Když se lidé vypraví do vesmíru, prostředí mikrogravitace působí na lidské tělo. Podle nového výzkumu nizozemských odborníků to platí i pro lidský mozek. Zjistili to průzkumem mozků astronautů, který prováděli před a po jejich pobytu na palubě Mezinárodní vesmírné stanice.

Badatelé snímkovali mozky celkem deseti astronautů mužského pohlaví na magnetické rezonanci předtím, než odletěli na oběžnou dráhu. Druhý sken mozku jim udělali pár týdnů po tom, co se astronauté vrátili na Zemi. Sedmi z nich nasnímkovali mozek ještě potřetí, za dalších několik měsíců.

Vesmír leze na mozek

Na snímcích je patrné, že pobyt ve vesmíru u astronautů vedl ke snížení objemu šedé mozkové hmoty. Nejvíce to bylo patrné v orbitofrontálním kortexu, kde sídlí centrum rozhodování, a rovněž v temporálním kortexu, který hraje roli při zpracování dat od smyslových senzorů a při tvorbě paměti.

TIP: Riziko kosmických letů: Astronauti trpí nevysvětlitelnou vesmírnou horečkou

Mikrogravitace ve vesmíru vedla také ke snížení objemu bílé hmoty mozku, ve které je vysoký podíl vláken mezi nervovými buňkami. Způsobila i to, že se do mozku astronautů dostalo více mozkomíšního moku. Podle badatelů mohou některé z uvedených změn mozku přetrvat i celé měsíce po návratu z vesmíru a podepsat se na zdravotním stavu astronautů.

Zdraví nastávající matky a jejího dítěte může ohrozit celá řada faktorů. Kanadští vědci nedávno zjistili, že takovým nepříznivým faktorem je i to, když je interval mezi dvěma porody jedné matky příliš krátký.

TIP: Lékaři bijí na poplach: Počet císařských řezů se za 15 let zdvojnásobil

Bezpečnou hranicí je podle studie zveřejněné tento týden v časopisu JAMA Internal Medicine doba mezi 12 až 18 měsíci mezi porodem a dalším těhotenstvím. Podle odborníků to platí pro matky všeho věku, u různých věkových skupin ale existují drobné rozdíly.

Nespěchejte!

Matky starší 35 let při porušení tohoto pravidla ohrožují své zdraví ale i zdraví dítěte. Statistiky ukazují, že počet úmrtí matky, nebo dítěte a počet vážných komplikací klesá s dobou mezi porodem a dalším početím. Pokud dojde k dalšímu těhotenství po 6 měsících od porodu, připadá na každých 1 000 porodů 12 vážnách incidentů. Po 18 měsících je tento počet jen 5 případů na 1 000 porodů.

Mladší matky pak ohrožují především zdraví svého dítěte. Pokud dojde k těhotenství po 18 měsících od porodu připadá na 1 000 porodů 37 předčasně narozených dětí. Při kratším intervalu tento počet stoupá až na 85 předčasných porodů z tisíce. U žen starších 35 let je tento počet 60 z tisíce a poloviční, pokud je dodržena alespoň 18měsíční lhůta mezi porodem a dalším těhotenstvím.

Zveřejněná studie je jednou z nejrozsáhlejších na toto téma. Závěry vědců vyplývají z údajů téměř 150 tisíc medicínských záznamů kanadských matek a jejich dětí.

Jméno, vzhled i omamná vůně měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva) ve mně odjakživa vzbuzovaly ozvěnu tajemství dávných keltských druidů. Jan Lacina o ní ve své knize Květnice a příroda Tišnovska píše: „Setkání s měsíčnicí je vždy vzrušujícím setkáním s divokou, nenarušenou přírodou.“

Rodinné stříbro listnatých lesů

Měsíčnice vytrvalá je 10–140 cm vysoká bylina, jejíž fialové (zřídka i bílé) květy jsou uspořádány ve složeném hroznu. Omamně vonící květy vyrážejí v květnu, červnu a červenci a tajemnému charakteru této rostliny bezpochyby odpovídá fakt, že jsou opylovány nočními motýly.

