Dvounohého humanoidního robota jménem Atlas vyvíjí americká společnost Boston Dynamics jako robotického záchranáře. Jeho následovníci by měli vyhledávat lidi v nesnázích a zachraňovat je. K tomu potřebují dobrou umělou inteligenci a také solidní pohyblivost a obratnost v komplikovaném terénu.

Atlas má k dispozici počítačové vidění a inteligenci, která ho řídí v reálném čase, stejně jako zdatně pohyblivé končetiny i tělo. Díky svým technologiím je Atlas jedním z nejpokročilejších a fyzicky nejschopnějších humanoidních robotů, jaké jsme zatím viděli.

TIP: Vylepšený robot Atlas od Boston Dynamics je rozeným běžcem

Boston Dynamics robota Atlase neustále vylepšují a přidávají mu nové dovednosti. Z nedávno zveřejněného videa je patrné, že v letošním roce robota naučili bravurnímu pohybu v náročném a pohyblivém terénu. Atlas se stal mistrem v parkouru. Je to teď každopádně nejpohyblivější robot svého druhu.

Blíží se čtvrteční půlnoc a silnice Bagdádu jsou ucpané: Někteří se vracejí domů z rodinné večeře nebo z posezení s přáteli. Jiní naopak teprve vyrážejí na tah a noc pro ně začíná. V nově otevřeném klubu Ibrahim Basha se zábava rozjíždí. Syrská zpěvačka s blond vlasy až do pasu a v růžových botách na vysokých podpatcích zpívá arabské hity. Doprovází ji talentovaný irácký muzikant, který střídá saxofon, piano a tradiční nástroj zvaný úd. Jakmile přijdou na řadu staré irácké hity, převážně mužské osazenstvo stolů, které se prohýbají pod láhvemi whisky, vstává a vrhá se do víru tance dabka, k němuž patří i dupání do rytmu. 

Bagdádské obrození

Ani nejoptimističtější obyvatelé města, které nesčetněkrát skončilo na kolenou, už nedoufali v lepší zítřky. Patnáct let poté, co do Iráku vpadly Spojené státy a uvrhly zemi do kolotoče neklidu a válek, však Bagdád prožívá renesanci. Nepokoje stále bublají pod povrchem a některé problémy zůstávají velmi zřejmé: Iráčané například nadále kritizují své politické vůdce, kteří nedokážou zajistit stabilní dodávky vody či elektřiny. 

Snad poprvé za svůj život však současní obyvatelé Bagdádu bydlí ve městě, které se nezmítá ve spárech válečného konfliktu. Občas se sice zástavbou ozvou exploze a policisté také řeší rostoucí vlnu únosů. Nicméně nekončící noční můra způsobená sebevražednými atentátníky Islámského státu pozvolna odezněla poté, co se teroristickou organizaci podařilo porazit (viz Vzestup a pád Islámského státu). 

Chceme se hlavně bavit

Kavárny, kluby a bary rostou ve městě jako houby po dešti. Vznikají nová nákupní centra, v tamních kinosálech se promítají světové novinky, a na některých střechách honosné zástavby se dokonce nacházejí přistávací plošiny pro helikoptéry. Podél řeky Tigris se otevřely nové restaurace, herci excelují na prknech divadel, v kavárnách vystupují komici. V pátek večer prezentují spisovatelé a malíři svá díla v zahradách podél ulice Mutanabbi, která nese jméno básníka žijícího v 10. století – tedy v době, kdy byl Bagdád centrem civilizovaného světa. 

Podle Iráčanů čeká město ještě dlouhá cesta, než se přiblíží své někdejší slávě. Obecně se však shodují, že za posledních čtyřicet let – tj. od nástupu Saddáma Husajna, který zemi přivedl do mnoha zničujících válek – nebyl Bagdád nikdy uvolněnější, živější a zábavnější. „Iráčané si uvědomili, že se v životě chtějí hlavně bavit,“ vysvětluje divadelní ředitel Alaa Kahtan u stolku v kavárně Coffee and Book, jež se stala místním centrem pro mladé spisovatele. 

Umírněná milice

Ztichlé bombové útoky nejsou jediným důvodem, proč se podle Kahtana do ulic vrací život. Za renesanci mohou také šíitské milice a jejich přidružené politické strany, které pronikly do popředí na sklonku americké invaze v roce 2003 a v současnosti jsou nejmocnější v historii. Ve volbách vyhrály na plné čáře a aktuálně se chystají zhostit významné role v nově sestavené vládě.  

