Ačkoliv se Bělorusko neřadí mezi „top 10“ turistických destinací, jeho hlavní město patří k utajeným pokladům Evropy: Mísí se v něm vznešenost Petrohradu, chlad Moskvy i duše domoviny, kterou ovlivnila Litva s Polskem. Není proto těžké si unikátní mozaiku několika světů zamilovat. 

Minsk je největším, ale i nejzajímavějším běloruským městem a jeho historie sahá až do 9. století – z té doby se dochovaly důkazy o tamním osídlení Slovany. První zmínka v kronice pochází z roku 1067, a loni tak metropole oslavila 950. narozeniny. Během staletí se proměnila v majestátní centrum a kdysi bývala i jedním z hlavních měst Sovětského svazu. Nenechte se však zmást: Spojení s někdejším socialistickým gigantem sice probouzí šedivé asociace, v hlavní roli s betonem a paneláky, realita je ovšem zcela jiná. 

Lenin pro každého

V centru se rozkládá monumentální náměstí Nezávislosti, které kdysi neslo jméno Vladimira Iljiče Lenina. Na bolševického revolucionáře tam dosud odkazuje obří socha, jež působí jako magnet na turisty a představuje nejfotografovanější objekt na celém prostranství. Dotváří však i dojem, jako byste cestovali časem. 

Na jedné straně k ní totiž proudí davy z nedalekého vlakového nádraží, kam přijíždějí historické soupravy. Na straně druhé však skulpturu sovětského politika obklopují moderní budovy, kolem spěchají moderně oblečení lidé, Lenin se odráží v kapotách drahých aut a mnozí si ho fotografují z přilehlých kaváren či restaurací. Minsk má zkrátka jednou nohou nakročeno do třetího tisíciletí, zatímco tou druhou setrvává v minulosti. 

Bohoslužby místo kina 

Jiným symbolem běloruské metropole by se mohl stát „červený“ kostel, který se tyčí v další části náměstí. Oficiálně je zasvěcen sv. Šimonovi a Heleně a vznikl na počátku 20. století. Jeho cihlové zdivo připomíná spíš skandinávské svatostánky a v sovětské éře sloužil coby kino, zatímco dnes se tam znovu konají mše. Náměstí zdobí i prosklené kupole s obilnými klasy a čápy: Přímo pod nimi pak vyrostlo moderní nákupní centrum, jež funguje také jako orientační bod. 

Při procházce ulicemi Minsku vás vedle historické rozpolcenosti překvapí rovněž čistota: Nikde neleží odpadky a v centru nenarazíte ani na posprejované zdi. Všechno je dokonale upravené, a na první pohled se zdá být běloruská metropole dokonce čistší než Singapur, jenž proslul nedostižným pořádkem.  

Znovuzrození po válce

Tak jako Petrohrad má svůj Něvský prospekt, Minsk okouzluje třídou Nezávislosti. Žádná jiná ulice v zemi není tak malebná. Na úctyhodných patnácti kilometrech město „zapomíná“ na veškeré útrapy 20. století, kdy zažilo bouřlivé časy po první světové válce a málem se změnilo v ruiny během té druhé. Před jejím vypuknutím měl Minsk zhruba tři sta tisíc obyvatel, po válce jich zbyla pouhá šestina. Osmdesát procent budov skončilo v sutinách a muselo se vystavět znova. 

A právě třída Nezávislosti tvoří ideální příklad zacelených ran. Tamní domy připomínají paláce, ačkoliv vznikaly v 50. letech. Mezi nejkrásnější patří neoklasicistní chrám, jenž sice zvenku lahodí oku, ale skrývá temnou minulost coby někdejší sídlo tajné služby KGB. V blízkém parku se pak vyjímá busta revolucionáře a politika Felixe Dzeržinského, zakladatele obávané Čeky – faktické předchůdkyně zmíněného Výboru státní bezpečnosti.  

Za historií na pahorek

O pár set metrů dál narazíte na obchodní dům CUM, tedy Central’ny universal’ny magazin, což je méně honosný sourozenec známého moskevského nákupního centra GUM (Gosudarstvennyj universalnyj magazin). Uvnitř pocítíte jistou nostalgii: V lahůdkách si můžete koupit různé druhy salátů, ranní kávu i černý čaj s citronem. Ženy v zástěrách prodávají koláče, pečivo či nakládané ryby. 

