Nejstarší odkazy na těžbu stříbra na českém území sahají hluboko do starověku. Bylo to období, v němž zde prožívaly kulturní a společenský rozkvět keltské kmeny, dodnes v mnoha oblastech záhadný předmět romantických fantazií. Keltové byli ve své době považováni za nejschopnější zpracovatele kovů v Evropě. O tom, jak získávat z rudy železo a proměňovat je na předměty běžné denní potřeby nebo zbraně, si ostatní obyvatelstvo Evropy mohlo nechat ještě velmi dlouho zdát. Není divu, že první známky procesu dolování pocházely od lidí tzv. laténské kultury, kteří v období 700–400 př. n. l.využívali povrchová ložiska v okolí dnešní Příbrami.

Kov s barvou luny

Příbram však zdaleka nevyronila všechny své stříbrné slzy Keltům. Největšího rozmachu se stříbrné hornictví v Čechách dočkalo jednoznačně za vlády Přemyslovců. Už roku 947 zde kníže Boleslav I. (vládl 935–972) zahájil těžařské práce v takové míře, že si jako první panovník českých dějin mohl dovolit razit vlastní mince – denáry. Že však přemyslovské knížectví stálo na pevných stříbrných základech i předtím, dokazuje známý závazek, který učinil Boleslavův bratr a předchůdce Václav (921–935) saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi: roční poplatky za mír činily 120 volů a 500 hřiven stříbra. Někdy se říká, že právě kvůli tomuto závazku nechal Boleslav svého bratra Václava zavraždit, to jsou však pouze nepodložené (a nepravděpodobné) spekulace.

Přemyslovci však nebyli jediným rodem, který v 10. století zahájil úspěšnou těžařskou a mincovní kariéru. Na počátku slávy pozdější pokladnice Čech, Kutné Hory, stáli tehdy nejmocnější velmožové české země – Slavníkovci, kteří zde v roce 985 založili první hornickou osadu Kaňk. Stříbro z kaňkovských žil sloužilo k podobnému účelu jako příbramské, razily se z něj mince. Ražbou vlastní měny se rodina z Libice nad Cidlinou (podobně jako Přemyslovci na pražském stolci) snažila demonstrovat míru své moci. Ta však neměla trvat dlouho, ukončili ji čeští velmožové, jež si možná mysleli, že se tím zavděčí knížeti Boleslavu II. (972–999), ale především chtěli pomstít staré křivdy.

Úspěšná politika Přemysla Otakara I. (1197–1230) na přelomu 12. a 13. století vedla nejen k trvalému zisku královského titulu pro vládce Čech, ale také k relativní stabilizaci územních poměrů. Začalo období rozsáhlé kolonizace neobsazených oblastí a zakládání prvních středověkých měst. Tento trend se nevyhnul ani místům výskytu cenných kovů. Havířská sídla byla budována v Jeseníkách, Podkrkonoší, Krušných horách a zejména na Vysočině a v západních Čechách.

Města horníků

Nejvýznamnější hornické osady byly povyšovány na horní města. Roku 1249 potvrdil král Václav I. (1230–1253) městská a horní práva Jihlavě. Tento regál (královský výnos) pak vydával panovník i pro jiná města a platil pro celé území Čech až do roku 1300, kdy po zjištění obrovského stříbronosného potenciálu Kutné Hory vydal Václav II. Ius Regale Montanorum (horní zákoník), jenž byl díky své komplexnosti a propracovanosti (kromě úpravy odvodů z výnosů dolů fungoval i jako sociální zákon, zákoník práce, správní zákon a bezpečnostní vyhláška) natolik nadčasový, že byl nahrazen až roku 1854!

