Na oběžnou dráhu létáme už dlouhé desítky let. Výstupy astronautů do volného kosmického prostoru ale stále nejsou jednoduchou záležitostí. Technologie skafandrů není úplně optimální a jejich používání je pracné.

Americká společnost Genesis Engineering Solutions se sídlem v Marylandu proto pracuje na pozoruhodné pilotované kosmické lodi, která by mohla výstupy astronautů ve skafandrech nahradit. Jde o malé jednomístné plavidlo s vlastním pohonem, v němž by astronaut mohl strávit ve vesmíru několik hodin. Pomocí robotických manipulátorů by přitom astronaut mohl uskutečnit požadované zákroky ve vesmíru.

Testy jednomístné lodi

V jednomístných kosmických lodí by mohli astronauti pracovat například na plánované základně na oběžné dráze Měsíce Lunar Orbital Platform-Gateway. Dlouho předtím ale bude muset Genesis a další podobné projekty projít řadou důkladných testů na Zemi.

TIP: Problém na oběžné dráze: Skafandry v šatníku ISS jsou už za zenitem

Inženýři společnosti Genesis Engineering Solutions nedávno uskutečnili test, který ověřoval schopnost jednomístné kosmické lodi udržet potřebný atmosférický tlak. Série testů dopadla úspěšně. Další v řadě bude pozemní test pohonného systému. Většina komponent lodi Genesis představuje běžně komerčně dostupné věci, ale právě pohonný systém byl vyroben na zakázku a musí projít certifikací. Pak budou následovat testy systému robotických manipulátorů lodi.

Podle středověkých výkladů měly čarodějnice svá místa srazů, kde se většinou o filipojakubské noci slétaly na sabat. Pozor, tento výraz nemá nic společného s hebrejským slovem „schabat“. U Židů je schabat (tedy sobota) posvátným dnem, kdy je zakázáno pracovat a vůbec vyvíjet jakoukoliv námahu. Naopak u čarodějnic je sabat odvozen z dávných dionýských mystérií, označovaných jako „sabazia“, což doslova znamenalo „dělat hluk“.

Dilema středověkého člověka

Ve své prapůvodní podobě byl sabat lidovým pohanským shromážděním, na němž se oslavoval tak nazývaný rohatý bůh, což byl i později ve středověku dožívající symbol pohanství. „Oslavné“ shromáždění provozovali černokněžníci a čarodějnice. Hlavní částí oslav bývaly rituální hody, tance a sexuální orgie. V duchu primitivního pohanského vnímání to byla cesta k naplnění plodnosti nejen ve smyslu rození dětí, ale také ve smyslu rozhojnění darů země. Zvýrazňoval se tak sexuální podnět, což je možno vysvětlit tak, že se do těchto orgií „zapojovali“ především lidé z venkova, kteří skutečně mohli věřit v to, že tím „oplodní“ zemi.

Z jistého pohledu by se dalo říci, že to ve své podstatě byla „satanská“ mše, řídící se dokonce i přesnými rituálními a kultovními pravidly. Ovšem pozor, sexuální rituály byly zvláště v raném středověku vnímány jinak než dnes. Lidé žili po celý život spjatí s přírodou, v níž pohlavní styk byl běžnou součástí života. Proto nebyly rituály plodnosti společensky zavrhované a nebylo třeba se za ně stydět. 

Později, s rozšířením křesťanských pravidel cudnosti a hříchu, se však vnímání přece jen trochu změnilo. Středověký člověk zase nebyl tak „zabedněný“, jak se obecně předpokládá. Sexuální rituály v podobě praktik skupinového sexu mu nebyly neznámé a v zásadě mu jisté skupiny lidí holdovali po celý středověk. Ale katolická církev v nich přece jen zasela semínko pochybností. Měli z nich strach a děs nikoli proto, že by na ně mohl někdo „přijít“, ale proto, že šlo o ďábelské praktiky. Koneckonců, středověký ďábel býval celý nahý. Své nešťastné (obvykle ženské) oběti sexuálně rozvášnil.