Měsíčnice prospívá ve vlhkých a stinných lesích, v roklích a suťových lesích. Narazit na ni můžete v podrostu podél potoků, bystřin a řek, na kamenitých, humózních a minerálních půdách. Vyhledává stinná stanoviště s vyšší vzdušnou vlhkostí. Tam, kde se jí daří, pokrývá půdu v souvislých porostech. Absolutně se však vyhýbá smrkovým monokulturám, roste ve fragmentech původních listnatých porostů – pod korunami javorů, jasanů, buků a lip.

Měsíčnice vytrvalá neztrácí nic ze své krásy ani na podzim, právě naopak. Její plody – ploché elipsovité, protáhlé šešulky – seschnou a dostávají nádherný stříbřitý valér. Odtud jistě dostala své jméno, protože i ve dne prozáří mlhavé podzimní rokle a suťové lesy svým magickým měsíčním svitem. Pro mne je měsíčnice pozemským vyslancem jejího veličenstva Luny.

Čarovné fluidum ke zklidnění srdce

Tajemná stanoviště, která měsíčnici vytrvalé vyhovují, evokovala v prostých lidech tísnivou bázeň z temných sil, ovládajících neprostupný les a skalní sluje. I proto bývala měsíčnice považována za rostlinu čarodějnou, magickou a oplývající mocnou silou. Částečně se tento fakt odráží i v lidových názvech - fiola měsíčná, Jidášovy peníze, lunárie, měsíčenka.

Měsíčnice je využívána v léčitelství, účinná látka však nebyla dosud detailně zkoumána. Faktem zůstává, že je silně močopudná a v Českém herbáři se o ní uvádí: „Símě užívalo se před časem ku hnaní na moč“. Pro ten účel se užívá semeno nebo list.

Měsíčnice obsahuje nevelké množství alkaloidů, glukoberteroin, kveratin, kamferol, aminokyseliny, trochu silice atd. Užívá se zejména ke zklidnění srdce (proti bušení, arytmii nebo při angině pectoris). Plody se užívají jako antiepilektikum, při bolestech hlavy psychického původu a při doléčení po otřesu mozku. Rostlina je ovšem přísně chráněná, a proto je sběr v přírodě absolutně vyloučen. V úvahu tedy připadá jen pěstování a sběr z vlastní zahrady.

Pověst o měsíčnici

Lunaria rediviva roste téměř v celé Evropě s výjimkou nejjižnějších částí, izolovaně ji však naleznete i na Sardinii a v Portugalsku. Nevyskytuje se na Britských ostrovech. Na severu svého areálu dosahuje jihu Skandinávie, na východě do Povolží. Měsíčnice byla zavlečena i do Severní Ameriky. V České republice roste roztroušeně zejména v pahorkatinách a v podhorských oblastech v nadmořských výškách od 300 do 1 300 metrů nad mořem. Je u nás chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č. 395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie „ohrožený druh“.

TIP: Masožravky mokřadů: Procházka po haťových chodnících Pobaltí

Lidová pověst, která se váže k měsíčnici, má své kořeny na lokalitě Líska v severovýchodním svahu Černého vrchu (631 m n. m.). Kdysi zde prý tábořila početná cikánská rodina. Jedné noci jim zemřelo maličké nemocné dítě, které rodiče pohřbili u kříže. Později se matka na vrch vrátila, skropila jej svými slzami a na hrob zasadila kytičku. Rostlina se pak rozšířila po celém svahu, který je masovým výskytem měsíčnice vytrvalé dodnes známý.

Snídaně se v Istanbulu servíruje většinou na střešních terasách domů, z nichž se nabízí výhled na záliv Zlatý roh zahalený v mlze: Zaplavené říční údolí se na jihozápadě střetává s Bosporským průlivem a nákladní lodě tam v poslušné frontě čekají na proplutí do Černého moře. Tohoto výhledu se během pobytu ve městě rozkročeném mezi Evropou a Asií nikdy nenabažíte – ostatně dá se mu jen stěží vyhnout. 

