V roce 2016 došlo ke zločinu v Německu, při němž gang zločinců uloupil nejméně 500 tisíc euro (téměř 13 milionů Kč). Po čase byl jeden z pachatelů dopaden a měl u sebe část ukradených peněz.

Dopadený lupič vypověděl, že gang zakopal zbytek peněz ve Španělsku. Forenzní vědci ho ale usvědčili ze lži. Na zadržených bankovkách totiž objevili mrtvé půdní roztoče kořenohuby, kteří náleželi ke druhu Rhizoglyphus howensis. Tito roztoči ale nežijí nikde v Evropě, ani v oblasti Středomoří, nýbrž v Australské oblasti planety.

TIP: Kriminalistům by ve vyšetřování zločinů mohly pomáhat bakterie: Určí dobu smrti

To nasměrovalo vyšetřování do vzdálených končin, kam pachatelé cestovali. Nakonec se ukázalo, že svůj lup ukryli v Thajsku. Vyšetřování potvrdilo, že mikroskopičtí živočichové, jako jsou právě půdní roztoči, mohou přispět k objasnění závažných kriminálních případů.

„Nadpřirozené“ schopnosti Tibeťanů začaly západní svět fascinovat během 20. století: Tou dobou se pohledy horolezců stále častěji upínaly k Mount Everestu a záhy se zjistilo, že ve vysoko položených oblastech s nízkým podílem kyslíku, kde zkušení Evropané strádali, neprojevují tibetští Šerpové žádné známky únavy či slabosti.

Předchozí část: Život na hranici extrému: Sanové z pouště Kalahari vs Eskymáci

S průměrem přesahujícím 4 500 m n. m. patří Tibetská náhorní plošina k nejvýše položeným osídleným oblastem světa, a tamní obyvatelé proto dýchají vzduch s pouhými 60 % kyslíku oproti nížinám. U neuvyklého jedince to může vyvolat akutní horskou nemoc, jež se vedle únavy a slabosti projevuje také zvracením či malátností. 

Dýchej co nejvíc

Místní obyvatelé se však s tvrdými podmínkami sžívají už minimálně tři tisíce let a s nedostatkem kyslíku jim pomohla evoluce, takže se u nich vyvinul „jiný“ způsob dýchání. Na rozdíl od nás vdechují do rozšířených plic víc vzduchu, a to častěji. Mají také v krvi až dvojnásobek oxidu dusnatého, který rozšiřuje cévy. Obojí pak Tibeťanům umožňuje lépe zvládat fyzickou zátěž. 

Vzhledem k extrémní nadmořské výšce a chladnému počasí se dávní předci obývající náhorní plošinu naučili žít výhradně z masa a mléčných výrobků. Oba produkty tam dodnes poskytují jaci, rod tura, který se horským podmínkám přizpůsobil a spásá jen traviny, lišejníky či drobné dřeviny. Místní rovněž pěstovali a zpracovávali ječmen coby jedinou obilovinu, jíž se v regionu dařilo. Dnes se jídelníček díky skleníkům rozšířil o zeleninu a ovoce, navíc funguje obchodní spojení s Čínou, takže si Šerpové i mniši mohou stravu obohatit o další pochutiny.  

Americká krev

Tibeťané však nejsou jediní, kdo se přizpůsobil životu ve vysokých horách. Také jihoameričtí indiáni obývající úpatí And našli způsob, jak se s řidším vzduchem vypořádat – evoluce je ovšem nasměrovala jinak než Asijce. Mají sice rovněž větší plíce, ale dýchají ve stejném tempu jako běžní lidé. Rozdíl tkví v jejich krvi: Je hustší, neboť obsahuje víc červených krvinek, jež vážou větší množství kyslíku. 

Nicméně z dlouhodobého hlediska jde o problematičtější uzpůsobení, protože hustší krev se snadněji sráží, a indiáni tak nezřídka trpí trombózou. S přibývajícím věkem jim pak krev poněkud řídne, a stařešinům se tudíž často nevyhne akutní horská nemoc.   

Mořští nomádi z kmene Bajau Laut

Domovem kmene Bajau Laut se staly ostrovy na jihovýchodě Asie – jeho příslušníci pravidelně překračují hranice Filipín, Malajsie a Indonésie, ale místo aby žili na pevninském území zmíněných států, zabydleli se na moři. Nacházejí v něm potravu i „bezpečný přístav“ a naučili se ho využívat natolik, že souš takřka nepotřebují.  

Jako obydlí jim slouží hausbóty nazývané „lepa“, v nichž žijí celé rodiny. Kmenová flotila se tak může přesouvat mezi lovišti a neustále mít hojnost potravy. Právě kvůli kočovnému stylu života se lidem kmene Bajau Laut přezdívá „mořští cikáni“ případně „mořští nomádi“. Klanové lodě za všech okolností spolupracují a například novomanželé si po sňatku musejí vybrat, zda se budou plavit s rodiči nevěsty, či ženicha. 