Ač mnoho středověkých lidí bylo pod vlivem církve spíše asketických na duchu i těle, přece jen se našlo dostatek jiných, kteří rádi podlehli „ďábelskému“ pokušení. Věřili sice v Boha, ale méně už ve slova knězů, proto obvykle těžko rozlišovali mezi dobrem a zlem. Netušili, kdy jsou klamáni a kdy osvíceni skutečnou pravdou, jaké dvojsmysly se v jejich životě odehrávají. Ve vypjaté situaci středověku se takový člověk těžko orientoval v tom, kdo na něho má větší vliv, zda neblahé plemeno pocházející od satana nebo požehnaný houf světců.

Hrob svaté Walpurgy

Vzhledem k tomu, že se sabaty konaly na významných kopcích a vrcholech, museli se tam účastníci či spíše účastnice nějak dostat. K tomu sloužily různé čarodějné masti a košťata. Ty bývaly natřeny různými přírodními výtažky, které za určité koncentrace mohly působit dočasné oblouznění či dokonce stav šílenství. 

Je zajímavé, že také církev se původně snažila mírnit obavy před čarodějnicemi. Roku 906 německý mnich Regino z Prümu tvrdí, že existují zlé ženy, které věří, že uprostřed noci létají na zvířatech s pohanskou bohyní Dianou a smečkou dalších žen a překonávají velké vzdálenosti. Tyto lety jsou však ve skutečnosti sny nebo halucinacemi vyvolanými ďáblem ve snaze zmocnit se ženského rozumu. 

Ještě roku 1435 popisoval dominikánský teolog Johann Nider přiznání čarodějnic a čarodějů z jednoho velkého skupinového procesu, který se odehrál kolem roku 1400 nedaleko švýcarského Bernu. Členové skupiny (muži i ženy) se prý zřekli Krista a složili hold ďáblu. Používali speciální mast, aby se proměnili ve zvířata, stali se neviditelnými a v noci létali na vzdálená místa. Nider však tyto věci stále považoval pouze za představy vyvolané ďáblem. Popisuje totiž příběh ženy, která se před několika svědky potřela mastí a zamumlala příslušná zaklínadla. Poté upadla do neklidného spánku a po probuzení byla přesvědčena, že létala vzduchem s Velitelkou Dianou a dalšími ženami.

Tento názor přetrvával v různých kruzích, ale církev už koncem středověku v různých procesech s kacíři začala nutit obviněné k přiznání, že obcují přímo s ďáblem a účastní se sabatů. A protože už v raném středověku byl takovým nejvyhlášenějším sabatním místem prostor u hrobu svaté Walpurgy, tak se postupně vžil počeštěný název Valpuržiny noci.

Z podobných rituálních zvrhlostí však byly obviňovány různé skupiny třeba i z politických důvodů. Nejznámější je proces s templáři započatý ve Francii roku 1307 králem Filipem IV. Také templáři byli obviněni z uctívání ďábla v podobě kočky a modly zvané Bafomet. Tu prý potírali sádlem ze zabitých lidí, souložili s démony, kteří na sebe brali podobu krásných dívek, odmítali Boha, Krista i Pannu Marii. Močili na kříže a věnovali se rituální homosexualitě. To byl však stále jen začátek a ojedinělé případy, než církev doslova stvořila rituální satanistickou čarodějnici. Je otázkou, zda vůbec někdy tento typ čarodějnic existoval jinak než jen v představách způsobených halucinogeny.

Sta tisíce obětí

První rozsáhlejší procesy s čarodějnicemi začaly někdy před polovinou 15. století. Znalci této podivuhodné historické problematiky odhadují, že do konce 17. století, kdy se situace přece jenom zmírnila, bylo v jednotlivých evropských zemích posláno na smrt zhruba dvě stě tisíc lidí, z nichž většina skončila na hranici, či byli jinak upáleni. Ti zvlášť nebezpeční satanisté pak byli nejprve oběšeni a „navíc“ ještě upáleni.

Velcí představitelé církevní hierarchie, pod jejichž pláštíkem se hony na nebohé oběti ponejvíce uskutečňovaly, se nezřídka k této skutečnosti stávali „mrtvými brouky“. Autority víry 13. století, jakými byli mj. Tomáš Akvinský nebo Albert Magnus prostě a jednoduše popírali, že by nějaký svět magie a černých démonů vůbec existoval. Nicméně právě ve středověku žilo značné množství lidí, kteří byli od přírody různým způsobem postiženi, ať tělesnou deformací nebo psychickým handicapem. Obě skupiny a zejména ta druhá byly považovány za zplozence ďábla, protože ten si je vybral a ten si je také „poznamenal“. 

