Naše planeta vždy byla, je a bude ohrožena srážkami s ostatními kosmickými tělesy. Riziko pak plyne především z velikosti kolizní částice. Přestože tedy metrové a menší objekty křižují zemskou dráhu denně, pro život pod ochranou silného atmosférického obalu nepředstavují nebezpečí. 

Riziko roste s velikostí těles, s níž ovšem naštěstí zároveň klesá četnost možných srážek. Astronomové identifikovali mezi planetkami několik skupin objektů, jež jsou potenciálně nebezpečné – a dokonce je tak označují: nejčastěji zkratkou PHO (potentially hazardous object) nebo přímo PHA (potentially hazardous asteroid). Tato tělesa se jednak k Zemi přibližují a jednak jsou dostatečně velká. 

V současnosti známe kolem 1 800 PHA, přičemž asi 160 z nich je zřejmě větších než 1 km. Ze známých objektů představuje podle tabulek NASA největší nebezpečí asteroid 410777 (2009 FD), měřící zhruba 160 m, u nějž dosahuje pravděpodobnost impaktu na Zemi v letech 2185–2198 celých 0,16 %. Další planetky v pořadí se pojí s řádově nižším rizikem. 

Po neúspěšných pokusech domácích soukromých dopravních společností u nás první mezinárodní civilní linku zřídila Francouzsko-rumunská vzduchoplavecká společnost, do níž vstoupil i československý stát. Létalo se mezi Paříží a Prahou, brzy nato mezi Prahou a Vídní a později s prodloužením na Varšavu a přes Balkán do Cařihradu. Z popudu ministerstva veřejných prací vznikly v říjnu 1923 Československé státní aerolinie (ČSA). O pět let později založily Škodovy závody konkurenční Československou leteckou společnost (ČLS), která zpočátku jen zastupovala německou Lufthansu. Vedle toho menší společnosti provozovaly lety například do Mariánských Lázní nebo poštovní linky. 

Úspěšný start

Od října provozovaly ČSA vnitrostátní přepravu nejdříve na linkách do Bratislavy, Brna, Košic a Mariánských Lázní. Od roku 1929 létaly do Užhorodu, od roku 1933 byla trasa prodloužena přes Kluž do Bukurešti. Byla nejdelší, kterou ČSA obsluhovaly, a jednou z nejdelších vůbec, neboť na ni navazovalo spojení z Londýna a cestující se mohl pohodlně dostat z jednoho konce Evropy na druhý během jediného dne. V roce 1930 byla linka do Bratislavy protažena do Záhřebu, v létě pomocí hydroplánu až do Sušaku. Z Prahy do Moskvy se začalo létat roku 1936 a o dva roky později také do Benátek, Říma a Paříže. Konkurenční Československá letecká společnost postupně propojila Prahu s Rakouskem, Německem, Nizozemskem a Švýcarskem. 

Za první republiky byly také založeny nové továrny – Letov (původně Vojenská továrna na letadla), Aero a Avia – jejichž stroje brzy létaly na pravidelných linkách. Letecké společnosti vlastnily v roce 1930 34 letadel, vedle toho měly své letouny i největší firmy, především Baťa, který je sám začal také vyrábět, ale i firma Walter, specialista na výrobu leteckých motorů, nebo Československá zbrojovka a Vítkovické železárny. ČSA používala licenční letadla Aero A-14 (vyrobená podle německých letounů Brandenburg), britské Havillandy, francouzské Farmany a od roku 1930 Aero A-35 a nizozemské Fokkery. Fokkerů bylo nejvíc jak u ČSA, tak u ČLS, protože je Avia vyráběla licenčně s podmínkou, že budou osazovány našimi motory. Od roku 1930 měla československá letadla státní značku OK, která platí dodnes.