Objevení bohatství v Kutné hoře koncem 13. století mělo pro české země jedinečný význam a stalo se hlavním zdrojem bohatství českých králů. Vedle Václavova zákoníku byl druhým převratným důsledkem tohoto objevu pražský groš, „tvrdá měna“ vrcholného středověku. Jak zákoník, tak nový mincovní pořádek zavedl král Václav II. (1283–1305) v těsné spolupráci s florentskými právníky, kteří se nedlouho předtím osvědčili jako finanční experti při měnové reformě ve Francii pod vládou krále Filipa IV. Sličného (1285–1314), jenž neblaze proslul kontroverzním procesem s templáři.

Prosperitu stříbrných dolů v Českém království narušily teprve o více než sto let později husitské války. Těžební provoz se v tomto období prakticky zastavil, poněvadž bohatá horní města (v drtivé většině královská) patřila k nejdůležitějším centrům protihusitských nálad a kališníci se samozřejmě snažili co nejvíce omezit přísun financí do nepřátelských katolických truhlic.

Válečné vřavě neunikla ani Kutná Hora, odkud husité vyhnali mnoho havířů (převážně německé národnosti) a následně ji dvakrát vypálili. Důlní činnost v Čechách nabrala druhý dech až za vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) a poté panovníků z jagellonské dynastie. Po delší době byla obnovena rovněž ražba pražského groše. S odcházejícím 16. stoletím však lesk českého stříbra pomalu vyhasl, když se žíly vyčerpaly. Činnost postupně ustala v Kutné Hoře a poté i na Jihlavsku a Příbramsku.

Kov s barvou slunce

Ačkoliv se zlata na našem území nikdy nevytěžilo tolik jako stříbra, jeho příběh sahá do ještě větších hlubin minulosti než ten „stříbrný“. Nejspíše na to měla vliv neobvyklá barva, která svou podobností s životodárným sluncem sváděla k využívání předmětů z tohoto kovu k obřadním účelům.

První zlatokopové na našem území působili už okolo 2300 př. n. l. a náleželi k lidu lužické kultury, tedy ještě do pozdní doby kamenné. Pravým „lidem zlata“ se však mohli nazývat až Keltové, o kterých už byla řeč. Jejich zlaté poklady, na jejichž velikosti se do jisté míry podílely i výtěžky českých zlatonosných řek, byly nejednou předmětem vojenských výpadů. Největší keltský poklad v Čechách byl nalezen u Podmokel na Berounsku – šlo o 45 kg zlatých mincí „duhovek“. Bez dostatečné „zlaté“ podpory v zádech by těžko vznikly v tak (relativně) krátkém čase rozsáhlé objekty, jako třeba oppidum na Závisti u Prahy.

Zlatí králové

Zlatou slávu navrátil Čechám až středověk. Střední Čechy s centrem v Jílovém u Prahy se zřejmě nemalou měrou podepsaly pod přízviskem Přemysla Otakara II. (1253–1278) „král železný a zlatý“. Nebýt výtěžků z Jílového, Kašperských Hor, Roudného, Krásné Hory či Nového Knína (a samozřejmě všech stříbrných báňských měst), těžko by se Janu Lucemburskému (1310–1346) financovaly nákladné vojenské výpravy a reprezentativní turnaje. Pikantní na celé věci byl fakt, že Lucemburk nezískával prostředky na reprezentaci čistě z výnosů těžby. Aby co nejrychleji dostal peníze, zastavoval královské majetky (včetně bohatých kovových nalezišť) šlechticům. Tak se mezi lety 1327–1338 dostaly téměř všechny zlaté zdroje do rukou jihočeskému magnátovi Petru I. z Rožmberka a zpět pod kontrolu koruny je vrátil až Karel IV.

TIP: Stříbro, cín a saze: Jak se žilo horníkům v Čechách?

Vzestupy a pády českého prospektorství zlata šly po celý středověk ruku v ruce s osudy jeho stříbrného protějšku. Pokles těžby za husitských bouří a pozdější obnova po založení jihočeského revíru u Budějovic na konci 15. století. Na rozdíl od většiny tradičních stříbrných revírů, které byly od 17. století opouštěny, se však hornické podnikání „ve zlatě“ udrželo prakticky až do poloviny minulého století.

