Kdo byli husité? Byli to boží bojovníci, nebo prachobyčejní lapkové? Nejprve si ujasněme jednu věc: Husité byli vynikající válečníci, kteří dokázali porazit prakticky kohokoliv a kdykoliv, dokud zůstávali jednotní. Ostatně jen na základě vojenské převahy se mohlo husitské hnutí tak dlouho udržet. Pouze díky ní tu mohli lidé na dlouhých 17 let (1419–1436) fungovat prakticky bez vládce, kterého nahradily husitské svazy založené převážně na vojenských principech.

TIP: Obrana za vozovou hradbou: Mistrovská taktika Jana Žižky

Pár drobných porážek či neúspěchů, které husité utrpěli před rokem 1434, se dnes sice uvádí jako příklad toho, že nebyli neporazitelní, ale v podstatě šlo z hlediska celého hnutí o maličkosti vyvážené daleko většími úspěchy. Problémovou pověst si však „boží bojovníci“ vysloužili především činy, kterými svá vítězství doprovázeli.

Nečestný boj a nadměrná krutost

Husité nebojovali jako gentlemani. Okázale ignorovali zásady rytířského zápasu a čestného boje. Bez jakýchkoliv skrupulí používali lsti, léčky a přepady ze zálohy. Nicméně ke konci středověku už se takto bojovalo i jinde v Evropě, kde žoldnéřské kompanie pomalu získávaly navrch nad rytířskými družinami. Jenže husité naprosto nerespektovali urozenost svých protivníků a po vyhrané bitvě často bezohledně pobíjeli všechny přeživší nepřátele. Pod Vyšehradem zahynul roku 1420 výkvět české a moravské katolické šlechty. O šest let později u Ústí nad Labem bez skrupulí pobili německé šlechtice z Lužice a Saska, protože Němci před bojem odmítli dohodu o tom, že se zranění nebudou dobíjet.

Z hlediska rytířské kultury šlo o neodpustitelnou krutost, protože v rytířských bojích se urození šlechtici brali téměř vždy do zajetí a jejich příbuzní za ně platili výkupné. O totéž se kvůli zisku často snažili i žoldnéři, ale husité bojovali pro své ideály, takže výkupné pro ně nehrálo takovou roli.

O další příklady krutosti se postaral nekompromisní hejtman Jan Žižka. Při jednání o kapitulaci Německého Brodu 10. ledna 1422 nerespektoval on ani jeho muži vyhlášené příměří. Vpadli do města a rozpoutali naprostý masakr, při němž zahynulo asi 1 500 místních ozbrojenců i civilistů. Příštího roku Žižka po bitvě u Strauchova dvora ve zlosti roztříštil umírněnému husitskému knězi hlavu palcátem. Údajně prohlásil, že „musí pražským kněžím vyholit lysiny“. Tato příhoda však není stoprocentně doložená.

Plenitelé klášterů a bořitelé umění

Husité prosluli jako obrazoborci, kteří dokázali jen ničit, zatímco sami vyprodukovali minimum uměleckých hodnot. Tuto pověst získali už ve své době a katolická propaganda ji hojně přiživovala. Ideální cíl představovaly kláštery jako symbol nenáviděného katolického papeženství, který navíc skrýval značné bohatství. Vzpomeňme namátkou třeba dvojí vyplenění jihočeské Zlaté koruny roku 1420, když vojska kořistníků vedl sám Žižka. Jiné husitské houfy o rok později dobyly a do základu vypálily sedlecký klášter u Kutné Hory. 

Ale kališníci nešetřili ani umění mimo kláštery. Když Žižkovi vojáci dobyli roku 1420 Rábí, nechal prý hejtman shromáždit všechny cennosti na hromadu a pak je zapálit. Měla to být takzvaná celopalná oběť Hospodinovi po starozákonním vzoru. 

Spanilé, nebo kořistnické jízdy?

