Nad městem se ozývá jeden výstřel za druhým. V brazilském Rio de Janeiru to bohužel není nic neobvyklého. Přestřelky mezi drogovými gangy soupeřícími o moc nebo mezi dealery a policií jsou tu na denním pořádku.

Je to bezpečné?

Místní lidé jsou na střelbu zvyklí, což ale neznamená, že nemají strach. Od zbloudilých kulek jim zcela reálně hrozí smrt, a právě proto se stále víc spoléhají na mobilní aplikace. Mají na výběr hned ze dvou. Jedna z nich se jmenuje Onde Tem Tiroteio (OTT), což znamená Kde probíhá střelba. Aplikace OTT funguje už druhým rokem a uživatelům nabízí neustále se aktualizující seznam míst, kde se právě odehrává nějaký násilný střet s použitím střelných zbraní.

Řidič Robson dos Santos nedá na OTT dopustit: „Moc mi to pomáhá, protože vidím, kterým místům se mám vyhnout. Je tu spousta konfliktů a údaje o střelbě jsou v aplikaci okamžitě vidět.“ Program funguje na jednoduchém principu – jeho tvůrci neustále sledují informace o střelbě. Podobně vzniká třeba dopravní zpravodajství, kdy řidiči hlásí potíže na silnicích. Údaje pak operátoři zadávají do aplikace. Zobrazit si je můžete i na mapě a snadno tak zjistíte, jestli je trasa, kterou jste se vydali, bezpečná. 

Smrt na školním dvoře

Aplikaci OTT, kterou vytvořili čtyři přátelé, můžete využít i v případě, že nemáte chytrý telefon. Stačí mít počítač s internetem. Hlavní operátor aplikace Henrique Camanho vysvětluje, jak zadávání do OTT funguje: „Máme hlasový kanál, který je neustále spuštěný, a z něj předáváme údaje do dalších informačních zdrojů – jako je Instagram, Twitter, Facebook, Telegram nebo Zello.“

Podobně funguje další aplikace Fogo Cruzado (Křížová palba), která vznikla měsíc před olympijskými hrami v Riu za pomoci Amnesty Internatio­nal. Na rozdíl od OTT se zaměřuje hlavně na hrozbu, kterou přestřelky představují pro žáky a studenty škol. „Každý den se tu musíme vypořádat s hrozbou zbloudilých kulek. Jedním z příkladů nešťastného konce může být smrt Marie Eduardy, kterou kulka zabila přímo ve škole. V době přestřelky byla na školním dvoře, zatímco v budově probíhala policejní operace, a zasáhla ji kulka,“ líčí smutnou realitu jedna z tvůrkyň aplikace Cecilia Olliveirová. O tom, že neštěstím napomáhá také neopatrnost policistů, kteří jsou ovšem logicky vystavováni obrovskému stresu, svědčí slova Antonia Carlose Costy: „Málem jsem umřel. Těsně nade mnou prolétal vrtulník a policista na něj začal střílet. Byl ode mě jen pár kroků.“

Policisté v roli zabijáků

Míru násilí v Rio de Janeiru si umíme jen stěží představit. Denně se tu odehraje průměrně patnáct přestřelek. Policie se je snaží zastavit, jenže sama je často nakonec zabijákem. Od roku 2010 zabila policejní kulka bezmála tři a půl tisíce nevinných lidí! Jen v prvních pěti měsících roku 2017 zemřelo 480 lidí. Policie čelí obrovské kritice a vláda proto nasadila do ulic osm a půl tisíce po zuby ozbrojených vojáků. „Zlepšení nevidíme. Politická krize situaci v Riu zhoršuje. Je tu hrozná ekonomická krize a je těžké bez peněz zavádět nějaká opatření,“ tvrdí Cecilia Olliveirová.

TIP: Rozstřílený sen: Brazilská favela Rocinha ve smrtelném sevření zločinu

Školy v Riu zůstávají uzavřené i celé týdny, když v jejich okolí zuří přestřelky. V září 2017 tu po jedné zůstalo ve zdech školy přes 200 stop po vypálených kulkách. Rio de Janeiro zažívá nejhorší vlnu násilí za posledních deset let a boje mezi drogovými kartely se zastavit jen tak nepodaří. Nezbývá tak než doufat, že alespoň mobilní aplikace pomohou zachránit životy nevinných, a podobných případů bude ubývat. 