Navíc se už nevměšují do životů běžných lidí, čímž si kdysi zkoušely získat autoritu: Ženy například nutily zakrývat si na veřejnosti vlasy a bombovými útoky ničily obchody s alkoholem. Snaha zakázat alkohol, která silně rezonovala mezi šíitskými nábožensko-politickými stranami, byla nyní smetena ze stolu. „Milice se přestala zabývat podružnostmi a směřuje k větším cílům. Je jedno, co máte na sobě nebo jestli pijete alkohol,“ vysvětluje Kahtan. „V divadle si proto přijdu mnohem svobodnější. Nemám strach věnovat se své vášni a můžu například zcela beze strachu obejmout přítelkyni na ulici.“

Poučit se z tragédií

Během vyprávění si Kahtan vzpomněl na jednu divadelní hru, v níž spoře oděná žena s nikábem (závojem zakrývajícím celý obličej kromě očí) tančí okolo tyče. Kvůli kontroverznímu výjevu, který na první pohled uráží islám, ho povolali před vládní komisi a navštívili jej také členové milice. Dřív by podobná situace zřejmě skončila špatně. V novém Bagdádu však stačilo Kahtanovo vysvětlení, že se pomocí hry snaží poukázat na problém, kdy jsou ženy vnímány spíš jako věci než lidské bytosti – a případ tím skončil. 

Podle spisovatele Ahmeda Saadawiho není vůbec jisté, že současné uvolnění přetrvá. Vyjádřil se tak v kavárně, kde zrovna řešil obálku pro nové vydání své knihy Frankenstein v Bagdádu: Její děj se odehrává na vrcholu sektářského zabíjení před deseti lety a autor za ni získal nominaci na literární cenu Man Booker International Prize. „Politici tohle všechno mohou zvrátit, jako už dřív,“ vysvětluje. „Nezbývá než doufat, že se ze všech minulých tragédií poučili.“ 

Zábava bez žen

Za obrozením podle něj stojí především lidé a jejich neutuchající elán. Rozšíření sektářství po invazi v roce 2003 – kdy se sunnité a šíité uchýlili ke svým náboženským kořenům a rozhodli se zlikvidovat navzájem – považuje za ojedinělý stav. Teď už v jeho očích Iráčané zase začínají být sami sebou. „Neseme si v sobě něco jako dědictví z dávno minulých dob,“ objasňuje a dodává, že právě v jeho zemi se podle historiků zhruba před sedmi tisíci lety zrodila pálenka: „Zábava tvoří nedílnou součást irácké kultury. Nejsme kdovíjak duchovní – chceme se hlavně bavit.“ 

Ne každá kultura je však na úrovni. Ulice Abu Nawas se táhne podél Tigridu a její jméno odkazuje k oblíbenému dekadentnímu iráckému básníkovi z 8. století. V klubech, které tam vznikly, se provozuje zábava určená výhradně pro muže: Pánové platí horentní sumy, aby mohli v doprovodu hostesek pít, zatímco zákaznice z řad něžného pohlaví dovnitř nesmějí. 

Vznešená prostituce

Jeden exkluzivnější podnik nedávno znovu otevřel svůj bar na střeše hotelu Palestine. Kdysi se jednalo o oblíbené místo vyznavačů ba’athismu, v němž se mísil arabský socialismus, nacionalismus a občas také komunismus. Dnes se v podniku zdržuje irácká smetánka: Zákazník může zaplatit v přepočtu něco přes dva tisíce korun za láhev whisky a pak si z přítomných dam vybrat společnici na zbytek večera. 

Lékař posedávající s pivem v jednom z polstrovaných boxů přiznává, že se mu sem zpočátku nechtělo. Pak ovšem dodává, že ve městě momentálně neexistuje moc lepších míst, kam zajít na drink. „Není to jako u vás na Západě, kde si může jít muž se ženou někam sednout, popít a relaxovat,“ vysvětluje a odmítá sdělit své jméno, aby ho s barem nespojovali. „Tohle místo je velmi levné. Myslím ‚morálně levné‘. V podstatě tu provozují prostituci.“  

Dámy na tahu

Společenské uvolnění však prospívá i ženám: Ačkoliv byla většina návštěvníků zmíněného klubu Ibrahim Basha pánská, našel se tam také pár ve středních letech, který si vychutnával vodní dýmku, či rodina s dětmi. V dražší restauraci Shawarma bavil irácký zpěvák oné noci naopak převážně dámy – některé měly nikáby, jiné nikoliv. Často seděly ve velké skupině, podupávaly si do rytmu a všelijak se vrtěly. Tvářily se přitom, jako by chtěly vyskočit ze židlí a vrhnout se do tance. Ani jedna to ovšem neudělala. 

