Patnáct kilometrů severně od řeky Niger v srdci jižní Sahary leží tajemné město, které po staletí opřádala řada mýtů. Timbuktu mělo podle nich představovat výspu západoafrické vzdělanosti – jakousi „Cambridge černého kontinentu“, kde víc než čtvrtinu obyvatel tvořili učenci z celého islámského světa. Především se však měla zmíněná metropole doslova topit ve zlatě: Ve městě ho prý bylo tolik, že jím pokrývali střechy. 

Cestovatelé, diplomaté, spisovatelé i dobrodruzi bažící po cenném kovu po staletí marně riskovali krk, aby „africké Eldorádo“ spatřili na vlastní oči. Nemuslimům byl totiž vstup do města zakázán pod pohrůžkou smrti a nejeden odvážlivec za porušení tohoto nařízení skutečně zaplatil životem. Mnozí nevítaní návštěvníci navíc padli za oběť smrtícímu vedru dávno před tím, než dorazili k branám města, nebo je zabil některý z pouštních kmenů. Jediná a poměrně strohá svědectví o zlatém království v poušti tak dlouho přinášeli arabští cestovatelé, včetně legendárního Abú Abdallaha ibn Battúty žijícího ve 14. století.  

Evropské dobývání pouště 

Teprve když koncem 18. století zesílila britsko-francouzská dobyvatelská rivalita a tlak na nalezení „zlatého města“ ještě vzrostl, odhalovalo Timbuktu pomalu svá tajemství. Na jih Sahary tehdy zamířila nová vlna dobrodruhů, finančně i politicky podporovaná evropskými mocnostmi, které po vyčerpávajících válkách hledaly další zdroje bohatství. Do blízkosti zakázaného území se v roce 1795 odvážil vstoupit skotský lékař Mungo Park, ale potíže s podnebím a s domorodci jej později přinutily k návratu. Město tak na vlastní oči spatřil až jeho krajan, cestovatel Gordon Laing, kterého však roku 1826 na zpáteční cestě zavraždili kočovníci. 

Jako první Evropan tak mohl o legendárním Timbuktu podat svědectví teprve Francouz René Caillié. Do města pronikl poté, co se v Mauretánii naučil arabsky a osvojil si muslimské zvyky a rituály. Pak se na vlastní pěst vydal z Freetownu v Sieře Leone na sever: Předstíral, že je Egypťan, kterého jako dítě unesli Napoleonovi vojáci, a nyní se vrací do vlasti. Dvacátého dubna 1828 konečně spatřil vysněné město. V poušti však našel něco úplně jiného, než čekal. 

Realita z vepřovic 

„Obraz, který jsem měl před sebou, neodpovídal mému očekávání. Mé představy o velikosti a bohatství tohoto města byly úplně jiné. Na první pohled jsem viděl jen shluk špatně postavených přízemních domů,“ poznamenal si tehdy Caillié, načež se po pár týdnech vrátil do Evropy. 

Podobné zklamání čekalo i mnoho pozdějších cestovatelů či turistů. Timbuktu zbavené legendární podoby totiž skutečně představovalo typické obchodní město z oblasti Sahelu, postavené z vepřovic neboli cihel z nepálené hlíny a vymetené pískem i suchými pouštními větry. Vše nasvědčovalo, že zlaté střechy domů či univerzity plné učenců patřily jen do říše mýtů. Teprve po skončení francouzské koloniální nadvlády se ukázalo, že na slavných dějinách bude něco pravdy. 

Informace vyplouvaly na povrch díky rukopisům, jichž se ve městě našlo přes 350 tisíc. Jednotlivé rodiny je po generace pečlivě chránily před nepřízní počasí i před nepřáteli, a v případě nutnosti je dokonce neváhaly zahrabat v poušti. Jeden list přitom osobně sepsal muž, s nímž se dějiny Timbuktu pojí stejně nerozlučně jako legenda o jeho pohádkovém bohatství – panovník Mansa Músa.  

Zrození legendy 

Pověst o Timbuktu se vynořila v roce 1324, když se v Káhiře objevila nevídaná karavana a v jejím středu se nesl Mansa Músa, tehdejší vládce říše Mali. Zmíněný panovník a oddaný muslim se toho roku rozhodl vykonat pouť do posvátné Mekky a učinil tak velmi okázalým způsobem. Družina, která jej doprovázela, čítala údajně až šedesát tisíc lidí, vezla třináct tun zlata a vzbuzovala úžas všude, kam dorazila. Sluhové navíc na vládcův pokyn cestou obdarovávali chudé a v některých místech rozhazovali zlatý prach. Traduje se, že právě Músova karavana způsobila v Egyptě zhroucení cen zlata na několik dlouhých let. 

O dva roky později se panovník z pouti vrátil lehčí o pár tun zlata, ale bohatší o nebývalou vizi: Rozhodl se, že Timbuktu promění v africké centrum islámské vzdělanosti. Přivedl s sebou řadu učenců a architektů z celého světa, kteří mu měli s odvážným plánem pomoct. Ještě za jeho vlády se tak zrodily první architektonické perly Timbuktu, například mešita Sankoré a přilehlý palác Madugu, postavené andaluským učencem Abú Išakem as-Sahílím. Živou připomínkou velkých časů zůstává také budova univerzity se zvláštní pyramidou, jež stojí na základech prastaré mešity z roku 989. 

Příběh o Músově výpravě každopádně pronikl i do Evropy a rozšířil se coby legenda o pohádkově bohatém králi žijícím ve městě blahobytu, jež se topí ve zlatě. A právě v této podobě přetrval až do dob francouzsko-britských koloniálních výbojů. 

Africká verze příběhu 

Jenže „africká“ podoba příběhu se výrazně odlišuje. Panovník se prý ve skutečnosti jmenoval Kankan Músa a v době jeho vlády bylo již Mali mocnou říší, ale mimo Afriku zůstávalo relativně neznámé. Svou okázalou výpravou sice Músa zemi patřičně proslavil, bohužel však jeho domovina zároveň přišla o velkou část bohatství, a hýřivý vladař tak málem způsobil její bankrot. Ohromný majetek, vykoupený tvrdou dřinou domorodců ve zlatých dolech, se podle rukopisů do říše už nikdy nevrátil. 

A to je také důvod, proč někteří malijští domorodci nemohou zmíněnému králi dodnes přijít na jméno. Nenávist sahá tak daleko, že podle jednoho ze znalců místní historie Boubacara Belca Dialla může pouhé vyslovení jména Kankan Músa stát v Mali nešťastníka život ještě dnes, téměř sedm set let po zmíněné výpravě do Mekky. 