Řadu převratných událostí a novinek přinesl v československém letectví rok 1937. Největší změnou bylo otevření ruzyňského letiště jako hlavního leteckého přístavu naší země. Vzdušný přístav „Praha-Ruzyně“ byl otevřen 5. dubna jako komplex budov moderního střihu se zázemím pro cestující i letecké společnosti, jejichž letadlový park byl pak další postřehnutelnou změnou. Ve snaze poskytnout cestujícím co možná největší komfort a především zvýšit průměrnou rychlost na tratích, zavedly domácí společnosti na své linky zcela nové stroje. Zatímco ČSA na jaře přebraly do své flotily první Savoia-Marchetti 73, robustní stroj se třemi motory a místem pro 18 cestujících, ČLS dala přednost celokovovým, dvoumotorovým Douglasům DC-3, do jejichž pohodlné, přetlakované kabiny se vešlo až 21 pasažérů.

Křídla naděje

V období protektorátu byl provoz leteckých dopravců zastaven a letadla z větší části sešrotována, zbytek byl zbaven křídel a odstaven. Řada zaměstnanců odešla bojovat do zahraničí, nebo se účastnila domácího odboje, přičemž mnozí přišli o život. V říjnu 1945 vznikly na základě znárodňovacího dekretu Československé aerolinie jako jediný letecký dopravce. Z válečných přebytků americké armády získaly spolehlivé C-47/DC-3 – nám již známé Douglasy. Interiérovou úpravu zručně zajistily továrny Avia a Aero. První pravidelný let ČSA se uskutečnil v květnu 1946 na lince do Amsterodamu. Výkony rostly a provoz se nebývalým tempem rozšiřoval do všech evropských hlavních měst. 

Přírodní rezervace Velký Hornek se nachází vzdušnou čarou pouhých 1,5 km severovýchodně od Brna-Líšně. Leží v nadmořské výšce 280–420 m n. m. a zaujímá plochu 27,85 ha. Předmětem přísné ochrany v rezervaci vyhlášené teprve roku 2003 jsou i druhy, které jsou z jiných míst Moravského krasu neznámé. Půvabná lokalita ležící v blízkosti velkoměsta je ovšem kvůli vysoké a časté návštěvnosti turistů a rekreantů zranitelná.

Pestré útočiště druhů

Za bohatství rostlinných a živočišných druhů vděčí Velký Hornek vápencovému podkladu a především pestrému složení podmínek náhorní plošiny a prudkého svahu říčního údolí. Podstatný je i vliv dřívějšího hospodaření – ještě počátkem 20. století zde byly velké plochy odlesněny a sloužily jako pastviny, které dnes postupně zarůstají. Na svazích Horneku jsou v některých místech dobře zachovány pařeziny (důkazy výmladkového hospodaření), jež dokumentují někdejší pravidelnou a intenzivní těžbu palivového dřeva. Stálé prosvětlování porostů pak umožňovalo bohatý rozvoj bylinného patra a výskyt řady teplomilných a světlomilných druhů rostlin a živočichů.

Pro některé rostliny je Velký Hornek jedinou lokalitou jejich výskytu v rámci celého Moravského krasu – roste zde např. oman oko Kristovo, kosatec nízký aj. Je možné napočítat zde devětašedesát druhů mechorostů, z nichž některé jsou ohrožené v rámci celé České republiky. Na Horneku bylo dále zaznamenáno tři sta šedesát šest druhů hub a pětačtyřicet druhů ptáků, z nichž tady pětatřicet druhů i hnízdí. Z chráněných a ohrožených druhů lze spatřit kromě jiných rosničku zelenou, ještěrku zelenou, roháče obecného nebo plže lačníka stepního (Zebrina detrita), který se v Česku vyskytuje pouze na pěti lokalitách. Jedním z místních skvostů rostlinného světa je chráněná lilie zlatohlávek (Lilium martagon).

Vajíčka na příští sezónu

Mne na Velký Hornek vždy neodolatelně vábí vzácný motýl jasoň dymnivkový (Parnassius mnemosyne), který byl v našich krajích kdysi docela hojný. V současnosti však v Čechách již vyhynul a na Moravě je dnes známo asi šestnáct lokalit výskytu. Vzhled jasoně dymnivkovýho je skromnější než nápadná zářivost nesmírně vzácného jasoně červenookého (Parnassius apollo). „Není to olétaný bělásek?“ zeptala se mě fotografka Zdena, když skromného krasavce spatřila poprvé. Bože, jaké rouhání…!