Dávná města civilizace Mayů v řadě případů zarostla hustá džungle. Pro vědce je náročné se tam dostat, ale výhodou je, že se v džungli stále ukrývají zajímavé objevy. Archeologové nedávno jeden takový pozoruhodný objev učinili v Guatemale.

Hluboko v pralesích severní Guatemaly se nachází dávné mayské město, kterému se dnes říká La Corona. Pochází z klasického období Mayů, které trvalo mezi lety 250 a 900 našeho letopočtu. V tomto městě archeologové odkryli pozoruhodný oltář. Stáří oltáře vědci odhadují na 1 500 let.

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Obrazy a nápisy na oltáři popisují mocnou dynastii Kaanul, jejímž vládců se říká „Hadí králové“, podle jejich symbolu, kterým je had se dvěma hlavami. Tato dynastie vládla po několik staletí ve většině mayských nížin. Objevený oltář vědcům přinesl doposud neznámého Hadího krále, který se jmenoval Chak Took Ich'aak. Jsou na něm i informace, z nichž archeologové mohou odvodit strategie, které dynastie Kaanul používala během své expanze v tomto území.

Když 5. března 1953 Stalin v moskevském Kremlu zemřel, činilo si nárok na jeho nástupnictví několik politiků. Nejvýznamnějšími byli Stalinův dlouholetý osobní tajemník Georgij Malenkov, šéf tajné policie KGB Lavrentij Berija a předseda Rady lidových komisařů Ukrajinské sovětské socialistické republiky Nikita Chruščov. Ten se společně s Malenkovem rozhodl ovládnout situaci. Nejprve se však museli zbavit nebezpečného a mocichtivého Beriji, jehož po zatčení v červenci 1953 čekalo odsouzení k smrti a poprava.

Tento úspěch povzbudil Chruščova, který pak Malenkova donutil vzdát se pozice prvního tajemníka komunistické strany ve svůj prospěch a přijmout méně významnou funkci předsedy rady ministrů Sovětského svazu, což byl vlastně jakýsi premiér. Když se Chruščovova pozice upevnila, odstranil v únoru 1955 Malenkova i z této funkce a jmenoval místo něj svého stoupence Nikolaje Bulganina. Tím byly mocenské boje utlumeny a Chruščov z nich vyšel jako vítěz.

Chruščovova politika

Stát v čele Sovětského svazu zdeptaného dlouhými roky Stalinovy krutovlády nebylo nijak jednoduché. Země se ještě nevzpamatovala z ničivých následků druhé světové války, hospodářství bylo v rozkladu a obyvatelstvu hrozil hlad. V soustavě koncentračních táborů kromě toho trpěly milióny vězňů nespravedlivě odsouzených stalinskými soudy. Situace byla tedy kritická a naléhavě potřebovala řešení. To byl ovšem problém, protože v důležitých funkcích nadále seděli lidé spjatí se Stalinovým režimem a byrokratický stranický aparát nebyl na nějaké výrazné změny připraven.

Chruščov se tedy nejprve pustil do reformy zemědělství a poté se snažil dosáhnout zlepšení situace v mezinárodních vztazích. Jeho velká chvíle přišla na 20. sjezdu komunistické strany, který byl zahájen 14. února 1956. Zde se totiž odhodlal otevřeně vystoupit s kritikou zločinů stalinismu a nepřiměřeného uctíváni Stalinovy osobnosti, tedy „kultu osobnosti“. Většina nejvyšších komunistických funkcionářů s tím nesouhlasila, ale Chruščov referát stejně přednesl, i když až na uzavřeném zasedání v poslední den sjezdu.

Obsah jeho projevu zapůsobil na přítomné jako bomba. Donedávna nekriticky oslavovaný diktátor byl nyní tvrdě napaden jako člověk, před kterým ve své Závěti varoval už Lenin. Stalin byl označen za původce rozpoutání obrovského kolotoče násilí proti opozici i těm, kdo se nikdy ničím neprovinili.