Kolorit Minsku však netvoří jen opravené ulice, nádherná náměstí a honosné stavby. V srdci města, na pahorku nad řekou Svislač, přežívá i jeho pomyslná stará duše. Moderní čtvrtě se rozestoupí a najednou se ocitnete na malém, avšak malebném náměstí, které ze všech stran lemují staré domy a kostelní věže. Ačkoliv podstatná část prostranství rovněž prošla rekonstrukcí, stále tam ucítíte závan minulosti. Neubráníte se pocitu, že se díváte na možnou podobu Minsku před několika staletími. 

Lavička, která hraje

Katedrální náměstí na pahorku dosvědčuje, jak moc bylo město i dřív tolerantní: Na malém prostoru tam totiž vedle sebe vyrostly ortodoxní a katolické kostely, synagoga a radnice. Společnost jim dělá několik soch, lavička, která hraje jako klavír, a nechybí ani pár kavárniček. V létě se jedná o nejrušnější bod ve městě a ozývá se odtud hudba a smích. Navíc na tomto prostranství obdržel Minsk roku 1499 tzv. magdeburské právo, tedy pravomoci, jež mu umožnily zbohatnout. 

Na březích Svislače stojí i několik domů, které tvoří pozůstatek nejstarší čtvrti zvané Trajeckaja. V jejích uličkách obvykle panuje ticho a potkáte tam jen několik „zbloudilých“ turistů. U řeky naopak posedávají lidé, čekají na západ slunce, pijí kávu a dívají se na město, v němž se potkává moderní architektura s tou historickou. Nábřeží zdobí také plačící socha anděla spolu s monumentem afghánské války: Málokteré bývalé sovětské město si oběti tohoto konfliktu připomíná, jelikož pro Svaz skončil fiaskem. 

Vodka k večeři

Na ulici Kozlova se za hřbitovem krčí ortodoxní kostel Alexandra Něvského. Všude kolem ční pravoslavné kříže a pod zlatými kupolemi nedaleko ikonostasu věřící zapalují tenké svíčky. Poté políbí ikonu, pokřižují se a jdou dál. Ani tvrdé roky komunismu tuto tradici v Minsku nezničily. 

TIP: Bělorusko: Poslední evropská diktatura

Po duchovně-historickém zážitku můžete v srdci města ochutnat delikatesy běloruské kuchyně: Tradiční podniky nabízejí typické draniky, jež připomínají bramboráky, ale za vyzkoušení stojí i klečka, tedy bramborové knedlíky plněné slaninou, nebo známé pelmeně. K večeři si místní navíc neodpustí láhev vodky, a tak se odevšud ozývají originální přípitky. 

Nejvyšší z čedičových sloupů jsou asi 12 metrů vysoké. Sloupce vznikly díky sopečné erupci před cca 50–60 miliony let. Tehdy láva při ochlazování ztuhla do této formy, jež je u čediče častá (vzpomeňme například Panskou skálu u Kamenického Šenova, nebo kamenné varhany na Zlatém vrchu). Severoirské „varhany“ jsou asi nejznámější kamennou formací tohoto druhu na světě.

Možná ještě zajímavější než geologický princip vzniku je starobylá legenda, která se o Obrově chodníku dodnes vypráví. Popisuje dílo irského válečníka Finna MacCoola, který z šestiúhelných kamenů vybudoval cestu přes moře do Skotska. Po ní ovšem na sever Irska přišel skotský obr Benandonner, jenž Finna vyzval k zápasu.

TIP: Skalní útvary středního Pováží: V krajině bílých skal

Vzhledem k tomu, že Benandonner byl mnohem větší než irský hrdina, snažil se Finn ze zápasu vyvléknout. Jeho žena Oonagh nakonec dostala nápad, jak se goliáše zbavit. Převlékla manžela za malé dítě a uložila jej do kolébky. Když se po něm Benandonner přišel ptát, Oonagh odvětila, že Fionn právě rube dřevo, ale brzy se vrátí. Při čekání mu představila svého „syna“ – samotného Finna v kolébce. Když obr viděl, jak je „novorozeně“ velké, utekl ze strachu před jeho jistě mnohonásobně větším otcem. Při útěku za sebou strhl cestu, aby jej „nesmírný obr Finn MacCool“ nemohl pronásledovat. 