Na spojnici světů

Při proměně Timbuktu v jednu z nejvýznamnějších obchodních křižovatek a bohaté kosmopolitní město ovšem nehrálo roli pouze zlato, nýbrž i výhodná poloha. Timbuktu leží nedaleko nejsevernější části řeky Niger, která je ještě splavná, navíc se nachází na jihu Sahary. A tato pozice mu umožnila stát se důležitou spojnicí mezi dvěma světy: Na jedné straně tudy sestupovaly karavany ze severu, na druhé straně skrz zemi proudilo zboží z jihu, jež se plavilo po Nigeru – hlavní dopravní tepně západní Afriky. V Timbuktu se tak směňovaly artikly putující z Blízkého východu, severu a jihu černého kontinentu a dalších významných oblastí tehdejšího světa. 

Existovala však ještě jedna komodita, jíž město vděčilo za svůj věhlas a která byla minimálně stejně hodnotná jako zlato: a sice sůl. Ne nadarmo se jí říkalo „bílé zlato“, ve zmíněných končinách se totiž jednalo o vzácné zboží, které bylo možné v širokém okolí koupit či směnit právě jen na timbuktských trzích. Sůl se získávala z dolů Taoudenni, v místě vyschlého jezera asi 670 kilometrů na sever od města. I dnes odtud do Timbuktu vyrážejí karavany se solnými bloky: Každá z nich čítá kolem čtyřiceti velbloudů, v dobách největší slávy říše Mali jich ovšem bývaly údajně až tisíce. 

Výspa islámské moudrosti 

Karavany však přivážely i další cennost – znalosti. Ostatně jak praví staré sahelské přísloví, „sůl přichází ze severu, zlato z jihu, ale boží slovo a drahocenná moudrost z Timbuktu“. Město se nestalo centrem vzdělanosti náhodou. Představovalo nejjižnější výspu Dár al-Islámu, tedy území, kde vládne zmíněná víra. Právě v Timbuktu bylo možné uzavírat podle nařízení islámu obchodní či manželské smlouvy a praktikovat vyznání nebo se nechat zapsat na jednu z místních muslimských škol. Dál na jih ležela sídla mnohem víc ovlivněná tradičním africkým stylem života, uplatňující často animistická náboženství, a někdy dokonce krvavé oběti.

TIP: Kořeny vzdělání: Která univerzita je nejstarší na světě

Již v průběhu 13. a 14. století existovalo v Timbuktu několik univerzit a mnoho tradičních islámských škol zvaných madrasy. Sen Kankana Músy se ovšem naplnil až v polovině 16. století, kdy Timbuktu s více než 150 vzdělávacími institucemi předčilo Káhiru, a dokonce i Mekku coby největší střediska islámské vzdělanosti. V „africké Cambridgi“ prý tehdy žilo sto tisíc lidí a čtvrtinu z nich tvořili učenci, kteří do kosmopolitní metropole přicházeli z celého světa studovat nejen islám, ale také astronomii, historii a medicínu. 

Pokladnice literárních skvostů 

Největší sláva města coby obchodní křižovatky sice pohasínala již od 15. století, když karavanní stezky skrz Saharu  nahradila námořní doprava, některé poklady však v Timbuktu zůstávají dodnes. Město dosud ukrývá ohromné množství historických rukopisů, jež se v tamních rodinách pečlivě uchovávaly z generace na generaci po dlouhá staletí. Badatelé jich zatím napočítali přes 350 tisíc a některé z nich mají bezmála tisíc let. Najdou se mezi nimi i opravdové skvosty, třeba arabské překlady Aristotela, Platona či Pythagora. V době, kdy západní Evropa zažívala temný středověk a spousta literárních pokladů byla zničena, se v těchto arabských přepisech dochovaly určité pasáže, a někdy i celá díla zmíněných velikánů. Timbuktu tak vděčíme za to, že některé Aristotelovy či Pythagorovy texty neupadly v zapomnění. 

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Literární bohatství se nepodařilo zničit ani islamistickým ultrakonzervativcům z organizace Ansar Dine, kteří Timbuktu v roce 2012 obsadili a přes čtyři tisíce rukopisů spálili. Obyvatelé však jednání radikálů předvídali a další desítky tisíc starobylých svitků z města již předtím vyvezli a ukryli – ostatně jako už mnohokrát v dějinách. Díky odvaze domorodců tedy dědictví africké vzdělanosti stále žije. Rukopisy z Timbuktu se od roku 2002 kompletují a převádějí do digitální podoby. Není tudíž vyloučeno, že vydají ještě další tajemství z africké, a možná i světové historie. 

Ačkoliv dnes dokážeme hodnověrně dopočítat dráhu Halleyovy komety (označované též 1P/Halley) až do roku 1404 př. n. l., ani pečliví egyptští astronomové nám o proslulé vlasatici nezanechali žádné záznamy. První zmínka pochází z roku 240 př. n. l. z Číny, dřívější jsou pak ze starověkého Řecka – v těchto případech však není jisté, zda šlo skutečně o Halleyovu kometu.

Vlasatici se poté podařilo sledovat ještě mnohokrát a lidé ji často vnímali jako varování před neblahými událostmi. Až astronom Edmond Halley (1656–1742) v roce 1705 předpověděl, že objekt pozorovaný v letech 1456, 1531, 1607 a 1682 je jeden a tentýž – a že se k Zemi vrátí v roce 1758. Trefil se, a kometa dostala jeho jméno. Je třeba uvést, že Halley hledal spojitost mezi více historickými pozorováními vlasatic, ale kvůli nepřesnosti měření nebo pro neúplnost zdrojů mu v jiných případech odhad nevyšel. Nicméně u komety, jejíhož návratu k Zemi se nakonec nedožil, byla „trefa“ stoprocentní.

Když se pak 1P/Halley přibližovala v roce 1986 ke Slunci naposledy, mohli jsme ji premiérově zkoumat pomocí automatických sond.

Evropské kořeny v USA

První stopy evropské mise k Halleyově kometě lze nalézt v roce 1973 na půdě European Space Research Organisation (ESRO) – předchůdkyně dnešní European Space Agency (ESA) –, která vypracovala studii na výrobu vlastní výzkumné sondy a právě expedici k populární vlasatici použila jako referenční. Mnohem víc ovšem evropské výpravě paradoxně pomohly Spojené státy. 

S prvotním záměrem vyslat automat k Halleyově kometě přišla už v roce 1967 Lockheed Missiles and Space Company: navrhovala jej nasměrovat na stejnou dráhu, jakou má kometa, a následně se s ním k cílovému tělesu postupně přibližovat. Šlo ovšem o pouhý nápad, nikoliv o reálně rozpracovávaný projekt.