Chruščov dále obvinil Stalina ze zbabělosti, protože za války nikdy nenavštívil frontu ani žádné osvobozené město. Od roku 1943 pak nechal násilně deportovat celé národy Sovětského svazu, ať už to byli Kalmykové, Čečenci či Ingušové. Po válce se stal ještě brutálnějším a nevypočítavějším a míra uctívání jeho osobnosti dosáhla vrcholu. Chruščov o tom řekl: „Vidíte, k čemu vedl Stalinův slavomam. Stalin úplně ztrácel smysl pro realitu, projevoval podezíravost a povýšenectví ve vztahu nejen k jednotlivcům doma, ale i ve vztahu k celým stranám a zemím.“

Projev byl tedy velmi ostře formulován. Je ale nutné si uvědomit, že Chruščov napadal pouze Stalina a nikoliv komunistickou stranu, kterou bránil a o jejíž „historické úloze“ nikdy nepochyboval. Pro něj byl socialistický systém správnou cestou a za Stalina došlo pouze k jeho zneužití.  

Pád a nástup Brežněva

Chruščovův přístup k řešení problémů jasně ukazoval, že reformy ve všech oblastech budou pouze polovičaté a snaha o zlepšení vztahů se Západem rozhodně neměla být chápána jako ústup Sovětského svazu ze svých mocenských pozic. To se ostatně jasně projevovalo v praktické politice. Roku 1955 vznikla Varšavská smlouva jakožto vojenskopolitický pakt zemí východního bloku a protiváha NATO. Na podzim 1956 sovětská armáda brutálně potlačila protikomunistickou revoluci v Maďarsku a její vůdci byli popraveni.

Chruščov sám se pak nikdy neuměl zbavit svého neotesaného chování, které zejména během různých zahraničních návštěv způsobilo mnoho nepříjemností. Legendárním se stal jeho projev na půdě OSN během návštěvy Spojených států roku 1960, kdy si ve vzteku vyzul botu a před šokovanými diplomaty z celého světa s ní začal bušit do řečnického pultu.

TIP: Návrat Stalinova kultu: Plíživá rehabilitace sovětského diktátora

Přesto se udržel u moci až do dubna 1964. Tehdy proti němu stranické špičky zosnovaly spiknutí a stárnoucí politik už nebyl schopen se bránit. Ve funkci prvního tajemníka potom Chruščova vystřídal Leonid Brežněv. Za jeho vlády došlo k opětovnému přitvrzení kurzu, což bývá někdy označováno jako „neostalinismus“. Brežněv stál v čele Sovětského svazu osmnáct let. Toto období  poznamenala okupace Československa roku 1968 či vpád do Afghánistánu o jedenáct let později.

Postupem času také znovu narůstalo nekritické uctívání Brežněvovy osoby, i když nedosáhlo takového stupně jako Stalinův kult. Teprve smrt přestárlého sovětského vůdce roku 1982 a následné rychlé střídání jeho nástupců otevřely dveře radikálním změnám, které nastaly po nástupu Michaila Gorbačova do čela země v březnu 1985 a vyvrcholily rozpadem sovětského bloku na přelomu 80. a 90. let.            

Lidé už konečně pokukují po cestování na rudou planetu. Taková cesta na Mars ale přináší celou řadu úskalí, jak pro techniku, tak i pro samotné astronauty. Jen během cesty na Mars budou lidé muset čelit možným technickým problémům, nudě, ponorkové nemoci, a v neposlední řadě i kosmickému záření.

Data z kosmických sond, které tuto cestu již podnikly, nám napovídají, kolik asi radiace od kosmického záření astronauti během této cesty schytají. Přístroje to zvládají relativně dobře, ale lidské tělo je bohužel obzvláště náchylné k poškození zářením, dokonce více než většina organismů na Zemi.

Jordanka Semkova z Bulharské akademi věd a její spolupracovníci použili měření evropské meziplanetární sondy ExoMars Trace Gas Orbiter a propočítali, že samotná cesta se Země na Mars při soudobých technologiích vystaví astronauty značné dávce záření. Vypadá to, že astronauti za tuto jedinou cestu dostanou nejméně 60 procent dávky záření, která je maximální doporučenou bezpečnou celoživotní dávkou.

