Ostrov Tasmánie u australského pobřeží je známý přírodními rezervacemi, národními parky a řadou výjimečných druhů fauny i flóry, v čele s populárními tasmánskými čerty. Velmi zajímavé je ale i Tasmanovo moře, které leží mezi Tasmánií a Austrálií na jedné straně, a Novým Zélandem. Je to doslova ráj podmořské biodiverzity.

Australská výzkumná loď Investigator nedávno v Tasmanově moři, asi 400 kilometrů východně od Tasmánie, objevila mohutný řetěz dávných sopek na mořském dně. A vše nasvědčuje tomu, že tyto sopky slouží jako značky na rozsáhlé dálnici pro kytovce různých druhů. Mořské dno v těchto místech dosahuje hloubek kolem 5 tisíc metrů. Objevené sopky se přitom tyčí až do výšek kolem 3 kilometrů nad mořským dnem.

TIP: Pozůstatky katastrofy: Vědci objevili ohromný podmořský sesuv u Austrálie

Vědci z expedice tvrdí, že když se plavili nad zmíněným řetěz podmořských sopek, tak je během jediného dne navštívilo nejméně 28 různých keporkaků. Za nimi pak následovala skupina 60 až 80 kulohlavců černých. K hojnému výskytu velryb, a také mořských ptáků, v této oblasti přispívá i velmi početný mořský plankton. 

Asi většině z nás se někdy stalo, že si člověk spletl některé tváře. Anebo si občas někoho nemůžeme zapamatovat, ať děláme, co děláme. Někdy to vypadá, jako by lidský mozek měl jenom omezenou kapacitu tváří, které si člověk může reálně zapamatovat. Britští vědci se to rozhodli prověřit.

Požádali dobrovolníky, aby jim během jedné hodiny sepsali co nejvíce lidí, jejichž tváře ve svém životě poznávají. Měli přitom zahrnout skutečně všechny, ať už spolužáky a přátele anebo veřejně známé tváře od politiků po sportovce a hvězdy showbyznysu. Ukázalo se, že lidé mají schopnost si zapamatovat překvapivě velké množství tváří. Průměrně je to asi 5 tisíc a v některých případech si lidé zapamatují i přes 10 tisíc různých tváří.

TIP: Lidé mají čich na zkorumpované politiky: Poznají je podle fotografie

Takto vysoká čísla jsou pro odborníky překvapením. Lidé našeho druhu a před nimi i naši předci žili dlouhé statisíce a miliony let v malých skupinách blízkých příbuzných, v nichž bylo tak maximálně 100 až 150 členů. Na první pohled tedy není žádný důvod, aby si lidé pamatovali padesátkrát více tváří. K ničemu by jim to nebylo. Lidský mozek má ale zřejmě natolik velkou kapacitu a tváře rozeznáváme natolik přesně, že tváří rozeznáváme daleko víc, než bychom vlastně měli.

Evropská kosmická agentura ESA vypustila v roce 2013 vesmírnou observatoř Gaia s ambiciózním cílem zmapovat přes miliardu blízkých hvězd v Mléčné dráze. A jak se ukazuje, Gaia toho ve skutečnosti zvládne ještě víc.

Elena Maria Rossi z nizozemské Leidenské univerzity a její kolegové původně hledali hyperrychlé hvězdy, které se řítí velkou rychlostí ven z Mléčné dráhy. V datech observatoře Gaia je možné takové hvězdy vystopovat a badatelé jich pár skutečně objevili.

Hvězdy z cizí galaxie

To ale nebylo všechno. K jejich velkému překvapení v datech observatoře Gaia narazili i na třináct hvězd, které sice letí vesmírem značnou rychlostí, ale opačným směrem. Podle všeho jde o hvězdy cizího původu, které teď míří do Mléčné dráhy. Podle vědců by alespoň některé z těchto hvězd mohly pocházet z Velkého Magellanova oblaku, nepravidelné trpasličí galaxie, která je průvodcem Mléčné dráhy. Anebo přilétají z ještě vzdálenějších galaxií.

