení a jejich převedení do digitální podoby tak musí být dokonale přesné. Tento nelehký úkol dostalo studio CLO Virtual Fashion, které muselo při „digitalizaci“ brát v potaz fyzické parametry oděvů – jejich hmotnost, pružnost, použité materiály a další parametry. Zda v budoucnosti nahradí virtuální krasavice ty reálné se teprve uvidí.

Jezero Inle leží v srdci Barmy (Myanmaru). Je průměrně jen dva metry hluboké, v období dešťů ale hladina stoupá až o další dva metry. Místní si proto postavili domy na kůlech, a aby jim voda neustále neničila úrodu, vybudovali na jezeře také plovoucí zahrady. Nikde jinde na světě nenajdete záhony, které by se vznášely na hladině.

Úroda na jezerních vlnách

„Moje rodina už celá desetiletí pěstuje na jezeře rajčata. Společně s lovem ryb je to náš hlavní zdroj příjmů. Začali jsme s malou zahradou, kterou jsme před deseti lety rozšířili. Výhodou je, že nemusíme zalévat, ale práce je přesto dost,“ popisuje přínosy neobyčejných políček farmář Myint Oo.

Dříve malý rodinný podnik je dnes rozsáhlou plovoucí plantáží – na tisíci metrech čtverečních mají tito jezerní zemědělci 26 plovoucích ostrovů, na nichž pěstují především rajčata. Každý záhon musejí nejdřív postavit a pak samozřejmě udržovat. Plovoucí ostrov je vlastně bambusovým roštem, který nese úrodnou vrstvu – směs vodních hyacintů, bahna a hlavně řas. Vodní řasy sbírají farmáři v hlubších částech jezera. Jsou podložkou pro rostliny, ale zároveň jim dodávají řadu živin.

Nejen pro vlastní potřebu

Výjimečnou metodu pěstování vymysleli zdejší obyvatelé – etnický kmen Inthů – před sto lety. Největší rozmach ale zažila v devadesátých letech minulého století. Úrodná plocha se zvětšila na šestinásobek a dnes plovoucí zahrady zabírají čtvrtinu hladiny jezera, jehož plocha je 120 kilometrů čtverečních. Farmáři pěstují na devadesáti procentech zahrádek rajčata, na zbytku také fazole, okurky nebo tykve. Rajčata rostou na silné vrstvě řas. „Splétáme je dohromady a ještě je upevňujeme bambusovými tyčemi. Když se zvýší hladina vody, celý záhon také vystoupá výš,“ vysvětluje Myint Oo.

V labyrintu domků a plovoucích záhonů žije 70 tisíc Inthů, jimž se přezdívá jezerní lidé. Většina z nich se živí právě prodejem rajčat. Sklízejí od května do prosince a dokážou vypěstovat stovky tun v hodnotě téměř dvou milionů korun. Dříve zeleninu pěstovali jen pro vlastní spotřebu, dnes už ji prodávají po celé Barmě.

Hnojení s rozumem 

Ma Naung, která má na jezeře také svoje políčka, si stěžuje na loňskou sklizeň: „Počasí letos nebylo moc dobré, rajčata byla menší. Je jich ale dost a chuť je stále výborná, takže je vlastně úroda dobrá.“ Aby byla úroda bohatá, začali jezerní lidé používat různá hnojiva, což je z pochopitelných důvodů trnem v oku ekologům. Upozorňují na to, že pesticidy mohou vážně narušit ekosystém druhého největšího sladkovodního jezera v zemi.

„Většina farmářů bohužel používá na hnojení plovoucích zahrad chemikálie, které k tomu nejsou určené. Lidé navíc nerozumí tomu, jak je mají používat, aby to bylo bezpečné. Někdy hnojí přímo plody, jindy zase použijí dávku tisíckrát vyšší, než je potřeba,“ upozorňuje technický ředitel programu rozvoje OSN Martin Cosier. Zdravá zelenina se kvůli tomu může změnit v obávaného ničitele lidského zdraví i celého jezera. Odborníci se proto Inthům snaží vysvětlit, jak zahrádky hnojit tak, aby to bylo v souladu s přírodou. Moderní postupy je zkrátka nutné používat s rozumem. 

Britští vulkanologové si rozhodně dovedou získat pozornost. Oznámili, že budou házet na sopky dračí vejce. A ta vejce na sopkách vyklubou. Pochopitelně nejde o pravá dračí vejce, ale zájem veřejnosti přitahují stejně úspěšně.

„Dračí vejce“ jsou ve skutečnosti malé stříbrné krabice, které na sopky nesnášejí draci, ale drony, pomocí lana. Tahle vejce jsou autonomní senzory plné přístrojů pro sběr dat a vulkanologové si od nich slibují velké změny v monitorování sopek. Ve vejcích jsou teploměry, akcelerometry, senzory vlhkosti a analyzátory těkavých látek.

TIP: Kolem hory St. Helens se třese země. Známá sopka se nabíjí na další výbuch

Aktivní sopky jsou úchvatné a zároveň nebezpečné. V zájmu lidí, kteří žijí v širokém okolí takového vulkánu, vědci sopky hlídají pomocí přístrojů. Přístroje jsou ale často zastaralé a jejich umísťování na sopkách lidmi není bez rizika. I v USA je celá řada sopek jen nedostatečně monitorovaných nebo dokonce zůstávají zcela bez dozoru. Drony s dračími vejci by to teď mohly změnit.