Jedním z nejvýraznějších projevů aktivity Slunce jsou tmavé skvrny, které lze za příznivých okolností spatřit i bez dalekohledu. Ve srovnání s celkovým povrchem hvězdy se však jedná o malé útvary.

TIP: Sluneční cyklus: Silné erupce se nejčastěji objevují, když maximum končí

O přítomnosti skvrn na jiných stálicích věděli vědci už dlouho – ale teprve s aplikací velmi pokročilých metod, například dopplerovské tomografie, bylo možné rekonstruovat jejich obrazy. Zmíněná technika odhaluje nezvyklé struktury hvězdných fotosfér, nezřídka doslova posetých tmavými i světlými skvrnami nejrůznějších tvarů. 

Mezi ty největší určitě patří obří skvrna pozorovaná v roce 1999 na povrchu gigantické XX Trianguli (HD 12545), proměnné hvězdy v Trojúhelníku. Stará stálice spektrálního typu K0, 2× hmotnější a 10× rozměrnější než Slunce, měla v uvedeném roce na povrchu skvrnu, jejíž rozměry přesáhly 12 × 20 slunečních poloměrů! 

V Austrálii oslavují. Jak v těchto dnech oznámila Světová zdravotnická organizace, v Austrálii se podařilo eliminovat nepříjemnou virovou infekční chorobu - zarděnky.

Infekce, která obbvykle nebývá nijak zvlášť závažná a lidé si nákazy leckdy ani nevšimnou, představuje mimořádné riziko zejména pro neočkované nastávající matky a jejich děti - virus může poškodit plod a zanechat závažné trvalé následky (hluchota, šedý zákal, poškození jater a ledvin, mentální retardace).

Úspěch očkování

Jak potvrdil i australský ministr zdravotnictví, Austrálie uspěla v boji se zarděnkami díky národnímu programu očkování. Tento program byl založen na očkování zdarma, které zahrnovalo první očkování dětí ve věku 12 měsíců a druhou podpůrnou dávku v 18 měsících. Ještě počátkem devadesátých let přitom v Austrálii měli více než 4 tisíce známých případů zarděnek ročně.

Podle Hunta je to velký den pro veřejné zdraví v Austrálii a zároveň také hlasitý vzkaz, že očkování má smysl a skutečně funguje. Austrálie podle něj uspěla díky neutuchajícímu úsilí místních zdravotníků a milionů rodičů, kteří zajistili, že australské děti dostanou očkování proti zarděnkám. Austrálie se teď stala jednou z více než třech desítek zemí světa, které zatočily se zarděnkami.

TIP: Příušnice, spalničky, obrna: Proč se vracejí téměř vymýcené nemoci?

Podobné zkušenosti jako Australští lékaři mají i lékaři v Česku - zatímco před zavedením očkování všech dětí, docházelo u nás ročně k 50 000 – 100 000 onemocnění, v posledních letech jsou hlášeny jen jednotlivé případy zarděnek.

Jak ale dokazuje i čerstvá zkušenost z Japonska, zarděnky rozhodně nejsou minulostí či problémem výhradně zemí třetího světa. V oblasti Tokia úřady v posledních měsících hlásí více než 1300 případů onemocnění zarděnkami a americké Centrum pro kontrolu nemocí (CDC) nedávno vydalo varování pro těhotné ženy, aby se cestám do Japonska pokud možno vyhýbaly.

Naštěstí se Albrechtova katolická přísnost nestihla během jeho dvouletého panování (1437–1439) příliš projevit. Jediná zásadní událost této doby se odehrála v Praze. V lednu roku 1438 nechali pravicoví konšelé pod vedením podkomořího Jana z Kunvaldu uvěznit všechny středové politiky, kteří ovládali Staré Město v předlipanské době v čele s Janem Velvarem. Husitský arcibiskup Jan Rokycana tak do hlavního města nesměl a Praha se zcela přiklonila k umírněné pravici.

Souboj o pozice

Ve čtyřicátých letech už se v Čechách nevedla válka zbraněmi, ale jednotlivé proudy se snažily prosadit politicky. Největší souboj se odehrál mezi pravicí a středem, v jehož čele stál Hynek Ptáček z Pirkštejna a mladý syn někdejšího Žižkova přívržence Jiří z Kunštátu a Poděbrad. 

