V pondělí 26. listopadu 2018 před devátou hodinou večer sonda InSight americké vesmírné agentury NASA úspěšně přistála na Marsu. Mise tohoto unikátního robotického geologa, který bude jako první zkoumat Mars hlouběji pod povrchem, započala 5. května letošního roku (2018), kdy se sondou odstartovala nosná raketa Atlas V ze základny Vandenberg Air Force Base v Kalifornii. Vše proběhlo podle plánu a sonda InSight přistála na povrchu Marsu v oblasti Elysium Planitia.

Přistání na rudé planetě rozhodně není rutinní záležitostí. Podstatná část misí vyslaných k přistání na Marsu skončila částečným nebo naprostým neúspěchem. Problematická je především řídká atmosféra Marsu, která příliš nepomáhá při brždění přistávající sondy. Sonda InSight měla výhodu v tom, že pro přistání na Marsu použila vyzkoušenou a osvědčenou technologii. Mechanismus přistání této sondy totiž vychází z úspěšné mise sondy Phoenix, která přistála na Marsu v roce 2008. Jak sondu Phoenix, tak i sondu InSight přitom postavila společnost Lockheed Martin Space.

Přistání mise InSight

Výhodou mise InSight bylo i to, že bylo do značné míry jedno, kde přistane. Přístroje sondy by měly získat cenné údaje prakticky kdekoliv na povrchu Marsu. Proto bylo možné místo přistání do určité míry na poslední chvíli měnit, podle konkrétních podmínek na Marsu. Inženýři navíc při konstrukci sondy počítali s tím, že na Marsu bývají monumentální prachové bouře. Týká se to i fáze přistání mise. Padák sondy byl proto konstruován tak, aby vydržel podmínky prachové bouře, což ale nakonec nebylo nutné.

TIP: Jak prozkoumat vnitřní část Marsu? NASA na planetu vyšle robotického seismologa

Robotický geolog InSight v kritických chvílích sestupu na Mars uspěl a my bychom se díky jeho výzkumu měli dozvědět spoustu zajímavých věcí o nitru kamenných planet. Data mise InSight přispějí k poznání, jak vlastně takové planety a velké měsíce, včetně Země nebo třeba Měsíce, vznikají. Porovnáním nitra Marsu s nitrem Země bychom se také měli dozvědět víc o důvodech, proč se Mars dnes tolik liší od naší planety.

V dřívějších dobách se na zeměpisných mapách nacházela „bílá místa“, označovaná jako Terra incognita, tedy „země neznámá“. Dnes podobná „bílá místa“ najdeme zejména na dně oceánu a na cizích planetách. Neprobádaná místa existují ale i tam, kdy bychom to nejpíš nečekali - v lidském mozku.

Našli jsme lidskou jedinečnost?

Neurovědci se snaží tato bílá místa zmapovat, ať už studiem lidských mozků anebo mozků zvířat. Nedávno se jim podařilo při takovém mapování odhalit doposud neznámou oblast, kterou nazvali v angličtině „endorestiform nukleus“. Podle jejího objevitele a světoznámého vědce Dr. George Paxina by tato oblast mohla být součástí mozkových struktur, které dělají lidi unikátním druhem. U makaků ani u jiných studovaných zvířat se totiž tuto oblast identifikovat nepodařilo. 

TIP: Unikátně lidský? Vědci nalezli nový typ neuronu v lidském mozku

Odborníci předpovídali existenci této oblasti mozku celá desetiletí. Nakonec ji ale odhalili až díky pokroku v metodách barvení mozkové tkáně a pokročilých zobrazovacích technologiích.

„Endorestiform nukleus“ se nachází poblíž spojení mezi mozkem a míchou, v oblasti takzvané prodloužené míchy, která je zodpovědná za udržení rovnováhy a za přesné motorické pohyby. Funkce nově objevené oblasti mozku ještě není známá, neurovědci ale hodlají po jejím smyslu intenzivně pátrat.

V listopadu 2016 došlo k silnému zemětřesní na Novém Zélandu. Epicentrum zemětřesení se nacházelo poblíž města Kaikoura na východním pobřeží Jižního ostrova, které je vyhledávaným cílem turistů. Zemětřesení mělo magnitudu 7,8, vyžádalo si dvě lidské oběti, a došlo při něm k pohybům na celkem 25 seismických zlomech současně. Podle geologů šlo o nejkomplexnější zemětřesení známé historie.

