Maroko dělí od starého kontinentu jen pár kilometrů Gibraltarského průlivu, známého dřív jako Héraklovy sloupy. Po jeho překonání se však Evropanovi otevírá úplně jiný, exotický svět. Už samotná cesta k pouštnímu regionu na východě země patří k jedinečným zážitkům. Při příjezdu z Marákkeše vás čekají úchvatné průsmyky Vysokého Atlasu, s roztroušenými vesničkami Berberů. Cestou od středověkého Fesu budete míjet cedrové lesy obývané makaky, pahorky Středního Atlasu i malá zaprášená městečka, která založili francouzští legionáři. 

Ospalá brána Sahary 

Před Erfoudem, kde se obě cesty spojí, už pocítíte blízkost „velkého písku“. Přibývají datlové palmy, suchou zemi protínají starobylé studny a tradiční umělé podzemní kanály chettara. Na periferii města se pasou velbloudi a všudypřítomným horkým vzduchem nepohne jediný záchvěv osvěžujícího vánku. 

Erfoudu se říká „brána Sahary“ – za ním už se totiž rozkládá poušť a jen sem tam lze narazit na malou oázu. Město neohromí památkami, spíš si vás získá klidnou, až ospalou atmosférou. Nejživějšími místy zůstávají malé čajovny, kavárny, cukrárny a podniky s jídlem. Muži v těžkých kaftanech s kapucemi sedí venku a nalévají si čaj do sklenic s větvičkou máty. Káva se tu pije způsobem zvaným „nus-nus“: Polovinu tvoří cukrem oslazený temný nápoj a polovinu mléko. Při popíjení občas mezi zuby zaskřípe zrnko písku, což jen dotváří místní kolorit. Na grilech se v tažínech z vypalované hlíny pomaličku, po celé hodiny, dusí maso se zeleninou. Kdo přijde, ten ho dostane. 

Nejvíc město ožívá v září a na začátku října, kdy nastává sezona datlí a rolníci přivážejí na tržiště úrodu. Bazarem se line sladká vůně hnědého ovoce a člověk může vybírat z nepřeberných druhů, od těch nejmenších až po královské datle mejdool. Na erfoudské trhy přijíždějí obyvatelé i ze vzdálenějších měst, včetně Casablancy či Fesu. Nákupy se většinou počítají na desítky kilogramů, jež mají pokrýt sladké zásoby na několik měsíců. Jakmile se datle prodají, Erfoud se opět ponoří do své přitažlivé opuštěnosti.

Po stopách ibn Battúty

Městečko Rissani na některých dnešních mapách vůbec nenajdete, což ovšem nic nevypovídá o jeho významu. Pokud bychom totiž měli vybrat jediné historické místo celé saharské oblasti, šlo by právě o Rissani. Museli bychom se ovšem vrátit o několik století zpět, kdy jej všichni znali jako bájnou Sijilmasu. Zmíněná obec vznikla už v 6. století a zlatý věk zažívala v 10.–14. století, kdy skrz ni vedly snad všechny důležité saharské obchodní trasy. Ostatně, proudilo do ní i zboží z legendárního Timbuktu na území dnešního Mali . Zlato, slonovina, sůl či otroci se v Sijilmase shromažďovali, načež putovali dál do Maroka či Evropy. 

Ve 14. století navštívil město také slavný arabský cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta a popsal jej jako nádherné místo s vynikajícími datlemi. V průběhu staletí však ze starobylého centra zbyly jen ruiny, respektive pár hliněných zdí, základů budov a nevelký oblouk. Všechno ostatní zmizelo. 

Zakázaná svatyně 

Přesto Maročané Rissani znají – je tam totiž pohřben Mulaj Alí Šaríf, předek Mulaje Šarífa. Ten se stal zakladatelem dnešní vládnoucí dynastie Alaouite, která svůj původ odvozuje od Alího, zetě proroka Mohameda. Pokračovatelem zmíněného rodu je tedy i současný král Mohamed VI., jehož svatyně dominuje náměstí obklopenému malými obchůdky s berberskými dýkami, stříbrem, nomádskými šperky či koberci. 

Dovnitř k hrobce se však nemuslim nedostane: Přísný pohled hlídače v dlouhém kaftanu s červenou čepicí přesvědčí každého. Místní ovšem za modlitbou přicházejí denně. Ženy nosí černé rozevláté oděvy a halí se víc než jejich protějšky ve městě. Sahara byla zkrátka vždy konzervativní a dodnes se nezměnila. 

Zlatá chlouba Maroka 

Nejkrásnější písečné duny celého Maroka a snad i severní Afriky leží v oblasti Erg Chebbi, hodinu cesty od Erfoudu směrem k alžírské hranici. Džípy vyjíždějí z města ještě za tmy, aby byly na místě před východem slunce. Zažít svítání nad horami písku totiž patří k nezapomenutelným zážitkům. Nejvyšší duny v regionu se tyčí do úctyhodných 150 metrů a podle legendy je na místo nasypal Bůh. Rozhodl se tak prý potrestat ženu, jež odmítla pohostit pocestné, jak káže dávné nepsané pravidlo. Bůh proto hříšnici i její dům pohřbil pod nánosem zlatého písku. 

