Nejmenovaný Ukrajinec z Kyjeva si vyrazil na houby, ovšem místo budoucí smaženice našel dvanáct čerstvě vyhloubených hrobů. Svůj objev okamžitě nahlásil policii a příslušníky pak vyšetřování zavedlo k psychologovi Andreji Žeľvetrovi.

Nakonec se ukázalo, že jámy nečekají na lékařovy nepřátele, ale tvoří součást jeho terapie: Odborník totiž pacientům pomáhá nacházet chuť do života tím, že je zavře do rakve a na dvě hodiny je pohřbí. Metoda je velmi efektivní – jak tvrdí ti, kdo ji podstoupili. Do truhel jsou navíc zavedeny trubky, aby se nebožáci neudusili. Policie tak musela uznat, že se lékař nedopouští ničeho trestného, a netradiční praktiky tudíž mohou pokračovat.

Svérázný Ukrajinec není prvním, kdo podobný léčebný postup využívá. Pohřeb nanečisto lze absolvovat například i v Jižní Koreji. I zde má drsná zkušenost připomenout hodnotu lidského života.

S vládou Ludvíka XIV. se pojí výraz absolutismus. „Absolutní“ byl však nejen jeho způsob panování, ale také vše, co se týkalo jeho dvora a dvorských kratochvílí. Divadelní hry, pitoreskní dekorace, ohňostroje, frivolnosti a radovánky, to vše a mnohem víc čekalo na vyvolené, kterým se dostalo cti pohybovat se v králově blízkosti.

Balet noci

Nepostradatelnou součástí dvorské zábavy byly takzvané court ballets, a to počínaje Jindřichem III. přinejmenším do velkého období skladatele Jeana-Baptisty Lullyho a libretisty Phillipa Quinaulta, kteří působili na dvoře Ludvíka XIV. Této poměrně okázalé zábavě, sestávající z maskovaných bálů a hraných představení, se nevyhýbal ani Richelieu. Tancoval prostě každý. „Tanec je jednou ze tří základních aktivit aristokracie,“ napsal de Saint-Hubert v Treatise on Ballets (1641).

Do dějin vstoupil především Balet noci (1653), v němž vycházející Slunce neztvárňoval nikdo jiný než tehdy patnáctiletý Ludvík oděný jako bůh Apollón se zlatými pery a slunečními paprsky. Právě tehdy se zrodil mocný symbol, i když sotvakdo tušil, jak významný bude během dalších šedesáti let. Ludvík tanec miloval. Na dvorských baletech tančil vždy hlavní roli, ale nešlo mu jen o zábavu – dával najevo svou moc v symbolických rolích. Po diskrétní Racinově narážce v tragédii Britannicus ale naznal, že tato aktivita může přece jen škodit důstojnosti jeho postavení a od roku 1670 veřejně nevystupoval.

Místo číslo jedna poté zaujala opera a hudba, která mocně vstoupila do paláců a v některých dnech tu byla slyšet od rána do noci. Vášnivé zaujetí pro hudbu zdědil král po otci (mimochodem hrál výborně na kytaru). Nejčastěji byl slyšet Lully doplňovaný verši, jimž často předcházel moralistní prolog k odzbrojení případné kritiky, kde opět nechyběly alegorické postavy. Ty byly alfou a omegou doby, protože vytvářely tehdy oblíbený polojasný obraz naplněný významy. 

Slavnosti pro lid

17. srpna 1661 se Ludvík v doprovodu matky dostavil s veličinami svého dvora a všemi dvorními dámami na slavnost k ministru financí Fouquetovi, kterou pořádal v parku svého nového zámku Vaux-le-Vicomte, jenž je jednou z nejkrásnějších francouzských staveb vůbec. Madam de La Fayette si všimla, že „král žasl a Fouquet si jeho úžasu s překvapením povšiml“. Přestože epilog senzační slavnosti byl výlučně chvalozpěvem na panovníka, neuplynul ani měsíc, a Fouquet byl zatčen a za zpronevěry ve finančních záležitostech doživotně uvězněn. Je známo, že rozhodnutí svrhnout jej padlo už dřív, ale tato událost je zřejmě posílila, neboť kterákoli slavnost pořádaná později v režii Colberta a krále musela tu Fouquetovu zastínit. 

