Poštovní dron společnosti DHL jménem Parcelcopter už má za sebou dopravu léčiv do odlehlých lokalit v Německu. Nejnovější verze tohoto dronu Parcelcopter 4.0 teď získává zkušenosti v africké Tanzanii.

Dron, jehož výrobcem pro DHL je společnost Wingcopter, zvládá kolmý start i přistání, a zároveň horizontální let s pevným křídlem, jako letadlo. Parcelcopter 4.0 létá autonomně a unese náklad o váze až 6 kilogramů, maximální rychlostí 150 km/h. Plně naložený uletí na jedno nabití baterií 45 kilometrů.

TIP: Drony se osvědčily pro převoz vzorků krve do laboratoře

Společnost DHL s těmito drony nedávno úspěšně dokončila pilotní projekt Deliver Future. Drony v tomto projektu vozily léky z centrálního skladu v tanzanském městě Mwanza, do nemocnice na ostrově Ukerewe, ve Viktoriině jezeře. V oblasti žije asi 400 tisíc lidí, kteří mají jen omezenou dostupnost lékařské péče. Drony zvládly až 7 zpátečních autonomních letů denně.

Pojem etologie zrovna nepatří do aktivní slovní zásoby většiny Čechů. Dá se stručně říct, že je to věda o tom, jak a proč se zvířata chovají?

Zřejmě nejpoužívanější definice zní, že je to nauka o chování zvířat a lidí. Výstižnější je pojem biologie chování, který ve svojí obecnosti zahrnuje vše, co do etologie patří – genetiku, ekologii, fyziologii, morfologii a všechny ostatní „…ie“. Je to takové zamotané klubko, ve kterém se snažíte najít jeden pramínek. Když ho ale najdete a začnete odmotávat, vůbec to neznamená, že máte vyhráno.

Dá se orientačně určit, od kdy se lidé začali zabývat principy chování zvířat? Když tedy pomineme pravěké lovce…

Ty ale právě vůbec nepomíjejte, protože u nich to začalo. Naši předkové byli sběrači a lovci a při minimální výbavě, kterou měli, byla pro ně právě znalost chování lovené zvěře zcela klíčovým faktorem přežití. Snaha porozumět zvířatům se táhne celou historií lidstva a první písemné záznamy máme třeba už od Aristotela.

Dá se z jeho záznamů usuzovat, jak dobře staří Řekové chování zvířat rozuměli?

Rozhodně. On popsal chování kolem 500 druhů zvířat a v některých případech je jasné, že si byl vědom věcí, které moderní věda řešila dejme tomu až v polovině 20. století. Popsal například chování jednoho druhu sumce, kterému se dnes říká sumec Aristotelův. U tohoto druhu hlídá oplozené jikry samec. Lidé jej už tehdy na základě detailní znalosti chování lovili tak, že rostliny, na nichž byly jikry přichyceny, tahali z vody, a když se u nich budoucí otec držel na jejich obranu, vytáhli jej na břeh a utloukli. Zoologové si dlouho mysleli, že tady se Aristoteles zmýlil, protože u běžného sumce obecného takové chování nepozorovali. Později se ukázalo, že jen špatně pochopili, který druh sumce měl Aristoteles přesně na mysli. Nejen na tomto příkladu, ale i třeba na velkých zvěřincích, které si drželi římští císaři a faktu, že tam tehdejší lidé držená zvířata dokázali nejen chytit, ale také udržet dlouhodobě při životě, je vidět jedna věc. Znalost chování zvířat, tedy jejich etologie, byla nedílnou součástí lidských vědomostí od nepaměti.

Od kdy se počítá zrození vědecké etologie, k jejímuž rozvoji přispíváte svými výzkumy i vy?

Dnešní etologie je jakousi syntézou dvou téměř protichůdných směrů. V Evropě se zoologové zaměřili na pozorování zvířat v pokud možno co nejpřirozenějších podmínkách, což je takzvaná klasická etologie. V Severní Americe měla zase kořeny experimentální psychologie, jejíž průkopníci hledali zvířecí modely chování, z nichž odvozovali zákonitosti chování lidského. Jak už jsem říkal, je etologie věda nejen o chování zvířat, ale i lidí. Experimentální psychologie pracovala za zcela umělých podmínek. My dnes těžíme z obou těchto přístupů, i když se i v současné době najdou zavilí zastánci jednoho a současně zuřiví odpůrci druhého směru.

Jak moc jsou dnes etologové jednotní v tom, zda má zvíře vlastní vůli a třeba i city? Stále někde převažuje názor, že zvířata jsou řízena pouze pudy?

To je už opravdu překonaná teorie, ale je pravda, že ještě relativně nedávno jsem třeba u obhajoby státnic byl svědkem toho, kdy člen komise vytrvale popíral možnost, že by zvířata mohla mít vůli. Nicméně skutečnost, že zvířata jsou odpovědná za své chování a dokážou zvažovat důsledky, je hybnou silou etologie posledních zhruba dvaceti třiceti let. U nás se o toto chápání zasloužil především profesor Veselovský. Generace přírodovědců, kteří berou chování zvířat jaksi mechanisticky, je už silně prořídlá.

Pojďme od obecného ke konkrétnějšímu. Váš výzkum se zaměřuje na jeleny. Můžete stručně charakterizovat, jakým problémem se u nich zabýváte?

Nepracuji pouze na jelenech, ale je pravda, že jelen je zvíře mého srdce. Červenou nití mého zájmu je u jelenů vztah fyziologie parožení ve vztahu k sociálním aktivitám. Například jsme zjistili, že dominantní jedinci dříve shazují a vytloukají paroží a roste jim větší a rozvětvenější paroží než jelenům níže postaveným.

Přišli jste také na to, zda dominantní jeleni získali své postavení díky největšímu paroží, nebo zda je to naopak? Tedy jestli jim díky získání dominantního postavení narostlo největší paroží?

Nejste sám, kdo se takto ptá. My dnes už poměrně dobře víme, jak to je. Klíčem jsou hormonální hladiny, související se sociálním postavením. Pokud se jelenovi podaří stoupat v hierarchii, projevuje se to na vyšších koncentracích klíčových hormonů a ty stimulují paroží k většímu růstu.

Dají se vazby ve skupině jelenů přirovnat k lidskému společenství?