Místní zvyklost velí objednat si ke snídani olivy, slaný sýr, smažená vajíčka a plátky čerstvého melounu. K tomu patří čaj z dvoupatrové konvice, přičemž z jedné části se nalévá silný černý nápoj a z druhé vroucí voda na zředění. Do tradičního životabudiče pak patří alespoň dvě kostky cukru, pije se z krásných malých skleniček a dopřát byste si ho měli alespoň třikrát denně. 

Stopy milovaného vůdce  

Istanbul není hlavním městem Turecka, tato čest připadla Ankaře. Kdybychom však měli hodnotit historický význam metropole, nenašla by v celé zemi – a vlastně ani v Evropě – mnoho rivalů. Hlavní cíl každého turisty představuje Modrá mešita z počátku 17. století i naproti stojící chrám Boží moudrosti, Hagia Sofia, s unikátními zlatými mozaikami. Původně křesťanský svatostánek, vybudovaný již počátkem 6. století, se v průběhu času přeměnil v mešitu. V 19. století prošel rozsáhlou rekonstrukcí a roku 1934 jej první prezident země Mustafa Kemal Atatürk prohlásil za muzeum, aby tak zabránil nepokojům, jež vyvolávala otázka jeho dalšího využití. 

Atatürkovo smrtelné lože pak můžete spatřit v nedalekém honosném paláci Dolmabahçe, který dřív sloužil coby sídlo sultánů i správní centrum Osmanské říše. Stovky místních tam denně přicházejí, aby vzdaly milovanému vůdci hold.   

Zapomenutý podzemní skvost 

Za zhlédnutí rozhodně stojí také baziliková cisterna Yerebatan Sarnıcı nedaleko chrámu Boží moudrosti. Vznikla již v 6. století za vlády byzantského císaře Justiniána I. a měla městu sloužit jako zdroj pitné vody. Po dobytí Istanbulu Osmany však brzy upadla v zapomnění, ztratila se pod rychle se měnící zástavbou a na počátku 16. století už o její existenci nikdo nevěděl. 

Znovu ji objevil francouzský učenec a znalec byzantských dokumentů Petrus Gyllius v roce 1544. Od 18. století se cisterna dočkala hned několika rozsáhlých rekonstrukcí a 9. září 1987 se znovu otevřela veřejnosti. Dodnes přitom udivuje svými rozměry: Je 138 m dlouhá, 65 m široká a pojme až 80 000 m³ vody. V současnosti lze ovšem navštívit jen dvě třetiny její původní rozlohy – zbytek byl v 19. století zazděn.

Poklady mezi cetkami 

Nedaleko zmíněných pamětihodností se nachází Velký bazar a Bazar s kořením – oba však představují spíš už jen lákadlo pro turisty. Unikátní lokální zboží naopak seženete v krámcích s omšelými výlohami v okolních spletitých uličkách. 

V obchůdcích natěsnaných jeden vedle druhého se stále dodržuje tradice smlouvání. Ceny, které prodavači navrhují, většinou nebývají konečné – někdy si ze zvyku řeknou i o dvojnásobnou částku. Je také namístě si výrobky pořádně prohlédnout: Vedle „dreků“ a laciných napodobenin módních značek totiž obchodníci nabízejí i tradiční řemeslo, za něž se vyplatí utrácet. Seženete tam tkané koberce, zlaté šperky, kožené zboží, stříbrný filigrán, ale i parfémy, koření či sladkosti. 

Modrá oáza klidu 

V okolí Velkého bazaru najdete také pouliční bazar pro místní. Seženete tam honosné svatební šaty i hedvábné zboží nejvyšší jakosti. Dav vás pak bude unášet dál kolem obchodů s umělými květinami a bižuterií a podél nádherných kachličkovaných kašen dolů z kopce. 

Skončíte až na Zlatém rohu, kde můžete nakrmit holuby před mešitou Yeni nebo se ztratit v nízké zástavbě trhu s domácími potřebami a vyjít po skrytých schůdcích k mešitě Rüstem Paşa. Svatostánek vás dokonale omámí jedinečnou modrou mozaikovou výzdobou. Zároveň však ve spleti uliček představuje místo ukryté davům, kde si v klidu vydechnete a při pohledu na zdobnou kupoli zapomenete na stres. 