Většina Iráčanů nepije, a z kaváren se tak stala jakási společenská centra, kde se mohou ženy a muži volně setkávat. Ještě před pár lety byly přitom ulice natolik nebezpečné, že rodiče svým dcerám zakazovali vycházet ven o samotě, jak vzpomíná 24letá Mariam Sultanová. Vystudovala lékařskou chemii a pracuje v laboratoři. Do kavárny Faisaliyah přišla se skupinou dalších dívek, a začlenily se tak do smíšeného publika, které tam vyhledává komediální večery či koncerty rockových kapel. „Lidé jsou teď ve svých postojích mnohem svobodnější,“ dodává. 

Pozor, policie!

Pro ty, kdo nemají peníze na kavárny a bary, se stal významným společenským místem most Jadriyah a jeho okolí. Lidé k němu obvykle přijíždějí v autech s pár plechovkami piva, poté si pouštějí hudbu z rádia a občas tancují. Most je díky svěžímu vzduchu, který se drží nad hladinou Tigridu, nejchladnějším místem v Bagdádu. V létě tam proto jezdí i rodiny, aby na chvíli unikly teplotám, jež ani v noci neklesají pod 35 °C. „Doma je moc horko, tak jsme si sem přijeli odpočinout,“ vypráví Imad Salman. Na místo vyrazil se ženou a třemi dětmi. Tou dobou už se čtvrteční noc přehoupla do pátečního rána – byly dvě hodiny po dvanácté. 

V polovině července však začala policie potírat pití alkoholu na veřejnosti a most představoval jednoznačný terč. Zatímco Salman mluvil, přijela hlídka a z davu se ozvalo: „Utíkejte, jsou tady policajti!“ V tu chvíli všichni naskočili do aut a odjeli. Za půl hodiny byli sice zpět, ale muži zákona také – a situace se opakovala… 

Pokud mají po ulicích jezdit autonomní automobily, musí být vybavené vyspělou umělou inteligenci s perfektním rozlišováním objektů. Vytvořit dostatečně schopný „zrak“ pro samořiditelná auta ale není jednoduché.

Američtí badatelé se inspirovali u mořských korýšů strašků, kteří mají ve své výbavě mnoho pozoruhodných „zlepšováků“. Je mezi nimi i schopnost výjimečně schopně rozlišovat světlo a stín, i ve velmi špatných světelných podmínkách. Tam, kde je člověk rád, že vidí alespoň obrysy předmětů, tam strašek perfektně rozliší detaily. Straškům se tak citlivý zrak velice hodí, když pátrají po kořisti v temných škvírách a dutinách na dně oceánu.

TIP: Z očí do očí: Autonomní vozidla Jaguar udržují oční kontakt s chodci

Vědci postavili kameru, kterou oproti klasickým kamerám upravili tak, že napodobuje fungování oka straška. Zvýšili její citlivost na změny jasnosti, a také použili nanomateriály, díky nimž kamera dokáže zachytit polarizované světlo. Nová kamera detekuje možné riziko, automobily nebo třeba lidi oproti běžným kamerám ve trojnásobné vzdálenosti. Velmi dobře funguje i mlze a podmínkách se sníženou viditelností. A výhodou je i to, že takové kamery lze vyrábět obstojně lacino.

Už ve čtvrtém kole šel Louis k zemi a během dvanáctého mu Schmeling uštědřil definitivní knockout. Zrodila se sportovní senzace a v Německu se z již tak obdivovaného boxera stala ikona, čehož promptně využil i nacistický režim. Oficiální noviny SS Das Schwarze Korps napsaly, že „Schmelingovo vítězství nebylo jen sportem, bylo otázkou prestiže naší rasy“, a po vítězném zápase přispěchal se svým blahopřáním nejen Joseph Goebbels, ale i sám Adolf Hitler.

