Když lord Walter Runciman zpracovával pro britskou vládu zprávu o poměrech v prvorepublikovém Československu, nešlo jen o neškodný průzkum situace. I na základě tohoto dokumentu byla na konci září 1938 podepsána Mnichovská dohoda, v níž Velká Británie, Francie, Itálie a Německo nadiktovali české vládě, aby Třetí říši odevzdala oblast Sudet. Pro Čechy nezněl Runcimanův verdikt zrovna dobře:

„Čeští úředníci a česká policie, základně mluvící nebo nemluvící německy, byli ve velkém jmenováni do vedení čistě německých krajů. Čeští zemědělci byli podporování v osidlování půdy zabavené Pozemkovou reformou německému obyvatelstvu. Pro děti těchto českých vetřelců byly ve velké míře stavěny školy. Obecně se věří, že české firmy byly podporovány na úkor německých v kvótách státních smluv a stát poskytoval podporu a práci pro Čechy ochotněji než pro Němce. Věřím, že tyto stížnosti jsou dobře odůvodněné. Po dobu své mise jsem neshledal žádnou ochotu ze strany československé vlády pro napravení nebo něco obdobného v adekvátním měřítku.“ 

Kdo vůbec byl onen lord Runciman, kde se vzal a proč jeho zpráva tak ostře odsoudila československé chování vůči Sudetským Němcům?

Syn magnáta a vrcholový politik

Walter Runciman se narodil ještě bez šlechtického titulu jako syn stejnojmenného námořního magnáta. V roce 1895 ve svých dvaceti pěti letech dokončil vzdělání na Cambridge, o čtyři roky později úspěšně porazil v doplňujících volbách do sněmovny Winstona Churchilla, kterému po volbách vzkázal, že není třeba zoufat, neboť Británie o nich ještě uslyší.

Jak moc se to splnilo siru Churchillovi víme, kariéra budoucího lorda Runcimana ovšem také nebyla špatná. Liberál Runciman sice ze sněmovny vypadl hned roku 1900, ale už o dva roky později se vrátil a začal po žebříku stranické hiearchie vytrvale šplhat vzhůru. Věnoval se všemu možnému: od správy veřejných prostředků, přes zemědělství až po školství a na začátku první světové války se stal de facto ministrem obchodu. Významně ovlivňoval britskou politiku až do třicátých let, kdy jako jediný liberál neodstoupil a nečekaně podpořil zavedení cel a tarifů jako odpověď na celosvětovou hospodářskou krizi.

Z veřejného života se stáhl až roku 1937, kdy mu nový premiér Neville Chamberlain nabídl jen symbolický titul Lorda strážce pečetě, který záhy poté novopečený Vikomt Walter Runciman z Doxfordu odmítl. Tím mohla jeho veřejná kariéra skončit, ale už o rok později bylo rozhodnuto úplně jinak.

Raději ustupovat...

V srpnu 1938 se lord Runciman vrátil do veřejného života. Premiér Neville Chamberlaine ho pověřil vedením malého týmu pověřeného úkolem zásadním pro britskou diplomacii a zahraniční politiku: pokusem o zprostředkování řešení sporu mezi Sudetskými Němci (zastupovanými hlavně Sudetendeutsche Partei) a československým státem.

Pro Brity se jednalo o dosti složitou situaci: formálně sice nebyli přímým spojencem Československa, ale britský spojenec Francie už ano. Zároveň se britská zahraniční politika již plně vezla na vlně pacifistického appeasementu, který měl po děsivé zkušenosti první světové války zabránit dalšímu konfliktu.

Dnes již víme, že tato politika ustupování umožnila Hitlerovi upevnit moc a výrazně zkomplikovala následnou nevyhnutelnou válku, ale z dobového pohledu se jednalo o kroky populární. V projevu z 27. září 1938, po tom, co se Československá vláda odmítla vzdát Sudet, vyjádřil Chamberlain svůj postoj jasně: „Jak neuvěřitelná, hrozná a fantaskní je představa, že bychom měli začít kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých nic nevíme”. 

Úkolem lorda Runcimana tak bylo prozkoumat situaci a najít kompromis, který by vše vyřešil. Bohužel všechny karty hrály proti Československu. 

