Geosynchronous Satellite Launch Vehicle Mark III (GSLV Mk.3) je nejvýkonnější nosná raketa indické vesmírné agentury ISRO. Trojstupňová raketa měří 43,4 metry, má hmotnost 640 tun a na nízkou oběžnou dráhu dostane 10 tun nákladu. 

Ve středu 14. listopadu se raketa GSLV Mk.3 vznesla z kosmodromu Šríharikota, který leží na stejnojmenném ostrově v indickém státě Ándhrapradéš. Při tomto letu raketa úspěšně dopravila na geostacionární oběžnou dráhu vysoce výkonný komunikační satelit GSAT-29, vyvinutý agenturou ISRO.

Rekordně těžký indický satelit

Satelit GSAT-29 váží 3 423 kilogramů a stal se tak nejtěžším satelitem, jaký kdy na oběžnou dráhu dopravila indická nosná raketa. Pro Indii je to významný technologický úspěch a milník v národním programu dobývání vesmíru. Téměř třiapůltunový satelit bude poskytovat vysokorychlostní komunikační linky pro centra Village Resource Centre (VRC) v zemědělských oblastech Indie.

TIP: Ostrý test nové nosné rakety: Další úspěch indické kosmonautiky

Pro nosnou raketu GSLV Mk.3 to byl teprve druhý let na oběžnou dráhu. Mise rakety skončila naprostým úspěchem a momentálně nejvýkonnější indická nosná raketa potvrdila svoje kvality. Představitelé agentury ISRO prohlásili, že raketa GSLV Mk.3 je připravená pro intenzivní provoz. 30. ledna 2019 by měla vyrazit k Luně s misí Čandraján-2, jejíž součástí bude i modul pro přistání na povrch Měsíce.

Pečlivě připravený a skvěle utajený záměr vpádu do Belgie klopýtl, když se s vyražením o několik hodin opozdily dva armádní sbory, Vandammův a Gérardův. U Gérarda byla příčinou zrada generála Bourmonta, u Vandamma špatná práce maršála Soulta, náčelníka hlavního štábu. Ten se štábní prací neměl žádné zkušenosti a neposílal každou depeši po několika kurýrech. Pak stačilo, aby posel zbloudil, nebo měl nehodu, a zpráva dorazila pozdě, nebo vůbec ne. A tak téměř polovina Severní armády vyrazila pozdě.

Vojevůdci v nedbalkách

Další chyby následovaly odpoledne 15. června 1815. Napoleon zůstal v Charleroi a postup vpřed sledoval jen zpovzdálí. Hlavní štáb pracoval opět špatně, neboť Vandammovi, postupujícímu vpravo za Prusy, nesdělil, že ho císař podřídil Grouchymu. Vandamme se vzpíral Grouchyho rozkazy provést, díky čemuž ustoupili Prusové snadněji a měli čas zaujmout za Fleurusem obranu.

Na levém křídle Napoleon zjevně improvizoval a Ney, který se náhodou objevil, nedostal ohledně Quatre Bras jasné rozkazy. Síly, které potřeboval, sem navíc nestihly dojít. Je otázkou, jak by Napoleon situaci na tomto křídle řešil, kdyby se Ney z vlastní iniciativy neobjevil…

Wellington byl až do večera patnáctého přesvědčen, že směr postupu na Brusel Napoleon jen předstírá a hlavní úder půjde na Ostende, proto nenařídil soustředění sil a neposlal toho dne jednotky na obranu Quatre Bras. Prohlédl až pozdě večer, a i když pak v noci hnal ke křižovatce, co mohl, nedokázal Napoleonovu strategickému záměru zabránit. Protivník se tak vklínil mezi něj a Prusy, přičemž obě armády následujícího dne rozdělil.

Křížení rozkazů

Klíčovou a tragickou chybu představovalo křížení rozkazů, vyslaných 16. června z hlavního stanu Neyovi a Drouetu d’Erlonovi. Vinu na zamotané situaci nesli Napoleon, Soult i Ney a výsledek byl doslova osudový. Kdyby Ney d’Erlonův sbor dostal, obranu na křižovatce by prorazil a odtud by udeřil Blücherovi do boku tak, jak mu to rámcový Napoleonův rozkaz nařizoval. Kdyby d’Erlon došel k Napoleonovi, udělal by totéž a bitva u Ligny by v obou případech skončila pruskou totální porážkou. Blücher by pak nebyl schopen Wellingtonovi u Waterloo pomoct… 

Podcenění protivníka

Celé dopoledne sedmnáctého Napoleon promarnil. Průzkum, kam zmizeli Prusové, byl minimální, rozkazy Neyovi u Quatre Bras žádné a přesvědčení, že je Blücher rozdrcen, naprosto mylné.