Pro vědce by se takové hvězdy mohly neocenitelným zdrojem informací o cizích galaxiích. Stejně jako můžeme studovat cizí planety díky meteoritům, které z nich pocházejí, tak bychom se díky těmto hyperrychlým hvězdám cizího původu mohli dozvědět leccos zajímavého o situaci v sousedních galaxiích. Mise observatoře Gaia je přitom stále ještě na začátku a v dohledné době budeme mít k dispozici mnohem více podobně zajímavých dat.

K večeru 22. dubna 1915 se na úseku fronty nedaleko Yprés překvapivě změnil směr větru. Na francouzské straně tomu jen málokdo z vojáků věnoval pozornost. Ne tak na straně nepřítele. Vítr konečně vane k francouzským zákopům...

Brzy nato všemi otřese dobře známé hromobití - Němci zahajují dělostřeleckou přípravu. Mužům na francouzské straně však důkladný systém zákopů s hlubokými podzemními prostory poskytuje celkem bezpečný úkryt. Nepřátelská dělostřelecká palba ale končí překvapivě brzy. Vojákům nezbývá, než zaujmout bojová postavení a očekávat útok německé pěchoty. Situace se však i dále vyvíjí neobvyklým způsobem.

Plyn!

Po celé šíři fronty, kterou jsou vojáci schopni přehlédnout, že se na ně z německých zákopů valí přízemní oblaka žlutavé mlhy. Co to má znamenat? Je to prapodivná hříčka přímořského dubnového počasí? Nebo německé zadýmování pro krytí útoku? Anebo nové, dosud neznámé ohrožení?

Oblaka se rychle blíží. Tvoří souvislou vrstvu od země až vysoko nad hlavy stojících mužů. Už zasahují vojáky v předních postaveních. Některým to dojde: „Chlór! Pozor, chlór!“, stačí ještě vykřiknout. Pak pocítí ostrou palčivou bolest v očích, v nose, v ústech, v průduškách. Chlór leptá sliznice i oči, oslepuje.

Jak oblaka postupují, vzrůstá koncentrace agresivní látky v přízemní vrstvě vzduchu. Těžký plyn zaplavuje zákopy a kryty. Muži zoufale lapají po dechu. Pokud ještě mohou, bez ohledu na blízkost postupujícího nepřítele opouštějí své pozice. Snaží se utíkat zpět, k vlastním zadním postavením. Mnozí však už jen vrávorají a bezmocně se hroutí k zemi, kde je koncentrace chlóru nejvyšší.

Z napadených sliznic a orgánů prýští krev. Tou se zalévá i vnitřek poraněných plic. Kolem nosu a úst se objevuje krvavá pěna. Vojáci se dusí vlastní krví. Čeká je krutá, bolestivá smrt. I při vysoké koncentraci plynu trvá deset i více minut. Hodiny či dokonce dny pomalého, mučivého umírání čekají mnohé z méně zasažených. 

Provedení 

Jistý britský kapitán Alfred O. Pollard o bezprostředních důsledcích útoku později napsal: „Kdo by mohl napadené vojáky obviňovat, že selhali a prchali ze svých pozic? V houstnoucí temnotě této strašné noci zápasili s hrůzou, oslepení bloudili oblakem plynu a padali k zemi v agónii, která zevnitř drásala jejich hruď (…) Stovky se jich zhroutily a zemřely. Ostatní zůstávali bezvládně ležet s pěnou u úst, s ochromenými těly, neustále sužováni prudkými záchvaty zvracení…“

Při útoku bylo vypuštěno zhruba 170 tun chlóru z přibližně 5 700 tlakových lahví pravidelně rozmístěných na šestikilometrovém úseku fronty. Každá obsahovala 30 kilogramů plynu. Ocelové lahve byly opatřeny sifonovou trubkou, takže z nich mohla unikat pouze kapalná fáze, a byly s odstupem vždy jednoho metru ve svislé poloze zapuštěny do zákopu. Na uzávěry lahví byly našroubovány olověné směrové trubice, sahající nad vrchol zákopu a směřující k pozicím nepřítele.

