Neuplyne rok, abychom alespoň jednou ze „stoprocentně pravdivého zdroje“ neslyšeli, že přijde konec světa. Zkáza se však nekoná, neboť ji zvěstují nedůvěryhodní jedinci prahnoucí po pozornosti. Nicméně mezi všemi smyšlenými hrozbami zániku ční jedna, která vzešla z analýzy tvrdých dat a nemohl ji zmanipulovat lidský faktor. Stojí za ní počítač a podle jeho prognóz zbývá lidstvu na Zemi posledních 22 let. 

Žádné světlé zítřky

Psal se rok 1973 a Jay Forrester z Massachusettského technologického institutu právě dokončil program World One: Software měl po zadání dat o společnosti, přírodních zdrojích a dalších parametrech tehdejšího světa vypočítat model globální udržitelnosti. Hlavním východiskem se přitom staly roky 1900–1973, tedy doba, kdy se mimo jiné odehrály dvě světové války. Zadavatelem projektu byl tzv. Římský klub (viz Ochranná ruka nad světem), který si chtěl nechat předpovědět způsob, jak co nejlépe zajistit stabilní globální růst. 

Počítač nabídl sadu grafů týkajících se obyvatelstva, výkyvů v kvalitě života, přírodního bohatství či znečištění, které zcela jasně naznačovaly blížící se pohromu. Místo optimistické vyhlídky přišel World One s apokalyptickou prognózou, podle níž naše společnost do roku 2040 zanikne. Zlomový bod má však nastat o dvacet let dřív – a to je také důvod, proč tehdejší předpověď opět vyplouvá na povrch. 

Konec civilizace

V roce 1973 odvysílala stanice ABC krátký dokument o katastrofické vizi, v němž moderátor mimo jiné uvedl, že první bod zlomu přijde již brzy: „Zhruba v roce 2020 začne být situace na Zemi kritická. Pokud něco neuděláme, kvalita života na naší planetě klesne k nule. Znečištění začne lidi ohrožovat natolik, že budou umírat. Nejenže se tak růst počtu obyvatel zastaví – bude jich dokonce ubývat. Nakonec se ocitneme v populačním stavu srovnatelném s rokem 1900. Tímto tempem mezi léty 2040 a 2050 veškerá civilizace v podstatě zanikne.“  

Na pochmurnou vyhlídku reagoval tehdejší předseda Římského klubu Alexander King: Svrchovanost států podle něj postupně zmizí a ve světě bude nastolen nový pořádek. Hlavní roli převezmou nadnárodní korporace. „Suverenita národů přestane být absolutní a postupně se vytratí. Degradace postihne všechny, i ty největší velmoci,“ popsal v rozhovoru pro ABC.  

Zamoření zabíjí

Aby se předpovězené katastrofě předešlo, vypracoval Římský klub v roce 1973 krizový plán, podle nějž by optimističtější budoucnost zajistila mimo jiné střídmost světových velmocí. Například Spojené státy měly omezit těžbu a využívání přírodních surovin. Klub hodlal propagovat ideový směr, který by lidstvo přivedl k uvědomění, že prestiž spočívá v nízké spotřebě: Méně náročné země by tedy do řízení světa promlouvaly zvučnějším hlasem. Myšlenka se však neujala.

V současných USA se například loni spotřebovalo 7,26 miliardy barelů ropy, tj. zhruba 3,16 miliardy litrů denně. Oproti Evropě zaostává americká země také v recyklaci, a mimo jiné tak zamořuje oceány odpadem. Umírnění však nejsou ani další velcí hráči světové scény jako Čína či Rusko, a ve výsledku tedy 90 % globální populace dýchá zamořený vzduch, jenž ročně zabije až sedm milionů lidí. 

Nezkalený výhled

Je pravděpodobné, že v roce 2020 drastický zlom nepřijde. Odhad, podle nějž počet obyvatel planety klesne, se zdá zatím absurdní: Světová populace se každým dnem rozrůstá zhruba o 175 tisíc jedinců. Neodvratný pád civilizace také staví na předpokladu, že proti horšícím se podmínkám nic nepodnikneme.

TIP: Tajemný klub Bilderberg: Elitní spolek, co ovládá svět?

Předpověď vycházela jen z projekce trendů tehdejší společnosti do budoucna a nebrala v úvahu žádné neznámé vlivy, jako třeba možné – byť nepatrné – změny v našich ekologických postojích. Mrazivá je ovšem skutečnost, že se temná prognóza přes výše popsané nedostatky velmi přesně naplňuje především v oblasti ekologie a znečištění.

První významnou ženou Říma byla bezpochyby matka jeho zakladatele – Rhea Silvia. Jako by však její smutný příběh předestíral, že osudy jejích ambiciózních nástupnic budou podobně tvrdé. Livia Drusilla o tom věděla své.

První římská císařovna.