Dostat se nahoru dá zabrat, ale naštěstí existuje i pohodlná možnost nechat se vyvézt na velbloudovi. Kolébavý pohyb, hvězdy nad hlavou, ticho a klid – tak se oblastí cestuje od nepaměti. Později za linií písku vykoukne první paprsek světla, tmu pomalu střídá den a země se nádherně rozzáří žlutými, oranžovými i zlatavými odstíny. 

Posezení s nomády

Na periferii dun stojí v prašné půdě několik stanů nomádů, kteří stále žijí tradičně, přestože už i k nim pomalu proniká moderní civilizace. Oblast nedaleko písečných vrcholků a oáz si vybrali, protože se tam nachází podzemní voda. V místě tráví půl roku, a když se horko stane nesnesitelným, přesídlí do Středního Atlasu, kde se mohou jejich zvířata pást. 

Chlapci hlídají kozy a paní domácí nalévá čaj do malých skleniček. Vedle stanu leží solární panel, pro vodu se však chodí pěšky ke studni. Rodina prodává sýr, mléko a výrobky z vlny. Měsíčně si tak sice přilepší jen o pár desítek dirhamů, má však podle vlastních slov vše, co potřebuje. Škola? „S tou je to složité, ale vláda zahájila nový program mobilních škol, tak snad bude dobře,“ doufá Fatima a ukazuje na své syny. 

Nedaleko se rozkládá nenápadný berberský hřbitov, tvořený jen několika tucty kamenů v zemi. Na některých leží drobné oblázky, na jiných zase staré konvičky na čaj, aby je nebožtíci měli s sebou i na druhém břehu. V okolí se pasou velbloudi. U sousedních dun vznikl kemp pro turisty, kteří přijíždějí strávit saharskou noc pod hvězdami. Mohou si vyzkoušet i sandboarding na písečných kopcích, jízdu na čtyřkolkách či na velbloudovi – nebo se podle místní tradice nechat zahrabat do horkého písku: Starý berberský recept prý pomáhá proti revmatu a jiným bolestem.

Písně holubů pouště 

Chamilia se zdánlivě neliší od desítek jiných vesnic na prahu pouště. Sestává z nízkých hliněných domů s barevnými okenicemi či mřížemi a rovnými střechami, na nichž lze za horkých nocí přespat. Uvnitř jsou stavby téměř prázdné, většinu života se totiž lidé zdržují venku. Přesto je Chamilia jiná než ostatní saharské obce v regionu: Jde totiž o vesničku hudebníků, a navíc ne ledajakých – jsou to muzikálně nadaní potomci černých otroků ze Súdánu. 

Dům, kde se konají představení, stojí uprostřed obce. Místní muzikanti si říkají Les Pigeons du Sable, volně přeloženo „holubi pouště“, a proslavila je unikátní spirituální hudba gnawa, zrozená přímo na Sahaře. Tvoří ji donekonečna se opakující pronikavé kovové údery, k nimž se přidává rytmický buben, nástroj podobný kytaře a orientální zpěv. Muži v bílých kaftanech se za zvuků melodií chytají za ruce a společně tančí. Atmosféra, která přitom naplňuje místnost, nemá daleko k transu. 

Milionový hotel pod hvězdami 

Nedaleko vesničky se nachází přímo „ukázková“ oáza: Jejím středem prochází vodní kanál a kolem se rozprostírají malá políčka, přehrazená hliněnými zídkami. „Každý den má jedna rodina právo otevřít dvířka a pustit vodu k sobě,“ vysvětluje místní obyvatel Abdul. 

TIP: Země písku a kamení: Dnes vyprahlá Sahara byla kdysi úrodným rájem

Zdejší lidé pěstují zeleninu, bylinky, ale i datlové palmy. Večer, když život utichá, se pod dunami rozhostí jedinečná atmosféra. Ve stanech se připravuje lahodné jídlo – podává se tradiční berberská omeleta se zvláštním kořením a bylinami. „Milionhvězdičkový hotel!“ směje se Abdul při pohledu na nebe. Má pravdu, Sahara zas ukazuje jednu se svých tváří, která jí zajistila místo mezi nejpodivuhodnějšími oblastmi na Zemi. 

Středověká křesťanská společnost se dělila podle učení o trojím lidu na pracující (laboratores), modlící se (oratorares) a bojující (belatores). V praxi to znamenalo, že první skupina, tedy obyčejný, lid tvořící drtivou většinu společnosti (asi 95–99 %), musela pracovat na zbylé dvě.

Duchovní se za ně modlili (a mimo jiné soustředili veškerou vzdělanost) a šlechtici za ně bojovali, takže je ochraňovali před nepřáteli. To byl alespoň ideální stav, který se ovšem často odlišoval od reality. Pro šlechtu znamenalo její právo a povinnost boje především právo vládnout a šlechta tím získala ve středověké společnosti výjimečné postavení. Toho mohla samozřejmě využít nejen k ochraně práva, ale i k vlastnímu prospěchu.

Panovníkova družina

Odkud se vlastně vzali první šlechtici a co to bylo za lidi? Zabrousíme-li do dávných dob kmenového uspořádání, uvidíme, že se kolem kmenového vůdce (vladyky, vojvody) utvořila skupina nejzdatnějších bojovníků, která zajišťovala bezpečnost kmene proti vnějším nepřátelům. Právě v ní byl zárodek pozdějších šlechticů. Protože v těch dobách ještě nebylo zvykem zaznamenávat události na papír, dlouho neznáme žádné takové šlechtice jménem. To platí až na výjimky i pro období, kdy se utvářely první říše a státní útvary – společnost už dávno nebyla kmenová, ale měnila se jen pomalu. V této době bychom ovšem neměli mluvit o šlechticích, ale o velmožích.

