Se vzděláváním dívek historie příliš nepočítala. Dlouho se předpokládalo, že jde o hříšné a jednoduché bytosti, které by neměly být vystaveny nějakému intelektuálnímu vypětí. Během středověku se číst a psát naučily leda ženy z urozených rodin, či ty, které zvolily církevní kariéru. 

Krajinky, klavír a guvernantky

I když v novověku gramotnost u dívek v Evropě rychle stoupala, dostaly většinou jen základní pětileté vzdělání. Jedněmi z mála disciplín, v níž se mohly v 18. a 19. století dobře vychované dívky tvůrčím způsobem rozvíjet, byla hudba a výtvarné umění. Patřilo k dobrému tónu, že anglické dcerky z dobrých rodin hrály na klavír a malovaly půvabné krajinky a zasněné portréty. A pokud neměly patřičné věno, skončily jako guvernantky a učily své svěřenkyně to samé, což ostatně známe z románů sester Brontëových i Jane Austenové. 

Když dva dělají totéž… 

I když už roku 1775 zákon v rakousko-uherské monarchii stanovil, že všude, kde k tomu budou podmínky, musí být zřízeny dívčí třídy, kvalitativně se výuka s tou chlapeckou nedala srovnávat. Až 17 hodin týdně se vyučovaly ruční práce, na výuku čtení připadly dvě až pět hodin týdně, na psaní tři až čtyři hodiny, počtům se dívky věnovaly dvě až tři hodiny a náboženství tři hodiny týdně. Podle jedné z prvních aktivistek na poli dívčího vzdělávání, Magdaleny Dobromily Rettigové (1785–1845), sloužilo přiměřené vzdělání k tomu, aby měl muž doma rovnocenného partnera, víc ho to drželo u rodiny a neutíkal „k negativním zálibám“.

To Věnceslava Lužická-Srbová chtěla ženy vzdělávat proto, aby kvalitně vychovávaly novou generaci vlastenců a mohly se uživit, kdyby zůstaly bez manžela. Právě vzdělávání chudých a neprovdaných dívek bylo proto společností přijímáno vcelku pozitivně, zatímco slečny ze zajištěných rodin prý neměly ke studiu důvod žádný: vdát se, konverzovat ve francouzštině, hrát na klavír a tančit – to jim mělo pro zbytek života stačit. Průlom přišel až v okamžiku, kdy se v médiích začaly množit příklady úspěšných žen ze zahraničí. 

Emancipace!

První dívčí gymnázium ve Střední Evropě založila v Praze spisovatelka Eliška Krásnohorská roku 1890. Neslo název Minerva po etruské a italské bohyni moudrosti a lovu. V prvním roce se na ně přihlásilo 53 žákyň. Během šesti let studia měly probrat látku zhruba v objemu osmiletého chlapeckého gymnázia. Obrovský pokrok toto první gymnázium znamenalo i proto, že jeho absolventky se mohly po roce 1901 zapsat na studium na univerzitě. 

TIP: Počátky chrámu české moudrosti: Karlova univerzita patřila k nejlepším v Evropě

Na začátku 20. století už mohly české dívky navštěvovat chlapecké školy, ovšem musely si o povolení zažádat na ministerstvu. Chodily ale do třídy až spolu s vyučujícím profesorem a o přestávkách se směly zdržovat pouze ve speciálně vyhrazené místnosti. Při hodinách je učitel nesměl zkoušet, na konci semestru vždy dělaly postupové testy, aby mohly postoupit do dalšího pololetí. A samozřejmě – ve třídě musely sedět odděleně od chlapců.

Všechny typy raketového pohonu fungují na jednoduchém principu, který popsal již Isaac Newton svým třetím zákonem: Tzv. zákon akce a reakce je důsledkem zachování hybnosti. Motory, jež zmíněný princip využívají, se souhrnně nazývají „reaktivní“. Každý z nich musí mít tzv. pracovní látku, jež se značně urychluje v pracovní (spalovací) komoře, odkud je následně vyvrhována ven. Trychtýřová tryska pak její tok reguluje proti směru letu. 

