Z čistě legálního hlediska náleželo ženám druhořadé postavení, daleko za jejich otci, bratry a syny. Na druhou stranu vznikalo nemalé množství nouzových situací, kdy byl mužských příbuzných akutní nedostatek, což spolu s měnícím se životním stylem české šlechty umožnilo nejedné ženě roztáhnout pyšně svá křídla a vzlétnout skoro tak vysoko, jako kdyby byla muž. Skoro.

Ženy nového věku

Tradičně podřízené postavení ženy vůči muži v raném novověku vycházelo ze staršího středověkého odkazu, z teorií o slabosti a nedostatečnosti ženského pohlaví po stránce tělesné i duševní, o nečistotě žen a samozřejmě také ze všeobecně známého a odstrašujícího příběhu o prvotním hříchu spáchaném nehodnou Evou. Přestože existovala nepřeberná škála traktátů z per předních filozofů a teologů od těch liberálnějších až po nejzatvrzelejší misogyny, lze předpokládat, že většinová společnost o nich měla přinejlepším mlhavé povědomí. V praxi se při budování sociální hierarchie vycházelo ze zvyku, z přenášení zažitého vzorce z generace na generaci.

Šestnácté století, zvláště ve své druhé polovině, přivedlo na scénu zcela nový typ žen. Jejich otcové a bratři se zhlédli ve svěžích renesančních vlivech, které do Čech vály od jihu. V mládí se vydávali na kavalírské cesty vedoucí přes Alpy až do slunné Itálie a vraceli se okouzleni nejen tamější krajinou a architekturou, nýbrž i místními ženami. Byly tak jiné než Středoevropanky. Štíhlejší, plné grácie, elegantně oděné, bezprostřední, vzdělané. Českým šlechticům převrátily žebříček hodnot naruby a zcela změnily nároky, které začali klást na své vyvolené nevěsty a později na své dcery. 

Vedle zvýšeného důrazu na fyzickou krásu se pro ženu, jež chtěla obstát ve společnosti, stalo nutností dosažení alespoň základního vzdělání. Na šlechtických sídlech včetně těch venkovských začaly vznikat knihovny a dívkám k praktickým předmětům přibyla výuka čtení, psaní a jazyků. Vyučování zůstávalo kompletně domácí, řada rodin však začala najímat profesionální učitele a pečlivě dbala na jejich výběr. České šlechtičny sice v drtivé většině nemohly cestovat a poznat svět jižanské renesance na vlastní kůži, jeho esenci jim však zprostředkovávaly manželky šlechticů, kteří při výběru životní partnerky upřednostnili cizokrajné krásky před domácími dívkami.

Jako jedna z prvních do Čech přišla Marie Manrique de Lara. Tato někdejší dvorní dáma císařovny Marie Španělské, manželky Maxmiliána II., se v roce 1555 provdala za Vratislava II. z Pernštejna, nejvyššího kancléře Království českého. Jako dáma svázaná španělským dvorským ceremoniálem nebyla živoucím případem vášnivého temperamentu a nespoutanosti, jako o něco později italské manželky Jiřího Adama Bořity z Martinic a Humprechta Jana Černína, Giovanna di Gonzaga di Castiglione, respektive Diana Marie Ippoliti di Gazoldo, jež bavily i pobuřovaly společnost svými skandály a milostnými pletkami. 

Dámy rodu se zubří hlavou

Pernštejnský salón, v němž se v kruhu předních českých a moravských šlechticů a učenců probírala především politická a náboženská témata, se postupně stal jedním z nejvyhlášenějších ve střední Evropě. Z potomků vychovaných v tomto inspirativním prostředí se staly uhlazené a vzdělané osobnosti, fenomény své doby. Na prvním místě je nutné jmenovat Polyxenu, později provdanou z Rožmberka a z Lobkovic, která dodnes ztělesňuje jiskrný ideál renesanční šlechtičny. Polyxena z Pernštejna je mimo jiné přímo ukázkovým příkladem toho, že vzdělání nebylo pro ženy pouhým rozmarem či ozdobou jejich charakteru, nýbrž životní nutností. 

V této době došlo k rozvoji šlechtického podnikání a narůstající centralizaci, jejímž vlivem byli šlechtici vázáni výkonem politických a správních úřadů v Praze či ve Vídni a po většinu roku se zdržovali mimo svá sídla. Tím nabírala na významu role manželky coby správkyně rodových statků v době nepřítomnosti hlavy rodiny. Šlechtičny musely umět číst a psát, aby dokázaly udržovat písemný styk s manželem. Nejen proto, aby intimními dopisy zmírnily stesk plynoucí z dlouhodobého odloučení, nýbrž aby muže zároveň informovaly o dění na panstvích. Bylo třeba, aby ovládaly počty, znaly dopodrobna hospodářství a často musely prokázat nemalé organizační a diplomatické schopnosti, aby statky udržely v chodu. 