Nevyhnutelný výsledek

Nutno říci, že objektivní ústrky a problémy v chování československého státu vůči Němcům opravdu existovaly. Začalo to potlačením Němců, kteří se chtěli hned po skončení první světové válce osamostatnit a vystoupit z republiky. Za dvacet let si vztah Čechů a Němců jen velmi složitě hledal cestu ke smíření. Byl narušen dosazováním českých úředníků, preferováním českého jazyka a komplikacemi mezi českými a německými politickými stranami. To vše by se možná dalo překonat a byli mnozí, kteří si cestu dialogu zvolili. Vzestup nacistického Německa toužícího přepsat výsledky první světové války a vytvořit pro svou krev co nejširší Lebensraum, tedy „životní prostor“, ale vše změnil. 

TIP: Nejen územní ztráty: Co všechno se změnilo po vzniku protektorátu?

Heinleinova SdP se rychle napojila na vedení přímo z Říše a směřovala k jednoznačnému cíli: připojení k Německu. A tady nastala zásadní chyba, která znemožnila lordu Runcimanovi pochopit situaci: britský vyslanec nevěděl o přímém napojení SdP na Německo. Runciman přijel s vizí autonomie švýcarského typu, která by přinesla tolik žádaný kompromis. To ale nebylo možné. SdP dostávala jasné instrukce nedohodnout se za žádnou cenu a předkládat další a další problémy. Heinleinovcům se nejspíš povedlo získat i osobní sympatie lorda Runcimana: prakticky všechen svůj volný čas trávil ve společnosti německé šlechty úzce navázané na SdP. 

Napětí stoupalo a lord Runciman byl 16. září odvolán zpátky do Londýna. Zpráva, kterou přivezl, mluvila o neochotě Československa situaci řešit, o šikaně Němců a o tom, že jsou ve skutečnosti v právu. Ze zrnek pravdy a pomluv sestavil Runcimanův tým pod vlivem manipulace a nacistických instrukcí obraz, který se stal oporou pro britský podpis pod Mnichovskou dohodou... 

Na počátku října 1918 se mužům majora Charlese Whitea podařilo obsadit důležitý pahorek na kótě 198. Udržení kóty ale bylo velmi obtížné, nepřítel se pokoušel vyjednávat a opakovaně obránce vyzýval, aby složili zbraně. Major Whittlesey ale stále trval na tom, že musí kótu držet stůj co stůj. 

Předchozí část: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády 

Zatímco velitelé jednotlivých rot se snažili dodat mužstvu odvahu, Whittlesey čelil neustávajícímu proudu návrhů a proseb, aby se pokusili prorazit z obklíčení. Kromě německých vyjednavačů tak vytrvale odmítal i vlastní muže, protože zprvu k tomu neměl rozkaz a později už nevěřil, že by to jeho žalostná skupinka zvládla.

Svého velitele se pokusil přesvědčit také zraněný poručík Maurice Revnes, který poslal vzkaz po jednom z vojáků: „Pokud naši lidé nedorazí do poledne, je bezpředmětné držet se zde proti tak velké přesile. Muži trpí hlady, zranění jako já nemají žádnou vodu a ztratili hodně krve. Nepřítel by mohl dovolit zraněným vrátit se k našim liniím. Připadá mi, že v této situaci není nečestné a zbabělé se vzdát.“

Žádosti ale nepadaly na úrodnou půdu a Američané pomalu ztráceli naději. Navíc se začaly šířit řeči, že je jejich vlastní lidé nechali napospas nepříteli. 

Zubožená hrstka

Ve skutečnosti se však jejich kamarádi vytrvale snažili Whittleseyho muže vyprostit. Například roty D a F 308. pluku, které by se také nacházely na kótě 198, kdyby je velení na poslední chvíli neodeslalo jinam, se horečně pokoušely dostat k obklíčeným. Jedna z patrol se dostala až na dohled ke kopci, ale Němci pak obě jednotky odrazili a způsobili jim těžké ztráty. Rota D nastoupila 26. září do pozic před Argonským lesem ve stavu 214 mužů a důstojníků a o deset dní později z ní zbývalo pouze 26 bojeschopných vojáků. Rota F na tom byla podobně.

Mezitím na kótě 198 zoufalí Američané hladověli, zdravotníci používali obvazy odmotané z ran zemřelých a muži v přední linii téměř neopětovali palbu, protože neměli skoro čím střílet. Za této situace konečně přišla záchrana; 8. října před třetí hodinou odpoledne se k jejich pozicím probila záchranná skupina, která je na kopci vystřídala, a vojáci majora Whittleseyho si konečně mohli vydechnout. Největší radost prý měli muži z toho, že jim jejich spolubojovníci donesli jídlo.