Brýle a závaží

V závislosti na ročním období kotví flotila v místech zvaných „sambuangan“, jež se obvykle pojí s významnými kmenovými shromaždišti, jako jsou pohřebiště nebo prameny pitné vody. Za rybí potravou však musejí lidé kmene pod hladinu a právě zde došlo v jejich životech k nejzásadnějšímu přizpůsobení: Lovci totiž tráví denně ve vodě i víc než pět hodin, a přitom nepoužívají kyslíkové bomby.  

Tělo běžného člověka se na podmínky pod hladinou adaptuje snížením frekvence srdečního tepu nebo stažením sleziny, která slouží jako zásobárna okysličené krve. Příslušníci kmene Bajau Laut však takřka bez vybavení překonávají i mnohé profesionální potápěče. Do hloubky přes 70 metrů se vydávají pouze se závažím a vodotěsnými brýlemi. 

Zrozeni k potápění

Pod hladinou pak domorodí plavci vydrží bez nádechu i déle než třináct minut, aniž by jim hrozily jakékoliv zdravotní potíže kvůli nedostatku kyslíku. Pomáhá jim trénink již od útlého věku, ale rovněž evoluční změny: Postupně se u nich vyvinula slezina o polovinu větší než u normálního člověka, jež tak může shromáždit víc okysličené krve. 

TIP: Nepřízeň evoluce: Časem asi přijdeme o schopnost tolerovat alkohol

Při srovnávání členů kmene se přitom ukázalo, že zvětšený orgán mají i ti, kteří se již rybolovu nevěnují – jedná se tudíž o vrozenou adaptaci. Na vysoký tlak v hloubce si však těla domorodců stále ještě nezvykla: Už malým potápěčům se proto propichují ušní bubínky, aby se s podvodním prostředím lépe vyrovnali. Stárnoucí lovce pak ovšem bohužel trápí špatný sluch.

Britští mořští archeologové a jejich spolupracovníci po tři roky detailně mapovali dno Černého moře v projektu Black Sea MAP. Během tohoto projektu zmapovali více než 2 tisíce kilometrů mořského dna. Na nich objevili spoustu zajímavých věcí, včetně více než 60 lodních vraků rozmanitého stáří. Výsledkem jejich úsilí se stal i objev nejstaršího známého vraku lodi, který jsme objevili víceméně v celku.

Jde o řeckou obchodní loď, která se plavila po vlnách Černého moře před 2 400 lety. Vrak má délku 23 metrů a byl nalezen v hloubce přes 2 kilometry, i se svým stěžněm, kormidlem a lavicemi pro veslaře. Na velmi dobrém stavu vraku se zřejmě podepsala zdejší super slaná mořská voda bez kyslíku. Taková voda je nevhodná pro život a tudíž velmi vhodná pro dlouhodobé uchování organické hmoty, jako je i dřevo.

TIP: Poklady z moře: Starodávné vraky u pobřeží Egypta vydaly římské cennosti

Je to fantastický nález, který vstoupí do dějin mořeplavby. Lidé naší doby viděli tento typ lodi zatím jenom na legendární váze „Odysseus a Sirény“, která pochází zřejmě z roku 475 před naším letopočtem a je na ní právě taková loď znázorněná. Teď jsme ji konečně našli „naživo“, ve velmi zachovalé podobě.

Historie vojenských technologií se dá popsat i jako „závody“ mezi útokem a obranou, které se odrážejí v neustálém vývoji nových zbraní a protizbraní. Příklad představuje letectvo, jež stojí nejen proti letectvu nepřítele, ale též proti širokému spektru pozemních protivzdušných zbraní na mnoha principech. Protivzdušná obrana ovšem v současnosti neznamená „jenom“ palbu na letadla, neboť se žádá i například boj proti balistickým a dělostřeleckým raketám. Právě díky tomu ostatně přišlo takříkajíc „vzkříšení“ rychlopalných kanonů, kterým byl ještě relativně nedávno prorokován zánik ve prospěch modernějších principů.

Dvě základní koncepce 

Zpravidla se tvrdí, že letectvo (a tudíž i protiletadlové zbraně) přivedla na scénu první světová válka, jenže to vlastně není zcela přesné. Jestliže si totiž uvědomíme, že létajícím prostředkem je i horkovzdušný balon, tak je třeba se vrátit až hluboko do 19. století. Pokud bychom hledali vůbec první protivzdušnou zbraň, pak to byl BAK (Ballonabwehrkanone), kanon ráže 37 mm, který v roce 1871 vyrobila firma Krupp pro pruskou armádu. Ta ho použila proti balonům, jimž se dařilo unikat z obléhané Paříže. Žádného sestřelu sice nedosáhl, ale idea se ujala a také jiné státy se začaly zajímat o možnost střelby na vzdušné cíle.

Od počátku existovaly dvě základní koncepce. První sázela na děla velké ráže, střílející (ačkoli relativně pomalu) vysoce účinné granáty, zatímco druhá prosazovala zbraně malých kalibrů, ale zato s vysokou kadencí, která bude „suplovat“ menší ničivost jednotlivé střely. Ve druhém případě se logicky nabízelo adaptovat tehdy novou a převratnou zbraň, jíž byl kulomet. Kromě samotných kulometů se ale objevily i první rychlopalné kanony, konstrukčně většinou kulomety zvětšené do kalibru 20 či 37 mm.