Syndrom zlomeného srdce neboli odborně stresová kardiomyopatie, je vzácným, ale nebezpečným onemocněním srdce. Nejčastěji postihuje starší ženy, které prožily velký emoční stres, jako je úmrtí blízké osoby, ztráta zaměstnání, nebo velká fyzická zátěž. Je to vlastně porucha pumpovacího mechanismu srdce, při které dochází k dočasnému zvětšení a zeslábnutí levé srdeční komory. Srdce pak nemůže správně fungovat.

Zlomené srdce do jisté míry připomíná infarkt. Srdeční cévy ale v tomto případě nejsou ucpané a pacienti se obvykle za pár dní nebo týdnů uzdraví. Přibližně u jednoho pacienta z deseti ale dochází ke kardiogennímu šoku - selhání srdce, při němž srdce najednou nedokáže pumpovat dostatečné množství krve pro tělo.

TIP: Jak ohlídat stres? Chytrou náplastí na hrudi s EKG senzory

Nový výzkum švýcarských vědců odhalil, že asi jedna čtvrtina pacientů se zlomeným srdcem v kardiogennímu šoku zemře. Oproti tomu mezi lidmi se zlomeným srdcem, ale bez této komplikace, zemřou asi jen 2 procenta pacientů. Zároveň vyšlo najevo, že lidé, kteří přežili kardiogenní šok, mají podstatně zvýšené riziko úmrtí po celé roky. Pacienti po kardiogenním šoku mají asi 40% šanci, že zemřou do 5 let. U pacientů se zlomeným srdcem, kteří ale neprodělali kardiogenní šok, se riziko úmrtí do 5 let pohybuje kolem 10 procent.

Skromná, elegantní a okouzlující – tak Florence Nightingaleovou popisovali její současníci. Třebaže svým kultivovaným vystupováním působila někdy až přísně, dokázala okolí obdarovat zářivým úsměvem a na každého, s kým se potkala, hluboce zapůsobila. Nejspíš i proto si během osmnáctiměsíčního pobytu v otřesných válečných podmínkách u Černého moře vysloužila přezdívku „anděl z Krymu“. Hlavní důvod však tkvěl v něčem jiném: Florence Nightingaleová zasvětila všechny své dny zachraňování životů. Vstoupila díky tomu do dějin medicíny jako průkopnice ošetřovatelství a stala se jednou z nejvýraznějších osobností 19. století. 

Šlechtična z Florencie

Životní příběh zdravotní sestry, jejíž jméno zná dnes celý svět, se začal psát v italském Toskánsku. Narodila se v roce 1820 do bohaté rodiny britských šlechticů, kteří tehdy pobývali ve Florencii a jméno pro dceru zvolili právě podle zmíněného města. Nešlo o žádné náhlé vnuknutí – stejně se rozhodli v případě její sestry, jež přišla na svět o dva roky dřív v Neapoli a byla pokřtěna Parthenope podle tamní starořecké osady. 

Krátce po narození druhé dcery se Nightingaleovi vrátili do Británie a oběma dívkám se od otce dostalo klasického vzdělání. Florence si studium oblíbila, ovládala několik jazyků a objevila své mimořádné matematické nadání, jež jí později značně pomohlo při práci. Navíc už v raném věku projevovala silné sociální cítění, ještě podpořené výrazným vlivem dědečka z matčiny strany, zarytého odpůrce otrokářství. Během dospívání se pak chodila dobrovolně starat o chudé a nemocné.

Dívka na vdávání? Ani náhodou

Nicméně šlechtický původ mladou dívku předurčoval, aby důsledně plnila společenské povinnosti a chovala se přesně podle očekávání okolí – což bylo svobodomyslné Florence proti mysli. Na přání rodičů se měla dobře vdát a po celý život pečovat o domácnost, odmítla však být manželkou a matkou. 