Secesní nostalgie

Podzemní lanovou dráhou Tünel, která má pouze dvě stanice a měří 573 m, můžete následně vyjet k nádherné městské třídě İstiklal Caddesi, secesní chloubě Istanbulu. Svezte se po ní červenou, nostalgicky vyhlížející tramvají až k náměstí Taksim. V okolí najdete krásné pasáže, pobočky známých nadnárodních obchodů, mírně předražené restaurace i skryté tradiční bufety. Objednejte si třeba tureckou delikatesu – slávky plněné rýžovou směsí či kokoreč, grilovaná ovčí střívka v bílém chlebu.

TIP: Gastronomie v Hongkongku: Vyhlášené restaurace fungují v bytech i kancelářích

Zamíříte-li z İstiklal Caddesi dolů k Bosporu, ocitnete se ve čtvrti Beyoğlu, s designovými obchůdky a galeriemi, jež těsně sousedí se starými pekárnami a rodinnými bufety. Nebojte se právě tam usednout k lacině vypadajícímu stolu, který majitelé jen tak postavili na ulici před výlohu, a dejte si, co paní domu navařila. Mezi nejoblíbenější pochoutky patří plněné vinné listy dolma, bílé fazole kuru nebo Hasanpaşa köftesi – karbanátky s bramborovou kaší. 

Hereze byla ve středověku velice rozšířený problém, který se církev snažila řešit všemožnými způsoby. Vyšetřování výskytu kacířství a trestání (především exemplární) viníků bylo úkolem zvláštního soudu zřizovaného původně diecézními biskupy. Na počátku 13. století pak vznikla centrální papežská instituce, která měla za úkol zavést do protikacířských procesů jednotný řád. Tak začaly vznikat papežské inkviziční tribunály, jimž předsedali převážně členové žebravých řádů – minorité a dominikáni, kteří oplývali dobrým teologickým vzděláním a pro svou oddanost papežskému stolci se jevili jako ideální adepti k takovému úkolu. O inkvizici v českých zemích máme první letmou zprávu z doby vlády Přemysla Otakara II. (1257).

Italský kacíř v Praze

Pro potírání kacířství byl důležitý koncil ve francouzském Vienne, který se zde sešel v letech 1311–1312. Zhruba v téže době se totiž v Praze objevil italský mistr Richardin z Pavie, lékař vzdělaný také v oblasti filozofie a teologie, který pro své neotřelé myšlenky získal nálepku kacíře. Ohledně bludnosti či nezávadnosti jeho spisů proběhlo vyšetřování, jež nařídil tehdejší pražský biskup Jan IV. z Dražic.

Když tento prelát roku 1315 zřídil v Praze biskupský inkviziční tribunál, stalo se tak bezpochyby pod vlivem tlaku ze strany viennského koncilu. Jeho inkvizitoři nato odsoudili k smrti upálením 14 kacířů. Dražic sám však podle všeho nebyl horlivým stoupencem inkvizice. Učeného mistra Richardina pro jeho fundovanost uznával a zřejmě jej do Prahy sám pozval. Jak se záhy ukázalo, poskytl tím pouze vhodnou záminku vlastním odpůrcům, kteří ho označili za ochránce kacířů. Jan byl odvolán z úřadu a musel odejít k papežskému soudu do Avignonu, aby se tam očistil. 

Pražský biskup byl očividně nepohodlný více stranám, kterým se jeho odchodem uvolnily ruce. Mezi jeho nepřátele patřili také členové žebravých řádů. Již pouhý měsíc poté, co odešel ke kurii, papež jmenoval dva sobě podřízené inkvizitory: dominikána Koldu z Koldic pro pražskou a minoritu Hartmana z Plzně pro olomouckou diecézi. 