V případě klasického raketového motoru tvoří pracovní látku ohřáté spaliny expandující tryskou ven. V plazmovém nebo též iontovém motoru představují pracovní látku těžké ionty (například argonu či rtuti), které značně urychluje elektrické pole.

Výhoda iontového motoru tkví v tom, že sonda nemusí nést do vesmíru okysličovadlo, tedy hmotnost navíc. Další přednost spočívá v nízké spotřebě. Nevýhodou je naopak malá tahová síla – motor tak musí být v provozu po dlouhou dobu. 

Image

Čtěte také

Pohonný systém pro lunární orbitální stanici Gateway prošel klíčovým testem

V Tasmánii, tedy na ostrově u jihozápadního pobřeží Austrálie, mají zvláštní skalní formace, které jsou podezřele podobné útvarům a horninám, které tvoří slavný Grand Canyon, vytvarovaný v krajině severní Arizony během milionů let řekou Colorado. Na opačné straně světa.

Australští geologové nyní detailně horniny na Tasmánii analyzovali. Závěry jejich výzkumu zní až neuvěřitelně: zmíněné horniny nejsou jen velmi podobné, ale dokonce zcela totožné s horninami Grand Canyonu. Mají stejnou strukturu a obsahují minerály se shodným složením a charakteristikami.

TIP: Nejstarší kus mořského dna se skrývá ve východním Středomoří

Jak je to možné? Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že dnešní Austrálie byla kdysi dávno spojená se severní Amerikou. Podle geologů to bylo asi před miliardou let, když byly kontinenty naší planety spojeny do superkontinentu jménem Rodinia. Tasmánie a Grand Canyon se tehdy skutečně dotýkaly a jejich horniny představují oddělené součásti původního celku. Na Tasmánii se tedy skutečně nachází kus amerického Grand Canyonu.

Důstojné vzezření lva berberského (Panthera leo leo) korunované mohutnou hřívou sahající přes břicho až do slabin můžete dnes obdivovat jen v některých zoologických zahradách, kde přežívají poslední geneticky neověřené kusy.

Mimořádný i mezi lvy

Ze všech lvů měl právě tento poddruh nejcharakterističtější rysy. Kromě již zmíněné hřívy se odlišoval špičatějším temenem hlavy, užším čumákem a našedlou srstí. Patřil k největším poddruhům lva – jeho váha často přesahovala 200 kg.

Podle Simona Blacka z Durrellova institutu ochrany zvířat a ekologie lze z historických pramenů vyčíst, že i jeho chování bylo jiné než v případě ostatních lvů. Lev berberský žil například v párech či malých rodinných skupinách a nikoli ve smečkách, které afričtí lvi obvykle tvoří.

Návrat jen jako zbožné přání

Poslední filmový záznam volně žijícího lva berberského pochází z roku 1927 z Maroka, nicméně existují nahodilé důkazy o jeho výskytu v pohoří Atlasu až do roku 1942. Již od konce 90. let 19. století začal být tento druh v divoké přírodě vzácným jevem. Největší množství lvů berberských vlastnil až do roku 1953 marocký sultán. Vědci se domnívají, že zbytek těchto lvů původně odchycených v divočině byl převezen do zoo v hlavním městě Maroka Rabatu. Jejich potomky mapuje plemenná kniha, která vznikla ve snaze udržet přehled o čistokrevných jedincích a zabránit příbuzenskému křížení.

TIP: Problémy krále zvířat: Někdejší africký vládce bojuje o holé přežití

Postupem času vzniklo několik projektů na znovuobnovení populace lva berberského, většinou však narazily na složitost celé situace a nedostatek prostředků. Některé studie uvádějí, že v roce 2007 zemřela na rakovinu poslední čistokrevná lvice, a tak nám zřejmě nezbývá, než se s obry, kterým byli ve starověkém Římě předhazováni prvotní křesťané, navždycky rozloučit.

Litva | 16. února 1918

Litva vyhlásila samostatnost, ale fakticky byla nadále okupována a spory o území pokračovaly až do roku 1940, kdy ji definitivně obsadil Sovětský svaz a poté Hitlerovo Německo. Součástí SSSR se nakonec stala v roce 1944 a skutečnou samostatnost získala teprve v roce 1990. 