Pod ochranou císařovny

V jednotlivých situacích velmi záleželo na rodinném zázemí konkrétní šlechtičny a také na jejích zkušenostech z doby před sňatkem. Tíživé životní situace a vyhrocené manželské neshody byly výrazně méně pravděpodobné u dívek, které prošly dvorskou službou. Ta v případě mladých šlechtičen nahrazovala studijní a kavalírské cesty a představovala de facto jedinou možnost k vybudování vlastní kariéry. Většinou byla krátkodobá a vyhrazovala se neprovdaným dívkám či naopak vdovám.

Císařovniny dvorní dámy se těšily nejen úctě a vážnosti celé šlechtické společnosti, nýbrž i zvláštní ochraně císařovny, která bedlivě dohlížela na výběr budoucích životních partnerů svých urozených služebných. I díky této dvorské protekci se mohly odehrávat pohádkové svatby přecházející v harmonická manželství kavalírů a dam, jako tomu bylo u již zmiňované Marie Manrique de Lara či Erdmundy Terezy z Dietrichštejna. Ta si v roce 1681 vzala vysněného ženicha, kterého by neodmítla žádná žena v monarchii, zámožného a vzdělaného Jana Adama z Lichtenštejna. 

TIP: Bití, týrání hladem a ponižování: Tak vypadala výchova princů a princezen

Životní prostor většiny vdaných žen tvořila domácnost, buď na venkovském panství či v městském paláci. I když by se proto mohlo zdát, že se osudy šlechtičen až na několik světlých výjimek podobaly jako vejce vejci, opak je pravdou. Vinu za toto zdání nese především časté zpracovávání pramenů hromadnými statistickými metodami a také nešťastný zvyk nechat po smrti spálit soukromou korespondenci. Ve skutečnosti byla šlechta raného novověku plná individualit a neexistovaly dva totožné životní příběhy. 

Odlišnost ještě narůstala s tím, jak se ženám otvíraly další možnosti seberealizace. V 18. století byly v módě lovecké zábavy, ve století následujícím se řada žen angažovala v charitě. Nejedna šlechtična prokázala v 19. století mimořádný literární, výtvarný či dramatický talent, rozvoj infrastruktury zjednodušil cestování a mnohé ženy se vlivem zahraničních trendů našly v osobní péči o rodinu. 

Lidé nejsou úplně stejní. Kromě vzhledu se poměrně výrazně liší i svými osobnostmi. A odborníci postupně zjišťují, že v tom nejsme sami. Nejde přitom jenom o naše nejbližší příbuzné, jako jsou šimpanzi a další velcí primáti. Podle nového výzkumu mají své osobnosti, velmi podobné těm lidským, i kosatky.

Evoluční cesty kytovců a primátů se rozešly minimálně před 90 miliony let. Z toho vyplývá, že emoce a povahové rysy, které jsou nezbytné k vytvoření osobnosti, u lidí a kosatek nemají společné kořeny. Objevují v historii nezávisle, vždy u inteligentních a sociálně žijících zvířat.

TIP: Záhada rozřešena: K čemu je kosatkám dobrá menopauza?

Vědci zkoumali osobnosti těchto kytovců u celkem 24 kosatek, které žijí v zajetí, v mořském akváriu SeaWorld v kalifornském San Diegu a v zoo Loro Parque na španělském ostrově Tenerife. Při výzkumu využili zkušeností trenérů a dalších zaměstnanců, kteří velmi dobře znají své kosatky. Do budoucna výzkumný tým plánuje podobným způsobem prozkoumat osobnosti dalších druhů kytovců.

„Perla královny Marie Antoinetty“, jak se přívěsek s velkou perlou ve tvaru kapky a s diamanty nazývá, patřil k nejočekávanějším ze stovky dražených položek. Odhadovaná cena přívěsku se podobně jako u dalších šperků nabízených v tomto bloku pohybovala mezi jedním a dvěma miliony dolarů. 

Nový majitel za vzácný šperk zaplatí víc než jen vydraženou cenu. Se všemi poplatky ho bude koupě celkem stát 36 165 000 dolarů. Podle aukční síně Sotheby's jde o rekordní cenu za perlu vydraženou v aukci.