Když se třese země

Zemětřesení doprovázely vlny tsunami, které dosahovaly výšky až 7 metrů. Otřesy také způsobily celou řadu pohybů a změn terénu v okolí. Severozápadní výběžek Jižního ostrova zvaný Cape Cambell, se posunul o více než 2 metry severovýchodně, směrem k Severnímu ostrovu, a také se zvedl asi o metr. Město Kaikoura se posunulo o téměř metr severovýchodně a zvedlo se asi o 70 centimetrů. Východní pobřeží Jižního ostrova se posunulo asi o 5 centimetrů západně. Město Nelson, které se nachází na severním okraji Jižního ostrova, pokleslo do moře asi o 2 centimetry.

TIP: Mount Everest se po zemětřesení v Nepálu posunul o 3 centimetry

Největší město Jižního ostrova Christchurch se posunulo o 2 centimetry jižně a Wellington, hlavní město Nového Zélandu a největší město Severního ostrova, se zase posunulo o pár centimetrů severně. Celý Nový Zéland leží v seismicky „horké“ oblasti, kde na sebe narážejí Australská a Pacifická tektonická deska.

Na rozdíl od egyptského „pupku světa“ se jeho starořecký nástupce zvaný omfalos dochoval, i když přetrvávají jisté pochybnosti, zda jde o originál, nebo o kopii z pozdější doby. Nachází se v muzeu v Delfách a také k němu se váže zajímavá legenda. 

Podle antické mytologie vyslal kdysi Zeus z protilehlých koutů světa dva orly, kteří se měli setkat v jeho středu. Ptáci se po dlouhé cestě nakonec střetli nad starořeckými Delfami. Právě tam následně nejvyšší bůh řeckého panteonu spustil z nebe kámen, čímž započalo stvoření. Omfalos se později přesunul do delfské věštírny, přesněji do jejího nejposvátnějšího prostoru, tzv. adytonu. Jen kousek od něj měla zpoza závěsu na zlaté trojnožce věštit věhlasná Pýthie. 

Nádoba na opiáty? 

Nejvýmluvnější svědectví o podobě delfského omfalu přinesl řecký cestovatel a zeměpisec Pausanias, který věštírnu ve 2. století navštívil a podrobně popsal. Zaoblený mramorový balvan prý zdobily rytiny tanečníků i drahé kameny. Údajně patřil k nejposvátnějším částem chrámu, věřící ho každý den natírali olejem a během svátků jej halili do vlny. 

Kámen je uvnitř dutý a fakt, že dle dávných svědectví umožňoval komunikaci s bohy, vedl některé badatele k zajímavým hypotézám. Podle jedné z nich například mohl spočívat na zřídle toxických výparů. Přímo pod věštírnou se totiž setkávají dva tektonické zlomy, jimiž se do okolních pramenů uvolňuje teplo a zahřívá organické usazeniny. Podle chemických analýz je výsledkem silná koncentrace etylenu, který vyvolává euforické stavy. Historik Plutarchos, jenž věštírnu navštívil, si výparů povšiml a jejich efekt správně odhadl ve svém díle. 

Poklad v muzeu

Dnes lze původní rekonstruovaný omfalos obdivovat v muzeu v Delfách, zatímco v ruinách chrámu se nalézá kamenný kužel vyznačující místo, kde kdysi stával. Podobně jako v případě benbenů ani delfský omfalos nebyl zdaleka jediný – podobné kameny se našly nedaleko Athén, v Thébách nebo v egyptském Karnaku. Je však možné, že se jejich význam přece jen lišil a mohly sloužit ke konkrétním rituálům daného místa. 

Lékařské centrum marylandské zoo přijalo želvu, kterou její zachránci objevili s promáčknutým krunýřem: Obvykle se poškodí vrcholek schránky, tentokrát však bylo zvíře zmrzačené vespod. Lékaři sice praskliny spojili a vyztužili, aby se však rány zacelily, musejí zůstat nad povrchem země.

Na podobné situace není zvěroléčba připravena, a tak přišla na řadu improvizace: Problém vyřešil student Garrett Fraess, který s pomocí své známé navrhl a sestavil speciální vozítko ze stavebnice Lego. Želva je díky němu mobilní, ale také zůstává v pozici, jež napomáhá uzdravení – a podle odborníků by se měla během roku vrátit do přírody.

Lidé si často myslí, že ve věku dinosaurů, tedy v období druhohor, byli savci jenom malá ušlápnutá zvířata, která se třásla ve stínu svých velikých a nebezpečných konkurentů. Nově objevený gigantický býložravý savec z triasu ale dokazuje, že to rozhodně neplatilo vždy.

