Oběžná dráha kolem Země je plná odpadu. Je jen otázkou času, kdy nějaký kus kosmického smetí způsobí katastrofu. Proto by bylo dobré oběžnou dráhu čistit a podstatnou část smetí z vesmíru odstranit. 

Japonsko-australský tým navrhuje vyslat na oběžnou dráhu flotilu satelitů, které budou vystřelovat proudy plazmatu. Když plazma zasáhne kosmické smetí, měl by ho zásah zbrzdit a odsunout do nižších vrstev atmosféry, kde poté shoří.

Plazmový lovec kosmického smetí

Zajímavý nápad má v prostředí mikrogravitace pochopitelně svá úskalí. Pokud by totiž satelit vypálil paprsek plazmatu, zpětná energie by jej odnesla opačným směrem podobně, jako když satelit použije trysky motoru. Řešením je podle vývojářů současné vypálení druhého paprsku, který bude směřovat opačným směrem a satelit stabilizuje na jeho pozici.

TIP: Na lovu odpadu: Airbus vyvíjí vesmírnou harpunu na smetí z oběžné dráhy

Experimenty v pozemské laboratoři ukazují, že by taková technologie mohla fungovat. Teď bude záležet na tom, jak se osvědčí ve vesmíru.

Plazmové satelity by měly být na solární pohon a jako plazmové „střelivo“ používat xenon. Tyto úklidové satelity by se měly uplatnit především proti velkým kusům orbitálního smetí - například nefunkčním satelitům a podobně. Zákrok plazmového satelitu totiž bude vyžadovat složité manévrování a na malé kousky odpadu by se jeho použití nejspíš nevyplatilo.

V roce 1940 vznikaly plány na obsazení Gibraltaru Německem. Británie pochopitelně nehodlala svoji klíčovou základnu vydat bez boje. Kromě Němců a Španělů se navíc obávala i italské intervence (její „žabí muži“ zaútočili na gibraltarský přístav opakovaně) a po vzniku vichistické Francie i aktivit tohoto loutkového státu, který nad skalisko vyslal i své bombardéry. 

Předchozí část: Královi slídilové ve skále: Tajná operace Tracer (1)

Již v roce 1940 Britové z kolonie evakuovali civilní obyvatelstvo (jednalo se asi o 17 000 lidí), na místě naopak zůstalo zhruba 30 000 příslušníků armády, letectva a námořnictva. A ti byli odhodláni k boji.

Přípravy na obranu

Oporou obrany pevnosti se staly části 2. královského pluku a 2. pluku lehké pěchoty lorda Somerseta, později doplněné o další oddíly a přetvořené na 2. gibraltarskou brigádu. Důležitou roli mělo pevnostní a protiletadlové dělostřelectvo a proti útoku z pevniny i z moře měly pomoci zátarasy i minová pole. Na území kolonie se uskutečňovaly také kontrašpionážní operace proti zvědům a sabotérům. Britové však byli realisté. Věděli, že pod soustředěným německým náporem se španělskou pomocí může i takto bráněná pevnost padnout.

Britská armáda by tím přišla nejen o základnu, ale také o veledůležitý přehled nad provozem v Gibraltarském průlivu. Skála, která tvoří velkou většinu Gibraltaru, byla již dávno před druhou světovou válkou protkána sítí tunelů sloužících jako zásobovací trasy pro dělostřelecké baterie a skladiště. A právě jedna z těchto podzemních prostor, vedoucí k baterii lorda Aireyho, měla umožnit speciální operaci, jež by přinesla možnost sledovat průliv i po obsazení Gibraltaru nepřítelem.

Izolovaní stopaři

O tomto záměru se začalo uvažovat v roce 1940 v souvislosti se zprávami o přípravě operace Felix, jasnější kontury však nabyl až v létě roku 1941, kdy se za něj postavil ředitel Námořní zpravodajské služby (DNI) kontradmirál John Godfrey. Plán, zpracovaný do operace Tracer (v překladu stopař či slídil), spočíval v umístění speciálního šestičlenného týmu do uzavřené skalní komory, odkud by jeho členové pozorovali dění v Gibraltaru a podávali o něm rádiové zprávy do Londýna.