TIP: Ve znamení Rohatého boha: Historie a současnost moderního čarodějnictví

Způsoby, jak se s nimi církev vypořádávala, se v Evropě lišily místo od místa. To platí nejen pro uvedené skupiny disfunkčních osob. Zprvu mívaly tresty „lehčí“ podobu, která nemusela skončit tak často smrtí, od 15. století se však zostřily. Vymítači ďábla ovšem vždy dbali na to, aby na církev nepadl jakýkoli neblahý stín neuvěřitelných lží a následných hrdelních trestů. Snad se dá říci, že v tomto směru bylo nanejvýš patrné negativizování role žen ve společnosti, které byly považovány na studnici hříchu. 

Je tedy pochopitelné, že se čarodějnické sabaty postupně rozšířily po celé Evropě a počínaje 16. stoletím zasáhly i české země. A jedním z nejvyhlášenějších „rákosů“ (míst čarodějnických sletů), se staly Petrovy kameny v Jeseníkách, s nimiž je právě spojen „nejslavnější“ čarodějnický proces v našich zemích, jehož centrem se stalo panství Velké Losiny.

Je to už více než 30 let, co v Černobylské jaderné elektrárně na území dnešní Ukrajiny došlo k tragické nehodě. Z Černobylu se ovšem nestala jaderná pustina a elektrárna si žije svým vlastním životem.

Před pár dny dvě významné energetické společnosti oznámily, že v uzavřené zóně Černobylské jaderné elektrárny nainstalovaly tisíce solárních panelů. Z Černobylu bude solární elektrárna, která posune energetiku Ukrajiny směrem k obnovitelným zdrojům.

TIP: Nové využití oblasti Černobylu: Park obnovitelných energií

Německá společnost Enerparc AG a ukrajinská Rodina Energy Group Ltd mají v tuto chvíli v Černobylu asi 3 800 solárních panelů, které budou dodávat energii pro asi 2 tisíce domácností. Zbytková radioaktivita solárním panelům nijak zvlášť nevadí, takže energetici plánují v dohledné době solární park v Černobylu ještě podstatně rozšířit, až na výkon kolem 100 MW. Pro srovnání: celkový výkon JE Dukovany je 2040 MW.

Zdálo se, že operace dopadne špatně, protože kulometná i dělostřelecká palba držela Brity v šachu. Argentincům se navíc podařilo dopravit pomocí vrtulníků ke Goose Green menší posily. Po Jonesově smrti však převzal velení 2. praporu major Chris Keeble, který se nehodlal s vývojem situace smířit. Tísněné rotě B vyslal na pomoc rotu D. Britové navíc začali na argentinské obranné pozice střílet protitankové střely Milan, což se ukázalo jako účinné.

Předchozí části: 

Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (1)

Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (2)

Hlavní obrannou linii Argentinců nakonec obsadili a po tvrdých bojích se podařilo získat Goose Green i Darwin. Ale cena za to nebyla malá. Padlo celkem 16 příslušníků 2. praporu a dva vojáci z jiných jednotek. Dalších 40 mužů utrpělo zranění. Ztráty Argentinců však dosáhly počtů 55 mrtvých, 52 zraněných a více jak tisícovka se 29. května vzdala.

Postup na Port Stanley

Vzhledem k tomu, že útočníků nebyla v této bitvě v porovnání s obránci ani polovina, šlo o pozoruhodné vítězství, které potvrdilo kvalitativní převahu britských vojáků. Bitva také utužila morálku Britů před tažením na hlavní město Port Stanley. Nejednalo se o nic snadného už vzhledem k terénu, kterým museli vojáci projít. Ten byl na ostrově Východní Falkland natolik obtížný, že dělal problémy i vycvičeným mužům zelených a červených baretů.

Jasně se to projevilo 28. května během pochodu 600 příslušníků 45. commanda k samotě New House. Těch 20 kilometrů by vojáci za normálních podmínek bez problémů zvládli, ale tady 15 mužů postupně zkolabovalo a musely je odvézt záchranné vrtulníky nebo terénní vozidla doprovázející kolonu. Vyčerpáním padlo i 14 vojáků od 3. parašutistického praporu během přesunu k osadě Teal Inlet.