Zkapalněný chlór, vroucí za atmosférického tlaku zhruba při minus 34 °C, začne po úniku z trubice okamžitě vřít. To vedlo ke vzniku těžkých žlutozelených oblak zvolna se mísících se vzduchem a převalujících se po zemi, protože plynný chlór je více než dvakrát těžší než vzduch. Příhodný vítr jej hnal na pozice nepřítele, kde zatékal do zákopů a veškerých podzemních prostor. Tyto základní údaje jsou však to jediné, na čem se nejrůznější pozdější popisy chlorového útoku vcelku shodují; vše ostatní je líčeno až překvapivě rozdílně.

Důsledky smrtícího útoku

Nejednoznačný je především počet zemřelých. Těch bývá uváděno několik tisíc, střízlivější hodnocení ovšem hovoří o stovkách. Dle pozdějších výzkumů se pro útok 22. dubna 1915 zdají být realistické následující počty: celkem 7 000 mužů zasažených chlórem, z nich 350 zemřelo bezprostředně v důsledku působení plynu. Je ovšem obtížné bilančně oddělit ztráty tohoto druhu od zemřelých „z jiných vojenských příčin“. Muži prchající před plynem ze zákopů se totiž dostávali přímo do palby německých jednotek, které postupovaly za pohybujícím se oblakem. 

Novodobé výzkumy mimo to potvrzují, že za války byly počty zemřelých vojáků v důsledku tohoto i následujících chlorových útoků v roce 1915 německou propagandou silně zveličovány. Snad tak měly být povzbuzeny naděje na blízké vítězství a na konec války díky „zázračné“ plynové zbrani. Pozdější autoři pak tyto nadhodnocené údaje často přebírali. Výsledky střízlivých vojenských analýz, prováděných v šedesátých letech 20. století, ale i po roce 2000, ovšem hovoří o 2 až 7 % smrtelných obětí z celkového počtu zasažených bojovými chemickými látkami za celé období první světové války. Tomu odpovídá i ona bilance 350 zemřelých ze 7 000 zasažených chlórem 22. dubna 1915, představující v tomto případě 5 % smrtelných obětí.

Zcela jisté je však jedno: Otravný plyn jako bojový prostředek začaly používat obě válčící strany; první britský chlorový útok byl podniknut 24. září 1915. V průběhu války tak nastal rychlý vývoj jak v použití účinnějších otravných látek (od počátečního chlóru po fosgen, yperit i různé směsi) a munice, která jimi byla plněna, tak samozřejmě i odpovídajících ochranných prostředků. 

Vědci a smrt

Příprava a realizace útoku u Yprés vyžadovala úzkou vzájemnou spolupráci německého vrchního velení a jeho odborných složek, chemického průmyslu a zejména vybrané skupiny civilních chemických, ale i jiných odborníků. Vůdčí osobností mezi nimi byl univerzitní profesor chemie, ředitel Institutu fyzikální chemie a elektrochemie císaře Viléma v Berlíně a zároveň ředitel Centrály pro otázky chemie zřízené při německém ministerstvu války, Fritz Haber. Měl navrhnout způsob útoku a organizaci technické stránky jeho přípravy i realizace. 

Haber byl přesvědčen, že za dané časové tísně má naději na rychlý úspěch pouze volné vypouštění chlóru z lahví. Odpadne tak čas i náklady na vývoj a výrobu speciální plněné munice i na vypracování a nácvik účinné dělostřelecké taktiky. Jedinou nevýhodou jeho návrhu byla závislost akce na počasí a hlavně na směru větru. Konkrétní termín útoku proto byl otázkou úzké spolupráce s meteorologickou službou a byl několikrát změněn. 

