Stuartovci vládli od počátku 14. století Skotsku, od počátku 17. století Anglii a hned počátkem 18. století pak celé Velké Británii. Skotský král Jakub VI. se stává také králem Anglie coby Jakub I. Stuart, a to po smrti anglické královny Alžběty I. 24. března 1603. Ta je poslední panovnicí z rodu Tudorovců a jeho pratetička. Ze svého nástupce by však asi velkou radost neměla. Jakub je totiž synem její velké sokyně a nepřítelkyně Marie Stuartovny. Alžběta na ni celý život žárlila a nakonec ji nechala popravit.

Klidná cesta k trůnu

Syn této nešťastné ženy má přece jen lepší život. Po Mariině útěku do Anglie se stává králem. Jelikož je mu pouhých třináct měsíců, vládnou za něj regenti. Vychovávají ho v protestanské víře a dostává se mu výborného vzdělání, díky kterému miluje umění a poezii. Ve Skotsku začíná vládnout v šestnácti letech a v posledních dnech vlády Alžběty vede čilou tajnou korespondenci s hlavním představitelem anglické vlády sirem Robertem Cecilem. Připravují klidné předání trůnu Jakubovi. Tak se může stát, že Alžběta umírá 24. března 1603 ráno a Jakub je už odpoledne prohlášen za nového anglického panovníka.

Vše probíhá celkem hladce a dá se říct, že i s nadšením poddaných. Přesto o dva roky později Jakub čelí velikému komplotu. Spiknutí střelného prachu, jak mu bude říkat historie. Anglický voják a římský katolík Guy Fawkes se chce protestanského krále zbavit. Proto 5. listopadu 1605 připraví do podzemí pod Westmisterským palácem sudy střelného prachu. Ty mají zemi připravit jak o panovníka, tak o členy obou komor parlamentu. Spolčení je ale zrazeno a Fawkes je dopaden přímo u rozbušek. Po výslechu a mučení je popraven.  

Maniodepresivní voyer

Jinak se ale země za Jakubovy vlády stabilizuje a od roku 1621 dokonce začíná kolonizace Severní Ameriky. Co o králi jinak víme? Že miluje hon a pokud nemůže lovit, je mrzutý. Líbí se mu i kohoutí, medvědí či býčí zápasy. Sbírá exotická zvířata. Dopisuje si s několika muži. Jejich korespondence je hodně osobní. Až tak, že někteří historici z ní vyvozují, že anglický král byl homosexuál. To podporuje i fakt, že mezi jeho ložnicí a komnatou jeho oblíbence Jiřího Villierse byla v roce 2004 objevena tajná chodba. Na druhou stranu, pěkný vztah měl zpočátku ke své manželce Anně Dánské a zplodil s ní tři děti. A v letech 1593 až 1595 udržoval poměr s Annou Murrayovou.

Ač jej jeho lid má celkem v oblibě, některé rysy jeho povahy jsou trochu zvláštní. Pravděpodobně trpí psychickou vadou, kvůli které se u něj střídá veselost s depresemi. Zvláštní je také jeho slídění po intimních detailech svatebních nocí dvořanů. Vyptává se zaujatě a nedá se odbýt. 

Konec monarchie? 

Jakubovým následníkem se stává jeho syn Karel I., o kterém víme, že až do tří let ani nemluvil, ani nechodil. Oženil se se sestrou francouzského krále Henriettou Marií Bourbonskou. Má velké spory s parlamentem. Vyvrcholí královým uvězněním v Newmarketu. Poprvé v historii je anglický panovník souzen. Karel se přesto odmítá hájit. Vždyť anglický panovník by se měl zodpovídat jen a pouze Bohu. Navzdory tomu je 29. ledna 1649 uznán vinným a odsouzen k trestu smrti. K popravě dojde hned následujícího dne. 

TIP: Guy Fawkes: Terorista s kordem v ruce

Karlův konec znamená i konec monarchie! Vlády se ujímá státní rada. Faktickým vládcem země se stává lord protektor Oliver Cromwell. Po jeho smrti sice chvíli stejné místo zastává jeho syn Robert, armádní velitelé ho ale odmítají respektovat. Řešení? Návrat Stuartovců! Králem je znovu ustanoven syn Karla I., tedy Karel II. Rod poté vládne v Anglii až do počátku 18. století.

Vládní agentury a soukromé společnosti v dnešní době vyvíjejí hned několik těžkých nosných raket, pro vynášení velkých nákladů do vesmíru. Jednou z nich je i Space Launch System (SLS), megaraketa, na které pracuje americká vesmírná agentura NASA.