Jasoň dymnivkový má bílá křídla s černými žilkami, jejichž rozpětí se pohybuje v rozmezí 5,5–7,0 cm. Na předních letových ploškách má dvě černé skvrnky a vnější okraj je při zavřených křídlech černě poprášený a na koncích sklovitě průsvitný. Černě poprášený je také vnitřní okraj zadních křídel.

Jasoni se vyskytují pouze v jedné generaci v květnu až červenci. Dospělí motýli (samice je větší než samec) se živí nektarem květů. Žijí asi 2–3 týdny, během nichž samička naklade až sto padesát žlutobílých vajíček. Tmavé až černé housenky, které jsou vyšňořeny dvěma řadami červených a žlutě lemovaných skvrn, se začínají vyvíjet již několik týdnů po snůšce, ale vylíhnou se až příštího jara po přezimování. V březnu až v červnu se krmí na dymnivce duté, dymnivce plné a dalších druzích dymnivek. Housenka roste 4–8 týdnů a pak se zakuklí. Z kukly, která je uložena ve volném zámotku a ukryta mezi listím, se po dvou až pěti týdnech líhnou dospělí motýli.

V třepotavé společnosti

Jasoň dymnivkový je u nás kriticky ohroženým druhem. Příčinou markantního úbytku vzácného hmyzu je především zánik vhodných biotopů s výskytem jeho matečných rostlin a samozřejmě i aplikace průmyslových hnojiv a pesticidů na místech výskytu. Balet těchto nenápadných krasavců, který předvádějí na mýtinách Horneku je – alespoň pro mne – fascinující. Teplem zmámení jasoňové mi dokonce usedají i na ruku.

Mezi vznešenými jasoni poletuje množství malých a čilých žlutočerných skvrnopásníků hluchavkových (Pseudopanthera macularia). Velkou radost nám udělalo objevení samiček martináčů bukových (Aglia tau), které nehybně posedávaly metr nad zemí, horlivě „vypouštěly“ feromony a vábily samečky k lásce. Přední křídla samců měří jen 26 mm, u robustnějších samiček lze naměřit až 44 mm. Obě pohlaví mají na líci křídel v černě vroubeném oku bílou skvrnu ve tvaru řeckého písmene „tau“ (odtud pochází latinské druhové označení).

Nebezpečná kráska a další dary

V době, kdy na Horneku létají jasoňové, rozkvétá i vytrvalá, pomalu rostoucí bylina třemdava bílá (Dictamnus fraxinella). Rostlina čnící do výšky 40–100 cm se může chlubit nádhernými růžovými květy s tmavší žilnatinou. Tento neobyčejně aromatický ohrožený druh omamně voní po citrusech. Silice, které se z jejich květů uvolňují, mohou dokonce za teplého dne vzplanout, a proto je považována za známý biblický hořící keř. U přecitlivělých lidí může při kontaktu se silicí třemdavy vzniknout fotosenzibilita – kůže se pak stane citlivou na ultrafialové paprsky. Třemdava však byla od pradávna i vyhledávanou léčivkou a lidé ji využívali k léčbě moru nebo hubení střevních parazitů.

Kromě mnoha jiných pozoruhodných rostlin najdete na Velkém Horneku i další v Česku ohroženou a chráněnou bylinu – půvabný medovník velkokvětý (Melittis melissophyllum) vysoký 20–60 cm, který poutníka potěší narůžovělými květy.

TIP: Hora, z níž přehlédnete sever Čech: Klíč k Lužickým horám

Velký Hornek je uklidňujícím místem, kde je dobré spočinout, tiše a nehybně jako kámen nebo strom, a vnímat a pozorovat – balet jasoňů dymnivkových, vzdušný rej krkavců, hry káňat…

Bez Horneku bych možná nikdy neviděl souboje samečků ještěrek obecných, nebo bych nikdy nezjistil, že kukačka obecná mezi notoricky známým kukáním „chrochtá“. Hornek mi odhalil také to, že se jezevec rád rozkošnicky provaluje na zádech, že si housenka vakonoše trávového vytváří ze suchých listů „roucho“, v němž „šustivě“ putuje, že lasice kolčava za sebou vodí svá rozkošná mláďata jako na provázku, že srna chodí pít z dutiny v kořenech habru…

Když létali na Měsíc američtí astronauté programu Apollo, dosedali na měsíční povrch v poměrně skromném lunárním modulu. Společnost Lockheed Martin v těchto dnech zveřejnila design nového lunárního modulu, který je v tomto směru podstatně velkorysejší.