Slzy štěstí

Vojín Robert Manson vzpomínal: „Byla to nejšťastnější chvíle mého života. Byl jsem hysterický, smál jsem se a brečel radostí. Cítil jsem se jako kočka, co zjistí, že má devět životů. Z konzervy jsem jedl rukama pokrytýma krví a špínou, a řeknu vám, že to chutnalo jako nejlepší steak.“

Ze zhruba 550 mužů, kteří 2. října tvořili Whittleseyho kombinovaný oddíl, jich asi 200 padlo a 150 bylo prohlášeno za nezvěstné (většinu zajali Němci). Pouhých 194 se jich dočkalo záchrany, většina z přeživších však byla buď zraněna nebo jinak poznamenána přestálým bojem a strádáním. Zpravidla se jednalo o problémy spojené s dehydratací.

Hrdina, nebo diletant? 

Kdo vlastně byl muž, jenž stál v čele ztraceného batalionu? Rodák z Wisconsinu Charles White Whittlesey pocházel z rodiny dřevorubce. Po střední škole vystudoval práva na prestižním Harvardu a do armády se přihlásil dobrovolně po vyhlášení války Německu. V hodnosti kapitána nastoupil k 308. pluku 77. pěší divize. Velení v Argonském lese mu přineslo na jedné straně status legendy a slávu, na druhou stranu vyvolalo mnoho dohadů i odsudků. Pro většinu je dodnes hrdinou, který výzvy ke kapitulaci odmítal lakonickým: „Jděte k čertu!“

Někteří jej považují za fanatika, jenž nechal zahynout dvě stě mužů, aby splnil nesmyslný rozkaz. Podobné je to i v případě zmiňované žádosti o palebnou podporu. Jedni tvrdí, že zásadní chybu udělali dělostřelci (nebylo by to mimochodem nic výjimečného), druzí ale Whittleseymu vyčítají, že udal nesprávné koordináty a tím přivolal palbu na vlastní vojáky. Dohady nemění nic na skutečnosti, že se Whittlesey stal po bitvě v Argonách hrdinou a dočkal se povýšení na podplukovníka. Stal se jedním ze tří důstojníků jednotky, kteří obdrželi Medaili cti. Spolu s nimi obdržel stejné vyznamenání ještě jeden poddůstojník, jeden vojín a dvojice letců, která se snažila v těžkých podmínkách zalesněného terénu jednotku lokalizovat a shodit jí zásoby.

Nechtěná celebrita

Jiná vyznamenání obdrželo zhruba čtyřicet dalších mužů. Několik nadřízených důstojníků dokonce za této situace uvažovalo, zda velitele nepostavit před polní soud za neuposlechnutí rozkazů. Nakonec však z žaloby sešlo, protože obviňovat válečného hrdinu se nejevilo jako dobrý nápad. Jinak ale dopadl poručík Revnes, který vyzýval majora Whittleseyho ke kapitulaci. Voják byl nejdříve propuštěn ze služby s obviněním ze zbabělého chování před nepřítelem, posléze však vyšší soudní instance rozsudek odvolala s přihlédnutím ke svědeckým výpovědím dalších důstojníků, kteří se tou dobou také nacházeli na kótě 198.

Podplukovník Whittlesey se po návratu do vlasti dočkal obrovského mediálního zájmu. Poskytl několik rozhovorů a účastnil se také ceremonie uložení ostatků amerického Neznámého vojína v roce 1921 na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu D. C. Tragická zkušenost z velení na hřebeni mezi Binarville a La Viergette spojená s těžkými ztrátami ale zanechala na mladém muži nesmazatelné stopy. Zájem o jeho osobu neupadal a on se marně pokoušel vrátit ke své právnické praxi v New Yorku.

TIP: Vojákem Velké války: Jak se žilo českým brancům za 1. sv. války

V listopadu 1921 nastoupil na parník do Havany a v noci z 26. na 27. listopadu beze stopy zmizel z paluby. V jeho kajutě našli vyšetřovatelé několik dopisů na rozloučenou, a tak se má za to, že hrdina z Argonského lesa spáchal sebevraždu. Jeho tělo se nikdy nenašlo. S největší pravděpodobností se tak zařadil mezi oběti první světové války, které si nesly více ran na duši než na těle a nedokázaly se vrátit zpět do mírového života.