Podle nové zprávy inspekce NASA OIG (Office of Inspector General) ale vývoj nosné rakety SLS povážlivě vázne. Pravděpodobně dojde k dalšímu zpoždění a je prý nepravděpodobné, že by NASA stihla vypustit první raketu SLS do poloviny dvacátých let. První start rakety SLS byl přitom původně plánován na prosinec 2017. Stejně tak prý určitě dojde k dalšímu prodražení projektu a náklady na vývoj SLS podle zprávy v roce 2021 přesáhnou 8,9 miliard dolarů (téměř 200 miliard Kč).

Zpoždění premiéry SLS

Vzhledem ke zpoždění je prý dost pravděpodobné, že NASA nestihne startovací okno připravované mise Exploration Mission 1 (EM-1), které se nachází mezi prosincem 2019 a červnem 2020. Tato mise by měla být prvním startem rakety SLS, která vynese nepilotovanou loď Orion na tři týdny ve vesmíru, včetně 6 dní na oběžné dráze kolem Měsíce.

TIP: Start rakety SLS se odkládá: Do vesmíru by měla odstartovat nejpozději v roce 2020

Největší díl zodpovědnosti za uvedené těžkosti podle inspektorů padá na hlavu společnosti Boeing, která vyrábí většinu komponent SLS. Boeing podle všeho podcenil management, technické záležitosti i logistiku, která je v případě rakety SLS velmi komplikovaná. Boeing například chronicky trpí nedostatkem potřebné pracovní síly.

Malá výspa na jihu Iberského poloostrova měla a má pro Brity mimořádný strategický význam. Zřejmě největší dějinnou roli sehrál Gibraltar v zájmech britského impéria během druhé světové války, kdy se stal oporou pro konvoje směřující do středomořské oblasti. Tuto skutečnost si však uvědomovali i ve štábech mocností Osy, takže vznikl plán na jeho dobytí.

V létě roku 1940 se Německo nacházelo před strategickým dilematem, který byl důsledkem úspěšné bitvy o Francii. Mohlo upevnit svoji moc na kontinentě, ale rovněž se nabízela šance pokračovat na vlně úspěchů dosavadní bleskové války a obsazovat další území. Naproti tomu Velká Británie odmítala s nacisty uzavřít mír a pod vedením ministerského předsedy Winstona Churchilla země pokračovala v boji v její „nejtěžší hodině“. 

Německé plány

Hitler připravoval hlavní útok přímo na centrum ostrovního království. Jednalo se o invazi pod krycím názvem operace Lvoun (Unternehmen Seelöwe). Británie však ještě stále představovala globální impérium, a proto bylo třeba pro její definitivní sražení na kolena zničit i její kolonie či alespoň klíčové opěrné body sloužící ke kontrole námořních zásobovacích tras. A jedna z těch nejdůležitějších vedla Gibraltarskou úžinou.

Když navíc Britské královské letectvo odolávalo náporu Luftwaffe v bitvě o Británii, jevilo se z německého hlediska obsazení Gibraltaru jako vhodný nátlakový argument k jednání s Brity o mírové smlouvě i bez uskutečnění invaze na mateřské ostrovy. Jenže mezi poraženou Francií a Gibraltarem leželo Španělsko, ve kterém svoji moc po vítězné občanské válce upevňoval Francisco Franco. Za tento úspěch vděčil do značné míry Hitlerovi a ten očekával, že se Španělé z vděčnosti připojí v bojích druhé světové války na stranu Osy.

V tom se však zmýlil, neboť vypočítavý Franco neustále váhal a po jednání s ním v pohraničním městě Hendaye v říjnu 1940 Hitler prohlásil, že by si raději nechal vytrhnout zuby, než aby jej absolvoval znovu. Nabízelo se však ještě kompromisní řešení. Španělsko mohlo umožnit průchod německým vojskům, která by Gibraltar obsadila sama. V srpnu roku 1940 začaly vznikat ve Vrchním velení Wehrmachtu – OKW) a u zpravodajské služby Abwehr obrysy operace, která následně dostala krycí jméno Felix. Podrobnosti stanovil rozkaz OKW z 12. listopadu 1940 s tím, že plánované datum uskutečnění by mělo být v lednu či únoru 1941.

Operace Felix

Německý úder se měl skládat ze čtyř základních fází. Během první měli důstojníci Wehrmachtu v civilu (včetně mnoha zpravodajců) připravit ve spolupráci se Španěly utajení operace a nachystat obranu území, kde by se Britové případně mohli vylodit s cílem pomoci obraně Gibraltaru. Souběžně s tím měla vojska určená pro útok zaujmout postavení na španělsko-francouzské hranici.

Ve druhé fázi měly letecké svazy startující ze základen ve Francii (zvláště z Bordeaux) bombardovat Gibraltar a krátce poté by začala i přeprava vojsk do výchozích pozic útoku. Ve třetí fázi měl být uskutečněn samotný pozemní úder, pro který byla vyčleněn XXXXIX. horský armádní sbor pod velením generála Ludwiga Küblera, jehož hlavní sílu tvořila 1. horská divize se zhruba 16 000 muži a dále asi 150 mužů ze speciální jednotky Abwehru – instrukčního pluku Brandenburg.