Estonsko  | 24. února 1918

Pád carského Ruska roku 1917 otevřel cestu k vyhlášení nezávislosti Estonska v únoru 1918, na což bolševici i císařské Německo reagovali vojenským úderem. Estonci však zvítězili a po následujících 22 let si udrželi suverenitu. V roce 1940 obsadila zemi sovětská vojska a došlo k jejímu připojení k SSSR. V letech 1941–1944 okupovali Estonsko nacisté, načež jej osvobodila Rudá armáda, a země tak opět přešla pod vliv Sovětů. Svoji nezávislost obnovila 20. srpna 1991.

Bělorusko  | 25. března 1918

Běloruská republika přetrvala jen krátce, a navíc se de facto nestihla proměnit v plnohodnotný stát: Neměla ústavu, armádu ani jasně definované hranice. Již roku 1919 nad ní totiž převzali moc Sověti a přejmenovali ji na Běloruskou sovětskou socialistickou republiku. Od téhož roku nicméně existovala exilová vláda, kterou uznalo například Německo, Litva i Československo a která pomáhala protikomunistickému hnutí v zemi. V roce 1922 se Bělorusko stalo zakládající republikou SSSR a zůstalo jeho součástí až do vyhlášení samostatnosti v roce 1991.

Československo | 28. října 1918

Na sklonku října 1918 vyhlásil Národní výbor československý v Praze zákon o zřízení samostatného československého státu. Slováci se k němu pak připojili 30. října tzv. martinskou deklarací. 

První republika skončila po mnichovské dohodě a následném obsazení pohraničí v roce 1938, druhá v roce následujícím, kdy se odtrhlo Slovensko a byl vyhlášen protektorát. Roku 1945 došlo k obnovení republiky, ovšem už bez Podkarpatské Rusi. V roce 1993 se Československo klidnou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko.

Jugoslávie | 29. října 1918

Vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů a po jeho spojení se Srbským královstvím se zrodilo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Roku 1929 nastolil Alexandr I. diktaturu a změnil název země na Království Jugoslávie. 

Po druhé světové válce se zformovala Federativní lidová republika Jugoslávie, která se pak v letech 1991 až 1992 postupně rozpadala. Spory některých nástupnických států přerostly v mnohaletý ozbrojený konflikt.

Německo | 9. listopadu 1918

Tzv. listopadová revoluce měla za cíl ukončit válku, svrhnout císařství a otevřít cestu k socialismu. Devátého listopadu 1918 se Vilém II. Pruský vzdal moci a uprchl do Nizozemska, čímž německé císařství zaniklo. Sociální demokraté vyhlásili republiku a násilně potlačili všechna komunistická povstání. V červnu 1919 byla u Paříže podepsána Versailleská mírová smlouva, která pro nově vzniklou tzv. Výmarskou republiku znamenala ztrátu území, válečné reparace i výrazné snížení armádních stavů. 

Ponižující podmínky spolu s politicko-ekonomickou nestabilitou vedly k pozdějšímu nástupu nacismu. Hitlerova NSDAP představovala po volbách v roce 1932 nejsilnější stranu. Výsledkem agresivní zahraniční politiky se stala druhá světová válka, po jejímž skončení si sféry vlivu rozdělili Spojenci: Roku 1949 byla ustavena západně orientovaná Spolková republika Německo a Sovětským svazem ovládaná Německá demokratická republika. Obě země se znovu sjednotily 3. října 1990.

Rakousko | 12. listopadu 1918

Císař Karel I. byl donucen zříct se trůnu a vznikl státní útvar Německé Rakousko. Prozatímní ústava ovšem uváděla, že „Německé Rakousko je demokratickou republikou“ a „že je nedílnou součástí Německé republiky“. Situace se změnila 2. června 1919, kdy se západní spojenci při dalším mírovém jednání postavili proti sjednocení Německa a Rakouska. Desátého září 1919 byla v Saint-Germain podepsána smlouva, na jejímž základě se území přejmenovalo na Rakouskou republiku. Nové Rakousko muselo také postoupit část území Československu, Jižní Tyrolsko Itálii a jižní Korutany a Štýrsko Jugoslávii. 

