Podle údajů Světové zdravotnické organizace trpí ve světě depresemi přibližně 300 milionů lidí. Někdy jde o tak závažné stavy, které ohrožují zdraví a život pacientů. Přitom se stává, že na takové deprese už ani nezabírají klasické léky. Takových pacientů je prý až kolem 30 procent.

Jedním z možných řešení by se mohly stát psychedelické látky. Odborníci si už dříve všimli, že přírodní i syntetické halucinogeny překvapivě pomáhají v léčbě závislostí, a také těžkých psychických poruch, jako jsou třeba posttraumatické stavy anebo právě deprese.

TIP: Překvapení z Amazonie: Halucinogen ayahuasca stimuluje růst neuronů

Tým brazilských vědců nedávno uskutečnil první klinický výzkum působení ayahuascy, psychedelické směsi z Amazonie, která obsahuje především silný halucinogen DMT (dimethyltryptamin) a harmalové alkaloidy ze skupiny beta-karbalinů, které regulují psychedelický účinek ayahuascy. Výsledky jejich výzkumu na lidských pacientech potvrzují, že ayahuasca skutečně pomáhá s léčbou jinak prakticky neléčitelných těžkých depresí.

Na oběžné dráze Země je v každém okamžiku kolem 7 600 tun lidmi vyrobeného odpadu. Na první pohled to není mnoho, ale kosmický odpad se pohybuje ohromnou rychlostí, stejně jako kosmické lodi a satelity, které se mohou s odpadem na oběžné dráze srazit. Taková srážka přitom může mít fatální důsledky. Vládní agentury i soukromé společnosti proto vyvíjejí technologie, s nimiž by bylo možné odpad z oběžné dráhy uklízet.

Britské konsorcium výzkumných institucí a soukromých společností pod vedením Univerzity v Surrey nedávno poprvé otestovat svého vesmírného uklízeče přímo na oběžné dráze. Jmenuje se RemoveDEBRIS a jeho stavbu i provoz zajišťuje společnost Surrey Satellite Technology, kterou spolufinancuje Evropská komise.

Loved vesmírmých odpadků

Zhruba stokilový demonstrační prototyp má za úkol ve čtyřech experimentech lovit kosmický odpad a odstraňovat ho z oběžné dráhy. Prvním testem po vypuštění satelitu RemoveDEBRIS z Mezinárodní vesmírné stanice byl Net Experiment, který spočíval v ulovení simulovaného vesmírného odpadu sítí.

TIP: Na lovu odpadu: Airbus vyvíjí vesmírnou harpunu na smetí z oběžné dráhy

RemoveDEBRIS nejprve zaměřil odpad svými kamerami cvičný cíl a poté ho úspěšně polapil do vystřelené sítě. V příštích měsících RemoveDEBRIS otestuje vizuální navigační systém s LIDARem, harpunu pro lov většího odpadu a brzdnou plachtu, která zajistí uklizení uloveného odpadu sestupem do atmosféry.

Právě ve Východních Čechách nejčastěji vznikaly party lidových muzikantů. Doma jim pšenka nekvetla, vydali se proto do světa. Do té doby obvyklé vybavení – housle a harmoniku doplnili o tzv. lidovou harfu. Od klasické královny hudebních nástrojů se lišila. Byla menší a snadněji se na ni hrálo. Konzervatoří pro zájemce byla ulice, městské dvorky a různé hospody.

Staré pověsti harfenické

Pro jednoho ze salonních harfeníků (nehrál totiž na ulicích, ale byl zván do měšťanských salonů) ledacos složil i Wolfgang Amadeus Mozart. Přesto tento muž jménem Copánek, ve své době opravdový světák, skončil ostatně jako jeho skladatel v bídě.

Ctitelem tohoto druhu hudby byl i Richard Wagner. Jednou si prý zahrál s partou harfeníků a ještě ke všemu skladbu od konkurence - Beethovenův septet. Mezi urozené ctitele „malých harf“ patřil i básník Goethe či hrabě Harrach. Z hlediska sociologického zajímaly tyto muzikální party i T. G. Masaryka. 

Když dva dělají totéž...

Harfeníci byli žádaní. Měli vlastní kapely i své šéfy. Ti nemuseli ani hrát, ještě důležitější bylo naplánoval trasu a jednat s úředními osobami i s majiteli hostinců a jiných k produkci vhodných míst. Vybrané peníze se dělily fifty-fifty. Půlka připadla impresáriovi a zbytek se rozdělil všem ostatním.

Dobové zprávy o zbohatlých harfenících, kteří si po návratu z cest postavili dům, se tak týkají většinou manažerů potulné party. K nim ještě blíže. Někteří z nich byli dnešními slovy „genderově korektní“. Obzvlášť pokud s nimi cestovala manželka. Jiní považovali harfenice za členky vlastního harému. Jisté je, že v orchestru bývaly celé rodiny i s dětmi školního věku. Někteří šéfové dbali na jakous takous občasnou výuku trivia – tedy čtení, psaní a počítání. Žádné velké úlevy však děti neměly. Dospělí s nimi jednali drsně, dnes bychom to občas klasifikovali i jako pedofilii. Ovšem v oněch časech se vdávala děvčata velmi, velmi mladá. 

Za kopečky a ještě dál

Některé skupiny působily v okruhu pár desítek kilometrů od místa bydliště. Jiné směřovaly do c.k. měst zaslíbených - do Prahy, Vídně nebo do ne až tak vzdáleného zahraničí. Za dobré štace se považovaly Drážďany a Berlín. Mnozí se ovšem pustili za hranice všedních dnů i tehdejší představivosti. Zemí zaslíbenou bylo Rusko. Harfenická elita hrála carovi v Petrohradě, sklízela ovace v Moskvě, brnkala s úspěchem i na Sibiři. Nadšené publikum nalezli v Gruzii, Arménii, na Krymu či v Palestině. Někteří odešli i do Ameriky, tam se ale příliš neprosadili. Úspěšní byli v Kahiře, v dnešním Istanbulu a v Persii. Vystupovali coby „bémáci“. Ve světě je ovšem i vzdělanci považovali za Rakušany. Obrozenecké duše to nijak netrápilo. Obvykle nebylo o co stát, tím méně národ propagovat. Namátkou cestovatel Vráz popsal své pocity studu a znechucení, když slyšel v Číně hrát české harfeníky Kde domov můj. Byli otrhaní a podnapilí.  