Jako fyzikální chemik a odborník na technické plyny Haber se svými spolupracovníky důkladně řešil prognózy šíření chlóru v přízemní vrstvě, proměny postupující koncentrace plynu i úroveň očekávaných plošných fyziologických účinků. Akademická fundovanost kolektivu, který měl k dispozici a postupně jej stále rozšiřoval, byla udivující. Píše o tom přímo jeden z jeho členů, jistý Franz Richardt:

„Haber pátral po všech odbornících na fyziku a chemii, o kterých se kdy doslechl (…) V době mého příchodu zde už byli, mimo jiné, doktor Kerschbaum, Haberův technický pobočník (později emigroval do Spojených států), profesor Otto Hahn, který později rozbil atomové jádro a dostal Nobelovu cenu, profesor James Franck (fyzik, který později emigroval do Spojených států a získal Nobelovu cenu), profesor Hans Geiger, který později zkonstruoval Geiger-Müllerův počítač, profesor Walter Madelung, později pracující na univerzitě ve Freiburgu v oblasti barvářské chemie, profesor Wilhelm Westphal, neurolog, a řada dalších.“

Dle některých zdrojů se na této činnosti podíleli i další pozdější nositelé Nobelovy ceny jako fyzik Max Planck nebo chemik Emil Fischer.

Výbušniny a Cyklon B

Jak sám Haber uvedl, vždy usiloval sloužit „v míru lidstvu, za války vlasti“. To se týkalo nejen válečného využití chlóru, ale i dvou dalších významných technických postupů. V roce 1909 vyřešil katalytickou syntézu amoniaku z dusíku a vodíku. Tento postup měl původně sloužit ke zcela humánnímu účelu – rozvoji syntetických hnojiv na bázi dusičnanu amonného. Za pozdějších válečných podmínek byl ovšem naprosto využit k naplnění obrovských materiálních potřeb německé výroby výbušnin.

TIP: Cyklon B z Kolína: Smrtící jed se vyráběl i v Československu

Na začátku dvacátých let pak Haber vyřešil relativně bezpečný způsob generování vysoce toxického kyanovodíku. I zde měl být původním cílem obecný prospěch: zbavit ubytovací a skladové prostory, zejména ve vojenských zařízeních, obtížného hmyzu či hlodavců, kteří na těchto místech za bídných válečných hygienických podmínek až příliš ovládli pole. Obchodní jméno nového prostředku tehdy nikoho neznepokojovalo. Děsivý zvuk a zcela jiný účel mu propůjčila až nacistická mašinérie, která na samém konci Haberova života ovládla Německo. Jméno onoho produktu německého chemika navždy přežilo a dodnes v nás budí hrůzu: Cyklon B. Bylo jím zavražděno i několik Haberových blízkých židovských příbuzných.

Europa je nesmírně zajímavý ledový měsíc Jupiteru, který se vší pravděpodobností ukrývá ohromný podpovrchový oceán. Je to jeden ze světů, kde bychom rádi pátrali po stopách života nebo i po jiných podivuhodných věcech, které takový měsíc může nabídnout. Jenomže před průzkumem podpovrchového oceánu je nejprve nutné na Europě přistát. A to by mohl být problém.

Daniel Hobley z Cardiffské univerzity a jeho spolupracovníci tvrdí, že přistání na atraktivním ledovém měsíci budou komplikovat ostré ledové čepele, dosahující výšek čtyřpatrových domů. Jde o podobné útvary, jaké vznikají na Zemi odpařováním vodního ledu. V chilských Andách se jim říká „ledoví kajícníci“.

Ledoví kajícníci Europy

Zvláště v rovníkových oblastech Europy by pomalé odpařování ledu, společně s extrémně pomalým zvětráváním, mohlo vytvarovat celá moře čepelí, které budou vysoké až 15 metrů. Podobné „ledové kajícníky“ planetární vědci očekávají i na Plutu, kde je tvoří zmrzlý metan.