Rozhodně je tam mnoho společného. Například pokud si úplně mladá zvířata troufnou na dospělého samce, jsou tolerována, ale dospělý jedinec jim jasně ukáže, kde jsou jejich meze. Podobně jako u lidí to zpravidla ti mladí akceptují a tím se učí, jak se chovat. Občas se ale najde zvíře, které se vymyká běžným kritériím a nadřazené postavení jiných nerespektuje. Já jsem měl možnost sledovat skupinu jelenců běloocasých, kde byl mladý kus, kterému studenti říkají „prudič“. Nerespektoval žádného z velkých jelenů, nic si nedělal z napadení silnějším a ve skupině se mu podařilo na určitou dobu získat svou drzostí zdánlivé dominantní postavení i nad třikrát většími zvířaty.

Tomu úplně nerozumím. To mu velcí jedinci nedali co proto?

Já to vysvětlím na příkladu. Je to jakoby vás v pražském metru okopávalo obzvlášť otravné dítě z mateřské školky. Začne vás kopat, a když po mnoha napomenutích, výstrahách a pohlavcích nepřestává, tak z toho metra raději vystoupíte, jinak byste ho musel zabít. Zrovna tak to vypadalo mezi jelenci. On napadal každého, kdo mu přišel do cesty, vůbec nedbal ran, které při tom dostal a okopával dál. Díky tomu před ním posléze mizel i jinak dominantní jedinec, který jej silou mnohonásobně převyšoval. Chtěl od něj mít prostě klid.

Nebyla pro dříve dominantní zvíře taková porážka potupná?

I tady je možné vysledovat souvislost se situacemi v lidské společnosti. Podobně jako u lidí záleží na tom, jak vůdčí zvíře prožívá svoje dominantní postavení. Vy se třeba taky můžete dostat do situace, kdy budete šéfovat nějakému kolektivu. Pak ale záleží na tom, zda máte u skupiny respekt a nikdo vám neodporuje, nebo tam máte někoho, kdo vás neustále nějak napadá a před ostatními shazuje, jste z toho v permanentním stresu a nemůžete ani spát. V prvním případě je to příjemné dobrodružství a jak u lidí, tak u zvířat stoupá se sebevědomím příslušná hormonální produkce. Ve druhém případě jsou výsledkem takoví ti vystrašení manažeři, kteří spějí k infarktu, a nakonec je pro ně úleva, když se toho vedení zbaví. Zvířata to vnímají podobně.

Takže učebnicové poučky, které tvrdí, že dominantní postavení s sebou nese i patřičné sebevědomí a potažmo vysoké hodnoty testosteronu u dominantních jedinců je potřeba brát s rezervou.

Vždy je nutné dívat se na konkrétní situaci. My jsme pro zkoumání přesně tohoto problému prováděli experiment, kdy jsme do společného prostoru umístili stejně staré jeleny na vrcholu sil. Po nějaké době jsme k nim přidali mladší a fyzicky méně disponované samce. No a ukázalo se, že dokud byli jeleni silově vyrovnáni a byla mezi nimi velká konkurence, závislost postavení ve skupině a hladiny testosteronů byla úplně převrácená. Čím výše byl jelen ve skupině postaven, tím nižší hladiny tohoto hormonu v krvi měl. Když jsme k nim přidali menší kusy, přestali se starší jeleni tlouct mezi sebou a začali prohánět benjamínky. Výsledkem bylo, že se po nějaké době hladiny testosteronů úplně učebnicově srovnaly podle postavení ve skupině. Čím výše postavený jedinec, tím více testosteronu v krvi. Na tom je vidět, jak je důležitý experiment a také jak málo stačí, aby se pocit z dominantního postavení úplně zvrátil.

Zjistili jste prostřednictvím jelenů něco, co vás vyloženě šokovalo? A to nemyslím jen třeba v posledních letech nebo měsících …

Zjistili jsme, že podobně jako primáti a některé šelmy zabíjejí svá mláďata, stejně tak jeleni zabíjejí kolouchy. Publikovali jsme to už v roce 1994 v časopise Animal Behaviour. Například samci lvů po získání moci nad smečkou vybíjejí mláďata, aby samice mohly co nejrychleji zabřeznout. Kojící samice má totiž zablokovanou reprodukci. U lvů je skvělou studií zjištěno, že samec v průměru ovládá smečku přibližně dva roky, což je zhruba stejná doba, po jakou samici s kojenými lvíčaty trvá, než může znovu zabřeznout. Samec si proto nemůže dovolit slušně čekat. Ačkoli u jelenů je mechanismus úplně jiný, jde o stejný princip dosažení vyššího reprodukčního úspěchu.

Čím například se kromě jelenů také zaobíráte?

Vzhledem k tomu, kolik mám studentů, studujeme opravdu leccos. Jeden z mých doktorandů, nyní už kolega, se zabýval infanticidou u zebry stepní. U zeber vždy jen jeden hřebec ovládá celé stádo a tuto nadvládu musí uhájit před ostatními hřebci, kteří se potulují bez stáda. V zoologických zahradách výměny hřebců zajišťuje člověk, většinou aby se vyhnul příbuzenské plemenitbě. Díky tomu se k březím klisnám běžně dostávají hřebci, kteří nejsou otci narozených i nenarozených hříbat. Zjistili jsme, že čím blíže k době početí se do stáda dostane nový hřebec, tím vyšší je pravděpodobnost, že zárodek nepřežije. Když k výměně dojde těsně po porodu, má malé hříbě šance tak padesát na padesát. Když se ale změna odehraje nedlouho po zabřeznutí, je skoro stoprocentní, že klisna o hříbě přijde.

Jak se to tehdy vysvětlovalo?

Obecný předpoklad tehdy v roce 2000 byl, že příčinou jsou násilné kopulace nových hřebců, což byl princip již dříve popsaný u feralizovaných, tedy zdivočelých koní. Jenže my jsme u pozorovaných zeber žádné takové násilné kopulace neviděli. Rozhodně ne v míře, která by se nějak výrazně měla projevit. Mně se od té doby téma honilo v hlavě a později jsme se k němu vrátili. Říkal jsem si, že je třeba příčinou potratu samotná přítomnost nového samce. Taková závislost byla již někdy v šedesátých letech popsána u myší a podle Američanky Hildy Margaret Bruceové se jí říká „Bruce efekt“.

Zkoumali jste opět zebry?

Tentokrát jsme se pokusili ověřit, zda se Bruce efekt neprojevuje u koňů domácích. Je potřeba vědět, že chovatelé běžně vozí kobyly k připuštění. Tam zabřeznou a pak si je majitel zase přiveze zpět – do domácího prostředí, kde jsou jiní samci (hřebci nebo valaši) než biologický otec očekávaného hříběte. A nám skutečně vyšlo, že pokud se klisny vozí někam na zabřeznutí, dochází u nich s až 40% pravděpodobností k potratům. Zatímco z kobyl, které zabřezly s domácím hřebcem, nepotratila ani jedna.