Führerův zápasník

Ten navíc nechal Schmelingově ženě, slavné československé herečce Anny Ondrákové, poslat květiny. Týden nato obdržel německý boxer pozvánku k návratu domů na palubě vzducholodi Hindenburg a kromě toho i pozvání na oběd do Říšského kancléřství. V očích mnoha lidí udělala tato návštěva ze Schmelinga podporovatele nacismu, skutečnost však byla jiná.

Již v roce 1935 totiž boxer odmítl Hitlerovo naléhání, aby se zbavil svého amerického trenéra s židovskými kořeny Joea Jacobse, a stejně tak nechtěl slyšet ani o tom, že by se měl rozejít s Anny Ondrákovou. Nikdy nevstoupil do NSDAP a až dlouho po válce také vyšel najevo fakt, že během takzvané křišťálové noci 9. listopadu 1938 u sebe ukryl dva židovské chlapce, kterým posléze pomohl uprchnout z Německa. V té době však již Schmeling u nacistických špiček znovu upadl v nemilost, neboť v červnu 1938 jasně prohrál v prvním kole odvetný zápas s Joe Louisem. 

Neslavná premiéra

Když vypukla válka, obdržel německý boxer povolávací rozkaz, přestože měl v té době již 35 let a jiných slavných sportovců či známých osobností se odvody netýkaly. Nejprve byl přidělen k útvaru protiletecké obrany ve Východním Prusku, ale již v létě 1940 dostal rozkaz hlásit se ve výcvikovém středisku padákových myslivců. Ze Schmelinga se tak stal výsadkář a jeho bojový křest ohněm se odehrál během operace Merkur neboli invaze na Krétu v květnu 1941.

Při seskoku měl Schmeling štěstí v neštěstí: jeho letoun sice nebyl zasažen protiletadlovou palbou a on přistál uprostřed vinice, která mu poskytla krytí, nemohl však použít nacvičený parakotoul, takže si pochroumal koleno a obnovil zranění zad, které jej trápilo od druhého souboje s Louisem. Následně se dostal pod nepřátelskou palbu a po notné době usilovného plížení upadl kvůli bolesti a vyčerpání do bezvědomí.

Schmeling padl!

Probral se až druhého dne večer v polní nemocnici. Tam pak po krátkém odpočinku dostal za úkol eskortovat zraněného britského vojáka do nedalekého městečka, sám však také nebyl bojeschopný a na frontu se již nevrátil. Londýnské Timesy pak 30. května přišly se senzační zprávou: slavný německý boxer padl na Krétě! Němci tuto informaci ihned dementovali a Goebbels se událost rozhodl využít coby důkaz o lživosti anglických médií.

Uspořádal tiskovou konferenci, na níž Schmeling mluvil ze svého nemocničního lůžka, a protože Spojené státy v té době ještě nebyly s třetí říší ve válečném stavu, byli přítomni také američtí žurnalisté. Schmeling jim mimo jiné prozradil, že dostal úplavici pravděpodobně poté, co vypil zkyslé kakao, a na dotaz ohledně možných britských válečných zločinů odpověděl, že neví o žádných krutostech vůči německým zajatcům. Kromě toho dodal, že Britové jsou dobří bojovníci.

TIP: Souboj elitních výsadkářů: Krvavá bitva o Carentan v roce 1944

Goebbels pochopitelně zuřil a chtěl boxera pohnat před lidový soud. Nad Schmelingem coby příslušníkem Wehrmachtu však měl moc jen vojenský tribunál, před který po svém uzdravení skutečně putoval. Soudce však po dlouhém výslechu uznal, že případ vlastně neexistuje, a slavného sportovce osvobodil. Max Schmeling byl z Wehrmachtu propuštěn v poddůstojnické hodnosti a jako nositel Železného kříže II. třídy v dubnu 1943. Za tři a půl roku v uniformě strávil na frontě pouhé dva dny.

Později Wernher von Braun vzpomínal: „Sedmého září 1944 jsme se konečně dočkali. Naše ‚hračka‘ se stala ničivou zbraní. U Haagu odpálili první V-2…“ Samozřejmě mluvil o nacistické zbrani odvety číslo 2, tedy Vergeltungswaffe 2. Ještě začátkem roku 1945 vyráběli vězňové v podzemní továrně Mittelwerk 690 kusů měsíčně, poslední sjely z pásů v polovině března. Když pak 11. dubna osvobodili tábor Dora Američané, našli tam na 800 polomrtvých trestanců.