Evropa se zrodila ve víru válek a invazí, během kterých dorazili nájezdníci a zdecimovali původní obyvatelstvo. Genetici dnes mohou tyto události rekonstruovat na základě analýz DNA dnešních a dávno zemřelých obyvatel Evropy i okolního světa.

Podle nové vědecké studie se asi před 4 500 lety do západní Evropy rozšířili lidé jámové kultury. Přišli z východoevropských stepí a byli to zřejmě nositelé původního protoindoevropského jazyka, který se zřejmě zrodil právě v jámové kultuře.

TIP: Jak najít neandertálce bez fosilií? Co třeba z DNA v blátě?

Geny ukazují, že na území dnešního Španělska byl příchod lidí jámové kultury dost dramatický. Místní muži najednou kompletně „zmizeli“ z evropské DNA, kterou genetici zkoumají ve fosilních nálezech. Podle všeho byli zabiti nebo možná i v menší míře zotročeni. A lidé jámové kultury, kteří zřejmě přišli jenom s minimální počtem žen, si prostě vzali místní ženy. Lidé jámové kultury se nakonec rozšířili po celé Evropě a jejich geny se dodnes podílejí na většině genetického materiálu dnešních Evropanů. Jsou to tedy naši předci.

Krátký čas k pozorování planet se týká zejména Jupitera, který bude viditelný pouze na začátku října na podvečerním nebi v souhvězdí Vah – navíc jen velmi nízko nad jihozápadním horizontem, za nějž se skryje už asi hodinu po Slunci.

O něco lépe na tom bude Saturn, který po setmění zahlédnete nalevo od Jupitera v souhvězdí Střelce. Také on se však bude rychle přibližovat k jihozápadnímu obzoru. S vyhledáním obou obřích planet vám pomůže dorůstající Měsíc: Jeho uzoučký srpek projde 11. a 12. října na obloze nejdřív kolem Jupitera a 14. a 15. října se přesune do blízkosti Saturnu.

Poslední jasnou planetou říjnového nebe bude Mars, který v Kozorohovi opanuje celou první polovinu noci. I v jeho případě se můžete těšit na pohlednou konjunkci s Měsícem, jež se odehraje 18. října večer.

Do hlubokého kosmu

Ze světa planet se pak můžete přenést do vzdáleného vesmíru. Existuje samozřejmě bezpočet možností, ale co třeba výprava za pozůstatky dávné supernovy? Potřebujete jen co nejtmavší oblohu a dalekohled s průměrem objektivu minimálně 6 cm. Nezapomeňte přitom, že rušivé světlo vydávají nejen pozemské, ale i nebeské zdroje, například Měsíc. Proto se vydejte pozorovat ideálně v období novu.

Z výše popsaného plyne, že je cíl vaší cesty velmi slabý a nenápadný – snadno jej přehlédnete i v dalekohledu! Zamiřte za ním do souhvězdí Labutě, do oblasti jejího pravého křídla, kousek od stálic Epsilon a Zéta Cygni. Do stejné části nebe nasměroval 5. září 1784 svůj přístroj William Herschel a spatřil „rozvětvenou mlhovinu, jejíž jednotlivé proudy se směrem na jih opět spojovaly“. 

Jemný závoj mlhovin

Anglickému astronomovi připomínal komplex mlhovin jemný závoj, což se odráží v jeho původním názvu „Veil nebula“. V češtině se pro tyto objekty vžilo trefné označení „řasové mlhoviny v souhvězdí Labutě“, které mnozí pozorovatelé zkracují na „řasy“. Nejjasnější segment útvaru najdete v úhlové vzdálenosti 2,5° severovýchodně od 52 Cygni, hvězdy čtvrté velikosti viditelné pouhýma očima. 

Popsanou část řas rozlišíte jako zhruba 2° dlouhý mlhavý oblouk i v malém přístroji s objektivem o průměru 6 cm, ovšem pouze za vynikajících pozorovacích podmínek. Ve větších dalekohledech pak bude patrné, že má nerovnoměrný tvar a od jihu na sever se zužuje, přičemž zároveň klesá jeho jas. V katalozích nebeských objektů naleznete na místě oblouku dvojici mlhovin NGC 6995 a NGC 6992, které však tvoří pouze menší část řas v Labuti.