Její cesta na trůn je provázena jedním skandálem za druhým. Pochází z bohatého rodu Claudiů a manželství s Augustem z rodu Juliů by jí i jejím potomkům mohlo zaručit několik desetiletí na trůně. Plán je téměř vymyšlen, jen je tady malý háček - Augustus je ženatý a čeká dítě. Ona sama je vdaná a ve třetím měsíci těhotenství. Nevadí. Když mezi nimi přeletí pomyslná jiskra, je rozhodnuto. Oba se rozvedou a Liviino dítě už se narodí v novém manželském svazku. Společnost se sice bouří, ale co naplat…

Manželství dvou mocných lidí je láskyplné i pragmatické. Livie o svého manžela velmi pečuje, a dokonce mu sama šije oblečení. Na veřejnosti ale vystupuje jako samostatná a nezávislá žena. Je velice chytrá a podaří se ji císaře Augusta lehce omotat kolem prstu. Dokonce od něj získá pečetní prsten a může konat důležitá státnická rozhodnutí! Jejich společná a prosperující vláda trvá téměř půl století. Ale ani tady to nebylo jen tak.

TIP: Vražedkyně s modrou krví aneb Ženy, se kterými nebylo radno si zahrávat

Livie není žádná naivka. Podaří se ji vybudovat hustou síť špehů, dokonce i z manželek mocných státníků. Brzo ji je jasné, že jejich život není nikdy jistý. Vytvoří proto dokonce šifrovací písmo, pomocí kterého komunikuje se svým manželem. A stejně, jako jiné Římanky, i ona ráda sáhne po dámské zbrani – jedu. Má celý kufřík a ve snaze ochránit pozici své rodiny neváhá jakoukoli lahvičku použít.

Klidně kritizuje syna

Nebojuje však jen takto brutálně. Některým nepřátelům naopak dává vysoké funkce a potom bedlivě sleduje každý jejich krok. Po takovém dozoru nemá nikdo ani špetku odvahy k organizaci atentátu.

Nic ale netrvá věčně. Císař Augustus jednou zemře – a prý je to rukou jeho vlastní ženy, která mu dá otrávené fíky. Ale věrohodné důkazy neexistují a na trůn usedne jejich společný syn Tiberius. Mladý a energický muž dlouho nevydrží matčino poučování. Livii je osmdesát let a stává se nesnesitelnou. Syna kritizuje, pomlouvá a vyhrožuje mu. Tiberius se stáhne do ústraní a šest let čeká, až jeho matka zemře. Na pohřbu ji sice nazve “Matkou vlasti“, tím pro něj ale rodinné rozloučení končí.

Prof. Paleček jako první na světě položil základ pro současný rozvoj elektrochemie DNA a RNA, nabízející čipy pro stanovení nukleotidových sekvencí i poškození DNA. Po řadu desetiletí patřil ke světové špičce v oblasti elektrochemie DNA a výrazně přispěl k pokroku v oblasti chemické reaktivity DNA a ve výzkumu jejích lokálních struktur. Za svoji práci v této oblasti získal roku 2014 cenu Česká hlava, nejvyšší české vědecké vyznamenání. Přečtěte si rozhovor, který jsme s ním vedli na sklonku letošního léta.

Začátky vaší práce jsou spojeny s polarografickou metodou; v čem spočívala?

Polarografie je elektrochemická metoda, kterou navrhl Jaroslav Heyrovský v roce 1922 a v roce 1959 za svůj objev dostal Nobelovu cenu. Já jsem principy, které on objevil, použil k něčemu, co nikdo jiný nedělal, a mnozí, kteří se v elektrochemii vyznali, mě za to silně kritizovali. Začal jsem totiž pomocí této metody analyzovat DNA. Zajímavé bylo, že klasická polarografie Heyrovského nefungovala, protože byla málo citlivá. A tak jsem použil metodu, kterou jsme jako diplomanti měli k dispozici, takzvanou oscilografickou polarografii.

Jak se liší?

Oscilografickou polarografii objevil Heyrovský v roce 1941. Od původní polarografické metody se značně lišila, jednak měřila křivky oscilograficky, tedy na oscilografu, a nejdůležitější na této metodě bylo, že se při ní elektroda polarizovala nikoliv napětím, což platí v klasické polarografii, ale proudem. Vkládali jsme proud na elektrodu a v souvislosti s tím se měnil potenciál elektrody – mohli jsme tedy měřit závislost potenciálu na čase.

Co všechno můžete s pomocí polarografie změřit?

Polarograficky se měří roztoky a ta polarografická metoda ve své době byla něco velice zajímavého, protože to byla první instrumentální metoda, která umožňovala zjistit složení daného roztoku. Bylo s ní možné určit, že jsou v roztoku například kovové ionty, a nejen které tam jsou, ale také kolik jich tam je. Ve své době to bylo skvělá metoda, dnes je samozřejmě celá řada jiných a dokonalejších způsobů.

Jakým způsobem jste tuto metodu využil vy?

Snažil jsem se polarografii použít k analýze DNA, a ono to nešlo. Takže jsem místo toho použil oscilografickou polarografii, která se na analýzu DNA velmi dobře hodila. V roce 1957 jsem byl ještě student, tenkrát se tomu říkalo aspirant, dneska říkáme Ph.D. student. V tom roce vyšla práce, kterou napsal Hermann Berg, Němec, který uvedl, že zkusil pomocí oscilografické polarografie analyzovat DNA, a jeho závěr byl, že DNA je inaktivní, že neposkytuje žádný redukční ani oxidační signál.

Tedy říkal, že ta metoda nefunguje?