V případě protiletadlových děl velké ráže se zpravidla vycházelo z klasických polních či námořních kanonů, které se instalovaly na nové lafety s velkým náměrem. Právě tak došlo i k prvnímu prokázanému sestřelu letounu v historii. Srbský voják použil upravené 75mm dělo, kterým 30. září 1915 poslal k zemi rakousko-uherský pozorovací letoun. V dalších letech tedy byla protivzdušná obrana dále rozvíjena a objevily se některé zajímavé technické novinky, mimo jiné protiletadlové kanony kalibru 88 mm německé výroby. 

Vývoj ve druhé světové válce 

Modernější verze „osmaosmdesátek“, jež vznikly na konci 20. let a poté ve 30. letech, se staly zřejmě nejslavnějšími protiletadlovými zbraněmi druhé světové války. V meziválečném údobí se zrodily i dvě jiné slavné konstrukce, obě poněkud paradoxně v neutrálních zemích, takže se během největšího konfliktu v dějinách lidstva ocitly v armádách Spojenců i Osy. Jednalo se o 20mm kanon švýcarské firmy Oerlikon a 40mm dělo švédské zbrojovky Bofors, jež zároveň ukazovalo cestu k později hodně oblíbeným zbraním střední ráže.

Vývoj se však nezastavil ani v jiných státech, a tak se objevily i další známé zbraně, například třípalcové (76mm) kanony britského původu. Docela málo známým faktem je, že Britové nasadili proti letounům Osy i raketomety, které vystřelovaly neřízené rakety, ale jejich účinnost se ukázala jako velice omezená. Větší potenciál skýtaly řízené rakety země–vzduch, na nichž se intenzivně pracovalo již od přelomu 30. a 40. let. Mezi pionýry nepochybně patřila třetí říše, podobný projekt však vznikl i v československé první republice (akusticky naváděná raketa TRUL).

Německé firmy navrhly a vyzkoušely mnoho typů řízených raket, ale (jestliže pomineme některé velmi sporné zprávy) patrně žádná nebyla nasazena v boji. Druhá světová válka tedy přinesla zenit nasazení velkorážových kanonů coby hlavních nástrojů pro boj s vysoko létajícími bombardéry. Němci zařadili do výzbroje i „flaky“ ráže 128 mm a plánovali též děla ráže 150 a 240 mm, bylo však stále více evidentní, že tudy prostě další cesta nevede. 

Studená válka a vzestup raket 

Technologie se po válce dál prudce rozvíjely, takže roku 1954 byl do operační služby přijat první skutečně fungující systém raket země–vzduch, a to americký MIM-3 Nike Ajax. Kanony malých ráží se ale také neopomíjely a fandilo se i rážím středním (přibližně mezi 40 a 80 mm), jenže další vývoj raketových zbraní začal postupně ohrožovat i jejich silné pozice. Zpočátku se totiž mělo za to, že se rakety hodí jen proti cílům ve velkých výškách, jak názorně ukázal i slavný sestřel amerického špionážního letadla U-2, které 1. května 1960 zničila sovětská raketa S-75.

Pak se ale začalo ukazovat, že potenciál raket je daleko větší, takže se množily systémy protivzdušné obrany vojsk pro střední a malé výšky. Významný přelom přinesla raketa FIM-43 Redeye, jež byla již tak malá, že se mohla vypouštět doslova z ramene jediného muže. Tak se zrodila nová kategorie protiletadlových zbraní, takzvané MANPADS (Man-Portable Air Defense Systems), tedy přenosné komplety. O účinnosti protivzdušných zbraní svědčily i výsledky válek ve Vietnamu a na Středním východě, které ale současně prokázaly, že kromě vyspělých zbraní je třeba také dobře vycvičená obsluha.

Například za jomkipurské války v říjnu 1973 způsobili patrně až pětinu(!) celkových ztrát egyptského letectva egyptští vojáci s přenosnými raketami Strela-2, jelikož nejspíše nebyli moc dobří v rozlišování vlastních a izraelských letadel. Další zlomový konflikt znamenala válka v Zálivu v roce 1991, kde byl použit americký systém MIM-104 Patriot, jenž jako první dokázal sestřelit nepřátelskou balistickou raketu.

Nová doba, nové požadavky 

Právě protiraketové obraně se následně začal přisuzovat stále větší význam. Zdálo se, že půjde o další důvod konce protiletadlových kanonů, jež evidentně ustupovaly do pozadí s tím, jak se dařilo rozvíjet raketové systémy pro krátké vzdálenosti a malé výšky. Velkorážová děla dávno opustila službu a význam si udržovaly pouze některé samohybné protivzdušné kanony ráže od 20 do 40 mm.

