Město Heliopolis se rozkládalo se na severovýchodě dnešní Káhiry a nacházel se v něm snad nejznámější sluneční chrám zasvěcený nejvyššímu členovi egyptského panteonu – bohu Re. Svou podobou byl ovšem svatostánek na míle vzdálený těm současným: Tvořilo jej rozměrné otevřené prostranství obehnané silnými zdmi a v jeho centru se vypínal k nebi víc než dvacet metrů vysoký obelisk, k němuž lidé přicházeli vykonávat náboženské rituály. Na jeho vrcholku pak spočíval nejposvátnější objekt – mystický a údajně zázračný kámen, zvaný benben. 

Prvotní kopec v Heliopoli

Původní kámen z města Heliopolis, které Egypťané nazývali Iunu nebo On, se stejně jako chrám nedochoval. Mnohé se však o něm dozvídáme z nápisů na vápencové desce z období vlády Amenhotepa III. v polovině 14. století př. n. l. Podle nich šlo o balvan se zaobleným vrcholem, což mělo pro náboženství Egypťanů hluboký význam. 

Dle legendy se totiž na počátku věků vynořil první kousek země z pravod Nun právě v místě pozdější Heliopole. Hned nato se na prvotní pevninu přesunul bůh tvůrce Atum (později ztotožněný s bohem slunce, někdy proto titulovaný Atum-Re) a započal s aktem stvoření. Benben zastřešující vrchol obelisku slunečního chrámu měl nejen připomínat původní pevninu, ale zároveň vyznačovat střed světa. 

K poctě sebestvořitele 

Mytický balvan se však těsně pojil i s další legendou. Prý jej obýval posvátný pták Benu – předchůdce starořeckého fénixe povstávajícího stále znova z popela. Staří Egypťané v něm mimo jiné spatřovali duchovní složku slunečního boha Atum-Re, reprezentující jeho sebestvořitelskou schopnost. Benu, titulovaný jako „ten, který se stvořil sám“, se spojoval se zmrtvýchvstáním, ale i s cyklickým tokem času. Právě do jeho sídla na benbenu dopadaly první paprsky slunce a symbolicky se tam každý den znovu rodil samotný Atum-Re. 

Benben se ovšem nevyjímal pouze na obeliscích slunečních chrámů, jejichž éra spadá do 5. dynastie Staré říše, tedy do let 2435–2306 př. n. l. V podobě se špičatým vrškem se začal záhy objevovat na vrcholcích pyramid, což mu vyneslo i další název: pyramidion.  

Pyramida na pyramidě 

Pyramidiony se obvykle tesaly z žuly nebo čediče a pokrývala je vrstva zlata. Jakmile se pak do nich opřely sluneční paprsky, zářily daleko do kraje. Neosvětlovaly však okolí jen fyzicky – podle mýtů přinášely i duchovní osvícení. 

Egyptských „osudových kamenů“, jak se benbeny také nazývaly, se dochovala celá řada a dnes je lze obdivovat v mnoha světových muzeích. Zdobily je vyryté obrázky a nápisy nejasného obsahu, jež nedávají záhadologům spát. Nejodvážnější hypotézy spatřují v symbolice benbenů přistávací kapsli, v níž se do Egypta snesli mimozemšťané. Mají o tom vypovídat některé obrázky, zachycující údajně návštěvníky z cizích světů. Asi netřeba dodávat, že zmíněné teorie nemají žádný vědecký základ. 

Nejslavnějším, i když dávno ztraceným benbenem ovšem zůstává ten z Heliopole. Zbytky tamního slunečního chrámu, jenž ukrýval staroegyptský střed světa, však dnes už běžně neuvidíme. Stejně jako ruiny celého města totiž odpočívá 15–20 metrů pod ulicemi Káhiry. 

Ruční granáty se coby výzbroj běžného pěšáka rozšířily na přelomu 19. a 20. století s příchodem hromadné zbrojní výroby a jejich funkční principy zůstaly prakticky stejné až do současnosti. Granáty mají buď nárazový anebo časovaný rozněcovač a působí v místě dopadu střepinami či výbušnou silou. Za první světové války spotřebovala vojska obou stran této munice obrovské množství, neboť se do zákopových bojů velmi hodila. Jediné omezení představovala schopnost vojáka dohodit granátem co nejdále, a to hlavně z pozic vkleče a vleže. Při útoku je tak pěchota vrhala před závěrečnou ztečí na vzdálenost do 30 m, dál by je i skuteční siláci dohodili jen výjimečně. Není proto divu, že všechny armády hledaly cesty, jak ruční granát „dopravit“ k cíli na větší vzdálenost, aniž by bylo nutné nasazovat těžké zbraně. 