Když ovšem oznámila rodičům, že bude zdravotní sestrou a nepřeje si předem naplánovanou svatbu, nereagovali nijak nadšeně. Ještě v první polovině 19. století totiž povolání ošetřovatelky představovalo jednu z nejméně společensky uznávaných profesí. Jako zdravotní sestry zpravidla pracovaly vdovy či bývalé služebnice, které lepší místo nesehnaly. Florence však rodičovského zákazu nedbala a ve 24 letech odjela navzdory veškerým konvencím s přáteli do zahraničí. Několikaletý pobyt na cestách, během nějž navštěvovala nemocnice po celé Evropě, zakončila krátkým studijním pobytem v Německu. 

Do vlasti se vrátila v roce 1850 a její kariéra započala velmi úspěšně – nastoupila na pozici vrchní sestry v londýnském Institutu péče o nemocné dámy. Právě tam zahájila boj za osvětu, vědoma si otřesných podmínek, které tehdy panovaly ve většině zdravotnických zařízení na starém kontinentu. Nedodržování hygieny a nedostatečné vzdělání ošetřujícího personálu bilo Florence do očí, a sama proto přišla s návrhem reformy celého systému, kterým zaujala řadu vysoce postavených osob. 

Největší výzva kariéry

Rostoucí napětí mezi carským Ruskem a Osmanskou říší přerostlo v roce 1853 v tzv. krymskou válku, do níž se postupně zapojila řada evropských států, včetně Velké Británie. Tisíce vojáků umíraly na těžká zranění, zásoby vybavení, jídla i zbraní se rychle tenčily a v jeden z nejpalčivějších problémů se brzy proměnila chybějící lékařská péče. Tehdy se na Florence obrátil blízký přítel Sidney Herbert a společně vytvořili plán, jak těžce zkoušeným britským vojákům pomoct.

Florence shromáždila 38 zdravotních sester a 15 jeptišek a trajektem s nimi absolvovala 550 kilometrů dlouhou plavbu do Istanbulu, aby osobně přispěla ke zlepšení tamní situace. Byla připravena na nejhorší, ale podmínky ve válečných táborech předčily její nejtemnější očekávání. 

V podrobných zprávách pravidelně odesílaných do Británie popisovala, že provizorní vojenská nemocnice postrádá základní hygienická opatření. Zranění vojáci leželi ve vlastních výkalech na nosítkách chaoticky rozmístěných po zemi, mezi hlodavci a hmyzem. Neexistoval žádný systém přidělování jídla či vody, alarmující byl absolutní nedostatek zdravotnického vybavení, včetně obvazů či dezinfekce. Voda kontaminovaná všudypřítomnou špínou vytvářela živnou půdu pro infekce, takže se mezi pacienty rychle šířily smrtelné choroby jako cholera a břišní tyfus. Jen během první zimy podlehlo v krymské válce zranění 4 077 vojáků, desetkrát víc jich však zabily druhotné infekce. 

Hygiena na prvním místě 

Florence Nightingaleová dokázala děsivá čísla podstatně snížit. Hned po příjezdu zavedla důsledné dodržování zásad, jako byla pravidelná výměna ložního prádla, důkladné větrání a dohled nad tím, aby se vojákům dostávalo vydatné stravy. Nechala dokonce postavit jídelnu, prádelnu, ale i knihovnu a společenskou místnost, aby raněným dopřála možnost rozptýlení. 

Práci se Nightingaleová věnovala tak zapáleně, že si podle svědectví kolegů nedopřála ani chvilku oddychu. Zatímco ostatní po celodenní dřině usínali, ona ještě v noci za svitu lampy neúnavně obcházela zraněné a nemocné. Tehdy jí vojáci začali přezdívat „dáma s lucernou“. Výsledkem jejího pobytu u Černého moře se stalo snížení úmrtnosti pacientů z hrozivých 42 % na pouhá 2 %.