Zatímco jména panovníků a jejich příbuzných můžeme v českém prostředí vysledovat od druhé poloviny 9. století, první spolehlivější zprávy o konkrétních velmožích známe až o století později, a to ještě pouze v útržcích.

Jde o slavný rod Slavníkovců, z něhož pocházel druhý pražský biskup sv. Vojtěch, a jenž byl roku 995 vyvražděn na Libici. Opravdu to nebyl pro vládnoucí Přemyslovce konkurenční rod, jak někdy uvádí starší literatura. Slavníkovci byli vyvražděni na popud jiných českých velmožů, kteří jim záviděli poměrně výsadní postavení a vyřizovali si s nimi starší křivdy.

To hodně napovídá o úloze „šlechty“ v českých zemích v raném středověku, tedy zejména v 11. století. Po boku panovníka se vytvořila vrstva „nejstatečnějších“, která z jeho pověření hrála v tomto raném státě důležitou roli. Mohlo ji tvořit maximálně několik několik desítek rodů. Vedle Slavníkovců známe z kronik jménem ještě několik z nich (třeba Hrabišice nebo Vršovce). Tehdy ještě byli hrdí na svá slovanská jména. Většina nám jich ale stále ještě zůstává skryta, protože šlechtici až do konce 12. století necítili ještě potřebu vydávat listiny a nechávat si písemně potvrzovat svá práva.

Beneficiáři

Vedle role bojovníků začali hrát velmožové také úlohu správců panovníkova majetku. Z učebnic známe pojem hradská soustava. To v praxi znamenalo, že panovník spravoval zemi prostřednictvím hradisek (vzácně i prvotních hradů) a kolem nich utvořených obvodů. Takový obvod se nazýval latinsky beneficium (výsada) a byl s ním spojen výhodný úřad beneficiáře. Tyto úřady svěřoval český kníže do rukou svých velmožů. S tím souvisela správa daného obvodu, tedy četné povinnosti včetně vybírání poplatků, ale také výhody a výdělky.

To už je jakýsi základ pozdějšího pozemkového vlastnictví šlechty. V této době to však stále byl majetek panovníka. Kníže byl na svém území téměř absolutním vládcem, který měl v podstatě moc nad životem a smrtí všech lidí. Měl být ztělesněním spravedlnosti, a mohl vyhnat či povýšit koho se mu zachtělo. Beneficia nebyla dědičná a panovník mohl kdykoliv podle své libovůle správce vyměnit, což také často dělal. Na oplátku měli velmožové jedno důležité právo, na němž si mimořádně zakládali – volit knížete. Podle tradice to však mohl být pouze někdo z rodu Přemyslovců a v praxi to často fungovalo tak, že si vládnoucí kníže nechal volbou potvrdit svého nástupce ještě za svého života.

Rodí se vládci

Podstatná změna nastala v Čechách a na Moravě po roce 1172, kdy rezignoval na svůj post druhý český král Vladislav II. (vládl 1140–1172). Přišlo totiž dlouhé období slabé knížecí vlády, kdy jednotliví Přemyslovci bojovali mezi sebou o pražský stolec, a navíc občas do věci zasahoval císař Fridrich Barbarossa.

Velmožové čile využili této situace k tomu, aby ze svěřených beneficií postupně udělali dominia, tedy skutečná panství ve svobodném a dědičném držení. Roku 1189 pak kníže Konrád Ota vydal v Sadské statuta, která toto právo potvrdila, a vlastně tak legalizoval reálný stav. Z velmožů se definitivně stali skuteční suverénní šlechtici, držitelé a vládci svých statků, byť samozřejmě stále podřízení panovníkovi. 

V roce 1198 byl korunován král Přemysl Otakar I., který vydržel na trůně přes 30 let, a centrální moc se znovu začala upevňovat. Šlechta už však uchopenou příležitost nepustila. Šlechtická vrstva se také začala uzavírat. Dříve mohl panovník vyzvedávat koho chtěl a občas to dělal. Je doloženo, že jistý mlynářský synek Vacek měl svého času více moci než Vršovci. Od 13. století už to tak jednoduché nebylo. Přestože měl panovník pořád formálně právo udělovat úřady a majetky, už je nemohl tak snadno odnímat a šlechta ho v tomto směru dost omezovala. Postupně se vytvořila skupina mocných pánů, kteří svým majetkem a mocí předčili ostatní. Byl to zárodek budoucí vyšší šlechty.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Od poloviny 12. století můžeme v různých listinách vysledovat více šlechtických jmen. Přestože jsou to pouze stále zmínky a jen těžko se z nich vyvozují rodinné vazby, slyšíme o Divišovi z Divišova, Smilovi z Tuháně nebo Vítkovi z Prčice, tedy stále ještě slovanská jména.

Ve druhé polovině 13. století už byla šlechta natolik sebevědomá, že začala stavět vlastní pevné kamenné hrady, což dříve panovníci nechtěli připustit. Podle těchto hradů si páni dávali nová přízviska (takzvané predikáty), pocházející většinou z němčiny, podle nichž je známe dodnes (z Rožmberka, z Pernštejna, ze Šternberka, atd.).