Ze země, moře i vzduchu

Útok mělo podpořit dělostřelectvo a několik eskader Luftwaffe. Ponorky Kriegsmarine dostaly za úkol hlídkovat v úžině i na dalších místech a zabránit případné pomoci i evakuaci. Kromě toho měly být ve Španělsku přítomny také zajišťující síly, připravené pro vpád do Portugalska, pokud by se tam vylodili Britové – celkově mělo jít o 65 000 mužů. Ve čtvrté fázi hodlali Němci poskytnout pomoc Španělsku, včetně Španělského Maroka, proti britským odvetným akcím.

Dokončení: Královi slídilové ve skále: Tajná britská operace Tracer (2) (vychází 19. října)

Horští myslivci zahájili speciální výcvik, aby skalisko rychle padlo do jejich rukou. Hitler ale 9. prosince 1940 přípravy operace zastavil kvůli nepříznivým politickým podmínkám – Franco totiž stále odmítal dát s akcí souhlas. V březnu 1941 se proto objevil nový plán Felix-Heinrich, který počítal s obsazením Gibraltaru až po dosažení úspěchů v sovětském tažení a stažení vojsk z východní fronty. Ani k jeho realizaci naplánované na polovinu října 1941 však nedošlo. Gibraltar tak zažil „pouze“ bombardování a po celou válku byl pod drobnohledem německých špionů, přímá invaze se však neodehrála. 

Ukrajinská policie objevila v polích nedaleko Doněcku muže s nožem zaraženým v hluboko lebce. Jednačtyřicetiletý dělník z místní továrny byl zcela při vědomí a komunikoval se zasahujícími policisty. Nůž si muž do lebky zabodl sám – nemohl prý dýchat.

TIP: Zachráněný bruskou: Penis uvízlý v montážním klíči muži zachránili hasiči

Následné vyšetření v nemocnici ukázalo, že čepel vězí uvnitř lebky 12 až 15 centimetrů hluboko. I sebemenší pohyb mohl způsobit nevratné poškození mozku nebo i smrt. Lékaři proto k zákroku přivolali specialisty z regionální neurochirurgie. Těm se nůž z lebky podařilo odstranit. Podle lékařů byla čepel přesně mezi oběma hemisférami a je tak poměrně velká šance, že zranění nebude mít žádné trvalé následky. Psychicky narušený muž je nyní v péči psychiatrů.

Ačkoliv žijeme v době, kdy vzdušný prostor brázdí letadla a kvůli lepší vlakové či silniční dopravě dokážeme prokopat takřka libovolně dlouhý tunel, lodě stále představují nejvýhodnější, a tudíž nejužívanější formu dopravy. V roce 2017 křižovalo oceány 52 183 přepravních plavidel, na jejichž palubách se vezlo 90 % veškerého obchodního zboží světa. O jejich chod se přitom stará na 1,5 milionu zaměstnanců, tedy asi o 200 tisíc lidí víc, než žije v Praze. 

Ve zdaleka největším počtu vyplouvaly lodě schopné vézt kombinovaný náklad, tj. například kontejnery spolu se sypkým zbožím, jako je obilí. Vody jich loni podle statistického webu Statista brázdilo 16 957, přičemž jejich celková nosnost dosáhla 112,8 milionu tun. Na druhé straně ryze kontejnerových plavidel operovalo „pouze“ 5 147, nicméně jejich kapacita byla víc než dvojnásobná: 245,6 milionu tun. Lodní doprava je zkrátka masivní a ani v následujících letech nebude klesat, ačkoliv se na ni kladou stále vyšší ekologické nároky a létání je rok od roku levnější. 

Miliony tun

Dějiny lodní přepravy zůstávají do značné míry nejasné a zahalené v mlze nejstarší historie. Vážou se totiž prakticky k prvnímu okamžiku, kdy se lidé vydali do vln oceánů. Podle některých hypotéz lze za začátek mořské dopravy považovat období před 45 tisíci lety, kdy se na lodích přemisťovali na „svůj“ kontinent prvotní obyvatelé Austrálie a přilehlých ostrovů. Mnohem mladší, ale zato uchopitelnější důkazy máme například o plavbách po Nilu, jemuž vládli dávní Egypťané zhruba tři tisíce let před naším letopočtem, nebo o lodních výpravách starověkých Řeků.  