TIP: Naděje Marie Antoinetty: Útěk královské rodiny z Paříže

Součástí aukce byla dražba i dalších klenotů - perlových náhrdelníků, broží nebo diamantových náušnic, vesměs s pohnutými osudy. Některé z nich Marie Antoinetta v roce 1791 poslala přes Brusel do Vídně v naději, že se brzy setká se svou rakouskou rodinou. Ona i její manžel ale byli o dva roky později popraveni. Dražba klenotů z majetku parmských Bourbonů vynesla celkem přes 53 milionů švýcarských franků (1,2 miliardy korun). 

Jednou ze základních funkcí mozku je paměť. Díky ní si může člověk vybavit cokoliv, co prožije, a tyto informace potom používat dál. Jak organismus stárne, projevují se stále častěji různé výpadky této schopnosti. Pokud vás však vaše paměť zrazuje, aniž by to odpovídalo věku, je na čase zbystřit. Může se jednat o jednu z poruch, které mohou člověka postihnout.

Podle toho, jakým způsobem paměť ovlivňují, je psychologové dělí na dva velké okruhy – kvantitativní a kvalitativní. U kvantitativních poruch jde o postižení množství zapamatované látky. Kvalitativní poruchy způsobují problémy s vybavením si konkrétních myšlenek a především s jejich přesností a pravdivostí. Samotných typů poruch je pak celá řada.

Bájivá lhavost

Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen žil v letech 1720 až 1797. Stal se předlohou pro hlavního hrdinu pohádkových příběhů barona Prášila. Podle něj byla také pojmenovaná bájivá lhavost jako Münchhausenův syndrom, která se odborně nazývá pseudologia phantastica. Bájivou lhavost popsal poprvé v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrück. Jedná se o psychickou poruchu, která se řadí ke kvalitativním a projevuje se patologickým lhaním – člověk s tímto syndromem má nutkavou potřebu vymýšlet si neustále nejrůznější příhody a dobrodružství. 

Ošemetný na celé věci je fakt, že sám pohádkář těmto příběhům bezmezně věří. Hlavním motivem není pro takového Prášila někoho obelstít, ale získat velkou pozornost a respekt. Lhaním sice nechce nikoho poškodit, ale myslí si, že by bez lhaní zůstal stát bokem společnosti a nikdo by si ho nevšímal. Trpí totiž velkým nedostatkem sebevědomí a bez vymýšlení historek není prakticky schopen žít.

Přísahám, tak to bylo!

Někteří lide nemluví pravdu, i když jsou přesvědčeni, že nelžou. Stav, kdy si člověk neúmyslně vymýšlí a své báje řadí mezi skutečné vzpomínky, se nazývá konfabulace. Jde vlastně o rekonstrukci vzpomínek na události, které si člověk buď nemůže pamatovat (věc se stala v jeho raném dětství), nebo je zapomněl v důsledku poškození mozku. 

Ke konfabulaci zážitků z dětství dochází například na základě fotografií doplněných vyprávěním jiných osob, které si událost pamatují. Člověk si pak do dospělosti odnáší příběh, o kterém si myslí, že si na něj přímo pamatuje, a při prohlížení fotografií se mu vybaví jako skutečný zážitek. Tento jev je zcela běžný a není třeba se nad ním nijak pozastavovat. K tomuto typu konfabulace se řadí i takzvané dětské lži, kterými si děti nahrazují chybějící vlastní zkušenosti a příčiny či následky prožitých dějů si domýšlejí podle míry vlastních dosažených znalostí.

Konec nevinnosti

Závažnému poškození mozku nasvědčuje konfabulace, při které postižený doplňuje chybějící vzpomínky smyšlenkami, které však zapomíná a stále mění. Snaží se tak zakrýt výpadky v paměti, které vznikly organickým poškozením mozku. Ve chvíli vytvoření falešné vzpomínky na ní postižený člověk skálopevně trvá. Ovšem po krátkém čase myšlenku zase zapomene a vymyslí si jiný útržek, kterým chybějící vzpomínku doplní, a o pravdivosti této verze je opět stejně přesvědčený. 

K tomuto typu poškození paměti může dojít v důsledku nějaké závažné nemoci (zánět mozkových blan nebo klíšťová encefalitida), po těžkém úrazu hlavy, při těžké toxikomanii (alkoholismus, závislost na drogách), po cévních mozkových příhodách, kdy pacient částečně ztratí paměť, při různých formách demencí (Alzheimerova choroba, Huntingtonova choroba, atrofie mozku, …) nebo u lidí trpících Korsakovovým syndromem.