Součástí systémů mnoha planet, včetně té naší, je jeden či více měsíců rozmanitých velikostí. Co když ale kolem takového měsíce obíhá ještě další, menší objekt? Pokud by takový objekt existoval, což podle všeho není vyloučeno, jak bychom mu měli říkat?

Astronomové Juna Kollmeier z Carnegie Institution of Washington a Sean Raymond z University of Bordeaux souhlasí s tím, že by měsíce měsíců mohly existovat. A pokud jde o název takových objektů, možností je celá řada. Od vědecky znějícího „submoon“, čili „podměsíc“, až po mnohem zábavnější „moonmoon“, tedy „měsícoměsíc“.

Měsíce měsíců

Badatelé to důkladně propočítali a zjišťovali, za jakých podmínek by mohly měsíce mít své vlastní měsíce. Podle jejich výsledků by to fungovalo pouze u velkých měsíců s poloměrem minimálně 1 000 kilometrů, které jsou dostatečně vzdálené od planety. Kolem nich by pak mohly dlouhodobě obíhat jejich měsíce o poloměru 10 kilometrů, případně proporčně větší. Náš Měsíc má přitom poloměr 1 738 km.

TIP: Přeplněná galaxie? Potulných exoměsíců je možná tolik co hvězd

Pokud jsou měsíce příliš malé anebo příliš blízko své planetě, působení slapových sil brzy destabilizuje oběžné dráhy případných měsíců takového měsíce. Takové systémy nemohou dlouhodobě existovat. Ve Sluneční soustavě by své vlastní měsíce mohly teoreticky mít Saturnovy měsíce Titan a Iapetus, Jupiterův měsíc Callisto a také náš Měsíc.

Pátého června 1967 začala takzvanná šestidenní válka mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. Preventivní letecké útoky takřka vymazaly egyptské letectvo a neslavně si ve vzduchu vedli také iráčtí, syrští a jordánští piloti. Během jediného dne vybojovali Izraelci vzdušnou nadvládu a vyčlenili většinu strojů pro podporu pozemních jednotek.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

Kombinované divize s tanky v čele se vrhly proti silně opevněnému egyptskému pásmu na Sinaji. Ohniska odporu ale tankisté objížděli a na překvapené obránce útočili ze západu místo z východu. Někde však kladli Egypťané tuhý odpor a proběhlo několik tuhých tankových bitev. Izraelci se opírali o vynikající stroje Centurion, které neměly s izolovanými ohnisky odporu větší problémy a pouhé tři dny po vypuknutí války stanuli vojáci izraelského státu na břehu Suezu.

Jste na odpolední procházce se svým čtyřnohým kamarádem. Pes od vás na chvíli poodběhne a nedlouho po návratu k vám se začne dusit. Brzy mu ochrne svalstvo, zůstane ležet v křečích a s vyplazeným zmodralým jazykem lapá po dechu. Bez prodlení jej dopravíte k veterináři, ale ani tak se vám nemusí podařit zvíře zachránit. Spolkl totiž návnadu s vysoce toxickým jedem, který zabíjí už ve velmi malém množství.

Popravy, o kterých se neví

Množství otrav hlášených v posledních deseti letech výrazně stouplo. Přestože je kladení otrávených návnad do přírody zakázáno, je takto každoročně usmrceno neuvěřitelné množství malých šelem a ptáků. Mezi oběťmi je čím dál více ohrožených druhů. Samozvaní „manažeři přírody“ se tímto bezduchým způsobem snaží regulovat počty „škodné zvěře“. Opomineme-li fakt, že lidem nepřísluší právo kategorizovat druhy na užitečné a škodlivé, zahyne rukou travičů ročně kupříkladu až deset orlů mořských (Haliaeetus albicilla). Tito nádherní dravci přitom podle vyhlášky k zákonu o ochraně přírody a krajiny patří mezi kriticky ohrožené druhy.

Jestliže se podíváme na statistiky dalších otrávených ptačích druhů, není „úmrtní listina“ o nic veselejší. Často na seznamu otrávených bývají také luňáci červení i hnědí, dále káňata lesní i rousná, krkavci, vrány a straky. Několikrát již byl otráven orel skalní. Z malých šelem můžeme jmenovat vydry říční, kuny lesní i skalní, lasice hranostaje, lišky a samozřejmě domácí psy a kočky. Otrávených těl je nalezena jen malá část a ještě menší část těchto nálezů je ohlášena. Známých případů otrávených živočichů za rok jsou sice desítky, ovšem ve skutečnosti to jsou stovky až tisíce.

Proti zákonu, proti rozumu

Pokládání otrávených návnad v přírodě je na území České republiky již šedesát let postaveno mimo zákon. Navzdory tomu se v poslední době rozmáhá jako primitivní módní trend. Nejčastěji zneužívanou látkou je karbofuran, který byl synteticky vyvinut v 70. letech 20. století v USA jako pesticid pro zemědělské účely. K dostání byl pod mnoha obchodními názvy, v ČR především jako Furadan, Curater či Carbodan. Od roku 2008 je v zemích EU používání karbofuranu zakázáno, protože je klasifikován jako vysoce toxický a nebezpečný životnímu prostředí. Především ve vodním prostředí vyvolává dlouhodobé nepříznivé účinky. Nadměrné používání pesticidu má za následek také např. úhyn včelstev.