Zemský povrch pokrývá ze 71 % voda, která je kromě pólů a některých oblastí s problematickým dnem téměř všude splavná. Jde o pomyslné obrovské navigační hřiště, na jehož podrobení a ovládnutí často závisela prosperita celých národů. S příchodem parních lodí v 70. letech 18. století role mořské dopravy ještě posílila a počet plavidel i přepravní kapacita dodnes rostou. Nejrušnějšími přístavy světa prošly v roce 2015 stovky milionů tun nákladu: V čínském Ning-po se jednalo o 889 milionů tun a v Šanghaji o víc než 646 milionů. Nejvytíženější trojici uzavírá Singapur, kudy proplulo přes 575 milionů tun. 

Míň lidí, víc peněz

Trvající popularita lodní dopravy souvisí s cenou, která je v porovnání s ostatními formami přepravy mimořádně nízká: Velké lodě brázdí většinou oceány, takže je neomezují často složité přírodní podmínky, nemluvě o ničím nerušené plavbě v mezinárodních vodách.  

Důležitou roli hraje také jejich nosnost v poměru k velikosti posádky. Kamion uveze jeden až dva přepravní kontejnery pod dohledem jednoho člověka. V kontrastu s tím se na palubu dopravní lodi OOCL Hong Kong vejde až 21 413 standardních 20stopých kontejnerů a o její chod se stará pouhých 18 lidí. Nižší náklady na platy posádky jdou ruku v ruce se skutečností, že plavidlo nespotřebovává palivo při čekání v zácpách, při stoupání do kopců nebo kvůli podstatným změnám rychlosti: Jakmile jednou dosáhne optimálního tempa, obvykle jej udrží po celé dny, a pohybuje se tak s maximální efektivitou. 

Cenu přepravy srážejí i pohonné hmoty: Nákladní automobily musejí dodržovat emisní normy států, jimiž projíždějí. Pro lodě sice také existují regulace, nikdo však nezaručí, že se po splnění zkoušek do nádrží nenatankuje to nejlevnější stále funkční palivo, které bude vytvářet nepříliš ekologické emise. A kontrola na rozlehlých vodách je v lepším případě komplikovaná. 

Daleko od světa

Lodní doprava je tedy natolik výhodná, že se vyplatí přepravovat zboží z jednoho konce světa na druhý jen proto, aby výrobci ušetřili za platy zaměstnanců ve zpracovatelských továrnách. Například tresky ulovené skotskými rybáři v Severním ledovém oceánu, které jsou určeny pro evropský trh, se hluboce zmrazí a přepraví do zhruba 16 000 km vzdáleného přístavu v Číně. Tam se zpracují na filety, jež obratem směřují zpátky do skotských obchodů. Totéž se vyplatí u novozélandských tuňáků, kteří od rybářů putují do thajských továren a zpět. Převézt mezi Asií a Evropou či Amerikou 1 kg kávy stálo v roce 2013 v přepočtu na dnešní ceny asi 3,40 Kč, plechovka piva vyšla na dvacet haléřů.      

Ačkoliv je však lodní doprava oblíbená a hojně využívaná, potýká se s některými překvapivými technickými problémy. Tím nejpalčivějším je absence internetu a související odloučení posádky od světa. Průměrná kontejnerová dopravní loď nedosahuje rychlosti ani 50 km/h, a pokud má do cíle urazit tisíce kilometrů, stráví na cestě mnoho dní. Připojení k internetu mají ovšem jen plavidla vybavená satelitními přijímači – tedy zhruba každé desáté. Ani s dostupným připojením přitom nelze mluvit o výhře, protože je obvykle slabé: Stačí pouze k odeslání e-mailu, případně pro velmi nekvalitní telefonát. O tom, že by si třeba pustili video z YouTube, si námořníci obvykle mohou nechat zdát. 

Pod pirátskou vlajkou

Další komplikaci, která lodní dopravu sužuje od nepaměti, představují piráti. V roce 2012 byl nejrizikovější oblastí Indický oceán v okolí Somálska, kde nájezdníci přepadávali lodě, kradli náklad a unášeli posádky, za něž posléze žádali výkupné. Podle některých odhadů tak přepravním společnostem způsobovali škody v přepočtu za 78 miliard korun ročně. 

TIP: Novodobí piráti z Karibiku: Počet přepadení od loňska vzrostl o 163 %

Situace byla natolik špatná, že se námořníci nakonec museli kvůli obraně vyzbrojit. Bezpečnost oblasti se tím posílila do té míry, že piráti přestali útočit a momentálně dochází k přepadením jen zřídka. Nejedná se však o jedinou nebezpečnou zónu: Malajsijci a Indonésané napadají plavidla v Jihočínském moři a k úhoně lze přijít i v Guinejském zálivu či v Arabském moři. 

Porod císařským řezem zažívá nebývalou popularitu. Vědci zjistili, že ve světě nápadně přibývá dětí, které se narodili právě tímto způsobem. Za posledních 15 let se počet císařských řezů zdvojnásobil. V roce 2015 přišlo na svět císařským řezem celkem 21 procent ze všech narozených dětí.