Odpor proti inkvizici

Jmenování papežských inkvizitorů nastartovalo v Čechách a na Moravě novou epochu v boji s herezí, který do té doby pravděpodobně neprobíhal nijak cíleně ani systematicky. Inkvizitoři tu proto narazili na velký odpor ze strany domácího obyvatelstva. Z toho nemusí nutně vyplývat, že všichni, kdo jim bránili, byli kacíři. Jednalo se spíše o střet dvou jurisdikcí. Zvláště obyvatelé Starého Města pražského nelibě nesli, že by měl nějaký přivandrovalec šťourat do jejich nedotknutelných městských práv a popohánět patricije před cizí soud. Proti Koldovým aktivitám se postavila městská rada i rychtář, a na jejich stranu se přidali také někteří členové pražského kléru. Rozvášněný inkvizitor se proto rozhodl nad Prahou a okolím vyhlásit interdikt a tímto trestem odbojníky přivést k poslušnosti. 

Zápas se nakonec protáhl na několik let, během nichž se Kolda snažil získat podporu krále Jana Lucemburského a své postihy pozvolna stupňoval. Na hlavní představitele odporu z řad světských osob i kléru uvrhl exkomunikaci a vyobcováním z církve pohrozil všem, kdo by vzbouřencům pomáhali. Se službami zapáleného řeholníka byl papež očividně velice spokojený, poněvadž mu za jeho působení v Čechách dal v roce 1324 na ruku vysázet úctyhodnou sumu jednoho sta zlatých. 

Po Koldově smrti převzal jeho úkol jiný dominikán, Mikuláš Otakarův, který z města zabrousil i na venkov. To se nelíbilo především šlechtě, která nechtěla trpět zásahy na svých panstvích. Proti Mikulášovi se zdvihl takový odpor, že ho vlastní řád musel z funkce stáhnout a raději někam „uklidit“.

Je zřejmé, že podezření proti Čechům z vyznávání kacířství nebylo zcela bezdůvodné. Jeden zahraniční inkvizitor ve své zprávě uvedl, že počet heretiků v rakouských zemích, jenž odhadoval na 80 tisíc, je oproti Čechám a Moravě zanedbatelný. To sice nezní příliš uvěřitelně, nicméně je jasné, že kacířství zde opravdu existovalo a nebylo jen okrajovým jevem. Od té doby se inkvizitoři po celé 14. století v českých zemích průběžně střídali, a to až do vypuknutí husitských válek.

Jihočeští valdenští

Zvláštní kapitolou byl výskyt kacířství na jihu Čech, kam pronikalo především valdenství. Tento druh hereze byl pojmenován podle Petra Valdese, lyonského kupce, který kolem sebe v druhé polovině 12. století soustředil skupinu mužů a žen vyznávajících krajní chudobu a samostatný výklad Písma, jehož překlady si sami pořizovali. Což byl právě ten hlavní kámen úrazu.

Vypořádat se s tímto problémem měl nově jmenovaný inkvizitor Havel z Hradce, vyslaný na jih Čech ve třicátých letech 14. století. Zajímavé je, že jihočeští valdenští byli téměř výhradně německého původu. Vedle nich se v českých zemích mluví i o heretických skupinách beghardů (pikartů) a katarů. 

Přítomnost inkvizice mnohdy posloužila i různým nekalostem – osobním mstám a vyřizování účtů. Když se například měšťané z Českých Budějovic dozvěděli, že do jejich města má dorazit inkvizitor, vyvolala mezi nimi jen samotná zpráva velký rozruch. Členové městské rady hodlali poslat Havlovi dopis, v němž mu chtěli oznámit, že do města chodit nemusí, protože tam žádní kacíři nejsou. Jiní radní toho využili k posílení vlastní moci a ty kolegy, kteří s dopisem souhlasili, inkvizici udali. 

Nelibost kléru

Přítomnost papežského vyšetřovatele budila nelibost nejen u řadových obyvatel, ale také kléru. Interdikty, které vyhlásili dominikáni či minorité, diecézní kněží často nedodržovali, a to ani po opakovaných napomenutích. Práce inkvizitora ostatně nebyla zrovna bezpečná a prostá stresu. Její vykonavatelé museli počítat s množstvím útoků, dokonce i fyzických. Již zmiňovaný Kolda z Koldic vyřešil rostoucí nebezpečí v Praze útěkem. Jeho spolupracovníka, jistého Ondřeje, českobudějovičtí měšťané lapili a uvěznili, aby mu zabránili v udávání kacířů v jejich městě. Inkvizitor Havel z Hradce, který po biskupovi požadoval navýšení kapacity vězení, protože se mu tam všichni pochytaní kacíři nemohli vejít, zažil hned několik napadení, při nichž za svou horlivost málem zaplatil životem. 