Slavnosti s pestrým programem měly v baroku svou tradici. Ve velkém je pořádali Habsburkové. Je samozřejmě možné vykládat je jako primárně politický program k ovládnutí šlechty a lidu cestou zábavy, ale Ludvík se bavil též. „Také lid má potěšení z podívané, za níž se vždy skrývá cíl poskytnout mu zábavu; všechny poddané obecně nadchne, vidí-li, že mají rádi to, co máme rádi také my […] Získáváme tak jejich ducha i srdce, mnohdy možná více než odměnami a dobrodiním.“  

Nejzdařilejším spektáklem, jaký kdy Paříž zažila za vlády Ludvíka XIV., byl Cour de Carrousel před Tuilerijským palácem v roce 1662, jezdecká slavnost (karusel), v níž účinkovali Římané, Peršané, Turci a indiáni. Byla to demonstrace moci a nádhery mladého panovníka a takto se měla vrýt do paměti národa. Po zpacifikování frondy a odstranění Fouqueta měla být výstrahou všem potenciálním rebelům a připomínkou nutnosti podřídit se králi Slunce – nyní vševládnému Římanovi. 

Slavnosti dvora

V roce 1664 se v zahradách Versailles konala třídenní (udává se i sedmidenní) grandiózní slavnost zvaná Radovánky na kouzelném ostrově, která byla založena na adaptaci slavného eposu Zuřivý Roland od Ariosta. Rolanda ztvárnil sám král ve zlatostříbrném kostýmu s drahokamy, zatímco třeba d´Artagnan účinkoval v kostýmu Římana. Pro ilustraci: Rolandův povoz obklopovaly kostýmované postavy dvanácti hodin a dvanácti souhvězdí, v kočáře seděly čtyři věky – zlatý, stříbrný, bronzový a železný.

K inscenování skvostných efektů byl najat největší iluzionista té doby Carlo Vigarani a úkolem dvorských umělců Molièra a Lullyho bylo spojit komedii a operu. O přestávkách hrálo třicet houslí, šest cembal a loutny Lullyho hudbu, na kterou tančili faunové a satyři, v meziaktí vystupovali akrobati, nechyběl samozřejmě balet, Moliérovy hry, ale ani soutěže či loterie.

Podobná dvorská slavnost se ve Versailles konala v roce 1668 a 1674. Všechny byly slovně a obrazově zdokumentovány, aby mohly být šířeny a napodobovány. Za týmž účelem pochopitelně figurovali mezi hosty všichni vyslanci akreditovaní u francouzského dvora. Tah vyšel: „Versailleský systém zvítězil v estetické a propagandistické ofenzivě nad kontinentem ještě dříve, než se na pochod vydal jediný voják Ludvíka XIV.,“ píše znalec francouzského absolutismu Uwe Schultz.

Tato mocná forma propagandy samozřejmě spolykala astronomické sumy. Od roku 1662 do roku 1682 to bylo necelých 37 milionů livrů, přičemž celkové náklady na Versailles do roku 1715 činily 65 milionů livrů.

Rex artifex

Spisovatel Louis de Rouvroy Saint-Simon, autor pamětí o Ludvíkově době, potvrzuje, že okázalost reprezentovala krále samotného: „Miloval nádheru, velkolepost a hojnost ve všem. Jeho vkus směřoval do vzletných výšin a inspiroval jím celý dvůr.“  Ludvíkův styl byl závazný, rozšířený a všeobjímající. Jako perličku, která má politický přesah, zmiňme Voltaira: „Aby odlišil své hlavní dvořany, zavedl modré kabáty vyšívané zlatem a stříbrem. Svolení nosit jej bylo pro ješitné muže velkou ctí. Dychtili po něm jako po řádu sv. Ducha.“

Příznačnou okázalost dávají historici také do spojení s milostnými dobrodružstvími krále. Pro Louise de la Vallière vložil Ludvík celé své srdce do úspěchu karuselu v roce 1662 a především jí dva roky nato věnoval velkolepou slavnost ve Versailles (byť se oficiálně konala na počest královy matky a manželky). S první Ludvíkovou maȋtressou je spojeno vše frivolní v počátcích Versailles. Bez neobyčejně vlivné markýzy de Montespan je těžké představit si velkou královskou zábavu v červenci 1668, stavbu Porcelánového trianonu (1670) nebo půvabný zámek v Clagny nedaleko Versailles, a bez markýzy de Maintenon zámeček v Marly, kam král Slunce utíkal od oficiálních povinností.