Nezdravý trend

Odborníci Světové zdravotnické organizace WHO a mnozí další upozorňují na to, že císařské řezy jsou, především v bohatých zemích, používány mnohem častěji, než je ve skutečnosti nutné. Podle lékařů je přitom počet porodů, při nichž je opravdu nutné použít císařský řez, někde mezi 10 a 15 procenty.

Nejčastěji se císařské řezy využívají na amerických kontinentech. V severní Americe se v roce 2015 narodilo císařským řezem 32 procent novorozenců. Úplně nejvyšší podíl císařských řezů ale hlásí Brazílie, kde to v roce 2015 bylo téměř neuvěřitelných 55,5 procent všech narozených dětí. Ve velkých městech rodí „císařem“ až 90 % Brazilek. To už je skutečně na pováženou.

Česko v tomto směru dohání svět mílovými kroky. Za posledních pětadvacet let se více než trojnásobně zvýšil podíl porodů, při kterých děti v českých porodnicích přišly na svět císařským řezem. Aktuálně takto přijde na svět zhruba čtvrtina českých novorozenců.

Důvodů, proč ženy (ale i lékaři) stále častěji volí chirurgický zákrok, může být několik. Může to být snaha vyhnout se porodní bolesti i subjektivní pocit pohodlí. V případě českých lékařů pak i motivace finanční - za císařský řez porodnice dostane od zdravotní pojišťovny přibližně dvakrát tolik peněz než za klasický porod.

TIP: Vylepšení císařského řezu: Mikrobi z vagíny pomohou novorozencům

Císařský řez ale není podle lékařů banálním zákrokem. Až sedmkrát častější výskyt časných dechových obtíží, vliv na imunitní systém, vyšší riziko astmatu, cukrovky, obezity a dalších obtíží. To jsou možné důsledky pro dítě, které přijde na svět císařským řezem. Pooperační komplikace hrozí také matce - jde například o delší období hospitalizace spojené s pooperační bolestí, rizika komplikací spojených s anestezií ale i zvýšené riziko ruptury dělohy v dalším těhotenství (jizva na děloze po předchozím císařském řezu není tak pevná jako okolní dříve neporušená stěna dělohy).

Pokud se začteme do některého z přehledů národních dějin, získáme záhy pocit, že vlastně čteme historii Prahy. Morava většinou vykoukne díky přívlastku „Velká“ a faktu, že zde byl nějaký ten markrabě, ale dále se objevuje, jako by šlo o nějaký daleký orient.

Jedním z počinů, které měly tento stav změnit, byl monstrózní projekt s názvem Moravský diplomatář, který vycházel mezi léty 1836 a 1903. Jde o svod moravských pramenů v plném znění, které jsou díky tomu přístupné každému čtenáři. Dílo má 15 svazků a je dovedeno až k roku 1411. Jenže, není všechno zlato, co se třpytí. Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae je totiž plný padělků, jež pochází přímo z dílny jeho hlavního tvůrce Antonína Bočka (1802–1847). Proč tento historik znehodnocoval vlastní dílo? Důvodů je hned několik.

Padělatel s dobrým srdcem?

V 19. století se mladý český národ postupně snažil o emancipaci a bylo nutné vyzdvihnout jeho význam a slavnou minulost. Politická situace si to jednoznačně žádala i za tu cenu, že by se dějinám mělo trošku pomoci. Musíme si uvědomit, že šlo o dobu, kdy bylo padělání téměř veřejným zvykem. Kustod Václav Hanka (1791–1861) neváhal dobarvovat středověké iluminace, aby byly hezčí. Josef Mocker (1835– 1899) postavil nový a správnější Karlštejn, aniž by se nechal znervóznit původním charakterem stavby, a tak podobně. Doba byla taková. A právě v kontextu řečeného se objevuje náš falzátor, který doplňuje listiny tam, kde je přesvědčen, že se nedochovaly.

Lesk měla Moravě dodat třeba rozsáhlá činnost chudých rytířů Krista a Šalamounova chrámu neboli templářů. Tento výběr samozřejmě není náhodný, vždyť celá řada zdejších pověstí řád zmiňuje. Například na hradě Veveří má být ukryt jejich poklad s dvanácti stříbrnými sochami apoštolů v životní velikosti a s Kristem z ryzího zlata. Někteří templáři na Moravě prokazatelně vlastnili pozemky, ale toto suché konstatování má do romantického rozmachu zatraceně daleko. Boček toužil po obsáhlém listinném materiálu, který by jasně dokázal jejich působnost, i když by ho měl sám vyrobit.