Vím toho málo, ale zato přesně

Mezi kvantitativní poruchy patří například hypomnézie, jež způsobuje, že se nemocnému ukládá do paměti mnohem méně vjemů, než je obvyklé. Tento stav nemusí souviset jen s poruchou, často k němu dochází při únavě organismu, vyčerpání, nebo naopak bujarosti a v situacích, kdy je tělo vystaveno tak velkému množství podnětů, že je nestíhá zpracovávat a do paměti ukládat. Hypomnézii může zapříčinit i smutek a velké zahloubání do vlastních myšlenek, nachlazení nebo léky ovlivňující pozornost.

Opačný problém nazývají odborníci hypermnézií a jde skutečně o nadměrnou paměť. Tato porucha naštěstí nebývá příliš častá. Výkonnost paměti je při ní zvýšena, ale ostatní složky paměti jsou oslabeny – člověku se třeba hůře vzpomínky vybavují a není schopen určit správně jejich podrobnosti. Pokud je porucha součástí paranoidních psychóz, pacienti si nadměrně zapamatují obsah, který souvisí s jejich bludem. Relativní hypermnézie bývá někdy přítomna i u mentální retardace, kdy je paměť nadměrně vyvinuta, ale ostatní psychické schopnosti jsou oslabeny.

Například zázrační počtáři mohou mít velice nízkou inteligenci, ale je u nich nadměrně rozvinutá mechanická paměť. Mohlo by se zdát, že hypermnézie by mohla být výhodou, ale nemusí tomu tak být vždy. Nikdo by si asi nechtěl pamatovat každou drobnost i nepříjemnou vzpomínku na situaci ze své minulosti, kdy se cítil třeba trapně, smutně, nazlobeně. Vzpomínky navíc mohou být zkreslené, takže nakonec se na jejich pomoc nedá moc spolehnout.

Pouhé okno, nebo problém?

Při amnézii si člověk nepamatuje určitý obsah a vzpomínky za určitý časový úsek. Dochází k ní při poruchách vědomí, delirantních stavech, intoxikacích psychoaktivními látkami (alkohol, drogy, léky) nebo při silných afektivních stavech, kdy člověk pod vlivem svých emocí ztrácí vědomou kontrolu nad svým jednáním.

Velmi často se vyskytuje při úrazech hlavy nebo při neurologických nemocech, může ji způsobit například nádor zasahující paměťová centra. V případě, že si pacient nemůže vzpomenout na určité období před úrazem nebo před kritickým nárůstem nádoru, jedná se o amnézii retrográdní. Nepamatuje si například, kdo je, jak se jmenuje, nepozná blízké osoby, nepamatuje si, co se stalo před tím, než se udeřil do hlavy a podobně.

Méně častá je potom anterográdní amnézie, kdy si pacient nevzpomíná na období až po kritické události – například si nevybaví, co se stalo poté co upadl, či jak se dostal domů nebo do nemocnice. Posledním druhem amnézie je takzvaný disociativní typ, při kterém si člověk pamatuje relativně všechno, nevybavuje si však některé izolované části děje, které se týkají nějakého silně stresujícího nebo psychicky traumatizujícího zážitku – například detaily přepadení nebo znásilnění. 

Nejde o videozáznam – naštěstí

Lidská paměť je neobyčejně tvárná. Nelze ji přirovnat k videorekordéru, který přehraje přesně to, co předtím nahrál. Namísto toho v mozku od přírody funguje mechanismus, který se pokouší to, co se v minulosti stalo, rekonstruovat. V průběhu takové rekonstrukce často doplňuje na základě svých jiných minulých zážitků podrobnosti, které se „měly“ přihodit, ale ve skutečnosti se nepřihodily.

TIP: Falešné vzpomínky: Jak vzniká déjà vu?

Znamená to, že i u zdravého člověka je paměť plná bílých míst, jež si mozek doplnil vlastní fantazií, zkušenostmi a znalostmi a nahradil je tak více či méně přesnými domněnkami. Může to způsobit, že i lidé, kteří byli přítomni jedné konkrétní události, si ji pamatují docela jinak a snadno tak vzniknou nedorozumění. Je proto dobré vědět, že ani bez poruch není lidská paměť neomylná a vyjadřuje spíše názor a přesvědčení než objektivní skutečnost. 

I když se možná žížal štítíte, tak musíte uznat, že jsou vlastně dost čisté. Navzdory tomu, že celý život prolézají hlínou, bahnem a všemi možnými nečistotami, co jich jenom v půdě je. Jejich tajemství spočívá v tom, že žížaly neustále vylučují sliz, který jako lubrikant chrání tělo žížaly před nečistotami.

Němečtí materiáloví vědci žížaly dobře znají a vypůjčili si jejich trik pro svůj nový materiál. Je to pružný polymer, který je plný drobných pórů a obsahuje kapičky silikonového oleje. Tento olej za normálních okolností zůstává uvnitř materiálu. Pokud je ale vystavený působení tlaku, tak kapičky oleje změní tvar a proniknou skrz póry na povrch materiálu.

