Záběr vznikl 13 dnů po startu asi 11,66 milionu kilometrů od naší planety, v rámci kalibrace palubních přístrojů cestou k obřím planetám Sluneční soustavy. Utvořily ho tři složené snímky, pořízené přes různé barevné filtry, přičemž jinak matný Měsíc prošel umělým zjasněním. 

Projekt Voyager, zahrnující nakonec dvě téměř identické sondy, využil unikátní postavení plynných a ledových obrů našeho solárního systému, jež nastává zhruba jednou za 176 let: Planety se při něm nacházejí jakoby v přímce za sebou, takže lze při přeletu od jedné ke druhé snadno využívat tzv. gravitační praky. 

První ze Země paradoxně odstartoval Voyager 2, a to 20. srpna 1977. Jako jediný v historii navštívil hned čtyři planety – Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. A co se týče posledních dvou jmenovaných, zavítal k nim jako dosud jediný z pozemských vyslanců. 

Mise číslo jedna

Voyager 1 zamířil do kosmu až 5. září 1977, ale navzdory potížím s rychlejším spotřebováváním paliva rakety Titan–Centaur sondu s číslem dva na meziplanetární pouti předstihl a počátkem roku 1979 dorazil k Jupiteru. Snímky plynného obra z blízkého průletu poté dlouhá desetiletí zdobily učebnice a encyklopedie. K překvapení vědců zpozoroval Voyager 1 kolem největší planety tenký prachoplynný prstenec a zajímavé byly rovněž objevy na jejích oběžnicích, jako třeba aktivní vulkány na měsíci Io či náznaky existence ohromného podpovrchového oceánu na Europě. 

Po výrazném zrychlení díky silné gravitaci Jupitera se Voyager 1 už v roce 1980 pohyboval v blízkosti Saturnu. Studoval tamní systémy prstenců a měsíců a objevil i dva malé souputníky Prometheus a Pandoru, jejichž gravitační síly drží na příslušných oběžných dráhách částečky hmoty tvořící složku planetárních prstenců. 

Průletem okolo Saturnu skončila primární mise „jedničky“, sonda však pokračuje v letu ven ze Sluneční soustavy a v srpnu 2012 vstoupila do mezihvězdného prostoru. Vědci to ovšem z údajů palubních aparatur zjistili až zpětně v roce 2013: Čísla ukazovala, že intenzita nabitých částic ze Slunce kolem Voyageru 1 už nepřevyšuje „bombardování“ z okolních hvězd. Ovšem pozor! Nelze ještě zdaleka říct, že automat opustil naši soustavu: Ta fyzicky končí až Oortovým oblakem komet, který může sahat i do vzdálenosti půl světelného roku od Slunce, kdežto Voyager 1 nyní od centrální hvězdy dělí necelých 20 světelných hodin. 

TIP: Poselství mimozemským civilizacím: Poslechněte si zlatou desku Voyageru

Sonda nadále plní vědecké úkoly, studuje mezihvězdný prostor a v současnosti představuje nejvzdálenější a nejrychleji letící (přes 62 000 km/h) lidský výtvor. Voyager 2, který navštívil ještě Uran a Neptun, by měl do mezihvězdné oblasti přejít během několika let. Na konci minulého roku NASA rovněž na „jedničce“ po 37 letech nečinnosti aktivovala čtyři záložní trysky pro řízení orientace v prostoru, což je důležité pro směrování antény a komunikaci se Zemí. Mise by se tím mohla prodloužit o dva až tři roky. Ani možnosti radioizotopového generátoru však nejsou neomezené a energie na palubě automatu dojde nejpozději kolem roku 2025. 

Za 40 tisíc let prolétne Voyager 1 asi 1,7 světelného roku od stálice AC+79 3888 v souhvězdí Žirafy, v té době ovšem samozřejmě už žádná data k Zemi vysílat nebude. Případní nálezci si budou moct maximálně prohlédnout pozdravy a záznamy z modré planety, které sonda symbolicky nese na palubě. 