Jiné důvody pramení z hlubin padělatelovy složité povahy. Falzátor pracoval jako vychovatel v rodině Mitrovských (hrabě mu pak v mnohém nesmírně pomohl), stal se profesorem českého jazyka a literatury na stavovské akademii v Olomouci a získal hodnost moravského stavovského historiografa a archiváře. Charakter jeho práce však plynule směšoval vědecké bádání s téměř fantaskními prvky a to navzdory tomu, že v dané době již existovala skutečná vědecká škola, která učila kriticky myslet.

Boček tedy v podstatě nebyl historikem v dnešním smyslu slova, avšak uchovával si pevné přesvědčení o svých mimořádných kvalitách a měl za to, že se mu nedostává adekvátní pozornosti. Navíc potřeboval uspokojit svého urozeného zastánce, který toužil po velké syntéze moravských dějin. Aby zůstával spokojen, potřeboval mu v pravidelných intervalech dokládat nové a nové objevy a „nacházet“ vlastní padělky se jevilo samozřejmě jako nepoměrně snazší.

Jak se dělá historie

A tak Antonín tvořil. Falšoval zlomky kronik, klášterní anály a listiny. Využíval k tomu rozsáhlé obraty z existujících dokumentů nebo si jen bohapustě vymýšlel. Postupně tak budoval obrovitý kolos, který však stál na křehoučkých hliněných nohách.

Přišel například se senzačním tvrzením, že templáři byli na Moravě už v roce 1235 a že má pramen, který to dokazuje. Nezačlenil ho však do svého diplomatáře. Jindy zase tvrdil, že si jistý dokument půjčil v Olomouci, kde však nic podobného neměli. Situaci mu neusnadnil ani zvyk krást listiny a odnášet je v tajných kapsách svého pláště, který vedl až k tomu, že mu některé archivy odmítly půjčovat originály k opisování. 

TIP: Tajemný hrad Veveří: Byl zde ukrytý templářský poklad?

To však neznamená, že šlo o nějakou podivnou polokomickou figurku lokálního charakteru. Naopak. Boček si získal také důvěru Františka Palackého (1798–1876), se kterým se domluvil na oboustranné spolupráci. Otce národa nadchly zejména zlomky z jistého olomouckého kodexu, které prý objevil profesor Josef Vratislav Monse (1733–1793). Plný radosti je použil ve svém díle, aniž by měl byť jen stín podezření, že se jedná o podvrhy.

Sémě nedůvěry bylo zaseto až ve chvíli, kdy Boček opakovaně odmítal vydat prameny z doby po smrti krále Přemysla Otakara II., ať se jich Palacký domáhal sebevíc. Důvodem této neochoty samozřejmě bylo, že v je ještě moravský padělatel neměl hotové. Palacký začal ztrácet trpělivost. Nejprve apeloval pomocí Časopisu Českého musea, kde veřejně vyzval k vydání pramenů. Když to nepomohlo, veřejně Bočka obžaloval z falšování. Sám pak nevydal připravený Český diplomatář, protože se obával, že je zaplevelený padělky.

Nečekaný konec

Dramatická situace neměla postupné vyústění. Správná filmová postava totiž musí odejít nenadále a přesně to se Bočkovi povedlo. V zimě roku 1847 zakopl doma na schodech a zlomil si nohu. Banální zranění se dramaticky zkomplikovalo a vyústilo až v záchvat mrtvice (diagnóza však není jistá). Antonín Boček zemřel v pouhých čtyřiačtyřiceti letech, aniž by stihl zahladit stopy své činnosti. Na některých listinách tak zůstala znamení, jimiž si svá falza označoval, a která napomohla jeho definitivnímu odhalení.

Téměř to vypadá, jako by si NASA vybrala pořádnou porci smůly nejen letos v létě, ale také na podzim. Naposledy to byl Hubbleův vesmírný teleskop, který se před pár dny dostal do nouzového režimu kvůli problému s gyroskopy.

Teď se smůla přilepila na známou americkou rentgenovou observatoř Chandra, která přešla ve středu 10. října do nouzového režimu. V tomto nastavení Chandra nepracuje a pohybuje tak, že solární panely observatoře přijímají maximální množství slunečního záření.

Příčiny neznámé

Zatím není jasné, proč se observatoř Chandra dostala do tohoto stavu. Operátoři na tom intenzivně pracují. Nicméně, přechod do nouzového režimu prý proběhl hladce, přesně podle plánu pro podobné situace. Cenné vědecké přístroje observatoře jsou prý v pořádku a nic jim nehrozí.

TIP: Vesmírný Hubbleův dalekohled má poruchu: Oprava bude složitá

Je samozřejmě smutné, že úspěšná a populární observatoř Chandra trpí problémy. Jenomže Chandra startovala do vesmíru už v roce 1999 a její mise měla trvat 5 let. Když se ukázalo, že funguje perfektně, byla mise observatoře prodloužena na 10 let. Letos je ale rok 2018, takže Chandra pozoruje rentgenový vesmír už 19 let. I kdyby její technické problémy nakonec byly fatální, Chandra uspěla daleko nad všechna původní očekávání a nesmazatelně se zapsala do historie výzkumu vesmíru.