TIP: ExoMars Trace Gas Orbiter a modul Schiaparelli EDM jsou na dohled Marsu

Maximální doporučená dávka se u různých lidí liší - pro mladou ženu je to dávka 1 sievertu, pro staršího muže 4 sieverty. Šedesát procent této dávky během cesty k Marsu je ale každopádně hodně. Další dávku záření pak astronauti mohou dostat na povrchu Marsu. Vědci se této záležitosti budou muset důkladně věnovat.

Když v červnu 1940 vstoupila Itálie do války, muselo velení její armády začít velmi rychle řešit otázku zásobování pozemních vojsk v severní Africe. Ukázalo se, že ačkoli Sicílii a Libyi dělí sotva 500 km, nepůjde o nijak snadný úkol. Hlavní přístav v Tripolisu totiž mohl odbavit jen pět lodí najednou a jeho malá kapacita tak určila i velikost konvojů.

Trn v patě

A tak místo toho, aby vyplouval menší, leč efektivnější počet velkých seskupení, museli Italové plýtvat palivem pro časté cesty ozbrojeného doprovodu. A ten byl skutečně zapotřebí, protože v cestě stála Malta coby silná britská základna. O tom, že si Italové dobře uvědomovali své slabiny, svědčí jak fakt, že už dva dny před vypovězením války položili minová pole u Pantelerie, Sicílie, Lampedusy a tuniského souostroví Kerkennah, tak i skutečnost, že dokud měli dostatek paliva, konvoje doprovázely také těžké křižníky.

Za největší hrozbu přitom italské velení pokládalo právě britskou základnu na Maltě. Ačkoli Mussolini navrhoval její obsazení, admirál Domenico Cavagnari invazi odmítl. Sice souhlasil, že vylodění by zřejmě mělo úspěch, obsazením ostrova by se však otevřela další zásobovací cesta a k jejímu udržení neměli Italové palivo ani lodě. Od prvních hodin nepřátelství se tak nad malým ostrovem objevovaly „jen“ bombardéry a k pokusu o invazi nikdy nedošlo. 

Pomalá britská reakce 

Jakkoli se Italové britských sil z Malty děsili, středomořská základna přidělávala vrásky na čele i admirálům v Londýně. Padaly dokonce návrhy Maltu vyklidit, avšak premiér Winston Churchill rozhodl, že pumami bičovaný přístav se bude držet, dokud to bude alespoň trochu možné. Na začátku se zdálo, že obrana Malty je spíše otázkou prestiže. V červnu 1940 v La Vallettě kotvil jen jeden monitor, dva dělové čluny a šest ponorek.

Právě podmořské čluny obstarožní třídy O okamžitě a statečně vypluly k blokádě italských přístavů, nedosáhly však ničeho a tři se nevrátily. Podobně si britské síly vedly i v následujících měsících. Do konce roku 1940 bylo ztraceno dalších šest ponorek britských, jedna řecká a jeden člun Svobodných Francouzů. To byla cena za zničení pouhých 11 lodí s nákladem pro africkou frontu.

Miny vs. ponorky

Italské velení považovalo takové ztráty za přijatelné a snažilo se znesnadnit Britům další akce pilným kladením min. Do konce roku 1942 do moře mezi Sicílií a Libyí Italové položili na 54 000 min a doprovod konvojů získal zaběhnuté schéma. Klasický konvojový svaz tvořily zpravidla čtyři lodě s doprovodem torpédoborců a torpédovek a minimálně jedním předsunutým letadlem. Trasy se plánovaly tak, aby byly od Malty co nejdál – vedly tedy kolem tuniského nebo balkánského pobřeží, což ovšem zdvojnásobilo délku plavby a vedlo ke větší spotřebě pohonných hmot.

V prvních měsících války se preferovaly noční akce, ale když měl konvoj dostatečné letecké krytí, doporučovaly se spíš plavby za denního světla. Zásobování tak až do počátku roku 1941 fungovalo relativně bez potíží, což Brity donutilo jednat. Dne 8. ledna 1941 na Maltu z rozkazu velitele Středomořské eskadry admirála Andrewa Cunninghama přicestoval kapitán George Simpson s úkolem řídit ponorkové operace.