V březnu 1938 vyhlásil Hitler tzv. anšlus neboli připojení k Německu. Samostatnost Rakouska pak byla znovu uznána po válce, v roce 1946.

Polsko | 14. listopadu 1918

Po vyhlášení nezávislosti začalo Polsko uplatňovat územní nároky opírající se o jeho hranice z roku 1772. Vyvolalo to značné napětí s okolními státy, a dokonce několik válek: především polsko-ruský konflikt v letech 1919–1921, kdy Polsko usilovalo o získání svých někdejších teritorií, včetně velké části Ukrajiny a Běloruska. Politická nestabilita, nacionální napětí a hospodářské krize nakonec roku 1926 vyústily ve státní převrat pod vedením maršála Józefa Piłsudského a v nastolení vojenské diktatury. 

Po druhé světové válce ztratilo Polsko velkou část území na východě, naopak ovšem získalo region, který předtím drželo Německo (část Východního Pruska a oblast  za řekou Odrou).

Maďarsko | 16. listopadu 1918

První Maďarská republika existovala pouhých 133 dnů – 21. března 1919 vyhlásili komunisté v čele s Bélou Kunem založení Maďarské republiky rad. Nová politika zavedla diktaturu proletariátu a revoluční teror, následovaly vlny nespokojenosti a intervence vojsk Rumunského království, což 1. března 1920 vyústilo ve vyhlášení Maďarského království. Následná Trianonská smlouva stanovila nové hranice země a Maďarsko ztratilo 72 % původního Uherska. 

Za druhé světové války stálo království po boku nacistického Německa, zaniklo však s příchodem Rudé armády. V únoru 1947 byla vyhlášena druhá Maďarská republika a následný politický vývoj se odehrával plně v režii Sovětů.

Lotyšsko | 18. lisopadu 1918

Lotyšsko vyhlásilo samostatnost, která vydržela až do sovětské okupace v roce 1940, po níž následovala okupace německá. Součástí SSSR zůstala země do roku 1991.

Z rychle se kmitající siluety, s níž se většina z nás setká za večerního soumraku či ranního rozbřesku, se toho o netopýrech mnoho nedozvíme. Já jsem naštěstí dostala příležitost prohlédnout si tyto létající savce pěkně zblízka.

Handicapovaný modeling

Zvídavá černá, inteligentní očka se s neutuchajícím zájmem rozhlížela z rezavého kožíšku. Naposledy jsem si pohladila hedvábnou srst a samička netopýra rezavého (Nyctalus noctula) Anežka putovala z pařezu do přepravního boxu. Na řadu přišel sameček netopýra pestrého (Vespertilio murinus) Pája, kterého jsme posadili na pískovcový kámen. Tělíčko v černém kožíšku s frajerskými světle zakončenými pesíky se začalo intenzivně chvět. Nešlo ovšem o trému z pózování před objektivem, ale netopýří „rozehřívací rituál“. Svalovými vibracemi se netopýři dostávají na provozní teplotu a teprve poté mohou vzlétnout.

I když také těmto zástupcům netopýří říše rituál zůstal, někteří z nich si na létání ještě chvíli počkají. Ti se závažnějšími zraněními nevzlétnou nikdy a zůstanou doživotně v obětavé péči členů ZO ČSOP Nyctalus a České společnosti pro ochranu netopýrů (ČESON). Na druhou stranu právě tito handicapovaní netopýři mohou během přednášek široké veřejnosti přiblížit své divoce žijící kolegy a významně jim tak pomoci v upevnění lidsko-netopýřích přátelských vztahů.

Akrobati po setmění

V České republice žije 27 druhů netopýrů. Patří do řádu letounů (Chiroptera) a společně s kaloni jde o jediné savce na světě, kteří umí aktivně létat. Pohyb ve vzduchu jim umožňuje kožní blána, která je pevná a přitom elastická. Je napnutá mezi zadní končetinou a čtyřmi prsty přední končetiny, případně ocasem. Prst přední končetiny zůstává volný a slouží k přichycování a šplhání. Při letu dokážou netopýři tvar křídla okamžitě změnit. Tím dosahují velké rychlosti a přesnosti v manévrování při honbě za kořistí.