První takový politický zápas proběhl kolem zvolení nového českého krále. Dokonce i katolíci uznávali, že trvat na následnictví Ladislava Pohrobka, Albrechtova syna, jenž se narodil až po jeho smrti, by českým zemím nepřineslo nic dobrého.

Jenže se ukázalo, že nezbývá nic jiného, než se opět smířit s dalším obdobím faktického bezvládí. Český sněm sice zvolil králem bavorského vévodu Albrechta, ten však korunu odmítl. A nebyl sám. O vládu ve válkou zničené a nábožensky rozdělené zemi nikdo z okolních panovníků nestál. Přesto se jednalo o průlomový čin, protože byl poprvé v české historii zvolen panovníkem někdo, kdo neměl na vládu žádný dědický nárok. Po několika dalších marných pokusech nakonec sněm s povzdechem přijal za krále malého Ladislava Pohrobka, ale jeho poručník římský král Fridrich III. ho odmítl do Čech vydat, protože se logicky obával, že by se stal pouhou loutkou v rukou mocných pánů.

Aby v zemi udrželi alespoň nějaký pořádek, rozhodli se zástupci stavů na sněmu, že v jednotlivých krajích zřídí jakési krajské organizace zvané landfrýdy, v jejichž čele budou vždy dva zvolení hejtmani a ti budou zodpovídat za situaci ve svém kraji. Tyto landfrýdy se pak ovšem staly základem pro mocenský souboj frakcí.

Zatímco v pravicové Praze se stal hejtmanem Menhart z Hradce, východočeský landfrýd byl naopak pod kontrolou Hynka Ptáčka z Pirkštejna a Jiřího z Poděbrad. Když Hynek Ptáček roku 1444 zemřel, stal se čtyřiadvacetiletý Jiří jedinou vůdčí osobností husitského středu a jedním z nejmocnějších mužů v Čechách.

Přepadená Praha

Ve stejném roce uznal husitský sněm jediným arcibiskupem Jana Rokycanu, čímž definitivně shodil skomírající naděje táborských levicových kněží. Navíc potvrdil jasný výdobytek revoluce: žádná politická moc v rukou duchovenstva. Tímto pravidlem se řídili všichni středoví politici uznávající kompaktáta.

Chléb se lámal roku 1448, kdy do Prahy přijel papežský legát Juan Karvajala a jasně vyjádřil stanovisko papeže, že platnost kompaktát neuznává. Tím posadil na koně české katolíky, když navíc zatím tajně konvertoval zpět ke katolictví Menhart z Hradce, dosud hodně vlažný utrakvista přinucený ke kalichu násilím. Spolu s ním tak učinilo i několik dalších podobně smýšlejících pravicových pánů. Křehká rovnováha v českých zemích se začala naklánět a Jiří z Poděbrad musel reagovat.

Okopíroval trik Aleše Vřešťovského, jehož se ostatně sám jako čtrnáctiletý mladík před bitvou u Lipan účastnil. Shromáždil vojsko na stejném místě, tedy u rybníka Kačína, a snažil se šířit fámy, že chce táhnout do Míšně. Aleš Vřešťovský tehdy prohlašoval, že potáhne k obležené Plzni. Stejně jako v roce 1434, ani v roce 1448 nepřátele nenapadlo, že hlavním cílem tažení má být Praha. Pak už stačilo jen rychle a nenápadně pod rouškou noci přesunout vojska a překvapivým tahem zaskočit nepřipravené obránce.

Hlavní město se tak v noci na 3. září 1448 dostalo opět do rukou středového proudu. Jan Rokycana se jako arcibiskup vrátil na své místo a na radnici usedl znovu Jan Velvar. Čerství konvertité včetně pražského hejtmana Menharta z Hradce putovali do šatlavy.

Jednota proti jednotě

Po pražských událostech se definitivně rozpadla koalice mezi katolíky a umírněnými pravicovými kališníky, která vydržela od Lipan dlouhých 14 let. Česká společnost se i politicky od té chvíle jasně odlišovala svým vyznáním, to znamená, že katolíci stáli proti kališníkům. Všichni čeští husité uznávali za svého vůdce Jiříka z Poděbrad, kromě extrémní levicové větve táborských kněží, která se chystala ke svému tragikomickému epilogu.