Obchod s „harfenickým masem“

JuDr. Bohuslav Gebauer, soudce v Novém Bydžově a autor knihy Východočeské otrokářství vydané roku 1906 poukázal na dvojí kruté vykořisťování dětí. Budoucího harfeníka pronajmou rodiče podnikatelům v oboru. Plat za onen nájem jde jen dospělým. Ani vedlejší příjmy pronajímatel dětem nenechá. V lepším případě se s nimi o ně dělí. Jde o sumy získané krádežemi a prostitucí. Obvyklá parta čítá kolem 20 členů. Nejvhodnější prý bylo kočovat se sudým počtem harfeníčků, kdy polovinu tvoří jedno a polovinu druhé pohlaví. Nejvýhodněji totiž, z hlediska utržených financí, „prodávala“ kombinace hoch a dívka. 

Gebauerova knížka přináší řadu “otřesných případů z bezbožného života tohoto“. Dnes bychom mluvili o kazuistikách z praxe. Jejich obsah jsem podrobil analýze diskursu. Jde o moderní metodu zaznamenávající a shrnující – zjednodušeně - obsah „toho podstatného, o čem je v mluveném či psaném řeč“. Co čteme o dívkách zaměstnaných v tlupě? Záznam je sice lakonický, leč obraz ze střípků různých osudů přesvědčivý.

Jedna vypověděla, že když spaly, cpal jim jejich opilý šéf do úst koňské výkaly a tloukl je a když utekly, nechal je hledat četnictvem. V dopise rodičům si stěžovala, že místo jídla dostává bití, zvlášť, když přinese málo peněz. Jenže domů se z Omsku vrátit nemůže, nemá na to prostředky a tak slouží u jedné paní v domácnosti. Když ji zaměstnavatelka za přečin praštila lahví do oka, až oteklo, vyžebrala alespoň v tomto stavu 100 rublů denně.

Jenže i to se zdálo šéfovi bandy málo. A tak se chytla podůstojníka od maríny, pak druhého, ale nakonec ji námořníci vyhodili a naverbovala ji jakási Violetta, jež měla v Pekingu nevěstinec. Konzul jí odebral pas a poslal ji domů postrkem. Po vlacích, kde hrála, se vozila zadarmo, zvlášť když se jako bonus prostituovala kondukterům. Lékařské ohledání této dívenky neudiví: je syfiliticky nakažena, konstatoval doktor. V Čechách ji tak nečekalo mnoho lepšího. Obdobné historky se v různých variantách obměňují. Osudy chlapců se příliš neliší.

Ten, kdo uměl porozumět již tehdy neviditelné ruce trhu a uměl se otáčet bez skrupulí,  mohl dopadnout zcela jinak. Namátkou citace z dobového tisku: „Harfenistářství již zanechal. Dnes žije v Nechanicích jako značně zámožný občan. Má hostinec a je členem obecního zastupitelstva...“

Úřady bdí a války likvidují 

Je psáno, že roku 1896 generál Trepov, nový šéf moskevské policie z města harfeníky vyhnal. Z pozdějšího dobového domácího pramene zjišťujeme, že “velikou práci na potlačení hudebnictví potulného vykonaly okresní soudy s presidiem krajského soudu v Hradci Králové, jež zvláštním cirkulářem dovolává se součinnosti nejširší veřejnosti. C.k. místodržitelský rada Steinfeld např. varuje před kapelníkem Bohumilem Marečkem, známým pořádáním produkcí ve městech sibiřských a východoasijských. On i jeho manželka žádají na ženských členech své kapely, aby hostům restaurace, kde se právě produkce konají, dávaly naději na pohlavní obcování, aby je tím k vyšší útratě svedly. Kromě toho jest Mareček oddán pití a nakládá zle se svými podřízenými. Vzhledem k tomu ohrožují se tělesně i mravně nezletilé dívky jím najaté...“ 

Varující hlasy vzdělanců ani jejich poukazy na mravní bídu ba přímo prohnilost harfenických rodů příliš nepomáhaly. Tvrdou ránu tomuto způsobu obživy zasadila až válka rusko-japonská. Do té doby i za náznak umění vděčné Rusko v důsledku bojů přestalo být zemí zaslíbenou a k potulování tolerantní. Ještě daleko razantněji zapůsobila 1. světová válka. Když po 28. říjnu 1918 československé úřady aktivity „žebrochtivců“ zakázaly docela, měly poměrně snadnou práci. Nejen z Východních Čech tato profese navždy zmizela.  

Země je zatím jediným známým místem ve vesmíru, které prokazatelně hostí život. Již zhruba čtyři miliardy let ji obývají množící se organismy, jež částečně přetvářejí její povrch i atmosféru. Zdejší život se přitom mohl vyvinout až do lidské formy jen díky zcela nepravděpodobné kombinaci okolností: na naší malé kamenné planetě panuje dlouhou dobu správné rozmezí povrchových teplot, existuje zde desková tektonika, koloběh prvků, ochranný plynný i magnetický obal a navíc Země krouží v ideální vzdálenosti od Slunce. 

Dnes víme poměrně přesně, jak vývoj pozemského života probíhal a které základní změny ve složení atmosféry nebo v pohybech a orientaci samotné planety jej nejvíc ovlivňovaly. Opačnou otázku – kam se bude osud života na Zemi ubírat ve vzdálené budoucnosti a dokdy zůstane naše planeta obyvatelná – si lidé pokládali již dávno. Nicméně teprve v posledních desetiletích máme díky rozvoji astronomie, planetologie, geologie i výpočetní technologie k dispozici velmi přesné modely, které nám pomohou najít odpověď. 

Co se tedy bude dít s naší planetou a životem na jejím povrchu v příštích tisících, milionech a miliardách let? Ačkoliv se popisované změny a události nebudou týkat nikoho z nás ani našich přímých potomků, jde přesto o poměrně děsivou prognózu. Máme totiž jedinou jistotu: Země skončí tak, jak vznikla – jako pustá a pro život zcela nevhodná kamenná planeta. A navíc v tomto ohledu nebude pravděpodobně zdaleka první ani poslední…

Další doba ledová

V současnosti každým rokem padají dlouhodobé teplotní rekordy a žijeme ve stálém stínu hrozby globálního oteplování. Může se nám to tudíž zdát neuvěřitelné, přesto prakticky jistě víme, že za několik tisíciletí až desítek tisíc let se vrátí doba ledová. Období prudkého ochlazení a opětovného nástupu masivních ledovců by navíc mohlo být silnější než v poslední ledové éře, jež vrcholila přibližně před 22 tisíci let. 