Vítaná pomoc

První možnost představovalo odpalování časovaných granátů opatřených krátkou tyčí, jež se zasouvala do hlavně pušky. Tento způsob sice fungoval, při střelbě ale docházelo k velkému opotřebení ústí hlavně a tím i ke snížení přesnosti. Stačilo také, aby se tyč v hlavni vzpříčila nebo se při vkládání ohnula, a prudký nárůst tlaku mohl vést ke zničení zbraně a zranění její obsluhy.

Druhá cesta spočívala v montáži puškového nástavce, z něhož se vystřelovaly upravené granáty na cíl pomocí doplňkových mířidel. Většina armád zavedla vlastní konstrukci granátometu, který se běžně používal už za první světové války a i v dalším světovém konfliktu si našel svoje místo v pěchotní taktice. Tyto zbraně svým dostřelem okolo 200–250 m plně postačovaly pro zákopové boje a také v druhé světové válce, jež byla mnohem mobilnější, splnily granátomety úspěšně jim určené úkoly.

Po druhé světové válce byly puškové vrhače postupně vyřazovány z výzbroje, ale již během vietnamského konfliktu došlo k jejich opětovnému nasazení. Uplatňovaly se zejména jako zbraně podpory pěchotních čet pro pokrytí území mezi minimálním dostřelem minometů a maximální vzdáleností, na kterou voják dohodí ruční granát. Od té doby už zůstala tato zbraň hlavně v podvěšené verzi pro útočnou pušku běžnou součástí výzbroje lehkých pěchotních jednotek celého světa. 

Britská cesta

Britové šli, tak jako u mnoha jiných konstrukcí, vlastní cestou. Jejich granátomet se dal velmi snadno vyrábět i používat, avšak způsob střelby byl nezvyklý. Vlastní vrhač měl jednoduchý válcový tvar s přechodovým kuželem, který se pomocí dvou držáků připevnil na ústí hlavně. K vystřelení musel voják nabít pušku slepým nábojem, přičemž na cíl nemířil pomocným zaměřovačem, jako to bylo běžné u většiny ostatních konstrukcí, ale držel pušku opřenou pažbou o zem v úhlu 45 stupňů směrem k cíli. Dostřel se nastavoval pomocí posuvné klapky s aretačním šroubem ve dně granátometu.

Při plně uzavřené klapce byl dostřel maximální, protože výstřelné plyny působily na vložený granát plnou silou. V ostatních případech část plynů unikala, čímž se výkon a tím i dostřel adekvátně snižoval. S nasazeným granátometem voják nemohl vést mířenou střelbu, protože puška měla zakrytou mušku. Demontáž se však dala zvládnout velmi rychle. Při dlouhodobém používání byly některé části pušky velmi namáhány, proto byly ve zbrojnicích zesilovány pažby dalšími šrouby a navinutým drátem.

Italský neúspěch

Opakem jednoduchého britského designu se stala konstrukce, kterou do výzbroje zavedli v roce 1928 Italové. Jednalo se vlastně o předchůdce dnešních podvěsných granátometů, a i když šlo o velmi originální nápad, použití v boji by bylo obtížné. Na pažbu karabiny M91TS se z pravé strany namontoval puškový závěr stejného typu, ovšem zakončený válcovým vrhačem. Před vystřelením granátu vysunul voják závěr z pušky a vložil jej do závěru granátometu, nabil jej ostrým nábojem a pak vložil do vrhače granát. Pomocí jednoduchých železných mířidel zacílil a po stisknutí puškové spouště došlo k výstřelu.

V těle vrhače se nacházela krátká zalepená trubka s otvory na bocích, která zachytila střelu z puškového náboje, zatímco výstřelné plyny unikaly otvory do vrhače a jejich tlakem byl granát vystřelen ven. Voják pak buď nabil další náboj a granát, nebo musel opět vyjmout závěr, vložit jej zpět do pušky a pokračovat v klasické palbě. Italským granátům však chyběla účinnost a nezbytná výměna závěru nebyla příliš praktická, protože v boji docházelo k neustálému znečišťování otevřené nábojové komory. Nakonec byla tato zbraň, označovaná jako Tromboncino Modello 1928, stažena z výzbroje.

Víra v nadkaliberní munici

Zatímco většina granátometů představovala v podstatě krátké velkorážné hlavně s vkládanou municí, Američané zvolili jinou cestu. Během první světové války dostaly expediční jednotky ve Francii vrhače s nadkaliberní municí, které se v zákopové válce dobře osvědčily. Granátomet M1 byl určen pro standardní pěchotní pušku Springfield M1903 a mírně upravená verze M2 pro Enfield M1917.

Zbraň měla poměrně jednoduchou obsluhu – na tělo granátometu, což byla vlastně trubka pevně připojená objímkou k ústí hlavně pušky, se nasadil granát, který pak voják pomocí slepého náboje vystřelil na cíl, zaměřený jednoduchými mechanickými mířidly na boku pušky. S tímto arzenálem vstoupily americké jednotky i do druhé světové války, i když se jako standardní zbraň začala zavádět samonabíjecí puška M1 Garand. V každém pěchotním družstvu měl i nadále nejméně jeden voják opakovačku Springfield právě kvůli možnému použití granátometu. Tento stav trval pouze přechodně, v roce 1943 totiž přišly do výzbroje nové granátomety M7 adaptované na pušku Garand.