TIP: Rozhovor s astakologem Pavlem Kozákem - Rak je živá chemická laboratoř

Měly na tom podíl již dříve zmíněné násilné kopulace?

Právě naopak. Když byla kobyla po návratu oddělena ve výběhu od hřebců či valachů plotem, potratila se sedmkrát větší pravděpodobností, než když s nimi ten výběh sdílela. Ukázalo se, že když je s hřebci či valachy pohromadě, tak s nimi sexuálně dovádí a tím je zmate, pokud jde o otcovství nenarozeného hříběte. Snaží se je tím přesvědčit, že otcem mláděte jsou oni, aby neměli infanticidní sklony. Když má pocit, že si domácí koně nedají nic „namluvit“ a že by hříbě po narození stejně zabili, pak dochází k samovolnému potratu. Je to rozhodovací situace, kdy kobyla zvažuje možné náklady a ztráty. Záleží především na ní samotné, jak je vyhodnotí.

Vím, že vaše zjištění mělo i ve světě velký ohlas…

Pro nás možná až překvapivý. Po tiskové zprávě, kterou vydal časopis k naší studii, byla tato zpráva převzata doslova na stovkách adres na internetu. Jedna blogerka, Kanaďanka Carin Bondar, podstatu toho, co jsme odhalili, vyjádřila větou: „Můžete dostat koně z přírody, ale nemůžete dostat přírodu z koně!“ S jejím svolením používám větu jako motto, protože ty biologické základy se projevují i v oblastech, kde by to člověk nečekal.

V průběhu 17. století došlo ve vztahu k dětem k velkému obratu: Dětství se v životě člověka vydělilo jako unikátní období. Až do pozdního středověku se děti prakticky neodlišovaly od ostatních lidí a pojem „dětství“ neexistoval. Od chvíle, kdy se jedinec naučil chodit a mluvit, se považoval za „malého dospělého“, jen s trochu omezenějším vnímáním a silami.

Děti musely od útlého věku pracovat a rodiče je chápali jako další pomocnou sílu v rodině. Na druhé straně nebylo výjimečné, že se dospělí účastnili dětských her – hračky, jež tvořily od dob renesance součást bohatších domácností, nebyly určeny dětem, ale spíš hlavě rodiny. Odlišný status měli pouze kojenci, kteří bývali obvykle přes den zavěšeni v povijanu, aby zůstali v teple a daleko od špinavé podlahy i zvířat.

Velmi brzká dospělost

Dospělost začínala ve chvíli, kdy dítě dokázalo chodit a mluvit. Někdy mezi čtvrtým a sedmým rokem potom malého dospělého poslali z domu na vychování – obvykle k příbuzným, kde pracoval za bydlení a stravu, nebo do služby na statku či ve šlechtické domácnosti. Vesničtí chlapci pomáhali na poli, dívky se staraly o vaření a dobytek. Ve šlechtických kruzích si měly děti na cizím sídle osvojit aristokratické zvyklosti.

Za rodinu (toto slovo se začalo používat až v 18. století) byli označováni ti, kdo s dítětem žijí, bez ohledu na stupeň příbuzenského spojení. Například mezi řadou členů šlechtických rodů na jednom sídle často neexistovalo žádné pokrevní pouto, ale právně vzato tvořili jednu entitu.

Revoluční škola

Přesto v průběhu 17. století nastala jedna z tichých revolucí, kdy se děti přestaly uvádět do světa dospělých tím, že žily napodobováním jejich práce a zvyků. Napomohlo tomu rozšíření nového zařízení – školy. V protestantských kruzích, a záhy také v katolické Evropě, vznikla instituce, jež odděluje mladé lidi od společnosti a současně jim dává standardizovanou výchovu. Tento přelom, který fascinoval mnohé učence včetně Jana Amose Komenského, poukázal na zvláštnosti nízkého věku. Škola vytvořila specifický svět kdesi mezi pátým a čtrnáctým rokem života, z nějž se pak vyvinulo dnešní pojímání dětství.

Přichází přísná výchova

Dětská role se náhle proměnila. Malí dospělí už nemuseli napodobovat okolí, protože se soudilo, že jim později správný vzor poskytne právě škola. Děti se začaly víc hlídat a kárat, běžnými se staly tělesné tresty – současně se však na děti (a těhotné ženy) nevztahovaly nejtvrdší způsoby trestání jinak vyhrazené dospělým. 

TIP: Fanatičtí kazitelé mládeže? Pravda o jezuitském školství v českých zemích

Dokonce i soudy nově rozlišovaly závažnost přečinu spáchaného dítětem a dospělým: Vina nyní padala především na rodiče. Dětství se stalo jakousi přípravou na řádnou a plnohodnotnou dospělost. Při posílání do učení se pak začaly objevovat smlouvy zavazující vychovatele, že z dítěte učiní „řádného a plnoprávného člena společnosti“. 

Počátek minulého století přál dobrodruhům a Karla Absolona bychom mezi ně mohli určitě počítat. V roce 1921 zahájil se svým týmem výzkum v macošských jezírcích a poté i v říčce Punkvě. Ke svému bádání se rozhodl využít veškeré vymoženosti, které tehdejší doba nabízela, a tak se mezi tím vším důležitým haraburdím objevil i potápěčský skafandr.

Telefon a další vylepšení

Máme k dispozici dvě zprávy o tom, jak se k Absolonovi dostal. Podle té první jej zakoupil sám podle druhé jej přivezl Emil Buršík, bývalý potápěč rakousko-uherského válečného námořnictva, a to ze svého bývalého působiště v Pule. Exponát je zajímavý i z technického hlediska. Jde se o takzvaný skafandr s uzavřeným okruhem, což znamená, že vydechovaný vzduch neodvádí ven. Potápěče tak neomezovaly nemotorné hadice, protože vydechovaný vzduch byl nejdříve pročištěn a po doplnění kyslíku znovu použit. Součástí skafandru byla také nádoba na jeho přifukování. A ještě jednu perličku můžeme na blanenském skafandru nalézt – do přilby má zavedené telefonické spojení, díky čemuž mohl potápěč komunikovat se zbytkem týmu.

Oblek je vyroben z pogumovaného plátna, pochází z dílny firmy Dräger v Lübecku a je starý přesně 106 let. Dnes bychom pohyb v něm považovali téměř za nemožný. Těžká kovová přilba se čtyřmi průzory a vstupy pro přívod vzduchu rozhodně nenabízela luxusní výhled. Na zádech měl potápěč zásobník vzduchu a na hrudi zařízení pro přifukování skafandru. Korunu všemu dodávaly olověné boty, které sice pomáhaly potápěči klesnout pod hladinu, ale na dně silně vířily usazené sedimenty a kalily tak vodu.

