Lidé a bakterie tvoří takřka nerozlučnou dvojici. Ukázalo se, že na palubě Mezinárodní vesmírné stanice jsou bakterie, které dělají problémy v pozemských nemocnicích. Vědci z kalifornského JPL (Jet Propulsion Laboratory) zjistili, že se na Mezinárodní vesmírné stanici vyskytuje pět kmenů bakterií rodu Enterobacter. Našly se ve vzorcích z toalety astronautů, a také ve vzorcích z tělocvičného nářadí.

Bakterie na oběžné dráze

Porovnání genomů bakterií z paluby vesmírné stanice se známými genomy pozemských bakterií ukázalo, že bakterie z ISS jsou geneticky nejbližší enterobakterům ze skupiny Enterobacter bugandensis. O těchto bakteriích je přitom známo, že vyvolávají infekce v nemocnicích, především u novorozenců a lidí s podlomeným zdravím či s narušenou imunitou.

TIP: Vědci NASA poslali na ISS bakterie E. coli pro výzkum bakteriální rezistence

Varující je také skutečnost, že vědci vystopovali v genomech bakterií z paluby ISS stopy po rezistenci vůči antibiotikům. Zároveň se ale ukázalo, že tyto bakterie nepředstavují pro astronauty bezprostřední nebezpečí. Na oběžnou dráhu totiž zatím nelétají kojenci ani lidé s oslabenou imunitou. Přesto bude podle odborníků nutné bakterie na ISS hlídat, abychom mohli v případě potřeby zakročit.

Vztahy mezi muži a ženami jsou staré jako lidstvo samo. Právní zakotvení různých forem manželství ale kupodivu není o moc mladší – objevilo se už s prvními vyspělejšími civilizacemi. Již před čtyřmi tisíci lety v oblasti tzv. úrodného půlměsíce na Blízkém východě zakazoval zákon mnohomužství neboli polyandrii. Podle zákoníku platného 2 400 let před přelomem letopočtu za vlády krále Uruinimginy (jde o nejstarší známou legislativní úpravu ženských práv) nesměla příslušnice něžného pohlaví náležet více mužům. Mezopotámský právní akt je ojedinělý především proto, že v raném starověku bylo monogamní manželství ještě méně běžné než dnes. 

Polygamii, tedy uzavření manželství s více jedinci opačného pohlaví, praktikovali svého času Číňané, Indové, americké indiánské kmeny, staří Řekové, Vikingové, a dokonce i první křesťané. Ve starověkém Římě pak právní systém luxus v podobě desítek půvabných dívek striktně zakazoval.

Sedm set manželek

Muž obklopený hned několika ženami patří také ke standardním výjevům Starého zákona. Už Abraham údajně žil s třemi příslušnicemi něžného pohlaví zároveň a od jeho způsobu života se dodnes odvozuje tradice mnohoženství čili polygynie u raných židů, křesťanů a především současných muslimů. Jeden z nejstarších biblických patriarchů byl však ještě skromný: Například o králi Davidovi se v Bibli dočteme, že měl osm žen a několik milenek. I takové množství ovšem bledne v porovnání s jeho nástupcem Šalomounem, který údajně pojal sedm set manželek – vesměs urozených princezen – a navrch tři stovky konkubín. 

Na Blízkém východě se polygamní tradice udržela dodnes, ačkoliv židé od ní v průběhu staletí upustili. V moderním Izraeli je monogamie uzákoněna v civilním právu, náboženství je mu však nadřazené. Rabín má proto pravomoc „povolit“ muži i regulérní druhou manželku, například pokud je ta první neplodná či duševně chorá.

Podle práva islámu  

Polygamní soužití zůstalo vlastní muslimům. Raný islám nestanovoval žádné hranice, zato dnes může muslimský snoubenec vstoupit do manželského svazku „pouze“ se čtyřmi vyvolenými, přičemž má povinnost všechny zaopatřit. Jde ostatně o nesmírně důležitý prvek společný pro většinu raných manželských svazků: Jejich účelem nebylo ani tak vyvrcholení vzájemné zamilovanosti, jako spíš pragmatické ekonomické zajištění. Starověcí židovští muži měli například povinnost postarat se nejen o vlastní ženu (či ženy), ale také o vdovy po svých bratrech, s nimiž se rovněž museli oženit. 

Budoucí manžele zpravidla dávali dohromady jejich rodiče a hleděli primárně na finanční prospěch či společenskou prestiž obou stran. Výjimkou nebyla situace, kdy se brali vzdálení příbuzní. Podle některých výzkumů uzavírali většinu prvotních manželství bratranci a sestřenice: Například ve starém Řecku čekal podobný osud osiřelé dívky. 