Svobodný pán

Životní dráhu Wernhera von Brauna určilo jeho setkání s Hermannem Oberthem na počátku 30. let. Mladý student vstoupil do Společnosti pro kosmické lety neboli Verein für Raumschiffahrt (VfR) a věhlasnému profesorovi při jeho druhém berlínském pobytu zpovzdálí asistoval.

Wernher Magnus Maximilian svobodný pán von Braun pocházel ze starobylého rodu pruské statkářské šlechty. Narodil se 23. března 1912 ve Wirsitzu (dnešním polském Wyrzysku) do rodiny barona a majitele slezského panství Magnuse von Brauna. Ve čtrnácti letech si sestavil jednoduchý hvězdářský dalekohled a vzdálené světy mu učarovaly. Zapsal se na berlínskou techniku a jako osmnáctiletý student pomáhal členům VfR při pokusech na vojenském cvičišti na berlínském předměstí Reinickendorf s konstrukcí malých raket.

Mezery ve smlouvě

Už dříve hledalo velení německé armády skulinky ve Versailleské mírové smlouvě, která omezovala její stavy a výzbroj. Pod vedením plukovníka profesora Karla Beckera vznikl ke konci roku 1929 návrh na vývoj bojových raket, neboť na tento typ zbraní zmíněná dohoda, podepsaná po první světové válce, nepamatovala. Na jaře roku 1930 určilo ministerstvo vedoucím nově vytvořené raketové skupiny pětatřicetiletého kapitána dělostřelectva Waltera Dornbergera.

Od léta pak jeho tým pracoval na střelnici v Kummersdorfu a k této vojenské skupině se 1. října téhož roku připojil i von Braun. První raketu nazvali armádní odborníci A-1 – „A“ jako „Aggregat“. Jednoduchá, takřka 1,5 m dlouhá a 150 kg těžká střela překonávala vzdálenost až 5 km. Poháněl ji motor von Brauna a Waltera Riedela o tahu 2 943 N (newtonů), spalující alkohol a kapalný kyslík. Při premiérovém vypuštění v srpnu 1932 dosáhla výšky 30 m. 

Vojáci však požadovali střelu, která bude létat na vzdálenost 50 km, a von Brauna jmenovali technickým šéfem projektu. Začátkem roku 1936 určili Dornberger, von Braun a Riedel parametry nové rakety A-4, budoucí V-2: měla měřit 13 m a dopravit 1 t trhavin na vzdálenost 250 km. Na zkoušení dálkových střel byl ovšem Kummersdorf malý. Hledalo se proto nové místo, nejlépe na pobřeží, aby se mohla zařízení vypouštět nad moře. Volba padla na Peenemünde, kde poté vzniklo několik samostatných ústavů zabývajících se vývojem raket, nových typů letadel a leteckých motorů. Na jaře roku 1937 se tam z Kummersdorfu přesunulo 123 odborníků a 226 dělníků.

Zklamaný vůdce

V březnu 1939 navštívil starou raketovou stanici v Kummersdorfu sám Adolf Hitler. Plukovník Dornberger a von Braun mu předvedli hoření dvou motorů na zkušebních stavech a ukázali mu raketu A-3 – vůdce byl však zklamán. „Nelíbilo se mu, že se raketa musí plnit dvěma různými kapalnými hmotami a že má dvě nádrže,“ uvedli Jiří Kroulík a Bedřich Růžička v knize Vojenské rakety. „On sám spoléhal na sílu letectva a tankových vojsk. Úspěšné tažení v Polsku jako by potvrzovalo jeho názor – válku je možné vyhrát i bez raket. Dva týdny po porážce Polska doporučil omezit rozpočet raketového ústavu.“

Přesto měsíc po útoku na Polsko, 1. října 1939, raketa A-3 poprvé úspěšně odstartovala. Vypustili jich celkem 25, část dosáhla výšky 15 km a vzdálenosti 18 km. Další osud těchto strojů byl ovšem nejistý. Nikdo totiž nevěděl, zda se z nich podaří vytvořit efektivní zbraň. Raketa A-4 vybuchla 18. března 1942 po týdnech zkoušek. Následovaly další dvě havárie a teprve čtvrtý pokus 3. října téhož roku se zdařil: stroj dosáhl výšky 90 km a po 130 km letu dopadl 4 000 m od plánovaného cíle. A-4/V-2 měřila nakonec 14 m, u paty měla průměr 3,5 m, z 13 t hmotnosti připadalo 9 t na palivo a na vzdálenost asi 300 km dopravila až 1t nálož. Díky rychlosti 5 632 km/h ji navíc stíhačky nedokázaly sestřelit.