Nutná pomoc kolegů

Pohyb ve skafandru po souši připomínal spíš parodii na japonské sumo, proto k němu byla nutná součinnost hned několika kolegů. Historik blanenského muzea Milan Koudelka dokonce uvádí, že dochované fotografie dokládají minimálně jeden pád do vody při výstupu či sestupu do jednoho z macošských jezírek.

TIP: František Běhounek: Dobrodružství českého Julese Verna

O něco volněji se ve skafandru dalo pohybovat jen ve vodě. Původní potápěčský průzkum v propasti Macocha prováděl pro Absolona zmíněný Emil Buršík. Postupně vycvičil k potápění další osobnost Moravského krasu, Absolonova blízkého spolupracovníka Karla Divíška. Někde bývá Buršíkova účast spojována i s potápěním v Punkevních jeskyních, kam se Absolon přesunul po Macoše. Dochované fotografie z Punkvy však zachycují ve skafandru už jen Divíška. Dokonce s elektrickou lampou, která byla zřejmě součástí příslušenství skafandru a jež se (bez přívodních kabelů) zachovala dodnes. Společně se skafandrem si ji můžete prohlédnout v expozici Muzea Blanenska v Blansku

Že kobry mají občas podivné chutě, se ví už delší dobu. Zoologové si všimli, že kobry někdy s chutí pozřou menší jedince vlastního druhu. Odborníci to ale vždy považovali za anomálie, k nimž dochází jen souhrou určitých výjimečných okolností.

Jihoafričtí vědci se teď na to rozhodli podívat důkladněji. Detailně prozkoumali stravovací návyky šesti druhů afrických kober a zjistili, že je mezi nimi velice rozšířená takzvaná ophiofagie, čili pojídání hadů. Ukázalo se, že hadi v některých případech tvoří až polovinu kořisti kober ve volné přírodě.

TIP: Hromadné hadí orgie: Samci amerických užovek si užívají sex až za hrob!

Výzkum rovněž ukázal, že mezi kobrami ulovenými hady je nemálo hadů stejného druhu, jakým je i lovec. Zkoumané kobry jsou tedy příležitostní kanibalové. Tyto choutku jsou podle všeho nejsilnější u kober kapských. Rozbor jejich stravy ukázal, že zhruba 4 procenta jejich kořisti představují menší jedinci kober kapských, čili téhož druhu.

V září 1918 se rychle blížil konec Velké války, ale Německo rozhodně ještě nebylo na kolenou. Koncem měsíce proto spustila Dohoda rozsáhlou ofenzivu v oblasti Argonského lesa s cílem konečně zlomit odpor německé armády či donutit Berlín ke kapitulaci. V oblasti operovaly převážně jednotky Amerického expedičního sboru v čele s proslulým generálem Johnem Pershingem.

Američané se zpočátku složitě a za vysokých ztrát prokousávali náročným terénem i odhodlanou německou obranou. Nepřítel dokonce vyrazil 29. září do protiútoku, jejž dohodové oddíly odrazily jen s největším vypětím sil. Pershingovým mužům nakonec vyčištění rozsáhlé oblasti trvalo až do konce října. A právě v těchto kulisách se zrodil pozoruhodný příběh vytrvalosti a odhodlání amerických vojáků, jenž se změnil v legendu. 

Odříznuti od vlastních

Po odražení německého protiútoku z 29. září se dopředu vrhla americká 77. pěší divize, většina důstojníků i mužstva pocházela z New Yorku. Mezitím se však Němcům podařilo zastavit francouzské oddíly postupující na jejím boku. Američané se tak 2. října ocitli osamoceni a příliš hluboko v nepřátelských obranných pozicích.

Ještě toho dne ráno měla divize, respektive její čelo, za úkol obsadit silnici mezi vesnicemi Binarville a La Viergette a zejména kótu 198, z níž se dala ovládat celá oblast. K večeru se mužům pod velením majora Charlese Whitea Whittleseyho (1884–1921) podařilo po těžkém boji kopec dobýt. Problém ale nastal o pár hodin později, kdy nepřítel udeřil na jednotky na Whittleseyho křídlech. Většina divize se proto raději stáhla, aby vyrovnala linii, ale k mužům na kótě 198 se informace o ústupu nedostala.

Jak ztratit celý prapor 

Některé zdroje uvádějí, že posel, který měl Whittleseymu zprávu předat, padl při pokusu o její předání. Údajně prý v boji muže proti muži zabil tři Němce, než byl smrtelně zraněn a záhy zemřel. Devět pěších rot se tak náhle ocitlo odříznuto od svých kamarádů. Jednalo se o zhruba 550 mužů z 307. pluku (rota K), 308. pluku (roty A, B, C, E, G, H) a 306. kulometného praporu (roty C, D). Major Whittlesey se 3. října marně pokoušel navázat kontakt s americkými oddíly, lesy všude okolo jeho postavení se hemžily Němci.

Kótu 198 sice Američané pevně drželi, nicméně se na ně záhy začala snášet palba ze všech stran, přičemž nepřítel měl kromě pušek a kulometů k dispozici také minomety. Německé velení si dobře uvědomovalo trn ve svém boku, který představovali Whittleseyho muži, a ještě 3. října padlo rozhodnutí o znovuobsazení kopce. Mezitím se část Američanů pokusila probít z obklíčení, ale utrpěla značné ztráty a musela se stáhnout zpět.

Nepovedlo se jim to a utrpěli velké ztráty. Raněných rychle přibývalo a ani příchod tmy neznamenal přerušení bojů. Do nastalého zmatku se v potemnělém lese ozývala kakofonie výstřelů a výbuchů podbarvená děsivým sténáním raněných, jimž se nemohlo dostat adekvátní lékařské pomoci. 

Beznadějná situace 

Major Whittlesey zůstával i v následujících hodinách přesvědčen, že musí kótu 198 udržet, protože nedostal rozkaz se stáhnout. Ráno 4. října opustili pozice Američanů poštovní holubi se zprávou o beznadějné situaci a žádostí o dělostřeleckou podporu. Zanedlouho se skutečně do oblasti sneslo několik granátů, nicméně většina jich dopadla mezi obklíčené vojáky a zdravotníci měli opět plné ruce práce. Zraněné nebylo kam evakuovat a na místě jim mohli poskytnout jen základní první pomoc.