TIP: Největší masakr středověku: Když ve Francii padaly hlavy ve jménu kříže

Papežská inkvizice zkrátka neměla v českých zemích na růžích ustláno. Ve 14. století byla něčím víceméně novým, na co si zdejší prostředí nedokázalo zvyknout. Její místní působení, jež trvalo nepřetržitě až do husitské revoluce, je poměrně málo známou, ovšem o to zajímavější kapitolou českých středověkých dějin. 

Na pódiu po děkovačce k hrajícímu obsazení budou pozváni i přítomné alternace herců a je přichystáno ještě překvapení v podobě vzácného hosta.

Následně jsou zváni všichni diváci do foyer na slavnostní přípitek a rozkrojení dortu s herci muzikálu Mefisto, kde proběhne autogramiáda a focení. 

Přijďte ve čtvrtek 22. 11. 2018 od 18:00 hodin na slavnostní 100. představení muzikálu Mefisto. 

• Zveme vás na narozeninový dort a slavnostní přípitek se všemi herci muzikálu Mefisto.
• Zúčastněte se focení s hlavními představiteli muzikálu a samozřejmě se můžete těšit na významné hosty této oslavy.

Přijďte a buďte u toho. Podzimní zážitek, který se nezapomíná!

Vstupenky zakoupíte do vyprodání zásob u našich prodejců Ticketportal, TicketArt, TicketLive, Ticketstream, Goout a Kulturní portál. Vstupenky také zakoupíte přímo v Divadle Hybernia a na e-mailu pokladna@hybernia.eu a telefonu 703 670 760 nebo na adrese www.hybernia.eu/muzikaly

Šajetet 13 je elitní jednotka námořnictva Izraelských obranných sil (IDF). Společně se Sajeret Matkal (pozemní síly) a Sajeret Šaldag (letectvo) je považována za jednu ze tří nejlepších elitních jednotek izraelské armády. Šajetet 13 se specializuje na námořní akce, boj proti terorismu, sabotáže, námořní zpravodajství či záchranu rukojmích v pobřežních oblastech.

Jednotka, která vznikla v roce 1949, se zapojila do téměř všech izraelských válek. Uskutečnila řadu speciálních operací, z nichž byla jen malá část zveřejněna. Na rozdíl od jiných speciálních jednotek izraelské armády se její příslušníci neupisují ke službě na tři roky, ale nejméně na čtyři a půl roku. Na snímku z 13. dubna 2013 nacvičují příslušníci Šajetet 13 slaňování na výškové budově v centru Tel Avivu.

Výroba automobilů je v dnešní době náročným zaměstnáním. Automobilky se proto poohlížejí po nových technologiích, které by jejich zaměstnancům náročnou práci usnadnily. Společnost Ford například nedávno zahájila program zavádění exoskeletů pro ulehčení fyzické práce.

Pozadu nezůstává ani společnost Hyundai. Jejich nové zařízení Hyundai Chairless Exoskeleton (H-CEX) šetří hlavně kolena svých uživatelů. Zaměstnanci vybavení exoskeletem H-CEX mohou stát podle potřeby. Když si ale dotyčný zaměstnanec chce sednout, exoskelet mu pohotově poskytne podporu a usnadní tím náročnou práci.

TIP: Nejste si jistí na sjezdovce? Zkuste to s podpůrným exoskeletem pro lyžaře

Exoskelet H-CEX váží jen 1,6 kg. Přitom si s ním může sednout kdokoliv do hmotnosti 150 kg, ve třech různých úhlech sezení (85, 70 a 55 stupňů). Společnost hodlá koncem letošního roku s exoskeletem H-CEX a dalšími podobnými pomůckami zahájit testy v severoamerických továrnách.