Na obou březích řeky Salzach, asi 25 km severně od pohoří Tennen, se rozkládá město Salcburk. Významným střediskem se stalo již v době starého Říma, kdy pod názvem Iuvavum neboli „sídlo boha nebes“ představovalo jedno z nejvýznamnějších míst na cestě do Germánie. 

Dílo italských mistrů 

V Salzburku se dařilo okázalému gotickému umění, město však proslulo zejména v éře baroka. Největší poklady, jež dodnes zdobí jeho centrum, tehdy vznikly pod taktovkou známých architektů – včetně Italů Vincenza Scamozziho a Santina Solariho, kteří se podepsali pod honosnou katedrálu. I díky nim se městu začalo přezdívat „Řím severu“. 

Centrum Salcburku charakterizuje bezpočet věží a střech, ale vévodí mu pevnost Hohensalzburg. V roce 1077 ji nechal vybudovat arcibiskup Gebhard a dnes se jedná o největší a nejzachovalejší hrad ve střední Evropě. 

Za zdmi nejstaršího řádu

Mezi nejvýznamnější církevní památky patří klášter sv. Petra, který dal spolu s přilehlým kostelem postavit francký misionář Rupert již kolem roku 696. Původně románská stavba prošla v 18. století významnou proměnou a přijala rokokovou podobu. Společenství mnichů obývá tamní zdi dodnes, a představuje tak nejstarší mnišský řád v německy mluvících zemích. Ke klášteru patří i jeden z nejkrásnějších a nejstarších hřbitovů na světě: Datuje se do dob pozdní Říše římské a jeho součást tvoří také raně křesťanské katakomby, vytesané do Mnišské skály. 

Salzburský dóm třikrát jinak 

Mezi třemi náměstími salzburského centra se k nebi vypíná monumentální katedrála sv. Ruperta a Virgila, zvaná též Salzburský dóm. Dnes se jedná o největší stavbu raného baroka severně od Alp, byla ovšem opakovaně zničena a vysvěcena hned třikrát – v letech 774, 1628 a 1959.

TIP: Zámek Schönbrunn: Perla barokní architektury

Hlavní obchodní tepnou starého města bývala už tehdy Obilná ulička. Stojí tam i rodný dům Wolfganga Amadea Mozarta, v němž přišel budoucí geniální skladatel na svět v roce 1756. 

Kousek dál od historického centra se nachází zámek Leopoldskron z roku 1736, odkud se otevírá výhled na věnec hor obklopující město. Někdejší knížecí sídlo koupil v roce 1918 divadelní režisér Max Reinhardt a později tam spoluzaložil známý Salcburský festival.

Alzheimerova choroba ohrožuje stále více seniorů po celém světě. Vědci se proto intenzivně snaží ohroženým lidem pomoci. Jednou z možností je vývoj vakcíny, která by jedinou dávkou zajistila, že u očkovaného nedojde k rozvoji tohoto obávaného onemocnění.

Nadějná DNA vakcína

Odborníci stále ještě přesně nevědí, jak ke vzniku Alzheimerovy choroby dochází a které části těla toto onemocnění zasahuje. Už dnes je ale jasné, že klíčovou roli u této choroby hrají dva proteiny, které jsou zodpovědné za degeneraci nervových buněk. Jde o takzvaný amyloid beta, který tvoří plaky a proteiny tau, které tvoří vlákna.

Američtí vědci a lékaři po mnohaletém úsilí vyvinuli speciální DNA vakcínu, která dokáže úspěšně omezovat hromadění obou zmíněných nebezpečných proteinů. Nová vakcína cílí na DNA, která kóduje tyto proteiny. Svým působením stimuluje imunitní systém a ten pak sám zasahuje proti oběma toxickým proteinům.