Jedním ze svých prvních rozkazů se Simpson zbavil starých ponorek tříd O a R, které se do konvojových bitev vůbec nehodily. Kvůli tomu sice prozatím neměl čemu velet, ale na cestě už bylo prvních pět malých a obratných ponorek třídy U. Právě tyto čluny v prvních třech měsících roku 1941 potopily deset nepřátelských lodí. V dubnu se k ponorkám připojily také čtyři torpédoborce a počet zničených italských plavidel přesáhl dva tucty. Přesto to bylo málo.

Informace pro vítězství

Italové totiž dopravu zintenzivnili a jejich ztráty tak nepřesáhly devět procent. I to bylo ještě přijatelné, protože se na africké bojiště podařilo dopravit o 45 000 t nákladu víc, než armáda potřebovala. Naopak německý Afrikakorps, který na černém kontinentu působil od února 1941, měl větší problém dostat materiál na frontu, protože disponoval jen 7 000 nákladních automobilů. Zdálo se, že neutěšený zásobovací stav vyřeší obsazení Benghází, které síly Osy dobyly 4. dubna. Na frontu to odtud bylo jen 300 km, jenže se ukázalo, že přístav dokáže měsíčně odbavit pouze 24 000 t materiálu, a hlavním přístavem tak i nadále zůstával přetížený Tripolis. 

Dokončení: Cesta smrti Středozemním mořem: Nebezpečné zásobování Afrikakorpsu (2)

Situace Osy se navíc zhoršila kvůli převelení německého X. leteckého sboru ze Sicílie do Řecka. Údery na Maltu zeslábly a konvoje do Afriky přišly o letecké krytí. V červenci 1941 agilní britské ponorky zničily 19 % nákladu, v srpnu ztráty sice klesly, ale v září a říjnu Afrikakorps nedostal plnou čtvrtinu materiálu naloděného v Itálii. Přišly i další rány. Přístav v Benghází vyřadily letouny RAF a italským námořníkům takřka došly velké lodě. Buď už byly zničené, anebo po mnohaměsíčním nepřetržitém provozu potřebovaly údržbu. Italům tudíž nezbylo než používat menší plavidla a zásoby se nakládaly i na křižníky a torpédoborce.

Rekord za plavbu v pytli se svázanými končetinami si plavecký instruktor Jane Petkov připsal už v roce 2013, kdy zdolal vzdálenost 2 030 metrů. Na vrcholu se však udržel pouhé tři měsíce, načež jej výkonem 3 071 metr sesadil indický rybář Gopal Kharvi.

TIP: Pět nejšílenějších lidských výkonů, nad nimiž zůstává rozum stát

Dnes 64letý Petkov se proto rozhodl skočit do vln znovu: Tentokrát se ovšem do jezera Ochrid ponořil s odhodláním pokořit hranici 3 kilometrů. Během následujících tří hodin plaval stylem, který v pozorovateli vyvolává beznaděj a připomíná spíš plácání do vln než koordinovaný pohyb. Nakonec však překonal 3 380 metrů a stal se novým rekordmanem. 

Bahenní sopky se podobají skutečným sopkám, bývají ale mnohem menší. Obvykle dosahují výšky sotva pár metrů. I když se vyskytují v tektonicky aktivních oblastech, nejčastěji z nich vytéká či vystřikuje jenom jemné bahno s plynem a drobným štěrkem. Narazit na ně můžeme i v oblastech s ložisky ropy a zemního plynu.

Nejmohutnější a nejvyšší bahenní sopky planety se nacházejí v Ázerbájdžánu, kde je asi 400 z celkového počtu zhruba 1 000 bahenních sopek světa. Zdejší bahenní sopky mohou dosahovat až stovek metrů výšky a někdy dovedou pořádně překvapit. Bahenní sopka Otman-Bozdag, která se nachází poblíž hlavního města Baku, se nyní otřásla dvěma erupcemi.

TIP: Barvy islandské přírody – Horko a chlad pod polárním kruhem

A stálo to za to. Bahenní vulkán tentokrát nesoptil jen bahno - erupce doprovodily sloupy hustého černého kouře a ohromné plameny, které stoupaly až do výšky 300 metrů. Na sopce přitom vznikly trhliny o hloubce až 80 metrů. Místní úřady a odborníci očekávají, že neobvyklá aktivita bude ještě pokračovat. Zatím není jasné, zda jsou v ohrožení obyvatelé v okolí sopky.