Lisowicia bojani patřil mezi savce ze skupiny synapsidů, který žil v triasu, asi před 205 miliony let. Paleontologové objevili stopy lisowicie poblíž vesnice Lisowice v Horním Slezsku, která byla po dlouhou dobu součástí Českého království. Byl to úctyhodný tvor dlouhý 4,5 metru, na výšku měřil okolo 2,6 metru a vážil až 9 tun. Zatím není úplně jasné, jak a v jakém prostředí lisowicie žila, její stravou byly ale nepochybně rostliny.

TIP: Předek krokodýlů Carnufex carolinensis byl postrachem triasu Severní Ameriky

Lisowicie se velikostí vyrovnala dospělému slonu africkému a v období triasu to musel být jeden z největších obrů planety. Další takto velké savce známe až z období eocénu ve třetihorách, dlouho po vymření neptačích dinosaurů na konci druhohor.

Roku 1761 nařídil olomoucký biskup Maxmilián Hamilton přemístit na biskupský hrad Mírov kněžský karcer z Hukvald, a to včetně internovaných kněží. Pro zdejší chovance pak platil od roku 1801 obšírný denní řád, který dal vypracovat arcibiskup Colloredo. Díky němu si dnes můžeme učinit představu, jak takové zařízení fungovalo. 

Corrigibilis a incorrigibilis

Podle denního řádu byl kněz umístěný do korekčního domu označen buď jako napravitelný (corrigibilis), nebo nenapravitelný (incorrigibilis). Toto zařazení se odráželo například v množství a kvalitě přiděleného jídla, ve vybavení cely a v dalších výhodách, respektive nevýhodách. Zařazení však nebylo neměnné: pokud se nenapravitelný choval dobře, uvědomoval si svoje provinění, litoval jej a dodržoval denní řád, mohl být zařazen mezi napravitelné. „Ten, kdo to prověřuje, se nesmí dát oklamat jejich důvtipem.“

Naopak pokud nebyla u původně napravitelného pozorována pozitivní změna, mohl být vřazen mezi nenapravitelné. Instrukce zdůrazňovaly, že „korekční dům neslouží k odložení nepohodlných kněží, ale je místem nápravy“. Pokud to bylo možné, cíl představoval návrat kněze do duchovní správy. Kněží propuštění do pastorace se však na Mírov často vraceli, zvláště ti, kteří měli problémy s alkoholem.

O každého umístěného bylo postaráno: „Měl být živen a dostávat nezbytný prostý oděv.“ Pokud si uvězněný stěžoval na stav svého oblečení, stížnost prověřil mírovský kaplan (a zároveň superior korekčního domu). U mírovského kaplana se rovněž ukládaly veškeré peníze a cennosti uvězněných. Také rozhodoval, zda si uvězněný smí za své peníze opatřit něco navíc.

Vězení i útulek

Tresty v korekčním domě na Mírově nebyly nijak drastické. Nejpřísnější trest představoval půst o chlebu a vodě. Ten mohl být umístěnému knězi nařízen například v případě, že nedodržoval denní řád korekčního domu nebo se provinil proti povinné úctě a poslušnosti. Styk s vnějším světem byl také omezen: mít návštěvy a psát dopisy se mohlo jen s dovolením.

TIP: Špilberské kasematy: Nejobávanější kriminál v Evropě 

Pokud se někdo z uvězněných cítil špatně nebo byl shledán nemocným, měl ho vyšetřit lékař. V případě vážného onemocnění mohl nemocného poslat ke „specialistovi“ a ten se podrobil léčbě mimo korekční dům. Uvážíme-li, že většinu „nenapravitelných“ (tedy dlouhodobých obyvatel Mírova) tvořili kněží závislí na alkoholu či psychicky nemocní, je zřejmé, že přemístění do korekčního domu bylo spíše prostředkem k zachování lidské důstojnosti než trestem. 

V roce 1850 byl korekční dům na Mírově zrušen a po svém obnovení sídlil na biskupském zámku ve Vyškově. Roku 1855 prodala církev Mírov státu, který jej upravil k účelu, jemuž slouží dodnes.

Projekt InSight je vůbec první misí, která bude studovat hlubiny Marsu. Všechny dosavadní mise bádaly pouze na povrchu rudé planety. Sonda se pokusí dosednout v marsovské oblasti Elysium Planitia po dvou letech od nezdaru evropsko-ruského experimentálního modulu Schiaparelli, který se během přistávacího manévru roztříštil o povrch.