Ano, jenomže já už jsem měl výsledky, které ukazovaly, že to tak není. On měl smůlu, protože si zvolil jedno z mála prostředí, ve kterém to nefungovalo. Když jsem potom v roce 1958 publikoval svoji práci, všichni lidé říkali, no jo, to je nějaký hloupý student, vždyť přece Berg ukázal, že to nejde, a teď tu nějaký Čech něco předvádí. Takže jsem byl v obtížné situaci a zastal se mě až profesor J. Heyrovský, který si uvědomoval význam výzkumu DNA. Ten mě stimuloval v mé práci a poskytl mi potřebnou podporu. Moji další práci mi pak uveřejnili v prestižním časopise Nature. 

Co jste pomocí oscilografické polarografie zjistil?

Zjistil jsem, že jednořetězcové báze DNA (tedy písmenka v genetické abecedě) poskytují redukční i oxidační signály a že redukční signály neposkytuje dvouřetězcová DNA, ve které jsou báze nedostupné, protože jsou ukryty uvnitř dvoušroubovicové struktury. Mohl jsem tedy snadno rozlišit jednořetězcovou od dvoušroubovicové DNA.

Jak se tento objev dal využít?

Od r. 1953 se vědělo, že DNA má dvoušroubovicovou strukturu a že se její řetězce mohou rozdělit – tomu procesu se říká denaturace. Vědci si lámali hlavu, jak by je mohli zase zpátky spojit, a nešlo jim to. Až na Harvard University se objevil v laboratoři Paula Dotyho profesor Julius Marmur, který přišel na to, jak to udělat. Proces, při kterém se oba řetězce spojily, byl nazván renaturace DNA. V té době potřeboval profesor Marmur nějaké metody, kterými by mohl celý proces sledovat, nějaké sice byly k dispozici, ale on jich potřeboval víc. Přečetl si můj článek v Nature a pozval mě, abych s ním v jeho laboratoři spolupracoval. 

Používá se polarografie ještě dnes?

Základní princip je stejný, zlepšila se zejména technologie. Pokrok je obrovský, všechny metody jsou vylepšené a ani my jsme ten starý přístroj od roku 1966 už nepoužívali. Začali jsme používat jinou metodu, takzvanou pulzní polarografii. V polovině 60. let jsme neměli devizové prostředky na zakoupení pulzního polarografu. Shodou okolností však byl v roce 1965 na brněnském veletrhu pulzní polarograf vystavován. Přišel jsem si jej prohlédnout a ten, kdo přístroj vystavoval, byl shodou okolností také chemik a viděl moje nadšení. Podařilo se mi ho přesvědčit, že bychom ty přístroje mohli využít, a tak jsme na tom veletrhu od rána do večera měřili. Celý proces bylo nutno provádět v dusíkové atmosféře, a tak mi laborantka nosila dusík v duši fotbalového míče.

Jak se vaše metoda liší od sekvenování DNA?

V 60. letech panovalo přesvědčení, že DNA nikdy nepůjde sekvenovat, že je moc veliká. Dařilo se sekvenovat RNA, ale s DNA to zatím nešlo. Další objevy, například enzymy, které dokážou v určitých místech pokrájet tu DNA, přišly až později a umožnily sekvenaci DNA, která byl velmi pracná a nepříliš vhodná pro sekvenci celých genomů. Teprve v 90. letech se začalo uvažovat o sekvenaci genomové. Jeden z principů sekvenace DNA je založen na tom, že když znáte sekvenci jednoho řetězce, tak znáte automaticky sekvenci i toho druhého, protože vždycky naproti písmenku G musí být C a naproti A musí být T. Odborně to nazýváme principem komplementarity. Sekvenování bylo založeno na optických metodách, ale my jsme ukázali, že to jde i elektrochemickými metodami. Dnes už ale elektrochemie nemůže konkurovat, protože metoda sekvenování, říká se jí next generation sequencing, už ji dalece překonala.

Kam jste se od oscilografické polarografie posunuli?

Dlouho jsme pracovali s nukleovými kyselinami, zabývali jsme se dál elektrochemickými metodami, superhelikálním vinutím v DNA a teď aktuálně pracujeme na výzkumu glykoproteinů, který by mohl umožnit například z krve zjišťovat informace o zdravotním stavu pacienta. Metody, se kterými pracujeme, využívají komplexy osmia. V současné době využíváme především komplexy šestimocného osmia. A je zajímavé, že zatímco ty osmimocné se vážou na pyrimidinové báze DNA, tak ty šestimocné se vážou na cukry. A vážou se na RNA, protože na konci jejího řetězce je cukr – ribóza, která je dostupná pro naše činidlo a umožní nám tak ji modifikovat.

Co vám to umožnilo?

Když jsme viděli, že se takto modifikují cukry v RNA, tak jsme si řekli, proč to nezkusit také na něčem jiném. Začali jsme pracovat s polysacharidy, oligosacharidy a glykoproteiny. Osmium detekujeme především pomocí elektrochemických metod. A to je to, co teď převážně děláme. Kromě toho se také ještě trochu zabýváme elektrochemií DNA.

Jakým způsobem?

Ukazujeme, že můžeme DNA nebo RNA stanovit ve velmi nízkých koncentracích bez jakéhokoliv značení. Obě navíc během svých změn vylučují vodík, takže další krok by mohl být sledování toho vodíku, ale jestli to půjde, nebo nepůjde, to ještě nevíme. Každopádně už dnes můžeme o několik řádů zvýšit citlivost té analýzy. 

Jakým způsobem je možné uplatnit vaše poznatky v medicíně?