TIP: Hádanka vyřešena? Proč jsou na Plutu kusy ledu velké jako mrakodrapy

Z odstupu se nám Europa jeví jako velmi hladká koule. Ve skutečnosti jde o jeden z nejvíce hladkých objektů ve Sluneční soustavě. Podzemní oceán totiž na Europě brání vzniku pohoří, a rovněž zahlazuje stopy po impaktních kráterech. Na hladké a bezproblémové přistání to ale nemusí stačit.

Na plody naplněné drogami narazili muži zákona při prohledávání farmářského trhu Mercamadrid: Každý ananas byl pečlivě vydlabaný tak, aby pojal nádobu s 800 gramy až kilogramem kokainu. Tajná schránka byla přitom žlutě navoskovaná, aby připomínala dužinu ovoce. Nátěrem navíc pachatelé maskovali chemický zápach, jenž by upoutal pozornost psů.

Zasněžené ananasy

Kontraband v přepočtené hodnotě 6,6 milionu korun se podařilo objevit pouze díky zátahům v Portugalsku a na jiných místech ve Španělsku, jež rozkryly organizovanou skupinu pašeráků: Obvinění si zatím vyslechlo sedm lidí - trojice z Madridu a čtveřice z Barcelony.

TIP: Pašeráci s křídly: K pašování drog se dnes využívají holubi i papoušci

Španělsko je hlavní vstupní branou do Evropy pro kokain z Jižní Ameriky, především pak z Kolumbie. Pašeráci přitom využívají všemožné cesty jak drogu přes hranice dostat. Španělské úřady již v minulosti odhalily drogy ukryté v prsních implantátech, paruce, částech invalidního vozíku nebo například v sádře fixující neexistující zlomeninu.

Humor představuje do značné míry subjektivní záležitost, a z určitého pohledu tak nevhodně vtipkujících jedinců chodí po světě miliony. Pokud ovšem dotyčný nezastavitelně chrlí jeden žert za druhým, přičemž ho vůbec nezajímají reakce okolí, může jít i o vzácnou mozkovou chorobu nazývanou witzelsucht (z německého „Witz“ neboli „vtip“ a „Sucht“ čili „závislost“).

Jeden z prvních případů popsal neurolog Otfrid Foerster již v roce 1929: Operativně odstraňoval mozkový tumor, přičemž pacient byl při vědomí, jak bylo tehdy zvykem. Náhle však muž spustil doslova „manickou spršku slov“ a opakoval jeden hloupý vtip za druhým.

Při zmíněném onemocnění dochází k poškození v pravém čelním laloku, například právě v důsledku nádoru. Kromě permanentního žertování a sarkastických připomínek se postiženému valí z úst rovněž nezastavitelný proud různých slovních hříček. Badatelé poruchu také někdy popisují jako „pobavenou lhostejnost“.

Když dojde k poranění periferních nervů, jejich přirozená regenerace bývá značně pomalá a komplikovaná. Odborníci vědí, že v takových případech pomáhá elektrická stimulace rostoucích nervů. V současnosti ale taková léčba není možná bez chirurgických zásahů.

Američtí vědci se proto rozhodli vyvinout zařízení, které by vhodným způsobem elektricky dráždilo nervy, a přitom by nebylo nutné pacienta zatěžovat chirurgickými zákroky. Vymysleli proto bezdrátový implantát, který funguje dva týdny a pak se beze stopy v těle pacienta rozloží. Tento implantát obklopí poškozený nerv a pouští do něj slabé elektrické impulsy.

TIP: Bez baterie: Nový implantát používá jako elektrolyt tělní tekutiny

První testy na laboratorních potkanech ukázaly, že implantát skutečně funguje. Jeho použití zlepšuje hojení poškozených nervů, a také růst chybějící svalové hmoty. Zároveň se potvrdilo, že po vypršení životnosti se implantát opravdu rozloží a tělo ho bez problémů vstřebá.