Netopýři jsou noční lovci a bezchybně dokáží využít orientaci pomocí ultrazvuku (echolokace). Zhruba každých 50 milisekund, tedy dvacetkrát za vteřinu, vydají zvuk, který se od předmětů v prostoru odrazí zpátky. Velké netopýří uši ho zachytí, takže zvíře dokáže bezpečně vyhodnotit umístění i velikost překážky. Díky echolokaci mohou netopýři létat i v naprosté tmě, i když mají oči a docela dobře vidí. Systém echolokace je však neomylný. Funguje natolik přesně, že se netopýři dokážou vyhnout i vláknu o průměru 0,08 mm. Nicméně frekvence signálu se u jednotlivých druhů liší (od 20 do 110 kHz), stejně jako způsob vydávání zvuku. Netopýrovití a tadaridovití vydávají signály ústy, vrápencovití nosem. Pro každý druh je frekvence a charakter hlasu specifický, takže je možné pomocí speciálního přístroje (tzv. ultrazvukového detektoru) určovat druhy netopýrů přímo za letu, aniž by zvířata byla jakkoli rušena.

Spokojení jako kočky

Jako poslední se v rámci přednášky uvelebila na kusu břidlice samička netopýra hvízdavého (Pipistrellus pipistrellus) Pipulka. Ačkoli to byla již dospělá mladá dáma, pohodlně by se vešla do krabičky od kancelářských sponek. Netopýr hvízdavý je totiž jedním z nejmenších evropských netopýrů. Tělo i s hlavou měří pouze 3,3–5,2 cm.

Když jsme netopýří předváděčku ukončili, dostali chlupatí protagonisté odměnu v podobě moučných červů. Pro mnohé lidi nevábně vyhlížející a svíjející se odměna byla netopýry bez výjimky přijata s nadšením. Pokud tuto červí lahůdku zpodobníme do lidských měřítek, odpovídá jeden červ štangli salámu, kterou bychom museli sníst bez pomocí rukou. Netopýři se však ukázali jako mistrovští jedlíci. Zatímco obyčejný smrtelník by do sebe celý salám ani nenasoukal, každý netopýr hravě spořádal několik červů za pár sekund a ještě se mlsně rozhlížel, jestli nekápne přídavek. Svačina byla u konce. Díky ní jsem se zanedlouho dozvěděla další zajímavost z netopýřího života. Miniaturní Pipulka začala vrnět. S ohledem na velikost zvířete bylo tiché předení slyšitelné pouze po přiložení ucha k chlupatému tělíčku, avšak vyjadřovalo stejnou spokojenost jako vrnění kočky domácí. Netopýři prostě umí člověka překvapit!

Zranitelní ve spánku

Netopýři přes zimu hibernují podobně jako například ježci a po probuzení ze zimního spánku se hromadně přesunují na místa reprodukce. Březí samice vytvářejí ve vhodných úkrytech kolonie, v nichž každá přivede na svět jedno, nejvýše dvě mláďata. Samci mezitím žijí odděleně jako samotáři nebo v menších mládeneckých skupinkách. Zhruba v září jsou mláďata k nerozeznání od dospělého jedince. V té době se netopýři opět seskupují do smíšených kolonií a dochází k páření. Aby bylo překonáno nepříznivé období zimy, uchová samice sperma v rozmnožovací soustavě až do příštího jara.

Netopýří rok pak opět končí hlubokým zimním spánkem. Pro tuto část života vyhledávají netopýři prostory se stabilními klimatickými podmínkami, kde teplota neklesá pod bod mrazu, a dostatečnou vlhkostí, aby během spánku nedošlo k vyschnutí těla. Zalézají do různých štěrbin nebo volně visí na stěnách, zpomalí biologické funkce organismu a sníží tělesnou teplotu. Ačkoli se někdy během oteplení probouzejí a dokonce i loví, je vyrušování přezimující kolonie nepřípustné. Příliš časté probouzení hibernujících zvířat odčerpává jejich nashromážděné tukové zásoby. Netopýři pak nemusí zimu vůbec přečkat a uhynou.