Kolik stojí nevěsta 

Ještě v minulém století se i u nás běžně dodržovala tradice věna, kdy otec poskytoval dceři určitý finanční základ. Stejný princip znají kultury po celém světě: Je doložen již u starých Římanů nebo Číňanů a dodnes se zachoval na mnoha místech planety. Antropologové si povšimli, že v minulosti převládalo udělování věna u kultur, jež dokázaly rozvinout intenzivní zemědělství. Naopak tam, kde obdělávání půdy zůstalo na nízké úrovni a pěstování plodin se věnovaly převážně ženy, se objevil opačný systém: Za nevěstu neplatil otec, nýbrž budoucí manžel, který si ji od rodiny „koupil“. V podstatě tak nahrazoval ztrátu pracovní síly a zároveň prokázal, že je dost movitý. „Vykoupení nevěsty“ je dosud běžné u řady asijských či arabských národů a dodržují ho i obyvatelé mnoha tichomořských ostrovů, například Papuánci. 

Nově vzniklá spojení odpradávna provázely různé rituály a přinejmenším jeden z nich přetrval: Výměna snubních prstenů pochází zřejmě od starých Římanů, kteří věřili, že z levého prsteníčku vede svazek nervů a cév přímo do srdce. Proto na zmíněný prst navlékali kovový kroužek jako připomínku trvalého svazku. Dlouho také platilo, že pokud nedojde k naplnění hlavního cíle obřadu, tedy zplození potomstva, má muž právo najít si novou matku svých dětí. Uvedený přístup se v Evropě změnil až s rozšířením vlivu katolické církve v raném středověku, zhruba ve stejné době, kdy se na starém kontinentu stala běžnou monogamie.

Žena, nebo holčička?

Mladá žena zvyšuje šanci, že z manželství vzejdou zdraví potomci. Kosterní pozůstatky nalezené v lokalitách obývaných Kelty a Germány naznačují, že tyto kmeny považovaly za ideální věk pro vstup do manželství už ranou pubertu. Patrně nebylo výjimečné, že se dívky vdávaly ještě před patnáctými narozeninami. 

Stejná praxe fungovala u většiny starověkých národů a ještě ve středověké Evropě kněží běžně oddávali náctileté snoubence. Starořecký filozof Aristoteles v jednom ze svých spisů doporučuje, že ženě má být v den sňatku osmnáct let, zato optimální věk pro muže se blíží čtyřicítce. Přestože v západních zemích dnes věk novomanželů obecně roste (například v Česku už překročil třicítku) a sňatky nezletilých jsou ilegální, v některých částech světa – zejména v zaostalých regionech Afriky – zůstávají takové svatby zcela běžné. OSN odhaduje, že nejvyšší podíl dětských manželství připadá na Niger, kde nejsou plnoleté tři ze čtyř nevěst. 

Manželka, znak bohatství

Nikoliv náhodou je polygamie běžná v regionech s teplým klimatem a hojností potravinových zdrojů, k nimž patří právě subsaharská Afrika. Dodnes tam převažuje extenzivní způsob zemědělství závislý na velkém množství pracovních sil. Mohou-li potřebné práce zastat ženy či starší děti, je to oboustranně výhodné: Zemědělec prosperuje a dokáže uživit nejen sebe, ale i partnerky a veškeré potomstvo. Manželky představují pro afrického polygynního muže natolik cenné jmění, že se po jeho smrti v některých kulturách dokonce dědí – veškeré ženské osazenstvo domu pak připadne bratrovi nebožtíka. 

Průměrná evropská žena jen těžko snese pomyšlení, že by se o přízeň svého chotě měla dělit s řadou sokyň. Afričanky z chudších regionů to však vidí jinak: Počet žen v domě je znakem prestiže a bohatství, a čím víc manželek si muž přivede, tím vyšší společenský status prokazuje. Proto poté, co žena splní svůj úkol a porodí dítě, často manželovi pomáhá shromáždit dostatečný obnos k pořízení mladší snoubenky. Nemusí se však jednat o pravidlo – známe i případy, kdy mezi manželkami vypukl konflikt a jejich vzájemné soužití poznamenala nevraživost, či dokonce násilí. 

Spory nejčastěji vyvěrají z rozdílného postavení jednotlivých žen. Ty starší se totiž těší vyšší pozici v rodinné hierarchii a nezřídka vyžadují, aby nově příchozí manželky vykonávaly náročnější či jednotvárnější práce. Aby se těmto roztržkám v některých kulturách zamezilo, má každá partnerka vlastní dům, takže dámy žijí odděleně a muž je střídavě navštěvuje. 

Když žena mužům vládne 

Polygamie, vyskytující se ve více než osmdesáti světových společenstvích, v drtivé většině znamená mnohoženství. Na některých odlehlých místech planety – zejména v Himálaji a Tibetu – se však dosud zachoval opačný systém: Je to žena, kdo pojme hned několik manželů, přičemž mezi nimi často nechybějí vlastní bratři. 