Tu zbývající představují úhlově o něco rozměrnější, ale mnohem méně nápadné mlhoviny NGC 6979, NGC 6974 a NGC 6960. Z uvedené trojice je vidět zejména poslední jmenovaná, musíte však použít dalekohled s objektivem o průměru alespoň 10 cm. NGC 6960 se přimyká přímo k 52 Cygni a jako světlý proužek od ní vybíhá na jih. Celý komplex řasových mlhovin zaujímá plochu o úhlovém průměru asi 3°, k jeho pozorování se tudíž ideálně hodí přístroje s velkým zorným polem. 

Pozůstatek katastrofy

Řasové mlhoviny v Labuti patří k pouhým několika pozůstatkům kosmické katastrofy zvané supernova, které poměrně snadno zahlédnete na vlastní oči, i když pomocí dalekohledu. V podstatě jde o nejjasnější partie obrovské kosmické bubliny o průměru zhruba 90 světelných let, jež se začala rozpínat před pěti až osmi tisíci roky. Na jejím počátku stál dost nesouměrný hvězdný pár, nacházející se přibližně 1 500 světelných let od Země.

TIP: Emisní mlhovina Řasy: Pozůstatek hvězdy 20× hmotnější než Slunce

Tvořila ho obří stálice a drobná, ovšem nesmírně hustá hvězda, tzv. bílý trpaslík. Materiál z vnějších vrstev obra pozvolna přetékal na souputníka, jehož hmotnost tak utěšeně rostla. Jakmile však překonala kritickou hranici, zažehly se v nahromaděné látce jaderné reakce a bílý trpaslík explodoval – stala se z něj supernova. 

Z místa gigantického výbuchu se do okolí šířila prudká rázová vlna v podobě rozpínající se koule. Na některých místech stlačila všudypřítomný mezihvězdný plyn do podoby dlouhých úzkých vláken, a navíc jej zahřála na teplotu desítek tisíc stupňů Celsia – až začal sám o sobě zářit. A právě tato zářící vlákna stlačeného plynu lze dnes pozorovat coby řasové mlhoviny v Labuti.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října ve 13:22 SELČ vstoupí do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – nepozorovatelná
• Mars – viditelný v první půli noci
• Jupiter – viditelný na počátku října večernízko nad jihozápadem
• Saturn – viditelný večer nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2018

• 5. října – setkání měsíčního srpku a jasného Regula ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad východem
• 11. října – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Jupitera na soumrakovém nebi nad jihozápadem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 4,5°)
• 14. a 15. října – setkání Měsíce a Saturnu na večerní obloze nad jihozápadem
• 17. a 18. října – setkání Měsíce a Marsu na večerním nebi
• 24. října – Uran v opozici se Sluncem
• 27. října – setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na večerní obloze nad východem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 3,5°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Mnozí si již sedmdesát let lámou hlavu nad tím „co by, kdyby“. Jak by obstála pohraniční opevnění proti německému útoku? Jak dlouho by se Čechoslováci dokázali bránit? Kolik životů by to stálo? Kterým směrem by se obrátilo veřejné mínění ve Francii a Velké Británii, pokud ve střední Evropě propukla válka? Jak by vypadala mocenská šachovnice, kdyby do hry vstoupili Sověti a přišli Československu na pomoc? Podobné úvahy lze dokola rozebírat z politického, společenského i vojenského hlediska, avšak žádná obecně přijatelná odpověď na hojně opakovanou otázku „měli jsme se bránit?“ zřejmě neexistuje. 

Hořký podzim osmatřicátého

Takzvaná Vůdcova budova, palác na Königsplatz v centru Mnichova, hostila 29. a 30. září 1938 mírovou konferenci, která odsoudila nepohodlné Československo k zániku. Dokument o osmi paragrafech ohlodal republiku o 28 680 kilometrů čtverečních, na kterých žilo 3 653 292 obyvatel (počet Čechů a Slováků se odhaduje na 570 až 730 tisíc). Mír byl slavně zachován (na jedenáct měsíců), ale mnichovské trauma zanechalo v české společnosti, politice i kultuře hluboký šrám. První republika skončila a uvažovalo se, kudy dál. Kontinuita s demokracií masarykovského typu narážela na snahu uzpůsobit myšlení novým autoritářským poměrům v Evropě. 

Hesla jako „odbenešit“, „nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme raději výti s vlky“ či „malá republika, ale naše“ trefně vystihují druhý, pragmatický přístup, který zvítězil.