Panovalo přesvědčení, že protiletadlové hlavňové zbraně již záhy úplně zmizí, a to i díky nástupu laserových zbraní. Bylo zřejmé, že ne všechno mohou zvládnout rakety, jelikož raketové systémy mají vždy delší reakční čas (a tudíž i nižší flexibilitu) než kanony, ale lasery se zdály být optimální náhradou kanonů. Vývoj paprskových zbraní ovšem provázely i potíže týkající se ponejvíce dodávek energie či přesnosti zaměřování. A na počátku nového století se objevilo úplně nové zadání, které znamenalo „záchranu“ kanonů. Boje v Afghánistánu a Iráku přinesly požadavek na zbraně C-RAM (Counter Rocket, Artillery and Mortar), tedy komplexy schopné ničit dělostřelecké rakety, granáty a miny.

TIP: Raketový systém RBS-70: Smrtící protiletadlový deštník ze Švédska

Ničení takových malých a rychlých cílů se ukazuje jako vysoce obtížné, ale kromě speciálních malých raket (jaké používá například izraelský systém Iron Dome) či laserů ho zvládají i rychlopalné kanony, které tedy nalezly nové využití. Mohou se uplatnit i proti další nové hrozbě, a sice proti malým dronům. Je proto příznačné, že Armáda ČR chce kromě nového kompletu raket země– –vzduch, který má nahradit současný typ Kub, zavést i systém C-RAM a zbraň proti dronům. Zatím ovšem můžeme jen spekulovat, zda půjde o malé rakety, rychlopalné kanony nebo lasery. 

Planetární mlhovina M3-1 se nachází v souhvězdí Velkého psa, ve vzdálenosti zhruba 14 tisíc světelných let. Vědci se již dříve domnívali, že tahle planetární mlhovina ukrývá dvojhvězdu. Svědčila o tom vnitřní struktura mlhoviny.

David Jones z institutu Astrofisica de Canarias a univerzity Universidad de La Laguna na Kanárských ostrovech se svým týmem nedávno zjistil, že uprostřed planetární mlhoviny M3-1 se skutečně nachází dvojhvězda. Je to ale nesmírně těsná, přímo ultratěsná dvojhvězda. Tento párek hvězd se oběhne zhruba jednou za tři hodiny, což z něj dělá jeden z nejtěsnějších hvězdných systémů ve známém vesmíru.

Ultratěsná dvojhvězda odpaluje novy

Pozoruhodné a naprosto nečekané bylo zjištění, že dvojhvězda v srdci planetární mlhoviny odpaluje exploze novy. Mezi hvězdnými partnery totiž dochází k intenzivnímu přenosu materiálu. Když hmota jedné z hvězd překročí určitou mez, hvězda exploduje zuřivou termonukleární explozí novy. Není sice tak silná jako supernova, ale i tak stojí za to. Jasnost hvězdy se při této explozi krátkodobě zvýší asi milionkrát.

TIP: Amatérští astronomové objevili opravdovou raritu: Neutronovou dvojhvězdu

Hvězdy v této ultratěsné dvojhvězdě jsou navzájem tak blízko, že je ze Země nemůžeme pozorovat přímo jako dvojici. Jones s kolegy sledovali mlhovinu M3-1 několik let, na teleskopech Evropské jižní observatoře v Chile. Že jde o skutečně dvojhvězdu, ukázala analýza změn výsledné jasnosti pozorovaného objektu.

Historie rozhodně neoplývá přebytkem moudrých panovníků či státníků. O děsivých činech diktátorů i chybách demokraticky zvolených politiků píšeme každou chvíli. Co když se ale panovník náhle zblázní? 

Krutý a nemocný Caligula 

Caligula čili Botička (přezdívka, kterou mu dali římští vojáci pro radost, s jakou coby dítě nosil místo tradičních sandálů zmenšenou verzi vojenských bot), vlastním jménem Gaius Caesar Augustus Germanicus se dostal k císařské vládě jednoduchým způsobem: přežil. Zatímco všichni kolem něj umírali, on se dle soudu současníků ani příliš nepodivil, že je to na rozkaz císaře Tiberia. 

Právě po něm pak Caligula nastoupil na trůn, očividně s jeho svolením. První měsíce jeho vlády byly optimistické: plánoval postavit nejen přepychové rezidence, ale i dva nové velké akvadukty pro římský lid. Prvních sedm měsíců bylo hodnoceno jako nejlepší doba Říma. Caligula dokonce vyhnal Tiberiovy oblíbence, kteří byli i v dosti uvolněném Římě považováni za perverzní.

A pak se něco změnilo. Podle dobových autorů za to mohlo příliš horkých a studených koupelí, sex s chlapci i dívkami a alkohol. Moderní lékařská věda usuzuje na encefalitidu. Celá říše se modlila za císařovo zdraví a někteří jeho věrní přísahali zasvětit život bohům, pokud se uzdraví. Císař se sice tělesně uzdravil, ale radikálně se změnil. Jako první nechal popravit ty, kteří slíbili svůj život za jeho uzdravení. Pak začal vidět komploty všude kolem sebe. Kdo odmítl spolupracovat, byl popraven také. 