Strážci ekologické rovnováhy

Stejně jako vyrušování v době hibernace ohrožuje netopýří populace ničení jejich úkrytů. Zvířata totiž po generace využívají tytéž skrýše, v nichž tráví přes 50 % svého života. V poslední době bohužel v naší přírodě dramaticky ubývá různých štěrbin, doupných stromů či obyčejných otvorů ve zdech. Velkou hrozbou netopýrů se stalo i zateplování domů. Přitom všichni netopýři (stejně jako rorýsi) patří vzhledem ke svému ohrožení mezi zvláště chráněné druhy živočichů. Podle zákona o ochraně přírody a krajiny i podle stavebního zákona je vlastník stavby povinen zajistit bezpečí zvířat i jejich hnízdišť a úkrytů. Naštěstí se dá zdánlivý rozpor mezi rekonstrukcí domu a ponecháním útočišť elegantně vyřešit netopýřími (a rorýsími) budkami.

Z globálního hlediska mají netopýři nezastupitelnou roli v ekosystémech tropických oblastí. Ani v našem klimatickém pásmu však jejich úloha není zanedbatelná! Jídelníček většiny našich netopýrů se skládá především z létajícího hmyzu, mezi nímž najdeme mnoho obtížných druhů. Pro lepší představu – jeden miniaturní netopýr hvízdavý uloví za jednu noc až 2 500 komárů! Dokážeme si vůbec představit, jaká komáří kalamita by nastala bez netopýrů?!

Zítřek plný nejistoty

Většina evropských netopýrů původně obývala lesy, ale mnozí se dokázali vcelku úspěšně přizpůsobit změnám v životním prostředí způsobených člověkem. Mezi druhy žijící poblíž lidských sídel patří výše zmiňovaní netopýři rezavý, hvízdavý a pestrý. Ne každý druh se však dokáže přizpůsobit. Příkladem je netopýr velkouchý (Myotis bechsteini), který je striktně vázaný na lesy s dostatkem stromových dutin a díky jejich úbytku je nejen u nás, ale i jinde v Evropě poměrně vzácný.

TIP: Létající lišky Starého světa - Kaloni, exotičtí bratranci netopýrů

Mnohým zásahům do chodu přírody se netopýři prostě přizpůsobit neumí. Mezi faktory, které je ohrožují, patří používání pesticidů, velkoplošné zemědělství, vysoušení mokřadů, výstavba větrných elektráren, zvýšená intenzita dopravy, ale zejména likvidace všech typů jejich úkrytů. A není to jen problémem naší republiky. Obecně v Evropě stavy většiny netopýřích druhů poklesly. Přesto na tom v některém směru nejsme zase tak špatně. Odborná studie z r. 2009 uvádí, že kupříkladu Praha má ve srovnání s jinými středoevropskými velkoměsty vysokou diverzitu netopýřích druhů (19 druhů).

Je to dáno tím, že si stále ještě udržuje méně výrazný velkoměstský charakter, má množství parků, volné přírodní plochy s řekou a diverzifikovanější periferii. Srovnatelná data byla zjištěna i v Brně, Berlíně, Hamburku nebo ve Vídni. Při současném tempu rozpínající se betonové mánie však toto lichotivé zjištění nemusí již zítra platit, což bude ke škodě netopýrům ale nakonec i lidem. Netopýři jsou úžasná zvířata a dle mého názoru teprve čekají, až je člověk konečně objeví. Jen aby nebylo pozdě!

Vysocí lidé mají v životě celou řadu výhod. Bývají považováni za atraktivnější, silnější, důstojnější a projevuje se to na jejich platech. Omezení rizika rakoviny ale k těmto výhodám nepatří. Je to právě naopak. Vyšším lidem hrozí vyšší riziko výskytu nádorů.

Američtí vědci to zjistili při výzkumu souboru více než jednoho milionu lidí ze Spojených států, Evropy a Jižní Koreje. Z jejich výsledků vyplývá, že o 10 centimetrů vyšší tělesná výška znamená 9-procentní nárůst rizika rakoviny u mužů a 12-procentní nárůst tohoto rizika u žen.