TIP: Obrana proti Alzheimerovi: Implantát, který uvolňuje protilátky

Nejnovější testy na myších potvrdily, že DNA vakcína proti Alzheimerovi je bezpečná a účinně potlačuje rozvoj tohoto onemocnění. Teď by měly přijít na řadu testy na lidech. Problém této nemoci ale spočívá v jejím velmi pomalém rozvoji. Zda tedy bude vakcína efektivně fungovat i u lidí se tak dozvíme nejspíš za dekádu.

Žábry z mant mají povzbuzovat imunitní systém a podávají se jako lék na plané neštovice a rakovinu. Rostoucí poptávka po tomto pochybném medikamentu způsobila, že v posledních letech klesl počet mant obrovských o celou třetinu. Australská vláda proto uvedla v platnost zákon na ochranu těchto mořských živočichů, takže jejich lov, zabíjení a přemísťování do jiných vod je trestné.

Problém, s nímž se manty potýkají, zhoršuje několik dalších faktorů – například jejich pomalý reprodukční cyklus či silná čínská ekonomika, díky níž si drahé produkty čínské medicíny může dovolit více lidí.

TIP: Tradiční čínská medicína: Tisícileté kořeny čínské medicíny sahají jen 70 let nazpět

Bohužel nejsou ohroženy pouze manty obrovské. Mnoho dalších živočichů po celém světě čelí stejné hrozbě. Například v Africe doplatili na praktiky čínské medicíny nosorožci, jejichž mletý roh se používá jako lék na rakovinu a jako afrodisiakum. Také tisíce tygrů padlo za oběť pytlákům, kteří obchodují s kostmi, drápy a penisy využívanými v alternativní medicíně. Největší tragédií je, že tato zvířata jsou zabíjena kvůli mýtům a lžím. Kdyby některé části jejich těla skutečně dokázaly vyléčit rakovinu a další nemoci, vědci by se z nich již dávno pokusili izolovat účinné látky, aniž by ohrozili existenci vzácných druhů.

Hlavní zbraň německé pěchoty v obou světových válkách představovala puška Mauser 98 v různých verzích a také pro ni se zrodila specifická konstrukce granátometu v podobě krátké hlavně, která se na pušku upínala otočením páčky. Takzvaný Schiessbecher nebo Gewehrgranatengerät byl zaveden v roce 1942 a granáty ráže 30 mm vystřeloval pomocí slepého náboje. Mířidla se podobně jako u amerických modelů nacházela na boku pušky. V druhé polovině války však už tyto granátomety nepostačovaly tehdejšímu bojišti a jejich funkci převzaly pancéřové pěsti a střední minomety.

Na východní frontě

Také v carském Rusku vznikl v roce 1916 pod vedením kapitána Djakonova nový typ granátometu. Na běžnou pušku Mosin 1891 konstruktéři namontovali drážkovanou hlaveň, válcový ukazatel náměru a průhledová mířidla odměru. Celá zbraň se dala opřít o dvou- nebo třínohý podstavec. Granáty byly časované a na otočném prstenci mohl voják nastavit iniciaci na 3–12 sekund. V ose granátu se nacházel otvor pro průlet střely, takže obsluha mohla používat na rozdíl od jiných konstrukcí běžnou ostrou munici.

Předchozí část: Kam ani atlet nedohodí: Puškové granáty během druhé světové války (1)

Zbraň se sice dostala do výzbroje, ale i když během války nebyla bojově nasazena, zájem o ni nadále trval. V roce 1928 se začaly ve velkém vyrábět modernizované granáty a Djakonovova konstrukce se tak nakonec ve velkém počtu dostala k vojenským útvarům. Její obsluha však byla složitá a vyžadovala dva muže – střelce a nabíječe, který zároveň sloužil i jako nosič munice.

Příliš složitá zbraň?