Miloval svou sestru Drussilu, ale také nevěstky a orgie. Když roku 38 o Drussilu přišel, neměl už nejspíš co ztratit. Pak se pokusil koupit si lid rozdáváním darů. Nejenže rychle vyčerpal peníze, které mu zanechal jeho předchůdce, ale zadlužil státní kasu a potřeboval najít další zdroje. Když nestačily vykonstruované procesy sloužící k zabavení majetku popraveného, přidával nové daně, třeba i z prostituce. Oblíbeným zdrojem peněz mu byly i pokuty: zavedl hmotnou odpovědnost úředníků a vždy našel nějakou závadu, za kterou se dalo pokutovat. A když přišel hlad, začal budovat větší přístavy pro dovoz obilí z Egypta.

Megalomanské stavby jsou vůbec častým projevem šílenství. Aby se vyrovnal dávným perským králům, nechal Botička vystavět obrovský lodní most. Když byl hotový, převlékl se za Alexandra Velikého a na svém milovaném koni po něm jezdil sem a tam. Šlo právě o toho koně, kterého později chtěl prohlásit konzulem a který „užíval“ vlastní luxusní sídlo a otroky.

Je často otázkou, jestli spáchal i své další hrůzné činy, protože historii zapsali jeho nepřátelé z řad senátorů. Podle nich měl v paláci zřídit nevěstinec, nabízet přátelům své manželky, vynucovat si sex s manželkami jiných mužů a pak se jim za to vysmívat. Krutě prý popravoval všechny, kteří naznačili nesouhlas, a vůbec dokazoval, že jeho moc je neomezená. Zároveň očividně žil v neustálém šíleném strachu o vlastní život. O ten přišel v lednu 41. Jeho paranoidní představy o spiknutí, které mu usiluje o život, se nakonec ukázaly jako pravdivé - i když vzniklo hlavně kvůli jeho šílenství.

Milovaný a šílený Karel VI. Francouzský

Karel VI. dosedl na francouzský trůn už v jedenácti letech, byť v té době byl zcela pod vlivem svých čtyř strýců. Ti vládli za něj a hlavně pro sebe, což se projevilo na stavu královské pokladny i na spokojenosti obyvatel, které stále větší daně vedly k revoltám. I když se král měl samostatné vlády ujmout už ve čtrnácti, strýcové si vliv nad ním podrželi dalších sedm let. Až v jednadvaceti se Karel konečně odhodlal k činům. Povolal k sobě nové rádce, z velké části šlo o staré rádce jeho otce, a společně s nimi začal vládnout zcela jinak. Během několika let se rychle zlepšila situace celé země a Karel VI. si vysloužil své první přízvisko: Milovaný. 

Pak ale přišel první výbuch šílenství. Jeho přítel a poradce byl napaden, pokus o vraždu ale přežil díky své udatnosti, dobré zbroji a šťastné náhodě. Útočník prchl k vévodovi bretoňskému, který ho králi odmítl vydat. Karel se tedy postavil do čela vojenské výpravy a vyrazil. Už v té chvíli se podle dobových záznamů choval podivně, jako by nebyl sám sebou. Když pak výprava projížděla lesy, přiskočil k jeho koni malomocný a křičel na krále, ať se okamžitě vrátí, že všude kolem jsou zrádci. Průvod pak následoval ještě asi půl hodiny a stále křičel to samé. 

Malomocný byl už dávno pryč, když jeden z panošů v horkém letním dni upustil na zem zbraň. Karel, deptaný pomalým postupem své armády a rozrušený tisícem detailů, tasil zbraň a vrhl se s křikem do boje. Než se ho jeho věrným povedlo dostat z koně a odzbrojit, zabil několik rytířů, málem i svého bratra. Jakmile ho položili na zem, upadl do kómatu.

Nevzbudil se zdráv. Jeho stav se zhoršoval a z krále Milovaného byl brzy král Šílený. Zapomínal na svoji ženu i děti, propadal komplikovaným halucinacím. Celých pět měsíců se odmítl mýt a měnit si šaty. Později si vzal do hlavy, že je stvořený ze skla. A aby vůbec přežil dotyk jiných lidí a neroztříštil se na malé kusy, potřeboval nutně do šatů vložit železné tyče, které ho měly chránit a držet pohromadě. Když se vzbudil, několik dnů nevěděl, kdo je. Jindy měl nutkavou potřebu běhat po paláci tak rychle, že se chodby musely upravit, aby si král příliš neublížil. Nikoho nepřekvapilo, že Karel VI. zemřel už v pětapadesáti letech roku 1422.  

Šílený erotoman Ibrahim I.

Ibrahim I. měl v lecčem podobný osud jako stihomamem hnaný římský císař. Na trůn se dostal jen díky tomu, že jej považovali za neškodného: trpěl bolestí hlavy, záchvaty, celkovou slabostí a dalšími neduhy. Vyhnul se tak krvavým bojům v rodině. Jeho bratr, schopný a brutální Murad IV., nechal zabít všechny další bratry a na smrtelné posteli vydal rozkaz zavraždit také Ibrahima, k vykonání ortelu už ale nedošlo a Ibrahima prohlásili sultánem. Později toho možná leckdo litoval.