Na vrcholu tajné slávy

Podle Dornbergera byl von Braun víc organizátorem než konstruktérem. Mladý doktor překypoval nápady, ale často fantastickými, a Riedel jim musel dávat realističtější podobu. „Za hlavního tvůrce raketového motoru je třeba v daleko větší míře považovat Waltera Thiela,“ napsali Kroulík a Růžička. „Na základě jeho výzkumů byla učiněna důležitá rozhodnutí o výběru pohonných hmot, o jejich nejvhodnějším směšovacím poměru, o nejvýhodnějším tvaru spalovací komory i o vlivu neúplného spalování.“

Rakety každopádně vzbudily zájem druhého muže říše Heinricha Himmlera. V prosinci 1942 přijel do Peenemünde a von Braunovi nabídl: „Mám volný přístup k vůdci a mohu vám pomoct.“ Koncem června 1943 se na základně objevil znovu a dva týdny nato dostala raketová střelnice novou pracovní sílu – první vězně z koncentračního tábora Buchenwald.

I Hitler se o rakety opět zajímal. Sedmého července 1943 promítli generál Dornberger, von Braun a Ernst Steinhoff vůdci a vojenským velitelům v krytu ve Východním Prusku film o prvním úspěšném startu A-4. Hitlera ukázky nadchly: okamžitě program zařadil mezi nejnaléhavější válečné úkoly a von Brauna jmenoval titulárním vysokoškolským profesorem.

V Dantově pekle

Po německých zbraních pátraly spojenecké tajné služby. První zprávu o základně v Peenemünde dostali Britové už v listopadu 1939, další podrobnosti o raketách dodávali do Londýna francouzští, polští a čeští odbojáři. A snímky z paluby průzkumných letadel nad severním pobřežím Německa přípravu raketových zbraní v tomto prostoru potvrdily.

V noci ze 17. na 18. srpna 1943 napadlo střelnici přes 600 bombardérů RAF: zničily část technického zařízení a obytných budov, přičemž zahynulo 735 lidí – včetně dvou předních odborníků Waltera Thiela a Ericha Waltera či vojenského velitele komplexu generála Chamiera-Glyczinského. 

Němci museli vývoj a výrobu A-4 decentralizovat, což znamenalo asi dvouměsíční zdržení. Produkci převedli do podzemní továrny Mittelwerk ve štolách hory Kohnstein poblíž Nordhausenu. Prvních 107 politických vězňů přesunuli z Buchenwaldu do tábora Dora v srpnu 1943 a brzy jich tam pracovalo na 12 tisíc. Teplota v podzemí se pohybovala mezi 8 a 9 °C a vlhkost byla 90%. Dokonce i ministr válečného průmyslu Albert Speer označil továrnu za Dantovo peklo – ale nijak nezakročil.

Dobrovolně do zajetí

Začátkem dubna 1945 nařídil Himmler veliteli stanice Peenemünde pečlivě uložit veškerou dokumentaci do beden, demontovat stroje a budovy vyhodit do povětří. Chtěl totiž zmíněné kapacity zachránit, aby mohl ve vhodné chvíli zahájit protiútok novými převratnými zbraněmi z „alpské pevnosti“. Na 500 odborníků pak nasedlo do aut a vyrazilo k jihozápadu. Většina z nich přitom doufala, že cestou najdou ochranu u Američanů. Ubytovali se v hotelu Ingeburg v alpském Oberjochu. Druhého května poslal von Braun do údolí svého bratra Magnuse, který uměl anglicky, aby vyhledal americké vojáky. Skupinu nakonec zajistili příslušníci rozvědky Paperclip.