TIP: Poněkud dunivější revolver: Jihoafrický granátomet Milkor MGL

Princip a použití se však v zásadě nelišily. Na vnějším povrchu vrhače se nacházely rysky s číslicemi udávajícími dostřel při úhlu zbraně 45 stupňů. Voják nasunul nadkaliberní střelu na vrhač tak, aby její dno odpovídalo příslušné rysce, nabil slepý náboj a vystřelil. Granáty mohly být odpalovány pod libovolným úhlem, nicméně k tomu, aby voják zasáhl cíl, již musel mít patřičné zkušenosti. Prakticky stejný vrhač vznikl i pro karabinu M1 ráže 7,62 mm, přičemž také jeho použití bylo stejné. Tyto granátomety se používaly ještě během války v Koreji a armáda je začala vyřazovat až s příchodem moderních útočných pušek.

Dokončení v pátek 23. listopadu

V posledních letech se stále více hovoří o nástupu nové generace dopravních letounů. Mělo by jít o nadzvuková dopravní letadla, která budou mnohem pokročilejší, než legendární Concorde. Mimo jiné by nové supersoniky měly být i výrazně tišší. 

Tichá nadzvuková dopravní letadla vyvíjí i společnost Lockheed Martin, především její slavná divize pokročilých technologií Skunk Works. Jejich letoun X-59 Quiet Supersonic Technology (QueSST) právě v těchto dnech opustil rýsovací prkna a displeje počítačů a přešel do fáze výroby. Pokud vše půjde podle plánu, revoluční dopravní letoun, který bude zároveň nadzvukový a tichý, by měl absolvovat první let již v roce 2021.

TIP: Tiché nadzvukové letadlo od Lockheed Martin budou testovat v tunelu

Supersonik X-59 QueSST by měl létat ve výšce kolem 17 kilometrů maximální rychlostí Mach 1,27, čili 1 512 kilometrů za hodinu. Díky své pozoruhodné konstrukci by měl při překračování rychlost zvuku vyvolávat sonické třesky, které ale nebudou ohlušující. Vývojáři slibují výrazně nižší hlučnost, odpovídající zvuku zabouchnutých dveří u auta.

Hvězdy se mohou odpálit jako supernovy mnoha různými způsoby. K explozi supernovy typu Ib nebo Ic dojde tehdy, když se po vyčerpání hvězdného paliva zhroutí jádro masivní hvězdy. Při obou těchto typech exploze hvězda nejprve odvrhne vnější slupku tvořenou vodíkem. Při explozi supernovy typu Ic ještě navíc hvězda přijde o většinu zbývajícího helia.

Supernovy jsou extrémně nápadné. Stále ale ještě o nich nevíme vše. Obzvláště supernovy typu Ic stále zůstávají dost záhadnými explozemi. Tyto supernovy by měly odpalovat velmi masivní hvězdy, které odvrhnou jak většinu svého vodíku, tak i hélia. Vědci ale doposud neznali žádného původce takové exploze.

Blízká a jasná exploze

Teď se to ale změnilo. V roce 2017 explodovala supernova typu Ic, která byla šťastnou souhrou okolností dost blízko, a rovněž byla velmi jasná. Došlo k tomu v relativně blízké galaxii NGC 3938, která je od nás vzdálená asi 65 milionů let. A tahle supernova, označená jako 2017ein, byla asi desetkrát jasnější, než obvyklé supernovy typu Ic.

TIP: Hvězda z blízké galaxie „předstírá“, že je supernova

Schuyler Van Dyk z Caltechu v kalifornské Pasadeně a jeho tým prohledali rozsáhlý Hubbleho katalog hvězd a nakonec v něm našli hvězdu, která se vší pravděpodobností odpálila supernovu 2017ein. Šlo o modrého veleobra o hmotnosti nejméně 45 až 55 Sluncí. Pokud to nebyla single hvězda, ale hvězdný pár, tak prý jeho hmotnost byla minimálně 80 Sluncí. Je to poprvé, kdy se astronomům povedlo s velkou dávkou jistoty určit původce supernovy typu Ic.

Spojené státy čelí stále rostoucímu počtu sebevražd. V roce 2000 zemřelo vlastní rukou v průměru 12,9 lidí na 100 tisíc obyvatel, v roce 2016 to už bylo 17,3 sebevražd na 100 tisíc lidí. Americká vládní agentura pro kontrolu a prevenci nemocí CDC (Centers for Disease Control and Prevention) nedávno zpracovala statistiku sebevražd mezi lidmi podle jejich zaměstnání, k nimž došlo v roce 2015. Do svého výzkumu přitom agentura zahrnula zaměstnance ze 17 států USA.