Do konce roku 1941 byl ve výšce 410 m n. m. tajně vybudován podzemní komplex. V hlavní místnosti o rozměrech 14×4,8×2,4 m se nacházelo rádiové vybavení, generátory a ubytovací prostory. Klíčovou roli hrály dvě zamaskované pozorovatelny, propojené chodbami s hlavní místností, které také umožňovaly větrání. Z jedné byl výhled na přístav a z druhé do úžiny.

Komplex dále tvořily toaleta, nádrž na vodu doplňovaná přírodní cestou a menší skladovací prostory. Energii k pohonu radiostanice vytvářely šlapací generátory. Původní vchod z chodby k baterii měl být zamaskován a zazděn. S prací týmu se počítalo na jeden rok, prodloužení nebylo vyloučeno. 

Hrstka statečných

Vše okolo operace Tracer se odehrávalo v režimu přísného utajení. Ti, kteří pracovali na stavbě, byli ihned po jejím skončení přesunuti na britské ostrovy. K operaci probíhaly speciální odborné konzultace, mimo jiné s odborníkem na přežití v extrémních podmínkách Georgem Levickem. Pomoc s rádiovým vybavením poskytla zpravodajská služba MI6 prostřednictvím plukovníka Richarda Gambier-Parryho. V malém kruhu zasvěcených byl i Ian Fleming, pozdější světoznámý autor románů o Jamesi Bondovi.

Do samotného týmu byli vybráni muži mimo jiné z řad Královské dobrovolnické zálohy (Royal Naval Volunteer Reserve). Jednalo se o tři pozorovatele a současně rádiové operátory a dva lékaře – Bruce Coopera a Arthura Milnera. Šestici měl doplnit velitel, nad nímž admiralita dlouho váhala. Tým se stal kompletním v srpnu 1942 a ve stejné době se podařilo dokončit i závěrečné úpravy jeskyně.

Tým do jeskyně

Pro operaci velení mimo jiné připravilo speciální manuál. Válka se však nakonec vyvinula tak, že ke spuštení Traceru nemuselo nikdy dojít. Úspěchy Spojenců v Africe a vylodění na Sicílii totiž učinily obsazení Gibraltaru nepravděpodobným. Dne 24. srpna 1943 proto přišel rozkaz naposledy zkusit rádiovou komunikaci a pak zazdít vchody. Po přísně tajné operaci zůstaly na Gibraltaru jen historky o skryté jeskyni pro samostatně operující pozorovatele. Admiralita si prostor zřejmě udržovala pro případnou opětovnou aktivaci v případě nepříznivého vývoje studené války a případ neodtajnila.

Teprve v roce 1997 se skupině gibraltarských jeskyňářských a vojensko-historických nadšenců podařilo po dlouhém pátrání objekt nalézt. V roce 2007 promluvil o svých zážitcích poslední žijící člen týmu Bruce Cooper, který o rok později jeskyni navštívil. Následně k operaci poskytla základní informace i britská oficiální místa. Některé podrobnosti – včetně zbylých čtyř jmen šestičlenného týmu – jsou dodnes neveřejné. Prostory pro operaci Tracer se staly dalším z mnoha zajímavých historických památek na (či spíše v) malém kousku země pod správou britské koruny na severním břehu Gibraltarského průlivu.

Jedná se zejména o glukokortikoidy, které jsou součástí přirozené odpovědi organismu na stresovou situaci. Jejich přítomnost má podle vědců pozitivní vliv na pohyb, krmení a obranné chování mladých pěvců a je například důležitější než skvělé místo k hnízdění. „U těchto ptáků je trocha stresu a zvýšená hladina stresových hormonů v přímé souvislosti s větší šancí na přežití,“ říká James Rivers z katedry lesních ekosystémů a dodává: „Stres je mnohem složitější záležitost, než si myslíme.“

TIP: Stres zabiják - Nadprodukce stresového hormonu může leguány zabít

Pokud je dlouhodobý a hladina stresových hormonů zůstává permanentně zvýšená, pak brání ve správném vývoji jedince. Z krátkodobého zvýšení této hladiny potřebného kupříkladu k uprchnutí před predátorem však mohou ptáci těžit.