Rozdělení Severní armády pramenilo z nutnosti, ale neslučovalo se s hlavní Napoleonovou zásadou o maximální koncentraci sil před bitvou, kterou chtěl svést. Účelnější by nejspíš bylo sledovat ustupujícího Blüchera menší částí sil, udržovat s tímto odřadem pružnější spojení a mít na mysli možnost, že se Prusové budou chtít s Wellingtonem spojit.

Napoleon udělal chybu, když zaměňoval představy za realitu. Nešlo jen o utkvělou ideu, že Prusové míří pryč z Belgie, ale i o podcenění protivníka, v tomto případě Wellingtona. Císař prohlásil, že Britové jsou mizerní vojáci a Wellington špatný generál…

Dopoledne před bitvou

Opět nebyl proveden žádný noční či ranní průzkum nepřátelských pozic na křídlech. O lesem zakrytém Hougoumontu císař zjevně nevěděl a nikdo se zámeček nepokusil obsadit v době, kdy by to bylo relativně snadné. Francouzům se nepodařilo včas zkoncentrovat síly, proto útok odložili až na jednu po poledni. Vrchní velitel neměl přehled o situaci u Hougoumontu a zjevně jí nevěnoval pozornost, čímž nemohl provést záměr koncentrovaného útoku dvěma sbory. 

Uvažuje se i o tom, že se Napoleon a jeho štáb zmýlili ve čtení mapy, což mohlo mít v celkovém hodnocení situace určitý dopad. Nejhorší chybu ze všech však Napoleon učinil tím, když ignoroval vše, co naznačovaly zprávy hlídek z krajního pravého křídla i Grouchyho depeše. Císař měl počítat s možností, že se objeví Prusové (a od jedenácté o tom dostával informace), ale Grouchyho zpět nepřivolal. Učinil to až takzvaným rozkazem z jedné hodiny, který nejspíš odešel o dvě hodiny později. Touto chybou si bitvu sám prohrál.

Císařova pasivita

Tady se násobily chyby z dopoledne. Chyběl do boje u Hougoumontu vtažený Reilleho sbor. Scházely prostředky k dobytí Haye-Sainte, žebříky, sekyry, nálože. Chybou byl nezajištěný pravý bok směrem k lesu Paris Lobauovým sborem. Napoleon sice tvrdil, že tam VI. sbor včas přesunul, byla to však jen další z mnoha lží.

TIP: Nechtění hosté: Jak si počínali Napoleonovi vojáci v českých zemích

Zarážející i císařova pasivita ve velení a nedostatek přehledu z vyvýšené pozice. Vše nechal na Neyovi, který se bil v údolí a vidět mohl pramálo. Chybný byl odhad situace z Neyovy i Napoleonovy strany na počátku jezdeckého útoku. Zbytek, tedy útok divizí místo brigádou, sborem místo divizí, atd., zapojení jezdeckých složek gardy, už tvořila nedorozumění ve stále zoufalejší situaci, kdy se všichni pokoušeli prorazit stůj co stůj. 

Za chybu nelze považovat poslední Napoleonovu lež, zprávu o tom, že přichází Grouchy. Tady šlo o sázku va banque a císař musel vědět, že pokud garda neuspěje a ostatní nestrhne, bude to znamenat definitivní prohru. Chybou nebylo ani to, že Napoleon nedal včas rozkaz k organizovanému ústupu. Prohra by sice nepřerostla v katastrofu, politické a strategické důsledky by však měla stejné a celý plán tažení by stejně skončil v troskách.

Odborníci už dlouho zkoumají vztah obezity a deprese. Vědeckým tým složený ze specialistů Univerzity Jižní Austrálie a britské Exeterské univerzity nově prostudoval velké množství dat z britské zdravotní databáze Biobank. Z asi půl milionů osob v této databázi vybrali 48 tisíc lidí, kteří trpěli závažnou formou deprese. U těchto lidí poté hledali jakékoliv společné nebo často se vyskytující charakteristiky, které by osvětlily příčiny rozvoje deprese.