Jen o několik let později představila NASA vlastní program, který počítal se startem v roce 1977 nebo 1978, a to na obří raketě Saturn V vybavené horním čtvrtým stupněm Centaur. Mise ovšem představovala technickou výzvu: Pokud by využívala jako zdroj energie solární baterie, musely by pracovat sedm let ve velké vzdálenosti od Slunce. Kdyby použila iontové motory, bylo by možné zkrátit dobu letu na tři roky – musel by se však vyvinout skutečný atomový reaktor, nikoliv pouze radioizotopový generátor, jaký měly například Pioneer 10 a 11 nebo Voyager 1 a 2. NASA expedici nakonec zavrhla, mimo jiné kvůli nedostupnosti Saturnu V – poslední exemplář totiž odstartoval v květnu 1973 a vzhledem k přebudování kosmodromu pro raketoplány nebylo možné zbývající dva nosiče vypustit.

Mnohem zajímavěji se jevil projekt sluneční plachetnice, která by zamířila do vesmíru v roce 1981 či 1982 na palubě raketoplánu. V roce 1976 ji dokonce NASA zařadila do svého rozpočtu a přidělila jí částku 5,5 milionu dolarů. Jenže už o rok později program skončil, protože celkové odhadované náklady 500 milionů dolarů byly na tehdejší poměry příliš vysoké.

Vědci se nicméně snu o cestě k 1P/Halley nevzdali, a tak se zrodil projekt International Comet Mission (ICM). Třítunová sonda se měla primárně zaměřit na vlasatici Tempel 2, ovšem kolem Halleyovy komety by proletěla a vysadila by tam menší průzkumný modul – a právě ten měla dodat ESA. Zařízení o hmotnosti 150–250 kg by fungovalo jen na baterie, protože se nepředpokládalo, že přežije přiblížení. Zatímco mateřská sonda měla jádro komety minout o 130 000 km, u modulu se počítalo s pouhými 1 500 km. Start na palubě raketoplánu se plánoval v rámci desetidenního okna na konci července 1985. Jenže v roce 1979 neobdržel projekt žádné peníze: NASA totiž požádala Kongres o finance na několik meziplanetárních automatů naráz, a na všechny se zkrátka nedostalo.

Vlastními silami

Úkol pro ESA zkonstruovat modul k těsnému průletu kolem kometárního jádra ovšem žil dál – bez ohledu na odstoupení Spojených států od projektu. Giuseppe Colombo z italské Università degli Studi di Padova proto vypracoval dvojici projektů HAPPEN neboli HAlley Post Perihelion ENcounter: V prvním případě šlo o sondu, která měla nejprve dva roky studovat zemskou magnetosféru, načež by se vydala ke kometě. Ve druhém případě se jednalo o flotilu tří zařízení letících přímo k cíli.

ESA v lednu 1980 realizaci projektů zvažovala, ale nakonec ji zamítla kvůli malému vědeckému přínosu. Profesor Colombo se ovšem nevzdal a přišel s přepracovanou verzí, přičemž změnil i název – z HAPPEN na Giotto. A 8. července 1980 vědecký výbor ESA modifikovanou misi přijal. Zajímavé je, že proti byl největší přispěvatel do rozpočtu agentury – Francie. Zástupci země galského kohouta měli námitky technického charakteru, nicméně se zjevně jednalo o politiku: nejvýznamnější hráč ESA nelibě nesl, že první meziplanetární expedici evropské agentury předložila „konkurenční“ Itálie.

NASA se o misi Giotto začala zajímat také, protože se ukázalo, že už nedokáže připravit vlastní průzkumný automat k Halleyově kometě. Americká agentura mimo jiné nabídla raketu Delta pro vynesení stroje, ESA však odmítla. Vědecká obec v USA totiž projekt průletové sondy dlouhodobě kritizovala jako málo přínosný a evropská agentura se obávala, že by se tak nakonec mohla spolupráce zhatit. Jinými slovy: Evropa se rozhodla uskutečnit ambiciózní misi vlastními silami. Spojené státy ovšem přispěly některými přístroji a kapacitou své komunikační sítě DNS.

Obrněný průzkumník

Nezbývalo mnoho času a rozpočet byl silně napjatý, proto firma British Aerospace vytvořila sondu Giotto na osvědčené konstrukci družice GEOS: měla tvar válce, nenesla žádné výklopné přístrojové tyče ani antény a byla stabilizována rotací – po startu rychlostí 90 otáček za minutu, později 15.

Na horní ze tří plošin se nacházela parabolická anténa o průměru 1,47 m, pevně skloněná 44,3° od osy, přičemž se otáčela proti rotaci sondy, ale stále směřovala na jedno místo – k Zemi. Šlo o zvláštnost mise: Automat vznikal pro průlet kolem komety v určitém okamžiku a v konkrétním místě. Pokud by se uvedené parametry změnily, byl by fakticky nepoužitelný.

Střední plošina nesla avioniku a čtyři nádrže hydrazinu pro manévrovací motory, dolní pak vědecké vybavení. Pod ní se nacházel ještě Whippleův štít, který měl průzkumníka chránit před střety s kometárním prachem. Jeho princip přitom vymyslel Fred Whipple z Harvard College Observatory už v roce 1946: Štít předsunutý několik centimetrů před hlavní plášť měl kosmické lodě na cestě k planetám ochránit před mikrometeority. Malé těleso, které by jej zasáhlo, by se roztříštilo a vypařilo. Větší by sice prošla, ale kolize s nimi jsou mnohem vzácnější. Pro úplnost – stejnou koncepci v podobě předsazeného pancíře používali jako první už před druhou světovou válkou na svých tancích Němci.

U Giotta měl Whippleův štít sílu 1 mm a 23 cm za ním se nacházel hlavní kevlarový štít o tloušťce 13,5 mm. Sonda tak měla vydržet i zásah tělesem o hmotnosti 1 g letícím rychlostí 70 km/s. Nešlo přitom o zbytečnou paranoii: vzájemná rychlost komety a automatu totiž činila 68 km/s! Teoreticky se slabinou průzkumníka mohl stát hlavní urychlovací motor, jehož tryska ústila ven právě předsazeným štítem – pro jistotu se tedy po skončení činnosti motoru uzavírala půlkulovitým krytem. 

Kamera chytřejší než sonda

V lednu 1981 došlo k volbě deseti přístrojů pro Giotto o celkové hmotnosti 59 kg. Nejdůležitější a nejtěžší (13,5 kg) byla kamera HMC neboli Halley Multicolor Camera, jež představovala mimořádnou technickou výzvu: mimo jiné měla zajistit ostré snímky z rotující sondy. Navíc směřovala do boku průzkumníka a pohled vpřed jí zajišťovalo hliníkové zrcátko v tubusu – jakýsi periskop. Ostatně podobně chránil Whippleův štít většinu zařízení: mimo automat přesahovala jen nezbytná čidla, hlavní část byla uvnitř.