Před výstřelem musel druhý zmíněný voják nastavit na prstenci čas výbuchu, zasunout granát na drážky v hlavni a dřevěným nabijákem jej zarazit na dno. Střelec pak zamířil na cíl a vystřelil. Dobové předpisy doporučovaly opírat při střelbě pažbu pušky o zem kvůli velkému zpětnému rázu. Během zimní války se ukázalo, že tříštivé granáty jsou slabé a osvětlovací často selhávají kvůli vlhkosti.

Mnoho těchto zbraní ukořistili i Finové, ale ani oni s nimi nebyli spokojeni. V roce 1941 se granátomety po zahájení německého útoku uplatnily také v obranných bojích, ale už rok nato došlo k jejich stažení z výzbroje bojových jednotek. Nakrátko se vrátily do služby až koncem války, když byly adaptovány na protitankový granát VKG-40, probíjející 50mm kolmý tankový pancíř. Po válce je však Rudá armáda definitivně vyřadila.

Potíže v Tichomoří

Granátomet představoval vyjma lehkého kulometu jedinou organickou zbraň pěšího družstva, která umožňovala podporu útoku a obrany na větší vzdálenosti a díky možnosti přímé i nepřímé trajektorie palby mohla operativně plnit skutečně širokou škálu úkolů. Při obojživelných operacích v Tichomoří se například mnohokrát stalo, že postup útočících námořních pěšáků zastavila palba automatických zbraní z prakticky neviditelných japonských bunkrů.

Vojákům pak nezbylo než vyslat vpřed muže s granáty nebo výbušninami, kteří se kryti palbou svých spolubojovníků snažili dostat ke střílnám a vhodit nálože dovnitř. Japonci však svůj obranný systém navrhli tak, že se bunkry navzájem kryly, což útočníkům způsobovalo značné obtíže. Pomoci jim mohly granátomety, pomocí kterých vystřelovali granáty přímo do bunkru, nebo alespoň zadýmili předpolí natolik, že postupující vojáci nebyli snadno viditelní.

Taktika nasazení

Stejnou roli plnily i střední minomety, které však neměly výhodu přímé palby. Zkušený voják střílel v džungli z granátometu často přímo na cíl, protože hustý porost vychyloval letící projektily z dráhy a ty pak vybuchovaly předčasně, nebo dopadaly mimo. Puškové granáty se však daly použít také proti vozidlům, což dokazují i boje na východní frontě. Například při úvodním rychlém postupu německých jednotek vznikaly v sovětské obraně často velké mezery, kterými pronikly do týlu Rudé armády mechanizované svazky, a až s odstupem přijížděly druhosledové jednotky zabezpečující oblast.

TIP: Dělostřelectvo chudých: Tajemství úspěchu ručního protitankového granátometu

Sovětští obránci se mnohdy nemohli spolehnout na podporu dělostřelectva a s nepřátelskými vozidly často bojovali zblízka ručními granáty a těžkými kulomety. Puškový granátomet proto představoval vítanou posilu, zvláště když německé obrněné transportéry měly otevřené stropy a zásah jejich bojového prostoru tak většinou znamenal fatální následky pro jejich osádky. Zastaralá konstrukce sovětského granátu však přinášela mnohá úskalí.

Na pušce s dvojnožkou a rozměrnými mířidly byl neohrabaný a obtížně přenosný, obsluha jej musela často čistit, protože se při střelbě rychle zanášel a k nasunutí granátu na drážky v hlavni pak bylo třeba velké síly. Problém spočíval také v malé kadenci střelby, takže útočníci stačili rychle překonat postřelované území a dostat se k obranným liniím bez větších ztrát. Nabíječi sice nosili granáty zabalené pouzdrech na nosném řemení, aby je měli po ruce, ani tak ale nedosáhli rychlosti palby klasického minometu.