Východočeské landfrýdy utvořily už před pražskou akcí spolek, jenž se nazval podle svého hlavního vůdce Poděbradská jednota. Po úspěšném obsazení Prahy se k němu přidali i mnozí husité z jižních a severních Čech. Hvězda Jiřího z Poděbrad stoupala tak nebezpečně, že musel zareagovat nejmocnější katolický magnát Oldřich z Rožmberka. Ustanovil pod svým vedením takzvanou Strakonickou jednotu a na jaře roku 1450 začala mezi oběma jednotami válka. V ní se na stranu katolíků přidal překvapivě i Bedřich ze Strážnice se svou nezávislou táborskou církví, který tak popřel i poslední zbytky cti a ve jménu pravé víry byl ochoten spojit se i s úhlavními nepřáteli. Tak moc nenáviděl své revoluční „soudruhy“ a jejich „nesprávný“ výklad víry podle kompaktát. Nicméně mu to nepomohlo.

Jiří z Poděbrad získal v konfliktu jasnou převahu a poté roku 1452 využil nepřítomnosti rožmberských vojsk, které zrovna bojovaly v Rakousích. Přitáhl s plnou silou k Táboru a téměř bez odporu ho obsadil.

TIP: Dobrá volba: Jiří z Poděbrad českým králem

Měšťané sami ještě rádi předali Jiřímu klíče a ten zavřel všechny zbylé radikální kněží pěkně pod zámek. Radikální levice v Čechách definitivně skončila. I katolík Oldřich z Rožmberka uznal porážku. Jiří z Poděbrad se stal zemským správcem s rozsáhlými pravomocemi a pozici si udržel i po nástupu Ladislava Pohrobka roku 1453 na trůn. O pět let později, po Pohrobkově smrti, byl Jiří zvolen prvním českým králem z řad domácí šlechty a stal se uznávaným vládcem dvojího lidu, kališníků i katolíků.

Jeho korunovace dokázala, že u Lipan husitská revoluce neprohrála, ale v konečném důsledku zvítězila ve své umírněnější formě, přijatelné i pro okolní svět.

Prostituce tvořila běžnou součást středověkých sídel. V 13. století, kdy se města začala zvětšovat a úřady silněji prosazovaly své pravomoci, se objevila snaha uvedený druh „podnikání“ kontrolovat. Místní správa se obvykle pokoušela kurtizány soustředit do jediné instituce, oficiálně spravované městem – do veřejného domu, jehož dveře byly otevřeny všem. 

Každé běžné francouzské město provozovalo vlastní nevěstinec zařízený podle svých možností. Například v Tarasconu se jednalo o maličký přízemní domek u hradeb, ale třeba v Lyonu a Avignonu konkurovala výstavnost „bordelu“ (od francouzského výrazu pro prkno, jenž odkazoval k přístavním chatrčím) i patricijským palácům. Vedle toho existovaly soukromé nevěstince, kde měli kuplíři často k dispozici dvě, nanejvýš tři prostitutky.

Jenom na půl úvazku

Pro řadu žen ve středověkých městech znamenala prostituce pouze přivýdělek k hlavnímu zdroji obživy – typicky ubytovávaly studenty nebo šlo o hostinské či manželky některých řemeslníků. Často si dáma z výdělku pořídila vlastní dům: Nejdřív v něm provozovala nevěstinec a posléze dům pronajímala. 

Prakticky každý muž ve Francii vrcholného středověku se s prostitutkami stýkal zcela běžně. Před vznikem nevěstinců bylo možné „lehké děvy“ nejčastěji najít v hospodách, případně v městských příkopech, bránách a zahradách. Zákon se je opakovaně pokoušel vyhnat z veřejných lázní. Pařížské kurtizány pak došly ve své troufalosti tak daleko, že si klienty sháněly přímo v kostelích – k nevoli církevních představitelů, kteří na ně posílali stráže.

Na všechno je zákon

Právo předepisovalo prostitutkám řadu povinností, jež je měly odlišit od počestných žen, aby nedocházelo k trapným omylům. Jako znak své profese musely například nosit bílou stuhu a červený baret, který si záhy oblíbily i ostatní dámy. Nevěstky rovněž nesměly mít zlacené či stříbřené doplňky, perly, nabírané rukávy či kožešinu z popelčiny nebo z veverky. 