Kameru HMC řídil počítač disponující větším výkonem než hlavní palubní počítač Giotta: měl za úkol průběžně vyhodnocovat snímky a zaměřovat kameru na nejjasnější místo na obloze – na kometární jádro. Řídicí software navíc dokázal při rotaci sondy kompenzovat i její neplánované rozkývání po střetu s větší prachovou částicí. Kamera měla mít rozlišení 13 m; jenže při jejím vývoji došlo k celé řadě problémů a v roce 1983 to vypadalo, že bude z mise vyřazena. Pak se sice mezi palubní přístroje vrátila, nicméně letový exemplář byl k dispozici až dva měsíce před startem. Nepodařilo se jej proto odzkoušet, přičemž o několika závadách se dokonce vědělo, ale nezbýval čas na jejich odstranění.

Na jihoamerický kosmodrom v Kourou ve Francouzské Guyaně dorazila sonda v květnu 1985 po dobrodružné cestě Evropou: přečkala požár, který ji zachvátil u výrobce, během převozu pak kolonu zastihla sněhová bouře a nakonec do nákladního auta s budoucím vesmírným průzkumníkem narazilo další vozidlo…

První snímky

Sonda měla podle původního plánu startovat na raketě Ariane 3 společně s komerční telekomunikační družicí. Jenže se nepodařilo najít vhodného „spolupasažéra“, a tak ESA vyměnila nosič za menší Ariane 1, na jejíž palubě automat nakonec 2. července 1985 vzlétl. Den a půl strávil na parkovací dráze, načež jej urychlovací motor poslal ke kometě. Pohon pracoval naprosto přesně, takže na palubě najednou vznikla velká rezerva hydrazinu. Poprvé se tudíž začalo mluvit o možnosti misi prodloužit a nasměrovat sondu k dalšímu cíli. Nejprve však musela přežít průlet kolem 1P/Halley.

Sedmadvacátého srpna 1985 byla provedena první korekce dráhy o 7,4 m/s, což mělo Giotto dostat na vzdálenost 4 000 km od jádra komety – podle tehdejšího nejlepšího odhadu dráhy. V lednu 1986 ztratilo řídící středisko s automatem krátce spojení. Americký Voyager 2 totiž prolétal kolem Uranu a prakticky veškeré pozemní antény směřovaly k němu. Řízení Giotta proto převzala záložní stanice v australském Perthu, která však kvůli technické chybě nedokázala navázat spojení. Naštěstí se jednalo jen o drobnou příhodu, takže 12. února 1986 došlo ke druhé korekci, jež změnila rychlost zařízení o 0,566 m/s. Čtvrtého března téhož roku pak palubní kamera pořídila první snímky vlasatice ze vzdálenosti 59 milionů kilometrů. 

Velmi blízký průlet

Halleyovu kometu v té době zkoumala flotila automatů, přičemž obzvlášť cenné byly výstupy ze sovětských stanic VEGA 1 s průletem 6. března 1986 a VEGA 2 s průletem o tři dny později. Ukázalo se totiž, že se u cílového tělesa nachází mnohem víc prachu, než se čekalo. Řídící tým ESA proto znejistěl: největší výtrysk prachu, který zaznamenala VEGA 1, by evropskou sondu stoprocentně zničil. 

Desátého března 1986 se uskutečnila závěrečná prověrka Giotta i pozemního týmu – a ve stejný den se rozhodovalo, jak blízko si průzkumník troufne. Původní plán počítal s průletem ve vzdálenosti 500–1 000 km, neboť blíž už by kamera HMC nemohla pořídit kvalitní snímky. Konstruktéři jiných přístrojů však považovali Giotto za sebevražednou misi a chtěli se dostat až ke kometě. Nakonec zvítězil kompromis v hodnotě 540 km (± 40 km).

Dvanáctého března 1986 se odehrála poslední korekce trajektorie o 2,5 m/s. Stejného dne detekovaly palubní přístroje ve vzdálenosti 7,8 milionu kilometrů ionty vodíku z komety. O den později se sonda natočila tak, aby ji Whippleův štít maximálně chránil a aby bez přestávky komunikovala se Zemí. Data vysílala průběžně pro případ, že by zanikla. Třináctého března 1986 ve 3:02 GMT pak proletěla ve vzdálenosti 596 km od jádra komety. O tři minuty dřív „prostřelilo“ předsunutý štít první zrnko prachu, při průletu pak utrpěl dalších devět podobně závažných zásahů. 

Jen 7,2 sekundy před největším přiblížením se vysílání přerušilo: všichni se domnívali, že je konec, sonda se však 21,75 sekundy po průletu znovu ozvala. Později se ukázalo, že kolize s větší prachovou částicí vyvolala na palubě zkrat, který narušil synchronizaci mezi rotací Giotta a anténou směřující k Zemi. A než ji palubní počítač obnovil, uběhlo právě zmíněných 29 sekund. Spojení každopádně nebylo ideální a opět plně fungovalo až 32 minut po průletu.

Život po kometě

Dodatečná analýza dat ukázala, že Whippleův štít byl velmi účinný. Přesto automat ztratil 600 g hmotnosti, neboť jeho přesahující senzory doslova „očesaly“ částice prachu – zničily například tubus kamery HMC. Sonda čelila dokonce tak intenzivnímu „bombardování“, že její rychlost klesla o 23 cm/s. 

Rozbor dat trval několik let a samotné snímky jádra z kamery HMC se počítačově zpracovávaly dva roky! Software se totiž zaměřil na nejjasnější body na kometě, což však byly výtrysky hmoty. Navíc se po proražení štítu průzkumník zahříval, a kamera tak nefungovala správně. Podařilo se každopádně rozlišit 60m detaily.

Už 15. března 1986 se palubní přístroje vypnuly a mezi 19. a 22. březnem se uskutečnily tři korekční manévry, které Giotto nasměrovaly zpět k Zemi. Kolem rodné planety prolétla sonda v červenci 1990, a to ve vzdálenosti 22 731 km. Několik dalších korekcí dráhy ji pak navedlo ke kometě 26P/Grigg-Skjellerup: minula ji ve vzdálenosti 200 km a opět získala množství cenných informací, přestože se část přístrojů poškodila u 1P/Halley. Navíc, jak už jsme zmínili, konstruktéři automat optimalizovali jen pro jeden průlet v určitém čase, takže komunikace u druhého cíle byla obtížná.