Nechtěný „dárek“ 

Pobyt ve válečné vřavě sice přinesl Florence nespočet výzev, zároveň si však do vlasti přivezla i jeden nevítaný „dárek“. Krátce po návratu vážně onemocněla a s následky choroby se potýkala do konce života. Dnes se odborníci domnívají, že ji postihla těžká forma brucelózy – infekce napadající různé orgány bez ohledu na jejich funkci. Nemoc ženu dlouho poutala na lůžko, kde ji sužovaly deprese. 

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

O to obdivuhodněji působí fakt, že navzdory indispozici usilovně pokračovala v práci. Vybudovala si pověst špičkové odbornice a pro radu k ní přicházeli politikové i zástupci léčebných zařízení. Florence se zasloužila o důkladnou reformu zdravotnictví nejen v Británii, ale také v dalších částech impéria, například v Indii. Spolupracovala na návrhu desítek nemocnic a pomohla zdravotníkům zvládat hygienické zásady. 

V závěrečných deseti letech života bohužel postupně oslepla a její intelekt slábl, přesto se dál veřejně angažovala. Zemřela v srpnu 1910 ve svém londýnském bytě, a třebaže by si zasloužila státní pohřeb se všemi oficiálními poctami, rodina ho podle její poslední vůle odmítla. 

Kofein obsažený v kávě je droga, na kterou si lze vypěstovat závislost. Kromě toho káva zvyšuje krevní tlak, a tím i riziko vzniku srdečních chorob. Stále více vědeckých studií ale v poslední době ukazuje, že pití oblíbeného horkého nápoje z pražených semen kávovníku je pro zdraví prospěšné. 

Káva jako lék

Na rostoucím seznamu léčivých účinků kávy se po výzkumu kanadských vědců se teď objevila ochrana před obávanými neurodegenerativními chorobami – Alzheimerovou a Parkinsonovou nemocí. Vše nasvědčuje tomu, že nápoj s kofeinem snižuje riziko rozvoje Alzheimera i Parkinsona.

Nejde přitom jenom o to, že káva osvěžuje mysl a zostřuje uvažování. Vědci zjistili, že látky zvané fenylindany, které vznikají během pražení kávových zrn, blokují shlukování proteinů, zodpovědných za rozvoj Alzheimera i Parkinsona.

TIP: Chcete být zdraví a žít déle? Vědci radí: pijte hodně kávy!

Čím více jsou kávová zrna pražená a káva tmavší, tím více taková káva chrání před oběma chorobami. Na druhou stranu, káva bez kofeinu v tomto směru funguje úplně stejně jako káva s kofeinem. Z toho vyplývá, že kofein v ochraně před neurodegenerativními chorobami nejspíš nehraje žádnou roli.

Od svého přistání na rudé planetě v srpnu 2012 urazila americká robotická laboratoř Curiosity asi 20 kilometrů kráterem Gale. Cestou kráterem Curiosity zkoumala asi 400 metrů usazených hornin, včetně vrstev, jejichž stáří odborníci odhadují na 3,7 až 4,1 miliardy let.

Ezat Heydari z americké Jackson State University ve státě Mississippi a jeho spolupracovníci nedávno analyzovali snímky usazených hornin z kráteru Gale a odvozovali z nich geologické procesy, které v tomto místě utvářely krajinu Marsu před miliardami let.

Stopy záplav mladého Marsu

Vědci usazené horniny v kráteru Gale rozlišili na celkem čtyři rozdílné typy, které představují různé procesy ukládání materiálu při vzniku těchto hornin. Podle Heydariho týmu zahrnoval vznik všech tyto čtyř typů usazených hornin přítomnost vody. Stejně tak i profil terénu v těchto místech kráteru Gale podle badatelů odpovídá působení silného a jednosměrného proudu vody.

TIP: Příležitost pro organismy: Kráter Gale měl v minulosti prostředí vhodné pro život

Zkušenosti s podobnými horninami na Zemi ukazují, že usazené horniny v kráteru Gale vznikly při rozsáhlých záplavách. Podle vědců to znamená jediné - na dávném Marsu neproudila žádná mělká říčka, ale valila se tam voda hluboká 10 až 20 metrů. Podle Heydariho byl pradávný Mars velmi podobný Zemi v období pleistocénu, kdy se střídaly doby ledové a meziledové. Při tom docházelo k rozsáhlým záplavám a vznikaly podobné vrstvy usazenin, jaké jsme našli v kráteru Gale.