Rudá armáda našla Peenemünde a Mittelwerk vybrakované, ale objevila část dokumentace i některé nekompletní kusy V-2. Zajala rovněž několik německých odborníků, byť druhořadé úrovně. Největší podíl německého vojenského vědeckého potenciálu odkryli Američané: přes 340 vagonů naložili zařízením pocházejícím jen z podzemí u Nordhausenu, tedy z území, jež patřilo do sovětského okupačního pásma. Nacházelo se tam rovněž 68 exemplářů V-2 a 12 000 t součástek na další rakety. „Německá V-2 uspořila americkému zbrojařskému vývoji padesát milionů dolarů a pět let výzkumné práce,“ napsal vojenský velitel akce generál Holger Toftoy. „Kdyby můj štáb tyto rakety z Německa nepřivezl, byli bychom jen upachtěnými začátečníky.“

Fridrich, jemuž Italové podle rudého zbarvení vousu přezdívali Barbarossa, se zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnější evropských panovníků. Život tohoto původně švábského vévody, pozdějšího německého krále a císaře, dal vzniknout rozsáhlému mýtu o velikánovi německých dějin, jenž okouzloval nejen historiky a umělce, ale i diktátory napříč starým kontinentem. Avšak také tento muž, „s nímž se žádný z císařů minulosti nemohl srovnávat“, jak napsal jeho současník, italský kronikář Acerbus Morena, se musel poprat s nepříjemnou rodinnou situací.

Adéla z Vohburgu   

Psal se rok 1147, když se tehdy dvaceti pětiletý švábský vévoda poprvé oženil.  Jeho manželka Adéla z Vohburgu přinesla do sňatku jako věno Chebsko, jehož dědičkou se stala po smrti svého otce v roce 1146.  

Prožili spolu šest let a jejich manželství nepatřilo k šťastným. Adéla svého muže na významné události doprovázela jen zřídka. Dokonce nebyla přítomna ani jeho korunovaci na německého krále v březnu roku 1152. O rok později se Fridrich s Adélou rozešel. Nebylo se co divit, král potřeboval syna a Adéla mu nebyla schopna porodit ani dceru. To by ovšem jako důvod k rozvodu nestačilo, neboť uzavřená manželství byla z církevního pohledu nerozlučitelná. Výjimkou z tohoto pravidla byly jen vážné důvody. A u panovníků se obvykle nějaký ten důvod podařilo najít. V případě Fridricha Barbarossy spočíval v blízkém příbuzenství manželů, neboť Adélina prababička byla sestrou Fridrichova pradědečka.

Fridrichovy parohy

Šlo o důvod ryze oficiální, jeho budoucí manželka byla vůči němu ve stejném příbuzenském poměru jako Adéla. Neplodnost coby příčina rozvodu je samozřejmě z pohledu krále a pozdějšího císaře, jenž potřebuje potomstvo, naprosto pochopitelná záležitost. Otázkou však zůstává, proč spolu manželé nemohli mít děti. Že by nechtěli, se nedá předpokládat. Byla snad Adéla skutečně neplodná?    

Brzy se ukázalo, že nikoli. Zdálo by se, že rozvod musel být pro Adélu traumatizující událostí, vždyť ztratila hodnost německé královny! Ale tato sebevědomá žena si podle všeho z rozvodu příliš velkou hlavu nedělala. Jak jinak si vysvětlit, že se krátce poté, co ji papežští legáti s Fridrichem v Kostnici rozvedli, znovu provdala za jistého Dietha z Ravensburgu. 

Tento sňatek byl ukázkovou mezaliancí, neboť Adéla byla vysoce postavená šlechtična a bývalá královna, zatímco její nový muž byl pouhý a k tomu nesvobodný rytířský služebník, pouhý ministeriál ve službách toskánského markraběte Welfa VI. Adélina rychlá svatba s nepříliš důležitým člověkem vypovídá zřejmě o pravém důvodu rozvodu, kterým byla Adélina nevěra. Když po svatbě Adéla otěhotněla, zavdala v očích současníků k nejrůznějším 

Vrcholová část hory Tamborine je osm kilometrů dlouhá, pět kilometrů široká a zvedá se do výšky 525 metrů nad moře. Díky tomu jsou zde i letní teploty přijatelné a park je vítaným únikem před shonem a horkem moderního světa, zejména pro obyvatele nedalekého města Brisbane. Australané i cizinci, kteří sem přijíždějí na víkend nebo jen na jedno odpoledne, s oblibou využívají mnoha piknikových míst a zajíždějí k panoramatickým scénám, které se otevírají z krásných vyhlídek. V parku je několik jeskyní a útesů nebo oblastí s téměř nedotčeným deštným pralesem.