TIP: Vědci vyvinuli materiál, který mění barvu jako chameleóní kůže

Tímto způsobem se neustále obnovuje vrstva lubrikantu na povrchu materiálu, který je díky tomu stále kluzký. Stejně jako žížaly i tento materiál není úplně hladký, ale je ve skutečnosti hrubý, protože pak je vrstva lubrikantu tlustší a vydrží na materiálu podstatně déle. Nový materiál by mohl nalézt využití všude tam, kde objekty musí po něčem klouzat anebo pronikat pevným prostředím. Uplatnit by se mohl i v biomedicíně, protože neustále obnovovaná povrchová vrstva by byla prakticky bez nárostů bakterií.

Zhruba před rokem se vědcům podařilo poprvé detekovat gravitační vlny, vygenerované při splynutí dvou neutronových hvězd. Tyto vlny, které zachytila gravitační observatoř LIGO (Laser Interferometer Gravitational Wave Observatory), dostaly označení GW170817.

Brzy se ukázalo, že při této dramatické události vznikl zvláštní typ objektu o hmotnosti asi 2,7 Sluncí, s jakými zatím nemáme příliš zkušeností. Odborníci se doposud domnívali, že splynutím neutronových hvězd vznikla velmi málo hmotná černá díra. Pokud by to tak bylo, tak by šlo o nejlehčí známou černou díru.

Co vzniklo splynutím neutronových hvězd?

Maurice van Putten z jihokorejské Sejong University a Massimo della Valle z italské observatoře Osservatorio Astronomico de Capodimonte použili data z gravitační observatoře, která souvisejí s objektem GW170817, a znovu je detailně analyzovali. Použili k tomu nové postupy a modely, s nimiž se pokusili odhalit podstatu objektu, který vznikl splynutím neutronových hvězd.

TIP: Premiéra: Astronomové poprvé pozorovali zrození neutronové dvojhvězdy

Badatelé jsou na základě svých výsledků přesvědčeni, že při události GW170817 nevznikla superlehká černá díra, ale naopak supertěžká neutronová hvězda. Pokud mají vědci pravdu, jde o nejtěžší neutronovou hvězdu, jakou známe. Je to poprvé, kdy jsme vysledovali vznik takového objektu a potvrdili, že šlo o splynutí dvou menších neutronových hvězd.

S malým zjednodušením lze říci, že sovětský tank T-62 reprezentuje vrchol a současně i závěr dlouhé vývojové linie, jež vznikla začátkem 30. let rychlými tanky BT. Od nich se dá vysledovat přímá cesta k legendárnímu T-34, na který pak navázal méně známý T-44, z něhož byla odvozena úspěšná konstrukce T-54/55. Konstruktéři v Nižném Tagilu, kde posledně jmenované vozidlo vzniklo, byli přesvědčeni, že pořád nabízí vývojový potenciál, a proto šli cestou jeho komplexní modernizace.

Předchozí část: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel Chieftain vs. T-62 (1)

Završení dlouhé vývojové řady 

Bylo zřejmé, že 100mm kanon v T-54/55 již nestačí, což vedlo k rozhodnutí použít dělo větší ráže, a sice 115 mm. Výkonnější zbraň znamenala, že musel být přepracován též věnec věže, což si zase vynutilo úpravy korby a zavěšení. Nové vozidlo s pracovním označením Objekt 166 ale bylo pořád evidentně příbuzné designu T-54/55. Současně se dalo velmi lehce rozeznat při pohledu na podvozek, kde chyběla nápadná mezera mezi prvním a druhým párem pojezdových kol, typická pro T-54/55.

Konkurenční tým v Charkově, který pracoval na zcela novém Objektu 430 (pozdějším T-64), se potýkal s problémy, a tudíž sovětská armáda dopřála sluchu inženýrům z Tagilu. V roce 1960 byly zahájeny zkoušky Objektu 166 a o rok později tank oficiálně vstoupil do výzbroje jako T-62. Ve své době šlo o vyspělé vozidlo, jehož výkonný 115mm kanon měl stabilizaci ve dvou rovinách, takže tanky dovedly relativně přesně střílet i za jízdy. Některé pozdější verze dostaly i laserové dálkoměry a možnost odpalovat z hlavně děla protitankové řízené rakety. Naopak mezi nevýhody se řadil pouze homogenní ocelový pancíř, který byl jen o málo silnější než u T-54/55. Hmotnost tanku se zvýšila, motor však zůstal tentýž, takže T-62 nabízel menší pohyblivost. Stejně jako další sovětské obrněnce byl stísněný a nepohodlný. 