Označení spížovacích (zásobovacích) nájezdů husitů do okolních zemí v letech 1427–1433 za „spanilé jízdy“ mají na svědomí Staré letopisy české. Tohoto názvu se později chytili obrozenci v 19. století i marxistické dějepisectví. Dává totiž najevo, že se husitům nejednalo jen o kořist, ale snažili se šířit svou ideologii i za hranice Čech a Moravy, k čemuž využívali propagandistické materiály – například husitské manifesty rozesílané nejen do Polska, Uher a německých zemí, ale i do Francie, Anglie či Španělska. Za jejich vznikem stál vynikající stratég Prokop Holý, kněz a nový hlavní husitský vůdce po smrti Jana Žižky. Ten také podporoval ony výjezdy do zahraničí, přičemž se sám několika z nich zúčastnil.

TIP: Smrt jednookého vojevůdce: Mohl být Jan Žižka z Trocnova otráven?

Sami husité říkali jízdám rejsy a mísily se při nich oba hlavní cíle – získat kořist a šířit husitské myšlenky. Druhý účel totiž neznamenal jen samotné kázání a šíření slova božího, ale z čistě strategického hlediska měl husitům zajistit spojence v Evropě, jež se vůči nim dosud stavěla výhradně nepřátelsky.

Je tedy obtížné rozlišit, který z cílů byl hlavní, ale nejspíš oba. Táhlo se skutečně na všechny strany – do Uher (především do Horních, tedy na dnešní Slovensko), do Slezska, Bavorska, Rakouska, Horní Falce, Lužice i Saska. Tažení provázelo logicky plenění, vypalování, dobývání měst i inkasování výpalného. Boží bojovníci se vraceli s plnými vozy kořisti. Nicméně ani jedna země se nepřipojila k jejich boji a přesvědčili pouze jednotlivce či menší skupiny.

Látka zvaná fisetin je rostlinný polyfenol ze skupiny flavonoidů. Vyskytuje se v mnoha druzích rostlin, u nichž často hraje roli žlutého barviva. Můžeme se s ním setkat v ovoci a zelenině, od jahod a jablek až po hroznové víno.

Američtí vědci nedávno zkoumali účinky fisetinu na lidský organismus a zjistili, že je velmi účinný proti stárnutí. Likviduje totiž stárnoucí zombie buňky, které se již nedělí, ale stále žijí a během stárnutí se hromadí v těle. Díky tomu fisetin podporuje zdraví seniorů a prodlužuje jim život.

TIP: Jak bojovat proti demencí? Likvidováním zombie buněk v mozku

Když lidské buňky ztratí schopnost dělení, měly by odumřít a imunitní systém by je měl bez problémů zlikvidovat. Jenže s postupujícím věkem je imunitní systém každého z nás méně účinný a spolehlivý. Zombie, čili senescentní buňky se pak postupně hromadí a podle odborníků se stávají příčinou mnoha chorob spojených s vyšším věkem. Látky jako je fisetin by nám s nimi mohly pomoct.

V roce 2016 se 77letý John Louis Caver díval s manželkou, synem a dcerou na zápas v Super Bowlu, když vtom se mezi muži rozhořel spor o grilovaná kuřecí křídla, která si u televize dávali.

TIP: Na život a na smrt: Potyčka dvou Němců skončila útokem klobásou

Vášnivá rozprava se postupně značně vyhrotila, načež se oba účastníky neúspěšně pokusila odtrhnout od sebe nejprve manželka a poté i dcera. Rozohněný otec nakonec „vybuchl“ a střelil vlastního syna pistolí do hrudi. Mladíka odvezla sanitka a naštěstí přežil. Otce ovšem shledala porota letos v srpnu vinným a v příštích dnech si horkokrevný rodič vyslechne rozsudek: Možná ho čeká až dvacet let ve vězení. 

Období let 1939–1945 lze považovat za historický přelom ve vývoji plastů a kaučuku, tedy organických materiálů, bez nichž si lze současný svět jen těžko představit. Když druhá světová válka začala, soustředili se armádní i civilní technologové na využití v té době již existujících plastů, avšak poté, co se ukázalo, že bude zapotřebí nových druhů nekovových materiálů, začaly chemické laboratoře především v Německu a ve Spojených státech usilovně pracovat na jejich vývoji.