TIP: Kouzlo perského Golestánu: Ve stínu kaspického pralesa

Tamborine ovšem zdaleka není jen rekreační oblast. V rámci městského regionu Gold Coast je útočištěm pro 65 % tamních druhů rostlin a 85 % druhů živočichů. Žijí zde lyrochvosti nádherní, ptakopyskové, taboni lesní, papoušci loriové, kosovci zvučnohlasí nebo lemčíci hedvábní. Ozdobou parku je část na západní straně hory, nazvaná Palm Grove, kde je zachován deštný prales v celé svojí kráse.

Tyrannosaurus rex je králem dinosaurů. Paleontologové nedávno objevili jeho příbuzného - podle vědců byl o něco starší, a také o něco menší, jméno má ale hrůzu nahánějící stejně jako legendární T. rex.

Pozůstatky nového dinosaura nejsou příliš kompletní a jejich výzkum byl tím pádem obtížný. Američtí paleontologové ho vykopali v Novém Mexiku a pokřtili Dynamoterror dynastes. Podle jejich odhadů měl dynamoteror na délku přes 9 metrů a jeho velikost tedy odpovídá asi 80 procentům velikosti T. rexe.

TIP: Timurlengia: Dinosaurus velikosti koně ukazuje cestu evoluce k T. rexovi

Dynamoteror se stal jedním z nejranějších blízkých příbuzných T. rexe, které jsme nalezli v severní Americe. T. rex žil asi před 68 až 66 miliony let. Dříve objevení příbuzní T. rexe pocházejí až z doby před 77 miliony let, zatímco dynamoteror běhal krajině asi před 80 miliony let, tedy v období křídy.

Pod pojmem „startovací okno“ rozumíme interval, kdy je vypuštění umělého tělesa k nějakému objektu ve vesmíru z určitých důvodů provozně výhodné. Zmíněná výhoda se obvykle posuzuje podle množství nutného paliva a často vstupuje do hry i celková délka letu. 

Hranici startovacího okna určuje jednak technika letu, dále vzájemné postavení Země a cílového tělesa (v úvahu se bere nejen jejich okamžitá poloha, ale také časová dynamika systému obou objektů i dalších těles) a roli hrají rovněž nároky či omezení u odletové a příletové rychlosti. Druhá zmíněná závisí na tom, zda je cílem přistát, nebo se spokojíme s pouhým průletem. 

TIP: Lety do vesmíru v roce 2015: 82 úspěšných startů, ale také 5 selhání

Omezení startovacím oknem vzniklo zejména proto, že nejdůležitější impulz při startu dává raketa. Nosič se však po několika minutách odděluje a další změny trajektorie buď závisejí na obvykle slabších manévrovacích motorcích, nebo je nutné využít manévry v blízkosti jiných těles – například gravitační prak.  

 Připomeňte si všech 90 startů roku 2017:

Symbolicky na Halloween, tedy v předvečer svátku Všech svatých, se bude v aukční síni Sotheby's dražit skutečně strašidelná memorabilie. Za vyvolávací cenu 950 tisíc dolarů zde bude k mání originální plakát k filmu Mumie z roku 1932.

Titulní roli v tomto snímku ztvárnil britský herec Boris Karloff, který se i díky ní stal nesmrtelnou legendou stříbrného plátna. Originální barevný plakát je jedním ze tří dochovaných kusů (jeden mimochodem vlastní i kytarista skupiny Metallica Kirk Hammett) a podle odborníků by se jeho cena mohla vyšplhat až k 1,5 milionu dolarů (v přepočtu zhruba 33 milionů korun). 

TIP: Prohledejte sklepy a půdy: Filmové plakáty mohou ukrývat bohatství

Filmové plakáty jsou v posledních letech mezi sběrateli velmi žádané. Takřka přesně před rokem byl v aukčním domě Heritage vydražen originální filmový plakát ke snímku Dracula z roku 1931. Zájemce za něj zaplatil 525 900 amerických dolarů. Šlo tehdy o nejdražší vydražený plakát na světě. Předchozí rekord držel filmový plakát Casablanca, za který v loňském roce zaplatil neznámý sběratel 478 000 dolarů. Stejnou částku zaplatil i sběratel, který v listopadu 2014 vydražil plakát k filmovému hororu Příšerné stíny (London After Midnight), natočeného v roce 1927.