ESA poté přišla s plánem poslat Giotto ještě ke třetí kometě, s maximálním přiblížením kolem roku 2006, ale na palubě už zbývaly jen 4 kg hydrazinu. V červenci 1999 proletěla sonda 219 000 km od Země, tentokrát se ji však přes veškerou snahu nepodařilo oživit. Přesto se stala jedním z největších evropských kosmických triumfů.

Marie Terezie zplodila s Františkem Lotrinským šestnáct potomků, z toho 11 dcer! Dospělosti se ale všechny nedožily... Nejznámější je samozřejmě Marie Antoinetta, ale i její sestry prožily zajímavé životy.

Třetí dítě Marie Anna

Její dva sourozenci brzo zemřou a ona zůstává s rodiči sama. Matka ji příliš ráda nemá. Chtěla a hlavně potřebovala dědice, syna a muže! Dcera se jí příliš nehodí. Marii Anně nikdo neřekne jinak než Marianna. Od dětství je hodně nemocná. V osmnácti letech dostane zápal plic. Skoro to vypadá, že má smrt na jazyku. Ale nakonec se uzdraví. Nemoc však nezůstane bez následků. Přidá se tuberkulóza páteře! Marianna má na zádech nevzhledný hrb, kašle a špatně dýchá. Na vdavky může zapomenout. Ještě víc se uzavře do sebe.

Matka jí city příliš neprojevuje. Zato tatínek ano. Spolu se věnují bádání. Matematice, numismatice, archeologii. Marianna taky krásně maluje a hraje na několik hudebních nástrojů. Po smrti matky se přestěhuje do městečka Klagenfurt. Ve Vídni není příliš oblíbenou. Tady ji ale milují. Měšťané jsou poctěni, že tak blízko u nich chce bydlet člen císařské rodiny. Marie Anna má zase dostatek klidu na studium. Hodně času tráví v místním klášteře. Má mnoho přátel. Pořádá plesy a další kulturní akce. Konečně má pocit, že někam paří a je tam chtěná. Její zdraví se ale stále zhoršuje... Umře v jedenapadesáti letech obklopena svými blízkými a ani před smrtí nešetří humorem a dobrou myslí.

Milovaná Marie Kristina

Narodí se v den, kdy její matka slaví pětadvacáté narozeniny. Dědic už je na světě, není tedy důvod neradovat se nad narozením děvčátka. A Mimi je rozkošná. Jemná a vzdělaná. Krásně maluje, zpívá, mluví několika jazyky. Rodiče ji zbožňují. Ona se ale často chová povýšeně. Sourozenci se jí vyhýbají. Mimi si z toho nic nedělá. Zamiluje se do prince Alberta. Zatímco další z jejích sester si musí vzít muže, které neznají nebo nesnáší, ona se může provdat z lásky! S milovaným manželem má dítě. To ale záhy zemře.

Výhody, které dostávají od samotné císařovny, vezmou za své po její smrti. Na trůn usedá Josef II. A velice dobře si pamatuje na sestřinu povýšenost. Chce jejich životu v luxusu udělat přítrž. Manželé se musí odstěhovat do Nizozemí. Další děti nemají. O to víc se věnují sbírání umění. Vídeňská Albertina? Slavné muzeum je pojmenováno právě po manželovi krásné Mimi. Její šťastná hvězda zhasne, když jí je šestapadesát let. Na náhrobku má napsáno: „Nejlepší manželce Albert“.

Sličná koketa Marie Alžběta

Ze všech dcer císařského páru byla nejkrásnější. A o svou krásu taky pečlivě dbala. Studium ji příliš nezajímá. Neučí se cizí jazyky. Nebaví ji umění. A o pozornosti či pečlivosti nemůže být ani řeč. Raději si vybírá krásné šaty. Sbírá klevety. Vymýšlí legrácky a ironické bonmoty. Není divu, že přísná matka je z ní poněkud nešťastná. Nedá se nic dělat. Marii Alžbětu je potřeba provdat. Nápadníků je celá řada. Kdo by netoužil po krásné, veselé dcerce z císařské rodiny?

Svatba už je na spadnutí. Ale ejhle. Osud si začíná vybírat krutou daň. Při zhoubné epidemii neštovic onemocní i krásná Alžběta. Stoná těžce, ale uzdraví se. Ovšem nemoc nezůstane bez následků. Krasavice se promění v nepěknou ženu se zjizvenou tváří! Pro marnivou šlechtičnu je to tragédie. Uzavře se do sebe. Začne být ještě více ironickou a zlou. Nikdy se už neprovdá. Později se odstěhuje z Vídně a stane se abatyší v Ústavu šlechtičen. Její život opět dostává smysl. Pilně pracuje. Až tady se z ní stává laskavá a moudrá žena. Dožije se pětašedesáti let.

Popelka Marie Amálie

Je tvrdohlavá, ale moudrá. Nerada si do něčeho nechává mluvit. Diskutovat s císařovnou Marií Terezií se každé z jejich dětí bojí. Marie Amálie ale ne! Matku to rozčiluje a snaží se dceru raději dobře provdat. Proti její vůli si musí vzít Ferdinanda Parmského. Matka ji před svatbu nabádá, aby byla manželovi laskavo a dobrou ženou. Ale copak to jde? Ferdinand je hrubián, buran, a agresivní hulvát. Chudák Amálie... Svůj potenciál se snaží zúročit alespoň v politice. Ani tady nemá štěstí. Nezkušeností způsobí mnoho mezinárodních skandálů. Její matka s ní přeruší veškerý kontakt. Do konce života se spolu nesetkají! Nešťastné manželství se podepíše i na jejím zdraví. Když ovdoví, vrátí se zpět do Vídně. Je nemocná a zlomená. Později žije ve svém paláci v Mnichově a snaží se užít si alespoň ty poslední chvíle.

Drbna Marie Josefa

Prý byla hrubá, nehezká, nepozorná a ráda sbírala drby. Její matka ji neměla v lásce. Krásný vztah má ale se svou starší sestrou. Ty dvě tráví veškerý čas společně. Ale nic netrvá věčně. Epidemie neštovic opět zaútočí a její milovaná sestra umírá! Marie Josefa je na všechno sama. Propadne do velkých depresí, má psychické problémy. Matka se ji rozhodne provdat. Za Ferdinanda Neapolsko-Sicilského. Josefa ho ale nemiluje. Ona je sice obhroublá, ale s dobrým srdcem. On je elegán, ale s velmi špatnou pověstí. Platí za arogantního protivu, který nemá daleko ani k agresivitě. Před svatbou jde Marie Josefa do krypty za svou zemřelou sestrou. A osud opět rozhodí karty. Nakazí se neštovicemi a v pouhých šestnácti letech umírá...