Tehdy se pevninský ledovec přiblížil až ke Krkonoším a pokryl asi třetinu kontinentálního povrchu planety. Teploty klesly hluboko pod nulu a dobře se dařilo pleistocenní megafauně – mamutům, srstnatým nosorožcům nebo třeba jeskynním medvědům. Dnes se nám zdá nepravděpodobné, že by se tato drsná doba našich dávných předků měla vrátit. Většina modelů vývoje globálního klimatu ji však předpovídá s vysokou mírou jistoty. 

Období velmi nízkých teplot, kdy se střídají doby ledové (glaciály) s dobami meziledovými (interglaciály), trvá již 2,6 milionu let. Vyspělá lidská civilizace se vyvinula v krátkém mezidobí interglaciálu za několik posledních tisíciletí. Ačkoliv se tedy mnozí „zastánci“ globálního oteplování obávají nárůstu teplot v průběhu tohoto a příštích století, z geologického hlediska půjde jen o velmi krátkou epizodu – podstatný bude vývoj za desítky a stovky tisíciletí. Ochlazování naší planety přitom zřejmě způsobují tři klíčové faktory: pokles množství oxidu uhličitého (CO₂) v atmosféře, nárůst pevninské hmoty na severní polokouli a změny v charakteru cirkulace oceánské vody. Svoji roli ovšem sehrávají také pohyby a pozice Země při oběhu kolem Slunce. 

Podle některých vědeckých hypotéz by měl další glaciál trvat až 80 tisíc let a na jeho počátku se globální teplota prudce sníží o 10 °C. To by mělo stačit k ohromnému zalednění, jež promění celou severní polokouli v království ledovců. Zůstává otázkou, zda lidská civilizace přečká související úbytek vhodného životního prostoru a zemědělské produkce.

Návrat superkontinentu

Již několikrát v dějinách naší planety se všechny kontinenty (či jejich většina) spojily a vytvořily tzv. superkontinent. Nejznámější příklad představuje Pangea, rozsáhlý komplex pevnin, který vznikl v mladších prvohorách a postupně se „rozlámal“ na menší celky v éře dinosaurů. Zhruba za 252 milionů let se pak podle vyspělých počítačových modelů kontinenty opět spojí v jakéhosi nástupce Pangey, jenž dostal pracovní název Pangea Ultima. 

Ať už bude zmíněný svět vypadat jakkoliv, rozhodně zaznamená převratné změny. V té době již zřejmě nebudou existovat žádní lidé, případně se od nás budou výrazně lišit. Rostliny a živočichové budou nadále prosperovat, což však přestane platit o několik desítek či stovek milionů let později. Další výrazný úbytek CO₂ v atmosféře nejspíš způsobí velké vymírání rostlinných druhů, jež na zmíněném plynu do značné míry závisejí. Narušení potravních řetězců pak pravděpodobně povede k vlně hromadných vymírání a život začne metamorfovat. Silně poklesne druhová rozmanitost živočichů i rostlin – a to bude teprve začátek…

Konec zvířat

Ve stejné době již průměrná teplota na Zemi přesáhne 40 °C a dále poroste. Přežijí jen vysoce odolné druhy, které si poradí s žárem a nedostatkem životodárné tekutiny i některých plynů. Dobře se zřejmě bude dařit výhradně organismům žijícím ve vodě a pod zemí; na povrchu zůstane pouze velmi jednoduchý život. Situace začne připomínat svět před miliardami let, kdy naši planetu obývaly jen mořské mikroorganismy v prekambrických praoceánech. 

S absencí rostlin zmizí i měkká půda – větrná eroze ji zničí a odfoukne, takže nakonec zůstanou pouze odhalená skaliska, stejně jako na Marsu. Země se však bude podobat spíš žhavé Venuši – s vysokými teplotami a silně zářícím Sluncem, jež spálí vše pod sebou. Živočichové, kteří se dokážou ukrýt před slunečními paprsky a nepříznivými atmosférickými vlivy, zvládnou ještě dlouho existovat i na povrchu. Většina ale pravděpodobně osídlí území okolo pólů, protože na rovníku budou panovat nejhorší podmínky. 

Jakmile jednou teplota překročí zhruba 45 °C, začne další velká vlna vymírání. Při uvedené hodnotě již přestávají pracovat organely zvané mitochondrie, které eukaryotickým buňkám dodávají energii. Při 50 °C nejspíš definitivně vyhynou živočichové na souši. Jakmile pak teplota dosáhne 60 °C, převezmou vládu žalostné zbytky kdysi rozvinutého života – řasy, houby a bakterie. Svět se vrátí do stavu, jenž panoval asi před miliardou let, kdy ještě neexistovaly rostliny ani živočichové.

Vypařené oceány

Za miliardu let dosáhne průměrná teplota na Zemi asi 70 °C a Slunce bude zhruba o 10 % jasnější než dnes. V tu dobu se zcela změní koloběh uhlíku i dalších látek a do chladného vakua kosmu se začnou odpařovat oceány. Ohromné oblasti mořského dna se promění v souš a světu budou dominovat sopky. Celá geografická podoba Země se transformuje s tím, jak bude ubývat sloupec vody – nejdřív jen o desítky a nakonec o celé tisíce metrů. 

Vládnout budou řetězce bakterií pokrytých slizovou ochrannou vrstvou a opět započne doba tzv. stromatolitů, tedy houbovitých útvarů, vytvářených bakteriemi a sinicemi. Život přejde do podoby ze svých nejstarších počátků. Naše planeta se začne podobat Marsu svou barvou, nikoliv však podmínkami: prostředí na celém povrchu bude připomínat dnešní kalifornské Údolí smrti – všude jen vyprahlá poušť, sopky, vřídla horkých pramenů a rozsáhlé solné pláně. 