Tendence k hýření, slabost pro hry, slavnosti a flirt, to ale není celý Ludvík. Měl i smysl pro dekorum, racionální a galantní tón, snažil se být nejzdvořilejším ze všech dvořanů a pečlivě vybíral slova.  Podle francouzského historika umění Henriho Focillona vytvořil „nenapodobitelný královský archetyp“ a prosadil grandiózní životní styl ani ne tak skrze autoritu despoty, jako spíš skrze vlastní přitažlivost a mistrovský šarm, jako rex artifex – král tvůrce.

Plastový odpad postupně zavaluje planetu. Setkáváme se s ním na pevnině, v oceánech i v těch nejhlubších zákoutích mořského dna. A jak se zdá, plasty pronikly do potravních řetězců a dostaly se i do nás. Prakticky do všech lidí.

Takové jsou závěry výzkumu rakouských odborníků, kteří pečlivě prostudovali vzorky stolice obyvatel osmi zemí. Vzorky jim poskytli lidé z Finska, Itálie, Japonska, Nizozemí, Polska, Ruska, Velké Británie a rovněž Rakouska. Kromě vzorků stolice vědci obdrželi i stravovací deníky, z nichž vyplývá, jaké mají dotyční lidé stravovací návyky.

TIP: Nečekaná přísada: V každém jídle zkonzumujeme až 100 kousků plastu

Výsledky výzkumu jsou alarmující. Malé kousky plastů byly objeveny úplně v každém studovaném vzorku. Je to vlastně první přímý důkaz toho, že se do našich trávicích traktů dostaly plastické hmoty. Vědci našli v průměru 20 kousků mikroplastů na každých 10 gramů stolice. Z plastů byly nejčastěji zastoupené polypropylén (PP) a polyethylentereftalát (PET). Důsledky přítomnosti mikroplastů pro lidské zdraví nejsou zatím jasné, ale lékaři je přinejmenším podezřívají z toho, že lidské kondici příliš neprospívají. 

Evropská vesmírná agentura ESA a a Japonská národní vesmírná agentura JAXA před pár dny úspěšně vypustily společnou misi k Merkuru. Meziplanetární sonda BepiColombo odstartovala 20. října 2018 z kosmodromu Kourou, jako náklad nosné rakety Ariane 5. 

Sondu BebiColombo tvoří dva orbitery: evropský Mercury Planetary Orbiter (MPO) a japonský Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO). Cílem společné mise je nasbírat množství dat, z nichž bude možné vyčíst vnitřní strukturu planety Merkur, nové poznatky o povrchu a vývoji Merkuru, a také to, jak planetu Merkur ovlivňuje intenzivní proud slunečního větru.

Let k planetě Merkur

Cesta k Merkuru přitom není úplně jednoduchá. Sondu BebiColombo čeká několik přiblížení k planetám, přičemž sonda využije jejich gravitace mechanismem gravitačního praku. Díky tomu a také solárnímu elektrickému pohonu by BepiColombo měla dorazit na oběžnou dráhu Merkuru na sklonku roku 2025.

TIP: Sonda Messenger: První a zatím poslední, která zevrubně zkoumala planetu Merkur

Přístroje na palubě nebudou během cesty zahálet a budou sbírat informace, například o Venuši. Podle představitelů ESA je BepiColombo jednou z nejsložitějších meziplanetárních misí, do nichž se kdy Evropská vesmírná agentura pustila. Až BepiColombo dorazí k cíli, tak se orbitery oddělí a zaujmou různé oběžné dráhy. V takovém uspořádání by měly nejlépe splnit stanovené cíle.

V matematice se s lidmi ostatní živočichové mohou měřit jenom stěží. Japonští vědci teď ale vystopovali druh, který se nám co do matematického uvažování alespoň částečně vyrovná. Je to pořádně veliký počtář.

Tímto druhem je slon indický. Vědci zjistili, že tito sloni, na rozdíl od jiných živočichů, nespoléhají na nepřesné odhady, ale používají ve výpočtech absolutní čísla. Jde o první experimentální doklad, že jiný živočišných druh používá přinejmenším z části stejné matematické uvažování.