Přípravky obsahující karbofuran se nesmějí nejen používat, ale ani prodávat a skladovat. Už ten, kdo karbofuran přechovává byť v malém množství, se dopouští trestného činu. Je to jako s narkotiky. Ale zdá se, že ani tato skutečnost traviče nijak neodrazuje. Malá lékovka neředěného přípravku odlitá tajně v bývalém zemědělském družstvu, to je množství, které traviči postačí na několik desetiletí. Již několik kapek karbofuranu totiž spolehlivě usmrtí cokoli živého. Smrtelná dávka pro ptáky je cca 0,5 mg na kilogram živé váhy. Stačí dávku trochu zvýšit a bez problémů zabije čtyřicet kilogramů těžkého psa. Dospělému člověku postačí čtvrtina lžičky. A dítě váží stejně jako pes … Člověk zvaný rozumný nejenže vědomě připravuje trýznivou smrt živočichům, kteří se nemohou nijak bránit, ale ohrožuje i jiné lidi.

Nebezpečný i na dotek

Chemicky patří karbofuran mezi karbamáty, což jsou umělé deriváty fysostigminu – alkaloidu tzv. kalabarského bobu (puchýřnatec jedovatý, Physostigma venenosum). Semena tohoto polokeře z tropické Afriky obsahují asi 0,5 % alkaloidů. Požití 0,6 g bobu již způsobuje smrtelnou otravu, přičemž jeden bob váží 3 g. Jed účinkuje velmi rychle. Jeho působením dochází k narušení přenosu vzruchů na nervových synapsích a v centrálním nervovém systému. Vzruch se po neuronu šíří jednosměrně, což způsobuje celkové ochrnutí, včetně ochrnutí dýchacího svalstva. Následuje velmi bolestivá smrt udušením.

Současně je karbofuran vysoce toxický nejen po požití, ale také po vdechnutí nebo jen při potřísnění kůže. Dokládá to i svědectví majitelky psa, který byl karbofuranem otráven u Lysé nad Labem. Nic netušící majitelka svému psu návnadu holou rukou sebrala a později sama prožila negativní příznaky způsobené otravou. „Motala se mi hlava, trnuly mi čelisti a bolelo mě na plicích,“ popsala ve své výpovědi.

Je to dramatické varování, které vypovídá o tom, jak je jed nebezpečný. Ne nadarmo platila v zemědělství při manipulaci s tímto pesticidem přísná pravidla – používání protichemického ochranného oděvu, obličejové masky, gumových rukavic a bot. Samotná aplikace postřiku byla možná jen za bezvětří. Teď se kusy masa, vnitřnosti, části či celé mršiny zvířat obsahující tento prudký jed válí naprosto volně po naší přírodě a slouží jako otrávené návnady omezeným „pytlákům“, mezi kterými bohužel nechybí někteří členové mysliveckého sdružení. Na rozdíl od inteligence nemá jejich vynalézavost mezí. Můžeme se setkat třeba i s navrtanými otrávenými vejci.

Zvířata nejsou potravními konkurenty

Dostali jsme se do situace, kdy způsobujeme vyhynutí živočišných a rostlinných druhů každý den. Kdyby současný trend pokračoval, do konce století to bude jeden druh každou hodinu. Jakoby tahle skutečnost nebyla sama o sobě dostatečně alarmující, traviči k ní přispívají svým usilovným snažením. Ať nad jejich počínáním přemýšlím sebevíc, nedovedu ho pochopit. Je to závist, že vydra stejně jako lidé loví ryby nebo orel kachny? Nebo strach člověka o sebe samého, že při dnešních přebytcích nebude mít co jíst? Přitom ale žádná šelma nebo dravec primárně nebude lovit zdravého živočicha.

TIP: Tajemství sokolnického lovu: Dravci ve službách člověka

Pronásledovat zdravého jedince stojí hodně sil. Predátoři to na rozdíl od lidí vědí, a tak se raději zaměřují na slabé a nemocné kusy a plní funkci přirozených regulátorů zdravotního stavu zvěře. Rozhodně tedy už dávno nejsou pro lidi potravními konkurenty. Jen člověk si z přírody vždy bere jen to nejlepší. Otázka je, jak dlouho ještě bude při soudobé devastaci životního prostředí takový postup možný…

Počínaje rokem 2008 začaly ve Francii opakovaně vymírat chovy ústřic velkých. Na některých farmách v některých letech zahynuly kompletně všechny ústřice. Vědci byli bezradní. Podařilo se jim sice odhalit několik různých patogenů při několika různých vymíráních, ale nebylo v tom moc logiky. 

Francouzští odborníci si dali tu práci a provedli sérii experimentů, s jejichž pomocí se snažili celou záležitost vyřešit. Nakonec zjistili, že ústřice ve Francii dostávají dvojitý úder. Nejprve na ně zaútočí infekce herpesviru OsHV-1. Virus během 1 až 2 dnů od nakažení ústřicím fatálně oslabí imunitní systém. Pak to obvykle trvá méně než den a do zranitelných ústřic pronikne některá z několika možných bakteriálních infekcí. A bakterie ústřici zabijí.

TIP: Zákeřná choroba v oceánu: Mezi mlži se šíří nakažlivá rakovina

Experimenty ukázaly, že tento zákeřný komplex virové a bakteriální infekce napadá jak divoce žijící ústřice, tak i ústřice na farmách. Francouzský ústřicový průmysl, který má hodnotu 520 milionů dolarů (přes 11,6 miliardy Kč), je teď v ohrožení. A nejde jen o Francii. Velmi podobně vymírají chovy ústřic i jinde v Evropě, Číně, Austrálii, Novém Zélandu i Jižní Koreji. Vědci se teď budou snažit omezit šíření a rozvoj infekce herpesviru, která je pro vymírání ústřic klíčová.