Velkým problémem současného Madagaskaru je kácení a vypalování lesů, které tvoří životní prostor mnoha vzácných živočišných druhů. Úbytek přirozeného životního prostředí ohrožuje i park Kirindy, kde vedle dobře známých lemurů a neobyčejného predátora fosy žije nesmírně vzácný hlodavec křeček velký (Hypogeomys antimena), jemuž místní říkají votsovotsa a v angličtině má nelichotivý název obří skákající potkan.

Bdělí i ve spánku

Jsme již třetí týden na cestě a Madagaskar nás každý den překvapuje něčím úplně novým. Jeden den jsme strávili u známé aleje baobabů a pak jsme zamířili do zastrčeného národního parku Andranomena, který chrání jedinečný opadavý suchý les. Není tady žádná brána a žádný průvodce (na Madagaskaru všude v parcích povinný). Jen dřevěná závora naznačuje, že se za ní nenachází jen tak obyčejný pozemek.

Naším hlavním cílem je poté soukromý park Kirindy, kde se s ohledem na průběh návštěvy vše vrací do tradičních madagaskarských kolejí. Naším zdejším průvodcem je usměvavý a velmi znalý Christian, s nímž do terénu podnikáme několik výprav. Ve dne vidíme hodně sifaků malých (Propithecus verreauxi), kteří s bílým až nažloutlým kožíškem, černou hlavičkou a černými tlapkami vypadají jako plyšáci. Ze hřbetu své starostlivé mámy si nás z bezpečné vzdálenosti prohlíží jeden zvědavý prcek. V lese často natrefíme i na nám již známého lemura rudočelého (Eulemur rufus). Christian nám ukazuje také skrýše nočních lemurů, kteří spí s otevřenýma očima, aby se příliš nevystavovali nebezpečí.

V Kirindy podnikáme také noční výpravu a najednou se před námi otevře úplně jiný svět plný podivných zvuků a svítících očí. Kromě větších druhů lemurů potkáváme i menší, jejichž váha se pohybuje do půl kila. Dokonce zahlédneme i maki trpasličího (Microcebus murinus), jednoho z nejmenších lemurů, kteří váží okolo 60 gramů. Christian nám ve světle baterky ukazuje ještě lemura drobného (Lepilemur ruficaudatus), maki žlutohnědého (Mirza coquereli), maki tlustoocasatého (Cheirogaleus medius) a maki světlého (Phaner furcifer pallescens). Po setmění všichni noční lemuři běhají po lese jak diví a piští, jakoby je na nože bral. Těžko říct, zda je to jen kvůli nám, nebo jestli někde nedaleko cítí svého hlavního nepřítele – podivnou „psokočku“ fosu (Cryptoprocta ferox).

Nenápadný „zloděj dětí“

Fosa je velmi opatrné a mrštné zvíře. Díky nenápadnému hnědému zbarvení se umí velmi dobře ukrýt ve vegetaci a vidět ji ve volné přírodě je téměř nemožné. Právě park Kirindy je známý tím, že jde zřejmě o jediné místo, kde se fosy dají dobře pozorovat. Při naší denní výpravě jednu z nich krátce zahlédneme přímo v lese, jak se tiše plíží suchým porostem. Lemuři ve větvích mají pohotovost. Dvě další fosy se často potulují kolem kempu, láká je vůně z polní kuchyně. Jedna z nich si troufnula do samého středu kempu, trošku se přikrčí a chladným pohledem sleduje, jak se kroužek okolo ní zužuje. Najednou se rozbíhá proti naší kameře a my bez váhání vyklízíme pole.

Fosa skutečně trochu připomíná kočku i psa. Řadí se do nepočetné čeledi madagaskarských šelem (Eupleridae), váží zhruba do desíti kilogramů a tělo má dlouhé kolem 80 centimetrů (ocas měří ještě jednou tolik). Díky zatažitelným drápům velmi dobře šplhá po stromech, žere drobné hlodavce i ptáky, vybírá hnízda. Samo sebou má spadeno taky na lemury. Zaběhne i do vesnice a slupne nějakou drůbež, takže ji domorodci nemají rádi. Dokonce se mezi nimi vypráví historky, že fosy kradou děti.

Dlouhé milostné hry

Fosa dospívá až kolem pátého roku života. U samiček probíhá zajímavá přeměna pohlavních orgánů. Mladým samičkám vyroste mezi prvním až druhým rokem života zvětšený klitoris, který připomíná samčí penis. Dokonce se samicím vytvoří i hrbolky, jež se podobají varlatům. Během dospívání se ovšem samicím pohlavní orgány zmenšují.