Napoleonova rivalka Marie Karolína

Projevuje všechny kvality k tomu, aby jednou mohla dobře panovat. A pořád je tady Ferdinand Neapolsko-Sicilský. První snoubenka mu zemřela na neštovice, kdo bude ta druhá? Ferdinand se ožení s další dcerou Marie Terezie, s Marií Karolínou. Manželství ale není šťastné. Společně žijí v Neapoli. Ferdinand se nevěnuje chodu státu, ale raději honům a milenkám... Karolína je zoufalá, ale velice silná. Panování vezme do svých rukou. A situace v zemi se rázem obrátí. Nastolí řád a jasná pravidla. Stihne u toho porodit osmnáct dětí!

TIP: Přísná Marie Terezie: Nejslavnější matka Evropy

Kolem však brousí ten malý velký muž Napoleon Bonaparte. S Marií Karolínou se v lásce rozhodně nemají. Napoleon dobije i Neapol a nešťastná vládkyně se musí ukrývat na Sicílii. Později ještě odcestuje do Vídně, ale ani tady není příliš vítána. Zvlášť pro její štiplavost a poznámky. Ty alespoň využije ve svém boji proti císaři Napoleonovi. Tolik by chtěla, aby jeho rychle nabitá sláva vzala za své. To se stane v bitvě u Waterloo. Marie Karlína se toho ale nedožije. Chybí ji k tomu pouhých několik měsíců. Umírá ve dvaašedesáti letech.

Lékaři jsou znepokojení z ohromujícího rozvoje rezistence bakterií vůči antibiotikům. Přesto jsou ale antibiotika stále fantastickým prostředkem, kterým můžeme léčit rozmanité infekce. Vědci nedávno zjistili, že dokonce mohou nahradit řadu chirurgických zákroků, například u zánětů slepého střeva.

Zánět slepého střeva byl donedávna považován za nebezpečný, život ohrožující stav, který je nutné řešit okamžitou operací. V dnešní době jsou ale k dispozici pokročilé diagnostické nástroje, zejména výpočetní tomografie (CT), s nimiž je možné spolehlivě určit, zda musí zanícené slepé střevo ven, anebo ne.

TIP: Zpátky do minulosti: Takřka zapomenutá antibiotika dostala druhou šanci

Výsledky finských vědců ukazují, že lehčí formy zánětu je možné léčit pomocí antibiotik. Pacienty s lehčím zánětem slepého střeva léčili nejprve tři dny v nemocnici nitrožilně podávanými antibiotiky, a pak ještě týden doma antibiotiky v podobě pilulek. Téměř dvě třetiny takto léčených pacientů to zvládlo bez nutnosti operace a antibiotika snížila počet dnů nutných k hospitalizaci i omezila komplikace. Časem budou následovat rozsáhlejší studie použití antibiotik proti zánětu slepého střeva.

Francouzská armáda vstupovala do první světové války vyzbrojena průlomovým 75mm rychlopalným kanonem, jenž měl sehrát klíčovou roli v likvidaci nekrytě postupující nepřátelské pěchoty. Zákopový pat, do nějž po několika týdnech konflikt zabředl, ale ukázal, že tato zbraň se vůbec nehodí k ničení opevněných cílů a není schopná ani nepřímé palby na vojáky ukryté v zákopech. Z toho důvodu museli generálové hledat adekvátní náhradu. Existovaly sice baterie těžkých děl, ty se však po vypálení několika výstřelů prozradily nepříteli, jenž na ně zaměřoval protibaterijní palbu. Mnohatunové kolosy navíc nebyly příliš mobilní a jako vhodné řešení se jevila montáž těžkých dělostřeleckých hlavní na železniční vozy.

Tento krok pak výrazným způsobem zvýšil mobilitu a navíc nabízel využití pro obrovské kanony původně určené pro bitevní lodě či křižníky. Unikátní kolorovaná fotografie zachycuje kanadské důstojníky během návštěvy palebného postavení francouzského 305mm železničního děla (Canon de 305 mm Modèle 1893/96) kdesi na západní frontě v říjnu 1917. Těchto kanonů měla Paříž společně s dalšími většími i menšími rážemi k dispozici několik desítek, a to převážně ze zastaralých válečných plavidel, především predreadnoughtů. První specializované železniční podvozky pro lafetaci těžkých děl Francouzi vybudovali v roce 1915.

TIP: Brutální kalibr císaře Viléma II.: Německý minomet ráže 25 cm

Dodejme, že také Britové i Němci přistupovali k podobnému kroku, a tak okolí západní fronty brzy brázdily desítky kusů těžkého dělostřelectva schopné ostřelovat nepřátelská postavení na vzdálenost desítek kilometrů. Kanon ráže 305 mm dosahoval délky 12 m a vážil 48 t. Dokázal střílet granáty o váze 350 kg až na vzdálenost 31 km, přičemž úsťová rychlost činila 780 m/s. Většina železničních děl větších ráží nedokázala střílet v příliš velkém odměru, protože hrozilo převrácení v důsledku zpětného rázu. Obsluha tak musela vagon stabilizovat výklopnými rameny, což je dobře vidět i na snímku. Náměr 305 mm železničního děla činil až 40°, což zvyšovalo dostřel na zmíněných 31 km, zatímco v případě lafetace v dělové věži byl maximální náměr 15° a dostřel pouze 12 km.

Pro českého turistu už Itálie dávno není jen synonymem pro pláže v Bibione, památky v Římě nebo dynamickou Neapol. Lyžaři si například oblíbili rovněž zasněžené vrcholky Alp na severu země a neméně jedinečných zážitků nabízí i dosud poněkud opomíjený region Friuli – Venezia Giulia neboli Furlansko – Julské Benátsko, ležící u slovinských a rakouských hranic. 

Na útěku před šlechtou 

Uskupení vesnic Sappada (v lokálním dialektu Plodn) tvoří jakýsi německojazyčný „ostrov“ jižně od pramene řeky Piavy. Nejstarší zmínky o tamním osídlení pocházejí už z roku 1000, původ obyvatel, kteří se italskému prostředí kulturně v mnohém vymykají, však zůstává částečně nejasný. 

Podle legendy dorazili kdysi do údolí jako uprchlíci z tyrolského Villgratentalu, protože s nimi špatně zacházela místní šlechta. Jiná teorie spojuje jejich příchod s morovou epidemií. Možná se ovšem vydali i za zdrojem obživy v podobě těžby tamních minerálů. 

Tak trochu jiná italština

Lokální tyrolsko-bavorský dialekt „plodarisch“ (italsky „sappadino“) sice ovlivnila italština, pro běžného obyvatele Apeninského poloostrova jde však o zcela nesrozumitelnou řeč. Vesnice navíc není se svou germánskou mluvou jediná: V regionu se unikátním nářečím hovoří také v obcích Sauris a Timau. 