TIP: Sloni prošli testem inteligence, který nezvládnou dvouleté děti

Výzkum byl založený na experimentech se čtrnáctiletou slonicí jménem Authai. Slonici vycvičili tak, že používala dotykový panel spojený s počítačem a na něm vybírala obrázky s různými objekty. Authai měla v každém kole výpočtů na výběr ze dvou možností. Za správnou odpověď byla odměněna. Na konci experimentu Authai dosáhla úspěšnosti 66,8 procent, čili mnohem více, než kdyby řešila příklady náhodně.

Start své těžko uvěřitelné mise si tento jednapadesátiletý francouzský dálkový plavec naplánoval na 5. června, po přibližně 800 kilometrech musel ale svou výpravu přerušit kvůli počasí. Oblastí, kterou se pohyboval, se v krátkém časovém sledu přehnaly tři silné bouře.

Nyní je ale Lecomte zpátky ve vlnách a má za sebou již více než 1 480 námořních mil, tedy něco přes 2 700 kilometrů. Do cíle – západního pobřeží Spojených států mu aktuálně zbývá přes 6 500 kilometrů. Cílem francouzského vytrvalce je poukázat na klimatické změny a znečištění oceánů. Bude-li úspěšný, stane se prvním člověkem, který dokázal přeplavat Pacifik.

TIP: Rekordní let balónem: 11 tisíc kilometrů napříč Tichým oceánem

Denně Lecomte uplave okolo 50 kilometrů a ve vodě stráví osm až devět hodin. Noci tráví na palubě doprovodné jachty, jejíž posádku tvoří vybraná společnost vědců. Ti čas výpravy využívají k badatelské činnosti – odebírají a analyzují vzorky vody, zkoumají vliv mimořádného fyzického výkonu na lidské srdce a vzhledem ke startu mise i dopady neštěstí v japonské jaderné elektrárně ve Fukušimě na oceán. 

Online zpravodajství, včetně GPS záznamů o trase můžete sledovat na adrese followmychallenge.com.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o vtip. Nemoc, která paralyzuje mladé lidi, a přitom to není mobil. Jenomže v americkém Centru pro kontrolu a prevenci chorob CDC se moc nesmějí. V posledních týdnech totiž v USA opět přibývají případy velmi záhadného onemocnění, kterému se říká akutní chabá myelitida (AFM, z anglického „Acute Flaccid Myelitis“).

Jde o nemoc, která zpočátku připomíná obyčejné nachlazení, později se ale podobná dětské obrně. Napadá totiž nervový systém pacientů, především jejich míchu a způsobuje extrémní slabost končetin. Děsivé je, že akutní chabá myelitida napadá zejména děti a teenagery. Více než 90 procent pacientů je mladších 18 let. Postižení lidé také mívají problémy s polykáním, mluvením, pohyby očí. Pokud je nemocí zasaženo dýchání., může jít i o život. 

Nebezpečná mutace neškodného viru

Mezi lety 2014 a 2018 je sice známo celkem 386 případů nemoci, ale vzhledem k počtu Američanů je stále velice vzácná. To je na jednu stranu dobře, ale také to komplikuje výzkum. Stejné onemocnění zaznamenali lékaři před dvěma lety v Británii. Také zde choroba útočila především na děti.

Lékaři jsou zatím bezradní. Původce dětské obrny poliovirus v tomto případě nehraje roli. Jako nejpravděpodobnější původce bývá označován virus Enterovirus D-68 (EV-D68), který byl identifikován již v roce 1962 a je jedním z více než 100 non-polio enterovirů. Virus, který se objevoval jen velmi sporadicky a vyvolával pouze mírné respirační problémy, podle odborníků během poslední dekády zmutoval.

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Virus EV-D68 se podle lékařů nejčastěji šíří kapénkami (inhalací virových částic od infikované osoby, která kašle nebo kýchá) nebo rukama, kdy dojde k přenosu z kontaminovaného předmětu na obličej. Inkubační doba onemocnění je 3 - 5 dnů.

Podle Státního zdravotního ústavu je základním prostředkem ochrany před onemocněním především prevence. Ta spočívá v obecných opatřeních bránících šíření kapének, tzn. opakované mytí rukou, používání kapesníků při kašlání a kýchání a vyhýbání se kontaktu s nemocnými s respiračními příznaky.