V regionech s převládajícím drsným klimatem by muž zpravidla vlastními silami neuživil víc než jednu manželku, natož početné potomstvo. Tzv. polyandrické neboli „mnohomužské“ uspořádání umožňuje maximálně šetřit chudé přírodní zdroje a omezit populační růst. V některých případech se přitom jedná o čistě symbolickou záležitost – například novomanželé z řad indických Nayarů nemusejí ani sdílet společnou domácnost. Dívka je ještě před pubertou provdána za svého prvního ženicha, který se následně považuje za otce všech jejích dětí. Tím ovšem veškeré povinnosti vůči muži končí a žena má právo přivést si domů nové partnery. 

Stále živý matriarchát 

Kultury, v nichž se zachoval překvapivě propracovaný systém ženské nadvlády a kde dámy převzaly roli hlavy rodiny, existovaly na všech kontinentech a na některých místech stále přetrvávají. Příslušnice něžného pohlaví v nich plní víceméně analogickou funkci jako muži v západní společnosti. Na jejich bedrech leží několik náročných úkolů: Po svatbě přebírají zodpovědnost za domácnost, včetně finanční stránky, měly by přivést na svět potomstvo a zároveň pracovat. 

Není výjimkou, když manželka nosí domů vyšší mzdu než muž, velmi často také úspěšně buduje kariéru ve státní či soukromé sféře nebo založí vlastní podnik. Z narození dcery se raduje daleko víc než z novorozeného chlapečka, neboť rodinný majetek připadá pouze potomkům ženského pohlaví, a novomanželé se po svatbě automaticky stěhují do domu nevěsty. 

V současnosti se za nejpočetnější matriarchální společenství považuje sumaterský kmen Minangkabau, s odhadovanými šesti miliony členů. Už několik století praktikují islám a jejich životní styl v ostatních ohledech zcela odpovídá představě běžného obyvatele západní polokoule – žijí, studují a pracují ve městech. Přesto i nadále dodržují nepsaná pravidla genderového rozdělení rolí.  

Nevěra jako samozřejmost

V odlehlých himálajských údolích na jihozápadě Číny žijí Mosuové, proslulí systémem „navštěvujících manželství“, který se přirozeně vyvinul v náročných vysokohorských podmínkách. Po dlouhá staletí si tito lidé udržovali jednoduchý životní rytmus: V letních měsících většina mužů odváděla dobytek na pastvu, zatímco ženy zůstávaly samy doma. Během té doby měly dost času osvojit si řízení domácnosti a skloubit ji s péčí o děti. 

TIP: Dokud nás smrt nerozdělí aneb Dějiny rozvodu v českých zemích

Dnes se místní dámy vrhly také na podnikání a vedle péče o rodinu zvládají ještě řídit podniky zaměřené na turisty. Dlouhá nepřítomnost manželů však měla své důsledky: Příležitostná nevěra se stala natolik běžnou, že se již nepovažuje za nic nevhodného. Oba partneři mají oficiálně povolen libovolný počet nezávazných mimomanželských vztahů, aniž by to mezi nimi vedlo k rozepřím. V systému Mosuů naprosto chybí tradiční role otce, děti náležejí pouze matce, respektive některé z žen a její nejbližší rodině. Veškerý majetek následně dědí nejschopnější dcera. 

Ve vnitrozemí severovýchodní Brazílie se vyskytují řídké, suché a trnité křoviny, kterým se říká caatinga. Lidé tam převážně pasou dobytek, ale zdejší krajina se líbí i jiným tvorům. Nachází se zde i rozsáhlá oblast, kterou v pravidelných intervalech pokryli termiti svými „výsypkami“. Velikost této oblasti je srovnatelná s Velkou Británií.

Nejde o hnízda termitů. Je to skutečně něco jako výsypky, tedy hromady odpadní zeminy, kterou termiti jednoho druhu vyhrnuli při stavbě svých chodeb a hnízd. Vědci nedávno zjistili, že tyto „výsypky“ jsou až 4 tisíce let staré. Termiti jich zde vytvořili asi 200 milionů, přičemž každá hromada je asi 9 metrů vysoká a 2,5 metru široká.

TIP: Mrakodrapy říše hmyzu: Termiti a jejich dílo

Vědci odhadují, že zde termiti přemístili přes 10 kilometrů krychlových zeminy. To na první pohled není tak mnoho, ale zdání klame. Odpovídá to objemu asi 4 tisíc velkých pyramid v egyptské Gíze. Brazilské „výsypky“ jsou zřejmě jednou z největších struktur na světě, kterou vytvořil jediný druh hmyzu. Pokrývají plochu asi 230 tisíc kilometrů čtverečních a jako celek jsou tak rozsáhlé a nápadné, že jsou vidět i na satelitních snímcích.