Spolupracujeme s onkologií, kde jsme se zapojili do práce na nádorovém supresoru proteinu p53. To je protein, který má tu vlastnost, že dává pozor, aby člověk nedostal rakovinu. A dělá to velice mazaně – když dojde k mutaci DNA, vždycky existuje nebezpečí, že ta mutace by mohla vyvolat vznik rakoviny. Ne každá, ale některá to prostě dělá. Ten protein je schopen rozpoznat, že k mutaci došlo, a spustí dva možné procesy: jeden zastaví buněčné dělení na určitý čas a za tu dobu organismus dokáže opravit poškozenou DNA a druhý mechanismus je ten, že vyvolá apoptózu, což je programovaná smrt buňky. Buňka s mutací zahyne a žádná rakovina nevznikne.

Co se stane, když zmutuje samotný protein?

Když p53 zmutuje, přestane potlačovat vznik rakoviny, a dokonce začne u některého typu mutací škodit. Podařilo se nám navrhnout elektrochemickou metodu analýzy proteinů, kterou jsme aplikovali na protein p53. 

Potýkali jste se při hledání vhodné metody s nějakými potížemi?

Když jsem byl malý, tak si vzpomínám, že byly žehličky na dřevěné uhlí. To bylo ještě za války. A na našem dvoře si paní nachystaly žehličku, pak ji vzaly a točily s ní, aby se uhlí rozhořelo. Pak na spodek té žehličky vždycky prstem kleply, a buď točily dál, nebo řekly „je to dobré“ a šly žehlit. Pozoruhodné se mi zdálo to, že se nikdy žádná nespálila. No a na tom jsme založili tu naši metodu. Ještě před nějakými deseti roky se totiž věřilo, že když se bílkovina adsorbuje na kovovou elektrodu, tak se prostě zdenaturuje.

„Zdenaturuje“ znamená, že se rozpadne?

To není přesné. Představte si to jako dům, který se během zemětřesení sesype. Úplně se nerozpadne, ale ta struktura je pryč. Podobně je to v našem případě – když je ta bílkovina, kterou zkoumáme, na povrchu, jenž je negativně nabitý, tak se takhle sesype. My jsme použili takovou technologii, kterou nikdo předtím nepoužil a která nám umožňuje ten čas, po který ta bílkovina je na elektrodě, zkrátit na milisekundy, a díky tomu můžeme zkoumat změny ve struktuře bílkovin, jak jsem již uvedl, tedy například při analýze proteinu p53, kde jsme dokázali rozlišit mutantní proteiny od těch standardních.

Jaké jsou vaše nejnovější objevy?

V 80. letech minulého století jsme navrhli chemické sondy struktury DNA, založené na komplexech osmimocného osmia, umožňující analýzu struktury DNA nejen ve zkumavkách, ale i přímo v buňkách. Nyní se snažíme používat komplexy šestimocného osmia pro analýzu cukrů a glykoproteinů. Glykoprotein je bílkovina, která má na sobě navázánu cukernou složku. A ukazuje se, že glykosylace bílkoviny, tedy obsah a struktura cukru v bílkovině, má velice zajímavý vztah ke zdraví a nemoci. Řada biomarkerů jsou glykoproteiny. A takový příklad glykoproteinu je třeba PSA – což je biomarker na rakovinu prostaty. Bohužel tento biomarker je velmi málo specifický.

Co to znamená?

Může se stát, že máte zvýšenou hodnotu, a přitom nemáte rakovinu. A když se necháte operovat, aniž byste se přesvědčil, zda tu rakovinu skutečně máte, tak je to pak hrozné, že ano. A naopak můžete mít velmi dobré hodnoty a ve skutečnosti rakovinu mít. V Americe a v Anglii už proto tuto metodu nepoužívají. U nás se pořád používá, protože přece jenom ve většině případů jsou její výsledky správné.

Dokážete toto měření zpřesnit?

Momentálně se měří hladina PSA v krvi. Když se kromě toho změří ještě složení toho cukru, tak ta specificita najednou ohromně vyletí. Ale problém je ten, že zjistit změnu struktury toho cukru je velmi obtížné, a zatím to dokážeme jedině metodami, které se naprosto nehodí pro klinickou medicínu. Jsou pracné, drahé a pokrok je velice malý. Co se nám podařilo v loňském roce, což je ale jen dílčí úspěch, je právě modifikace cukrů obsažených v PSA šestimocným osmiem. Ukázalo se totiž, že díky tomu od sebe krásně rozpoznáme izomery, které jsou typické pro rakovinu prostaty, od těch, které jsou obsaženy v PSA zdravých mužů.

Co by tato metoda mohla do budoucna umožnit?

Kdyby to fungovalo tak, jak předpokládáme, umožnilo by to rychlou, jednoduchou a levnou diagnostiku. 

A to by člověk potom došel k doktorovi, nechal si odebrat krev a lékař by z ní zjistil vše, co by potřeboval?

Doktor ne, ale laboratoř ano. Ovšem může to dopadnout i tak, že se to nepovede. Zatím pracujeme jen s krátkými částmi izomerů cukrů obsažených v lidském organizmu. Práci provádíme v malém týmu s finanční podporou vedení našeho Biofyzikálního ústavu AV ČR v Brně, v naději, že v příštím roce snad získáme podporu od grantové agentury. 