Současně trochu vzrostla prestiž do té doby málo známé vypouštěcí základny, protože jen o několik dnů dřív z ní stejná firma na své raketě vypustila k Měsíci malou vědeckou družici LADEE, opět pro NASA. Na cestách k rampám se tak hrdě tyčily směrové tabule „Na ISS“ a „Na Měsíc“. 

Podobně jako se společností SpaceX, uzavřela NASA s Orbital Sciences v únoru 2008 smlouvu o zásobování stanice bezpilotními plavidly po ukončení letů raketoplánů – kontrakt měl hodnotu 1,9 miliardy dolarů (asi 44 miliard korun). Vesmírná agentura zároveň uvolnila ve formě státních dotací dalších 288 milionů dolarů (6,6 miliardy korun) na vývoj lodi Cygnus a rakety Antares.

Celý dopravní systém přitom připomíná mezinárodní skládačku: Antares má ruské motory a první stupeň včetně palivových nádrží vzniká na Ukrajině, Cygnus má pro změnu nákladní, hermetizovaný modul italské výroby z produkce firmy Thales Alenia Space. Teprve horní stupeň rakety a servisní i pohonný modul lodi včetně řídící elektroniky vyrábí Northrop Grumman – někdejší Orbital Sciences. 

Labuť vzlétá 

Osmnáctého září 2013 v 10:58 místního času tedy zaburácely na pobřeží Virginie motory nové rakety Antares a k nebi se vydala historicky první zásobovací loď Cygnus neboli „labuť“. Ve stratosféře došlo k vypálení a odhození prvního stupně s ruskými motory a službu převzal motor Castor 30 na horním stupni z produkce Orbital Sciences, který spaluje pevné palivo. Asi 10 minut po úspěšném startu se Cygnus od nosiče oddělil na výchozí oběžné dráze. 

Premiérová loď dorazila k ISS o čtyři dny později, než ji však NASA pustila do blízkosti komplexu, museli inženýři Orbital Sciences demonstrovat na orbitě funkci motorů plavidla, jeho manévrovací schopnosti, navigaci pomocí družic GPS i vlastních laserových senzorů a konečně tzv. abort mód neboli okamžitý odlet do bezpečné vzdálenosti a zabránění srážce v případě potíží. Finální kontakt s ISS se navíc musel odložit kvůli nesouladu v datech počítačů na palubě stanice a lodi, takže se Cygnus od cíle vzdálil, a poté navíc čekal na přílet Sojuzu s novou posádkou. Nakonec však dostal zelenou a mohl se k základně vrátit. 

TIP: Dragon, Progress, ATV, Cygnus, HTV: Jaké lodě zásobují ISS?

Devětadvacátého září zachytil loď pomocí 17metrové staniční robotické paže italský astronaut Luca Parmitano. Během následujícího měsíce vyložila posádka ISS z jejích útrob asi 700 kg jídla, zásob, studentských experimentů a náhradních součástek (dnes plavidlo běžně vozí na stanici řádově tuny). Tři­a­dvacátého října pak premiérový Cygnus, naložený odpadem a nepotřebnými věcmi, zanikl v zemské atmosféře nad Pacifikem. Lodě Cygnus dosud absolvovaly devět zásobovacích letů k Mezinárodní vesmírné stanici. V závěru toho zatím posledního, letos v červenci, plavidlo úspěšně demonstrovalo svou schopnost korigovat dráhu celé ISS. 

Zřejmě nejpopulárnější je zázvor v asijských zemích. Před 5 tisíci lety jej Indové a Číňané považovali za lék na veškeré neduhy. Velkou oblibu měl také mezi starými Římany, kteří kořen z Indie dováželi. Ajurvéda, tradiční indické lékařství rozšířené po celém světě, doporučuje konzumovat zázvor denně. „Člověk by měl před každým obědem a večeří sníst kousek čerstvého zázvoru. Zlepší tím trávení a podpoří přenos živin v těle,“ radí ajurvédská sútra. 

Ne každý kořen, který se ale dostane na český trh, je stejný. Kvalita se diametrálně liší. A zákazník nemá šanci pouhým okem poznat, jak kvalitní oddenek koupil. Vysoký obsah účinných látek v oddenku navíc sám o sobě nestačí. Účinnost zázvoru závisí i na způsobu jeho konzumace. Správným zpracováním totiž lze jeho účinné látky aktivovat.