Náročné válečné podmínky pak prověřovaly kvalitu a použitelnost těchto materiálů ve vojenské i civilní praxi. Do povědomí širší veřejnosti se postupně dostávaly takové názvy jako bakelit, igelit, novodur, styropor, teflon, plexisklo, nylon, neopren, celuloid, celofán, vinyl či polythen. Všechny tyto plasty mají nějakým svým příběhem souvislost s druhou světovou válkou. Typickým příkladem je také dnes všeobecně známý PET, který získal svou celosvětovou popularitu v roce 1973 – právě tehdy přišly na svět první PET lahve. Málokdo ovšem ví, že původ tohoto materiálu sahá do roku 1941, kdy byl patentován v Anglii. 

Nedostatek kaučuku

Do doby vynálezu prvního plně syntetického plastu v podobě bakelitu, k němuž došlo roku 1907, používaly se výhradně přírodní organické materiály. Již v 19. století to byl zejména kaučuk a gutaperča. Surovinu pro jejich výrobu představoval takzvaný latex, tekutina vytékající z naříznutého kmene tropických stromů kaučukovníku a perčovníku. Válečná spotřeba kaučuku na výrobu pryžových (gumových) součástí vojenské techniky a výstroje však byla mimořádně vysoká a odříznutí Spojenců od zdroje přírodního kaučuku po japonské invazi do Malajsie a Singapuru vytvořilo silný tlak na výrobu syntetického kaučuku.

Právě boje druhé světové války tak nastolily orientaci gumárenského průmyslu na syntetické kaučuky. Pozornosti techniků a zbrojních inženýrů proto neunikl ani první, již před válkou vynalezený umělý kaučuk neopren, který měl lepší vlastnosti než jeho přírodní vzor. Není tedy překvapením, že veškerý neopren vyprodukovaný během války ve Spojených státech se dočkal využití pro vojenské účely.

Plexisklo či igelit

V časové posloupnosti objevů představovaly další skupinu polosyntetické plasty, založené rovněž na přírodních zdrojích, avšak vyžadující jejich chemické zpracování. Šlo zejména o relativně známý celuloid, jehož výroba spočívala v působení kyseliny dusičné a kafru na celulózu, tedy hlavní stavební látku dřeva. Během války se celuloid uplatnil zejména jako materiál na výrobu filmů.

Zatímco plasty jako bakelit jsou i v dnešní době zajímavým materiálem kvůli vysoké odolnosti proti hoření, vysoká hořlavost celuloidu naopak vedla k jeho postupnému zániku. Druhým známým plastem ze stejné kategorie byl galalit. Jeho výroba se zakládala na reakci kaseinu, bílkoviny obsažené v mléce, s formaldehydem. Za války však většina mléka plnila roli potraviny, a tak došlo k velkému útlumu výroby tohoto materiálu.

Naproti tomu plně syntetické plasty zažily obrovský rozmach. Například kvůli bezpečnosti se vítanou náhradou za běžné křemičité sklo stalo plexisklo, které se používalo zejména na kryty radarů a kokpitů letadel. PVC se zpočátku nabízel v tvrdé formě (novodur) na výrobu různých profilů, zejména potrubí, v měkčené formě se pak komerčně využíval od roku 1942, a to zejména na izolace elektrických vodičů jako náhrada za přírodní kaučuk. Pod obchodním názvem „igelit“ se tento materiál vyráběl v Německu v neslavně proslulém chemickém koncernu IG Farben, jenž úzce spolupracoval s nacisty. Měkčený PVC později přinesl na trh i zcela nový výrobek: laminovaný textil, v češtině známý pod názvem koženka. 

Na punčochy i padáky 

Přímo revolučním vynálezem se stal plast s obchodním názvem nylon, poprvé komerčně použitý v roce 1938. Ten v pravou dobu umožnil nahradit vlákna vyrobená z přírodních zdrojů, zejména hedvábí. Například pro Spojené státy představovalo jediného významného dodavatele hedvábí Japonsko, které však v roce 1941 z pochopitelných důvodů přerušilo vývoz. Tím došlo k ohrožení výroby padáků a lan, v civilním životě to pak vyvolalo nedostatek dámských punčoch.