Je to více než 9 let, co se do vesmíru vydal dnes nesmírně populární lovec cizích planet, americký vesmírný teleskop Kepler. Když dnes někdo mluví o exoplanetách, téměř jistě zmíní právě tuto velice úspěšnou observatoř. Právě díky teleskopu Kepler prakticky s jistotou víme, že okolní vesmír je úplně plný planet, jejichž rozmanitost daleko překonává to, co jsme znali ze Sluneční soustavy.

30. října letošního roku (2018) americká vesmírná agentura NASA oznámila, že pohonnému systému teleskopu došlo palivo a misi Kepler oficiálně ukončila. Kepler zůstane na své současné oběžné dráze, která je bezpečně vzdálená od Země.

Kepler překonal veškerá očekávání

Teleskop Kepler vyrazil do vesmíru 7. března 2009, přičemž původní plány NASA počítaly s misí trvající 3,5 roku. Podobně jako u dalších velkých vesmírných projektů se ale ukázalo, že i tato hravě předčí původní plány. Teleskop nakonec (i přes dílčí problémy) dokázal pracovat úctyhodných 9 let, 7 měsíců a 23 dní.

Během svého působení ve vesmíru Kepler pozoroval 530 506 hvězd a kromě dalších pozoruhodných objevů si připsal detekci 2 662 exoplanet. Za většinu exoplanet, které k dnešnímu dni známe, vděčíme právě teleskopu Kepler. Představitelé NASA si pochvalují, že teleskop o délce 4,7 metrů a hmotnosti 1038 kilogramů téměř neuvěřitelným způsobem překonal veškerá původní očekávání.

Mise teleskopu Kepler je už sice minulostí, rozhodně to ale neznamená, že už o tomto podivuhodném zařízení neuslyšíme. Odborníci budou ještě dlouho zpracovávat data, která Kepler získal, a jistě v nich najdou leccos zajímavého.

TIP: Konec na dohled: Nadchází čas na poslední sbohem pro teleskop Kepler

Na úspěšné působení teleskopu Kepler teď budou navazovat další vesmírné mise. Nový lovec exoplanet NASA, který se jmenuje TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite), je už ve vesmíru, kde hledá exoplanety u zhruba 200 tisíc jasných a blízkých hvězd. Ty nejzajímavější exoplanety detailně prozkoumá připravovaný americký Vesmírný dalekohled Jamese Webba a další vesmírné observatoře nové generace.

Světový fond na ochranu přírody (WWF) v těchto dnech opět po dvou letech zveřejnil rozsáhlou zprávu o stavu světové přírody a populací organismů Living Planet Report 2018. Jak je to bohužel v této době obvyklé, jde o nepříliš radostné čtení.

Podle této zprávy poklesly mezi lety 1970 a 2014 počty jedinců ve sledovaných populacích obratlovců v průměru o 60 procent. Nejde sice o vymíraní celých druhů, k tomu v současnosti naštěstí dochází jen velmi vzácně, velké snížení populací ale příslušné druhy vystavuje mnohem většímu riziku vymření v dohledné budoucnosti. Zpráva přitom vychází z údajů o více než 4 tisících druzích různých obratlovců.

TIP: Oceány vymírají: Od roku 1970 zmizela polovina obyvatel moře

Jako hlavní příčinu citelného poklesu početnosti obratlovců ve světě zpráva uvádí konzumaci zvířat lidmi. Divoce žijící obratlovci představují zajímavý zdroj živin i chutí, který lidé po celém světě rádi využívají. Na populace obratlovců nepříznivě působí i přeměna krajiny zemědělstvím, které je na mnoha místech světa stále intenzivnější.

Skoupé na planety, přesně takové je letošní listopadové nebe po setmění. Z nápadných oběžnic je totiž k vidění pouze Saturn v souhvězdí Střelce a Mars putující z Kozoroha do Vodnáře. Prstencem opásaný Saturn zahlédneme jen zvečera, nízko nad jihozápadem. Déle tak nad obzorem setrvá pouze naoranžovělý Mars, i ten však zapadne ještě před půlnocí. Ve druhé polovině měsíce obohatí výčet planet pozorovatelných očima zářivá Venuše, která se začne objevovat krátce před východem Slunce nad jihovýchodním horizontem, v souhvězdí Panny. 

Hvězdokupy a galaxie

A za jakými objekty se na noční obloze dále vypravit? Pokud bychom se měli rozhodovat na základě popularity, nabízí se třeba otevřené hvězdokupy Plejády v Býkovi či chí a h v Perseovi, Velká galaxie v Andromedě (M31) a sousední M33 v Trojúhelníku, kulová hvězdokupa M15 v Pegasovi nebo planetární mlhoviny Činka, Helix a Saturn v souhvězdí Lištičky, respektive Vodnáře. 

Na druhou stranu existují i takové nebeské objekty, jimž se přízeň pozorovatelů z neznámých důvodů soustavně vyhýbá. Leží takříkajíc mimo hlavní proud, přestože nejsou o nic méně atraktivní než hvězdokupy, galaxie a mlhoviny zmíněné výše. Jako ukázkový příklad slouží spirální galaxie IC 342, u níž snad hraje roli fakt, že se na obloze nachází v nevýrazném souhvězdí Žirafy (viz Kde se vzala Žirafa?). 

Pozorovatelům s dalekohledy každopádně povážlivě dlouho unikala. Jako první ji teprve v roce 1892 spatřil britský amatérský astronom William Frederick Denning. Její hvězdná velikost není nijak závratná – pouze 9,1 magnitudy –, zato se pyšní nečekaným úhlovým průměrem 21′ × 20′, což odpovídá dvěma třetinám Měsíce v úplňku! IC 342 je tudíž, pokud jde o úhlový průměr, jednou z největších galaxií na severní hvězdné obloze.