Nejméně mohl ze Spartakova povstání těžit Gnaeus Pompeius Magnus (106 př. n. l. – 48 př. n. l.), který toužil po vrchním velení ve válce s Mithridatem. Místo toho ovšem neúspěšně bojoval v Hispánii se Sertoriem. To ho finančně ruinovalo a velký Pompeius se začal potýkat s nedostatkem financí. Kdyby se měl ještě od počátku zapojit do bojů proti rozjetému Spartakovi, mohl by skončit jako neúspěšný vojevůdce v propadlišti dějin. Namísto slavných bitev, které ho čekaly v Malé Asii, by musel řešit v Itálii vyčerpávající partyzánskou válku s otroky s nejistým výsledkem. Proto mu spíše přišlo vhod zavraždění Sertoria, které mu otevřelo cestu k úspěchu v Hispánii. Pak se mohl na vítězné vlně vrátit do Itálie a ještě se přiživit na Spartakově porážce.    

Slavný vojevůdce Marcus Licinius Crassus (115 př. n. l. – 53 př. n. l.) nesmírně bažil po vojenských úspěších, kterými by se zařadil do vojevůdcovské síně slávy. Eliminaci dlouho nezvladatelného Spartaka, jíž se nakonec ujal, mohl vnímat jako hon na obtížný hmyz. Jisté vítězství mu mělo přinést pověst nepostradatelného zachránce Říma, jež ho měla vynést do čela již opravdových vojenských tažení na východ. Spartakus tedy mohl Crassovi vynést mnoho. Ale nestalo se tak. Byl to rival Pompeius, který si po pádu Spartaka mohl říci: Přišel, viděl, zvítězil. 

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Římský voják a politik Quintus Sertorius (126 př. n. l. – 72 př. n. l.) nejspíš uvítal povstání otroků, které Římany zaměstnalo v Itálii. Senát zvažoval, že z Hispánie povolá Pompeia, aby pomohl Crassovi ukončit protahující se povstání. Sertorius by tím získal čas pro překročení Pyrenejí a k získání Galie. Třeba by nakonec Sertorius nepohrdl šedesátitisícovou armádu složenou z galských otroků vycvičených arénou, kdyby se jí podařilo překročit Alpy. Vše však zůstalo jen promarněnou příležitostí.

Pontský král Mithridatés (132 př. n. l. – 63 př. n. l.) na tom mohl být podobě jako Sertorius. V době, kdy proti němu bojovali Římané, mohl jen přivítat, že Thrák Spartakus působí jeho nepřátelům potíže přímo na italském území. Je však zarážející, že se nepokusil poslat Spartakovi nějakou pomoc, která by v Itálii prodloužila boje povstalců s Římany. Další promarněná příležitost. 

TIP: Drsný život gladiátora: Co bylo rozbuškou Spartakova povstání?

Nejvíce mohl ze Spartakova povstání těžit vojevůdce Lucius Licinius Lucullus (asi 118–57 př. n. l.). Právě v roce 73 př. n. l. získal vytoužené velení v prestižní válce proti Mithridatovi. Bylo v jeho zájmu, aby válka se Sertoriem a Spartakem trvala co nejdéle. Pompeius tak byl vázán na západě a nemohl Lucullovi konkurovat na východě. Naneštěstí pro Luculla byl Sertorius v roce 72 př. n. l. zavražděn a Spartakus o rok později poražen. Nakonec došlo k tomu, čeho se Lucullus obával. V roce 66 př. n. l. bylo vrchní velení přiděleno Pompeiovi.

Sovětský svaz se k Marsu pokusil vyslat dvojici sond již v říjnu 1960. Při startu však selhaly nosné rakety a obě zařízení zanikla. Každopádně mise se připravovala „horkou jehlou“ a životnost sovětské elektroniky ve vesmíru se tehdy počítala na dny či týdny, což by zřejmě na meziplanetární cestu stejně nestačilo. Podobně dopadly i další pokusy SSSR – včetně sondy Mars 1, která startovala v listopadu 1962, ale později se odmlčela. Prvenství v úspěšném průzkumu rudé planety si proto nakonec připsala NASA. 

První průkopníci (1965–1975)

Nejen pro průzkum Marsu připravila NASA univerzální konstrukci sondy. Jmenovala se Mariner a s pořadovým číslem 3 se v listopadu 1964 vydala k rudé planetě. Měla však smůlu: poté co se neoddělil aerodynamický kryt rakety, nemohl automat manévrovat ani vyklopit panely solárních baterií, takže se záhy odmlčel. 

Zato sesterská sonda Mariner 4 byla mimořádně úspěšná. Startovala rovněž v listopadu 1964, načež 28. července 1965 proletěla kolem Marsu ve vzdálenosti 9 846 km a pořídila při tom 22 kvalitních snímků zachycujících asi 1 % jeho povrchu. Šlo o první záběry jiné planety z bezprostřední blízkosti – bylo na nich možné rozeznat až tříkilometrové detaily. 