Čeští milovníci zázvoru mají oproti ostatním Evropanům velikou výhodu. Právě u nás totiž spatřil světlo světa Kitl Eligin BIO, zázvorový prášek v kapslích. Díky několikaletému vývoji a unikátnímu, a přitom velmi šetrnému procesu zpracování se v tomto doplňku stravy podařilo maximalizovat obsah účinných látek.  

Jak se měří síla zázvoru

„Na začátku jsme nechali v renomovaných laboratořích změřit hladinu účinných látek zázvorů pocházejících z mnoha zemí světa,“ vysvětluje Jan Vokurka, jednatel společnosti Kitl. Kouzlo zázvoru totiž tkví rovnou ve dvou účinných látkách: 6-gingerolu a 6-shogaolu. Ne každý oddenek jich však obsahuje stejně. Složení rostlinného materiálu se mění v závislosti na geografickém původu suroviny a roční době sklizně. „Vybrali jsme ten, který zaručoval vysoce nadprůměrné a přitom stabilní hodnoty dvou nejdůležitějších účinných látek. Díky speciální, avšak šetrné technologii zvané elicitace, jsme dokázali jejich obsah v extraktu maximalizovat. A protože na účinky zázvoru má vliv vitamín C, přidali jsme jej na doporučení lékařů do konečného produktu,“ uvádí Vokurka.

Zázvorový prášek v Eliginu je velice silný. Díky speciální kapsli, která se rozpouští až ve střevě, se však při jeho užívání nedostavuje typický pálivý pocit v ústech či žaludku.

Více informací o novém extra silném zázvorovém doplňku stravy Kitl Eligin BIO se dozvíte na www.kitl.cz.

V našem sousedství není mnoho hvězd. Hned u té nebližší - červeného trpaslíka Proxima Centauri, astronomové v roce 2016 objevili velmi zajímavou exoplanetu Proxima b. Od té doby vědce i veřejnost zajímá, jak tento svět vlastně vypadá. A jestli by byl z našeho pohledu obyvatelný.

Planetární vědec Anthony Del Genio z Goddardova kosmického střediska a jeho spolupracovníci prozkoumali Proximu b pomocí počítačových modelů, které se používají ke studiu klimatu na Zemi. Vědci dospěli k závěru, že za rozmanitých podmínek, které by na planetě mohly panovat, by v mnoha případech Proxima b měla udržet na svém povrchu ohromné množství vody.

Exoplaneta s oceány

Podle odborníků by taková planeta teoreticky mohla být obývaná živými organismy, a také by mohla být obyvatelná pro život našeho typu. Proxima b sice obíhá v obyvatelné zóně své hvězdy, ale zároveň je této hvězdě velmi blízko. Kvůli tomu je vystavená tvrdému záření hvězdy, a také je zřejmě s hvězdou ve vázané rotaci, čili je k ní stále přivrácená stejnou stranou.

TIP: Nová studie naznačuje, že planeta u Proximy Centauri by mohla hostit život

Nové simulace světa Proximy b ale ukazují, že rozsáhlý oceán na povrchu planety by i za takových okolností dokázal na planetě udržet obyvatelné prostředí. Po tomto výzkumu je pro nás Proxima b ještě zajímavější a odborníci se nemohou dočkat, až na exoplanetu zaměří teleskopy nové generace, jako je například Extrémně velký dalekohled (ELT), který právě vyrůstá v Chile.

Filozof a logik Galén studoval lékařství asi dvanáct let a poté získával praxi ošetřováním zraněných (a mnohdy spíš zmasakrovaných) gladiátorů. Byla to pro něj nepochybně skvělá škola. Zjistil přitom, že když přetne nerv, ochrnou nebožákovi patřičné svaly a v žilách skutečně neproudí vzduch, jak si lidé dlouho mysleli. Pouštění žilou, oblíbené až do 19. století, zavedl právě on. A prosazoval ho více než vehementně.