Koncem května se ještě podařilo bez větších problémů obsadit horu Mount Kent nacházející se pouhých 20 km od prvních domků ve Stanley. Jenže počasí se následně zhoršilo a 1. června začalo hustě sněžit. Britské velení hodlalo prolomit obranu Argentinců v oblasti kolem pásu vrcholů vypínajících se západně od Stanley, což mělo být pro fyzičku vojáků opět velmi náročné. 

Přípravy k finálnímu náporu 

Závěrečný nápor Britů mezitím brzdily logistické problémy. Bylo totiž třeba dopravit pomocí vrtulníků jednotkám v předních liniích dostatečné množství munice a také provést průzkum argentinských pozic. Přitom se podnikla opatření, aby se Argentinci mohli domnívat, že hlavní útok přijde z jihu. Části britských jednotek se chystaly k vylodění v oblasti Fitzroy a Bluff Cove jihozápadně od Stanley, ale argentinský letecký úder si zde 8. června vyžádal velké oběti na životech.

Závěrečnou britskou ofenzivu to však zdrželo jen o dva dny. Všichni napjatě očekávali další vývoj situace, protože kolem Stanley bylo rozmístěno přes 9 000 argentinských vojáků. V okolí města se táhly linie zákopů, střeleckých pozic v kamenitém terénu (tzv. sangary) a opevněných postavení dělostřelectva. Argentinci také v terénu položili obrovský počet min a doufali, že právě to postup nepřátel co nejvíc zbrzdí.

Nevhodný terén

Problém pro obránce i útočníky však představoval zejména fakt, že ve skalnatém terénu se nemohla pohybovat vozidla. Silnice končily pár kilometrů za Stanley a dál už začínal prostor nevhodný pro pohyb jakéhokoliv těžšího stroje. Morálka Argentinců také rychle upadala, protože jednak viděli nenávist ostrovanů a uvědomovali si britskou převahu ve vzduchu i na moři. Mnozí navíc trpěli hladem, jelikož zásobovací situace byla dost neutěšená.

Ale ani Britové to rozhodně neměli jednoduché. Vojáci 3. brigády museli bivakovat na svazích kopců, vystaveni silnému větru a dešti střídanému se sněhem. Reálně tak kromě vyčerpání hrozily omrzliny a celkové podchlazení organismu. Ve složitém terénu navíc bylo těžké se orientovat a rozeznat, kdo je přítel a kdo nepřítel. Tragické následky měla událost v noci na 11. června, kdy se omylem napadli palbou muži z roty Y od 45. commanda a čtyři zahynuli.

Poslední zteč

Nadcházející úder na Port Stanley se stal největší pozemní operací britské armády provedenou od roku 1945. Podle plánu generála Moora měla ofenziva proběhnout na široké frontě, takže nasadil prakticky všechny dostupné jednotky. Třetí para prapor útočil na Mount Longdon, 45. commando na výšiny Two Sisters a 42. commando na Mount Harriet. Podporu poskytovalo pět baterií děl ráže 105 mm a čtyři válečné lodě.

Nejkrvavější boj se v noci z 11. na 12. června odehrál o výšinu Mount Longdon. Britové zde museli provést čelní útok, protože argentinské pozice na kopci nešlo obejít. Rozpoutala se prudká střelba z automatických zbraní a kulometů, přičemž Argentinci házeli z vyvýšených pozic na britské vojáky ruční granáty. Postup vázl a velitel 4. čety roty B nadporučík Bickerdyke utrpěl zranění. Velení převzal seržant Ian McKay, který vedl další útok na nepřítele.

Hrdinství seržanta McKaye

Při přebíhání nekrytým terénem dva vojáci padli a další utrpěli zranění. Seržant však útočil dál a za pomoci ručních granátů se mu podařilo zlikvidovat nepřátelské kulometné hnízdo, které předtím jeho vojákům zle zatápělo. Krátce poté jej ale zabila kulka. McKay dostal za své hrdinství in memoriam Viktoriin kříž. Zranění muži z roty B zůstali v nekrytém prostoru ležet bez pomoci několik hodin, protože argentinští ostřelovači postupně zabili pět vojáků, kteří se jim snažili poskytnout pomoc.