Hubble získal během údržbářské mise v roce 2009 šest nových gyroskopů. V rámci maximální přesnosti používá aparát souběžně tři gyroskopy. NASA poznamenala, že pro vědecké účely je pro funkčnost teleskopu dostačující i jeden gyroskop.

Minulý týden jeden z trojice aktivních gyroskopů vypověděl službu. Výpadek tohoto navigačního zařízení nebyl neočekávaný, neboť NASA věděla, že je již na konci životnosti. Dva gyroskopy tohoto typu již dříve v teleskopu selhaly.

Zbývající tři gyroskopy v teleskopu jsou technicky pokročilejší a jejich předpokládaná životnost je výrazně delší než u výše zmíněných typů, které již nefungují. Dva gyroskopy pracují bez komplikací, ale třetí, jenž dosud sloužil jako záloha, vykázal po zapojení nesrovnalosti, takže se teleskop uvedl do zabezpečeného stavu. Pozemní středisko nyní hledá řešení, jak gyroskop uvést do plného funkčního stavu.

Co znamená porucha pro budoucnost dalekohledu?

NASA na svém webu uvedla, že pokud se plnou funkčnost podaří obnovit, bude dalekohled opět využívat tři souběžně aktivní gyroskopy. V případě, že odborníci úspěšní nebudou, přejde teleskop do omezeného režimu s jedním aktivním gyroskopem. V tomto režimu oproti třígyroskopovému stavu obsáhne aparát menší oblast k pozorování, což NASA považuje jen za malé omezení funkčnosti teleskopu.

TIP: Hotovo! NASA hlásí, že obří dalekohled Jamese Webba je kompletní

Hubbleův vesmírný dalekohled je na oběžné dráze od roku 1990 a od té doby přispěl k mnoha klíčovým objevům. Za jeho nástupce je považován teleskop Jamese Webba, jehož vynesení na orbitu se ale opakovaně odkládá. NASA původně doufala, že bude do kosmu dopraven v roce 2007, nový termín počítá s březnem 2021.

Kvalitní jednogramový diamant stojí víc než kilogram zlata. Proto by se na první pohled mohlo zdát, že naleziště diamantů budou pro chudé země požehnáním. Blyštivé čiré kameny se však staly příčinou mnoha krutých občanských válek, které zjizvily hlavně Afriku. Pro státy jako Sierru Leone, Libérii, Pobřeží slonoviny, Kongo či Angolu znamenaly prokletí.

Poprvé se začaly těžit ve starověké Indii a od počátku se těšily velké oblibě. Do Evropy nejprve proudily po hedvábné stezce, a římský přírodovědec Plinius o nich dokonce napsal: „Diamant je nejen nejcennějším drahým kamenem, ale i nejhodnotnější věcí na tomto světě.“ Po otevření mořských tras kolem roku 1400 se diamanty dostávaly do severní Evropy. V 15. století pak Belgičan Lodewijk van Bercken vynalezl přístroj na řezání drahých kamenů, a v zemi tak vznikly jejich první brusírny. V 16. století se centrem zpracování staly holandské Antverpy a Amsterodam, brzy se přidaly také italské Benátky. 

Nejtvrdší ze všech

Svou mimořádnou tvrdostí předčí diamant všechny ostatní nerosty i slitiny či materiály používané v průmyslu. Na Mohsově stupnici tvrdosti zaujímá nejvyšší, desáté místo. Mezi devátým stupněm, na němž je korund, a desátým přitom zeje propastný rozdíl: Ruští geologové Chruščov a Berkovič zjišťovali relativní tvrdost různých hmot, přičemž křemenu, který na zmíněné stupnici obsadil osmou příčku, přidělili 1 120 bodů, korundu 2 060 a diamantu 10 060. Z posledního jmenovaného se tak stala nezbytná surovina v nejrůznějších odvětvích moderního průmyslu. Zároveň vyniká mimořádnou schopností lámat a rozptylovat světlo, pro niž je oblíbený ve šperkařství. 