Mezi muži došlo v uvedeném roce k nejvíce sebevraždám u stavebních a konstrukčních profesí. Další ohroženou skupinou jsou umělci, designéři, lidé ze zábavního průmyslu, zaměstnanci ve sportu, médiích, údržbáři, instalatéři a opraváři.

TIP: Nebezpečné hory? Vysokohorské prostředí svádí lidi k sebevraždám

Pokud jde o opačné pohlaví, nejčastěji spáchaly sebevraždu ženy pracující v oblasti umění a designu, zábavním průmyslu, sportu, médiích, a také v pečovatelských a zdravotnických službách.

Jak je vidět, riziková jsou hlavně tvůrčí a kreativní povolání. Naopak k nejnižšímu počtu sebevražd u obou pohlaví došlo mezi učiteli a knihovníky. Z dřívějšího výzkumu na stejné téma zase vyplynulo, že mezi nejohroženější profese patří lékaři. Každoročně v USA vlastní rukou zemře 28 až 40 lékařů na 100 tisíc obyvatel.  

S nástupem Marie Terezie na český a uherský trůn začala v našich dějinách éra osvícenských reforem, které zasáhly i soudnictví a trestní právo. Doby, kdy o vině či nevině rozhodovaly boží soudy, nenávratně skončily.

Krutá tvář nového zákoníku

Mezi počiny Marie Terezie patřil také nový tereziánský trestní zákoník, Constitutio Criminalis Theresiana, zvaný též hrdelní řád. Ten se bohužel až příliš inspiroval předchozími středověkými zvyklostmi, takže byl značně zastaralý již v okamžiku, kdy vstoupil v platnost. Podařilo se prosadit pouze zavedení formální důkazní teorie, kdy hlavním důkazním prostředkem sice zůstávala tortura, ale v procesu se již uplatňovala zásada presumpce neviny.

Primárním cílem písemného a tajného trestního řízení zůstávalo „pomstění“ způsobené škody. Mezi mírou provinění a výší trestu neexistovala proporcionalita, nicméně potrestání mělo svou krutostí odstrašovat od páchání dalších špatností. Mezi takzvané tvrdé druhy trestu smrti patřilo například čtvrcení, kdy „odsouzenci bude celé tělo rozřezáno a rozsekáno na čtyři kusy a ty pak budou pověšeny každý zvlášť na hlavní ulici jako odstrašující příklad“, dále upalování, zahrabání zaživa a lámání kolem. Mezi levnější (čili mírnější) druhy trestu smrti náleželo oběšení a stětí.

V systému trestů tereziánského trestního zákoníku patřilo mezi nejtěžší zločiny protivení se Bohu, svatým, náboženství, monarchovi a společenskému řádu, panovníkově moci, právům a privilegiím a správě zemí. Poté byly uvedeny činy ohrožující dobré mravy a počestnost, ublížení bližnímu na těle nebo na hrdle, újma na dobrém jménu či právech, cti a dobré pověsti. 

Neurážejte Boha ani vládce

Marie Terezie, jež zůstávala věrnou dcerou katolické církve, ponechala v trestním zákoníku úděsné a nehumánní tresty za urážku Boha slovem či skutkem. Konkrétně se jednalo o vytržení či uřezání jazyka, useknutí ruky nebo upálení, přičemž trest mohl být rozšířen o štípání rozžhavenými kleštěmi nebo trhání kůže ze zad odsouzeného. Trest smrti se ukládal i za urážku panovníka, Panny Marie a dalších svatých, dále za vraždu, čarodějnictví, sektářství, krádeže, loupeže a pytláctví. 

Přísnými tresty se postihovaly též sexuální delikty, a to především styk se zvířetem (sodomie), s mrtvým tělem nebo mezi osobami stejného pohlaví. Za něco méně závažného se pokládalo „krve zprznění“ (styk mezi příbuznými) a znásilnění. Cizoložství se stíhalo z  moci úřední, stejně jako případy, kdy „buďto předně neženaté, a nevdané osoby obojího pohlaví jednou, anebo podruhý tělesně se smísejí, aneb za druhé: dvě nezmanželené osoby v ustavičném nepoctivém souložnictví živi jsou, aneb za třetí: když nevdaná ženská osoba chlípného života se přidrží, a jednomu každému po vůli jest”.

Velmi přísně byly trestány taktéž nemanželské styky mezi křesťany a židy, Turky, jinými nevěrci, dále styky učitele s žákyní, kmotra s kmotřenkou a vznešené šlechtičny s „chatrným“ člověkem. Marie Terezie ale odmítala stíhání či trestání za čarodějnictví, proto rozhodla, že každou obžalobu z tohoto činu musí osobně schválit. Díky tomu se poslední čarodějnický proces konal v roce 1756, neboť další nepovolila. 