Za 2,5 miliardy let vzroste jasnost Slunce asi o 40 %, což možná spustí pádivý skleníkový efekt prudkým odpařením zbytků oceánských vod. Pokud k němu opravdu dojde, může to znamenat konec jakékoliv formy pozemského života. Pravděpodobnější je však pomalejší vlhký skleníkový efekt, který nejodolnějším organismům zajistí několik set milionů let existence navíc. Voda přesto i nadále v nějaké formě přetrvá – jako podzemní či zastíněná v jeskyních a vulkanických pramenech. 

Teprve při 374 °C už H₂O nemůže existovat, a to při žádném tlaku. Právě takové horko by mohlo na Zemi zavládnout asi za 3,5 miliardy let. V případě již zmíněného pádivého skleníkového efektu by ovšem teplota atmosféry mohla dosáhnout až 1 000 °C a výrazně by tak překonala i Venuši s průměrnými 460 °C. V takových podmínkách by nepřežil žádný organismus – i ti nejodolnější extrémofilové totiž snesou jen asi 122 °C.

Smrtící hvězda

Země následně nejspíš zůstane planetou bez života ještě další tři nebo čtyři miliardy let, načež i ji čeká smrt v náruči Slunce. V té době budou zdejší teploty dosahovat několika stovek stupňů Celsia a při pohledu z vesmíru se bude narůžovělá skalnatá planeta s drtivou atmosférou o vysokém tlaku jevit jako naprosto sterilní. O dávno zaniklém životě budou svědčit jen zkameněliny pod jejím povrchem. 

Zhruba za sedm miliard let se naše hvězda pomalu dostane do poslední fáze existence, přičemž se během svého předchozího vývoje 2,5× zjasní. Vodík v jejím nitru se zcela přemění na helium, heliové jádro bude stále více žhnout a vytlačovat povrchovou plynnou slupku do prostoru. Povrch se tím ochladí a bude pořád červenější. Průměr Slunce poroste, stejně jako jeho jasnost: hvězda bude až 1 000× jasnější, výrazně se „nafoukne“ – a zrodí se červený obr. Pokud by nějaký pozemšťan mohl v té době Slunce pozorovat, viděl by místo dnešního disku s úhlovým průměrem 0,5° giganta vyplňujícího celou oblohu. 

Hory a údolí se při teplotách kolem 2 000 °C dokonale roztaví a Země se změní v naprosto hladkou kouli. Osud naší planety se zpečetí, jakmile Slunce vstoupí do tzv. stadia AGB neboli Asymptotic Giant Branch – tedy „větve asymptotických obrů“. Naše hvězda se stane velmi nestabilní, bude prudce tepelně pulzovat a její velikost i energie dosáhnou nepředstavitelných hodnot. 

Labutí píseň planet

S rostoucím průměrem Slunce se začnou vnitřní planety našeho solárního systému vypařovat: nejprve Merkur, pak Venuše a poté i Země. Někteří astronomové se domnívají, že naše planeta úplnému zániku těsně unikne, přesto však skončí jako „ohořelý škvarek“. Podle většiny odhadů se však Země nakonec v hlubinách hvězdy roztaví též.

Pomalý orbitální rozpad a expanze Slunce během jednoho z tepelných pulzů přitáhnou naši planetu do sluneční atmosféry. Rychlostí přes 20 km/s proletí Země horkým plynem a ohromný nadzvukový ráz ji ještě víc rozžhaví. Brzdné síly sluneční atmosféry ji zpomalí a navedou ji po pomyslné spirále do pekelného nitra hvězdy, kde se při teplotách nad 100 000 °C vypaří. Tehdy také zaniknou veškeré chemické vazby a informace o jejím minulém stavu i o životě, který nosila. 

Slunce se nakonec promění v bílého trpaslíka – malou a velmi hmotnou hvězdu, jež bude další miliardy let svítit studenou stříbrnou září. Nebude však v tomto ohledu ani zdaleka osamocené: jen Mléčná dráha obsahuje miliony bílých trpaslíků. Kolik světů podobných podobných našemu už tak možná zaniklo? 

Lidstvo stárne a se stárnutím se pojí spousta nepříjemných zdravotních následků. Jedním z nejvážnějších je rozvoj stařecké demence a pokles duševních schopností. Američtí vědci teď přišli s novým způsobem boje proti stařecké demenci. Útočí proti zombie buňkám v mozku.

Zombie buňky, známé též jako senescentní buňky, jsou takové buňky, které se přestaly dělit, ale přesto neumírají. Během stárnutí se zombie buňky v těle postupně hromadí. Nový výzkum přitom ukázal, že odstranění zombie buněk z mozku utlumí řadu projevů neurodegenerativních nemocí.

TIP: Stoprocentně přesný: Nový krevní test na Alzheimera se neplete

Vědci experimentovali na zestárlých myších, kterým dvěma různými způsoby, editací DNA nebo novým léčivem, odstranili zombie buňky z mozku. Myším se pak navrátila schopnost ukládání vzpomínek a z jejich mozků rovněž zmizely záněty. Zatím není jasné, jak zombie buňky v mozku škodí. Za pár let bychom ale už mohli mít k dispozici nové typy léčby, které se zaměří právě na tyto nežádoucí buňky.

Financování mírových misí je založeno na kolektivních příspěvcích členských států organizace. Všichni členové OSN jsou povinni platit svůj díl pro potřeby mírových misí v souladu s ustanoveními Článku 17 Charty OSN. Je dohodnut vzorec pro placení, v rámci něhož jsou státy rozděleny na základě jejich ekonomické síly do jednotlivých tříd. Po pěti stálých členech RB se navíc vyžaduje placení největšího dílu, neboť jsou přímo zodpovědné za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Předchozí část: Modré přilby v akci: Jak fungují mírové mise OSN? (1)

Skutečnost je ale poněkud jiná a v první pětce platících se nachází kromě USA (1.), Číny (2.) a Francie (5.) také Japonsko a Německo. Zbývající dva stálí členové Velká Británie (6.) a Rusko (7.) tak uzavírají top desítku spolu s Itálií, Kanadou a Austrálií. Kromě finančních příspěvků pro mírové operace ale řada zemí přispívá také potravinami, různým materiálem a surovinami. Každá mírová mise má svůj vlastní rozpočet, který zahrnuje operační náklady jako transporty a logistiku, náklady na platy zaměstnanců atd. 