V 60. letech minulého století však filozofie NASA zněla: „Všechno na Měsíc.“ Mars se proto do centra amerického zájmu dostal až v roce 1969, kdy vznikla dvojice sond na první pohled podobných Marinerům 3 a 4. Doznaly však několika změn a jejich hmotnost se z původních 261 kg zvýšila na 413 kg. Z vědeckého hlediska spočívalo nejdůležitější vylepšení zřejmě v umístění přístrojů na samostatné plošině, což umožňovalo jejich směrování, aniž by se musely natáčet celé sondy. Mariner 6 proletěl kolem Marsu ve vzdálenosti 3 431 km v červenci 1969, „sedmička“ pak v srpnu téhož roku. Obě zařízení pořídila dohromady fotografie více než 20 % povrchu planety a poslala na Zemi 800 milionů bitů informací.

Mariner 8 formálně neexistoval. V pořadí další sonda směřující k Marsu, Mariner H, se totiž v květnu 1971 zřítila do oceánu dřív, než dosáhla oběžné dráhy – a než dostala číselné označení. NASA však dala následujícímu automatu číslo devět, a tak se lze s pojmenováním Mariner 8 setkat poměrně často. Mise Mariner 9 byla ovšem naopak nesmírně úspěšná. V listopadu 1971 se sonda stala první stanicí na oběžné dráze jiné planety než Země, načež pořídila celkem 7 329 záběrů povrchu Marsu: podařilo se na nich odhalit mohutný údolní systém Valles Marineris, pojmenovaný později právě po svém „objeviteli“ – sondě Mariner.

Vikingy „na míru“ (1975–1985)

Po úspěších Marinerů přišel na řadu Viking. Na rozdíl od jiných meziplanetárních automatů, jež vznikly úpravou už existujících zařízení, se sondy Viking konstruovaly přesně „na míru“ stanovenému cíli: žádné kompromisy, žádná polovičatá řešení. Vikingy 1 a 2 odstartovaly na sklonku léta 1975 – a na dlouhou dobu zůstaly jedinými průzkumníky Marsu. Na jeho povrch úspěšně vysadily dvojici modulů, přičemž družicová zařízení zkoumala planetu dlouhodobě z oběžné dráhy. 

Sondy ovšem měly jistou nevýhodu – přistávací moduly nebyly pohyblivé, což značně omezovalo jejich možnosti a využití vědeckých aparatur. NASA proto studovala tři varianty řešení: zaprvé se jednalo o mobilního robota, jenž by zůstal s modulem spojen pomocí stometrové „pupeční šňůry“; dále šlo o nezávislého stokilového robota, který by se mohl od místa přistání vzdálit i několik kilometrů; a nakonec se zvažovalo vybavení přistávacího modulu koly či pásy, jež by umožnily zcela autonomní pohyb. Dokonce proběhly i testy prototypů a vědci začali připravovat mise Viking 3 a 4 využívající mobilní přistávací moduly. Jenže rostoucí náklady na vývoj raketoplánů a další škrty v rozpočtu NASA realizaci programu znemožnily – přestože se nakonec zredukoval na jedinou sondu.

Ticho v éteru (1985–1995)

V této desetiletce omezoval americkou vesmírnou agenturu předražený program raketoplánů. A když se zdálo, že už se NASA vzpamatuje, přišla v lednu 1986 rána v podobě havárie Challengeru a s ní nutnost dalších miliardových investic. Podařilo se proto realizovat pouze misi sondy Mars Observer v roce 1992. Automat se však z nikdy nezjištěných příčin odmlčel těsně před příletem k cíli – v důsledku technické závady se pravděpodobně smísilo palivo s okysličovadlem, což způsobilo zničující explozi. 

Sovětský svaz měl velké plány se superraketou Energija, jež ovšem nakonec startovala pouze dvakrát – v květnu 1987 a v listopadu 1988. Nosič byl představen jako základ budoucí pilotované výpravy a měl umožnit celou řadu misí. Pro začátek však Sověti počítali s prověřeným Protonem a na 90. léta slibovali osm automatů k Marsu, které měly startovat ve dvojicích. Jenomže rozpad SSSR a následné hospodářské problémy znamenaly mimo jiné omezení rozpočtu kosmonautiky na desetinu. A právě na vědeckých programech se mohlo ušetřit nejvíc. Jednu sondu – Mars 8 – se přesto podařilo zachránit: z kompletních nákladů ve výši 350 milionů dolarů poskytly celkem 200 milionů Německo a Francie a menší částky i další země, nicméně mise skončila fiaskem.