Pomalý ústup od tortury

V případě podezření z těžkých zločinů sloužilo ještě na počátku tereziánské doby mučení jako hlavní důkaz, tedy jako koruna důkazů. Jakmile byl podezřelý obviněn z hrdelního zločinu, předal ho soud k útrpnému právu. Tomu se nevyhnul, ani když se k činu doznal. Předpokládalo se totiž, že až při mučení vyjeví celou pravdu a udá své spoluviníky.

Mučení se mohli vyhnout pouze šlechtici, pokud se nedopustili urážky Boha, panovníka či zrady země. Dále nesměli být mučeni poddaní mladší 14 let, osoby duševně choré, muži nad 60 let, těžce nemocní, těhotné ženy a ženy v šestinedělí. Jednotlivé stupně mučení nesměly trvat déle než čtvrt hodiny a celé mučení nesmělo překročit jednu hodinu. Za vlády Marie Terezie se však začalo od mučení ustupovat a v šedesátých letech 18. století se jeho použití odhadovalo pouze na 30 případů v celé rakouské monarchii. Nakonec ho panovnice v roce 1776 zakázala.

Po smrti své matky v roce 1780 se císař Josef II. vrhl do reformní činnosti s velkou vervou. Nejprve zrušil nevolnictví a vyhlásil náboženskou toleranci. Reformou civilního soudnictví pověřil právníka Johanna Bernharda Hortena (1735–1786), který začal připravovat zákoník vycházejícího z tereziánského kodexu. Nejprve vydal nařízení o předmětech občanského práva, především patenty o manželství a o dědičné posloupnosti. Zákoník, který dostal název Josefínský občanský zákoník, vstoupil v platnost v roce 1787 a platil až do konce roku 1811. 

Josefská modernizace

V roce 1787 vstoupil v platnost také velmi propracovaný a ucelený trestní zákoník – Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně. Byl rozdělen na dva díly, z nichž první pojednával o zločinech kriminálních a druhý o zločinech politických. Do kompetence soudů spadaly pouze zločiny, zatímco přestupky a poklesky řešily politické úřady.

V tomto zákoníku se již projevil zásadní vliv osvícenských zásad – byly zrušeny kruté tresty, ani o mučení a čarodějnických procesech v něm již nenajdeme ani slovo. Urážky náboženství se klasifikovaly jako pouhý přestupek, cizoložství se také již nestíhalo z moci úřední, ale pouze na základě soukromé žaloby. Ze zákoníku zmizely také tresty za nemanželské těhotenství, již před vydáním trestního zákoníku byly nemanželské děti zrovnoprávněny s manželskými. Rovněž vyšlo nařízení, jež zakazovalo klást překážky mužům, kteří se chtěli oženit se svobodnou matkou. Za nejtěžší zločiny se považovala urážka panovníkova majestátu, zrada vlasti, zneužívání vrchnostenského úřadu, falšování zemských úředních dokumentů, falšování mincí, dopomáhání k útěku zločincům a jejich ukrývání a tajení.

Od dosavadních předpisů se Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně zásadně lišil především v náhledu na trest. Rakousko se stalo první a na dlouhou dobu jedinou monarchií v Evropě, která de iure zrušila trest smrti. Císaři se totiž zalíbila argumentace, že trestanci nemají být popravováni, ale donuceni pracovat, aby byli užiteční státu. Trest již neměl mít charakter msty, společnost se naopak měla soustředit na prevenci, převýchovu a napravení pachatele. Navíc člověk nemohl být odsouzen za zločin, který nebyl v zákoníku výslovně jmenován. 

Osvícenství s rezervou

Přestože se za Josefa II. ustoupilo od nejkrutějších trestů, zachovány zůstaly fyzické tresty jako vypalování cejchů, trest bití holí, mrskání karabáčem, švihání metlou či přivazování na pranýř. Jejich účelem nicméně již nebylo zastrašení obyvatel, nýbrž snaha o účinnou převýchovu pachatele.

Také trest odnětí svobody ve formě žaláře byl velmi tvrdý, neboť odsouzence přikovali ke stěně řetězy na rukou a nohou. S vězni se zacházelo špatně, museli žít ve velmi nepohodlných a neútulných prostorách a byli vystaveni neustálému ponižování. Taktéž veřejné práce nepatřily z dnešního pohledu k lehkým trestům. Šlo o vysilující dřinu, neboť tahat nákladní lodě po Dunaji patřilo k nejtěžším činnostem v monarchii. K trestu za Josefa II. patřila i zásada, že se o něm mělo dozvědět co nejvíce lidí. 