Technologie zvlákňování nylonu tak měla pomoci jak vojákům na frontě, tak ženám doma. Výroba ovšem nestačila krýt armádní potřeby, a proto americká vláda v roce 1942 vyzvala k maximálnímu šetření s tímto materiálem, a dokonce byl nařízen sběr poškozených, již nepoužitelných punčoch. Ty pak byly roztaveny a znovu zvlákňovány. Šlo tak o první vynucenou recyklaci plastu.

Teflon pro atomovou bombu

Na počátku války byl britským chemickým gigantem ICI (Imperial Chemical Industries) uveden do výroby také polyetylen (Polythene). Do historie jeho použití se zapsal Američan Earl Tupper, který z něj během války vyvinul vzduchotěsně uzavíratelné dózy na potraviny. Významný počin v oblasti plastů znamenal i objev teflonu, rovněž spadající do období těsně před začátkem druhé světové války.

TIP: Život v polévce z plastů: Děsivá fakta o světových oceánech

Vynikající kluznost, chemická odolnost, elektroizolační vlastnosti a odolnost proti účinku vyšších teplot znamenaly zcela novou kombinaci materiálových vlastností. To okamžitě vzbudilo zájem konstruktérů ve vojenském i civilním sektoru a není jistě bez zajímavosti, že speciální modifikace teflonu použili Američané i při vývoji atomové bomby. Naproti tomu materiál označovaný zkratkou PAN, vyvinutý během války firmou DuPont ve formě vláken (orlon), je obecně méně známý. Dnes se z něj vyrábějí vysoce pevná uhlíková vlákna (nazývaná též karbonová), používaná například v leteckém průmyslu. 

Raný vesmír, který dnes pozorujeme jako oblasti vzdálené miliardy světelných let, doposud vypadal pustý, s velkými oblastmi prázdna mezi galaxiemi. Nový výzkum ale nedávno odhalil doposud neviděnou součást mladého vesmíru – ohromná množství vodíku, který se tehdy rozkládal mezi galaxiemi.

Mezinárodní tým, který zahrnoval odborníky z 10 evropských institucí, zjistil, že prakticky celý mladý vesmír vyplňuje plynný vodík, který slabě září v oblasti spektrální čáry Lyman-alfa. Takové záření je přitom jednou z klíčových známek přítomnosti vodíku, který v tomto případě prostupuje vesmírný prostor mezi „primitivními“ galaxiemi.

Šikovný spektrograf MUSE

Vedoucí výzkumu Lutz Wisotzki z německého institutu Leibniz-Institut für Astrophysik Potsdam podotýká, že na starších snímcích raného vesmíru není vůbec žádné záření v oblasti Lyman-alfa. Wisotzki a jeho tým ho ale našli naopak všude.

TIP: Galaxie na úsvitu vesmíru obklopovala oblaka plná vodíku a ultrafialových fotonů

Za tuto dramatickou změnu v našem pohledu na raný vesmír zodpovídá především sofistikovaný spektrograf MUSE (Multi-unit spectroscopic explorer), který je součástí zařízení Velmi velkého teleskopu (VLT) Evropské jižní observatoře, umístěného na hoře Cerro Paranal v severním Chile. Spektrograf MUSE, který pracuje od roku 2014, je výjimečně citlivý a proto objevil to, co bylo doposud skryto před našimi zraky. 

Lago Volaia (německy Wolayersee) je jedním z mnoha alpských horských jezer. Vymyká se ovšem polohou přímo na rakousko-italské hranici ve výšce téměř 2 000 m n. m., navíc v blízkosti Monte Coglians – nejvyššího bodu v regionu s nadmořskou výškou 2 780 m.

Při výšlapu k vodní ploše můžete zahlédnout sviště, vzácněji i kamzíky. Poměrně často však narazíte rovněž na ostnatý dát, smutné memento první světové války. Na Lago Volaia ještě dnes míří tehdejší střílny a v okolí tamních chat se rozkládají ruiny kamenných domů, v nichž žili nejprve celníci a později vojáci. Nelze vyloučit, že tu před sto lety stáli proti sobě v bratrovražedném boji i Češi – jedni v italských legiích, druzí v rakousko-uherské armádě.