Jako na houpačce (1995–2005)

Triumf, pád, znovu triumf a mezinárodní spolupráce – tak by se dalo charakterizovat další desetiletí kosmonautiky. Mars Pathfinder úspěšně přistál na povrchu rudé planety v červenci 1997. Strefil se přímo do nástupu internetového věku a sledovanost jeho webových stránek tehdy vypadala – obrazně i doslova – jako z jiné planety. Sonda navíc na povrch Marsu vysadila vozítko Sojourner, které pak kolem povrchového modulu popojíždělo a plnilo vlastní vědecký program.

V roce 1999 následovaly automaty Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander, první z nich však shořel v atmosféře rudé planety a druhý se roztříštil o její povrch. Zplihlý prapor NASA pak v roce 2004 úspěšně zvedla dvojice identických výsadkových roverů Spirit a Opportunity. Konstruktéři doufali, že alespoň jeden z nich zvládne přistání a bude fungovat tři měsíce, během nichž ujede nejméně 300 m: Spirit se ovšem odmlčel až v březnu 2010 a urazil celkem 7,7 km, zatímco Opportunity pracoval až do letošního roku a jako první pozemský průzkumník absolvoval na povrchu jiného tělesa vzdálenost přesahující maraton (2015). Celkem urazil 45,16 km.

TIP: Jak dlouho trvá cesta na Mars? Kdo se tam dostal nejrychleji?

Úspěšnou dekádu zakončila mezinárodní spolupráce se zemí vycházejícího slunce a se starým kontinentem: japonská sonda Nozomi sice nedokázala ani po dvou pokusech vstoupit na oběžnou dráhu Marsu, zato evropská Mars Express tam stále funguje už od prosince 2003. Americká sonda Mars Odyssey pak dokonce od roku 2001.

V březnu 1918 ve 4:40 ráno ozářila potemnělé nebe nad Saint-Quentinem bílá světlice, po které rozpoutali císařští dělostřelci v britských zákopech pravé peklo. Bombardování trvalo sice krátce, za pouhých pět hodin však zasypalo nepřátelské pozice neuvěřitelný 1 160 000 granátů.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (1)

Za předchozí téměř čtyři roky podobnou baráž západní fronta nezažila. Po skončení dělostřelecké přípravy vyrazili ze svých okopů úderníci podporovaní letectvem a s použitím otravných plynů. Jejich postup zdevastovanou zemí nikoho dokonale kryla silná mlha spolu s kouřem po bombardování. 

Ofenziva začíná

Některým úderným jednotkám se podařilo prorazit první linií a podobně jako v minulých letech měly hlavní podíl na německém úspěchu. Jeden z důstojníků později vzpomínal na bojovou morálku: „Útočný duch, duch pruské pěchoty, pronikl masami jednotek (…) po čtyřiačtyřiceti měsících tvrdých bojů se vrhaly na nepřítele se stejným nadšením jako v srpnu 1914.“

Dohodové jednotky dokázaly vzdorovat nesmírnému tlaku jen krátce. Velitel 5. armády generál Hubert Gough nařídil už 22. března svým mužům ustoupit k řece Sommě, 3. armáda zatím držela s vypětím všech sil své pozice. Během stahování zavládl mezi Brity zmatek a v linii se často objevovaly volné průchody. Toho využívali Němci a pronikali nezadržitelně do týlu prchajících vojsk.

Ne všechny britské jednotky však stihly ustoupit včas a vilémovská armáda je rychle obklíčila a postupně likvidovala. Během prvních dní tak padly do zajetí tisíce Britů a mrtvých přibývalo s každou minutou. Některé zdroje uvádějí, že jen první den ztratili Němci 40 000 mužů a stejné ztráty utrpěl také Britský expediční sbor. Rychlý ústup Goughových mužů navíc způsobil obnažení pravého křídla 3. armády, které hrozilo postupné obklíčení.

Vítězství na dosah

I přes obrovské ztráty úderníci rychle pronikali skrze britské linie a nečekaný úspěch překvapil i samotného Ludendorffa. V prostoru Saint-Quentinu, kde se nepřátelská obrana zcela zhroutila, začal dokonce postup německých jednotek brzdit. Tím ovšem porušil zásadu, že je třeba útočit v místech nejslabšího odporu, a zbytečně hnal vlastní pěšáky na jatka na severním úseku, kde Britové prozatím tvrdohlavě odolávali.

Zdálo se, že operace Michael konečně rozhodne o výsledku války, zatímco spojenecká krize vrcholila. Německý postup hrozil roztržením britské fronty, což mohlo mít pro Dohodu fatální následky. Goughova armáda se 23. března zastavila na Sommě k dalšímu zoufalému odporu. I přes rychlé nasazení francouzského 5. sboru se Němcům podařilo obsadit 25. března město Noyon vzdálené asi 35 km jižně od Saint-Quentinu. 