TIP: Nová naděje? Britové zahájili testy vakcíny proti nádorům na lidských pacientech

Výzkum ukázal, že výška postavy představuje rizikový faktor u celé řady druhů rakoviny. Důvod by měl být podle vědců docela prostý. Vyšší lidé totiž mají v těle více buněk. A větší počet buněk znamená statisticky vyšší riziko mutací, které vedou k nádorovému bujení. Ne všichni odborníci jsou ale tímto výzkumem přesvědčeni. Rizika spojená s výškou postavy prý mohou být jen nepatrná.

Vesmír a tajemství k sobě mají velice blízko. Platí to už od samotného počátku letů do vesmíru. Dobývání vesmíru bylo vždy z nemalé části politikou, propagandou a vojenskou operací. Geopolitická situace se možná mění, ale tajné mise do vesmíru pokračují dál.

Tajemství už dlouho obestírají i experimentální bezpilotní raketoplán amerického letectva Boeing X-37B. V současnosti je tento pozoruhodný stroj o délce 8,8 metrů a váze cca 5 tun, někdy též označovaný jako Orbital Test Vehicle (OTV), na své páté misi ve vesmíru, neméně utajované, než byly ty předchozí. Na této misi je raketoplán déle než 400 dní.

Tajné mise na oběžné dráze

Misi OTV-5 zahájil start raketoplánu 7. září 2017, kdy se vznesl na oběžnou dráhu ze Startovacího komplexu 39 Vesmírného střediska J. F. Kennedyho, poprvé na špici nosné rakety Falcon 9 soukromé společnosti SpaceX. V tuto chvíli je let OTV-5 druhým nejkratším v historii. Zatím ale každá mise tohoto raketoplánu byla delší, než ta předchozí. Pokud U. S. Air Force dodrží toto pravidlo, tak bezpilotní raketoplán nepřistane dříve, než 25. srpna 2019. Mise OTV-4 totiž trvala 717 dní a 20 hodin.

TIP: Přísně tajný raketoplán X-37B přistál po 718 dnech strávených ve vesmíru

O nákladu a programu letu OTV-5 jako obvykle není známo téměř nic. Podle dostupných informací by měl raketoplán testovat technologie pro budoucí kosmické lodě. Rovněž měl vynést několik malých satelitů. Nezasvěcení diváci budou i nadále dostávat jen střípky informací o tomto zajímavém projektu a uzavírat sázky na to, kdy asi Boeing X-37B zase přistane.

Na druhé straně Evropy, na srbské frontě, v té době spěla situace k dramatickému rozuzlení. Po třech rakousko-uherských ofenzivách bylo Srbsko na kolenou, ale nehodlalo se vzdát. Země byla odkázána z velké části na dodávky zbraní a potravin ze zahraničí. Rusové, spojenci Srbska, měli se zásobováním velké problémy. Využívali mimo jiné i říční přepravu po Dunaji, která se stala postupem času hlavní zásobovací tepnou srbských jednotek. Rakousko-Uhersko si toho bylo vědomo a proti početně slabší srbské flotile na Dunaji nasadilo svou moderní a dobře vyzbrojenou flotilu říčních monitorů. 

Dunajští žraloci 

Rakousko-uherské říční monitory nesly kromě 120mm děl a houfnic i velký počet kanonů menších ráží a těžkých kulometů. Jejich výtlak se pohyboval v rozmezí 300 až 500 tun. Do konce války se na Dunaji a při pobřeží Černého moře pohybovalo 10 těchto plavidel, stejně jako velký počet menších dělových člunů a jiných ozbrojených lodí. Toto dobře organizované uskupení jen stěží hledalo adekvátního protivníka u Srbů a později i Rumunů.

Předchozí část: Periskop na řece: Ruská carská miniponorka 27-V na Dunaji (1)

Po vypuknutí války v roce 1914 zůstalo Rumunsko neutrální a stavělo se do role sympatizanta centrálních mocností. O to více překvapilo svým vstupem do války po boku Dohody na jaře 1916. Po počátečních úspěších a územních ziscích přišla tvrdá odpověď. Rakousko-uherská a německá armáda drtila rumunské jednotky a doslova je hnala před sebou. Rusové se snažili rumunské armádě pomoci, jak jen to šlo. Rumunská flotila říčních monitorů a ozbrojených člunů na Dunaji byla počtem menší než rakousko-uherská dunajská flotila. Přes veškerou snahu nedokázali Rumuni řeku kontrolovat a ve větší míře omezit aktivity nepřítele. Rumunská armáda při svém ústupu stahovala lodě z Dunaje do jeho delty. 