Duchové a nadpřirozeno provázeli naši společnost takřka odjakživa, ale pravděpodobně nikdy – alespoň v Evropě a Americe – se netěšili takové popularitě jako ve druhé polovině 19. století. Na počátku ohromné vlny zájmu přitom stál jeden strašidelný dům a trio médií. 

Vše začalo v roce 1848, kdy se sestry Leah, Margaret a Kate Foxovy přestěhovaly se svými rodiči do domu v dnes již neexistující vesnici Hydesville nedaleko New Yorku. V sídle se prý nejprve ozývaly podivné zvuky a později se dvěma z dívek – dvanáctileté Kate a patnáctileté Margaret – podařilo navázat kontakt s duchem muže, který byl v domě před lety zavražděn. Dorozumíval se s nimi prostřednictvím zvláštního klepání a praskání. 

O schopnosti mladých žen komunikovat s duchy se brzy dozvěděli lidé z okolí a popularita trojice se rychle šířila – také díky nejstarší Leah, která jim organizovala řadu vystoupení. Ze sester Foxových se stala známá média, vystupující několik desetiletí po celé Americe. Jejich sláva však náhle pohasla v roce 1888, kdy ženy přiznaly podvod a odhalily, jak zvuky vyluzovaly pomocí pohybů prstů. Nic na tom nezměnil ani fakt, že o rok později jedna z nich přiznání odvolala.

V sázce je reputace 

Navzdory svému neslavnému konci přispěly sestry Foxovy velkou měrou k tomu, že se v Americe a později i v Británii a dalších evropských zemích zvedla vlna zájmu o spiritismus. Netýkal se přitom jen vyvolávání duchů či vyprávění historek o strašidelných domech, třebaže právě tyto aspekty měly značný dopad na tehdejší literaturu, zejména na rozvoj duchařských povídek (ghost stories). Souvisel také s působením dosud nepopsaných sil, které se při seancích údajně projevovaly. 

A navíc nezůstalo jen u salonní zábavy: I přes posměch ze strany mnoha vědců a novinářů se našlo několik učenců, kteří odmítali ignorovat stále větší počet údajných svědectví a rozhodli se fenoménu přijít na kloub – přestože při tom dávali v sázku svoji reputaci. 

Vysmívaný průkopník 

Velkou zásluhu na vědeckém zkoumání spiritismu měl zoolog a spoluobjevitel „Darwinovy“ teorie přirozeného výběru Alfred Russel Wallace. První seance se zúčastnil již v roce 1865 a natolik jej zaujala, že na setkání začal docházet pravidelně. Zakrátko vydal obsáhlou knihu shrnující různá údajná pozorování duchů a nadpřirozených úkazů. Mimo jiné v ní naléhavě upozorňoval, že věda by neměla primárně odmítat žádný jev, jakkoliv se může zdát nepravděpodobný. 

Svůj boj za spiritismus coby oblast hodnou vědeckého zkoumání vedl Wallace prostřednictvím novinových článků i přednášek mnoho let. Jeho silná náklonnost ke světu duchů mu však často vynášela výsměch okolí a narušila mu i vztah s některými z blízkých přátel.

Kolik váží duch?

Spiritismus se rozhodli prozkoumat i další badatelé, kteří však alespoň zpočátku rozhodně Wallaceovo nadšení pro nadpřirozeno nesdíleli. Naopak k otázce zpravidla přistupovali skepticky s cílem odhalit podvodné jednání médií. Často se také snažili vypátrat, zda za jevy pozorovanými během seancí – zahrnujícími různé podivné zvuky, pohyby předmětů či jiné fyzické projevy – nemohla stát nějaká dosud neznámá, leč přírodními zákony vysvětlitelná síla. 

O podobné objasnění se na sklonku života snažil například významný americký chemik Robert Hare, který proslul vynálezem kyslíko-vodíkového hořáku. Původně chtěl odhalit triky používané během seancí, proto se jedné takové zúčastnil. Nakonec však dospěl k názoru, že má fenomén reálný základ. Pro zkoumání jevů z jiného světa vyvinul všelijaké přístroje – nejznámější byl tzv. spiritoskop, jenž měl sloužit ke komunikaci s duchy. Sestával z kola, na němž byly připevněny karty s jednotlivými písmeny abecedy, přičemž médium sedělo tak, aby na písmena nevidělo a nemohlo ovlivňovat výslednou zprávu. Další jeho zařízení mělo za kontrolovaných podmínek měřit schopnost média ovlivňovat hmotnost různých předmětů. 

Ze skeptika spiritualistou 

Podobně se výzkumem spiritistických jevů zabýval britský fyzik a inženýr Cromwell Fleetwood Varley, který velkou část života zasvětil zdokonalování elektrického telegrafu a patří mu i jistý podíl na pokládání transatlantického telegrafního kabelu. Také on se zúčastnil několika seancí, při nichž se – s oporou ve svém technickém vzdělání a mnoha letech práce s elektřinou či telegrafem – pokoušel odhalit jakoukoliv nekalost. Jenže ani on neuspěl a nakonec se stal zaníceným spiritualistou.