Nakonec Britové po prudkém boji odpor nepřítele zlomili, ale cena za úspěch byla krutá. Celkem 18 příslušníků 3. praporu padlo a desítky dalších utrpěly zranění. Argentinci měli zhruba 50 padlých a stejný počet vojáků se dostal do zajetí. Obranné pozice na Two Sisters už tak kvalitně vybudované nebyly a muži z 45. commanda je dobyli bez větších ztrát.

Překvapivě snadno proběhlo obsazení hory Mount Harriet, která představovala uzlový bod argentinské obrany, a britské velení zde předpokládalo nejtvrdší odpor. Příslušníkům 42. commanda se však podařilo obejít minová pole a Argentince překvapit. Po krátkém boji se vrchol ocitl v britských rukou, a to za cenu dvou padlých námořních pěšáků.

Skoti proti elitě

Rychlé obsazení výšin nedaleko Stanley argentinské velení šokovalo a to nedokázalo zorganizovat protiútok. Britští vojáci byli sice vystaveni nepřátelské dělostřelecké palbě, ale nyní se už nacházeli ve vzdálenosti pouhých 6–10 kilometrů od Stanley. Večer 13. června pak ofenziva s využitím dělostřelecké podpory pokračovala. Muži 2. praporu skotské gardy zaútočili na Mount Tumbledown, Gurkhové na Mount William a cílem 2. parašutistického praporu se stal hřeben Wireless Ridge.

Úkol Skotů pokládalo velení za nejtěžší vzhledem k tomu, že Tumbledown bránil elitní 5. prapor argentinské námořní pěchoty. Skalnatý hřeben byl navíc dlouhý a úzký, takže se nedal obejít. Gardisté nejprve provedli diverzní akci asi 30 mužů s cílem odvrátit pozornost nepřítele od hlavního útoku, což se podařilo. Obránci se ale brzy vzpamatovali a zasypali Skoty palbou, takže útok uvázl a gardisté se museli krýt mezi skalisky. Do toho začalo sněžit a vál silný mrazivý vítr. Situaci se snažila vyřešit četa poručíka Stuarta, které se podařilo vyšplhat po skalách a dostat se tak nad argentinské pozice. Také ostatní gardisté vyrazili do útoku a v boji zblízka vyřadili řadu nepřátelských hnízd odporu ručními granáty.

Vítězství

Obrana se začala hroutit a Skotové nakonec Tumbledown obsadili za cenu devíti padlých. Dobytí Wireless Ridge se pak podařilo s třetinovými ztrátami a argentinský protiútok nad ránem 14. června už nemohl na katastrofální situaci obránců nic změnit. Britové měli cestu na Stanley volnou a jako první do něj vstoupil desátník Thomas Camp od 2. praporu. Argentinský odpor se hroutil a velitel generál Mario Menéndez viděl, že situace je beznadějná.

Večer 14. června podepsal ve Stanley kapitulaci, kterou za britskou stranu signoval generál Moore. Více než 11 000 argentinských vojáků se vzdalo a válka skončila. Britové zaplatili ztrátou 255 padlých, z toho 26 námořních pěšáků a 122 vojáků. Z vojenského hlediska představovalo dobytí Falkland bezpochyby zdařilou operaci a výrazně napomohlo konzervativcům v čele s Thatcherovou k vítězství v parlamentních volbách roku 1983.

Osmapadesátiletý Girdhar Vyas z indického státu Rádžasthán si pěstuje svůj knír už od roku 1985. Za 33 let mu jeho chlouba narostla do úctyhodné délky – Girdharův knír dnes měří 6,7 metru a podle všeho jde o nejdelší knír na světě.

TIP: Karneval bláznivých rekordů: Netradiční zápisy do Guinnessovy knihy

Předchozím rekordmanem byl Girdharův krajan Ram Singh s 5,5 metru dlouhým knírem. Na rozdíl od svého přemožitele jde ale o oficiální zápis, který je zaznamenán i v Guinessově knize rekordů. Péčí o svou ozdobu stráví indický superknírač zhruba 3 hodiny denně. Masíruje je a aplikuje do nich olej a koření - pomáha to prý jejich růstu.

Chovy včel po celém světě ohrožuje syndrom zhroucení včelstev. Většina odborníků se shodne na tom, že tato krize úzce souvisí s epidemiemi několika virů současně. Nejhorší je virus deformovaných křídel (DWV) a viry ze skupiny viru jezera Sinai (LSV). Tyto viry se mezi včelstvy velice rychle šíří, díky parazitickým roztočům a infikovanému pylu.