Příměří a mír 

V rámci ruské pomoci byla ponorka č. III určena pro zvláštní misi. Novým velitelem se stal poručík námořnictva Ivan Ivanovič Riznič, bývalý velitel ponorky č. II. Jeho úkolem bylo poškodit a nejlépe potopit dosud neporazitelné rakousko-uherské monitory a změnit tak poměr sil na Dunaji. Ruské a rumunské velení si od nasazení ponorky také slibovalo, že podlomí morálku nepřítele. V červnu 1916 ponorku převezli po železnici a zařadili k oddílu zvláštního určení ruského námořnictva, umístěného v dnešním ukrajinském městě Reni, vzdáleném přibližně 120 km od ústí Dunaje.

Akce ponorky na Dunaji v tomto období jsou bílým místem v její historii. Faktem zůstává, že do konce války v roce 1918 nebyl žádný rakousko-uherský monitor potopen ponorkou. V červnu 1917 byla ponorka přidělena ruské dunajské říční flotile a přesunuta přibližně 30 km proti proudu Dunaje do rumunského přístavního města Galaţi, ležícího v místě soutoku Dunaje s řekami Siret a Prut. Jejím novým úkolem se stala ochrana dopravy na Dunaji před napadením rakousko-uherskými loděmi. Tam posádku ponorky zastihla zpráva o uzavření příměří mezi německou a ruskou armádou 3. prosince 1917, ke kterému se o šest dní později přidalo i příměří s Rumunskem, závislém na ruské vojenské pomoci.

Vše vyvrcholilo uzavřením brestlitevského míru 3. března 1918. Nejpozději do 10. března 1918 přestal oddíl zvláštního určení ruského námořnictva na Dunaji existovat. Lodě převzali bolševici a začali je převážet do různých přístavů v Černém moři. Ponorka č. III se stala oficiálně součástí nové sovětské černomořské flotily, ale jako nefunkční byla ponechána v Reni, kde ji Rakušané 12. března 1918 zabavili a zařadili do dunajské říční flotily. Dostala přitom provizorní posádku pod velením poručíka námořnictva Waltera Schmidta. 

V císařských službách 

Pro Rakušany šlo o zajímavý stroj, a tak se jej pokusili zprovoznit. Během krátké doby bolševické „péče“ totiž z ponorky zmizela řada přístrojů a celkově se nacházela ve velmi špatném technickém stavu. Proběhly nutné opravy v suchém doku a stroj spustili na vodu v Turn Severinu (dnešní rumunské Drobeta-Turnu Severin), kde se prováděly zkušební plavby a pokusy o ponor. Znovuobjevené fotografie nám dávají možnost spatřit ponorku č. III po obsazení Rakušany.

Podnikavý rakousko-uherský mariňák českého původu nám zanechal vzácné fotografické svědectví, díky němuž se můžeme seznámit s tvářemi a jmény rakouských námořníků dunajské říční flotily, kteří s ponorkou nakrátko spojili své osudy. Není bez zajímavosti, že mezi novou posádkou byl kromě Čechů a Srbů také jeden námořník tureckého původu.

Neuspokojivé výsledky a přetrvávající technické problémy vedly k zařazení ponorky do rezervy. Válka spěla ke konci a na podzim roku 1918 ustupující rakousko-uherské dunajské říční monitory odvlekly ponorku do Budapešti, kde se ji po skončení války podařilo „přehlédnout“ při rozdělování zabavených lodí dunajské říční flotily mezi Jugoslávii a Rumunsko. Rakouská republika projevila malý zájem pokračovat v tradici říční flotily a Maďaři museli brát, co zbylo. Ale už v roce 1921 ponorku oficiálně vyřadili ze služby, a do roku 1933 byla v Budapešti k vidění jako nostalgická připomínka přístupu národů Rakouska-Uherska k moři.