Přistávací modul sice zřejmě ještě nemá oficiální jméno, rozhodně to ale není žádný drobeček. Bez paliva váží asi 22 tun. Pro srovnání, lunární modul programu Apollo vážil bez paliva 4,3 tuny. Modul má měřit 14 metrů a astronauté by při vystupování mohli používat výtah.

Masivní transport na Měsíc

K dopravení čtyř osob na povrch Měsíce by určitě stačil i menší modul. Záměrem tvůrců nového modulu ale je, že by díky své masivní konstrukci mohl nakonec posloužit jako součást budované měsíční základny. Rovněž by mohl dopravit na povrch Luny poměrně velký náklad, ať už vědeckého nebo komerčního rázu.

TIP: Cíl Luna: Čína intenzivně pracuje na dvou mimořádných misích k Měsíci

Lunární moduly od Lockheed Martin by mohly operovat ve spolupráci s plánovou kosmickou stanicí na oběžné dráze kolem Měsíce americké agentury NASA, která se nazývá Lunar Orbital Platform-Gateway. Jeden lunární modul by přitom mohl letět na povrch Měsíce s expedicí astronautů pětkrát až desetkrát po sobě.

V pozdním středověku se písařství vyprofilovalo v městském prostředí jako světská profese a schopnost číst a psát se rozšířila zejména mezi měšťanstvem, které tyto znalosti potřebovalo pro úspěšné vedení živnosti.    

Brka, pergameny, kalamáře…

Profesionální písař si nevystačil pouze s tím, že uměl číst a psát. Obvykle ovládal také počty a samozřejmostí byla znalost latiny, kterou se psalo. Přibližně od 15. století u nás přibývalo písemných záznamů i v českém jazyce. Písaři se specializovali podle toho, pro koho pracovali. Listiny, úřední zápisy či kroniky tedy psali písaři vojenští, šlechtičtí, veřejní či městští.

Pro psaní písaři užívali speciálně upraveného brku a inkoustu, který si sami míchali. Psali na pergamen, který se vyráběl z vyčiněných zvířecích kůží. V pozdnějším středověku začali užívat i papír, aby pak v 16. století jeho užití docela převládlo. Jako pomůcka sloužila písařům pemza, kterou uhlazovali povrch pergamenu, perořízek (nožík ma seřezávání brku) a nožík k vyškrábání chybně napsaného textu.

Písaře nacházíme na středověkých iluminacích obvykle u stolu za pulpitem, speciální podložkou, na níž mají rozložené písařské potřeby. V horní či boční části měl pulpit obvykle otvor, do kterého si zastrčili kravský roh a do něj nalili tuš, která se jinak přechovávala v menších lahvičkách. Užívali také kamenné kalamáře.

Zápis do vosku

Zhotovení listiny bylo nákladnou záležitostí už proto, že písař disponoval specializovanými znalostmi, používal drahé písařské potřeby a text sepisoval velmi dlouho. Levnější variantou, jak uchovat psaná slova, zůstávalo užití voskových tabulek, které známe již z dob antického Říma a které písaři užívali i při koncepci budoucího textu. Tabulka se vyráběla tak, že se ve dřevěné destičce zalil voskem vydlabaný prostor. 

K psaní na destičky užívali písaři stilus, což byla tyčka, jejíž jednou zahrocenou stranou ryli písmena do vosku a druhou rozšířenou, případně zploštělou, vosk vyrovnávali a případně snadněji mazali písmena, aby mohli tabulku znovu využít. Stilus se vyráběly z kostí, bronzu, mosazi či železa. 

Na dalekém severu za polárním kruhem je v pustině norského souostroví Špicberky umístěno Špicberské globální úložiště semen. V této době je tam bezpečně uložen asi milion vzorků semen rozmanitých druhů a kultivarů rostlin z celého světa. V případě nějaké katastrofy je možné tato semena použít k obnovení původní diverzity.