Fosa je velmi teritoriální živočich a mimo dobu páření vede život samotáře. V období „zásnub“ je ovšem v lese rušno. Filmaři, fotografové, biologové i cestovatelé jsou totiž zvědaví na neobvyklé fosí milostné hrátky. V době říje samička vyšplhá vysoko na strom, pod kterým začne přešlapovat hned několik samců. S vyvolenými samci se pak opakovaně páří, přičemž do procesu mohou vstoupit i jiné samice. Jedna kopulace běžně trvá okolo tří hodin. Měsíc po oplodnění přichází na svět dvě až čtyři mláďata, která se ve volné přírodě dožívají až sedmnácti let.

Skákající votsovotsa

Christian vidí naše nadšení pro všechno, co leze, skáče a běhá, a tak nám nabízí ještě jednu noční výpravu. V parku prý žije velmi vzácný druh potkana, kterého jezdí natáčet i americký štáb. Samozřejmě chceme zvíře vidět, což ale není nijak jednoduché. Jde o výlučně nočního živočicha, který se v kempu (jestli vůbec) objeví až po půlnoci. „Běžte zatím spát. Když přijde, tak vás vzbudím“, slibuje Christian. „Jo a zavřete pořádně dveře i okna, jinak vám tam vleze fosa!“ Převracíme se na palandě a nedočkavostí nemůžeme usnout. Po půlnoci nakonec usínáme…

Jemné klepání na dveře přichází kolem půl druhé. „Je tady!“ slyšíme Christianovo zašeptání. Vyletíme z postele, rychle kalhoty na sebe, fotoaparát, kameru. Za chvíli koukáme do tmy. Před námi hopká velký hlodavec s dlouhým holým ocasem, velkýma trychtýřovitýma ušima a protáhlýma zadníma nohama. Díky nim dokáže vyskočit do výšky až jednoho metru. Připomíná potkana, králíka a klokana dohromady, váží přes kilo a jen tělo měří okolo třiceti centimetrů. Ocas má dalších dvacet až dvacet pět.
Malgaši nazývají tohoto zvláštního tvora votsovotsa a anglicky se mu říká Madagascar Giant Jumping Rat (madagaskarský obří skákající potkan). Zdá se nám to přece jen o něco výstižnější než české pojmenování křeček velký (Hypogeomys antimena). Žere plody, ořechy, semena, listy, kůru, kořínky a hmyz. Oproti skutečným potkanům, přeborníkům v rozmnožování, se samici rodí jedno, maximálně dvě mláďata za rok. Žije v rodinkách, kterou tvoří samice, samec a mláďata stará do tří let. Křečci velcí jsou přísně monogamní, což je mezi savci, zvláště pak hlodavci, velká vzácnost. Svými hrabavými dráby si hloubí podzemní nory, do kterých vede až šest vchodů.

Lovec a kořist

Votsovotsa žije pouze na Madagaskaru, severně od města Morondava, mezi řekami Tomitsi a Tsiribihina, na území velkém dvacet krát čtyřicet kilometrů. Uvádí se, že v současnosti žije maximálně 10 000 kusů, což znamená, že se populace se kvůli kácení a vypalování lesů během minulých padesáti let smrskla na polovinu. Lesy dál ubývají a tím pádem mizí i vzácní hlodavci. Dalším nepřítelem křečků velkých jsou fosa, hroznýši a psi. Pokud ničení lesů půjde stejným tempem, za dvacet pět let budou „skákající potkani“ úplně vyhubeni. Zatímco pozorujeme votsovotsu, ve tmě se zalesknou dvě oči. Fosa!

TIP: Madagaskarský sifaka zlatokorunkatý - Primát se zlatem v kožichu

Šelma sleduje nás i svou potenciální kořist a my přemýšlíme, zda bychom raději viděli nadále spokojeně hopsajícího křečka, nebo fosu při lovu. Zkrátka teď nevíme, komu držet pěsti a napjatě sledujeme, co se bude dít. Fosa najednou změní směr a zamíří k polní kuchyni. Ladně vyskočí, zasekne drápy do dřeva, shodí petlici a dobývá se dovnitř. Ještě chvíli ji pozorujeme při vloupání, pak Christian vetřelce rázně odhání. Fosa se mlsně ohlédne po potkanovi a pak tiše mizí v lese, odkud se o pár minut později začne rozléhat varovný lemuří křik. Rozhlížíme se, kam se mezitím poděla votsovotsa. Ještě notnou chvíli zvíře pozorujeme, a pak se vracíme zpátky do chatky na kutě. Na druhý den zase brzo vstáváme, ještě jednou chceme zkontrolovat lemury, než vyrazíme dál na sever, kde čekají další divy Madagaskaru.