Vývoz hlavně do třetího světa 

Z pohledu sovětské armády však naprosto vyhovoval, jelikož proti T-54/55 skutečně znamenal zřetelné zlepšení. Zároveň byl konstrukčně dostatečně příbuzný na to, aby se dal masově vyrábět a nasazovat (což u daleko pokročilejšího a složitějšího T-64 příliš dobře nešlo). Stal se proto páteřním typem obrněnce sovětských tankových útvarů v 60. letech a zachoval si obrovský význam až do nástupu T-72, protože problematický T-64 sloužil pouze u vybraných elitních jednotek.

Vedle služby v SSSR se T-62 masivně exportoval, avšak poněkud paradoxně směřovaly tyto obrněnce hlavně do zemí třetího světa, kdežto z členů Varšavské smlouvy zavedlo T-62 jen Bulharsko. Část zdrojů tvrdí, že se tanky T-62 pro export vyráběly také v Československu, avšak nedávné výzkumy ukazují, že tato informace je pravděpodobně mylná.

Proti Izraeli

Nepochybné ale je, že největší zahraniční zákazníky reprezentovaly tři arabské země, protože Irák získal 1 600 kusů, Sýrie asi 1 100 vozidel a Egypt 580 obrněnců T-62. Intenzivní nasazení těch syrských a egyptských se odehrálo za války Jom kipur proti Izraeli v říjnu 1973, kam poslali malý kontingent i Iráčané, avšak irácké T-62 zásadně promluvily do boje až za války s Íránem.

Byly to technicky nejlepší tanky, jaké tehdy Saddám Husajn vlastnil, a také jediné, jež mohly být důstojnými soupeři pro moderní západní vozidla Chieftain a M60, která provozoval Írán. Tanky T-62 proto postupovaly na čele irácké ofenzivy, která se nejprve zdála jako úspěšná, protože bylo dobyto město Chorramšahr, avšak postupně narážela na stále tvrdší odpor Íránců, kteří dokonce přešli do protiofenzivy. Iráčané nutně potřebovali nahrazovat ztráty, takže od několika zemí získali další tanky T-62, ale vesměs museli spoléhat na zastaralé T-54/55, popřípadě jejich čínské kopie. Silně prořídlý arzenál tanků T-62 však zůstal páteří iráckých tankových vojsk až do roku 2003. 

Kvalita na straně Íránu

Na počátku války vlastnil Irák celkem asi 2 000 tanků sovětské výroby T-54/55 a T-62, kdežto Írán měl necelých 900 britských obrněnců Chieftain a zhruba stejný počet amerických vozidel řady Patton, tedy tanků M47, M48 a M60. Síly tudíž byly početně víceméně vyrovnané, ačkoli na straně Íránu se nalézala jasná kvalitativní převaha. Z čistě technického hlediska měly tanky Chieftain větší palebnou sílu a výrazně lepší pancéřovou ochranu než cokoliv, čím disponoval Irák, stejně tak íránští tankisté se mohli chlubit lepším výcvikem než jejich soupeři.

Iráčané se ale z dlouhodobého hlediska nacházeli ve výhodě, protože měli možnost svůj arzenál neustále doplňovat, s čímž měl Írán potíže daleko větší. Teherán potom sice uspěl v získání náhradních dílů pro americké tanky, v případě tanků Chieftain to však bylo téměř nemožné, takže nejlepší obrněnce íránské armády postupně ztrácely bojeschopnost.

Soupeři na bojišti

Neudržela se ani převaha v kvalitě íránských osádek, jelikož bojové ztráty a politicky motivované čistky způsobovaly dramatické zhoršování kádru tankistů. To se projevilo i během několika neúspěšných íránských pokusů o ofenzivy tanků v nevhodném terénu bez podpory pěchoty. Právě tehdy Irák ukořistil funkční obrněnce Chieftain, ačkoli i Íránci dokázali získat malý počet T-62.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

V pozdějších fázích války se tankové bitvy staly vzácnějšími a obrněnce Chieftain bojovaly jen omezeně, jelikož většina zbylých kusů se kvůli poruchám ocitla mimo provoz. Armáda Íránu stále vlastní kolem stovky vozidel Chieftain, jež prodělala místní modernizaci a dostala název Mobarez. Stojí za zmínku, že Íránci je pořád řadí mezi své nejlepší tanky. V konfliktu s Irákem v 80. letech šlo určitě o „papírově“ nejvyspělejší a nejvýkonnější tanky na bojišti, ovšem kvůli řadě faktorů byla jejich skutečná převaha nakonec pouze omezená a krátkodobá.