Pokud se u některých oblastí dá říci, že sny o jejich dobytí nenechávaly dobrodruhy v klidu spát od nepaměti, u pólů tomu tak zcela jistě není. Ve středověku, který v mnoha ohledech potlačoval novátorství a pokusy o zlomení staletí tradovaných „pravd“, dokonce převládal názor, že nic takového jako severní a jižní pól neexistuje.

Trvalo velmi dlouho, než se nálada ve společnosti zcela změnila a i církev přijala zprávy o kulatosti Země jako nezpochybnitelná fakta. Především počátek 16. století, který začal přát zámořským objevům, a renesanční znovunalezení antických autorit, sehrály zásadní roli při nasměrování expedic na severní a jižní pól. Při hlubším srovnání pokusů o dosažení těchto bodů, dojdeme k zajímavému závěru – jejich historie se totiž v zásadních bodech velmi podobá… A to i přesto, že k zásadním výzkumům v Antarktidě dochází na rozdíl od Arktidy o dost později.

Kudy do Asie?

Jediný zásadní rozdíl můžeme nalézt snad jen v době, kdy dochází k zintenzivnění objevných expedic. Zatímco do arktické oblasti mířily výpravy téměř neustále již od zmíněného 16. století, o Antarktidě v té době lidé ještě spíše fantazírovali. „Nově objevená místa, například Nová Guinea, Šalamounovy ostrovy, Velikonoční ostrov, Nový Zéland, Espiritu Santo v Nových Hebridách, se dokonce pokládala za body na pobřeží tohoto největšího kontinentu. Zprávy těch, kteří navštívili polynéské ostrovy, živily domněnku, že jižní pevnina je obydlená bělochy a kromobyčejně úrodná – prostě ráj,“ dočteme se v knize Waltera Sullivana Sedmý světadíl. 

O severní oblast se dobyvatelé, vysílaní tehdy ještě téměř výlučně na náklady svých panovníků, zajímali zpočátku především z ekonomických důvodů. Lákala je totiž bohatá Asie a plavba se jevila jako daleko lepší řešení než namáhavá pozemní cesta. Tedy pokud by cesta po moři byla vůbec reálně proveditelná, což zatím nemohl s určitostí říci vůbec nikdo… Anglii, Dánsku, Francii a Nizozemsku, zahnaným tordesillaskou smlouvou na jakousi periferii zámořských výprav, však příliš jiných možností nezbývalo. V roce 1527 se o průjezd do Kataje (Číny) kolem severního pobřeží Ruska neúspěšně pokusil Angličan Robert Thorne. V roce 1553 ho následoval jeho krajan sir Hugh Willoughby.

Ani oni, stejně jako další mořeplavci – například Nizozemec Willem Barents (asi 1550–1597) či Angličan Henry Hudson (1570–1611) – nedosáhli kýženého cíle. I přesto například právě Hudson, snažící se proniknout do Asie východním i západním směrem, učinil na severu Ameriky zásadní objevy. Například prozkoumal záliv u čtyřicáté rovnoběžky, který byl po něm záhy pojmenován. Skutečné úspěchy v dobývání polárních končin však přišly až v 18. a 19. století.

Ruské zásluhy

Na jih, kde mohl ležet dosud neobjevený kontinent, nejprve zamířili Britové. S příliš nadějnými zprávami se ze své první cesty nevrátil ani James Cook (1728–1779), který během své druhé cesty v roce 1774 prozkoumal do té doby neznámé ostrovní oblasti – Jižní Georgii a Jižních Sandwichovy ostrovy.

Cook však možná na Antarktidu narazil, ale protože tam uviděl jen zemi plnou sněhu a ledu, tak ji rozhodně nepokládal za očekávanou zaslíbenou zemi. Téměř všichni si nakonec začali myslet, že na jihu už opravdu žádný další kontinent neleží. Tento názor vzal za své 28. ledna 1820, kdy ruská výprava vedená Fadějem Fadějevičem Bellinghausenem (1778–1852), dosáhla Antarktidy a rozbila tím jakékoliv pochybnosti. 