TIP: Severoitalský region Friuli – Venezia Giulia je ukázkovou křižovatkou kultur

Za italskou chatou (na druhém břehu stojí také rakouská) můžete vstoupit do několik desítek metrů dlouhého tunelu vyhloubeného ve skále, který sloužil ve válečných letech jako příbytek pro mnoho vojáků. Ke koupání se ovšem jezero příliš nehodí – i v červenci může totiž v jeho okolí ležet sníh.

Do stavebnictví se valí roboti a 3D tiskárny. Už jsme viděli ohromné 3D tiskárny, které mohou vytisknout prakticky celé domy najednou. Jenomže kvůli své velikosti se takové 3D tiskárny nevejdou úplně všude. Na některých staveništích s nimi proto není možné počítat.

Singapurští vědci a inženýři vyvíjejí pozoruhodnou alternativu, pohyblivé robotické 3D tiskárny, které se dostanou téměř všude. Jejich dvojice robotů jezdí na kolech a je vybavena hadicemi, kterou proudí betonová směs. Práci sehrané dvojice řídí počítačové algoritmy, které zajišťují, aby si roboti nepřekáželi, ale naopak se doplňovali.

TIP: V Nizozemsku zprovoznili kompletně 3D tištěný betonový most pro cyklisty

V nedávném testu tato dvojice robotických tiskáren vytiskla betonovou strukturu o rozměrech cca 186 krát 46 krát 13 centimetrů. Zabralo jim to 8 minut. Jejich výtvor pak ještě potřeboval dva dny na vyschnutí a ztvrdnutí, aby dosáhl plné pevnosti a odolnosti. Jak se zdá, stavby budoucnosti budou vypadat jako úžasná technologická show. 

Asi před 30 lety objevili vědci v jihoafrické provincii Svobodný stát, což je bývalé Oranžsko, pár kostí zajímavého dinosaura. Paleontologové ale až nedávno v těchto kostech rozpoznali jedince ve věku asi 14 let, doposud neznámého druhu sauropodního dinosaura.

Býložravý dinosaurus dostal jméno Ledumahadi mafube, což v místním jazyku Sesotho znamená „ohromné zahřmění za úsvitu“. Ledumahadi svojí velikostí odpovídal asi dvojnásobku slona afrického. Dosahoval výšky v bocích kolem 4 metrů a váhy 12 tun. Tito obři žili v období spodní jury, asi před 200 miliony let.

TIP: Vědci na Sahaře objevili pozůstatky dinosaura velkého jako autobus

Odborníci jsou přesvědčeni, že ve své době byl ledumahadi jedním z největších, ne-li největším suchozemským tvorem. Přitom je ledumahadi jedním z prvních známých sauropodů. Svou velikostí se podobá známým obřím sauropodům. Výrazně se ale od nich lišil velmi objemnými končetinami. Jeho zjev musel být skutečně ohromující.

Astronomové usilovně hledají hypotetickou planetu Devítku, která by se mohla nacházet daleko za oběžnou dráhou Neptunu. Občas při tom narazí na zajímavé věci. Nedávno takto objevili nového „trans-neptuniána“, čili objekt za oběžnou dráhou Neptunu.

David Tholen z Havajské univerzity a jeho kolegové vystopovali objekt o průměru 300 kilometrů, který pojmenovali 2015 TG387. Přezdívají mu ale „The Goblin“, čili česky „Skřet“. V tuto chvíli je od nás Skřet vzdálený asi 80 AU, tedy osmdesátinásobek vzdálenosti mezi Sluncem a Zemí.

Skřet v hlubinách Sluneční soustavy

Skřet má hodně výstřednou dráhu ve tvaru protáhlé elipsy, po které oběhne Slunce jednou za asi 40 tisíc let. Objev Skřeta podle astronomů podpořil možnost existence Deváté planety v hlubinách Sluneční soustavy. Odpovídá tomu charakter jeho oběžné dráhy. Jednoznačný důkaz pro existenci další planety ale astronomům stále chybí.