Moderní civilizace se potýká s epidemií těžkých depresí. V řadě případů jde o těžkou psychickou poruchu, která poškozuje zdraví a někdy může mít i fatální následky. Vědci a lékaři proto usilovně hledají nové medikamenty a léčebné postupy, které by lidem s depresí ulehčily život. 

Podle nové vědecké studie týmu evropských vědců by se jedním z účinných prostředků proti depresi mohl stát testosteron. Jde o mužský pohlavní hormon, který má na lidské tělo mnoho rozmanitých účinků. A jak se zdá, právě mužům by mohl pomoci s depresemi. Odborníci testosteron už dlouho podezřívali, že má těsný vztah k depresi a psychickému stavu vůbec. Až teď to ale potvrzují výsledky lékařských studií a experimentů.

TIP: Alarmující objev: Mlsným mužům hrozí ve zvýšené míře deprese a úzkosti

Nízká hladina tohoto pohlavního hormonu ještě neznamená, že by muž byl ohrožený depresí. Když ale už muže deprese postihne, dávka testosteronu mu podle vědců pomůže.

Teď by měl přijít na řadu důkladný a podrobný výzkum účinků testosteronu na psychický stav mužů a testování použití tohoto hormonu jako léčby pro muže v depresi.

Starořímskou zásadu „tres faciunt collegium“ čili „tři tvoří spolek“ naplňuje přímo dokonale trio planého tabáku Nicotina attenuata, housenek lišaje Manduca sexta a dravých ploštiček rodu Geocornis. Všechny váže spleť vazeb, které vědci rozplétají nejen uprostřed pouští amerického Utahu, ale také v laboratořích biochemiků a genových inženýrů. Výsledky výzkumu slibují vyšší úrodu zemědělcům, kteří se chtějí vyhnout syntetickým insekticidům.

Invaze třikrát jinak

Je teplá letní noc a na nebi nad pouští Velké pánve, kterou ze západu ohraničují zasněžené vrcholky Sierry Nevady a na východě impozantní hradba Skalistých hor, září hvězdy. Ticho protne jemné zavrnění křídel samičky lišaje Manduca sexta. Můra elegantním manévrem přistává na listu planého tabáku Nicotiana attenuata a klade na něj jedno vajíčko za druhým. Také vedlejší rostliny tabáku dostaly můří návštěvu a rovněž na nich zůstala snůška vajíček, z nichž se líhnou malé housenky.

Housenky poháněné neukojitelným apetitem se pouštějí do díla. Krmí se listy tabáku, ale osud těchto otesánků hmyzí říše se na různých rostlinách dramaticky liší. Kolem jedné rostliny tabáku se záhy objevují dravé ploštičky Geocornis, pro něž jsou listy obsypané housenkami prostřeným stolem. Housenky se zdají být malátné a atakům ploštiček se ani moc nebrání. Obranná armáda tabák záhy očišťuje od trapičů. Také další rostlina obsypaná housenkami ploštičky láká. Jenže tady dravý hmyz ve většině případů odchází s nepořízenou a prázdným žaludkem. Housenky totiž ploštičkám kladou zuřivý odpor a dokážou se útoku ubránit. Na další z rostlin housenky nerušeně hodují a ploštičkám je to evidentně jedno.

Pozvánka k hostině

Tajemství rozdílu mezi na první pohled stejnými rostlinami tabáku musíme hledat v laboratořích německých a amerických genových inženýrů. Vytvořili tabáky-invalidy, které na rozdíl od běžných rostlin neumějí vyrábět některé látky. 

Tabák napadený housenkami vylučuje do okolí těkavé molekuly. Jejich produkci však spouští pouze v případě, že se obsah buněk z jeho poškozených listů smísí s některými komponentami housenčích slin. Tím si tabák zajistí, že těkavé látky nesou zaručenou zprávu o housenčí invazi. Když na rostlinu šlápne člověk a rozdrtí jí listy podrážkou boty, rostlina „mlčí“ a těkavé látky neuvolní. 

Zpráva: „Bacha, housenky!“ je určena v první řadě sousedním rostlinám. Když těkavé látky doputují k jejich listům, rostliny tuto zprávu zachytí a začnou s předstihem produkovat molekuly, které housenkám nesvědčí. Část poplašné zprávy je chemicky přeměněna na látky, jež jsou určeny ploštičkám. Fungují jako pozvánka k hostině. Jakmile ploštičky ucítí tuto vůni, vydají se za jejím zdrojem. Vědí, co najdou – rostlinu tabáku obsypanou malátnými housenkami.