Ačkoliv prošlo trestní právo v podunajské monarchii v době osvícenské éry zásadní proměnou, museli si obyvatelé na jeho úplnou humanizaci ještě několik desítek let počkat. Josef II. navíc zavedl mnoho opatření příliš unáhleně a bez patřičné empatie vůči elitě. Po jeho smrti byla některá opatření zrušena či zmírněna, ale základní obsah centralizace, modernizace a laicizace (v obecném významu zesvětštění) státu přetrval a pozitivně se odrazil na společenském i ekonomickém vývoji v 19. století.

Image

Čtěte také

Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Příkladem rádce pro případ konce světa z poměrně nedávné doby je Pjotr Kuzněcov. Ten v roce 2007 přesvědčil několik desítek svých přívrženců, aby se zakopali v zemljance a čekali až do soudného dne, který měl nastat v květnu 2008. Sám Kuzněcov své ovečky ale do nitra zemljanky nenásledoval. Jeho přívrženci se tak museli potýkat s pověstnou ruskou zimou bez svého duchovního vůdce. Vykopanou díru v zemi opustilo nejprve sedm žen. Poslední přívrženci sekty vyšli až po očekávané apokalypse, ke které nedošlo. Dvě ženy svou životní pouť v zemljance přece jen ukončily. Jejich ostatky byly údajně později nalezeny v útrobách útočiště sektářů. 

Na jaře 2008 pak médii probleskla zpráva, že vůdce sekty se pokusil o sebevraždu. „Pjotr dal hlavu na špalek a praštil se polenem,“ popsal údajnou sebevraždu zástupce gubernátora Oleg Melničenko. Kuzněcovův pokus o sebevraždu však jeho stoupencům oči neotevřel, spíše naopak. Jeho ovečky jsou nyní přesvědčeny, že Pjotr vstal z mrtvých, a nyní ho uctívají jako proroka…

Spásná města husitských sektářů 

Očekávání konce světa se nevyhnulo ani českým končinám. V 15. století slavil chiliasmus (náboženské učení o druhém Kristově příchodu a o jeho tisíciletém království zde na zemi) úspěch v řadách husitů. Přívrženci apokalyptické teorie se rekrutovali především z řad silně věřících, kteří byli přesvědčeni, že podle Božích zákonů jsou si všichni lidé rovni. Věřili v nastolení nového řádu, kdy již nebude pánů a poddaných, ani lidského utrpení. Běda však těm, kteří žijí hříšně nebo odmítají křesťanské učení. Apokalypsa měla zachvátit pozemská města, obdobně jako biblickou Sodomu a Gomoru. Naštěstí ale existovala místa, ve kterých mohli vyvolení zlé časy přečkat. Záchrannými městy měly podle husitů být Klatovy, Plzeň, Žatec, Louny a Slaný. 

Apokalyptická vize se měla naplnit v únoru roku 1420. K velkému zklamání ale Ježíš Kristus na Zemi nesestoupil, ani nenastolil Boží království. Někteří sektáři víru v konec světa záhy opustili a přidali se k majoritním husitům. Část zatvrzelých zastánců tábority opustila, další byli vyhoštěni. Smutný konec znamenala víra v apokalypsu pro několik desítek lidí, kteří byli na popud Jana Žižky upáleni jako kacíři.

Čekání na zemský ráj 

Jen těžko by někdo v českých končinách neslyšel o Svědcích Jehovových. Toto náboženské uskupení má po celém světě miliony přívrženců, a to i přesto, že je v mnoha ohledech kontroverzní. Počátky Svědků Jehovových sahají do druhé poloviny 19. století. Tehdy ve Spojených státech amerických, konkrétně v proslule nábožensky tolerantní Pensylvánii, vznikl studijní kroužek Badatelé Bible. Pečlivé studium Knihy knih vyústilo v nutkání seznámit široké okolí s výsledky bádání. V roce 1879 tak začíná vycházet dnes již legendární časopis Strážná věž.

Současně se ale začínají objevovat i první konkrétní předpovědi konce světa. Podle výpočtů má apokalypsa nastat roku 1914, později je datum upraveno na rok 1925. Když se předpověď ani tehdy nevyplnila, došlo na podrobnější studium Písma a společnost se v roce 1931 přejmenovává na Svědky Jehovovi. Podle dalších výpočtů má konec světa přijít roku 1975. Ani tentokrát ovšem armageddon nepřišel, ani nebyl nastolen ráj, ve kterém by byl možný věčný život.

I v současné době bývají Svědkové Jehovovi řazeni mezi millenaristická hnutí. Po předchozích zkušenostech sice i nadále očekávají příchod boží pozemské říše trvající tisíc let, ale již neurčují pevné datum. Dříve stanovené datace apokalypsy bývají považovány za osobní názor badatelů v Bibli.