Petiční výbor věrni zůstaneme, Obec československých spisovatelů, Umělecká beseda, Dělnická akademie a další „think tanky“ československé demokratické inteligence věrně hájily uplynulé dvacetiletí. Proti nim však stále razantněji vystupovalo nacionalistické křídlo požadující cenzuru, zrušení všeho ideově a mravně závadného, jazykový purismus (důraz na ryzost češtiny, počešťování cizích výrazů) a duchovní jednotu zrazeného národa, který se musí spolehnout sám na sebe.

Výzvy k opravdovému vlastenectví, křesťanství a opuštění „falešného liberalismu a humanitářství“ se nebezpečně zvrhly do autoritářských a antisemitských nálad. Cynismus, zloba, frustrace vylézaly v oněch sychravých a tragických posledních měsících roku 1938 na povrch a bohužel nacházely odezvu u stále většího množství lidí. Josef Čapek s hořkostí apeloval na zlomený národ: „Cizí lidé nám zmenšili území hmotné, a teď nám sami naši ještě zmenšují naše území duchovní. Co jste vy, štváči, traviči, spekulanti bez svědomí, udělali z národa, z toho lidu Masarykova?“ 

Nebudeme naivní

Ve společnosti se rozšířila touha označit a potrestat viníky nastalé krize. Hlavním terčem se stal Edvard Beneš, od 22. října 1938 v londýnském exilu. Štvavou kampaň proti němu zahájil bulvární tisk, záhy následovaný dosud seriózními deníky. Bezskrupulózní redaktoři označovali Benešovo spoléhání na spojenecké smlouvy se Západem za židozednářské spiknutí a odchod do zahraničí za jasné přiznání viny. Objevily se dokonce hlasy požadující vyšetřování Benešovy činnosti parlamentem. 

V zápasu o politickou, duchovní a kulturní orientaci pomnichovské republiky skončily demokratické síly poraženy dlouho předtím, než první voják německé okupační armády překročil hranice. První republika byla pryč a naivně se hovořilo o novém začátku, pod ochrannými křídly Třetí říše.

Jistý Stanislav Yester v komentáři Lidových novin napsal: „Dějiny neznají naivnějšího národa a naivnější politiky jako tu, kterou jsme páchali po dvacet let našeho státu.“ Autor sám brzy ukázal, jakým stylem politiky by chtěl Čechy řídit. Yester byl novinářský pseudonym Emanuela Moravce, zanedlouho nechvalně proslulého kolaboranta a protektorátního ministra školství a lidové osvěty. 

Údajně z vůle lidu došlo ke zjednodušení, či spíše zdeformování celého politického systému, k rozpuštění politických stran, jejichž velký počet a vliv na fungování státu se rovněž setkaly se zdrcující kritikou.    

Pachuť Mnichova

Převládá přesvědčení, že národ byl v osudných zářijových dnech připraven bojovat za svou zemi, ale překotný sled událostí a nešťastná kombinace mezinárodních i vnitropolitických okolností mu toto právo upřely. Důsledky přijetí vyděračských požadavků, na nichž se shodli aktéři Mnichovské konference, se s Čechy táhnou do současnosti. Pachuť Mnichova byla cítit při pádu železné opony, sjednocování Německa, přípravě Česko-německé deklarace v roce 1997, i při vstupu republiky do Evropské unie v květnu 2004. 

Nejsilnější odezvu však nalezl ještě v průběhu druhé světové války a bezprostředně po jejím skončení. Československá exilová reprezentace, rozdělená na Benešovo londýnské a Gottwaldovo moskevské křídlo, jednala o uspořádání státu a podobě politického zřízení po osvobození od nacistických uchvatitelů.

Komunisté se od Masarykových dob změnili z partaje vyděděnců s radikální rétorikou na nejsilnější tábor, připravený převzít vůdčí úlohu ve státě. Podle Stalinových instrukcí nejprve ochotně spolupracovali s benešovci, avšak čím více se blížil návrat domů, ukazovali, že se budou jen neochotně s kýmkoliv dělit o moc. Od května 1945 si mohli diktovat podmínky, jak bude poválečné Československo vypadat, a ostatním stranám ve většině případů nezbylo než zmírňovat či doplňovat návrhy detailně propracovaného komunistického programu. 