TIP: Síla kuběn náramná: Jak se potírala prostituce v utrakvistických Čechách?

Zdá se však, že zmíněná nařízení nedodržovaly a často si dopřávaly nejluxusnější oděvy. Je známo, že v Avignonu a v Paříži si braly do kostela velké zdobené knihy: Sice v nich neuměly číst, ale demonstrovaly jimi své bohatství.

Vymýtit? Nemožné…

Ve Francii Ludvíka IX. se projevila ojedinělá snaha prostituci vymýtit. V roce 1254 vykázal král kurtizány z měst a jejich majetek měl být zabaven. Podle dochovaných listin však ještě v roce 1256 vymáhal panovník dodržování výnosu ve vlastních obcích – což naznačuje, jak aktivně radní k plnění jeho vůle přistupovali. Některá města přitom učinila jen nejnutnější opatření: Například Dijon tvrdil, že prostitutky „vyhnal“, neboť rada jejich řemeslu vyhradila pouze dvě ulice. 

V oblasti nazývané kvůli nepřehlednému terénu normanské Švýcarsko leží malé městečko s 1 300 obyvateli. Právě v této oblasti se Němci rozhodli zahájit protiútok mířící na západ k pobřeží Atlantiku, k městu Avranches vzdálenému třicet kilometrů. V okolí městečka, které se dosud zapsalo do historie především výrobou příborů a které se v novější době stalo křižovatkou spojující vnitrozemské obce s pobřežím, se měly již brzy odehrát zuřivé boje. 

Poslední okupant

Dne 3. srpna zastřelil francouzský policista ozbrojený puškou z 19. století a jedinou kulkou posledního německého vojáka v Mortain. O hodinu později dorazili do městečka vojáci 1. pěší americké divize, kterou o tři dny později za slunečné neděle vystřídala 30. pěší divize. Jásající civilisté házeli na osvoboditele přijiždějící v nákladních autech květiny. Divize se ještě dostávala z těžkých ran, které utrpěla při bojích v Normandii na konci července. Během operace Kobra v posledním červencovém týdnu totiž americké divize ztratily 136 padlých a několik stovek zraněných mužů, téměř všechny právě z 30. divize. Část z nich si vyžádalo bombardování amerického letectva, které omylem zasáhlo vlastní pěšáky.

Dva z devíti praporů divize byly poslány jinam, zbývající se zakopaly na jedenáct kilometrů dlouhém úseku fronty. Velký význam přikládali Američané strmému kamenitému kopci jménem Montjoie, vypínajícímu se východně od Mortain. Označovali ho jednoduše podle jeho výšky v metrech – kóta 314. Sedm set mužů z 2. praporu 120. pěšího pluku mělo za úkol hájit tento hřeben, zatímco zbytek divize pokračoval v budování jednoduchých polních opevnění, která rozestavěla 1. divize. Mezi muži na kopci byl i poručík Robert L. Weiss, dělostřelecký pozorovatel vybavený kromě dalekohledu také radiostanicí SCR-610 s dosahem osm kilometrů – dostatečným na to, aby se spojil s dělostřelci zakopanými západně od vrchu. 

Hitler nařizuje útok 

Američané doufali, že se dočkají odpočinku, ten jim ale nebyl dopřán. Situace německých sil v Normandii byla na konci července zoufalá. Ve svém stanu ve Východním Prusku však Hitler naznal, že „se naskytla jedinečná příležitost, která se už nebude opakovat, ... proniknout do nesmírně důležitého nepřátelského prostoru“.

Podle jeho rozkazu měly provést čtyři německé tankové divize protiútok ve směru přes Mortain do Avranches, oddělit 3. armádu George Pattona od 1. armády generála Courtneye Hodgese, a pokud přímo nedonutí protivníka prchnout zpět na lodě, alespoň umožní návrat k poziční válce z počátku léta. Hitler prostřednictvím vrchního velitelství vzkázal veliteli skupiny armád B ve Francii polnímu maršálovi Hansi von Klugemu, aby: „… měl oči upřené jen kupředu a na nepřítele a neohlížel se zpět.“

Riskantní operace

Kluge, který do Francie přišel s pověstí neohroženého a vytrvalého inovátora, odpověděl, že takový útok, pokud by nebyl úspěšný, by znamenal nebezpečí obklíčení a zničení. Dokonce i v případě, že by útočící divize dosáhly Avranches, byly by příliš slabé na to, aby město udržely proti spojenecké převaze v letectvu, dělostřelectvu a obrněncích. 