Prováděl i náročné operace, na které si lékaři netroufli po dalších šestnáct století – operoval oči i mozek. Tedy ne zcela úspěšně - jeho odvážný zákrok, při němž se snažil vysát šedý zákal dlouhou jehlou vsunutou do oka, vedl k permanentní slepotě.

S oblibou také pitval prasata a opice a moc se s tím nepáral – aby dokázel, že se moč tvoří v ledvinách, svázal živému zvířeti jeho vlastní močovod. Jinému nebohému tvorečkovi zas přerušil míchu, aby tím demonstroval následnou paralyzaci... 

Zavři oči brouku…

V době, kdy ještě neexistovala anestetika, je každá vteřina chirurgického zákroku zatraceně drahá. Za skutečně rychlý zákrok se vyplatilo výrazně si připlatit. A dostat se do rukou skotského chirurga Roberta Listona, jehož nejlepším kamarádem byl ostrý skalpel? Listonovým vrcholným číslem se stala amputace nohy, kterou byl schopen za plného vědomí pacienta provést pod 150 vteřin. Jen si představujte ten pištivě skřípavý zvuk pilky na kosti! Prsty na ruce se nepočítají, protože ty bral rovnou sekáčkem. „V určitých případech je rychlost operace klíčem k přežití pacienta.“ Byl řezník, ale zatraceně rychlý. A to se u operací bez anestezie počítá za plný počet bodů. Navíc řadu chirurgických nástrojů, které se dodnes používají, osobně vymyslel.

I bleskový chirurg Liston se ovšem občas utne. Podařila se mu i „operace s 300 % mortalitou“. To, že při řezání nohy může pacient zemřít, se tak nějak stávalo. Liston ale omylem uřízl dlaň i svému asistentovi, který následně vykrvácel a nešťastnou náhodou ještě bodl i neopatrného diváka, který později sešel na gangrénu! 

Akutní znamená naléhavý 

Dominique J. Larrey je považován za zakladatele akutní medicíny. Té skutečně nejakutnější. Kolem vybuchují šrapnely, duní kanonáda a frajer ve švihácké uniformně stojí v tratolišti krve a masa, které ještě před chvilkou tvořilo hrdý napoleonský pluk. Co s tím? Něco se ořeže, zbytek se zabalí do obvazů a někdo třeba přežije. Osobní rekord? Dvě stovky amputací za 24 hodin. „Takže sestři, podejte mi peán a skalpel…“

Až na to, že neexistovaly ani sestřičky, ani peány, skalpely, ambulance, operační stoly či lazarety. A markytánky byly pořád jen ušmudlané vojenské společnice.

TIP: Řezníci v bílém: Pět děsivých lékařských nástrojů nedávné historie

A pak přišel Larrey. Z několika vojáků udělal sanitáře, přišel s košatinkou na svážení raněných a postavil první stan, ve kterém byli ošetřování ranění bez ohledu na hodnost či postavení. Díky svému původu i vysoké hodnosti mohl tyto radikální změny prosazovat bez schvalování vedení. Proč? „Kdo je ošetřen ihned, má větší šanci na zotavení.“

Vojáci, a to včetně Napoleona, na něj nedali dopustit. A když jednou padl do ruského zajetí? Jako důstojníka Grande Armeé by jej čekala poprava, ale protože předtím – bez rozdílu uniformy – ošetřil synka carského generála, byl propuštěn zpět.

Nizozemští vědci a inženýři už 13 let vyvíjejí autonomní létající roboty miniaturních velikostí. Jejich vzorem je oblíbená laboratorní muška octomilka. Nový miniaturní robot DelFly Nimble je mouše zatím nejpodobnější, hlavně za letu, i když je stále o mnoho větší.

Robomoucha DelFly Nimble má rozpětí křídel 33 centimetry a váží 29 gramů. K letu jí slouží celkem 4 křídla z průhledné mylarové folie. Díky své konstrukci je robomoucha velice obratná. Za letu dosahuje rychlosti až 25 km/h a zvládne i akrobatické triky.