Nikdo se však neodvažoval zpochybňovat dohodnutý a velmocemi posvěcený odsun sudetoněmeckého obyvatelstva, vnímaný jako zadostiučinění a náplast na mnichovskou ránu. Situace z podzimu 1938, kdy „pátá kolona“ zapříčinila celonárodní tragédii, se již nikdy neměla opakovat. Komunisté zároveň posilovali mýtus, že celá první republika byla svým buržoazním založením špatná a sama způsobila svou záhubu. Vykořisťovatelská třída továrníků, průmyslníků a magnátů, která podle nich způsobila hospodářskou krizi a utrpení dělníků a podvedla národ i v hodině nejtěžší, měla splatit dluhy. Parlament hladce schválil znárodnění průmyslu, pozemkovou reformu, zabavení majetku zrádcům a kolaborantům. 

O nás bez nás, dějství druhé

Stín Mnichova ovlivnil také zahraniční politiku, nadále usměrňovanou Edvardem Benešem. Aby se do budoucna předešlo dalším možným zradám nespolehlivými partnery, přestalo se Československo orientovat pouze na západoevropské spojence, ale vzhlíželo k úzké spolupráci s nastupujícími supervelmocemi, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Velká Británie s Francií ostatně záměrně ze středoevropského prostoru vycouvaly, protože měly plno starostí s rozpadem svých koloniálních říší. 

TIP: Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Beneš již v prosinci 1943 podepsal se Sověty spojeneckou smlouvu a doufal, že se naplní jeho představy o Československu jako o mostu mezi Západem a Východem, kapitalismem a komunismem. Domníval se, že v poválečných podmínkách dojde k otupování ostří a postupnému přibližování se obou světonázorů ke „zlaté střední cestě“, umírněnému socialismu. Znovu se mýlil. Teheránská a Jaltská konference nevratně rozdělily sféry vlivu nejen ve střední Evropě. Československo, Polsko a Maďarsko vtáhl do svých tenat Sovětský svaz a jal se je zahalovat železnou oponou. 

Zoologické zahrady jsou určitým návratem k přírodě uprostřed velkých měst. Jejich rekreační a zábavný účel je stále důležitý, ale jako vrchol poslání těchto zařízení už byl dávno překonán. V současnosti mají zoo mnohem smysluplnější účel, a to vzdělávání veřejnosti, výzkum a ochranu ohrožených druhů a nejnověji se také podílí i na projektech ochrany původních biotopů v areálu jejich výskytu.

Při jedné z mých návštěv v Zoo Dvůr Králové jsem se mimo jiné zastavil u výběhu sitatung, známých také pod názvem lesoni bahenní (Tragelaphus spekei). O pár chvil později jsem měl možnost pozorovat chování, které bych nejenže u velkých antilop vůbec nečekal, ale které navíc ještě nebylo zdokumentováno.

Voda jako útočiště

Sitatungy jsou poměrně statné antilopy obývající mokřadní oblasti Střední Afriky (Demokratická republika Kongo, Botswana, Zambie) a v menší míře také Západní Afriky. Jejich život je velice úzce spojen s vodou a vodním prostředím, a to jak při vyhledávání potravy, tak při úprku před útoky šelem.

Pokud totiž sitatunga spatří predátora, což mohou být především leopardi, lvi, krokodýli, ale také divocí psi nebo velké krajty, snaží se co nejrychleji dostat do vody, kde se díky svým plaveckým schopnostem může ponořit až po nozdry. Končetiny sitatung jsou dlouhé a tenké s dlouhými, zašpičatělými a doširoka roztažitelnými kopýtky, díky nimž se tolik neboří v bahně.

Tito býložraví sudokopytníci jsou aktivní navečer a ráno, občas i přes den, kdy se ve vodě zchlazují a zbavují obtížného hmyzu. Jejich hustá srst je dobře promaštěná, což zabraňuje smáčení a prostydnutí ve vodě.

Masožraví býložravci

Poklidné chování sitatung ve společném výběhu zoo nedávalo tušit, že uvidím něco zvláštního. Okolo pobíhající zoborožci (Bucorvus leadbeateri) a hadilovové písaři (Sagittarius serpentarius) se přikrmovali na mrtvých kuřatech a slibovali být daleko zajímavějším objektem zájmu. Náhle se ale mezi zoborožci a hadilovy objevily dvě samice sitatung a začaly se k mému nemalému údivu také přikrmovat na mrtvých kuřatech. Maso v nich poměrně rychle mizelo a bylo vidět, že je pouze několikrát „přežvýknou“ a ihned polknou. Postupně je takto „spásly“ do posledního kuřete.