Dnešní svět válčí s rezistentními bakteriemi, které jsou odolné vůči antibiotikům. Takových bakterií neustále přibývá a jejich rezistence je stále účinnější. Stává se z nich závažná hrozba pro lidi na celém světě. Dlouhé roky nadměrného předepisování a užívání antibiotik se nám krutě nevyplatily.

Mimořádně znepokojivé je, že bakteriální rezistence ohrožují i novorozence. Podle nedávno získaných dat z velkých nemocnic zhruba 40 procent infekcí u novorozenců nereaguje na standardní léčbu antibiotiky.

TIP: Neradostné vyhlídky: Superbakterie by v roce 2050 mohly zabít 10 milionů lidí

Naopak dobrou zprávu přinášejí finští vědci, kteří detailně prozkoumali bakteriální DNA u 16 kojících matek a jejich novorozenců. Analyzovali mateřské mléko a stolici u matek i u dětí a sestavili zatím nejrozsáhlejší knihovnu DNA z mateřského mléka. Během výzkumu zjistili, že novorozenci, které matky kojily déle šest měsíců, měli ve střevech méně bakterií rezistentních vůči antibiotikům. Jak se zdá, kojení je v tomto směru pro děti výhodou.

Díky dokumentaristům máme poměrně přesnou představu o tom, jak vypadá jaderná exploze a jaké jsou její následky. Týká se to ale takřka výhradně scénářů, které počítají s explozí na povrchu Země. Jak by ale vypadal jaderný výbuch, pokud by k němu došlo ve vesmíru?

Odborníci už ve skutečnosti jistou představu mají. Spojené státy v červenci 1962 uskutečnily jaderný test Starfish Prime. Exploze o síle 1,4 megatuny TNT se odehrála nad Pacifikem, poblíž Johnstonova atolu, ve výšce asi 400 kilometrů. To zhruba odpovídá oběžné dráze Mezinárodní vesmírné stanice. Jde o jadernou explozi v největší vzdálenosti od Země a také doposud nejsilnější explozi ve vesmíru. Detonace Starfish Prime vytvořila velikou ohnivou kouli a elektromagnetický pulz (EMP) s dosahem přes 1 000 kilometrů.

Car-bomba na oběžné dráze

Co kdyby ale ve vesmíru explodovala termojaderná Car-bomba, nejsilnější známá puma, jejíž exploze odpovídala 50 až 58 megatunám TNT, řekněme nad USA, v podobné výšce jako Starfish Prime? Taková exploze by vytvořila gigantickou ohnivou kouli, která by prvních 10 sekund mohla lidem trvale poškodit zrak. Tvrdé záření exploze by sice nezasáhlo zemský povrch, ale vyřadilo by spoustu satelitů, od vědeckých a komunikačních, až po vojenské. A také by zřejmě ohrozilo život posádky Mezinárodní vesmírné stanice.

Elektromagnetický pulz takové mamutí exploze by pokryl třetinu území USA, kde by zlikvidoval elektrické rozvodné sítě i veškerou nechráněnou elektroniku. Na druhou stranu, lidé v širokém okolí exploze by si celé dny užívali pohled na nádherné „polární“ záře.

V dnešní době ale taková exploze podle všeho nehrozí. Tak velké jaderné pumy už oficiálně neexistují. Navíc, Car-bomba vážila asi 27 tun a jen velmi málo dnešních raket by něco takového dokázalo do vesmíru dopravit.

3D tiskárny už ve stavebnictví předvedly pozoruhodné věci. Italská firma WASP (z anglického World's Advanced Saving Project) pomocí 3D tiskáren tiskne levné domy, které by se mohly uplatnit v chudých oblastech anebo v místech katastrof.