Peary se nevzdává

Na první hmatatelné výsledky a dojmy těchto výprav navázaly záhy další, které dosud poznané více rozšiřovaly a prohlubovaly. V závěru 19. století se o oblast Severního ledového oceánu začal zajímat Američan Robert Edwin Peary (1856–1920), který stejně jako mnoho dalších lidí v této době, usiloval o dobytí pólu po několik desítek let. I on za svou vášeň zaplatil krutou daň. Například roku 1896 mu zbyly kvůli omrzlinám na nohou jen dva prsty. 

Výprava, která pod jeho vedením vyrazila na cestu v dubnu roku 1909, konečně svého cíle dosáhla a 6. dubna tak zastavilo pět sněžných saní na severní točně. Vedle Pearyho cestu absolvoval i Matthew Henson a Eskymáci Ežingveh, Síglů, Úquieh a Úteh. Peary posléze vyjádřil své první dojmy v cestopisu Severní točna: „… když jsem si nyní byl jist, že jsme cíle dosáhli, nepřál jsem si na celém světě ničeho jiného, nežli – spánku.“

Peary si také vzpomněl na svou manželku a děti, jimž adresoval krátkou dopisnici. Právě do ní napsal obrat Konečně u cíle!, jenž vešel do dějin. Přesto se ale objevily nemalé komplikace, když Pearyho slova napadl polárník Albert Cook a začal všude rozhlašovat, že on dosáhl severního pólu již 21. dubna roku 1908, tedy téměř o rok dříve než Peary. Podle následných šetření však šlo o bezostyšnou lež. Přesto se Pearymu stín pochybností nepodařilo zcela překonat a i dnes se občas objevují odvážné spekulace o tom, jak to s dobytím severního pólu vlastně bylo…

Zklamaný Amundsen

Zmíněný Pearyho čin ale jasné následky každopádně měl. S trochou nadsázky řečeno totiž podnítil i dobytí jižního pólu. Norský cestovatel Roald Amundsen (1872–1928) měl tehdy již za sebou tříletou plavbu Severozápadním průjezdem, snil však o severním pólu. Chtěl ho pokořit snad již od doby, kdy se poprvé doslechl o slavných, ale přesto neúspěšných či dokonce tragických výpravách Nansena a Franclina. Peary mu svým úspěchem celý podrobně připravený podnik překazil. Amundsen se však odmítl vzdát, jeho povaha by mu to totiž nedovolila. Jistě netrpěl přílišnou skromností, byl to muž sebevědomý, cílevědomý a tvrdý. Našel si tedy nový úkol, který ho nasměroval na opačný konec zeměkoule – do Antarktidy.

O dosažení jižního pólu se však již po léta snažili jiní cestovatelé, mezi nimiž vynikal především britský kapitán Robert Falcon Scott (1868–1912) usilující o jeho pokoření od počátku 20. století. Z dalších výprav stojí za zmínku především expedice Scottova přítele Ernesta Henryho Shackletona (1874–1922) v letech 1908 až 1909, která ale rovněž ke svému cíli nedošla a musela se s nepořízenou vrátit.

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

Poučen z jejich chyb vyrazil na svou cestu v roce 1911 i Amundsen a celou věc si nenechal pro sebe: „Kapitán Scott znal mé úmysly velmi dokonale, jednak ještě před mým svým odjezdem z Austrálie, jednak také později, když jsme rozbili svůj tábor v Antarktidě.“

Odkud Scott o jeho počínání věděl? Nahlédněme znovu do knihy Amundsen objevitel: „Když jsem roku 1910 odjížděl z Madeiry, zanechal jsem v zapečetěné obálce kabelogram na kapitána Scotta v Austrálii, který také můj tajemník několik dní po našem odjezdu podle rozkazu odeslal; v něm jsem kapitánu Scottovi nepokrytě vyložil, že se s ním pouštím v zápas o objevení jižního pólu.“ Tentokrát Amundsen zvítězil a norská vlajka ozdobila 14. prosince roku 1911 nejjižnější bod planety.

Mormonské náboženství je pokusem o znovunastolení původní církevní obce tak, jak ji vytvořil Kristus. Tento směr, k němuž se dnes hlásí přes dvanáct milionů věřících, vznikl v polovině 19. století ve Spojených státech. Roku 1820 se tehdy čtrnáctiletý Joseph Smith modlil k Bohu, načež se mu zjevil Otec i Ježíš Kristus.