Poslední úspěšné přistání na Marsu se v roce 2012 podařilo Američanům, kteří na povrch dopravili vozítko Curiosity.

Cesta do nitra Marsu

Stacionární modul InSight, jehož přistání na Marsu je naplánováno na dnešní večer (19:54 UTC/20:54 SEČ), je vybaven několika přístroji s citlivými senzory. S jejich pomocí bude měřit proudění tepla v planetě, zaznamenávat marsovská zemětřesení a sledovat kolísání oběžné dráhy tělesa kolem Slunce. Se svým vrtným zařízením se dostane do hloubky přes čtyři a půl metru, tedy mnohem dál než jakékoli jiné robotické zařízení vyslané na Mars.

Získaná data odborníkům poskytnou informace o základních vlastnostech jádra Marsu. Vědci také zjistí více o vývoji sousední planety a o tom, zda má stejné složení jako Země.

Minutu po minutě

20:40 SEČ – oddělení modulu InSight.

20:47 SEČ – vstup do marsovské atmosféry rychlostí 20 000 kilometrů v hodině.

20:49 SEČ – tepelný štít sondy se rozžhaví na 1 500 °C.

20:51 SEČ – přibližně 16 kilometrů nad povrchem vypustí kapsle nadzvukový padák. O 15 sekund později pyropatrony odpálí tepelný štít. Po 10 sekundách další tři miniexploze aktivují přistávací nohy sondy.

20:52 SEČ – aktivuje se přistávací radar, který bude měřit vzdálenost k povrchu Marsu.

20:53 SEČ – ve vzdálenosti 1,6 km nad povrchem sonda opustí kapsli a zažehnou se sestupové motory. Sonda zpomalí na 8 km/h.

20:54 – dosednutí na povrch Marsu v oblasti Elysium Planitia (Rajské pláni).

21:01 SEČ – InSight odešle signál o přistání.

21:35 SEČ – Definitivní potvrzení o přistání od sondy Mars Odyssey z oběžné dráhy rudé planety. Začíná dvouletá mise sondy InSight.

Manul (Otocolobus manul) obývá skalnaté biotopy v náhorních kamenitých stepích a vydává se až do nadmořských výšek kolem 4 500 metrů n. m. Na tomto území je zem po značnou část roku zmrzlá a leží na ní sníh. V rámci oblasti výskytu byly popsány tři poddruhy – O. m. manul žije v Mongolsku a v Číně, poddruh O. m. ferrugineus obývá okolí Kaspického moře a O. m. nigripectus je rozšířen v Tibetu a Nepálu. 

TIP:  Levhart: Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

Ve volné přírodě je velmi těžké manula zahlédnout. Žije totiž skrytě, za potravou se vydává brzy zrána a za soumraku. Loví menší savce, především hlodavce, ptáky, občas i ryby. Jako obydlí často využívá nory svišťů nebo vyhledává úkryty ve skalách. Samotářské kočky se vzájemně vyhledávají pouze v období námluv. Samice později rodí 4–6 mláďat, výjimečně i osm. Koťata rostou poměrně rychle a matka je již ve dvou měsících odstavuje. Manulové se rozmnožují i v péči člověka, problémem je ovšem toxoplasmóza, kvůli níž koťata někdy uhynou. Za příznivých okolností, se dožívají až 12 let. V rámci seznamu IUCN je řazen mezi téměř ohrožené druhy.

Inzulín je v dnešní době nenahraditelným lékem, který udržuje při životě mnoho milionů lidí s diabetem po celém světě. Američtí vědci se ale na základě svého nového výzkumu obávají, že by v dohledné době mohl být pro velkou část pacientů problém s jeho dostupností. Cena inzulinu stále roste, i když se prakticky nezvyšují náklady na jeho výrobu. 

„Epidemie“ diabetu se stále zhoršuje, a pokud bude vše pokračovat stejným tempem, brzy by až polovina diabetiků mohla být ohrožena nedostatkem inzulinu. Podle zmíněné studie by v roce 2030 mohl vzrůst jen počet pacientů s diabetem 2. typu na 511 milionů. Polovina z těchto pacientů by přitom měla žít v Číně, Indii a Spojených státech.

TIP: Zapomeňte na vpichy: Diabetikům zapne výrobu inzulinu mobilní aplikace

Podle odhadu odborníků by z těchto 511 milionů pacientů asi 79 milionů mělo mít přísun inzulinu pro udržení jejich života. Může se prý ale snadno stát, že se k inzulinu dostane jenom polovina z nich. Problémy prý budou mít především diabetici v Africe a v Asii.