Velké zklamání

Kazatel William Miller bývá dnes považován za duchovního otce Adventistů sedmého dne. Mimo jiné je ale také ústřední postavou velkého apokalyptického hnutí, které nebylo příliš úspěšné, jak už napovídá fakt, že do dějin vstoupilo pod jménem Velké zklamání. William Miller patřil v 19. století mezi zapálené badatele v Bibli. Z řádků písma vyčetl, že takzvaný Druhý příchod Ježíše Krista by měl nastat po 2 300 letech od roku 457 před naším letopočtem. Podle amerického kazatele se tedy měl příchod Krista a začátek nové éry v dějinách lidstva uskutečnit pravděpodobně ještě během jeho života. Samuel Sheffield Snow, Millerův učedník, datum apokalypsy později upřesnil na 22. října 1844. 

Tisíce přívrženců Millerovy teorie tak napjatě očekávaly příchod Božího syna. Někteří z nich se dokonce vzdali svého pozemského majetku, aby mohli vstoupit do nové éry s čistým štítem. Příchod spasitele ani apokalypsy se ale nekonal. Tato událost byla proto označena jako Velké zklamání.

I přes tento neúspěch věřil William Miller v brzký příchod Božího království až do své smrti v roce 1849. Po odchodu duchovního vůdce milleristického hnutí se část jeho přívrženců odebrala pod křídla Svědků Jehovových, další pak našli útočiště u Adventistů sedmého dne.

Spasitel Arnie versus Antikrist 

Rok 2000 znamenal pro apokalyptické vize to samé jako lízátko pro vosy. Duchovně založení proroci hlásali příchod konce světa například kvůli tomu, že pokud vydělíte číslo 2 000 třemi, vyjde vám nechvalně proslulé číslo 666,66. V naší zesvětštělé době sice už tato vize lidi do kostelů či kazatelen nepřitáhla, ale využili toho filmaři a přitáhli lidi do kin. Filmová producenti se rozhodli magičnosti přelomu tisíciletí využít v akčním filmu s příznačným názvem Konec světa. Děj se dá shrnout poměrně snadno. Konec roku 1999 hodlá Satan využít pro zplození Antikrista, který má uvrhnout svět do věčné temnoty. Do cesty mu ale vstoupí bývalý detektiv ztvárněný silákem Arnoldem Schwarzeneggerem. Snímek vyvolal spíše chladné ohlasy. Možná to bylo i tím, že svět se už ani tak nebál příchodu Satana jako spíše elektronické apokalypsy známé pod jménem Y2K. 

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Podle katastrofických scénářů nebyly počítače schopné zvládnout přechod do nového tisíciletí. Následné výpadky elektráren, poruchy letadel a kolaps celé řady elektronických zařízení pak měly lidstvo uvrhnout do technologického středověku. I když k několika poruchám skutečně došlo (zboží vypršelo datum spotřeby, stoleté osoby dostávaly pozvánky do školky), nejednalo se o nic zásadního, co by mohlo lidskou populaci ohrozit. Záhy po této události se však objevil nový termín − Y2K+38 alias Unixový bug milénia. Podle některých počítačových odborníků má opět dojít k masovému technickému problému, a to přesně v úterý 19. ledna 2038 ve 3 hodiny 14 minut 7 sekund. 

Intenzivní používání antibiotik v medicíně a v neposlední řadě také v zemědělství vedlo k masivnímu rozšíření bakterií, které jsou vůči antibiotikům odolné. V dnešní době se s těmito bakteriemi můžeme setkat prakticky po celém světě. Potvrzuje to i nový výzkum mezinárodního týmu vědců.

Badatelé zkoumali mikroflóru vybraných vodních ptáků. Zjišťovali přitom, zda bakterie v těchto ptácích mají ve svých buňkách geny pro rezistenci vůči antibiotikům. Do svého výzkumu zahrnuli celkem 110 vodních ptáků, od kachen žijících ve vodě čističek odpadních vod v Austrálii, až po tučňáky v Antarktidě, kteří žijí v místech poblíž lidských základen.

TIP: Bakterie izolované v podzemí miliony let jsou rezistentní vůči 18 antibiotikům

Ukázalo se, že bakterie s geny pro rezistenci vůči antibiotikům mají v sobě vodní ptáci ze všech zkoumaných lokalit. Nejvíce těchto genů bylo v bakteriích trávicí soustavy kachen z čističek odpadních vod, ale rezistentní bakterie žijí i v tučňácích z Antarktidy. Jak je vidět, s bakteriálními rezistencemi musíme počítat i do budoucna a hledat alternativní způsoby léčby nebezpečných bakteriálních infekcí.

Kolem Barnardovy hvězdy – Slunci nejbližší osamocené stálice a jedné z nejbližších sousedních hvězd vůbec – obíhá planeta hmotností alespoň třikrát převyšující Zemi. Kamenné extrasolární planety této velikosti jsou označovány jako super-Země. Zmrzlý a málo osvětlený svět s provizorním označením Barnardova hvězda b byl odhalen v rámci projektu Red Dots.