Američtí vědci teď ale nalezli prostředek, který by mohl včelstvům významně pomoct. Zjistili, že proti zmíněným virům jsou nesmírně účinné extrakty z hub. Nejvíce slibné jsou přitom extrakty z troudnatce kopytovitého a lesklokorky pryskyřičné. Jejich použití mnohonásobně snižuje hladiny virů u včel, v případě lesklokorky a virů LSV je to dokonce 45 tisícinásobné snížení hladinu virů oproti neléčeným včelám.

TIP: Velké ztráty mezi včelstvy. Loni jich v USA vymřelo přes 40 procent

Je ironií, že vědci vlastně netuší, jak houbový extrakt proti virům funguje. Buď jeho aplikace posiluje imunitní systém včel tak, že pak dokáže bojovat proti virům anebo extrakt nějakým způsobem zasahuje přímo proti virů. Badatelé teď intenzivně vyvíjejí postupy pro praktické používání houbových extraktů včelaři. Je to závod s časem a extrakty z hub nám teď snad pomohou zachránit med.

Neandertálci jsou našimi nejbližšími příbuznými. Oddělili jsme se od sebe asi před 800 až 500 tisíci lety. Naše druhy se poté opět setkaly až po stovkách tisíců let. Po tu dobu žili neandertálci mimo Afriku a jejich imunitní systém se přizpůsoboval infekcím v novém prostředí.

Genetici nedávno zjistili, že lidé měli během setkání s neandertálci sex. S našimi předky se zkřížili nejméně dvakrát v posledních 100 tisících letech. Přitom si vyměnili viry, ale i genetické nástroje k jejich zvládání, obsažené v DNA.

TIP: Před 30 tisíci lety jsme se křížili s neandertálci. Jejich geny ale postupně mizí

Když předkové lidí vyrazili z Afriky a setkali se s neandertálci, potkali se i s novými viry, na které náš imunitní systém nebyl zvyklý. Naštěstí nám pomohl sex s neandertálci, jejichž DNA nám vylepšila obranu proti virům. A neandertálci tak díky tomu vlastně žijí dodnes, alespoň z části, v našem genomu.

Kovová konstrukce krytá průhledným plastem v anglickém městečku Bude měří 70 metrů a vede od parkoviště místního obchodního domu k silnici. Lidé tunel využívají, když zrovna prší a nemají deštník. Speciální však na něm není vůbec nic – a právě proto se stal předmětem více než 170 humorných recenzí na turistickém portálu TripAdvisor, které obyčejnou stavbu přirovnávají k Sixtinské kapli, Tádž Mahalu nebo ruinám Pompejí.

TIP: Kanadské žertíky: Legrace na hraně

Na facebookové stránce má tunel již téměř 500 fanoušků, podle nichž se jedná o vrchol inženýrství. Nicméně ne všem vtip dochází, a tak se v záplavě pětihvězdičkových hodnocení objevilo i jedno negativní: „Tohle není žádná turistická atrakce. Abych pravdu řekl, připadalo mi, že je tunel součást supermarketu, a ne pamětihodnost. Asi se tam ale vrátím, až zas budu potřebovat nakoupit.“   

Planeta Saturn se ve Sluneční soustavě pyšní svými monumentálními prstenci. Jsou nádherné z dálky a pozoruhodné zblízka. Vědci nedávno přišli na to, že z prstenců „prší“ na planetu mnohem více materiálu, než jsme si kdy mysleli.

Hunter Waite z výzkumného institutu Southwest Research Institute v americkém Texasu a jeho spolupracovníci to vyčetli z dat, která v závěrečné fázi své mise získala meziplanetární sonda Cassini.

Cassini a prstence

Sonda Cassini celkem 22krát proletěla mezi Saturnem a jeho prstenci. O tomto prostoru jsme toho zatím věděli jen málo. Jedním z nejzajímavějších zjištění, které sonda získala, je skutečnost, že z prstenců prší na Saturn nemalé množství hmoty.

TIP: Mohou prstence Saturnu v budoucnu vytvořit nový měsíc?