Přesně před 100 lety abdikoval poslední německý císař Vilém II. Panovník, jenž byl podle některých přímo odpovědný za vypuknutí první světové války. Situace, již na konci 19. století předvídal Otto von Bismarck, nastala a Vilém se odebral do Nizozemska, které mu nabídlo exil a dokonce jej odmítlo vydat, když jej chtěli diplomaté ve Versailles postavit před soud. Otázka dalších osudů bývalého císaře však rozdělila představitele Dohody natolik, že se na něj takřka zapomnělo. Vilém strávil zbytek života v rezidenci Hius Doorn, odkud také poslal na jaře 1940 gratulaci Adolfu Hitlerovi k úspěchům Wehrmachtu.

TIP: Královští příbuzní Vilém, Jiří a Alexandra: Nepřátelé na život a na smrt

Poté, co 4. června 1941 zemřel ve svém exilu ve věku 82 let, nacisté mu uspořádali vojenský pohřeb, na nějž se sjela celá řada evropských šlechticů, císařské generality i špiček třetí říše včetně samotného vůdce. Na videu je jasně vidět například maršál August von Mackensen ve své typické husarské čepici. Čestná stráž Wehrmachtu i Kriegsmarine doprovodila bývalého císaře ke kryptě v Doornu k poslednímu odpočinku, přestože si Hitler přál uložit Vilémovy ostatky v Berlíně.

Ačkoliv nese zmíněná pistole v názvu rok ’75, její vývoj započal už na přelomu let 1968 a 1969. Čekalo se na ni dlouho, rozhodně se to však vyplatilo. Zisk ze čtyř kusů se prý rovnal prodeji jediné tehdejší škodovky. ČZ model 75 představovala nejpokročilejší českou zbraň a cenný zdroj valut. 

Zázrak z Uherského Brodu 

Pistole ČZ-75 nebo též CZ 75 se honosí i dvěma prvenstvími: Stala se nejúspěšnější tuzemskou „devítkou“ – střelnou zbraní ráže 9 mm – a naším nejkopírovanějším typem ruční zbraně. Světlo světa spatřila ve zbrojovce v Uherském Brodě, přičemž se vyrábí a prodává dodnes. 

Koncem 60. let už tuzemským producentům ve srovnání se světem ujížděl vlak a jejich sortiment potřeboval vylepšit. Konstruktér pistole František Koucký si to dobře uvědomoval, i díky mnoha zahraničním cestám, jež tehdy absolvoval. Jeho samonabíjecí zbraň měla premiéru v Madridu v roce 1975, na sériovou výrobu se však kvůli komplikované konstrukci čekalo dlouho a technici nevěděli, jak na ni. 

Ochránce papalášů

„Několikrát se měnilo zadání, tudíž se sériová produkce rozjela až koncem roku 1977,“ dodává Lubomír Šichta, odborník na zbraně, a dál popisuje výhody ČZ-75: „Měla dvojčinný spoušťový mechanismus, takže byla pohotová k rychlému výstřelu. Nechyběl jí dvouřadý zásobník, a měla tak kapacitu patnácti ran – což znamenalo obrovskou výhodu proti osmiranným pistolím, které v té době představovaly standard.“ 

Na seznamu vlastníků ČZ-75 figurovaly samé politické hvězdy té doby: nejvyšší představitel SSSR Leonid Brežněv, sovětský maršál Dmitrij Ustinov či německý generální tajemník Erich Honecker. ČZ-75 se ovšem stala nejen ochráncem bolševických papalášů, ale i běžnou výbavou české a turecké policie či některých členů ochranky tehdejších prezidentů. Dodnes se prodalo milion exemplářů. 