Ledový svět červeného trpaslíka

Exoplaneta obíhá kolem své mateřské hvězdy zhruba jednou za 233 dní. Mateřská stálice, Barnardova hvězda, je červený trpaslík – chladná hvězda nízké hmotnosti, která svou planetu ozařuje jen velmi slabě. Ve srovnání s množstvím energie, jaké dostává Země od Slunce, dopadají na povrch této planety jen asi 2 % energie. 

Přestože planeta leží relativně blízko mateřské hvězdy – hvězdu a planetu dělí méně než poloviční vzdálenost než Slunce a Zemi (asi 0,4 AU), nachází se zároveň poblíž takzvané sněžné čáry – na okraji oblasti, kde těkavé látky jako voda zamrzají do podoby ledu. Rovnovážná teplota na povrchu tohoto chladného a temného světa by se mohla pohybovat kolem -170 °C, planeta je tedy pro život, jaký známe, nehostinná.

Barnardova hvězda, Slunci nejbližší osamocená stálice, nese jméno astronoma E. E. Barnarda. Hvězda samotná je poměrně stará, možná dvakrát starší než Slunce, a málo aktivní. Je však stálicí s největším zdánlivým pohybem po obloze. 

Rychlost jejího pohybu (v prostoru vzhledem ke Slunci) dosahuje asi 500 000 km/h, ani přes tento úprk ale nejde o nejrychleji se pohybující známou hvězdu. Z pohledu pozorovatele na Zemi však není ani tak důležitá absolutní rychlost, jako zdánlivá rychlost pohybu po obloze. Barnardova hvězda se po obloze přesune o úhlový průměr Měsíce v úplňku asi za 180 let, i když to nevypadá jako mnoho, je hvězdou se zdaleka nejrychlejším zdánlivým pohybem. 

Jak se loví exoplanety

K hledání kandidátů na extrasolární planety využívají astronomové Dopplerův jev. Při oběhu planety kolem hvězdy dochází díky vzájemnému působení k pohybu hvězdy ve směru k nám a od nás. Když se hvězda pohybuje od Země, spektrum jejího záření vykazuje rudý posuv – spektrální čáry se posunou směrem k červenému konci spektra. V případě pohybu k nám se posunem spektrálních čar ke kratším vlnovým délkám projevuje posuv modrý.

Astronomové využívají tohoto jevu k měření změn rychlosti pohybu hvězdy, které jsou způsobeny obíhající planetou. Zařízení, jakým je například v tomto případě použitý spektrograf HARPS, je schopné registrovat velmi malé změny rychlosti hvězdy až pod 1 m/s (asi 3,5 km/h, což je srovnatelné s rychlostí běžné chůze). Tento postup pátrání po extrasolárních planetách je známý jako metoda radiálních rychlostí. Dosud nikdy však nebyl použit k detekci planety typu super-Země na takto vzdálené dráze (s tak dlouhou periodou oběhu).

TIP: Jak najdeme exoplanetu pomocí změn v pohybu mateřské hvězdy?

„Využili jsme pozorování ze sedmi různých přístrojů získaná během dvaceti let, což je jeden z největších a nejobsáhlejších datových souborů, jaký byl kdy použit k přesnému studiu radiálních rychlostí,“ vysvětluje Ignasi Ribas. „Kombinací veškerých dat jsme získali celkem 771 měření, což je skutečně značné množství informací!“ 

Barnardova hvězda a okolí Slunce:

Varan modrý (Varanus macraei) patří mezi nejmenší varany a je velmi vzácný. Žije v Indonésii na ostrově Batanta, který patří do oblasti indonéského Západního Irianu. Zde žije v deštných lesích a zdržuje se převážně na stromech.

Životu ve větvích je velmi dobře přizpůsoben, protože lehké štíhlé tělo se udrží i na slabých větvičkách. Dorůstá až 110 cm, ale značná část délky připadá na dlouhý, tenký částečně chápavý ocas. Ten používá při šplhání jako pátou „končetinu“, v klidu jej stáčí do spirály. Při šplhání mu pomáhají také zvětšené šupiny na chodidlech. 

TIP: Varani, bazilišci a leguáni- Setkání s velkými ještěry

Všichni varani jsou zdatní lovci a platí to i pro druh Varanus macraei. Aktivní je ve dne, kdy si shání potravu sestávající převážně z bezobratlých živočichů. O jeho biologii je zatím známo jen velmi málo. Samice kladce vejce pravděpodobně několikrát do roka. Velmi příbuzný varan smaragdový umisťuje vajíčka do termitišť, která využívá jako inkubátory se stálou teplotou. Termiti vajíčka zazdí a malí varani se musí ven prohrabat, nebo vylézt větracími otvory.

Všechny varany této skupiny ohrožuje nelegální chov, i když jsou v držení soukromých osob jen vzácně. Opakovaným odchovem v rámci České republiky se může pochlubit zoo Plzeň.