Jejich novým výtvorem je prototyp 3D tištěného domu či chýše pojmenovaného Gaia. Je vytištěný ze směsi bláta, kterou z 25 procent tvoří půda odebraná v místě tisku, z 40 procent sláma, z 25 procent rýžové plevy a z 10 procent vápenec. Tento materiál slouží k tisku stěn domku, zatímco jeho střecha je ze dřeva a základy jsou 3D tištěné betonem.

TIP: Gigantická 3D tiskárna BigDelta vytiskne cenově dostupné domy z bláta

Hotový domek má rozlohu 20 metrů čtverečních a vevnitř je překvapivě útulný. Stavba domu Gaia trvá od začátku do konce 10 dnů. Veškerý materiál je možné pořídit za přibližně 1 000 dolarů, tedy asi za necelých 22 500 Kč. V této sumě ale není zahrnuta práce ani související služby. Pokud by si majitel domku neudělal všechno sám, musel by samozřejmě zaplatit podstatně vyšší částku.

Žádná jiná kultura nedokázala uchovat dávné příběhy tak, jak se to podařilo na jednom z nejodlehlejších míst starého kontinentu – na mrazivém Islandu. Osudy hromovládného Thora, vševidoucího Odina nebo zrádného Lokiho však známe jen díky příznivé shodě historických událostí: Mimo jiné šlo o zcela unikátní způsob, jakým se na ostrov dostalo křesťanství.

Okolo roku 1000 se již nová víra ve většině Evropy pevně usadila. Přijaly ji tehdejší nejzářivější kulturní centra, především nástupci Říma z Franské říše a obyvatelé britských ostrovů, kteří se během čtyř století zcela pořímštili. O mocné Byzanci, jež přežila pád západního souseda a plála jako světlo vzdělanosti v barbarském světě, ani nemluvě. 

Křesťanství se šířilo do zbytku kontinentu a přijetí křtu se pro tehdejší pohanské vládce rovnalo vstupence do prestižního klubu: Už proto, že se jim dostalo jistého stupně politické ochrany. Patřilo totiž k dobrému mravu doby vydávat se z křesťanských zemí na ničivé výpravy proti pohanům, kteří stále přežívali v částech dnešního Německa a Pobaltí. Ještě v roce 1066, během povstání podrobených slovanských Venetů, byla bohu Radagastovi obětována hlava biskupa Jana Scota. Války s fanaticky se bránícími Sasy zabraly Frankům čtyřicet let. 

Modli se a poslouchej

Druhé velké lákadlo představoval pro pohanská knížata křesťanský důraz na poslušnost. S novou vírou bylo mnohem jednodušší ovládat rodící se státy, zatímco stará pohanská inspirace agresivními a nespoutanými bohy činila vládu nad hrdou a sebevědomou populací obtížnou. Pohanští vládci se tak postupně nechávali pokřtít, jen aby se obratem vypořádali s dávnými bohy a příběhy, jež se k nim vázaly. Rychlý, krvavý a nevratný proces probíhal téměř shodně na východě, v centru i na severu Evropy.

V roce 1089 vypálil švédský král prastarou svatyni v Uppsale, kterou vlastními těly bránili poslední pohané. O století později Dánové vydrancovali a znesvětili jinou legendární svatyni na Rujáně. Ruský kníže Vladimir nechal sochy pohanských bohů hodit do Dněpru. Podobná atmosféra úctě ke starým způsobům příliš nesvědčila a mazání historie se stalo základem pro „reformu“ kultury. 

Na Islandu však panovala zcela jiná situace. Ačkoliv tam křesťanství z Norska pronikalo velmi intenzivně, nikdo ho neprosazoval silou. Islanďané neměli knížete ani krále, vládli si demokraticky sami prostřednictvím sněmu zvaného Althing, jenž se scházel jednou ročně a probíral významné politické či soudní otázky. Tlak norského krále na přijetí křtu všemi Islanďany byl ovšem značný, a v roce 1000 tak přišla na řadu otázka hromadné konverze obyvatel. A protože hlasování starších v Althingu skončilo nerozhodně, vybrali nejrespektovanějšího muže, Thorgeira Thorkelssona, aby pat rozřešil.