TIP: Jak se rodí diamanty: Nezničitelné slzy bohů z nitra Země

Do začátku 18. století měl diamant jediný domov – Indii. V roce 1727 ovšem skupina lovců narazila na rozsáhlé diamantové pole v údolí řek brazilské provincie Minas Gerais, a z jihoamerické země se tak stalo druhé světové naleziště. Nicméně moderní dějiny diamantů se začaly psát až v 60. letech 19. století na území dnešní Jihoafrické republiky. Farmář Schalk van Niekerk tam roku 1866 uviděl v rukou chlapce ze sousedství třpytivý kamínek a chtěl jej koupit, ale klučina mu ho daroval. Schalk pak kámen prodal za pár liber podomnímu obchodníkovi, který za něj v přepočtu na dnešní ceny utržil asi 1,7 milionu korun… 

Měsíce marné práce

Podruhé se na Niekerka usmálo diamantové štěstí v roce 1869, kdy koupil od mladého pastýře opasek s velkým průzračným kamenem za 500 ovcí, 10 volů a jednoho koně. Diamant následně prodal za přepočtenou částku 34,3 milionu korun a drahokam o hmotnosti 83,5 karátu (viz Váha karátu) posléze dostal jméno Star of South Africa, tedy Hvězda jižní Afriky. Právě Niekerkovi se povedlo vyvolat největší diamantovou horečku všech dob, která k jihu černého kontinentu přitáhla zraky celého světa.

Zlatokopové z Kalifornie, Austrálie a Nového Zélandu zahodili krumpáče a hnali se do jižní Afriky. Koncem roku 1869 již v okolí řeky Vaal kopalo na deset tisíc dobrodruhů ze všech koutů planety. Lidské mraveniště, jež vytvořilo pověstnou Big Hole neboli Velkou díru hlubokou 850 metrů, tam vztyčilo jeden z nejhrůznějších pomníků posedlosti bohatstvím. Mnozí přitom ani po měsících zničující práce neobjevili jediný drahokam, a londýnský deník The Times psal dokonce o místní horečce jako o obrovském podvodu. 

Tisíce vyčerpaných hledačů se nakonec vzdaly a vracely se domů. Těm nejodhodlanějším se vytrvalost vyplatila až v květnu 1871: Tehdy se jim totiž začaly pod nohama objevovat modrošedé hrudky, v nichž se nacházely diamanty. Pojivá hornina dostala označení kimberlit a dnes již víme, že z útrob země pronikla na povrch při sopečných erupcích.   

Zrozeni z pole

Na podzim roku 1871 si u řeky Vaal rozložilo stany také zhruba 50 tisíc kopáčů na bývalém pozemku holandských farmářů, bratrů Diederika Arnolduse a Johannese Nicolaase de Beerových. Během několika let se tam vytěžily diamanty v hodnotě stovek milionů dolarů, a to hlavně v dolech De Beers a Kimberley. V roce 1888 pak vznikla společnost De Beers, konkurenty nakonec vykoupila a postupně se stala největším těžařem diamantů na světě. 

Dnes se jedná o titána, jenž během padesáti let vykopal v Africe na čtyřicet tun diamantů. Patří mu největší a nejpřepychovější mrakodrap v Johannesburgu a mimo jiné i doly Bloemfontein, Du Toit’s Pan a těžební jáma Jagersfontein: Tam se roku 1897 podařilo objevit slavný diamant Excelsior s tehdy rekordní váhou 995 karátů. Dále pod společnost spadá proslulá jáma Premier Mine, která roku 1905 vydala nejtěžší diamant všech dob – Cullinan s 3 106 karáty. Vláda jej pak darovala anglickému králi Eduardovi VII., jenž ho nechal rozřezat a vybrousit. 