Své vidiny mladík sepsal a v roce 1827 je vydal jako Knihu Mormonovu. Při její kompletaci se ovšem inspiroval také takzvanými Zlatými deskami. Ty měly pocházet už z 5. století př. n. l. a Smith je prý nalezl nedaleko svého bydliště. Na místo, kde odpočívaly, ho měl přivést anděl Mormonin, který mu věnoval i speciální brýle, s jejichž pomocí mladík texty napsané v nesrozumitelném jazyce rozluštil. 

Dnešní mormoni jsou známí hlavně díky své misionářské činnosti, uznáním moderních proroků, nových i starých písem, odmítáním alkoholu, tabáku, kávy, čaje i drog. V současné době je jejich víra na vzestupu nejen v USA – zejména díky výborné organizaci a velké angažovanosti misionářů. 

Kontroverze jménem polygamie 

Spoustu podobností najdeme především s křesťanstvím: mormoni například uznávají Ježíše Krista coby božskou bytost nebo Bibli jako poselství božské autority. Celou řadou názorů se však od hlavních směrů křesťanství liší – například přesvědčením, že Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání nevstoupil do nebe, ale odplul do Severní Ameriky. Zde se pak měl věnovat křtění indiánů a založil zde údajně první křesťanskou církev. 

Historie tohoto náboženství se však pojí s celou řadou dalších kontroverzí – nejvíce jde asi o otázku mnohoženství. Zmíněnou praktiku prorok Smith svým věřícím původně přikázal, postupně však narážela na americké zákonodárství a v roce 1890 ji čtvrtý prezident církve Wilford Woodruff oficiálně zrušil. Podle některých zdrojů však mormoni mnohoženství tajně praktikovali dále. Kontroverzním tématem zůstává také „křest mrtvých“. Pokud potomci dávno zemřelých lidí souhlasí, kněží jejich předky pokřtí a údajně je tím ochrání před peklem.

Za zavřenými dveřmi 

Praktiky uvnitř mormonských chrámů jsou stále trochu záhadou – věřící zastávají názor, že co se děje uvnitř chrámu, by tam mělo i zůstat. Před vstupem do svatostánků musejí věřící projít zasvěcením, nové ovečky nadto potřebují i písemné doporučení od svého biskupa. Teprve po roce aktivní účasti, kdy je dotyčný shledán „vhodným“, se povolení ke vstupu do chrámů stane permanentním. Adept ovšem musí splnit celou řadu podmínek, které se týkají nejen víry, ale také cudného a slušného života. Zahrnuje to i požadavek nosit ve dne v noci ultrakonzervativní „chrámové prádlo“, které má věřící ochránit od zla a pokušení, ale také jim připomínat jejich víru. Jednou z podmínek je také neudržování vztahů s polygamisty, čímž se mainstreamoví mormoni odstřihávají od svých dávných polygamických bratří.

V uspěchané době mají lidé problém najít byť jenom hodinu času, kterou by týdně strávili v tělocvičně, jak doporučují lékaři. Proto si získávají oblibu extrémně intenzivní a zároveň krátká cvičení, jako je například Vysoce intenzivní intervalový trénink HIIT (z anglického High-intensity interval training).

Odborníci a trenéři si ale nejsou úplně jistí, zda krátký intenzivní trénink, jako jsou například cyklistické sprinty při jízdě na kole, jsou adekvátní náhradou za poctivé pravidelné cvičení. Vědci se to proto nedávno rozhodli ověřit v experimentu, v němž prověřili reakce organismu osmi mladých dobrovolníků na cvičení o různé zátěži.

TIP: Jak se dostat do formy? Vědci vyvinuli koncentrované cvičení v pilulce

Výsledky jejich experimentů jsou dobrou zprávou pro všechny, kdo by chtěli cvičit, ale nemají na to téměř žádný volný čas. Ukázalo se, že buňky lidského těla, především jejich energetické organely mitochondrie, reagují na pouhé dvě minuty intenzivního tréninku HIIT velmi podobně, jako na půlhodinové aerobní cvičení střední intenzity (jízdu na kole, basketball nebo rychlou chůzi). Jak se zdá, cvičení může zachránit i workholiky.