Michael ztrácí dech

Ani po týdnu od zahájení ofenzivy se ale Němcům nepodařilo dosáhnout plánovaných cílů. Generální štáb proto ve spěchu připravil operaci Mars proti levému křídlu 3. armády. Britská obrana ale úvodní atak 29 německých divizí ustála a nepřítel tak dokázal postoupit jen o tři kilometry za týden. Na jižním úseku sice padlo v ten samý den město Montdidier, dál už ale císařské vojsko neprorazilo.

Důležitý železniční uzel v Amiensu zůstával stále mimo dosah vilémovských zbraní. Pomalu se projevoval nedostatek tanků, jež by mohly účinně podpořit postupující pěšáky, a německé armádě se nedařilo včas přisouvat těžké dělostřelectvo. To mělo za následek vysoké ztráty mezi úderníky, kteří tak museli útočit na opevněná místa bez podpory těžkých zbraní.

Pomalu se otřepalo také britsko-francouzské velení, které konečně odložilo veškeré spory a vytvořilo společný štáb. Koordinátorem spojeneckých armád se stal francouzský generál a pozdější maršál Ferdinand Foch, jemuž se podařilo urychleně posílit a stabilizovat frontu.

Poslední německý útok odrazili spojenci 5. dubna, čímž operace Michael definitivně skončila. Dohoda za tu dobu ztratila zhruba 255 000 mužů (178 000 Britů, 77 000 Francouzů a 100 Američanů), nicméně téměř stejné ztráty utrpěla také císařská armáda. Mezi mrtvými převládali většinou elitní úderníci, které nedokázalo velení nahradit. Němcům se sice podařilo postoupit místy až o 60 km a obsadit zhruba 3 000 km² území, rozhodující úder však nepříteli zasadit nedokázali.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (3)

Kult osobnosti jednoho z nejkrvavějších diktátorů dějin se zrodil z jeho revolucionářských let. Mladý Gruzín Josif Džugašvili, který si začal říkat Stalin („ocelový muž“), působil se svou hřívou černých vlasů a hustým knírem jako dostatečně silná postava, k níž se mohly upřít naděje celého Sovětského svazu. K roli vůdce ho však zdánlivě nic nepředurčovalo. 

V dětství byl tělesně slabý a jako jediný potomek v rodině se dožil dospělosti. Jeho chatrné zdraví dál narušily neštovice, po kterých mu zbyla zjizvená tvář. Ve dvanácti letech ho pak srazil povoz a malý Josif utrpěl závažné poranění levé ruky, z nějž se už nikdy zcela nezotavil. Končetina mu zchromla a částečně zakrsla, takže se ji potom vždy snažil natáčet k ostatním tak, aby nebyla příliš vidět. 

Sklenice studené vody

Postupem let, když si začalo vybírat svou daň holdování alkoholu a tabáku i věk, nastoupila silná cenzura informací o Stalinově vzhledu a zdravotním stavu. Lidé museli svého vůdce za každou cenu vidět jako ocelového muže, který tu pro ně bude navždy. Dnes víme, že v roce 1908 prodělal tyfus a roku 1921 mu operovali slepé střevo. Zákrok se však nezdařil a lékaři nakonec v zoufalé snaze zachránit pacientovi život odstranili také část žaludku. Stalin prý údajně velmi snadno chytil angínu a k nachlazení u něj stačila i sklenice studené vody. 

S přibývajícím věkem navíc tloustl, což při výšce 167 centimetrů nepůsobilo právě lichotivě. Vlasy mu řídly, zuby černaly od stálého kouření. Roku 1923 mu diagnostikovali neurastenii, jež se projevuje střídáním podrážděnosti a únavy, bolestmi hlavy, poruchami soustředění i spánku a větší emocionální citlivostí. Když sovětského politika v roce 1944 navštívil významný člen jugoslávské komunistické strany Milovan Đilas, prohlásil, že jeho hostitel „nebyl ten vznešený Stalin z fotografií v týdenících, Stalin s pevnou vzpřímenou chůzí a rozvážným chováním. (…) Jeho tělo bylo od pasu nahoru krátké a úzké, kdežto nohy a paže měl neúměrně dlouhé. Jeho levá ruka a rameno působily poněkud ztuhle a nepoddajně. Měl velké břicho a řídké vlasy, třebaže dosud ne úplnou pleš“.

Nikdo ho nesmí vidět!

Stalin byl také stále paranoidnější a všude spatřoval nepřátele – i v okruhu svých nejbližších a kolegů. Kdykoliv musel cestovat, jezdil v konvoji pěti identických automobilů, aby nikdo nevěděl, ve kterém právě sedí. Okna limuzín navíc kryly neprůstřelné clony, takže vůdce nebylo ani vidět. Veřejnost se o jeho vzhledu a zdraví dozvídala pouze ze značně upravených informací poskytovaných vládou. 