Afrika na vrcholu

Vedoucí postavení ve světě diamantů (loni se výtěžek společnosti zastavil na úctyhodných 33,5 milionu karátů) si De Beers udržuje každoroční investicí do průzkumu nových nalezišť. V přepočtu přes dvě miliardy korun vynakládá na objevení dalších lokalit v Rusku, Indii či Kanadě. V poslední jmenované zemi hodlá firma aktuálně jeden důl otevřít a další dva buduje. 

Černý kontinent však zůstává jejím dominantním působištěm, i když se Jihoafrická republika již vyčerpala a dnes se diamanty těží především v Botswaně. Tamní naleziště Jwaneng je momentálně nejbohatší na planetě a firma De Beers si ho pronajala na další čtvrt století. Nejlepší léta má ovšem diamantový průmysl za sebou. Podle výkonného ředitele společnosti Bruce Cleavera je totiž těžba rok od roku obtížnější: „Pro surové kameny se musíme prokopávat stále hlouběji a náklady rostou. Vytěžené množství přitom zvolna klesá.“ 

Válečný pohon

Přízvisko „krvavé“ si diamanty napříč Afrikou vysloužily pro své spojení s občanskými válkami. Rebelové za ně totiž nakupovali zbraně, aby mohli násilně zabírat nová území. Jejich počínání se rozhodl zastavit tzv. kimberleyský proces, který má zajišťovat, že jsou drahé kameny prodávané na trhu „čisté“ a vytěžené legálně. Do systému se od jeho založení v roce 2003 zapojilo 74 zemí. 

Proces se zrodil v reakci na tehdejší situaci v Angole, Sieře Leone či Demokratické republice Kongo, kde vzbouřenci obsazovali diamantová pole a ze zisku financovali nákup vybavení. Například Sierrou Leone zmítala v letech 1991–2002 krvavá občanská válka, v níž přišlo o život na 75 tisíc lidí a bojovalo se především o kontrolu nad třpytivým bohatstvím. Teprve v roce 2004 se podařilo dosáhnout dohody o odzbrojení zhruba 70 tisíc povstalců, mezi nimiž bylo i téměř sedm tisíc dětí.

Krev nesmyjete

Tamním diamantům se začalo říkat krvavé a prakticky žádný obchodník neměl jistotu, že zrovna nedrží v rukou minerál, kvůli němuž někdo zemřel. Kimberleyský proces proto ověřuje původ drahokamů, a pokud nepocházejí z válečných oblastí, udělí jim certifikát pro vstup na mezinárodní trh. Každou zásilku je nutné zapečetit a označit průvodními dokumenty, jejichž pravost kontrolují komisaři. Pokud by byla nějaká vláda přistižena při pašování nelegálních kamenů na oficiální trh, hrozí jí vyloučení ze společenství a zákaz prodeje. 

TIP: Diamant míru ze Sierra Leone byl vydražen za více než 140 milionů korun

Kritici ovšem tvrdí, že systém nefunguje, a jejich tvrzení podpořil i jeden ze zakladatelů iniciativy Ian Smillie: „Už jsem nedokázal předstírat, že selhání je úspěch. Vláda v Kongu nemá tušení, odkud pochází čtyřicet procent diamantů. Mohly by být z Angoly, Zimbabwe, nebo klidně z Marsu.“ Prodat neprověřený kámen na Západě přitom není těžké – jeho původ lze totiž poznat jen v surovém stavu, po vybroušení už se místo těžby zjistit nedá.

Ačkoliv jsou dnes velké občanské války financované z prodeje diamantů otázkou minulosti, lidé kvůli cenným kamenům nadále trpí. Typický příklad představuje Angola: Boje tam skončily v roce 2002, ale na tamních drahokamech stále ulpívá krev. Jak upozornil list The Wall Street Journal, vojáci či členové ochranek totiž pracovníky dolů nezřídka bijí – a někdy i zabíjejí.