Zoufalou snahu mužů s červeným křížem navíc komplikoval fakt, že brzy začal docházet obvazový materiál. Kromě toho začaly docházet zásoby vody v polních láhvích, které vojáci rychle spotřebovávali. Jediným možným zdrojem se ukázal potok, který však palbou pokrýval nepřítel. Tu a tam se sice někdo ze zoufalých Američanů odhodlal pro vodu zajít, ale tyto pokusy se rovnaly sebevraždě. Němci potřebovali nepřítele ze strategického bodu vytlačit, a tak stupňovali své útoky.

Vytrvalý odpor

Whittleseyho muži se stále drželi, brzy se však ukázalo, že jim docházejí zásoby munice. Za této situace se nepřítel pokusil vyjednávat a opakovaně obránce vyzýval, aby složili zbraně, ale vždy se se zlou potázal. Major totiž stále trval na tom, že musí kótu držet stůj co stůj a vyčkat na vysvobození zvenčí. V americké armádě, a obzvlášť v bojové zóně, netrvaly vyšší šarže na dodržování subordinace tak přísně jako například Britové či Francouzi, přesto nebylo zcela běžné, že by se obyčejní vojáci obraceli přímo na velícího důstojníka.

Dokončení: Stateční Yankeeové Velké války: Ztracený prapor americké armády (2)

Zatímco velitelé jednotlivých rot se snažili dodat mužstvu odvahu, Whittlesey čelil neustávajícímu proudu návrhů a proseb, aby se pokusili prorazit z obklíčení. Kromě německých vyjednavačů tak vytrvale odmítal i vlastní muže, protože zprvu k tomu neměl rozkaz a později už nevěřil, že by to jeho žalostná skupinka zvládla.

Virgil Grissom přitom kdysi prohlásil: „Vlastně jsem nechtěl být astronautem. Zajímal mě jen dnešek. Ne to, co se stane v budoucnu.“ 

Když NASA vybírala astronauty, zvala si vhodné kandidáty na úvodní pohovory do Washingtonu. Piloti neměli znát důvod pozvání, přesto se informace o chystané volbě kandidátů pro vesmírný let roznesla. Jakmile se pak dostala ke Grissomovi, jen se smál. Když ovšem o týden později sám obdržel dopis, aby do hlavního města dorazil, začal tušit, že figuruje na seznamu uchazečů. 

Původně chtěl výběr sabotovat, aby mohl zůstat u milovaných letadel, ale nakonec se nechal přesvědčit. Jen málo jej přitom dělilo od vyřazení ze zdravotních důvodů. Poté co si lékař přečetl jeho záznamy, sdělil mu: „Obávám se, že jste byl z programu právě vyloučen.“ Jisté drobnosti v Grissomových materiálech si totiž do té doby nikdo nevšiml – trpěl sennou rýmou. „Domnívám se, že tam, kam bych se měl vydat, žádná posečená pole nejsou,“ odvětil pohotově budoucí vesmírný průkopník. Lékař se zasmál a záznam ignoroval. Virgil Grissom se tak stal jedním z členů prvního amerického oddílu astronautů.

Kamarád pilot

Virgil Ivan „Gus“ Grissom se narodil 3. dubna 1926 ve městě Mitchell ve státě Indiana. K letadlům se poprvé dostal na nedalekém letišti v Bedfordu, kde ho místní nadšenec bral za jeden dolar na vyhlídkové lety a učil jej základům pilotáže. Druhá světová válka zastihla Grissoma na vyšší odborné škole, poté vstoupil do armády. Skončil u letectva, ale jako úředník. 

Po válce byl kromě jiného i tesařem či kuchařem, ale nakonec se vrátil k vojákům. Nasadili jej v korejském konfliktu, kde odlétal sto bojových misí. Návrat do USA ho nelákal, proto požádal o možnost absolvovat dalších 75 letů. Později to vysvětloval lakonicky: „Budete-li prodavačem bot, budete chtít být tam, kde se prodávají boty.“ Armáda však odmítla a Grissom odjel zpět do Států. Několikrát jej převeleli, až skončil na základně Wright-Patterson AFB, kde si pak při službě dodělával vysokoškolský diplom. Během studií se navíc poznal s jistým Gordonem Cooperem, s nímž sdílel lásku k létání. (Cooper stejně jako Grissom letěl do vesmíru s lodí Mercury i Gemini.)

V červnu 1956 potkala Guse jediná letecká havárie v životě. Oba přátelé měli letět na stroji Lockheed T-33, jenže bezprostředně po startu jim zhasl motor a následoval tvrdý dopad na dráhu. Letadlo bylo na odpis, ale pilotům se jako zázrakem nic nestalo. Na vině byla technická závada, kterou mohli oba muži odhalit při předletové prohlídce. Měli nepsané pravidlo, že kontrolu provede Cooper – ten si ji ovšem tentokrát odpustil, a Grissom na něj spoléhal. „Ať pak letěl s kýmkoliv, předletovou prohlídku prováděl sám,“ komentovala Betty Grissomová, jak moc nehoda jejího manžela změnila.

Zbytečné testy

V únoru 1959 pozvali Grissoma na lékařské a psychologické testy, jež halila rouška tajemství, a navíc byly extrémně důkladné. Uskutečnily se na klinice doktora Randolpha Lovelace, který na ně po letech vzpomínal jako na „nejintenzivnější“ a v žertu dodával: „Jen jsem doufal, že tito kandidáti nikdy nedostanou příležitost provádět podobné testy na mně.“

Všechny přísné zkoušky však byly paradoxně zbytečné – finální výběr totiž nakonec provedli specialisté NASA, kteří chtěli od odborníků na poli medicíny slyšet odpověď na jedinou otázku: „Existují nějaká lékařská či psychologická omezení, kvůli nimž bychom o kandidátovi neměli uvažovat?“ Z 35 adeptů tak nakonec zůstalo 31, volili se však především na základě jiných kritérií: například spolehlivosti, dosaženého vzdělání nebo IQ (u všech kandidátů dosahovalo hodnot 131 až 141). Prvního dubna 1959 sedmi vybraným pilotům oznámili, že byli přijati do kosmického programu – a zeptali se jich, zda přijímají – neodmítl nikdo.