První čtyři roky jeho vlády ale byly v podstatě blahodárné. Ibrahim chodil v převleku mezi lid a jeho velkovezír úspěšně zreformoval finance a začal měnit poměry v armádě.  Pak se ale svému pánovi znelíbil, byl sesazen a zavražděn.

Osamělý Ibrahim už nikdy nenašel tak silnou oporu a místo toho hledal útěchu v harému. Měl poměrně zvláštní záliby. Kromě toho, že nechal do paláce přivádět ženy, které následně znásilňoval, dal také po celé zemi vyhlásit pátrání po nejtlustší ženě vůbec. Tu se nakonec povedlo najít a sultán jí láskyplně tituloval “Homole cukru”. Zároveň se mu stále méně dařilo jako vládci.

Když maltézští piráti zajali loď plnou prominentních poutníků do Mekky, zuřil tak, že chtěl tvrdě potrestat všechny křesťany v říši. Nakonec se spokojil s domácím vězením pro vrcholné představitele křesťanství - a s útokem na Krétu, kde maltézští korzáři našli dočasné útočiště. Tím začal dvacet čtyři let dlouhou válku s Benátkami. A i když moc Nejjasnější republiky benátské již byla za zenitem, dokázaly Benátčané mnohem větší osmanské říši uštědřit potupné rány. Povedlo se jim třeba obsadit Dardanely, načež v Istanbulu propukl hlad a nedostatek vody. 

Neúspěchy ještě více znásobovaly Ibrahimovo šílenství. Podle pozdějších záznamů se v záchvatu žárlivosti, a aby se usmířil s Cukrovou homolí, rozhodl utopit všech 280 žen svého harému. Přežila jen jediná, která podala zprávu.

Důvěryhodnost té dámy ale není úplně veliká, později se sama velmi angažovala v harémových intrikách a vraždách. Jisté je to, že v srpnu 1648 došlo k povstání, při kterém byl velkovezír roztrhán davem na tisíc kusů a sultán zajat. Na jeho místo dosadili jeho šestiletého syna Mehmeda IV. a svolení k popravě sultána – tradičnímu uškrcení tětivou luku, daly jak islámské autority, tak jeho vlastní matka… 

Epidemie obezity ve světě nijak zvlášť nepolevuje. Spíše naopak. Změny stravovacích návyků a životosprávy bývají dost náročné a ne každý je zvládne. Vědci po celém světě proto vyvíjejí různé metody a prostředky, které to mohou tlouštíkům usnadnit.

Nejnovějším počinem v tomto směru je léčba, která zahrnuje hned dva metabolické procesy podporující snižování tělesné hmotnosti. V obou případech jde navíc o poměrně překvapivé postupy. V prvním případě jde o reakci těla na vystavení organismu chladu, v druhém pak o kouření tabáku. Vědcům se povedlo oba dva tyto procesy simulovat pomocí chemických látek.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Lidé mají sklon spotřebovávat zásobní látky a energii, když jsou vystaveni chladu. Tuto reakci organismu dokáže velmi účinně vyvolat syntetická látka zvaná icilin. Její aplikace vyvolává extrémní pocit chladu. Problém je ale v tom, že vedlejším účinkem reakce na chlad je i velká chuť k jídlu. Proti apetitu ale spolehlivě funguje kouření tabáku. Proto novou léčbu obezity doplňuje další látka dimethylfenylpiperazin (DMPP), která působí na molekulární úrovni stejně jako nikotin. Výsledkem je „biochemická cigareta“. Testy prozatím ukázaly účinnost u myší, kdy a zda vůbec si tento metabolický mix budou moct vyzkoušet i lidé zatím není jasné.

Nový, 55 kilometrů dlouhý most Hongkong-Ču-chaj-Macao, který spojuje čínskou pevninu s hongkongským ostrovem Lantau, se stal nejdelším mořským mostem na světě. Dosavadním rekordmanem byl v tomto směru 32,5 kilometrů dlouhý most Tung-chaj Ta-čchiao spojující Šanghaj s přístavem Jang-šan v provincii Če-ťiang. Cestu mezi hongkongským ostrovem a pevninou zkrátí nový most z tří hodin na pouhých 30 minut. Součástí mostu jsou dvě šestiproudové silnice a 6,7 kilometru dlouhý podmořský tunel.

Stavba velkolepého projektu za 20 miliard dolarů (přes 449 miliard Kč) odstartovala v prosinci 2009 a dokončena měla být v roce 2016. Výstavbu zbrzdilo zkoumání dopadu projektu na životní prostředí, vyšetřování korupce i překročení rozpočtu. 