Opožděný nález

A kde ji v souhvězdí Žirafy hledat? Zhruba na půli cesty mezi hvězdami čtvrté velikosti BE a Gama Camelopardalis. Nejprve se vydejte od stálice BE Cam směrem ke Gama Cam. Po cestě narazíte na hvězdu HR 1124, jež se nachází na hranici viditelnosti očima. Posunete-li se pak v uvedeném směru o dalších 54′, objeví se IC 342 ve středu zorného pole vašeho dalekohledu.

V menších přístrojích s objektivy o průměru kolem 100 mm vypadá jako velká, ale nezřetelná mlhavá skvrna okrouhlého tvaru. Její vnitřní struktura se částečně vyjeví až ve velkých dalekohledech, v nichž lze rozlišit jak galaktické jádro s jasným bodovým středem, tak mdlé halo, které ho obklopuje. Spirální ramena však odhalí pouze fotografické záběry. 

Pozorování IC 342 výrazně ztěžuje fakt, že se na pozemské obloze nachází nedaleko nebeského rovníku, v blízkosti pásu Mléčné dráhy. V daném směru se totiž rozprostírá značné množství stálic i mezihvězdné látky z roviny naší Galaxie. A právě tento materiál výhled na IC 342 poněkud zastírá. 

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Śtíra, 22. listopadu v 10:01 SEČ vstoupí do znamení Střelce

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ve druhé půlce listopaduzrána nad jihovýchodem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn – viditelný večer nízko nad jihozápadem
• Uran – viditelný po celou noc kromě rána
• Neptun – viditelný v první polovině noci

Zajímavé úkazy v listopadu 2018

• 2. listopadu – setkání měsíčního srpku a jasné hvězdy Regulus ze souhvězdí Lva na ranní obloze nad jihovýchodem (bude je dělit úhlová vzdálenost cca 1,3°)
• 11. listopadu – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu na večerním nebi nízko nad jihozápadem (bude je dělit cca 0,5°)
• 15. a 16. listopadu – setkání dorůstajícího Měsíce a Marsu na večerní obloze
• 17. listopadu – maximum meteorického roje Leonid
• 23. listopadu – těsné setkání Měsíce a jasného Aldebaranu ze souhvězdí Býka na nočním nebi (v okamžiku největšího přiblížení ve večerních hodinách je bude dělit cca 1°)

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V létě 1956 se vyhrotila krize okolo Egyptem zestátněného Suezského průplavu. Velká Británie hodlala ukázat, že je stále světovou velmocí, a její úsilí podpořila Francie a Izrael.

Předchozí část: Dvoumotorový letoun English Electric Canberra (1): Dvě turbíny a tři tuny pum

Na základny na Kypru a Maltě přelétlo postupně deset perutí s bombardovacími canberrami a všechny dostaly výrazné, černožluté nebo černobílé ,,invazní“ pruhy. Egyptské letectvo však nešlo rozhodně podceňovat, protože kromě stárnoucích meteorů a vampirů disponovalo přibližně 80 moderními MiG-15 dodanými z Československa i několika prvními MiG-17.

Nad Suezským průplavem

Akce začala pozdě večer 31. října, kdy canberry od 12. perutě vysypaly obsah svých pumovnic na egyptské strategické cíle. Nálet na základnu Káhira-západ byl ale na poslední chvíli odvolán, neboť došla informace, že právě odtud odlétají úředníci OSN a diplomaté z několika ambasád. K očekávané vzdušné bitvě také nedošlo a většinu egyptského letectva Britové, Francouzi a Izraelci zničili na zemi.

Výsledky bombardování ve dnech 31. října–6. listopadu hodnotí různé zdroje velmi odlišně. Canberry uskutečnily 278 bojových letů a svrhly 1 440 pum o váze 450 kg, a to jak ve dne, tak pod pláštíkem tmy. Při nočních náletech fungovaly canberry od 18., 109. a 139. perutě jako značkovací. Šlo o podobný systém jako za druhé světové války, kdy vybrané zkušené osádky nalezly cíl a označily ho pro ostatní piloty.

Létat na canberrách v létě z Malty či Kypru nebylo ale nic příjemného. V její kabině se totiž silně projevoval negativní efekt – jakmile se zavřely vstupní dvířka stroje, teplota uvnitř rychle stoupala. Pokud tedy bombardér neodstartoval během pár minut, musel být let odvolán a osádka vystoupila. V oblasti Suezu operovala i 13. peruť průzkumných canberr verze PR.Mk.7, které už před začátkem akce fotografovaly vybrané cíle a pak i výsledky náletů. Poslední den bojů – 6. listopadu, ale jednu „sedmičku“ sestřelili egyptští stíhači. Pilot se zraněním vyvázl, navigátor zahynul. Průzkumné canberry se v RAF osvědčily, a proto sloužily skoro 20 let.

Čtyřicet let služby

Další verze PR.Mk.3 vznikla přestavbou z bombardovací B.Mk.2 a do výzbroje 540. perutě přišla v prosinci 1952. Měly prodlouženou příď, další nádrže v křídle a hlavně kamery určené ke snímkování ve středních a velkých výškách. V květnu 1954 převzala peruť číslo 542. nové Canberry PR.Mk.7, stavěné na základě bombardovacích B.Mk.6, na které se pak ve druhé polovině 50. let přezbrojily i ostatní průzkumné jednotky RAF. Teprve v červnu 1961 začaly dodávky PR.Mk.9.