Podivní hasiči

Generální tajemník OSN obvykle určí vedoucího mise (většinou zvláštní zástupce), který je zodpovědný za politické a diplomatické aktivity mise a za dohled nad vztahy znepřátelených stran. Většinou jde o staršího člena sekretariátu. Vedoucí mise se hlásí generálnímu tajemníkovi pro mírové operace na velitelství OSN. Generální tajemník také určí velitele sil mírových operací, který je zodpovědný za vojenský personál.

V praxi jde často o důstojníka ze země, která přispěla největším počtem vojáků. Určí se také policejní komisař a vedoucí civilního personálu. Vedoucí mise spolu s ostatními složkami mise plánuje politické, vojenské, operační, logistické a podpůrné aspekty mírové operace. Nasazení do operace se snaží v OSN zvládnout co nejrychleji, ale v úvahu se berou bezpečnostní a politické podmínky v terénu. Nasadit mírové síly OSN do akce trvá několik týdnů až měsíců, obvyklým cílem je 60–90 dní. Slovy bývalého generálního tajemníka OSN Kofiho Annana: „OSN je jediná hasičská jednotka na světě, která musí počkat na vypuknutí požáru, aby mohla dostat hasičské auto.“ 

Modré přilby 

OSN očekává, že veškerý personál mírových sil bude dodržovat nejvyšší standardy chování a jednání, bude disciplinovaný a profesionální. K zabezpečení těchto znalostí, zkušeností a přístupu potřebného ke zvládnutí náročných situací je nutný speciální výcvik. Personál mírových sil by měl respektovat místní zákony, zvyky a tradice, jednat s obyvateli hostitelské země s respektem, nestranně a taktně. Bohužel, v některých misích se vyskytly případy, kdy se personál provinil vydíráním, krádežemi, vraždami či sexuálním zneužíváním.

Navzdory ustanovení Článku 47 Charty OSN o vytvoření Vojenského štábního výboru (měl radit a pomáhat RB ve vojenských otázkách) nemá organizace vlastní vojenské síly. Generální tajemník OSN tak musí získat příslib od členských států na zaslání vojáků pro novou mírovou misi. Poskytnutí vojáků je ze strany členských států dobrovolné a jednání jsou poměrně zdlouhavá, což v konečném důsledku nepřispívá k urychlení vyslání mise.

V minulosti byli často ze strany členských států posíláni dobrovolníci, někdy z civilního sektoru, či záložníci. V současnosti posílají vlády své vojáky na mise i kvůli jejich zaměstnanosti, rozšířenému výcviku, zkušenostem a podobně. Každý peacekeeper nosí uniformu své země. Indikátorem jeho členství v mírové misi OSN jsou modrá přilba, baret, turban nebo odznak. V současnosti jsou největšími přispěvateli vojenského personálu na mírové misi OSN země z Afriky a Asie jako Etiopie, Indie, Pákistán, Bangladéš či Rwanda. 

Důležité zásobování 

Mírové mise OSN stojí na třech základních pilířích – souhlasu zainteresovaných stran s otevřením mise, nestrannosti a nepoužití síly, s výjimkou sebeobrany a ochrany mandátu. Obvykle se na začátku mírové mise posílá základní tým, který založí velitelství mise, přičemž se postupně budují všechny složky vyžadované mandátem mise.

Když dorazí kontingent dobrovolníků, musí si zajistit základní potřeby – příděly, vodu, palivo a podobně na prvních 30 až 90 dní. Do té doby zajistí OSN všechny zmíněné základní potřeby prostřednictvím komerčních kontraktů na zbývající dobu služby v kontingentu. 

Dokončení ve čtvrtek 27. září

Během „mobilizačního“ víkendu, až do neděle 23. září 2018, máte možnost získat publikaci od vydavatele za mimořádně výhodných podmínek.

Do vzrušené doby mezi vojáky a civilisty se přenesete díky desítkám přiložených historických artefaktů. Najdete mezi nimi např. českou a německou verzi vyhlášky o stanném právu, průkazku člena SdP, německé armádní mapy Olomouce a Bratislavy, vojenskou knížku nebo technické plány stíhacího letounu Avia B-534. Detailní mapy vás provedou složitou národnostní situací první republiky. Realitu bojů s nacistickými záškodníky dokumentují autentická hlášení či příkazy velitelům. Unikátní stavební plány pevnostního objektu jsou důkazem důmyslnosti čs. obrany. Zahraniční pohled ilustrují americké a britské časopisy i nacistická propaganda. Burcující, optimistické texty novin ve dnech mobilizace ukazují odhodlanost a vlastenectví obránců republiky.

Tvář generála Syrového, „legionářského Žižky“, na obálce amerického zpravodajského týdeníku LIFE pod titulkem „Velitel české armády“ (skutečně „české“, nikoliv „československé“, ačkoliv materiály uvnitř vydání ukazují na hluboký vhled cizích žurnalistů do situace v ČSR). Magazín LIFE  vyslal do Československa svoje fotoreportéry, aby koncem května 1938 publikoval rozsáhlý materiál o sudetské krizi. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Jmenovací dekret ministerského předsedy Jana Syrového z 22. září 1938 a ústavní slib členů vlády Jana Syrového z 23. září 1938 patří mezi 42 vložených příloh v knize Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Obranná sestava a plány čs. armády. 1. armáda „Havlíček“ pod velením arm. gen. Sergeje Vojcechovského, 2. armáda „Jirásek“ pod velením arm. gen. Vojtěcha Luži, 3. armáda „Štefánik“ pod velením arm. gen. Josefa Votruby, 4. armáda „Neruda“ pod velením arm. gen. Lva Prchaly. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Technický výkres lehkého pevnostního objektu vzor 37, konkrétně typu A-180, patří mezi desítky vložených příloh v knize Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Desatero pro velitele objektu lehkého opevnění byl souhrn základních pokynů, které měly zajistit obranyschopnost a udržení hlavního obranného postavení při nepřátelském útoku. Bojový úkol pro osádku pevnostního objektu byl souhrnem rozkazů, které měla osádka splnit před bojem a poté i v průběhu střetnutí s nepřítelem. Konkrétně tyto dokumenty byly vydány velitelstvím Pěšího pluku 26. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada. 