Hlavní pohanský kněz prý na den a noc ulehl pod kožešinu a přemýšlel. Nakonec shromáždění oznámil, že jako novou oficiální víru vybral křesťanství – ovšem s podmínkou, že každý Islanďan může doma svobodně praktikovat přesvědčení podle vlastní volby (samozřejmě slíbil ještě mnoho jiných věcí, jako například právo otců pohodit nechtěné novorozeně v pustině). Sněm jeho rozhodnutí přijal a sám Thorgeir pak údajně srazil pohanské modly do vodopádu. 

Snorri, výjimečný muž

Řešení, které zabránilo krvavému vyřizování účtů a nejspíš i norské „křesťanské“ intervenci, zanechalo ve víře Islanďanů velkou dávku tolerance. Ze Sasů, do posledního dechu bránících staré přesvědčení, se po přestoupení ke křesťanství stali téměř fanatičtí vyznavači kříže a tvořili jádro armády, jež později zničila baltské kmeny slovanských Venetů. Žádný podobně radikální obrat se na vzdáleném ostrově v Atlantiku nekonal a lidé tam s láskou uchovávali staré příběhy jako své dědictví. 

Jednalo se o ideální kulisy pro příchod muže, který severské mýty zachránil pro moderní dobu. Snorri Sturluson se narodil do bohaté a mocné rodiny a dostalo se mu vynikajícího vzdělání. Byl skvělým básníkem a znalcem práva, dlouhé desítky let sloužil jako vrchní vykladač zákonů v Althingu. Představoval muže své doby: Miloval politické intriky, a pokud to bylo nutné, neváhal sáhnout po zbrani. Jeho největší vášní se ovšem nestalo válčení, nýbrž poezie a dávné příběhy.

Snorri cestoval po Islandu a setkával se s pamětníky, kteří si ještě vybavovali vyprávění o starých božstvech. A přestože byl oddaným křesťanem, nespatřoval v mýtech žádné ohrožení své víry – naopak je považoval za velmi poučné. Okolo roku 1220 tak dokončil rozsáhlou příručku pro psaní poezie, kterou vystavěl právě na zmíněných příbězích a doplnil ji četnými ukázkami písní i popisem pohanského světa. Dnes jeho sbírku známe pod názvem Edda. 

Dvě století u ledu

Popsaný soubor pro nás představuje základní zdroj poznání o víře starých Seveřanů. Je nesmírně barvitý, obsáhlý a samozřejmě krvavý. V dnešních představách, jež se promítají do moderní literatury, filmu a her, vnímáme Eddu jako ucelený pohled na svět pohanského národa, jakési okno do minulosti, které věrně zachycuje zmizelou realitu. 

Problém tkví v tom, že Snorri příběhy zaznamenal až dvě století poté, co pohanství přestalo plnit náboženskou funkci. Řada vyprávění kolujících ústně tak získala oproti originálu výrazně „pohádkovější“ háv. Mnohé souvislosti se navíc ztratily: Vládnoucí rody ostrova totiž nezřídka pojímaly bohy jako své předky. Skutečné zakladatele rodin pak jejich potomci stejně často počítali do božského panteonu. Odlišit „reálného“ člověka od „nereálného“ boha se stalo v příbězích nemožným. 

TIP: Pod křídly ohnivého hada: Kde se vzaly mýty o dracích?

Toto propojení je nejvíc vidět ve Snorriho předmluvě k Eddě. Autor tam zcela bez skrupulí píše, že bohové jsou pouze lidé, kteří přišli z bájné Homérovy Tróje a cestou si podmanili mnoho národů. Poté prý tito hrdinové založili řadu mocných rodů Islandu a současně se stali bohy na nebesích. Uvedený názor přitom nebyl v dějinách nový: Už řecký historik Euhemeros ve 3. století př. n. l. tvrdil, že Zeus byl pozemským králem, kterého potomci „vynesli“ na nebe.