TIP: Nekonečné klenby: 7 nejdelších mostů světa

Přestože jde o technologicky unikátní projekt, provází jej i mnoho kontroverzí. Během stavby přišlo o život devět dělníků a dalších více než 200 bylo zraněno. Většina úmrtí byla spojena s pádem z velké výšky. Především na hongkongské straně je ale stavba vnímána jako další krok ve snaze o připoutání zvláštní administrativní oblasti k pevninské Číně. Most představuje klíčový prvek plánu Pekingu pro těsnější propojení 11 měst delty Perlové řeky, která je domovem 68 milionů lidí. Nelibost vzbudila stavba také u ochránců přírody, kteří v ní vidí ohrožení pro populaci bílých delfínů. Část odborníků považuje megalomanskou stavbu za plýtvání veřejnými prostředky a z dopravního hlediska za zbytečnou.

Nejmenovaný Ukrajinec z Kyjeva si vyrazil na houby, ovšem místo budoucí smaženice našel dvanáct čerstvě vyhloubených hrobů. Svůj objev okamžitě nahlásil policii a příslušníky pak vyšetřování zavedlo k psychologovi Andreji Žeľvetrovi.

Nakonec se ukázalo, že jámy nečekají na lékařovy nepřátele, ale tvoří součást jeho terapie: Odborník totiž pacientům pomáhá nacházet chuť do života tím, že je zavře do rakve a na dvě hodiny je pohřbí. Metoda je velmi efektivní – jak tvrdí ti, kdo ji podstoupili. Do truhel jsou navíc zavedeny trubky, aby se nebožáci neudusili. Policie tak musela uznat, že se lékař nedopouští ničeho trestného, a netradiční praktiky tudíž mohou pokračovat.

Svérázný Ukrajinec není prvním, kdo podobný léčebný postup využívá. Pohřeb nanečisto lze absolvovat například i v Jižní Koreji. I zde má drsná zkušenost připomenout hodnotu lidského života.

S vládou Ludvíka XIV. se pojí výraz absolutismus. „Absolutní“ byl však nejen jeho způsob panování, ale také vše, co se týkalo jeho dvora a dvorských kratochvílí. Divadelní hry, pitoreskní dekorace, ohňostroje, frivolnosti a radovánky, to vše a mnohem víc čekalo na vyvolené, kterým se dostalo cti pohybovat se v králově blízkosti.

Balet noci

Nepostradatelnou součástí dvorské zábavy byly takzvané court ballets, a to počínaje Jindřichem III. přinejmenším do velkého období skladatele Jeana-Baptisty Lullyho a libretisty Phillipa Quinaulta, kteří působili na dvoře Ludvíka XIV. Této poměrně okázalé zábavě, sestávající z maskovaných bálů a hraných představení, se nevyhýbal ani Richelieu. Tancoval prostě každý. „Tanec je jednou ze tří základních aktivit aristokracie,“ napsal de Saint-Hubert v Treatise on Ballets (1641).

Do dějin vstoupil především Balet noci (1653), v němž vycházející Slunce neztvárňoval nikdo jiný než tehdy patnáctiletý Ludvík oděný jako bůh Apollón se zlatými pery a slunečními paprsky. Právě tehdy se zrodil mocný symbol, i když sotvakdo tušil, jak významný bude během dalších šedesáti let. Ludvík tanec miloval. Na dvorských baletech tančil vždy hlavní roli, ale nešlo mu jen o zábavu – dával najevo svou moc v symbolických rolích. Po diskrétní Racinově narážce v tragédii Britannicus ale naznal, že tato aktivita může přece jen škodit důstojnosti jeho postavení a od roku 1670 veřejně nevystupoval.

Místo číslo jedna poté zaujala opera a hudba, která mocně vstoupila do paláců a v některých dnech tu byla slyšet od rána do noci. Vášnivé zaujetí pro hudbu zdědil král po otci (mimochodem hrál výborně na kytaru). Nejčastěji byl slyšet Lully doplňovaný verši, jimž často předcházel moralistní prolog k odzbrojení případné kritiky, kde opět nechyběly alegorické postavy. Ty byly alfou a omegou doby, protože vytvářely tehdy oblíbený polojasný obraz naplněný významy. 

Slavnosti pro lid

17. srpna 1661 se Ludvík v doprovodu matky dostavil s veličinami svého dvora a všemi dvorními dámami na slavnost k ministru financí Fouquetovi, kterou pořádal v parku svého nového zámku Vaux-le-Vicomte, jenž je jednou z nejkrásnějších francouzských staveb vůbec. Madam de La Fayette si všimla, že „král žasl a Fouquet si jeho úžasu s překvapením povšiml“. Přestože epilog senzační slavnosti byl výlučně chvalozpěvem na panovníka, neuplynul ani měsíc, a Fouquet byl zatčen a za zpronevěry ve finančních záležitostech doživotně uvězněn. Je známo, že rozhodnutí svrhnout jej padlo už dřív, ale tato událost je zřejmě posílila, neboť kterákoli slavnost pořádaná později v režii Colberta a krále musela tu Fouquetovu zastínit. 