Jednotlivců zkoumajících na vlastní pěst otázky spiritismu bylo daleko víc, nevyvratitelné důkazy však nadále chyběly. Nadšení jedněch a zatvrzelé odmítání druhých vedlo až k tomu, že byla založena Londýnská dialektická společnost a v lednu 1869 sestavila odbornou komisi 33 učenců, která měla kontroverzní téma jednou provždy objasnit – očekávalo se, že bezpochyby v neprospěch spiritismu. 

Nicméně o dva roky později předložil výbor zprávu, jež naopak existenci některých studovaných jevů, jako zvuků vycházejících z nábytku či pohybu těžkých předmětů, potvrzovala. Nutno dodat, že přímými svědky obdobných úkazů nebyli zdaleka všichni členové komise a zpráva také neuváděla nic o podstatě sil, které tyto jevy způsobují. U odborné veřejnosti i novinářů však výsledek vzbudil značnou nevoli a výbor čelil ostré kritice ze všech stran.

Od thallia k zásvětí

V téže době se nezávisle na uvedené komisi zabýval prověřováním jevů souvisejících se spiritismem význačný britský fyzik a chemik William Crookes. Dokonce se rozhodl, že fenomén prozkoumá během seancí pořádaných za přísně kontrolovaných podmínek a za účasti věrohodných svědků ve vlastním domě. 

Pro pokusy si zvolil snad nejslavnější médium té doby – Daniela Dunglase Homea. Výsledky experimentů následně zveřejnil ve dvou článcích na stránkách časopisu Quarterly Journal of Science, jehož byl šéfredaktorem. V prvním z nich popsal dva typy uskutečněných pokusů: Během jednoho prý Home pouhým dotykem ruky způsobil, že harmonika uzavřená v jakési kleci pod stolem začala nejprve vydávat různé tóny. Poté se měla sama bez dotyku rozehrát, a dokonce se uvnitř klece otáčet dokola. 

Druhý pokus se týkal zkoumání údajné schopnosti médií pohybovat různými předměty, případně měnit jejich hmotnost. Pro tyto účely použil Crookes vlastnoručně vymyšlenou aparaturu sestávající z prkna připevněného k závěsné váze. Toho se mělo médium jemně dotýkat prsty a působit na něj onou zvláštní nepopsanou silou. Sám vědec a další pozorovatel důsledně kontrolovali, že Home nemůže během pokusu podvádět. Přesto se podle Crookese působení média nakonec projevilo v prokazatelné míře.

Neznámá síla média 

Crookesův první článek pobouřil kritiky, kteří mimo jiné zpochybňovali preciznost provedených experimentů. Šlo o poněkud odvážné tvrzení, vhledem ke Crookesově zručnosti, kterou projevil například při měření atomové hmotnosti thallia. Vědec se nicméně rozhodl pokusy zopakovat za ještě pečlivěji kontrolovaných podmínek. Výsledky, které souzněly s předešlými zjištěními, pak zveřejnil v dalším článku. 

Jak sám dodával, experimenty sice odhalily existenci zmíněných jevů, ale v žádném případě neříkaly nic o jejich podstatě. Navrhl tedy, aby se dosud nevysvětlenému působení, jež bychom dnes mohli označit za telekinezi, říkalo „psychická síla“. Podle Crookese by se mohlo jednat o sílu produkovanou nervovou soustavou člověka, která je v případě médií z nějakého důvodu obzvlášť dobře vyvinutá. Přestože se vědec vyhýbal hovorům o jakékoliv nadpřirozené podstatě fenoménu, zdá se, že ani k úvahám o existenci duchů neměl daleko. 

Ti, kdo chtěli věřit?

Z historického hlediska je velice zajímavá nejen samotná vlna zájmu veřejnosti o spiritismus, ale i skutečnost, že se o vysmívané kejklířské hrátky začali zajímat také někteří z nejučenějších mužů té doby. A co víc – z řady z nich se nakonec stali přesvědčení zastánci spiritualismu. 

TIP: Falešná spojení se záhrobím: 5 největších spiritistických podvodů

Nabízí se například vysvětlení, že se navzdory přiznaným pochybnostem do zkoumání pouštěli zpravidla ti, kteří měli k tématu z nějakého důvodu blíž, aniž si to připouštěli. Kupříkladu u Wallace, Crookese a konečně i literáta A. C. Doyla mohlo jít o neschopnost vyrovnat se se ztrátou milovaného člověka: Jednalo se zkrátka o ty, kteří „chtěli věřit“. 

Stejně tak je pravděpodobné, že přesvědčených vědců-spiritualistů zdaleka nebylo tolik – ale jejich příběhy se vyzdvihují tak urputně, až se zdá, že světu duchů uvěřil každý skeptik, který jej zkoumal. Vysvětlení však může být ještě úplně jiné. Jisté je snad jen to, že vědecké zkoumání spiritismu zůstává jednou z pozoruhodných kapitol v dějinách vědy. 

Tým australských vědců nedávno zkoumal jed australských pavouků sklípkanců a zjistil, že je v něm peptid, který velmi úspěšně likviduje buňky rakoviny kůže a brání šíření tohoto nádoru. Zároveň vyšlo najevo, že tato látka nepůsobí na zdravé kožní buňky. To zmíněný peptid předurčuje pro využití v léčbě tohoto obávaného typu rakoviny.