Snorri si své výroky zjevně nevymyslel, ale vycházel ze starších spisů z pera podobně nadšených křesťanských sběratelů. V jeho době šlo o široce přijímanou teorii, dnes se však zdá absurdní a moderní kultura ji téměř ignoruje jako trapný přehmat. 

Co všechno se změnilo?

Další problém představuje posun v preferencích: Některé příběhy se zkrátka vyprávějí lépe než jiné a vkus posluchačů se také mění. Spíš než pověsti o původu světa mohly obecenstvo ve 12. století zaujmout historky o šejdířství a zradách boha Lokiho nebo Thorovy krvavé řeže s obry a démony podsvětí. Zábavným či akčním příběhům se tak v Eddě možná dostalo víc pozornosti, než jim přisuzovala dobová pohanská mytologie. Navíc se nedochoval ani originální Snorriho manuskript a jediné, s čím dnes můžeme pracovat, jsou kopie z 13. a 14. století. Jen stěží se přitom někdy dozvíme, jak moc či málo opisovači původní dílo změnili. 

František Antonín hrabě Kolowrat-Libštejnský (1778–1861) byl posledním mužským členem libštejnské větve. Byl českým a rakouským politikem a nejvýznamnějším státníkem ze všech členů rodu. 

Vídeňský ministr

Svoji kariéru zahájil v české zemské politice. V letech 1807–1810 byl pražským hejtmanem a policejním ředitelem a 13. dubna 1811 byl jmenován nejvyšším purkrabím pražským. Tuto funkci zastával až do roku 1826. Když onoho roku onemocněl císař František I., povolal hraběte do Vídně a jmenoval ho státním a konferenčním ministrem. Udělal to i z toho důvodu, aby oslabil pozici kancléře Klemense Václava Metternicha (1773–1859). Společně s ním se Kolowrat v letech 1814–1815 zúčastnil Vídeňského kongresu, který určil hranice a pravidla v Evropě po napoleonských válkách na dalších třicet let. 

Hrabě František Antonín zodpovídal za záležitosti ministerstva vnitra a financí a počínal si zde velmi dobře. Postupně nalézal stále více sympatií pro umírněný liberalismus, který byl ovšem trnem v oku Metternichovi. Proto ho často úmyslně svými liberálními názory provokoval. Hrabě si byl vědom nutnosti reforem říše, zatímco kancléř Metternich se ji snažil zakonzervovat. Vztahy mezi oběma politiky byly od počátku napjaté. Hrabě, příslušník české historické zemské šlechty, navíc považoval Metternicha nejen za brzdu rozvoje státu, ale také za přivandrovalce z Porýní.

Spor na nože

Kolowratovi se podařilo stabilizovat státní finance a již v roce 1827 sestavil vyrovnaný rozpočet. Bohužel o tři roky později, po červencové revoluci v Paříži roku 1830, opět stouply náklady na armádu a o další tři roky později již činil deficit 30 milionů zlatých. Metternich sledoval ambiciózní zahraniční politiku, která stát finančně vyčerpávala. Kolowrat se snažil situaci řešit změnou přímých daní, ale císař mu to zakázal těmito slovy: „Nechci novot…, nyní není čas na reformy.“

Ministr Kolowrat účinně podporoval i rozvoj dopravní infrastruktury a průmyslu. Z doby jeho úřadování pochází jak naše první železnice, tak ohromný rozvoj průmyslu a obchodu. Bylo ale také třeba řešit sociální problémy, jako byl vznik dělnictva nebo přetrvávající ponižující feudální povinnosti. Zavedení ústavy (konstituce) s občanskými právy a svobodami bylo nezbytné a bylo jen otázkou času, kdy k tomu bude vláda donucena.