Pod východní Antarktidou se skrývá něco velmi horkého. Nedávný výzkum se speciálním radarem pro sledování struktury ledu totiž odhalil, že v této oblasti je pod povrchem ledu velké množství teplé vody. Kupodivu ale prý nejde o důsledek globálního oteplování. Oteplování se projevuje především v okrajových částech Antarktidy a tohle je izolovaná horká skvrna uprostřed kontinentu.

Problém je v tom, že východní Antarktida představuje starou a stabilní část kontinentu, takzvaný kratón. Neměla by tu být místa, kudy by z hlubin Země stoupalo magma, které by mohlo led zespoda rozpouštět. Přesto je ve východní Antarktidě pod ledovcem velká masa roztáté vody.

TIP: Objevy pod ledem: Vědci hlásí stovku nově nalezených sopek z Antarktidy

Zatím není jasné, o co jde. Vědci se ale domnívají, že by to mohl být projev hydrotermální energie. Pokud je totiž v těchto místech popraskaná zemská kůra, může zde prosakovat voda z povrchu do větších hloubek. Tam se voda ohřeje a opět stoupá vzhůru, kde může svým teplem rozpouštět antarktické ledovce. Oblast je pro vědce velmi zajímavá a čeká ji detailní průzkum. Ten by měl odhalit, jak se věci skutečně mají.

Když je řeč o planetách a prstencích, každému se nejspíš jako první vybaví planeta Saturn. Její prstence jsou opravdu mimořádně nápadné a krásné. Astronomové postupně objevili méně výrazné prstence u Jupiteru, Uranu a Neptunu, takže řada lidí dospěla k závěru, že prstence jsou typickým znakem jen velkých plynných planet. Nové objevy ale ukazují, že to nemusí být pravda.

Maryame El Moutamid z Cornellovy univerzity a její kolegové tvrdí, že prstence jsou ve skutečnosti ve Sluneční soustavě mnohem častější. Své prstence mají totiž podle všeho planetka Chariklo a trpasličí planeta Haumea. Podle El Moutamidové bude podobných případů určitě ještě daleko více.

Planetky s prstenci

Asteroid 10199 Chariklo je největší známý kentaur, tedy těleso na nápadně výstředné dráze mezi planetami Jupiter a Neptun. Jde o kamennou planetku nepravidelného tvaru, jehož průměr kolísá mezi 200 až 300 kilometry. Vědci se domnívají, že na jejím povrchu je mohutná hora, která ovlivňuje gravitační pole celé planetky.

TIP: Jak se zformovaly prstence kolem planet?

Trpasličí planeta Haumea obíhá Slunce v Kuiperově pásu, tedy za oběžnou dráhou Neptunu. Podle toho, co víme, jde o velmi protáhlé těleso s vysokou hustotou, které rychle rotuje. Rozměry Haumei jsou přitom asi 2000 × 1500 × 1000 kilometrů. Badatelé se domnívají, že právě netradiční tvary těchto těles mohou souviset s jejich prstenci.

Lidská civilizace se za uplynulé tisíce let neuvěřitelně změnila. Některé věci ale zůstávají stále stejné. Patří k nim i nespokojenost zákazníků, jak dokládá nejstarší známý písemný záznam stížnosti, zachycený na klínopisné tabulce ze starověké Mezopotámie.

Dotyčná tabulka popsaná klínovým písmem pochází z města Ur na území dnešního Iráku, které bylo jedním z nejvýznamnějších center starodávného Sumeru. Vznikla kolem roku 1750 před naším letopočtem, tedy v takzvaném starobabylónském období, kdy již význam města Ur upadal.

TIP: Čtyři tisíce let stará keramická tabulka odhalila pradávnou manželskou smlouvu

Text tabulky představuje řadu stížností muže jménem Nanni na dodavatele známého jako Ea-nasir. Jde o to, že Ea-nasir vyrazil na cestu do Perského zálivu, aby odtamtud dopravil měď. Podle Nanniho ale dodal měď špatné kvality. Nanni mu rovněž vyčítá, že s jeho dodávkami byly problémy i v dalších případech. Jak je vidět, vztahy mezi obchodníky a zákazníky nebyly nikdy úplně jednoduché.