Když volání nepomůže

Když genoví inženýři zablokovali rostlinám tabáku geny, jež jsou klíčové pro produkci těkavých poplašných látek, rostliny se nedovolaly pomoci. Ploštičky o jejich napadení housenkami neví, i když běhají těsně kolem okusovaného tabáku. Dalším tabákům výzkumníci ponechali schopnost „volat o pomoc“, ale proměnili je v bezbranné organismy, které se samy ataku housenek nedokážou vzpírat. 

Za normálních okolností totiž rostlina vyrábí například látky, které zablokují housenčí trávící enzymy. Housenka se může krmit, jak chce, ale pozřenou potravu špatně tráví a nezískává z ní potřebné živiny. Na takové rostlině škůdce zmalátní, a když se dostaví vyhladovělé ploštičky, nedokáže se jim bránit. 

Pokud ale genoví inženýři vyblokují tabáku geny zodpovědné za tuto důmyslnou chemickou ochranu, není rostlině její úpěnlivé volání o pomoc nic platné. Housenky se živí rostlinnými pletivy, rostou a sílí. Přilákané ploštičky pak narazí na důkladně napasené housenky plné sil. Zápolení s těmito housenkami není pro hmyzí dravce snadná záležitost. 

Zapomenuté dovednosti 

Tým vedený Ianem Baldwinem z Ústavu Maxe Plancka v německé Jeně zjistil při pokusech v pouštích Utahu, že poplašná zpráva vysílaná rostlinou okousanou housenkami má pro rostlinu stejný význam jako její vnitřní obrana narušující housenkám trávení. Pokud rostlina housenky nejprve oslabí a pak na ně povolá komando ploštiček, zbaví se škůdců tak dokonale, že ji to náležitě posílí. Takové rostliny mají více pupenů a tvoří více semen. Získávají tak výraznou výhodu ve srovnání s rostlinami, jež samy s housenkami nezápolí nebo si na ně nepovolávají ploštiččí posilu. Když evoluce vybavila tabáky tímto obranným arzenálem, výrazně zvýšila jejich šance na přežití. 

„Jsem si jistý, že Charlese Darwina by tato studie potěšila, protože ukazuje, jaké výhody přináší rostlinám obrana kombinující dva různé mechanismy – vnitřní přímou obranu látkami narušujícími housenkám trávení a nepřímou obranu látkami, které lákají k oslabeným housenkám jejich přirozené nepřátele,“ píše v komentáři pro nový vědecký časopis eLife britský biolog John Pickett z Rothamsted Research. 

TIP:  Volba riskantního stravování- Housenky hazardují, aby žily

Mnohé zemědělské plodiny během šlechtění na vysoké výnosy a kvalitu sklizně o podobné obranné mechanismy přišly. Dnes je musí zemědělci chránit před škůdci pomocí insekticidních postřiků. Pokud bychom dokázali v plodinách ztracené dovednosti opět vzkřísit, stoupla by jejich odolnost. Zemědělci by měli s ochranou před škůdci méně starostí a nemuseli by používat tolik insekticidů. To by prospělo nejen kapse pěstitelů, ale především přírodě. 

Gorily horské, které jsou poddruhem gorily východní, se v dnešní době vyskytují pouze na malém horském území na pomezí afrických států Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy. Žije jich tam jen velmi málo a v posledních letech se proto staly přímo symbolem ohrožených živočichů Afriky i celého světa.

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) teď ale naštěstí přináší dobré zprávy. V těchto dnech změnili jejich oficiální stupeň ohrožení z „kriticky ohrožený druh“ na „ohrožený druh“. To samozřejmě neznamená, že by gorily horské byly za vodou. Ale jejich počet ve volné přírodě po dlouhé době přesáhl tisícovku, což je velký úspěch a povzbuzení pro ochranářské úsilí po celém světě.

TIP: Goril a šimpanzů žije v Africe mnohem víc: Jsou ale ve velkém ohrožení

Ještě v roce 2008 přitom odborníci odhadovali počet těchto goril ve volné přírodě na pouhých 680. Gorily horské žijí v místech, která jsou pod velkým tlakem okolních zemědělců i pytláků. Úspěch v jejich ochraně rozhodně nebyl zadarmo. Je to výsledek intenzivního úsilí organizací i jednotlivců v ochraně přírody, především pokud jde o zajišťování lékařské péče, například pro gorily poraněné návnadami, anebo provozování protipytláckých hlídek.

Gorilí populace není jedinou, která roste - dobré zprávy se týkají i plejtvákovce šedého a plejtváka myšoka. I u něj ochanáři zmírnili stupeň ohrožení z „kriticky ohroženého“ na „ohrožený“. Velikost aktuální populace těchto kytovců ochranáři odhadují na 100 tisíc dospělých jedinců.