TIP: RoboFly: Nejmenší létající robot na světě má za sebou první let

Navzdory svému křehkému vzezření má robomoucha docela překvapivý výkon. Unese malý náklad, což mohou být například senzory nebo kamera. V budoucnu by podobný robohmyz mohl v některých případech nahradit tradiční multikoptéry. Oproti dronům s rotory je robohmyz lehčí, méně náročný na energii, a také bezpečnější, protože létá díky měkkým křídlům.

Víkendová chata, které Jim říká „Hobbit Hollow“, ale neměla být jen obyčejným fanouškovským rozmarem. Jakožto ekologicky smýšlející člověk se rozhodl, že postaví energeticky nenáročný pasivní stavbu. Navrhl proto zakřivenou konstrukci eliminující ztráty tepla prostřednictvím tzv. tepelných mostů. Použil trojitá okna a dům vybavil systémem pro rekuperaci tepla.

TIP: Inspirace pro každého: Hobití nora jako originální zahradní domek

Paradoxně největší oříšek představovaly kulaté dveře, které vzhledem ke svému tvaru, nebyly právě energeticky úsporné. Problém proto Jim vyřešil šalamounsky – použil dveře klasického obdélníkového tvaru, které ale zasadil do okrouhlého rámu. Střechu stavby pokrývá vrstva zeminy s trávníkem, jak se na pořádný hobití dům sluší a patří.

Život v oceánu je plný nebezpečí. Pokud má živočich k dispozici účinnou zbraň, je to pro něj rozhodně výhoda. Vědci nedávno zjistili, že drobní korýši zvaní stejnonožci v Jižním ledovém oceánu používají důmyslnou chemickou zbraň.

Zmínění stejnonožci jsou tak trochu únosci drobných plžů ze skupiny křídlonožců. Najdou je v oceánu a umístí si je na záda, takže je s sebou nosí jako nějaký batoh. Tenhle batoh je ale ve skutečnosti živou chemickou zbraní. Korýši si totiž vybírají plže, kteří produkují toxické látky.

TIP: Korýši ze širého oceánu používají k maskování nanotechnologii

Pro stejnonožce je to výhodné. Ryby a další dravci, kteří si stejnonožce obvykle dávají k snědku jako jednohubky, si pořádně rozmyslí, zda snědí stejnonožce s jedovatým plžem. Rychle se naučí, že takovým korýšům se mají ve svém vlastním zájmu vyhýbat. Pro samotné plže je to ale mnohem horší. Křídlonožci se na zádech korýšů nemohou živit a jejich únosci je tak obvykle utrápí hlady.

Jak ukazuje takzvaný Hossbachův protokol, Adolf Hitler 5. listopadu 1937 na tajné poradě v kruhu vysokých vojenských činitelů třetí říše odhalil své budoucí plány na postupné ovládnutí středoevropského prostoru. Mělo dojít k likvidaci Rakouska a Československa. Rakousko plánoval Hitler připojit k Německu anšlusem, kdežto v případě Československa se počítalo i s vojenskými akcemi. Nacistické špičky současně hledaly cesty, jak přemoci svého souseda „mírovou cestou“. A k tomu jim posloužil „sudetoněmecký problém“. 

Sjednocení Sudet

Po anšlusu Rakouska ve dnech 12. a 13. března 1938 se postavení Československa dramaticky zhoršilo. Nově vzniklá Velkoněmecká říše obepnula zemi ze tří stran. Anšlus povzbudil velkou část sudetských Němců k zesílení jejich tlaku na pražskou vládu, která situaci dlouho podceňovala. Konrad Henlein vyzval všechny československé Němce „k národní jednotě“ a ti jeho volání do značné míry vyslyšeli. Ještě v březnu 1938 se rozpustily německé občanské strany (křesťansko-sociální, živnostenská a agrární Svaz zemědělců) a následně splynuly se Sudetoněmeckou stranou. Přestože zdaleka ne všichni jejich funkcionáři a členové přešli k henleinovcům, hegemonie SdP mezi Němci byla neoddiskutovatelná. 