Bakteriální úschovna

Globální úložiště semen teď očividně inspirovalo mikrobiology. Rádi by založili podobné globální úložiště. Nebude to ale Noemova archa semen, nýbrž úložiště organismů střevní mikroflóry z rozmanitých lidských populací světa. Mikroflóra přitom zahrnuje střevní bakterie, ale i viry a mikroskopické houby.

TIP: Problémy na Špicberkách: Globální úložiště semen zaplavila voda

Vědci jsou přesvědčeni, že čelíme stále se zhoršující globální krizi lidského zdraví. Souvisí to i se změnami střevní mikroflóry, ze které se vytrácí druhová pestrost. Proto by nebylo špatné mít po ruce dobře chráněnou a zabezpečenou zásobu střevních mikroorganismů, které by lékaři mohli opět nabídnout lidem a zlepšit tak jejich zdraví.

Noemova archa mikrobů by měla zahrnovat co nejpestřejší vzorky střevního obsahu. Tedy i od lidí izolovaných kmenů, hlavně z Jižní Ameriky a Afriky. Úložiště by mělo vyrůst na bezpečném, politicky neutrálním a v maximální možné míře geologicky stabilním místě.

Projekt Lamacenrum Hády se realizuje v bývalém vápencovém lomu Džungle, jenž byl původně odsouzen k naprostému zavezení zeminou. Lidé, kteří se zasloužili o mnohem racionálnější využití tohoto prostoru, doufají, že by se Lamacentrum mohlo stát mostem mezi městem a přírodou.

PSH – práce všeho druhu

Lamacentrum je dítětem základní organizace Českého svazu ochránců přírody – Pozemkového spolku Hády (PSH). Nadšenci z PSH, jenž vznikl v roce 2000, mají smělý cíl – zachovat a rozvíjet unikátní přírodní bohatství přírodovědně nesmírně významné lokality Hády. Od původního vlastníka, kterým byl Českomoravský cement a. s. a jeho nástupnické společnosti, postupně převzali do svého vlastnictví či nájmu většinu pozemků vápencového lomu, v němž byla těžba ukončena koncem devadesátých let minulého století.

Od roku 2001 PSH otevřel několik terénních a výukových tras – například vybudoval naučnou stezku Hády a údolí Říčky. Postupně se brněnským ochráncům daří revitalizovat i vápencový lom, kde aktivně chrání vzácné druhy rostlin a živočichů, kteří v lokalitách žijí. Později se PSH pustil do smělého projektu – vybudovat na Hádech Lamacentrum, tedy malou lamí farmu se zvířaty vhodnými pro environmentální výchovu a lamaterapii. Podařilo se a první návštěvníky zde uvítali v květnu roku 2011.

Nepopulární ochrana přírody

Jedním z duchovních otců projektů Pozemkového spolku Hády je doc. Mgr. Lubomír Tichý, Ph.D, který pracuje v Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědné fakulty Masarykovy univerzity. „Chtěli jsme se co nejvíce podílet na ochraně tohoto jedinečného území,“ zdůrazňuje Luboš. „Kavky, Velká Klajdovka, Hádecká planinka i samotný lom mají vysokou botanickou a zoologickou hodnotu – vytváří unikátní stanoviště vhodné pro druhy, které v jiných místech již vyhynuly nebo fatálně mizí.“

Lom Džungle byl ovšem výjimkou. Dno částečně zavezené zeminou a zarůstající invazními rostlinami původní flóře a fauně nepřálo. „Pochopili jsme, že tomuto území pomůže, když zde vybudujeme Lamacentrum,“ vysvětluje dále. „Chtěli jsme hlavně nabídnout široké veřejnosti nějakou alternativu k ochraně přírody, která se dnes bohužel stává popelkou. V devadesátých letech nastal velký boom, dnes naopak panuje útlum a nezájem. To, co se podařilo ještě začátkem tohoto století zachránit, nyní velmi rychle a nenávratně mizí. Jsme přesvědčeni, že naše Lamacentrum může být neobvyklým pojítkem městských lidí s přírodou.“