Původně široce rozšířený jazyk ovšem dnes již mnoho mladých neovládá, a možná tak během příštích dvou desetiletí odejde spolu s nejstaršími obyvateli. Zároveň nepochybně zmizí i část tradic, které se ústně předávaly po staletí – například recepty. Nadšenci se proto snaží dialekt zachytit alespoň formou nahrávek a záznamem gramatiky. Jejich úsilí napomáhá i fakt, že se pamětníci dožívají vysokého věku, a své znalosti tudíž stále mohou předat. 

Dvojjazyčný region 

Sappada nicméně zůstává jen jednou enklávou v podstatně větší „jazykově neitalské“ rodině, jež zmíněné oblasti vládne. V celém regionu Friuli – Venezia Giulia se totiž mluví frulánsky. Zatímco plodarisch představuje mix němčiny a italštiny, frulánština má italský základ, na který působila spousta vlivů, včetně slovinštiny. 

V Udine, příjemném městě severně od Terstu s kouzelným historickým centrem a prvky benátské architektury, se dokonce vyskytuje zvláštní dvojjazyčná praxe: Názvy ulic a náměstí se uvádějí italsky i frulánsky. Ne vždy však výrazy znamenají totéž, a některá místa tak mají ve dvou řečech úplně jiná jména. Představa, kolik nedorozumění už kvůli tomu muselo v historii vzniknout, je přinejmenším zábavná.

Tradiční špek i polenta

Kulturní rozmanitost se promítá i do místní kuchyně. Zatímco směrem na jih se slanině neřekne jinak než pancetta, v Sappadě je k dostání tradiční uzený špek (v plodarisch „schpèck“). Také sušené maso se nabízí v celé řadě podob: Za zmínku stojí původně lombardská bresaola, jež zraje až tři měsíce a zejména jako hovězí představuje skutečnou delikatesu. 

Díky někdejšímu rozsáhlému chovu dobytka se v Sappadě a okolí uchovala i silná sýrařská tradice. K místním specialitám patří například saurnschotte – výrazně kyselý měkký sýr na bázi ricotty naložené v solném nálevu. Do ricotty se rovněž často přidává pèrchstròmm neboli estragon, který tam roste v každé bylinkové zahrádce. 

Téměř univerzální přílohou v celém regionu zůstává polenta z kukuřičné mouky. Zatímco ve východní Evropě se nejčastěji podává jako kaše, zde mívá sušší, hutnější podobu a mnohdy připomíná spíš měkký, křehký knedlík.

Výspa turismu 

Lidé v Sappadě a okolí jsou na turismu zcela závislí. V turistickém ruchu pracuje skoro 90 % obyvatel a jen díky němu neodcházejí všichni mladí za prací do měst. První návštěvníci zavítali do Sappady už ve 20. letech minulého století a pro „domorodce“ hrál tehdy příjem od hostů tak zásadní roli, že se v sezoně sami stěhovali do sklepů, aby jim mohli nabídnout své příbytky. 

Turismus má zřejmě zásluhu i na jisté kuriozitě: Ve vesnici, kde přes rok žije zhruba jen 1 500 obyvatel, se uživí několik luxusních restaurací – a tamní Ristorante Laite má dokonce michelinskou hvězdu.

Potvrzuje to studie vědců z Univerzity královny Marie v Londýně, kteří zkoumali, jestli smysl pro spravedlnost mají také naši příbuzní šimpanzi učenliví (Pan troglodytes) a šimpanzi bonobo (Pan paniscus). 

„Každý šimpanz si mohl vybrat, jestli ukradne svému kolegovi hrozny nebo mu jich část ponechá. Zjistli jsme, že šimpanzi hrozny vždycky ukradnou, aniž by zvažovali, jaký dopad bude mít jejich čin na partnera,“ shrnuje výsledky experimentu profesor Keith Jensen. Šimpanzi si zjevně nedělali hlavu z toho, že hrozny získali nečestně a že za ukradenou pochoutku nenabídli žádnou kompenzaci.

TIP: Zvířata jako lidé: Důkazy zvířecího altruismu u lidoopů

Ke smyslu pro spravedlnost, který je nepostradatelný při vzájemné spolupráci, dělení se či při placení zboží a využívání služeb, evidentně nedospěli. Zůstává tedy otázka, kde a kdy k takovému smýšlení – a mnoha dalším vlastnostem typickým pouze pro člověka – vlastně přišli lidé? A proč se podobné chování v průběhu evoluce nerozvinulo u jiných živočichů?

Slunce je zdrojem života. Kdybychom o něj přišli, skončil by i život na Zemi. Co by však černá díra na místě naší hvězdy způsobila v celém solárním systému?

Katastrofické scénáře jsou při popisu takové situace naprosto nesmlouvavé: Pokud se Slunce promění v černou díru, nenasytné monstrum v krátkém časovém intervalu, jenž bude následovat, celou Sluneční soustavu pohltí – samozřejmě za zoufalých výkřiků nebohých obyvatel, kteří se nestihli či odmítli evakuovat. 

TIP: Vědci jsou na stopě druhé největší černé díře v naší Galaxii

Skutečnost je však mnohem prostší: Kdyby Slunce v jediném okamžiku nahradila černá díra s identickou hmotností, nestalo by se s oběžnými trajektoriemi planet vůbec nic. Mírně by se mohl lišit až jejich opravdu dlouhodobý vývoj na škálách desítek milionů let. Stačí si vzpomenout na středoškolskou fyziku – v Keplerových zákonech popisujících pohyb planet figuruje pouze hmotnost centrálního objektu, nikoliv jeho další vlastnosti. 

Jinak by ovšem byla uvedená změna smrtelná, neboť by Sluneční soustava přišla o zdroj energie. Planety by zmrzly a život na nich by nebyl možný. Pojem „kometa“ by ztratil smysl, jelikož by nic nemohlo vyvolat kometární aktivitu ledových těles. V celém systému by se rozhostilo temno, protože i planety svítí odraženým světlem a jeho zdroj by chyběl. 

Některým archeologickým nálezům rozumíme na první pohled. Ale nad některými občas zůstává rozum stát. To je i případ nedávné pozoruhodného nálezu lovců pokladů ve Švýcarsku. Kromě dalších věcí objevili 3 500 let starou lidskou ruku z bronzu, která byla zdobená zlatem.

Bronzovou ruku ukrýval poškozený hrob z doby bronzové, který se nachází poblíž malé vesnice Prêles, u jezera Biel. V hrobu byly ostatky dospělého muže, bronzové ozdoby, a pak ještě zmíněná bronzová ruka, společně s bronzovou lýtkovou kostí. Datování radiokarbonovou metodou, k níž vědci použili zbytky lepidla na bronzové ruce, ukázalo, že ji vyrobili lidé mezi lety 1500 a 1400 před naším letopočtem, tedy asi jedno století před vládnou slavného faraona Tutanchamona v Egyptě.