Naše příjmení (ale i jméno) do jisté míry ovlivňuje, kým se stáváme – což odráží rovněž hypotéza nazvaná nominativní determinismus. Podle nedávno zveřejněné studie badatelů z oddělení marketingu na Georgetown University platí, že čím blíž se první písmeno našeho příjmení nachází konci abecedy, tím větší máme tendenci jednat impulzivně. Uvedené vědci vysvětlují tím, že pokud jsme byli už jako děti na konci seznamu, jsme náchylnější rychle přijmout „časově omezené nabídky“, abychom nepropásli žádnou šanci.

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Podle další práce, publikované v magazínu Economics of Education Review, souvisí první písmeno příjmení i s úspěšností ve škole. Při zkoumání jmen 90 tisíc českých studentů odborníci zjistili, že lidé s příjmením na začátku abecedy byli v průměru úspěšnější v běžných testech, ale i v přijímacích zkouškách na univerzity.

Asi 4 procenta obyvatel USA trpí nějakou variantou poruchy zraku, která se odborně nazývá strabismus, lidově šilhavost. Nebývá to příliš závažné a do značné míry lze takovou poruchu napravit brýlemi, cvičením očních svalů nebo v některých případech chirurgickým zákrokem.

Požehnaná vada

Šilhavost je jistě nepříjemná, ale zároveň poskytuje jednu neobvyklou výhodu. Umožňuje totiž poněkud odlišně vnímat okolní prostor, více ve 3D, než vidí lidé s běžným zrakem. To se hodí malířům a dalším umělcům. Zřejmě tedy není náhodou, že mezi umělci je vyšší procento šilhavých, než mezi lidmi obecně.

TIP: Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

Šilhaví zřejmě byli malíři jako Rembrandt, Degas nebo Picasso. A podle nové studie britských vědců měl tuto poruchu zraku nejspíš i legendární Leonardo da Vinci. V jeho případě je problém v tom, že měl velkou averzi vůči autoportrétům. Badatelé proto vybrali několik obrazů, které pravděpodobně zachycují Da Vinciho tvář, a pečlivě je analyzovali. Nakonec dospěli k závěru, že Da Vinci skutečně trpěl jednou formou šilhavosti a že to zřejmě mělo vliv na jeho umění.

Rusko nakupovalo své první ponorky v zahraničí a poznatky z tohoto zdroje informací pak aplikovalo na vlastních konstrukcích. Na tom ovšem nebylo nic zvláštního, například Angličané, Italové, Rakušané, Japonci a do jisté míry i Němci postupovali stejným způsobem.

Bolestivé zkušenosti

Po prohrané rusko-japonské válce v roce 1905, kdy Japonci úspěšně obléhali pevnost a přístav Port Arthur, dospělo Rusko k přesvědčení, že je třeba posílit obranu svých pevností na pobřeží. V roce 1908 byl schválen projekt na rekonstrukci obranného systému pevnosti Kronštadt na ostrově Kotlin v Baltském moři. Rozhodnutím cara Mikuláše II. z roku 1910 měla pevnost získat kromě zesíleného opevnění, nově položených minových polí a modernizovaného pevnostního dělostřelectva i šestičlennou ponorkovou miniflotilu s vlastní základnou.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů 

Primárním úkolem ponorek měla být hlídková činnost v průjezdech plovoucích minových polí a popřípadě i napadání nepřítele mimo dosah děl pevnosti. Ruská armáda využívala zahraniční zdroje i v případě vývoje těchto malých pobřežních „pevnostních“ ponorek. Jako předobraz projektu posloužila osvědčená licenční koncepce amerického konstruktéra Johna Hollanda. Přes prvotní nesnáze, kdy admiralita poukazovala na technické nedostatky ponorek (zejména omezený akční rádius, malá rychlost a nestabilita), byla nakonec projektu s názvem 27-V dána zelená a v Něvském strojírenském závodě v Petrohradě se začalo se stavbou. 

Ten dělá to a ten zas tohle 

Ruská snaha o použití výhradně domácích zdrojů byla neuskutečnitelná a americké know-how se ukázalo jako dobrá volba. Ve velké míře se při konstrukci ponorek použily moderní prvky, jako například nedlouho předtím představené Edisonovy alkalické baterie nebo nové torpédomety z produkce petrohradských Putilovových závodů. Naftové motory vyrobila firma ruskošvédského průmyslníka Ludwiga Nobela, elektromotory dodala ruská pobočka německé firmy Schuckert & Co. Optická zařízení a periskopy pocházely z dodávky italské společnosti Officine Galileo. Konstrukční prvky ponorek dorazily z Hollandových amerických loděnic.