Osm německých divizí bylo již v červenci vyhlazeno v bojích na poloostrově Cotentin. Naopak šest divizí dorazilo na normandskou frontu z jižní Francie a Pas-de-Calais, což umožnilo reorganizaci. Tanková skupina Západ byla přejmenována na 5. tankovou armádu s tuctem divizí ve čtyřech sborech, 7. armáda pak čítala 16 divizí. Přesto šlo o křehké a deprimované svazky. Hitler ale nebral na realitu ohled a nekompromisně nařídil „zaútočit přímo k moři bez ohledu na riziko“. Celá ofenziva dostala název Operace Lutych. 

Noční úder

Dne 7. srpna jednu hodinu po půlnoci hlásily americké hlídky palbu z ručních zbraní nepřítele a následně uslyšely charakteristický zvuk motorů německých panzerů. Vzápětí úder dopadl na 30. pěší divizi – 26 000 mužů a 120 tanků první vlny. Američtí dělostřelci byli připraveni a odpověděli na palbu. V noční tmě jen na slepo odhadovali vzdálenost nepřítele podle hluku na pouhých tisíc metrů. Američtí pěšáci přebíhali mezi palebnými pozicemi, aby simulovali větší počet, než jich byl ve skutečnosti; mnozí z nich se ocitli v obklíčení.

Nocí se ozýval nářek zraněných. Němcům při útoku prakticky nic nevyšlo. Spojenecké stíhací bombardéry útočily na tanky jedoucí v čele 1. tankové divize SS a zastavily kolony na dlouhé hodiny. Pouze tři z šesti útočných hrotů dosáhly včas určené cíle. Pravé křídlo vyztužené 116. tankovou divizí sotva postupovalo a velitelé si koledovali o odvolání za „neinspirativní a pesimistické“ velení. Velením Luftwaffe slibovaných 300 stíhaček nikdy na frontu nedorazilo...

Dokončení: Šest dní obklíčení na kopci: Klíčový boj o francouzské městečko Mortain (2)

Německý úder dopadl nejtvrději na Saint-Barthélemy, důležitou křižovatku tři kilometry severně od Mortain. Americké stíhače tanků svými kanony ráže 76,2 mm zničily německý panther na vzdálenost pouhých 50 m a další dokonce na 30 m. Pěšáci u jednoho zátarasu dovolili nepřátelským tankům projet a pak je zmasakrovali protitankovými granáty. První americký prapor 117. pěšího pluku ztratil 350 mužů a stáhl se na úbočí kopce kilometr západně od Saint-Barthélemy. Německý postup se podařilo zadržet na šest hodin a brzy bylo vyřazeno 40 nepřátelských obrněnců. Mezitím v Abbaye Blanche, klášteře z 12. století severně od Mortain, četa 66 mužů s bazukami a děly odrazila útok pluku SS. Více než 60 nepřátelských vozidel bylo vyřazeno.

Dokončení v úterý 6. listopadu

Obří nelétaví ptáci nežili jenom na Novém Zélandu. Ostrov Madagaskar obývali novozélandským ptákům moa podobní ptáci aepyornisové, kterým se v angličtině říká Elephant Bird, tedy „sloní pták“. Podle některých údajů tam žili ještě asi před tisícem let a možná i před pouhými pěti sty lety. Tehdejší obyvatelé Madagaskaru je ale nakonec vyhubili.

Aepyornisové byli skutečně jako sloni. Vážili i přes půl tuny a kladli největší známá ptačí vejce v historii. Jejich vejce byla dokonce větší než vejce většiny druhohorních dinosaurů. Jak ale takoví gigantičtí ptáci žili?