Nečekané šílenství 

Devátého dubna 1959 se pak konala legendární tisková konference, na níž NASA „sedm vyvolených“ představila. Reakce novinářů byla víc než překvapivá. I John Glenn, který používal velmi diplomatickou mluvu a měl s médii největší zkušenosti, hovořil o „neobvyklém chování“ tisku: „Od reportérů se neočekává, že budou aplaudovat ve stoje těm, o nichž informují.“

Neskutečný zájem médií o sedmičku astronautů se rychle přesunul i k jejich rodinným příslušníkům. Telefon u Grissomových zvonil nonstop, přestože jejich číslo nebylo v seznamu. Pokud nevolali američtí reportéři, snažili se spojit novináři z Londýna či z Asie – bez ohledu na časová pásma. Telefonní operátor proto rodině nabídl změnu čísla: dva nebo tři dny byl klid, pak začal „blázinec“ nanovo.

Zvon svobody

Pod praporem NASA zahájil Grissom přípravu na velké kosmické dobrodružství. Počet kandidátů se následně omezil na menší skupinu, z níž měl vzejít první Američan ve vesmíru: a kromě Alana Sheparda a Johna Glenna zahrnovala i Guse. Když se jako první – přestože „jen“ na suborbitální dráhu – vydal do kosmu Shepard, Glenn mu dělal náhradníka. Počítalo se s tím, že do druhé lodi usedne právě on, ale k všeobecnému překvapení vybrali Grissoma.

Jeho loď Mercury dorazila na mys Canaveral pouhé dva dny po Shepardově letu. Gus se zúčastnil přejímky i většiny následujících testů a při té příležitosti na adresu techniků a inženýrů poznamenal: „Někteří lidé jsou perfekcionisté a nejraději by navrhli celou loď úplně znovu od základů. Já se ale domnívám, že pokud je s ní spokojen ten, kdo v ní má letět, musí s ní být spokojeni i všichni ostatní.“

Svoje plavidlo pojmenoval podle jeho tvaru Liberty Bell neboli „zvon svobody“. A protože skutečný Zvon svobody ve Filadelfii je prasklý, napadlo kohosi namalovat i na Mercury symbolickou prasklinu. Prý to byla osudová chyba…

Boj o život

Jednadvacátého července 1961 Grissom odstartoval a let probíhal nad očekávání hladce. Kabina následně dosedla do stanovené oblasti a kroužily kolem ní záchranné vrtulníky. Grissom je požádal o chvíli strpení, protože chtěl splnit poslední úkol mise: zaznamenat pozici všech přepínačů v kabině těsně po přistání. Ještě předtím odpojil svůj skafandr od palubních systémů a uvolnil pojistku pyrotechnického oddělování vstupního průlezu. Pak se konečně věnoval zapisování požadovaných údajů. Náhle se však ozvala rána, Grissom se otočil a spatřil modrou oblohu. Okamžitě pochopil, že v lodi nemůže zůstat – průlez se odpálil a dovnitř se hrnula voda. „Nikdy jsem se nepohyboval tak rychle,“ vzpomínal později, jak opouštěl potápějící se kabinu.

Skafandr programu Mercury sice umožňoval plavat na hladině, ale Gus na něm zapomněl při odpojování od palubních systémů uzavřít ventil přívodu kyslíku. Než si chybu uvědomil, měl už uvnitř několik litrů vody, která ho nemilosrdně táhla pod hladinu. Snažil se plavat, ale v neforemném vesmírném obleku to nešlo. Navíc mu do obličeje stříkala voda, kterou vířil vrtulník snažící se loď zachytit. Kontrolka stavu motoru však začala hlásit, že se stroj přehřívá. Posádka proto po několika minutách marného boje vyhlásila stav nouze, kabinu odhodila a vrátila se na letadlovou loď. Vyčerpaného astronauta na palubu nevzala, protože předpokládala, že sama do cíle nedoletí.

Nad místem přistání se vznášely ještě dvě helikoptéry. Grissom zamířil k té bližší, ale zvolil špatně – její posádka na něj vesele mávala a fotografovala ho. „Takový vztek jsem už nikdy v životě nepocítil,“ vzpomínal později. Teprve pak si všiml, že druhý vrtulník spouští do vody záchranný límec. Z posledních sil k němu doplaval a vlezl dovnitř. „Uvědomoval jsem si, že jsem se do něj nasoukal naopak, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Věděl jsem, že mě nějak dostanou na palubu, a to mi stačilo.“ Jako první sáhl v helikoptéře po záchranné vestě. Docházely mu síly a byl si jistý, že kdyby musel znovu do vody, neudržel by se na hladině už ani minutu.

Kdo otevřel průlez?

Dodnes nevyřešenou otázkou zůstává, jak se vstupní průlez odpálil. Zpanikařil Grissom, udělal chybu, aktivoval pyrotechniku omylem, nebo se jednalo o technickou závadu? V době, kdy k odstřelení průlezu došlo, se astronaut věnoval jiné činnosti. Verzi o panikaření tak asi můžeme vyloučit, stejně jako možnost, že by se spoušti dotkl neúmyslně. Při rekonstrukci se totiž Grissom i jeho kolegové v dalších lodích Mercury snažili o spínač různými pohyby zavadit, ale nikdy se jim to nepodařilo.

Zbývá tak chyba astronauta či technická závada. Samovolné odpálení krytu se přes veškeré úsilí nepovedlo nasimulovat, přesto nelze poruchu vyloučit. Otevírací mechanismus se nacházel uvnitř lodi i zvenčí: pokud by se při průletu atmosférou z nějakého důvodu oddělil kryt vnějšího spínače, stačilo, aby za aktivátor lehce zatáhla třeba jedna z padákových šňůr. Pro verzi s technickou závadou hovoří i skutečnost, že všichni astronauti, kteří vstupní průlez odpálili manuálně – tedy Glenn, Walter Schirra a Cooper –, utrpěli i přes skafandr drobné popáleniny a škrábance na ruce. U Grissoma se nic podobného nenašlo.

Loď Liberty Bell se každopádně podařilo vylovit v červenci 1999, nešťastný průlez však spočívá na dně oceánu dodnes. Pokud jej někdy v budoucnu odborníci najdou a vyzvednou, možná zazní definitivní odpověď na otázku, co se tehdy v červenci 1961 skutečně stalo.

Loď na míru

Po svém suborbitálním letu zůstal Grissom v oddíle astronautů. Tušil, že program Mercury nebude mít dlouhého trvání a že v něm už druhou šanci nedostane. Proto se začal připravovat na mise v lodích Gemini. Traduje se, že když jejich výrobce McDonnell Douglas ze St. Louis požádal NASA o konzultanta z řad astronautů, přidělila vesmírná agentura úkol právě Grissomovi. Jenže: Gus byl z celého oddílu nejmenší, zatímco inženýři jej brali jako „typického zástupce“. Plavidlo mu proto navrhli na míru, za což je pak vyšší astronauti proklínali. Hlava jim doslova trčela ven a měli problém se zavřením průlezu. Pro ty nejvyšší se ve vstupních dveřích, které se nacházely právě nad hlavou, muselo „vyřezat“ místo v tepelné izolaci. Kabině Gemini se tak přezdívalo „Gusmobil“.