Měly zvětšené rozpětí křídel, proudové motory Avon Mk.206 s tahem po 50 kN a mohly vystoupat do 17 km. U útvarů vydržely až do roku 1982! To bombardovací canberry tak dlouho nesloužily a jako poslední je v roce 1972 vyřadila 16. peruť. Nejdéle létaly cvičné verze a stroje určené k vlečení cílů při nácviku střelby. Ještě 13. května 1989 proběhla na základně Wyton oslava 40 let aktivní služby, na kterou se slétlo 40 canberr, za každý rok jedna. Dostavil se i zkušební pilot Roland Beamont, který si tehdy zopakoval svůj let na canbeře z 13. května 1949. Jeho stroj dostal i stejný modrý nátěr jako tehdejší prototyp.

Hlavně se ubránit MiG-15 

Když v létě 1950 vypukla válka v Koreji, tvořily základ taktických bombardovacích jednotek amerického letectva stále ještě druhoválečné Douglasy A-26 Invader. Koncem podzimu toho roku se ale nad bojištěm objevily sovětské stíhací MiG-15 a s americkou vzdušnou převahou byl konec. V únoru 1951 proto proběhla soutěž na nový dvoumotorový bombardér, kterého se účastnila i britská Canberra B.Mk.2, kterou při testech opět pilotoval druhoválečný hrdina Roland Beamont. Stala se přesvědčivým vítězem a společnost Glenn L. Martin Company brzy dostala zakázku na výrobu 250 kusů. Šlo o vůbec první britský bojový letoun licenčně vyráběný v USA.

TIP: První nasazení letounu MiG-15 v korejské válce 

Martin B-57A – kus č. 1 – však brány závodu opustil až 20. července 1953 a zaválčit v Koreji si tak nestihl. Verze B-57A se používala jen k testování, a proto se jich vyrobilo pouze osm kusů. Produkce však brzy přešla na verzi B-57B, která oproti britskému originálu doznala mnoha změn. Poháněly ji silnější motory Armstrong Siddeley Sapphire s tahem 32 kN, místo původního krytu kabiny měla nový kapkovitého tvaru, se sedačkami za sebou. Používala také brzdící štíty po stranách zadní části trupu a jiné přístrojové vybavení odpovídající americkým zvyklostem. Prvních 90 kusů neslo v křídle vně motorových gondol osm 12,7mm kulometů k útokům na pozemní cíle, pozdější série pak na stejném místě disponovaly čtveřicí kanonů ráže 20 mm. Další důležitá změna přibyla u dveří pumovnice, které byly otočné. Nejdřív dostala „béčka“ 345. taktická bombardovací skupina v létě 1955. 

Dokončení v neděli 4. listopadu

Téměř polovina Američanů věří, že postupy alternativní medicíny samy o sobě vyléčí rakovinu. Tvrdí to alespoň nedávný průzkum Americké společnosti klinické onkologie, nazvaný „National Cancer Opinion Survey“. Podle výsledků průzkumu 40 procent obyvatel USA věří tomu, že rakovina může být vyléčena kyslíkovou terapií, speciální dietou, či užíváním vitamínových doplňků a minerálů.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Experti varují, že alternativní postupy nemohou v léčbě rakoviny plnohodnotně nahradit moderní medicínu, která proti rakovině používá chirurgické zákroky, ozařování, chemoterapii nebo třeba imunoterapii. Problém je prý hlavně v tom, že u většiny alternativních postupů neexistují klinické studie či testy, které by jejich účinnost důkladně prověřily. Podle odborníků udělají pacienti s rakovinou nejlépe, když se nebudou držet magie, ale zůstanou u vyzkoušených lékařských postupů.

Na území USA se nalézá celkem 161 vulkánů, jejichž nebezpečnost sledují američtí geologové. Odborníci americké Geologické služby poprvé od roku 2005 zhodnotili nebezpečnost těchto sopek, na základě celkem 24 sledovaných faktorů.

U 12 vulkánů byla jejich nebezpečnost posouzena jako vyšší a u 20 vulkánů byla nebezpečnost snížena. Celkem amerických 18 sopek podle geologů představuje „velmi vysoké riziko“. Všechny sopky této nejrizikovější kategorie se přitom vyskytují na západním pobřeží. Jedenáct z nich leží ve státech Washington, Oregon nebo Kalifornie. Pět z těchto sopek se nalézá na Aljašce a zbývající dvě jsou na Havaji.

TIP: Konec lidstva 5× jinak: Jsou supervulkány doutnající časované bomby?

Nejnebezpečnějším americkým sopkám podle očekávání vévodí Kilauea z Havajských ostrovů, která je jednou z nejaktivnější sopek celého světa. Za ní následuje slavná hora St. Helens ve státě Washington a mohutný stratovulkán Mount Rainier ze stejného státu. Pětici nejnebezpečnějších vulkánů doplňuje aljašská sopka Mount Redoubt na poloostrově Kenai a vulkán Mount Shasta z Kaskádového pohoří v Kalifornii. Slavná Yellowstonská kaldera obsadila v čerstvém žebříčku 21. místo.