TIP: Železné předměty doby bronzové nepocházejí z tohoto světa

Nalezená bronzová ruka je o něco málo menší než původní lidská ruka. Vzhledem k určenému věku jde o nejstarší kovovou část lidského těla na území Evropy. Účel ruky není úplně jasný. Možná sloužila jako protéza, takže její majitel byl s jistou nadsázkou kyborg doby bronzové. Anebo mohla mít rituální význam a hrát roli v nějakých obřadech. Archeologové ale každopádně tvrdí, že nikdy nic podobného neviděli. Dokonce si nejprve nebyli jistí, jestli nejde o podvrh.

Kdy přesně a za jakých okolností zjistili zdejší lidé, že doslova sedí na mocných žílách cínovce, lze stěží dopátrat. Je ovšem pravděpodobné, že z masivu Krušných hor se dobýval cín již od pravěku. Primitivním rýžováním a následným zbavením nečistot tavením se získávala ruda, kterou staří hutníci odlévali do několika forem. Jednou z nich byl prut a právě o takovém cínovém prutu, který se objevil v 10. století na pražském trhu, hovořily i zápisky cestovatele Ibráhima ibn Jakúba.

Nejstarší krupské pověsti si pohrávají s myšlenkou, že zdejší dolování existovalo v souvislosti se založením teplického kláštera královnou Juditou ve 12. století. První dochovaná písemná zpráva však pochází teprve z roku 1305.

Němečtí prospektoři 

Původně se ve zdejší lokalitě zřejmě nacházely osady dvě. Kostel sv. Prokopa byl pravděpodobně středem později zaniklé vsi Kirchlice a od kostela strmě do svahu vedla uzavřeným údolíčkem cesta, podél níž vznikla výstavba staré horní Krupky. Okolní svahy nedovolovaly zdejším obyvatelům přílišný urbanizační růst, na druhou stranu se staly přirozenou obranou proti nepřátelům. Ze stejného důvodu ve středověku postavili také stejnojmenný hrad. 

V jakém poměru se mísilo české obyvatelstvo s německým, nevíme. Bývalo zvykem, že jakmile se někde objevily rudné či stříbronosné žíly, povolali se do Čech zahraniční specialisté. Totéž zřejmě platilo pro Krupku, která navíc udržovala čilé obchodní styky s blízkým Saskem. Vzhledem k pojmenování kostela po sv. Prokopovi se však uvažuje i nad českými osadníky, kteří snad přibyli odněkud ze samého srdce Čech.

Během několika dekád zde vznikla uzavřená obec, která ovšem v rámci zvýšeného zájmu o těžbu cínu rozhodně nezůstala jediná. Nově přicházející horníci spěchali do nitra Krušných hor hledat další naleziště a většinou měli úspěch. Přes Přední Cínovec a Loupežník se dostali až do prostoru Zadního Cínovce, o jehož charakteru vypovídá sám název. 

Dolování mění krajinu

Obraz prvotního osídlení závisel na dvou faktorech. Vedle terénu sehrála svou roli právě těžba. Zatímco horský terén vtiskl Krupce charakter úzké silnicové vsi, dolování ovlivňovalo především typy městské zástavby. Bylo kupříkladu nemyslitelné, aby se těžce dobývaný cínovec vozil za účelem zpracování někam daleko. Stoupy a tavírny se proto z počátku nacházely přímo uvnitř sídliště a jednotlivé domy často střídaly malé hutě. 

Surovina, totiž kasiterit neboli cínovec, se nejprve roztloukala ručně, později ve stoupách. Tyto drtiče byly vyrobeny z dřevěných tyčí opatřených na konci těžkým železným závažím, které střídavě dopadaly na hroudy rudy umístěné pod nimi. Cínovec tak oddělily od nepotřebných zbytků skály, aby se mohl dál upravovat. Následně musel být polotovar vyplaven, čímž se zase trochu pročistil. Při dalším kroku se cín tavil v pecích, jimiž disponovaly hutě neboli šmelcovny. Tamní hutníci postup několikrát opakovali. Chtěli dosáhnout co nejlepší jakosti výsledného produktu, čehož dosahovali mimo jiné tím, že lili roztavený cín na žhavé uhlí. Teprve po všech těchto úkonech mohli středověcí hutníci nalít cín do připravených forem a nechat je vystydnout.

Kvůli velké spotřebě dřevěného uhlí se všude v okolních lesích nacházely desítky milířů a zdejší uhlíři rozhodně neměli o zakázky nouzi. Jejich činnost bohužel zanechala nenapravitelné stopy na hřebenech Krušných hor, kdysi zarostlých hvozdy. 

Sen o cínové hroudě

Nalezení žíly jakékoliv povahy lákalo na místo řadu lidí toužících po rychlém zbohatnutí. A dlužno říct, že mnohým se jejich touhy skutečně splnily. Trochu to připomíná zlatou horečku na americkém západě v 19. století. Zprvu chaotické kutání dostalo zanedlouho řád, a okolo Krupky se začalo s těžbou ve velkém. Dolování a zpracování cínu se samozřejmě muselo řídit zákony a předpisy, na různé oblasti dohlíželi k tomu pověření pracovníci. Doly mohla vlastnit jak vrchnost (šlechta, církev, městská obec), tak jednotliví měšťané. V Krupce navíc žily i schopné ženy, protože také ony se stávaly majitelkami v dobách, které něžnému pohlaví příliš nepřály. 

TIP: Jaké bylo nejvznešenější řemeslo v historii? Odpověď vás možná překvapí

Tak jako se v určitém zažitém rytmu odvíjel den každého rolníka, tak i horníci měli pravidelné směny. Zprvu se těžilo od úsvitu do soumraku. Vykonávat tak fyzicky vysilující práci den po dni, odcházet z domova za šera, ve tmě pracovat a do přítmí se opět vracet, muselo mít devastující účinky nejen na tělo, ale i na psychiku. Záhy se proto přistoupilo k osmihodinovým směnám. 

Někteří majitelé nebo podílníci na důlních dílech časem velmi zbohatli a tento jev se brzy odrazil i na vzhledu města. Postupně, jak se žíly pomalu vytěžovaly, se však stávalo zbohatnutí čím dál těžší. Krupku nakonec čekal stejný osud jako řadu podobných měst. Její sláva den za dnem pohasínala, a začátkem novověku zbyl z někdejšího lesku jen stín. Přesto si městečko na úpatí Krušných hor uchovalo svůj svérázný vzhled a atmosféru v podstatě až dodnes.