Pohlednice s „Hitlerovým“ řopíkem. Po odstoupení Sudet se čs. opevnění stalo častým námětem na německých pohlednicích – a svým způsobem turistickou atrakcí. Německý nápis říká: „Bunkr Čechů, navštívený Vůdcem 6. 10. 1938“. Během své triumfální jízdy zabraným pohraničím v říjnu 1938 Hitler navštívil i několik pevnostních objektů a jedním z nich byl řopík u Mařenic. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Na zadní straně pohlednice její vydavatel natisknul tuto popisku: „Česká opevnění v Sudetech. V pohraničí byly ve vzdálenosti po 100 metrech zřízeny kulometné bunkry, vybavené vždy 3 kulomety. Mezi bunkry drátěné zátarasy a železní tzv. španělští jezdci jako nástrahy pro tanky.“ Pro zajímavost, text psaný rukou adresuje pohlednici panu Johannu Roschkemu, Welzow N. L. (Niederlausitz, tedy Dolní Lužice; dnes ve spolkové zemi Braniborsko), Waldstrasse 7. Jeho syn Hans v létě roku 1939 píše z Mimoně (poštovní razítko Niemes na zabraném sudetském území, 17. 6. 1939): „Milí rodiče! Náš tábor bohužel končí. V pondělí jedeme do Reichenbergu (Liberce), v úterý do Bodenbachu (Podmokel). Ve středu pravděpodobně dorazíme do Welzowa. Tady venku první den pořád pršelo. Buďte pozdraveni od Vašeho syna Hanse!“ Důkladné a zasvěcené překlady všech cizojazyčných dokumentů jsou součástí knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

K popularizaci brannosti a armády byly ve 30. letech v Československu v masovém měřítku využívány i reklamní materiály. V nich byly na barevných obrázcích vysvětlovány nejen reálie ze života vojska, ale například i cviky, kterými se i „nevojáci“ měli udržovat v kondici. Ministerstvo národní obrany moderně zpracované grafiky využilo v řadě propagačních materiálů. – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Mobilizační vyhláška z 23. září 1938. Dle místní situace byla vyhláška vyvěšována i v dalších jazycích, například v polštině nebo němčině. V rozhlase byla přečtena v den vyhlášení ve večerních zprávách ve 22.30 h, a to slovensky. Po vyhlášce následoval vlastenecký projev hlasatele zakončený: „Nech žije svobodné Československo!“ (V rádiu skutečně zaznělo, zřejmě z úst českého hlasatele, „svobodné“, nikoliv „slobodné“.) – Z knihy Mobilisace 1938 – Události, obránci, zrada.

Prostudujte si kompletní obsah publikace zde a podívejte se na seznam všech 42 přiložených artefaktů.

Panství Bletchley Park leží zhruba sedmdesát kilometrů na severozápad od Londýna. Je to klidné a poměrně nenápadné sídlo, jakých najdete v Anglii spousty. Za druhé světové války tam ovšem bylo velmi rušno: V halách a chodbách rozlehlých viktoriánských budov se pohybovalo až deset tisíc lidí. Vojáci v nažehlených uniformách se míjeli s často podivínskými matematiky v ošoupaných tvídových sakách. Všude zavazely hromady popsaných papírů a obrovské propojené stroje. A právě na tomto podivném místě se odehrála jedna z nejdůležitějších bitev druhé světové války – o prolomení kódu Enigma, jímž nacisté šifrovali tajné informace o svých operacích. 

Díky práci mnoha geniálních mozků dokázali Britové ochránit své zásobovací konvoje a především odolat německému tlaku až do spojeneckého vylodění ve Francii. Podle některých historiků se bez prolomení Enigmy mohl začátek invaze do Normandie, pokud by k němu vůbec došlo, zdržet až o dva roky, do jara 1946. 

Zrada kvůli milenkám

Mimořádně sofistikovaný přístroj Enigma vyvinul na začátku 20. let 20. století německý elektromechanik Arthur Scherbius. Zařízení připomínající psací stroj s propojenými nastavitelnými rotory sloužilo k šifrování i dešifrování psaných zpráv, přičemž obě strany musely znát jeho přesná nastavení. Enigma slavila slušný komerční úspěch nejen v Německu: Objednávaly si ji i velké světové společnosti, jež potřebovaly chránit citlivé obchodní informace. 

S rostoucím napětím v Evropě hledala nový šifrovací systém také německá armáda a nakonec zvolila upravenou Enigmu, která se považovala za neprolomitelnou. Němci samozřejmě systém ještě zdokonalili a rozdělili na různé verze, takže například námořní Enigma se lišila od letecké. Jenže Spojenci se o nacistickém tajemství brzy dozvěděli: Vyzradil jej Hans-Thilo Schmidt, šifrovací pracovník na německém ministerstvu obrany, který měl ke kódům Enigmy přístup. 

Nenapravitelný prostopášník si zvykl vydržovat milenky. V době hospodářské krize mu však najednou na podobný životní styl nestačily peníze. V listopadu 1931 se proto sešel s agenty francouzské vojenské rozvědky Deuxième Bureau a za horentní sumu jim prodal manuál k německé armádní Enigmě. Francouzi sice kód ještě rozluštit nedokázali, ovšem spolupráce se Schmidtem lačnícím po penězích pokračovala další léta.

Dešifrovací bomba

Od roku 1929 disponovali německou vojenskou Enigmou také Poláci. Tým kryptologů okolo matematika Mariana Rejewského ji pak – mimo jiné za pomoci manuálu od francouzské rozvědky – jako první prolomil. Pomohla k tomu tzv. bomba, zařízení sestavené z několika strojů Enigma zapojených za sebou. Čím si vysloužilo své jméno, není jasné. Jisté však zůstává, že Poláci až do roku 1938 dokázali dešifrovat tajné německé zprávy – později jim to ovšem nacisté znemožnili výraznou změnou nastavení. O tom, že Poláci Enigmu prolomili, Spojenci nevěděli až do začátku války. Tehdy, krátce před německou invazí do Polska, se Rejewski a další sešli s Francouzi a Brity, aby jim předali veškeré informace, které zjistili. 

Na prolamování Enigmy se v Británii zaměřila Vládní škola pro kódy a šifry (Government Code and Cipher School), jež se v srpnu 1939 nastěhovala do Bletchley Parku. Rozsáhlé viktoriánské panství se začalo plnit nadanými studenty, které naverbovala vláda. Mezi tamními pracovníky byste našli mimo jiné Iana Fleminga, pozdějšího autora knih o agentu Jamesi Bondovi. 