Nejnebezpečnější americké sopky

Začátkem léta roku 1546 se císařsko-královští sourozenci, císař Karel V. a český král Ferdinand I., sešli v Řezně, aby probrali podrobnosti společného postupu proti Lutherovým přívržencům, takzvanému šmalkaldskému spolku.

V té době zasedl v Českém království zemský sněm, který měl podle králova očekávání schválit mimořádnou válečnou berni. Ferdinand byl za hranicemi a naši domácí páni se postarali o to, aby jednání o takové nepříjemné věci, jakou válečná berně bezpochyby byla, ztroskotala ještě dřív, než pořádně začala. A co víc, města i stavy se rozhodly postavit se králi na odpor.

S bratrskou pomocí ale Ferdinand povstaní nakonec potlačil. Bylo však ještě třeba zúčtovat s rebely. Hodně z Ferdinandových plánů naznačila už skutečnost, že odmítl přijmout posly královských měst. Královská města odskákala odboj opravdu těžce. Panovník je mimo jiné podřídil přímému dozoru vlastních rychtářů a hejtmanů, omezil v nich pravomoci cechů, zabavil jim značné množství městských statků a důchodů a také zrušil četná měšťanská privilegia. 

Bez slitování

Ale ještě tu bylo hlavní město Praha a Ferdinand neznal slitování. Praha se musela rozloučit se zápisem jednoty svých měst a vydat všechny listiny, které s ní měly něco společného. Odevzdala své zbraně, vojenské zásoby, statky i důchody. Zavázala se platit stálou daň z piva a sladu, takzvané „posudné“, a předložila k revizi všechna privilegia, jež měla od dřívějších králů. Do roku 1547 byla jakousi republikou, ve které platila královská moc jenom omezeně a teď jí byla většina výsad odňata.

Sixt z Ottersdorfu, který se odboje proti králi aktivně účastnil, si o této době s hořkostí poznamenal: „A těchto časů jsme se dočkali, jichž se předkové naši skrze zvláštní zjevení boží strašili a hrozili, řkouce: by i Pán Bůh všemohoucí jejich životem prodlíti ráčil, že v tom světě déle býti nechtějí a nežádají.“ Nejváženější měšťané byli zatýkáni, mnozí mrskáni metlami nebo trestáni velkými pokutami.  

„Krvavý sněm“

I když král Ferdinand po svém vítězství nad českými rebely nepřál houfným popravám, domníval se, že několik hrdelních trestů bude užitečnou výstrahou.

„Za obecného pohnutí a postrachu sešel se sněm svolaný od Ferdinanda, aby vyslyšel stížnosti stavů. Před samým jeho zahájením čtyři osoby byly popraveny na náměstí Hradčanském 22. srpna roku 1547. Proto se sněmu dostalo názvu krvavý sněm.“

Popravení nebyli čelnými vůdci protihabsburského povstání, ale naopak osoby méně významné, které postrádaly vlivné přímluvce. „Mezi oběťmi byl i dvorský rychtář královský Jakub Fikar z Vratu. Milosti králově odporučoval se vším: svým stářím [bylo mu 70 let], obecnou svou vážností, službami králi prokázanými, svým pravověřím, nezúčastnil se odboje, leda aby utišil mysli, Pražanům radil ke vzdání se, za krize nebyl ve městě, a to bylo právě proviněním, za něž pykal svou smrtí.“ 

Druhým popraveným byl měšťan Václav z Jelení a dva rytíři - Václav Pětipeský a Bernart Barchanec.

Vládcův triumf

Všichni úředníci, současní i budoucí, dostali od Ferdinanda výstrahu. Král se spoléhal nejen na jejich poslušnost, ale i na bdělost a oddanost: „Veškeré kolísání jest odpadlictvím a všeliká nedbalost zločinem! [...]. Stavové takto varovaní bez rokování přijali všecky předlohy královské. Všecky kusy sporné byly rozhodnuty v prospěch moci panovnické: jednota branná a všeliké zápisy postranní byly zakázány pod ztrátou hrdla; pravomoc soudů královských rozšířena; dědičnost koruny v rodě Habsburků znovu prohlášena; ustanoveno, že jmenování nejvyšších úředníků a členů nejvyššího soudu zemského náleží králi samému s radou úředníků zemských; sněmy obecné a sjezdy krajské budou se konat toliko, když svolá je král. 

TIP: Vůdce stavovského povstání: Kdo byl vlastně Jindřich Matyáš Thurn?

Všecky úchvaty, připravované po dvacet let obezřelou a vytrvalou politikou takto slavně byly přijaty od sněmu; stavové uznali svou porážku a pokořili se před šťastným protivníkem. Moc královská byla posílena. Nic napříště nebude překážet Ferdinandovi, poněvadž zcela pokořil Království české.“

Králův nezájem

Po potlačení stavovského povstání se Čechy dostaly do nelehké situace. České dějiny jako by po roce 1547 ztratily něco, co je hnalo stále dopředu. Panovník Ferdinand I. na Čechy zanevřel a raději svěřil zemi do péče svého druhorozeného syna Ferdinanda Tyrolského. V království se objevoval jen sporadicky a stále více se věnoval nepříjemným konfliktům s Turky. „Nebezpečí války s Turky objevilo se na obzoru zanedlouho poté, co Ferdinand upevnil své postavení v Čechách,“ dozvídáme se od historika doktora Otakara Odložilíka.