Mezinárodnímu týmu astronomů se podařilo odhalit obrovskou kosmickou strukturu v mladém vesmíru. Zárodek superkupy galaxií – který dostal přezdívku Hyperion – objevili na základě nových měření a zpětné podrobné analýzy archivních dat. Jedná se o největší a nejhmotnější strukturu, jaká byla dosud nalezena v takové vzdálenosti a tedy časově odlehlé rané fázi vývoje vesmíru – objekt pozorujeme tak, jak vypadal téměř před 12 miliardami let, tedy asi 2 miliardy let po velkém třesku.

Mladý titán ze souhvězdí Sextantu

Tým vědců pod vedením Olgy Cucciati využil výkonu přístroje VIMOS pracujícího na dalekohledu ESO/VLT a identifikoval gigantickou mladou superkupu galaxií formující se v mladém vesmíru v době asi 2,3 miliardy let po velkém třesku. Struktura, která od členů týmu dostala přezdívku Hyperion, je dosud největším a nejhmotnějším útvarem nalezeným v takto rané fázi vývoje vesmíru. Hmotnost celé struktury je enormní. Podle výpočtů dosahuje biliardy (milion miliard) Sluncí, což je srovnatelné s hmotnostmi nejrozsáhlejších útvarů současného vesmíru. Objev takto mohutné struktury v rané fázi vývoje vesmíru však astronomy překvapil. 

„Vůbec poprvé se podařilo nalézt takto rozsáhlý útvar s velkým rudým posuvem, který odpovídá období asi 2 miliardy let po velkém třesku,“ vysvětluje vedoucí autorka práce Olga Cucciati. „Podobné struktury obvykle pozorujeme s menším rudým posuvem, tedy v pozdějším období, kdy už měl vesmír dostatek času na to vytvořit takto gigantické útvary. Byli jsme opravdu překvapení, když jsme spatřili něco tak mohutného v relativně mladém vesmíru!“    

Struktura Hyperion se nachází na obloze v souhvězdí Sextant a leží v zorném poli COSMOS. Byla identifikována na základě zpracování rozsáhlého objemu dat, která byla k tomuto poli získána v rámci přehlídky VIMOS Ultra-deep Survey pod vedením Oliviera Le Fèvre. Přehlídka VIMOS Ultra-Deep Survey vědcům poskytuje bezprecedentní 3D mapu rozložení asi 35 tisíc galaxií.  

Členové týmu rovněž zjistili, že útvar Hyperion má velmi složitou strukturu – obsahuje přinejmenším 7 oblastí s vysokou hustotou, které jsou propojeny filamenty galaxií – a jeho velikost je srovnatelná s blízkými superkupami, které však mají zcela jiné uspořádání. 

TIP: Vědci definovali největší vesmírnou strukturu: Měří miliardu světelných let

„Hmota v blízkých superkupách je mnohem více koncentrována a vytváří typické strukturální útvary,“ vysvětluje člen týmu astronom Brian Lemaux  z University of California. „Hyperion má však hmotu rozloženu rovnoměrněji v několika vzájemně propojených shlucích volně vázaných asociací galaxií.“     

Tento kontrast je pravděpodobně dán faktem, že nedaleké superkupy měly miliardy let na to, aby gravitační působení nahromadilo hmotu do hustějších oblastí – u mladšího uskupení Hyperion působily stejné procesy po mnohem kratší dobu.

Vzhledem ke své velikosti v již tak rané fázi evoluce vesmíru se Hyperion pravděpodobně vyvinul v rozsáhlou strukturu, podobnou těm, jaké známe z našeho současného kosmického okolí – například superkupy tvořící útvar známý jako Sloan Great Wall nebo Superkupa Virgo, do které patří i naše Galaxie.

„Výzkum útvaru Hyperion a jeho srovnání s podobnými současnými strukturami nám může poskytnout důležité informace o vývoji vesmíru v minulosti i v budoucnosti. A je to také příležitost otestovat naše modely formování superkup,“ dodává Olga Cucciati. „Mimořádnost tohoto kosmického titána nám pomáhá poodhalit historii velkých kosmických struktur.“