První velký krok

Britové dál potřebovali spolupracovat s polskými kryptology, kteří utekli před Němci do Francie. Rejewského tým našel základnu na zámku Vignolles nedaleko Paříže, jenž nesl označení PC Bruno. Spolupráce Francouzů s Brity však příliš nefungovala. Mladý matematik Peter Twin sice dokázal v Bletchley Parku kód Enigmy rozluštit, avšak jen u starších nastavení. K novějším potřeboval Rejewského. Hlavní kryptolog Alan Turing, který se dnes považuje za zakladatele informatiky, se tedy vydal za Poláky do Francie a s jejich pomocí sestrojil zařízení odvozené od polských „bomb“. To se pak stalo prvním velkým krokem k prolomení soudobé Enigmy.

Další vývoj se odehrával na moři: V únoru 1940 byla zajata ponorka U-33, jež měla za cíl položit miny do skotského zálivu Firth of Clyde. Němci sice stihli svoje plavidlo potopit, jenže jeden z vojáků zapomněl zahodit do moře rotory z Enigmy, které měl u sebe. Když pak v dubnu téhož roku zajali Britové u norského pobřeží další německou loď a našli na ní šifrovací tabulky, mohli poprvé rozluštit aktuální zprávy – i když pouze pro německé letectvo. 

Churchillovy akce

I Poláci byli v dešifrování Enigmy úspěšní. S předstihem věděli, že se na Paříž valí hrozivý německý útok, a posléze bezmocně sledovali, jak Francie kapituluje. Kromě obav, že polští kryptologové a francouzští agenti padnou do zajetí a všechno prozradí, měli Britové další problém: Na podzim roku 1940 citelně zesílily útoky „vlčích smeček“ německých ponorek na obchodní konvoje v Atlantiku, které ostrovní zemi zásobovaly. Británie přicházela o mnoho lodí a vážně jí hrozilo, že ji protivník vyhladoví. Nutně tedy potřebovala najít účinnou obranu – a tu nejlepší představovala schopnost číst zprávy nepřátelského námořnictva, znát pohyb jeho plavidel a následně se jim vyhýbat. 

Premiér Winston Churchill se snažil pozvednout morálku Britů nejen svými silnými proslovy. Prosazoval také diverzní akce, jejichž vojenský význam nebyl veliký, ale působily dobře na psychiku armády. Jednou z nich se stala operace Claymore v březnu 1941 na norském souostroví Lofoty. Speciální jednotky tam dokázaly kromě likvidace německých zásob paliva také zajmout jednu z lodí a na její palubě našly důležité dokumenty s nastavením Enigmy. Povzbuzeni tímto úspěchem se Britové v následujících měsících zaměřili na získávání informací ze zajatých plavidel. 

Oběť námořníků

S novými poznatky se v Bletchley Parku brzy dařilo nepřátelské zprávy dešifrovat. Nepřímo tomu pomohlo i osobní angažmá Churchilla, který apeloval na rozvědku, aby matematikům poskytla vše, co potřebovali. Britům se tak povedlo minimalizovat množství útoků ponorek a sami jich naopak několik dopadli. Jistý podíl měli kryptologové dokonce i na slavném potopení bitevní lodi Bismarck. Britové přitom dešifrované zprávy využívali velmi opatrně, aby Němci nepojali podezření, že Enigmu prolomili. 

Dešifrovací žně v Bletchley Parku skončily v únoru 1942, kdy Němci do námořní Enigmy namontovali čtvrtý rotor. Nový systém Britové nazvali Shark a nedokázali jej prolomit dlouhých deset měsíců. Atlantik se tak pro ně opět stal temným místem plným skrytých vlčích smeček, které znovu začaly drtit konvoje se zásobami. 

Zlom nastal v říjnu téhož roku, kdy Spojenci dopadli ve Středomoří ponorku U-559: Námořníci Tony Fasson, Colin Grazier a Tommy Brown se tehdy vrhli do silně poškozeného německého plavidla, jež se mohlo každou chvíli potopit, a vynesli z něj část dokumentů. Fasson s Grazierem se poté do obrovského stroje vydali znovu, ale tentokrát už se nevrátili – nad ponorkou se zavřela voda. Díky jejich oběti však kryptologové po pár týdnech německé kódy znovu dešifrovali.

Německé plány jako na dlani

Rok 1943 byl pro Bletchley Park opět velmi úspěšný. V lednu jeho tým posílili polští kryptologové Marian Rejewski a Henryk Zygalski, kteří uprchli z Francie. Díky kódovým knihám z U-559 dokázali britští zpravodajci až na kratší výpadky číst německé zprávy téměř po celý rok a s minimálním prodlením. Úspěchy pak podtrhlo potopení klíčového německého bitevního křižníku Scharnhorst, jenž ohrožoval konvoje v Severním moři.

TIP: Zrození kryptografie: První šifry používal už Julius Caesar v dopisech Kleopatře

V roce 1944 už Němci o bezpečnosti námořní Enigmy pochybovali a pro jistotu zpřísnili opatření. O tom, jak dokonalý a sofistikovaný systém čtení zpráv Britové zavedli, však neměli ani tušení. Bletchley Park měl tolik informací a tak dobře fungující techniku, že dokázal zprávy o pohybu nepřátelských lodí a ponorek číst prakticky průběžně bez ohledu na německé zásahy. I díky tomu mohli Spojenci 6. června 1944 zahájit operaci Overlord – vylodění v Normandii, jež bylo začátkem konce druhé světové války. 

Už Carminovo chudé dětství jasně naznačilo, že mladíka čeká život plný dobrodružství a nesnází. Žil na farmě svého otce spolu s rodiči, bratrem a strýcem, invalidou z napoleonských válek. Ten chlapce vytrvale zásoboval hrdinskými příběhy, ovšem víc Carmina ovlivnilo to, co zažil na vlastní kůži.

Jednou se k slepicím Croccovic rodiny přihnal pes, který je chtěl zadávit. Carminův bratr psa zabil. V tu chvíli se ale na scéně objevil majitel zvířete don Vincenzo, který smrt psa pomstil důkladným výpraskem. Matka se pokusila dona Vincenza přesvědčit, ať už chlapce nebije, jenže on ji kopl do břicha a zabil tak dítě, které nosila pod srdcem. Carminův otec byl krátce po incidentu bez důkazů odsouzen za údajné plánování vraždy dona Vincenza. A Carmine? Odešel raději do Apulie a stal se tam pastýřem.