Osobnosti s kočičí povahou

Lamy alpaky (Vicugna pacos), které si lidé z Lamacentra vybrali, mají velmi různorodé povahové rysy. Pán stáda pojmenovaný Čert se narodil v pražské zoo, poté putoval do zoo v Olomouci a odtud jej získalo Lamacentrum. Podle ošetřovatelů je to neuvěřitelně sebevědomé a zároveň mírumilovné zvíře, z nějž přímo vyzařuje empatie. Tři samičky pocházejí přímo z Chile, i když je Lamacentrum získalo až v Česku. „Chilské“ alpaky byly polodivoké a ošetřovatelé z nich zpočátku měli těžké hlavy. Postupně se je však podařilo socializovat a uvyknout na rušivé vlivy.

„Je zajímavé, jak dobře se snášejí lamy a kočky,“ usmívá se Luboš. „Alpaky kočky rády očichávají a mají s nimi přátelský vztah. Lamy se v některých aspektech kočkám dokonce podobají. Každá kočka je silnou individualitou stejně jako alpaka.“

Od zážitkových programů po terapii

Vzhledem k nutným investicím a charakteru celého podniku se Lamacentrum bohužel potýká s řadou ekonomických problémů. „Celý projekt je velmi výrazně neziskový,“ vysvětluje Lubomír Tichý. „Dnes asi všechny neziskové organizace bojují s nedostatkem peněz a nejsou schopny se financovat. Přesto chceme náš projekt udržet při životě co nejdéle.“
Lamacentrum Hády pořádá pro veřejnost řadu zážitkových programů.

Možnost účasti se nabízí široké veřejnosti – školním dětem, zájmovým kroužkům, skautům, maminkám s dětmi nebo rodinám. O prázdninách si sem mohou udělat výlet účastníci příměstských táborů, prakticky kterýkoli zájemce. V Lamacentru již zkoušeli i lamaterapii, která se v zahraničí často s úspěchem využívá. „Lamaterapii jsme si už – zatím nesměle – vyzkoušeli s několika skupinami postižených dětí a dospělých,“ svěřuje se Luboš. „A je to nezapomenutelný zážitek. Handicapovaní na program s alpakami reagují nesmírně spontánně.“

„Máma“ alpak

Nepřetržitou službu má v brněnském Lamacentru Eliška Pigulová. „Ráno musím vyčistit kaliště, poněvadž alpaky odkládají trus na jediné místo,“ popisuje Eliška svůj každodenní program. „Doplním čerstvou vodu a seno, kromě pastvy dostávají alpaky speciální granule, mrkev a jablka. Během dne se pouštějí na pastvu a já pouze hlídám, aby ze skal někdo nehodil nějaký kámen nebo aby se lamy nezamotaly do elektrického ohradníku. Potom s nimi trénuji základní povely, které se využívají při našich programech, třeba povel ‚lehni‘. Pak je zvykám na ohlávku, abychom mohli s alpakami chodit na lamatrekking.“

„Zvykáme je i na drobnější nástrahy – PET láhve, sáčky atd., aby se jich v přírodě na vycházkách nelekaly. Společně provádíme i drobné veterinární zásahy, jako obrušování zubů, stříhání paznehtů atd. S lamami se účastním i našich vzdělávacích programů.“

Nejvíce práce měla Eliška s předčasně narozenou Barborkou. „Po dvou, třech hodinách jsem musela krmit samičku z láhve. Sama bych to určitě nezvládla, a tak Barborka přežila vlastně jen díky pomoci všech, kteří se o Lamacentrum starají.“

„Museli jsme dojit i její mámu Lindu, která je prvorodičkou a neměla příliš vyvinuté mateřské instinkty,“ vysvětluje Eliška. „Barborka se narodila do nevlídného, vlhkého a chladného počasí. Musela být zpočátku téměř trvale uvnitř v chatě, aby měla zajištěno teplo. Pokud byla venku, nosila vždy speciální obleček. Zpočátku měla velké pohybové problémy a také její hlasové projevy byly minimální. Naštěstí začala po několika týdnech polehounku přibírat na váze a mohla se zvolna zapojovat do života stáda. To bylo pro ni, ale vlastně i pro nás životně důležité.“