Pomůcka Velkého bratra 

Neméně legendární pomocnicí policie a tajných služeb se stala další tehdejší technologická senzace – fotoaparát Mikroma. Vyvinuli jej v 50. letech v přerovském podniku Meopta a díky své konstrukci i velikosti představoval ve světě špionů revoluční novinku. „Bylo jej možné dát třeba do spony na kabátu nebo skrytě zacvaknout do nějaké tašky,“ vysvětluje odborník na fototechniku Tomáš Vainer. Aparát byl velký jako krabička cigaret, a proto se líbil především příslušníkům Státní bezpečnosti. Už v roce 1950 si ostatně StB i armáda objednaly 163 kusů. Záhy proto vznikla nová verze, určená primárně pro špiony. Základní parametry měla stejné jako varianta pro běžný prodej. Přístroje používaly 16mm film s negativem 11 × 14 mm, přičemž na jednu cívku se vešlo 50 snímků. Existovala i verze Stereo Mikroma se dvěma objektivy, jež umožňovala pořizovat stereoskopické záběry. 

Špion do kapsy 

Špionská Mikroma byla na rozdíl od standardní varianty černá a měla i speciální hledáček pro nenápadné fotografování. „Byl vpředu hned vedle objektivu, protože Státní bezpečnost aparát používala tak, že ho držela v ruce a pouze nenápadně mačkala spoušť palcem – aby nebylo poznat, že fotografuje,“ objasňuje další odborník na fototechniku Milan Škoda. 

TIP: Průšvihy tajných služeb: Poklad sovětského archiváře Mitrochina

Na Světové výstavě v Montrealu v roce 1958 získal přístroj zlatou medaili a od té doby se jeho věhlas šířil také do zahraničí. „Úspěšně se vyvážel do celé Evropy. Šlo o jeden z našich nejprodávanějších fotoaparátů,“ dodává Škoda. Ačkoliv se nenápadné zařízení rychle zařadilo do spolehlivé výbavy evropských tajných agentů, jeho produkce se mezi léty 1960 a 1965 oficiálně zastavila. Podle některých zdrojů však ještě dlouho poté pokračovala v utajení. 

Vědci použili přístroj GRAVITY k pozorování záblesků infračerveného záření přicházejícího z akrečního disku kolem Sagittarius A*, hmotného objektu ležícího v samotném srdci naší Galaxie. Zachycené záblesky přinášejí dlouho hledaný důkaz, že objekt v centru Galaxie je skutečně, jak se předpokládalo, superhmotnou černou dírou. Záblesky produkuje hmota obíhající v těsné blízkosti horizontu událostí, získaná pozorování proto představují dosud nejdetailnější pohled na materiál obíhající takto blízko černé díry.

TIP: Černá díra v centru Mléčné dráhy ožila: Šest záblesků během tří dnů

Zatímco část hmoty v akrečním disku – pásu plynu obíhajícího Sagittarius A* relativistickými rychlostmi – se může kolem černé díry pohybovat bezpečně, vše, co se ocitne příliš blízko, je odsouzeno ke vtažení pod horizont událostí. Bezpečná oblast kolem černé díry, kde může hmota ještě obíhat, aniž by byla neodvratně vcucnuta, je označována jako nejvnitřnější stabilní dráha – a odsud také pocházejí pozorované záblesky.

Teenageři se rádi sázejí. Ne vždy ale takové sázky dopadnou dobře. V roce 2010 se australský student a ragbista Sam Ballard na večírku vsadil, že spolkne živého slimáka, kterého našli na zahradě. Sázku sice nejspíš vyhrál, ale dopadlo to s ním bohužel neslavně.

Spolknutý slimák byl totiž infikovaný parazitickou hlísticí, což mělo neblahé důsledky. Šlo o plícnivku Angiostrongylus cantonensis, která obvykle napadá plíce krys, ale někdy může infikovat i člověka. Ve většině případů taková infekce probíhá bez větších problémů. Někdy ale dochází k závažným komplikacím a rozvoji bakteriální meningitidy, čili zánětu mozkových blan, který může vyústit v těžké poškození mozku.

TIP: Jestli chcete být zdraví, tak z léčby vynechte syrové stonožky

Ballard měl smůlu. Pár dní po spolknutí slimáka upadl do kómatu, které trvalo 420 dní. Z kómatu se pak sice nešťastný mladík probral, byl ale ochrnutý od krku dolů a měl velké obtíže s komunikací. Před pár dny Sam Ballard zemřel ve věku pouhých 28 let.