V patnácti letech se na něj usmálo štěstí. Místní šlechtic don Aquilecchia se pokusil překonat rozbouřenou řeku a nebýt pomoci mladého pastýře, utonul by. Don Aquilecchia nebyl nevděčník a Carmina odměnil padesáti dukáty a řadou přímluv. Tak se stalo, že se náš hrdina mohl vrátit domů a díky kontaktům svého nového přítele i zařídit propuštění otce z vězení. Chvíli to vypadalo, že se jeho život dočista obrátil: setkal se i s donem Fernandem, synem dona Vincenza, který velmi litoval příkoří, které jeho otec rodině Crocců způsobil. Aby odčinil bezpráví, nabídl dokonce Carminovi dobrou práci na jeho pozemcích či peníze. Carmine se rozhodl pro peníze: chtěl se vyplatit z povinnosti nastoupit do armády.

Jenže obrat měl rychlý konec. Don Fernando zemřel v nevýznamné potyčce a Carmine musel narukovat do armády krále Ferdinanda II., krále obojí Sicílie. V té vydržel jen krátce: ve rvačce zabil spolubojovníka a okamžitě dezertoval.

Mstitel rodinné cti 

Ale patálie pokračují: jistý don Peppino se rozhodl ucházet o ruku Carminovy sestry Rosinanty. Když ho dívka odmítla, don se rozhodl pošpinit její pověst. V konzervativní jižní Itálii jí tím mohl velmi snadno zničit život.

A hlavně, rozezlil Carmina, který jako dezertér neměl co ztratit. Mladík si na dona Peppina počkal a po delší hádce věci nabraly rychlý spád. Don Peppino ho švihl bičem a Carmine ztratil trpělivost. Vytáhl nůž a šlechtice ubodal. Poté utekl, dal se dohromady s místními bandity a začal se živit loupežemi a vydíráním. Roku 1855 jej polapili, ale o čtyři roky později z vězení prchl a jeho zločinecká kariéra pokračovala.

Pak do života malého loupežníka vstoupily dějiny. Garibaldiho Expedice tisíce (italsky Spedizione dei Mille) vyrazila proti Království obojí Sicílie s jasným záměrem připojit ho k Sardinskému království a významně se tak přiblížit sjednocení Itálie. Carmine se ke Garibaldimu přidal a bojoval na jeho straně v bitvě u Volturna. Krátce po ní ale došlo ke zvratu: nejen, že nedostal za svou odvahu žádné medaile, ale ještě k tomu jej zatkli a uvěznili. K útěku mu dopomohla až šlechtická rodina, která ho rovnou nasměřovala k novému cíli: na opačnou stranu.

Kontrarevolucionář

Carmine měl pro vedení odporu proti sjednocování Itálie velmi dobré podmínky. Nejchudším změna ve vedení nijak nepomohla, velká část šlechty a kléru byla také proti a jediný, kdo revoluci výrazně podporoval, byla v tuto chvíli buržoazie a liberální politici. A proti těm se horlilo velmi snadno.

Carmine začal ve své rodné Basilicatě. Obnovoval odznaky královské moci sicilských Bourbonů, konkrétně ve jménu krále Františka II. V čele dvoutisícové armády se vypořádával se všemi příznivci Garibaldiho myšlenek: s pomocí únosů, vydírání a vražd. Postupoval efektivně: 7. dubna 1861 obsadil hrad Lagopesole, 8. získal městečko Ripacandida, kde zmasakroval i místní “italskou národní gardu”, 10. dubna dobyl město Venosa. Okamžitě poté zaútočil na město Lavello, kde odsoudil k smrti 27 místních liberálů a zabavil městskou pokladnu: většinu ovšem rozdal chudým. Jeho odvážné výpady pokračovaly a brzy si získaly pozornost i v zahraničí. 

Proto k němu nejspíš na rozkaz vlády zamíří i španělský generál José Borjés. S jeho podporou se podaří Carminovi řada dalších útoků a při každém nájezdu přivede i nové rekruty. Jako hlavní cíl se před ním ale jeví Potenza: metropole Basilicaty, pevně držené přívrženci italského sjednocení.

A tady Carmine na základě sporů s Borjésem selže. Nedokážou se dohodnout, kdo je vrchním velitelem. Carmine přestane věřit Borjesovým slibům na posily ze Španělska a tato vnitřní nejistota vyvrcholí neúspěchem při pokusu obsadit Potenzu. Carmine se navždy rozžehná s Borjésem. Generál se vypraví do Říma za Františkem II., nejspíše aby mu vše hlásil a probral s ním situaci. Bohužel nikam nedojede: po cestě jej zatknou a zastřelí. 

Poslední dny velkého zbojníka

Z velkých plánů se najednou stává boj o přežití. Carmine a jeho vojáci se vrátí k banditství a plenění, byť se snaží mířit hlavně na příznivce sjednocení. Nabídku čestné kapitulace Carmine odmítne a bude ještě dlouho svým k dokonalosti dovedeným způsobem partyzánského boje rozčilovat místní autority a armádu, která si s ním zkrátka nedovede poradit. Nakonec ho, jako všechny velké zbojníky, srazí k zemi zrada jednoho z jeho spolupracovníků.

TIP: Guy Fawkes: Terorista s kordem v ruce

Bude zapotřebí nejen zrádce, který prozradí Carminův úkryt, ale i pomoc obávaných maďarských dobrovolníků a zkušenosti generála Pallaviciniho, který mimochodem sám dříve úspěšně bojoval proti Garibaldimu. Připraví Crocca o armádu, ten se ale nevzdá a rozhodne se dostat do Vatikánu. Kalkuluje s tím, že papež je znám svojí podporou nezávislosti jižní Itálie.

Plán nevyjde. Dvaačtyřicetiletý Crocco je roku 1872 papežskými jednotkami zatčen a předán úřadům nově vznikajícího italského státu. Odsoudí ho k trestu smrti, který nakonec zmírní na doživotní nucené práce. Umírá 18. června 1905, po třiceti třech letech strávených ve vězení.