Slavnosti s pestrým programem měly v baroku svou tradici. Ve velkém je pořádali Habsburkové. Je samozřejmě možné vykládat je jako primárně politický program k ovládnutí šlechty a lidu cestou zábavy, ale Ludvík se bavil též. „Také lid má potěšení z podívané, za níž se vždy skrývá cíl poskytnout mu zábavu; všechny poddané obecně nadchne, vidí-li, že mají rádi to, co máme rádi také my […] Získáváme tak jejich ducha i srdce, mnohdy možná více než odměnami a dobrodiním.“  

Nejzdařilejším spektáklem, jaký kdy Paříž zažila za vlády Ludvíka XIV., byl Cour de Carrousel před Tuilerijským palácem v roce 1662, jezdecká slavnost (karusel), v níž účinkovali Římané, Peršané, Turci a indiáni. Byla to demonstrace moci a nádhery mladého panovníka a takto se měla vrýt do paměti národa. Po zpacifikování frondy a odstranění Fouqueta měla být výstrahou všem potenciálním rebelům a připomínkou nutnosti podřídit se králi Slunce – nyní vševládnému Římanovi. 

Slavnosti dvora

V roce 1664 se v zahradách Versailles konala třídenní (udává se i sedmidenní) grandiózní slavnost zvaná Radovánky na kouzelném ostrově, která byla založena na adaptaci slavného eposu Zuřivý Roland od Ariosta. Rolanda ztvárnil sám král ve zlatostříbrném kostýmu s drahokamy, zatímco třeba d´Artagnan účinkoval v kostýmu Římana. Pro ilustraci: Rolandův povoz obklopovaly kostýmované postavy dvanácti hodin a dvanácti souhvězdí, v kočáře seděly čtyři věky – zlatý, stříbrný, bronzový a železný.

K inscenování skvostných efektů byl najat největší iluzionista té doby Carlo Vigarani a úkolem dvorských umělců Molièra a Lullyho bylo spojit komedii a operu. O přestávkách hrálo třicet houslí, šest cembal a loutny Lullyho hudbu, na kterou tančili faunové a satyři, v meziaktí vystupovali akrobati, nechyběl samozřejmě balet, Moliérovy hry, ale ani soutěže či loterie.

Podobná dvorská slavnost se ve Versailles konala v roce 1668 a 1674. Všechny byly slovně a obrazově zdokumentovány, aby mohly být šířeny a napodobovány. Za týmž účelem pochopitelně figurovali mezi hosty všichni vyslanci akreditovaní u francouzského dvora. Tah vyšel: „Versailleský systém zvítězil v estetické a propagandistické ofenzivě nad kontinentem ještě dříve, než se na pochod vydal jediný voják Ludvíka XIV.,“ píše znalec francouzského absolutismu Uwe Schultz.

Tato mocná forma propagandy samozřejmě spolykala astronomické sumy. Od roku 1662 do roku 1682 to bylo necelých 37 milionů livrů, přičemž celkové náklady na Versailles do roku 1715 činily 65 milionů livrů.

Rex artifex

Spisovatel Louis de Rouvroy Saint-Simon, autor pamětí o Ludvíkově době, potvrzuje, že okázalost reprezentovala krále samotného: „Miloval nádheru, velkolepost a hojnost ve všem. Jeho vkus směřoval do vzletných výšin a inspiroval jím celý dvůr.“  Ludvíkův styl byl závazný, rozšířený a všeobjímající. Jako perličku, která má politický přesah, zmiňme Voltaira: „Aby odlišil své hlavní dvořany, zavedl modré kabáty vyšívané zlatem a stříbrem. Svolení nosit jej bylo pro ješitné muže velkou ctí. Dychtili po něm jako po řádu sv. Ducha.“

Příznačnou okázalost dávají historici také do spojení s milostnými dobrodružstvími krále. Pro Louise de la Vallière vložil Ludvík celé své srdce do úspěchu karuselu v roce 1662 a především jí dva roky nato věnoval velkolepou slavnost ve Versailles (byť se oficiálně konala na počest královy matky a manželky). S první Ludvíkovou maȋtressou je spojeno vše frivolní v počátcích Versailles. Bez neobyčejně vlivné markýzy de Montespan je těžké představit si velkou královskou zábavu v červenci 1668, stavbu Porcelánového trianonu (1670) nebo půvabný zámek v Clagny nedaleko Versailles, a bez markýzy de Maintenon zámeček v Marly, kam král Slunce utíkal od oficiálních povinností.

TIP: Hříchy Krále Slunce: S milenkami zplodil víc dětí než se zákonitými manželkami!

Tendence k hýření, slabost pro hry, slavnosti a flirt, to ale není celý Ludvík. Měl i smysl pro dekorum, racionální a galantní tón, snažil se být nejzdvořilejším ze všech dvořanů a pečlivě vybíral slova.  Podle francouzského historika umění Henriho Focillona vytvořil „nenapodobitelný královský archetyp“ a prosadil grandiózní životní styl ani ne tak skrze autoritu despoty, jako spíš skrze vlastní přitažlivost a mistrovský šarm, jako rex artifex – král tvůrce.