Pohled hlubokých očí

Jednou za rok je nutné alpaky ostříhat. Jejich srst patří k nejkvalitnějším vlnám na světě, překonává ji snad jen srst vikuní (Vicugna vicugna). Stříhání lam je ovšem podívaná pouze pro otrlé. Alpaky je nutno položit, pevně jim držet nohy a krk a pracovat rychle a jemně. Přesto se však zvířata tomuto úkonu usilovně brání (a Linda křičela, jako by ji brali na nože). Jak jsem navíc zjistil, ostříhané alpaky se očividně stydí. Jejich atraktivní huňatý exteriér je ten tam a mně se zdálo, že si připadají jako nahé, vzájemně se nevěřícně okukují a rozpačitě prohlížejí i samy sebe. „Stříhání je nutné,“ mírnila můj útlocit veterinářka Táňa Husáková. „V našem podnebí se alpaky snadno přehřívají a vedro již nejednou způsobilo smrt těchto zvířat.“

TIP: Chilská náhorní plošina Altiplano - Na dosah jihoamerického nebe

Vedle neuvěřitelně husté srsti je na alpakách možné obdivovat mnoho dalších věcí. Fascinují mě třeba jejich kopýtka. Když jsem si prohlížel lesklé černé kopýtko malé Barborky, měl jsem dojem, že v ruce držím koženkovou atrapu na luxusní plyšové hračce. Snad nejúchvatnější jsou ovšem jejich oči. Zdobí je dlouhatánské řasy a především se v nich odráží vše okolo – vy sami, stromy, třepotající se poštolka i táhnoucí oblaka. Jsou něžné, vnímavé a pozorné. Když se trochu zasníte, můžete se v nich i utopit …

Podrobné informace o výukových programech a akcích Lamacentra Hády je možno získat na www.lamacentrum.cz.

Letecká společnost Virgin Atlantic v roce 2011 oznámila, že plánuje při svých letech používat ekologické palivo, které získá recyklací odpadních plynů z oceláren. Pak na tom nějaký čas pracovali a v roce 2016 uskutečnili první zkušební let s takovým palivem.

Ve středu 3. října 2018 konečně došlo na první komerční let. Majestátní Boeing 747 v barvách Virgin Atlantic letěl z Orlanda na Floridě do Londýna, a přitom měl v nádržích jako součást palivové směsi kerosen s recyklovaným uhlíkem. Tento kerosen byl přitom na mezinárodní úrovni povolen jako palivo pro letecké motory letos v dubnu.

TIP: Biolétání: Qantas uskutečnil první let z USA do Austrálie na biopalivo

Průmyslový partnerem projektu, který zodpovídá za výrobu paliva s recyklovaným uhlíkem je společnost LanzaTech. Palivo dělají tak, že nejprve zachycují odpadní ocelárenské plyny, které jsou bohaté na uhlík. Pak je s použitím živých bakterií fermentují na etanol, který následně díky speciálnímu katalyzátoru zbaví molekuly vody. Tím vznikne uhlovodíkové palivo, které lze spalovat prakticky bez vzniku sazí.

Jako první se britské jednotky rozhodly obsadit odlehlou Jižní Georgii, což bylo beze ztrát provedeno 25. dubna. Britové pak zahájili námořní a letecké operace přímo v oblasti Falkland a brzy došlo ke ztrátám prvních válečných plavidel na obou stranách. Britský válečný kabinet mezitím rozhodl posílit jednotky v jižním Atlantiku o 1. prapor 7. pluku obávaných gurkhských střelců a také dva gardové prapory v počtu 3 200 vojáků.

Předchozí část: Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (1)

Síly určené k vylodění tím stouply na osm pěších praporů, které tak společně s posilovými jednotkami dosáhly 10 000 mužů. Jednalo se o největší kontingent, jaký Británie nasadila do bojů od konce druhé světové války. Tato situace si vyžádala jmenování nového velitele pozemních sil operačního svazu, jímž se stal generálmajor námořní pěchoty Jeremy Moore. Jelikož však další tisíce vojáků bylo třeba k bojišti na druhé straně zeměkoule nějak dopravit, padlo rozhodnutí nalodit je na tehdy největší pasažérskou loď světa Queen Elizabeth 2, která vyplula 12. května ze Southamptonu.