Jedinou politickou alternativou v Sudetech zůstala sociální demokracie, a komunisté. Avšak i u sociálních demokratů došlo ke změně kurzu. Dlouholetého pročeskoslovenského předsedu Ludwiga Czecha nahradil tvrdší kritik národnostní politiky státu Wenzel Jaksch. Na přelomu března a dubna 1938 pak opustili vládu všichni její němečtí ministři Franz Spina, Erwin Zajicek i Ludwig Czech. Jejich pozice byla beztak slabá a svými „počeštělými“ příjmeními se stávali terčem zlomyslných narážek: „Německý jak Czech, čistý jako Spina a odvážný jak Zajicek,“ říkávalo se tehdy.

„Osvoboď nás od Čechů“

Pražská vláda po rozpadu německého aktivistického tábora začala jednat přímo s SdP. Ale henleinovci místo hledání přijatelného kompromisu pouze zvyšovali své národnostní a autonomní požadavky. Za touto neústupností stál především Hitler, který na poradě s Henleinem a K. H. Frankem v Berlíně 28. března 1938 vedení SdP vzkázal, aby československé vládě kladlo nepřijatelné podmínky. K říšskému kancléři se již otevřeněji hlásili také obyčejní sudetští Němci a jejich oblíbený slogan: „Lieber Führer mach uns frei, von der Tschechoslowakei!“ zněl na masových manifestacích stále častěji.

Proti republice se však SdP zatím otevřeně postavit neodvažovala, a to ani na sjezdu strany ve dnech 23.–24. dubna 1938 v Karlových Varech. Henlein na něm formuloval politický program známý jako „osm karlovarských požadavků“. Patřilo k nim zrovnoprávnění sudetských Němců s Čechy, uznání německé menšiny za právnickou osobu, stanovení vlastní německé samosprávy, odstranění „starých křivd“ nebo dodržování principu německých státních zaměstnanců na německých územích. Nejradikálnější však byl Henleinův osmý bod obsahující právo „přiznávat se k německému světonázoru“, tedy k nacismu. 

SdP vítězí

Pražská vláda kontrovala několika vlastními plány, od návrhu národnostního statutu posilujícím samosprávu v pohraničí až po přiznání široké autonomie sudetským Němcům. Henlein je postupně všechny odmítl a jeho věrní současně v pohraničí vyprovokovávali nepokoje.

Polínko pod přetopený sudetoněmecký kotel přidala částečná mobilizace československé branné moci vyhlášená 20. května 1938, která byla oficiálně reakcí na přesuny německých vojsk v okolí hranice. Mnozí v ní ovšem viděli souvislost s komunálními volbami probíhajícími mezi 22. květnem a 12. červnem 1938. V nich henleinovci triumfovali na celé čáře, když SdP získala v pohraničí kolem 90 % německých hlasů.

Horké pozdní léto

Československá krize a rostoucí napětí mezi Prahou a Berlínem znepokojovalo především Velkou Británii, která si nepřála hrozící válečný konflikt. Proto 20. července 1938 navrhla britská vláda prezidentu Benešovi, aby přijal nezávislého zprostředkovatele pro jednání vlády a SdP. Touto rolí byl pověřen lord Walter Runciman, který 3. srpna přiletěl do Prahy a pak se vydal na cestu pohraničím. V polovině září předložil Runciman veřejnosti závěrečnou zprávu, ve které zkritizoval československou národnostní politiku a vyslovil se pro odstoupení Sudet říši.

Mezitím na tlak henleinovců a hrozby Berlína odpověděla vláda Milana Hodži 7. září 1938 dalekosáhlým ústupkem v podobě „čtvrtého plánu“, který fakticky vycházel vstříc karlovarskému programu. To henleinovci neočekávali, odmítnutí by znamenalo popření původního stanoviska a přiznání, že SdP od začátku nehrála fér. Pomohl Hitler, jehož 10. září znovu navštívil Henlein, a Vůdce pak na sjezdu NSDAP v Norimberku 12. září 1938 zaútočil přímo na Československo a nejen sudetští Němci si mohliv přímém rozhlasovém přenosu poslechnout tato jeho slova:

„Mluvím o Československu! Poměry v tomto státě jsou, jak je všeobecně známo, nesnesitelné (...) Když nesmí tři a půl milionů skoro osmdesátimilionového národa zpívat píseň, která se jim líbí, jen proto, že se to nelíbí Čechům, nebo když jsou do krve zbiti jen proto, že nosí punčochy, které se Čechům nelíbí – to může být snad úctyhodným zástupcům našich demokracií lhostejné, nebo možná dokonce sympatické. Já však mohu říct zástupcům těchto demokracií jen, že nám to není lhostejné, a že když tyto mučené bytosti nemohou samy najít právo a pomoc, dostane se jim obojího od nás.“

Sudety Říši

Bezprostředně po Hitlerově projevu vypukly v českém pohraničí nepokoje spojené s provokacemi a násilím. Na některých místech přerostly v pokus o puč. Vláda zareagovala vyhlášením stanného práva v nejvíce postižených pohraničních okresech. Toho využil Henlein a 14. září 1938 vydal prohlášení, že už nemá o čem jednat – Sudety za této situace musí patřit Německu. Doba vyjednávání definitivně skončila a za protistátní činnost vláda 16. září rozpustila SdP a vydala na Henleina a K. H. Franka zatykač, proto oba spolu s dalšími vedoucími představiteli strany utekli do Německa. 

TIP: Prostě Henlein! Kdo byl muž, který osudově zasáhl do života sudetských Němců?

Na německé straně československých hranic se začaly formovat bojůvky známé jako Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsches Freikorps), do něhož vstoupilo údajně kolem 40 000 mužů, aby prováděli záškodnické akce v Sudetech. Proti nim stály oddíly Stráže obrany státu (SOS) a po vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září také československé vojsko. Z více než milionu mobilizovaných mělo být kolem 20 % sudetských Němců, ale více než třetina mobilizaci odmítla, jiní po mobilizaci dezertovali.

Válka v pohraničí

Dění v Sudetech se podobalo občanské válce. Češi hlásili ministerstvu vnitra: „V noci na 25. 9. byla v Bruntále pistolemi a granáty ostřelována strážní hlídka a vojenský oddíl, armáda odpověděla těžkými kulomety a děly. V Zeleném Dole obsadil oddíl freikorpsu odstavenou zbrojovku, když dva českoslovenští policisté chtěli zkontrolovat situaci, byl jeden z nich těžce postřelen. U Chvalkovic ordneři samopaly napadli některé oddíly znojemského praporu SOS…“.

TIP: Historie jednoho pojmu: Odkud se vzalo slovo Sudety?

A podle zprávy styčného důstojníka wehrmachtu pro kontakt s freikorpsem bylo při 164 diverzních akcích na československém území zabito 54 bojovníků freikorpsu a 110 Čechů. Do říše mělo být uneseno 2029 Čechů, kdežto podle soupisu ministerstva vnitra bylo zajato a do říše odvlečeno 969 příslušníků SOS. 

Ne všichni sudetští Němci však viděli v Hitlerovi spásu. Sudetoněmečtí antifašisté se častokrát stali prvními oběťmi pronacistických ozbrojenců. Nejaktivnější odpůrci nacistů založili Republikánskou obranu (Republikanische Wehr), která byla včleněna do oddílů Stráže obrany státu bránící předsunutá postavení v blízkosti státních hranic.

Mnichovská konference

O osudu Sudet se nakonec rozhodlo na mezinárodní úrovni. Po řadě diplomatických kroků se sjeli představitelé čtyř evropských velmocí, Velké Británie, Francie, Itálie a Německa, do Mnichova, a sudetskou krizi tam vyřešili dohodou podepsanou 30. září 1938. Ta přikázala Československu odstoupení rozsáhlých pohraničních oblastí českých zemí Německé říši (celkem se jednalo o 28 943 km2 a přes 3,5 milionu obyvatel), tak jak si to přál Hitler, Henlein a spolu s nimi už i velká většina sudetských Němců. Jejich volání Heim ins Reich! (Domů do Říše!) bylo vyslyšeno.