Byl jsem opravdu překvapen. Není totiž úplně běžné, aby se turovitý přežvýkavec projevoval masožravě. Za poměrně dlouhou dobu, co se o zvířata zajímám, jsem se s takovým chováním nesetkal. Potrava sitatung se totiž v přírodě neliší od potravy ostatních antilop zdržujících se poblíž vody. Tvoří ji různé druhy jak suchozemských, tak vodních rostlin, včetně listí keřů, trav, ostřic a rákosí. Takový jídelníček uvádí ve své knize již Josef Vágner, který navíc upozorňuje na neschopnost sitatung napřímit se na nohách a spásat listí ve vyšších partiích. Sitatungy se dokonce pasou i na podvodních rostlinách se zcela ponořenou hlavou či na zbytcích listí ve sloním trusu.

TIP: Roztomilí zabijáci: Hroši obojživelní jsou nebezpečnější než lvi

Nezvyklé chování sitatung v zoologické zahradě by mohlo být nezvyklým způsobem doplňování potřebných minerálů nebo bílkovin. Přitom mne ale ošetřovatel ujistil, že zvířata mají naprosto dostatečný přístup k minerálním lizům. Zdá se, že býložravé antilopy z nějakého důvodu našly zálibu v chuti masa, ke kterému se v přírodě nedostanou. Není ani vyloučené, že je takové chování v přírodě běžné, ale dosud nebylo zdokumentováno.

Planeta se postupně otepluje a má to své důsledky. Dramaticky je to vidět především v okolí obou pólů, které přicházejí o led. Ukazují to nové analýzy satelitních snímků a pozorování za uplynulé čtvrtstoletí.

Podle dat, které satelity získaly mezi lety 1992 a 2017, ztratila v této době Antarktida celkem asi 3 biliony tun ledu. V obzvláště zranitelné oblasti západní Antarktidy se za toto období rychlost mizení ledu ztrojnásobila, na dnešních asi 159 miliard tun ledu ročně. Uvedená celková ztráta ledu v Antarktidě za toto období má na svědomí vzrůst hladiny světových oceánů asi o 8 milimetrů.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

Vědci jsou přesvědčeni, že další vývoj v Antarktidě závisí na tom, jak bude lidská civilizace postupovat v souvislosti s globálním oteplováním. Ale času prý není nazbyt. Rozhodnout by mělo příštích 10 let.

Antarktida je sice nejvíce izolovaným a vzdáleným kontinentem planety, klimatické změny v Antarktidě a v Jižním ledovém oceánu mohou mít značné a dlouhodobé důsledky pro planetu i lidstvo.

Mléčná dráha je sice na pohled poklidná spirální galaxie, má za sebou ale divokou minulost. A její stopy jsou dodnes patrné na uspořádání a pohybu hvězd v Mléčné dráze. Jsou jako jizvy na těle Mléčné dráhy.

Astronomka Teresa Antoja z Barcelonské univerzity a její spolupracovníci studovali data evropské vesmírné observatoře Gaia a vystopovali jednu takovou divokou událost z minulosti. Jde o „jizvu“, která se v Mléčné dráze objevila asi před 300 miliony let a dodnes není úplně zahojená.

Jizva po galaktickém střetu

Jde o skupinu několika milionů hvězd, které se chovají dost neobvykle. Obíhají sice kolem centra Mléčné dráhy, ale také obíhají jedna kolem druhé, ve zvláštním spirálovém uspořádání. Pozorování těchto hvězd dovedlo badatele k závěru, že jsou pozůstatkem dramatické události, ve které hrály roli nezměrné gravitační síly.

TIP: Trpaslík překvapil: Malá galaxie poprvé přistižena při kanibalismu

Podle badatelů je hlavním podezřelým trpasličí eliptická galaxie ve Střelci, jedna z nejbližších satelitních galaxií Mléčné dráhy. V této době je od nás vzdálená asi 43 tisíc světelných let. Před pár sty miliony let se ale těsně přiblížila k disku Mléčné dráhy a podle všeho svou gravitací změnila pohyby hvězd v Mléčné dráze. Naše Galaxie ale ještě neřekla poslední slovo. Mléčná dráha krade této trpasličí galaxii hvězdy a podle odhadů asi tak za dalších 100 milionů let ji roztrhne na kusy a pozře.