Na jedné straně tu panuje válečná vřava, blízkost smrti, psychický tlak ze stísněného prostoru podmořského stroje. Na druhé straně zde klíčí rozpor mezi věrností k Vůdci a zakázanou láskou, projevuje se odvaha francouzského odboje proti fašistickému nepříteli. To, a mnohé další můžete zažít v novém seriálu Ponorka (Das Boot) na kanálu EPIC DRAMA. Stejný název nesl dnes už kultovní film z počátku osmdesátých let, na který příběh nově vytvořeného seriálu volně navazuje. 

Neviditelná zbraň útočící z hlubin byla hrozbou pro všechny lodě na otevřeném moři. Ve válce neplatí fair-play, rozhoduje výsledek. A podmořští zabijáci byli mocným trumfem v bilanci námořních bitev. Způsobili zkázu desítek konvenčních lodí a ukončili život mnoha námořníků a pasažérů. Sami se potýkali se složitostí techniky a drtivými silami mrazivých oceánských vod. Řada z nich se už nevynořila, dostihl je stejný osud, jako jejich oběti.

Lodě, lokomotivy, automobily, vzducholodě, letadla a ponorky jako převratné vynálezy vždy ohromovaly svou nadlidskou sílou, velikostí a rychlostí. V časech svých počátků všechny tyto stroje vzbuzovaly emoce nejen svými technickými schopnostmi a novou estetikou inženýrsky dokonalých konstrukcí, ale i do té doby nevídanou ničivou silou, která se uvolňovala při jejich tragických nehodách. Navíc se pro tyto krásné nové stroje vždy našlo vojenské využití. Ve službách války byly jejich smrtící schopnosti přivedeny na nejvyšší možnou úroveň.

Pro dnešního člověka je jízda v autě nebo ve vlaku věc více než všední a snad každý si už někdy vyzkoušel běžné civilní letadlo, ale o ponorkách toto říct nemůžeme. Známe je z filmů a obrazovek, ale byli jste už někdy na její palubě? Viděli jste ji na vlastní oči? Znáte aspoň někoho, kdo se v tom kovovém monstru ponořil pod hladinu a zažil tu směs úžasu a strachu na vlastní kůži?

Ani na současných moderních ponorkách není nijak pohodlno a zcela bezpečno. I běžná rutinní služba na ponorce zahrnuje minimum soukromí, odloučení od zbytku světa a klaustrofobické sevření v útrobách chodeb a strojoven. A jelikož mladí silní muži mají své potřeby a posádka takové lodi si na pevnou zem došlápne jen jednou za čas, občas to prý přinese dost delikátní práce pro palubního lékaře. Ale můžeme sáhnout i k podstatně méně úsměvným příkladům. Mnozí ještě máme v paměti jméno Kursk, které je spojené s katastrofou v ledových vodách Barentsova moře, krutou smrtí více než stovky námořníků a s mnoha teoriemi, co byla opravdová příčina havárie a kolik námořníků mohlo být zachráněno. Pravda možná zůstane navždy pohřbená na mořském dně.

Od 26. listopadu každé pondělí večer ve 21.00 hod. máte možnost se ponořit do příběhu ponorky a její posádky. Díky kanálu Epic Drama můžete exkluzivně spolu s námořníky prožívat úzkost z ohrožení života, pocity ztracenosti ve vodní hlubině a neustálé vědomí, že případná záchrana je prakticky nemožná. Na osudech ostatních postav uvidíte brutalitu doby a nesmyslnost války, nebo se můžete nechat vtáhnout do dilematu zamilované německé civilistky mezi znepřátelenými Francouzi. 

Sledujte dobově věrnou výpravu i známé tváře mezinárodního hereckého obsazení v pokračování známého příběhu. S novou ponorkou, novou posádkou a novou misí!