Projekt výstavby od začátku neběžel podle plánu a nabíral značné zpoždění. Podle původního zadání se počítalo se spuštěním na vodu v druhé polovině roku 1912, ale vlivem průtahů a stávek dělníků v loděnicích se dokončení stále více odsouvalo. Teprve v polovině roku 1914 byly dokončeny tři kusy ponorek a spuštěny na vodu.

Po vypuknutí světové války admiralita změnila svůj názor na nepotřebnost ponorek s ohledem na celkové stavy těchto strojů v carském námořnictvu. Oproti očekávání nedostaly jména, ale pouze čísla I až III. Velitelem malého svazu a zároveň ponorky č. I se stal nadporučík námořnictva Nikolaj Konstantinovič Nordštejn, č. II rezervní poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič a č. III poručík námořnictva Vladimir Vladimirovič hrabě Sollogub. Všichni v té době patřili ke zkušeným ponorkářům se znalostmi plavby na volném moři. 

Zklamání admirality 

V srpnu 1914 se uskutečnily první zkušební plavby a ponory na Ladožském jezeře za přítomnosti rusko-amerického konstrukčního týmu. Na konci října 1914 byly ponorky přesunuty po železnici do Tallinnu a odtud dále do přístavu Baltijskij Port (dnešní Paldiski v Estonsku). Zde se posádky ponorek zaškolovaly a začalo se s vytvářením stabilní základny. Ponorky vykazovaly časté závady čerpadel, motorů i baterií. Zklamání z jejich nízkého výkonu na otevřeném moři přispělo k rozhodnutí přesunout č. I a II do Archangelsku a zařadit ponorky do obrany přístavu.

V novém působišti na ně čekal nákladní parník Theodosius Černigovskij, kotvící v ústí řeky Severní Dvina a sloužící jako plovoucí základna. Zanedlouho jej vystřídal nákladní parník Sergej Witte. Na přelomu září a října 1915 námořní velení rozhodlo o dalším přesunu ponorek č. I a II dále na sever, do Murmansku, kde se měly podílet na ochraně vjezdu do Kolského zálivu. Náročná operace na neklidném moři nedopadla podle očekávání. Parník Sergej Witte vzal ponorky do vleku. Kvůli technickým problémům se musela ponorka č. I vrátit do Archangelsku ve vleku křižníku, který vzal na palubu její posádku. 

Bludný Holanďan 

Parník Sergej Witte pokračoval v plavbě s ponorkou č. II, se kterou opustil v noci 15. října 1915 ústí Bílého moře. S posádkou na palubě plul bez ohledu na příchod bouře, ve které se ponorka č. II nedaleko ostrova Sosnovec utrhla z vleku a zmizela na širém moři. Nalezli ji až na jaře 1916 na mělčině u poloostrova Svatý Nos; poškozený stroj se však nepodařilo vyprostit a odtáhnout.

V červnu 1916 se uskutečnil druhý pokus o přesun ponorky č. I z Archangelsku. Ve vleku parníku Ajslend přeplula do Alexandrovsku (dnešní Poljarnyj) a 29. června 1916 ji zařadili do obrany Kolského zálivu. Smůla ponorku provázela i zde, neboť 26. dubna 1917 se během bouře potopila v přístavu. O tři měsíce později byla vyzdvižena a oproti původním plánům na zprovoznění vyřazena a tři roky nato sešrotována.

Dokončení: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (2) (vychází v pátek 26. října)

Ponorku č. III měl potkat zcela jiný osud. Po uvedení do služby zůstala v Tallinnu a později ji převeleli k posílení obrany Pernovského zálivu v Baltském moři. S ohledem na omezené technické možnosti ponorky bylo její bojové nasazení téměř nulové. Většinu času trávila v přístavu a v lodním deníku se vyskytují hlášení o tom, že posádka čistí nádrže, šla do kostela, do lázní, nebo jen konstatování o absenci jakékoli akce. Posádka touto nudnou službou trpěla až do poloviny roku 1916, aniž by námořníci tušili, že se nad jejich námořní kariérou stahují mračna.