Metternichovi o jeho politice řekl již v roce 1833 tato prorocká slova: „Vaše prostředky jsou les bajonetů a strnulé trvání na tom, co právě je. Podle mého názoru tím pracujeme revoluci do rukou. Oslabujeme vládu a vyčerpáváme její síly, utiskujeme masy, deptáme jejich blahobyt… Dráždíme střední stav k nenávisti k naší třídě… Naším úkolem je učinit všechna opatření a všechny ústupky, které zajistí hmotný prospěch mas, blahobyt lidu jako odměnu za jeho pracovitost… Jen tato cesta nás může zachránit. Vaše cesta nás přivede – ne zítra, ne za rok, ale přece jen dost brzo – k záhubě.“

Plané teoretizování

Když konzervativní císař František I. v roce 1835 zemřel a na trůn nastoupil císař a král Ferdinand V., ujala se moci namísto duševně nemocného panovníka tajná státní konference. Jejími členy byli také Metternich s Kolowratem. Ferdinand V. ale nebyl až takový hlupák, jak o něm s oblibou říkali Vídeňáci. Měl encyklopedickou paměť, miloval hudbu, hrál dobře na klavír a měl velmi slušné vystupování. 

Za březnové revoluce roku 1848 byl Metternich připraven nechat střílet ve Vídni do lidí, což Ferdinand V. rezolutně zakázal. Ve vídeňských ulicích to vřelo a revolucionáři požadovali odchod nenáviděného kancléře. Po poledni 13. března demonstranti vnikli i do Zemského parlamentu. Od pozdního odpoledne jednala v Hofburgu státní rada, kterou navštěvovaly různé deputace. Kancléř nazval demonstrace „kraválem“, se kterým by si měli poradit vídeňští měšťané. Dostalo se mu poučení, že je to revoluce, a že jí musí být obětován.

V půl deváté večer upozornil kancléře jeho dlouholetý nepřítel arcivévoda Jan, že do vypršení ultimáta demonstrantů zbývá jen půl hodiny. Metternich se pak pustil do planého politického teoretizování, kterým chtěl oddálit rozhodnutí. Ve své hvězdné hodině ho se satisfakcí zarazil hrabě Kolowrat: „Už pětadvacet let zasedám s knížetem Metternichem ve stejné radě a celou dobu ho slýchám takhle mluvit, aniž by došel k jádru věci!“ Nakonec konečně promluvil i císař Ferdinand: „Koneckonců já jsem svrchovaný vládce a rozhoduji. Řekněte lidu, že se vším souhlasím.“ 

Krátce v čele prezídia

Od 20. března do 19. dubna roku 1848 stál hrabě Kolowrat v čele nově vytvořeného ministerského prezídia jako první ústavní premiér rakouské monarchie. Dosáhl sice svého cíle zavést ústavu, ale ta nevydržela dlouho. Po nástupu císaře Františka Josefa I. byl jmenován novým ministerským předsedou Felix kníže Schwarzenberg a zavládl neoabsolutnismus. 

TIP: František I. Rakouský: Napoleonův rival a strůjce Metternichovy hvězdy

V roce 1848 hrabě odešel ze státních služeb, ale zůstával veřejně činným. Spolu s hrabětem Kašparem Šternberkem podporoval založení Národního muzea v Praze a v roce 1818 stál v čele jeho prozatímní správy. Věnoval mu také svou mineralogickou sbírku a knihovnu o 35 000 svazcích. Po ukončení své politické kariéry se věnoval hlavně správě svých statků a podporoval nejrůznější české akce. Říká se, že vyhověl každému, kdo ho oslovil větou „Já jsem Čech a jmenuji se Václav…“ 

Hrabě František Antonín zemřel 4. dubna 1861 ve Vídni a dnes jsou jeho ostatky uloženy v hrobce v kostele sv. Trojice v Rychnově nad Kněžnou.