TIP: Existuje bájná planeta Devět? Nové důkazy tomu nasvědčují

Podle Tholena a spol. z objevu Skřeta vyplývá, že ve Sluneční soustavě jsou asi 2 miliony podobných trans-neptuniánských těles o průměru přes 40 kilometrů. Většina z nich je ale skrytá i před těmi nejvýkonnějšími přístroji dnešní doby. Nicméně, astronomové to nevzdávají a i nadále hodlají pokračovat v pátrání po dalších podobných objektech i vysněné planetě Devět. 

„Prší málo a ubývá i sněhu, hladina spodní vody je mnohdy na minimu. Filmy z celého světa vybrané k tomuto problému ukazují, jakou zásluhu na tom má člověk a co můžeme dělat pro to, aby se voda do krajiny vrátila a zůstala tam v potřebném množství,“ zve na festival jeho prezident Ladislav Miko, bývalý ministr životního prostředí a současný vedoucí zastoupení Evropské komise na Slovensku. Přehlídka soutěžních filmů proběhne v brněnském univerzitním kině Scala a v Otevřené zahradě Nadace Partnerství.

Nenechejme vodu utíkat

„Je faktem, že voda z České republiky, která je střechou Evropy, odtéká. Navíc se stále častěji setkáváme s extrémními projevy změny klimatu. Posledních několik let zažíváme extrémní sucho, deště jsou pak silné a krátké a půda se nestačí vodou nasytit. K tomu jsme za posledních sto let odvodnili více než milion hektarů půdy s cílem na ní hospodařit. Proto se na Ministerstvu životního prostředí v boji se suchem soustřeďujeme hlavně na zadržování vody v krajině, a to obnovou vodních prvků v krajině, revitalizací toků, vytvářením průlehů, remízů, travních pásů i krajinných prvků, které pomáhají odtok vody zpomalit. V posledních několika letech jsme pomohli realizovat stovky projektů po celé republice. Nezbytnou součástí boje se suchem je i zajištění pitné vody pro občany posilováním zdrojů pitné vody hlavně v menších obcích, zlepšování predikce výskytu sucha nebo také všeobecná osvěta, zaměřená na hospodaření s vodou i s půdou. A právě k tomu má sloužit i EKOFILM, který je letos věnovaný právě vodě v krajině,“ rozvádí témata letošního ročníku vicepremiér a ministr životního prostředí Richard Brabec, jehož rezort je hlavním organizátorem ekologického festivalu.

Nabitý program a koncert na úvod

Do soutěže se přihlásilo přes dva tisíce dvě stě filmů. Z nich výběrová komise vybrala pětadvacet, které budou soutěžit ve třech kategoriích. Kromě hlavní ceny udělí porota ocenění v kategoriích Krásy přírody, Středoevropský film a Krátký film. Svou cenu udělí i prezident festivalu Ladislav Miko.

„Festivalové projekce jsou jedinečnou příležitostí vidět to nejzajímavější ze současné české filmařiny v tématu životního prostředí i zahraniční snímky, které se do české distribuce běžně nedostávají,“ poodkrývá program vedoucí dramaturg festivalu Petr Horák.

TIP: Výstava fotografií čtenářů časopisu Příroda na náměstí Svobody v Brně

Tématu vody bude věnována jak filmová, tak doprovodná část. Její hlavní lákadlo tvoří diskuze s předními environmentalisty v Otevřené zahradě a besedy s českými i zahraničními odborníky v prostorách Masarykovy univerzity. „Návštěvníci by si neměli nechat ujít setkání s autory nové knihy, která na základě více než osmdesátky průzkumů veřejného mínění představuje vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí“ představuje jednu z festivalových perliček, která připadá na pátek 12. října Bohuslav Binka z Katedry environmentalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.

TIP: Ladislav Miko - Zachovat biodiverzitu neznamená jen „chránit žabičky“

Program doplní přehlídka technologických trendů a zajímavostí v areálu EKOEXPO na náměstí Svobody nebo zážitkové programy pro školy. Festival otevře ve středu 10. října koncert kapely Mydy Rabycad na Moravském náměstí.

Více se dozvíte na festivalovém webu www.ekofilm.cz