Podle Alexandra Mjasnikova bylo jednou z hlavních příčin horšícího se diktátorova psychického stavu kornatění mozkových tepen. Stalin prý kvůli tomu ztratil schopnost střízlivého úsudku, zakalila se mu mysl a propukla paranoia. Mjasnikov ve své biografii uvádí, že „v důsledku nemoci nedokázal vůdce rozlišovat mezi dobrem a zlem, mezi přítelem a nepřítelem. Choroba mu otravovala mysl řadu let a následkem toho se mimo jiné změnila jeho povaha“. Stejnou diagnózu Stalinovi zcela otevřeně sdělil i jeho osobní lékař – a tato osudná chyba ho při pozdější „čistce“ stála život. 

TIP: Co se dělo v Sovětském svazu po smrti Stalina?

Dodnes není jasné, jak přesně sovětský diktátor zemřel. Velmi pravděpodobně ho však postihla rozsáhlá mrtvice. A protože se k němu jeho vlastní lidé báli vstoupit bez vyzvání, objevili ho až po čtyřiadvaceti hodinách: Bezmocně ležel na zemi a v agonii umíral.

Lanýž je vřeckovýtrusná houba ze Středomoří, která roste v zemi jako symbiotický partner dubů a dalších listnatých stromů. Přes svůj skrytý život se lanýže staly vysněnou pochoutkou už v antickém Římě a dodnes představují jeden z nejlahodnějších a také nejdražších gurmánských zážitků, s jakými se lze setkat.

Diamanty kuchyně

Lanýže se dělí na několik druhů. Nejdražší je bílý lanýž (Tuber magnatum), který se od lanýžových sběračů vykupuje kolem 1 200 eur za kilo (cca 30 000 korun). Cena v České republice se pak může vyšplhat až k 80 000 korun. Kulinářští mistři si také velmi cení lanýže černovýtrusného (Tuber melanosporum), jehož cena se na konci sezóny (prosinec až březen) blíží k 900 eurům za kilogram (cca 23 000 korun).

Cena se ale neurčuje jenom podle druhu lanýže, ale také podle jeho velikosti. Čím větší, tím dražší, podobně jako třeba u diamantů. Ostatně lanýžům se říká diamanty kuchyně. Zřejmě nejdražší byl bílý „lanýž století“ o váze 1,5 kilogramu, který se v roce 2007 vydražil za neuvěřitelných 330 000 dolarů (v přepočtu cca 7,3 milionu korun). Vše navíc nasvědčuje tomu, že cena lanýžů bude ještě stoupat.

TIP: Káva v ohrožení: Během 30 let by mohlo zmizet až 80 % kávových plantáží

Britští vědci tvrdí, že pokud se naplní pravděpodobný klimatický scénář, produkce lanýžů v Evropě by mezi léty 2071 až 2100 mohla mohla poklesnout o 78 až 100 procent. Dlouhodobá sledování míst sběru lanýžů ve Středomoří totiž ukazují, že pokračující pokles letních srážek a souběžný vzestup letních teplot zásadně omezuje sklizeň lanýžů v následující zimě.

Problém s lanýži je v tom, že naprostá většina sklizně těch nejkvalitnějších pochází ze sběru přirozeně rostoucích plodnic a zakládání umělých plantáží lanýžů zatím není příliš efektivní. U jiných plodin je možné podobné problémy řešit přemístěním plantáží, u lanýžů to ale zatím nepřichází v úvahu. Změny klimatu nás tak v dohledné době dost možná připraví o nejeden gurmánský zážitek.

O existenci substance, kterou dnes označujeme pojmem „temná hmota“, nebo přiléhavěji „skrytá látka“, vědí astronomové dlouho. Již na konci 19. století porovnával lord Kelvin počet sledovaných stálic a odhadovanou hmotnost Galaxie, vypočtenou na základě oběžných rychlostí hvězd. Dospěl přitom k závěru, že v Mléčné dráze musí být mnohem víc hmotných objektů, než odpovídá pozorování. Kelvin uvažoval spíš o tmavých (neviditelných) stálicích. 

TIP: Jak jinak lze vysvětlit temnou hmotu? Existuje vůbec?

Spojení „temná hmota“ použil poprvé Henri Poincaré na počátku 20. století při diskusi o Kelvinově práci. Podobné závěry na základě většího vzorku pozorování vyslovili v 20. a 30. letech Jacobus Kapteyn a Jan Oort. Hned záhy uplatnil Švýcar Fritz Zwicky viriálový teorém (rovnováhu mezi potenciální a kinetickou energií ve vázaných systémech) na kupu galaxií v souhvězdí Vlasů Bereniky. Získal tak nezvratný důkaz, že uskupení musí obsahovat až 400× víc hmoty, než sledujeme. Jeho práce představovala první solidní doklad existence skryté látky.