Vylodění v San Carlos

Velení nakonec rozhodlo provést vylodění v oblasti San Carlos na břehu ostrova Východní Falkland. Nacházel se zde dostatek pláží vhodných k přistání a místo leželo navíc téměř 100 km daleko od hlavního města Port Stanley, takže Britové předpokládali jen minimální odpor nepřítele. A v tom se nemýlili. Když se nad ránem 21. května vylodili první vojáci z roty B 2. parašutistického praporu, nenarazili prakticky na žádnou nepřátelskou aktivitu.

Vylodění u San Carlos i v zátoce Ajax proběhlo celkově bez problémů a Britové rychle zajišťovali získaný perimetr proti případnému protiútoku nepřítele, který však nepřišel. Argentinci se ve dnech následujících po vylodění soustředili především na letecké údery proti britské flotile. Čtyři britské lodě při nich byly potopeny a další poškozeny, ale samotné letectvo válku rozhodnout nemohlo a Argentinci navíc utrpěli těžké ztráty na sestřelených strojích. Britská převaha na moři i ve vzduchu byla prostě příliš velká. 

Neprozřetelné zpravodajství

Neschopnost Argentinců provést pozemní protiofenzivu se nakonec ukázala být jedním z rozhodujících faktorů. Většina jejich jednotek se totiž nacházela kolem Port Stanley a terén napříč ostrovem byl natolik obtížný, že by jim cesta k britskému předmostí zabrala víc jak týden. Britové mezitím naplánovali ofenzivní akce. Hlavní roli měl sehrát 2. parašutistický prapor, jehož příslušníci dostali za úkol zaútočit na argentinské obránce vesnice Goose Green, tamního letiště a osady Darwin.

Cíl se nacházel na úzkém kusu pevniny 8 km dlouhém a jen 1,5 km širokém, takže nepřipadalo v úvahu nepřítele obchvátit nebo na něj udeřit z boku. Argentinci zde měli zhruba tisícovku vojáků podporovanou čtyřmi děly ráže 105 mm. Velitel 2. para praporu podplukovník Herbert Jones byl před akcí naladěn optimisticky a panovalo všeobecné přesvědčení, že Argentinci nejsou pro červené barety žádným protivníkem. Navečer 26. května se parašutisté přesunuli dvanáctikilometrovým pochodem k opuštěnému domu Camilla Creek House směrem ke Goose Green. Britská stanice BBC však o trase pochodu neprozřetelně informovala ve svém vysílání, takže argentinští obránci byli uvedeni do stavu nejvyšší pohotovosti. 

Smrt podplukovníka Jonese 

Britský útok začal po setmění 27. května. Vše nejdřív probíhalo slibně a první skupinka argentinských vojáků utekla bez boje. Roty B a D však narazily na odpor a ve tmě vládl dost velký zmatek. Rotě A bránila v dalším postupu linie nepřátelských zákopů, o kterých neměli Britové tušení. Parašutisté se dostali do prudké kulometné palby a museli zalehnout.

Jones se v kritické situaci rozhodl dát svým podřízeným osobní příklad a vyrazil do předních pozic, kde se Britové marně snažili dobýt přilehlý kopec. Argentinská palba neustávala a vybírala si krutou daň. Nejprve padl Jonesův pobočník kapitán Wood a brzy jej následoval zástupce velitele roty A kapitán Dent. Jones se s několika vojáky pokusil obchvátit argentinské pozice zprava.

Běžel přitom k nepřátelským liniím a střílel ze samopalu. Poté zalehl, vyměnil zásobník a znovu se rozběhl. Nepostřehl přitom, že minul další linii zákopů. Pro Argentince se stal snadným terčem a po zásahu do zad padl k zemi. Jeho „bodyguard“ seržant Norton sice odtáhl smrtelně zraněného velitele do úkrytu, ale podplukovník za pár minut zemřel. Po válce obdržel in memoriam nejvyšší britské vyznamenání za statečnost – Viktoriin kříž.

Dokončení: Válka o pusté ostrovy: Britské pozemní síly na Falklandách (3)