Podle propočtů Waiteho a jeho kolegů jde o pořádný liják. Materiál prstenců tvoří především vodní led a jednoduché organické látky. Tato směs se na povrch Saturnu řítí s intenzitou asi 10 tun hmoty za sekundu. Výsledky výzkumu tak mimo jiné ukazují, že Saturnovy prstence hrají dramatickou roli v utváření horních vrstev atmosféry Saturnu.

Výprava Apolla 11 zamířila do Moře klidu (Mare Tranquillitatis). To bylo vybráno záměrně, protože šlo o poměrně rovnou oblast, navíc solidně prozkoumanou automatickými sondami. Ovšem ono „solidní prozkoumání“ mělo jiný význam než dnes, protože tehdejší technika umožňovala rozlišit z lunární oběžné dráhy detaily o velikosti  zhruba pěti metrů.

Dramatické přistání

Velitel mise Apollo 11 se o tom přesvědčil na vlastní kůži, když těsně nad měsíčním povrchem viděl, že je počítač vede rovnou do místa plného balvanů. To mohlo být pro lunární modul extrémně nebezpečné, protože přistání do rozeklaného terénu jej mohlo poškodit či dokonce znemožnit start z Měsíce (modul nesměl být nakloněný o více než sedm stupňů, jinak nemohla kabina s astronauty odstartovat). Armstrong proto přešel na ruční řízení a rozhodl se kamenité pole přeletět. V nádržích měl pohonné látky na padesát sekund letu, z toho ale dvacet připadalo na nedotknutelnou rezervu. (Ta měla posloužit k případné stabilizaci lunárního modulu, aby mohl stupeň s astronauty nouzově ještě za letu odstartovat.)

Sekundy neúprosně plynuly, napětí v řídicím středisku vrcholilo. Lunární modul měl jen minimální rezervu pohonných látek, všechny manévry byly počítány „na doraz“. Do toho se rozezněl poplach hlásící kritický nedostatek pohonných látek. S rezervou na pouhých 25 sekund letu konečně Armstrong navedl modul na přistání: „Houstone, zde základna Tranquillity. Orel přistál.“ 

Odpověď ze Země přišla obratem: „Díky, Tranquillity. Potvrzujeme, že jste na povrchu. Tady z vás spousta chlápků už začínala modrat... Teď už zase dýcháme normálně. Díky moc!“

Neznámý poplach

Nebyl to první problém, se kterým se dvojice Armstrong-Aldrin musela během přistávacího manévru vypořádat. Při sestupování z lunární oběžné dráhy se totiž v modulu rozezněl poplach „12 02“. Astronauti nevěděli, co to znamená – základní mimořádné situace sice znali nazpaměť, ale tato mezi ně nepatřila. Nebyl čas hledat v manuálech, proto vznesli dotaz na pozemní řídící středisko. „Pokračujte,“ zněla lakonická odpověď. Nebyl čas nic vysvětlovat, ředitel letu prostě uvěřil bleskovému doporučení mladého operátora Steva Balese. Přestože se alarm opakoval, odpověď byla stejná: „Můžete potlačit poplach.“

Astronauti totiž dostali oproti původnímu letovému plánu příkaz, aby nechali zapnutý sledovací radar, kterým monitorovali mateřskou loď. Jeho údaji pak doplňovali navigační měření. Pak ho ale zapomněli vypnout. Jelikož data ze sledovacího radaru jsou náročná na výpočetní kapacitu, přetížený palubní počítač se ozval právě v podobě poplachu „12 02“.

Operátor Steve Bales přitom během výcviku podobnou situaci s techniky rozebíral. Bylo mu vysvětleno, že při ponechaném sledovacím radaru skutečně dojde k tomuto poplachu, ale že není důvod, aby jej astronauti nechávali zapnutý. Nyní se ale tak stalo. Za duchapřítomnost mu pak prezident Nixon udělil Medaili svobody.

Astronauti si svoji porci smůly vybrali naštěstí právě během přistání. Vše ostatní už byla víceméně rutina: příprava na kosmickou vycházku, její provedení (s nesmrtelnou větou „je to malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo“), start z Měsíce i návrat na Zemi.

Traduje se, že den po bezpečném přistání Apolla 11 ve vlnách Tichého oceánu se na hrobě prezidenta Kennedyho objevil vzkaz se slovy: „Úkol splněn, pane prezidente!“