TIP: 10 kosmonautů, kteří změnili dějiny

Grissoma každopádně jmenovali do záložní posádky první pilotované Gemini, společně s nováčkem Frankem Bormanem. Oba pak měli absolvovat rekordní čtrnáctidenní let, jenže všechno dopadlo jinak. Původně nominovaná dvojice pro premiérovou misi – Alan Shepard a Thomas Stafford – se totiž kvůli zdravotním důvodům rozpadla, a Grissom se tak stal velitelem. Bormana mu však v týmu nenechali: dali mu k ruce pilota Johna Younga, načež se oba dál připravovali na dvoutýdenní let. Grissom a Young nakonec plavidlo úspěšně otestovali 23. března 1965. Po přistání se první zmíněný odmítal čehokoliv dotknout a kabinu opustil až po vyzvednutí na letadlovou loď. „Kdyby se mi potopila i Gemini, rovnou bych skočil přes palubu,“ smál se.

Následovala další nominace, a to do prvního zkušebního letu s novým Apollem. Grissom ho měl otestovat společně s Edwardem Whitem a Rogerem Chaffeem. Po návratu z vesmíru by se pak pustil do náročné přípravy k první misi na Měsíc. Jenže celá tříčlenná posádka zahynula při rutinním testu 27. ledna 1967 poté, co v lodi vypukl požár…

Ve třpytící se kobaltové modři Karibského moře vypadalo vzdálené plavidlo jako drobný flíček na horizontu. Přibližovalo se, ale rybáři na lodi Asheena mu nevěnovali přílišnou pozornost. „Chytali jsme dál, protože jsme si mysleli, že jsou taky na lovu,“ vzpomíná 36letý Jimmy Lalla, člen posádky, která v dubnu vyrazila za úlovkem na moře nedaleko Trinidadu, jen pár kilometrů od venezuelského pobřeží.

Neznámé plavidlo se však nezastavovalo a plulo stále blíž. „Říkal jsem si, že třeba potřebují s něčím pomoct,“ tvrdí Lalla, který zakotvil jejich osm a půl metru dlouhou pirogu, kánoi vyrobenou z jednoho kmene stromu. Z cizí lodi pak přeskočil na palubu drobný šlachovitý muž, křičel něco španělsky a pro zdůraznění svých slov máchal pistolí. „V tu chvíli nám bylo jasné, že nás přepadli piráti,“ uzavírá Lalla. 

Karibská zóna nebezpečí

Stovky let uplynuly od doby, kdy se celý Karibik třásl před děly kapitána Černovouse a pirátská vlajka vzbuzovala hrůzu ve všech mořeplavcích. V průběhu staletí se sice situace v Karibském moři uklidnila, dnes tam však pirátství opět ožívá – jenom ne v tak romantizované podobě. Politické a ekonomické krize, které v současnosti řádí od Venezuely přes Nikaraguu až po Haiti, podněcují nárůst anarchie a kriminality. A zatímco se sevření zákonů těchto zemí uvolňuje, některé části Karibiku se podle expertů mění v nebezpečné zóny.   

Pozorovatelé navíc potvrzují, že násilnosti na moři často probíhají za spoluúčasti, nebo dokonce přímého zapojení zkorumpovaných vládních reprezentantů – obzvlášť ve vodách kolabující Venezuely. „Její pobřeží se pohroužilo do kriminálního chaosu, v němž stojí všichni proti všem,“ tvrdí Jeremy McDermott, jeden z ředitelů neziskové organizace Insight Crime, která sleduje organizovaný zločin v Latinské Americe a Karibiku. 

Zabít a hodit přes palubu

Ze dvou zmíněných regionů nemáme ohledně pirátství žádné dlouhodobé a dostatečně podrobné informace. Oblastem se však věnuje také další nezisková organizace, Oceans Beyond Piracy, která jen loni zaznamenala na 71 závažných incidentů – například okrádání obchodních lodí nebo přepadávání soukromých jachet. Oproti roku 2016 se přitom jedná o 163% nárůst a drtivá většina výpadů se odehrála právě v Karibiku. 

Situace se liší útok od útoku, a tak vedle „obyčejných“ loupeží dochází i k barbarským násilnostem, za něž by se nestyděli ani piráti v 17. století: V dubnu například maskovaní muži nabourali necelých 50 km od pobřeží čtyři guyanské rybářské lodě. Podle těch, kdo přežili, pak rybáře sekali mačetami, polévali vařícím olejem a vyhazovali přes palubu. Nakonec jim samozřejmě plavidla ukradli. Z dvaceti přepadených vyvázlo živých jen pět…

Země v troskách

Prezident Guyany David Granger popsal útoky jako masakr. Vládní zastupitelé posléze prohlásili, že by nezákonné jednání mohlo mít spojitost s násilnostmi gangů v sousedním Surinamu. „Řekli nám, že loď je teď jejich a všichni máme skočit přes palubu,“ vypráví 47letý Deonarine Goberdhan, kterého zmlátili a vyhodili do moře. „Ze všech sil jsem se pokoušel udržet hlavu nad hladinou, abych mohl dýchat. Přesto jsem vypil spoustu slané vody. V noci jsem upíral zrak na měsíc a hvězdy a usilovně jsem se modlil.“ 

Za posledních osmnáct měsíců zaznamenali nárůst pirátských útoků u pobřeží Hondurasu, Nikaraguy, Haiti a Svaté Lucie. Zdaleka nejvíc se však podle analytiků situace zhoršila ve vodách Venezuely. Ekonomická krize v zemi způsobila inflaci tamního bolívaru, jež se blíží k milionu procent, a stát se rozpadá. Přestává fungovat potravinářský průmysl a obyvatelstvo hladoví. V lékárnách chybějí léky, takže propukají epidemie. Výpadky elektřiny a dodávek vody jsou na denním pořádku. Policisté i vojáci opouštějí zaměstnání, protože jejich výplata nemá kvůli gigantickému znehodnocení měny žádnou cenu. A k dovršení všeho roste pod vládou socialistického prezidenta Nicoláse Madura útlak a korupce. 