TIP: Novozélandské lesy postrádají obrovské ptáky Moa: Spolu s ptáky mizí i houby

Američtí badatelé prozkoumali lebky dvou druhů sloních ptáků pomocí počítačové tomografie a rekonstruovali tak podobu jejich mozků. Ukázalo se, že tito obří ptáci měli velmi malá, přímo zakrnělá mozková centra zraku. Vědci z toho vyvozují, že aepyornisové žili nočním životem, při němž zrak příliš nepotřebovali. Dokonce prý byli téměř slepí. Něco takového přitom prakticky nikdo neočekával. Namísto zraku se tito ptáci spoléhali spíše na čich, podobně jako novozélandští ptáci kiviové.

Magellanova mračna jsou trpasličí galaxie, které věrně provázejí Mléčnou dráhu po dlouhé miliardy let. Stejně jako Mléčná dráha mají i Magellanova mračna bouřlivou historii. Potvrdil to i nedávný výzkum, který vedla Sally Oey z Michiganské univerzity.

Oeyová a její spolupracovníci využili pozorování evropské vesmírné observatoře Gaia, která je skvělá na sledování pohybů hvězd. Pozoruje hvězdy v Mléčné dráze a může sledovat i pohyby hvězd v jiných galaxiích, jako je například Malé Magellanovo mračno.

Srážka Magellanových mračen

Z dat observatoře Gaia vyplývá, že řada hvězd z jihovýchodní oblasti Malého Magellanova mračna, která je známá jako „Wing“, čili „Křídlo“, se pohybuje pryč z dotyčné trpasličí galaxie směrem k Velkému Magellanovu mračnu, rychlostí kolem 64 kilometrů za sekundu. Podle astronomů z trajektorií těchto hvězd vyplývá, že se Velké a Malé Magellanovo mračno před pár sty miliony let srazily ve velkolepé galaktické srážce.

TIP: Dvojice trpasličích galaxií Magellanových mračen byla původně trojicí

V současnosti známe v sousedství Mléčné dráhy 59 trpasličích galaxií. U řady z nich již astronomové potvrdili, že jde o satelity naší Galaxie. Velké a Malé Magellanovo mračno jsou jediné dvě z těchto galaxií, které můžeme vidět pouhým okem. Jak se zdá, je to docela neposedná sebranka.

Podle Světové zdravotnické organizace WHO dýchá každý den znečištěný vzduch 93 procent dětí mladších 15 let. Na celém světě to je asi 1,8 miliardy dětí, které jsou tím pádem vystavené působení všudypřítomných toxických látek.

Neviditelný zabiják

Výsledkem tohoto neutěšeného stavu je, že kvůli znečištěnému vzduchu stovky tisíc dětí ročně umírají, závažně onemocní anebo trpí poruchami mozkové aktivity, protože škodliviny z ovzduší nepříznivě působí na jejich nervový systém. Generální ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus tvrdí, že toxické ovzduší doslova tráví miliony dětí světa a ničí jejich mladé životy. Znečištěný vzduch přitom kromě ohrožení zdraví přináší i obrovské ekonomické ztráty, spojené s náklady na léčení i dalšími výdaji. 

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Znečištěné ovzduší se stává závažným zdravotním problémem dnešní doby a jednou z klíčových hrozeb pro zdraví dětí. Odborníci odhadují, že právě toxický vzduch je hlavní příčinou úmrtí u jednoho z 10 dětí, které ve světě zemřou do 5 let svého věku. Problémy s ovzduším se přitom týkají především dětí v chudých zemích. Zvláště v Africe, jihovýchodní Asii a v zemích kolem Pacifiku je nebezpečnému vzduchu vystaveno téměř každé dítě do 5 let.

Na jihu Bolívie v poušti Siloli, jež patří do andské rezervace Eduardo Avaroa, stojí takzvaný Kamenný strom (Árbol de Piedra). Jde bezpochyby o jednu z nejpozoruhodnějších kamenných formací této oblasti, která byla do svého tvaru obroušena větrem hnanými zrnky písku. Z fotografie by se mohlo zdát, že tento „košatý“ krasavec vybízí k posezení ve stínu uprostřed rozpálené písečné pouště. Pravdou ovšem je, že se nachází v nadmořské výšce bezmála 4 500 metrů a zdejší teploty velmi často a rychle padají pod bod mrazu.