Bitevní loď Baden se po svém zařazení do služby stala vlajkovým plavidlem Kaiserliche Marine. Hlavní výzbroj tvořilo osm 38cm děl SK L/45 uložených ve čtyřech věžích. Dostřel činil 23,2 km, kadence 2,5 ran za minutu. Pro boj na kratší vzdálenost bylo určeno 16 kanonů SK L/45 ráže 15 cm s kadencí sedm ran za minutu. Na nástavbách okolo každého komína byla umístěna dvojice 88mm děl s rychlostí palby 15 ran za minutu. Součástí výzbroje byla také pětice 600mm torpédometů, dva umístěné v trupu na každém boku a pátý na přídi.

Bitevní loď Baden

• ZALOŽENÍ KÝLU: 20. prosince 1913
• SPUŠTĚNA NA VODU: 30. října 1915
• ZAŘAZENA DO SLUŽBY: 19. října 1916
• PLNÝ VÝTLAK: 32 200 t
• DÉLKA: 180 m
• ŠÍŘKA: 30 m
• PONOR: 9,3 m
• POHON: 3× turbína Schichau (41 390 kW)
• RYCHLOST: 22 uzlů (40,7 km/h)
• OPERAČNÍ DOSAH: 9 200 km při 12 uzlech 4 420 km při 21 uzlech
• CENA: 50 milionů zlatých marek
• POSÁDKA: 42 důstojníků, 1 129 námořníků 

Luxusní ubytování

Velká nástavba umožňovala umístění mnoha důstojnických kajut, zatímco mužstvo se muselo tísnit v trupu. Nejluxusnější kabina zůstávala pochopitelně vyhrazena pro velitele Kaiserliche Marine admirála Reinharda Scheera a právě fakt, že se jednalo o vlajkovo loď zapříčinil, že se od sesterského Bayernu Baden lišil admirálským můstkem

Posádka měla k dispozici osm dálkově ovládaných světlometů širokých 110 cm, čtyři na plošinách před předním a čtyři za zadním komínem. Na fotografii jsou patrné také bílé kruhy na černém podkladu namalované na dělových věžích. Kaiserliche Marine je zavedla na podzim 1917 a měly umožnit snazší identifikaci ze vzduchu.

Nepřítel nikde

Za svoji krátkou službu se bitevní loď Baden nikdy neutkala s protivníkem. V době bitvy u Jutska (jaro 1916) ještě nebyla dokončena a pouze v květnu 1918 vyplula, aby napadla plavidla Royal Navy v Severním moři. Německý svaz však nepřítele nenašel, a tak se opět vrátil do přístavů.

TIP: Felix von Luckner: Poslední plachetní korzár německého císaře Viléma

V závěru války se pak měl Baden spolu s ostatními plavidly zúčastnit sebevražedné mise proti britské flotile, ale kvůli rebelii německých námořníků z akce sešlo. Po válce obrněnec Němci potopili ve Scapa Flow, Britové jej však vyzvedli a poslali ke dnu tentokrát definitivně 16. srpna 1921 při cvičných střelbách.

V současnosti trpí depresemi asi 16 procent dospělých obyvatel Spojených států, tedy asi 16 milionů lidí. Jen méně než polovina z nich ale dostává potřebnou léčbu. O většině z nich totiž lékaři vůbec nevědí.

Co kdyby ale automatický algoritmus skenoval příspěvky lidí na sociálních sítích a pátral tam po stopách deprese? Takový systém by mohl objevit depresivní pacienty podstatně dříve, než stávající americké zdravotnictví.

TIP: Amazonský psychedelický koktejl pomáhá v léčbě extrémních depresí

Američtí vědci právě na takovém algoritmu intenzivně pracují. Jeho současnou verzi vytvořili díky rozsáhlé analýze celkem 524 292 příspěvků na Facebooku. Část těchto příspěvků přitom pochází od lidí, u nichž byla později diagnostikována deprese.

Vědci v těchto příspěvcích vytipovali 200 témat se slovy a frázemi, které prozrazují, že jejich autor se slušnou pravděpodobností trpí depresemi. První experimenty ukazují, že tímto způsobem je možné předpovědět rozvoj depresí až tři měsíce před oficiální diagnózou nemoci.