TIP: Nečekaná první pomoc: Hydrogel s hadím jedem zastavuje krvácení za pár sekund

Vědci nově objevený peptid vyzkoušeli i v boji s velmi zákeřnou rakovinou obličeje, která sužuje ďábly medvědovité, tedy tasmánské čerty. A skvělá zpráva je, že i v tomhle uspěli. Peptid z jedu sklípkanců účinně likviduje buňky nádoru obličeje tasmánských čertů. Jak je vidět, jedovatí živočichové nám mají rozhodně co nabídnout.

Královský sňatek představuje fenomén, který ovlivnil život každého člověka, jemuž bylo souzeno narodit se do zlaté kolébky. Na sňatkovou politiku se pohlíželo jako na státní akt, neboť spojení dvou potomků královského původu vyjadřovalo posílení příbuzenských svazků i moci.

Nerovná manželství

Konec první světové války a vstup do nového století však do sňatkové politiky evropských panovnických rodů přinesl i postupné uvolňování dosud striktně dodržovaných pravidel. Dříve tak odsuzovaný a ve své podstatě znevažující morganatický sňatek se začal pozvolna vkrádat i mezi příslušníky první ligy evropských panovníků a zvolna se stával dokonce samozřejmostí. 

Již v roce 1866 uzavřel nerovný sňatek například ruský car Alexandr II. (1818–1881), který se oženil se svou dlouholetou milenkou, kněžnou Jekatěrinou Michajlovnou Dolgorukovovou (1847–1922). Svou milenku Blanche Delacroixovou (1883–1948) pojal 14 dní před svou smrtí za svou zákonnou manželku i belgický král Leopold II. (1835–1909). Také bratr ruského cara Mikuláše II. Michail (1878–1918) se ve Vídni v roce 1907 nestavovsky oženil s rozvedenou Natálií Šeremeťjevskou (1880–1952), čímž si vysloužil vyloučení z romanovské rodiny a nucený exil, který byl zrušen až rehabilitací v roce 1914. Stranou pozornosti nezůstal ani sňatek uzavřený roku 1918 v Oděse pozdějším rumunským králem Carolem II. (1893–1953) s dcerou rumunského generála Ioannou „Zizi“ Lambrino (1898–1953).

Největší skandál všech dob však vyvolal až románek a následná svatba anglického krále Eduarda VIII. (1894–1972) s dvakrát rozvedenou Američankou Wallis Simpsonovou (1896–1986). Eduard VIII. a jeho láska k Američance neformálních mravů zůstala nepochopena snad u všech vrstev anglické i evropské společnosti. Členové anglické královské rodiny, příslušníci nejvyšší evropské královské society, církev i běžní občané králův čin odsoudili nejen pro samotnou pověst jeho vyvolené, ale zejména proto, že upřednostnil lásku k ženě s pochybnou pověstí před povinnostmi k vlasti. Eduardovy svatby na zámku Candé ve Francii se 3. června 1937 nezúčastnil ani jeden příslušník evropské aristokracie. Byla to krutá daň za lásku k ženě, kterou hluboce miloval.

Otevřené vyznání lásky anglického panovníka se však stalo inspirací pro další příslušníky evropských královských rodů, kteří toužili po lásce bez omezení a svazujících norem. Anglická princezna Margaret (1930–2002) sice nejprve svůj boj se zkostnatělým systémem o srdce rozvedeného hrdiny bitvy o Anglii kapitána Petera Townsenda prohrála, ale podruhé již byla úspěšná a navzdory všem a všemu se v roce 1960 provdala za fotografa Antonyho Armstonga-Jonese (1930). A následovali další.

V roce 1968 si po deseti letech vzdoru odvedl k oltáři norský korunní princ Harald (1937) dceru majitele obchodního domu v Oslu Sonju Haraldsen (1937) a v červnu 1976 si švédský král Carl XVI. Gustav (1946) vzal za ženu dceru německého podnikatele Silvii Sommerlathovou (1943). Láskou a štěstím zářil v roce 1981 i lucemburský následník Henri (1955), když se za velké podpory veřejnosti oženil na svatého Valentýna se svou studentskou láskou, imigrantkou z Kuby, Marií Terezou Mestre y Batista (1981).

V novém století

Současná generace příslušníků evropských královských rodů se na přelomu 20. a 21. století přizpůsobila životu svých poddaných a postupně odbourala všechny bariéry, které je navzájem dělily. Dnes se asi sotvakdo pozastaví nad tím, že se příští dánskou královnou stane právnička z Tasmánie, že po boku španělského krále budeme vídat rozvedenou novinářku, případně že norského krále bude doprovázet svobodná matka s peprnou minulostí.

TIP: Královna Alžběta II. slaví devadesátiny: Potřebuje Británie ještě monarchii?

Za posledních 200 let se hodně změnilo. Členové královských rodů se odmaskovali a ukázali nám svou lidskou tvář. Běžnou součástí života královských rodin se stal i rozvod. Rozpadla se manželství téměř všech dětí anglické královny Alžběty II. (1926) a bez větší pozornosti prošel i rozvod španělské princezny Eleny (1963). Pozlátko honosných paláců, přepychových kočárů a třpytivých šperků se již vytratilo a my máme co do činění s moderními monarchiemi 21. století. Jak si jejich členové povedou, jak budou přijati a zda svou práci budou vykonávat lépe než jejich předci, prověří teprve čas.