Drancují všichni

Není proto divu, že se Venezuelané uchylují k zoufalým řešením a snaží se živit zločinem. Jeden z vládních úředníků dokonce anonymně potvrdil, že i někteří členové pobřežní hlídky zastavují na moři lodě a vymáhají od posádek peníze či jídlo. Obchodní plavidla v reakci na nová nebezpečí údajně kotví dál od břehů a na noc vypínají motory i světla. Ne vždy jim však podobná opatření pomohou. 

V lednu přepadli ozbrojenci u severovýchodního pobřeží dokonce tanker, hlídače spoutali a náklad rozkradli. Podle Mezinárodní obchodní komory a její divize zaměřené na zločinnost se v následujících měsících odehrálo podobných incidentů nespočet. V červenci byla napadena nákladní loď společnosti Conferry, která vozí zboží na nedaleké venezuelské ostrovy. Na palubu pronikli piráti s noži a pistolemi a čtyřčlenná posádka musela několik hodin svázaná sledovat, jak zločinci drancují sklady.

Zbraně, drogy a ženy

Ostrovní stát Trinidad a Tobago s 1,4 milionu obyvatel, kteří žijí na dohled Venezuely, se kriminality svého souseda obává již dlouho. Už v 90. letech totiž venezuelští zločinci pašovali přes jeho území marihuanu a kokain. Právě převážení ilegálního nákladu spolu s pirátstvím je přitom podle místních na vzestupu. Pětice trinidadských rybářů vyplouvajících z jižního přístavu oblasti Cedros pod příslibem anonymity přiznala, že má den ode dne větší strach. Údajně totiž spatřili venezuelské lodě, jež vedle drog pašovaly také armádní zbraně, exotická zvířata – a ženy. 

„Občas jsou Venezuelané ochotní směnit zbraně či zvířata za jídlo,“ vysvětluje 41letý rybář. Jeho kolega zas líčí, jak strávil hodiny spoutaný španělsky mluvícími piráty, zatímco jeho bratr dával dohromady výkupné v přepočtené výši asi 11 tisíc korun. Trinidadská pobřežní stráž sice letos kvůli rostoucímu počtu incidentů nasadila do terénu speciální plavidlo; podle místních však zločinci jednoduše počkají, až loď zmizí z dohledu, a poté nerušeně jednají. 

Nedá se nic dělat

Zástupci trinidadské vlády se k situaci odmítli vyjádřit, ale politici z opozičních stran prudké rozšíření pirátství potvrzují. Dále uvádějí, že přísun zbraní – z nichž některé pocházejí z armádní výbavy – přispívá na Trinidadu k nárůstu počtu vražd. „Aktuální situace mi připomíná problémy, jimiž trpělo pobřeží východní Afriky,“ podotýká Roodal Moonilal, zákonodárce strany United National Congress. Odkazuje tím ke stavu panujícímu před lety v somálských vodách, kde se tehdy přepadávání lodí prudce rozmohlo. „Pirátství i pašování jsou následkem venezuelského politického a ekonomického kolapsu,“ dodává.

Pro ty, kdo se plavbou v Karibiku živí, představuje pirátství nové nebezpečí. Rybáři proto loví mnohem blíž ke břehu, a dokonce raději vyplouvají v noci, aby se případným útokům vyhnuli. Během dubnového odpoledne, kdy na palubu Asheeny vtrhli útočníci, byl Lalla vyděšený. „Ten španělsky mluvící muž na mě mířil pistolí a potom s ní ukázal do vody. Bylo jasné, že chce, abych vyskočil,“ vzpomíná. A tak se vrhnul přes palubu. První důstojník, 22letý Narendra Sankar, ho následoval o chvíli později. Oba pak plavali k nedaleké ropné plošině, ovšem Sankar dostal po cestě křeč. „Já jsem tou dobou už dorazil na plošinu, takže jsem musel skočit zpátky do vody a pomoct mu, jinak by se utopil,“ uzavírá Lalla. 

Poté sledovali, jak se piráti zmocnili rybářské lodi osazené dvěma drahými motory. Jejich kapitán Andell Plummer byl přitom stále na palubě. Uprchlé nešťastníky nakonec zachránilo náhodné plavidlo, a dostali tak možnost incident nahlásit. Pobřežní stráž jim však sdělila, že nemá na pronásledování lidi – takže se nedá nic dělat. O Plummerovi od té doby neslyšeli a trinidadské ministerstvo národní bezpečnosti se k incidentu odmítlo vyjádřit. „Vzali mi syna!“ říká kapitánův otec Deoraj Balsingh, zatímco stojí v bahnitém doku mezi loděmi. „Nemám tušení, jestli je stále naživu.“ 

Asi před dvaceti lety jsme přišli na to, že žáby na mnoha místech světa decimuje děsivá houbová infekce. Chytridiomykóza, jejímž původcem je primitivní mikroskopická houba Batrachochytrium dendrobatidis, napadá kůži obojživelníků, proniká do těla a často vede k úhynu většiny žab v širokém okolí.

Odborníci se obávali, že by chytridiomykóza mohla vést až k vymření mnoha druhů žab, a že by na mnoha místech mohla zůstat příroda zcela bez těchto roztomilých obojživelníků. Podle řady badatelů a ochránců přírody jde o nejhorší infekční onemocnění, které jsme kdy zaznamenali mezi obratlovci.

TIP: Evoluční překvapení: Žáby se stávají odolnými vůči pesticidům

Nedávný výzkum ale ukazuje, že žáby neprodají svoji kůži lacino. Vědci sledovali žáby v oblasti El Copé, ve středoamerické Panamě. Kolem roku 2004 tam chytridiomykóza vyvraždila asi polovinu druhů žab, které tam žily. Druhá polovina druhů ale přežila. Jejich populace se stabilizovaly a dnes nejeví známky toho, že by měly v dohledné době vymřít. Podle odborníků se žáby díky rychlým evolučním změnám postupně stávají rezistentními vůči této děsivé chorobě.

Dvanáct jihokorejských konzervatoristů se rozhodlo obejít povinnou vojenskou službu, kterou musí v asijské zemi absolvovat každý muž do věku 28 let, jenž je toho schopen. Před náborem probíhá test zdatnosti – a právě ten měl mladíkům pomoct ke svobodě: Vypracovali si totiž plán, jak se díky hamburgerům a pizze projíst k takové nadváze, že je v armádě odmítnou. Jeden ze skupiny údajně za posledního půl roku přibral na speciální dietě 30 kilogramů.

„Záškodníci“ se však domlouvali v hromadném chatu na internetu a nakonec byli odhaleni. Pokud soud uzná, že se doopravdy pokoušeli  vyhnout vojně, čeká je za trest dvouletá služba.