TIP: Obezita zabíjí: S nadváhou souvisí 40 procent případů rakoviny v USA

Z jejich výsledků vyplývá, že vyšší index tělesné hmotnosti, neboli BMI, může, přinejmenším z části, způsobovat deprese. Badatelům se podařilo oddělit psychologické důsledky obezity od zdravotních důsledků. Ukázalo se, že nadváha může způsobit depresi, aniž by byla doprovázena dalšími zdravotními problémy, anebo i s těmito problémy. Vědci také zjistili, že k depresi jsou náchylnější nejen obézní lidé, ale i nadměrně hubení muži.

Historicky největší masovou sebevraždu má na svědomí punč otrávený kyanidem. Osmnáctého listopadu 1978 ji spáchalo více než 900 přívrženců náboženského kultu Chrám lidu, který založil a až do zmíněného roku vedl samozvaný mesiáš Jim Jones.

TIP: Vražedné sekty: Šílenství ve Svatyni lidu

Původně kult sídlil v americké Indianě, s rostoucím počtem věřících a kvůli nežádoucí pozornosti médií se přesunul do guyanské džungle, kde následně vznikla osada Jonestown.

Osudného dne do Jonestownu zavítala americká delegace kongresmana Lea Ryana, aby prošetřila některá svědectví od bývalých členů sekty – například o znásilňování a brutálním bití. Několik příslušníků Chrámu lidu se rozhodlo se skupinou vrátit do Spojených států, strážní však vzbouřence, politika i jeho doprovod zastřelili. Jones poté – zřejmě v předtuše nevyhnutelného trestu – zavelel k masové sebevraždě. Ne všichni jeho stoupenci ji ovšem údajně vykonali dobrovolně…

Kabourek se patrně stýkal s oběma zmíněnými sestrami současně a nelze vyloučit, že o tom věděly. S Marianou se chtěl oženit a farář neshledal na tomto záměru nic podezřelého. Až poté, co se stal sňatek skutkem, se provalilo Uršulino těhotenství. Skutek byl vnímán jako incest a sňatek byl prohlášen za neplatný. Kabourek se živil jako obecní pasák, neměl téměř žádný majetek a žil v obecní pastoušce. Přesto se nevzdal a se zrušením sňatku nesouhlasil. Jeho přístup k životu a postoj k osobám výše postaveným rozhodně nebyl poddajný.

Problémový poddaný

Kabourek nepředstavoval kladného hrdinu v moderním slova smyslu. Opakovaně kradl panské obilí a patrně se podílel na okradení jednoho rychtáře. Však také skončil několikrát ve vězení. Kromě toho měl neklidnou letoru a každé z jeho dětí se narodilo na statcích jiné vrchnosti.

Když ho omrzel pobyt na panství Radenín, přesunul se na Bzí, posléze zatoužil po Hlubocku. S klidným svědomím zažádal o výhostní list, přičemž v žádosti nenacházíme ani stopu po nadměrné pokoře. Úředníci se ho nepochybně rádi zbavili a příslušný dokument mu bez potíží vydali. Někdy Kabourek ani na úřední papír nečekal a prostě odešel s rodinou jinam – pasák našel v té době živobytí bez problémů v každé vsi. Úředníci ho ovšem neměli rádi a nejednou na něj knížeti Schwarzenberkovi „žalovali“, přičemž ho nazývali darmošlapem, darmojedem a podobně.

Kabourek nechtěl žít se zátěží z minulosti v podobě sexuálního deliktu a toužil po legalizaci vztahu s ženou, s níž měl několik dětí. Chtěl získat za každou cenu dispenz, aby dosáhl legalizace sňatku. Ten ovšem mohl vydat pouze papež či jeho zástupce. Přestože měl Kabourek marginální společenské postavení, dokázal získat od knížete Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberka svolení, že může o dispenz žádat. Jak to dokázal? Docela jednoduše. Neúnavně se obracel se na knížete s opakovanými přípisy. Nic nevadilo, že neuměl číst ani psát, takové služby mu poskytl za malý peníz například kantor.  

Získat dispenz ovšem představovalo krajně nákladný podnik, který si jihočeský pasáček rozhodně nemohl dovolit. Pouhé napsání supliky, byť přišlo nanejvýš na několik zlatek, představovalo nezanedbatelnou položku v jeho minirozpočtu. Přesto nelitoval námahy ani peněz se a svoji vrchnost nenechával v klidu.

Šťastný konec kauzy

Nakonec se ukázalo, že vytoužený dispenz mu může udělit i papežský nuncius ve Vídni. Stačilo „pouhých“ šestnáct let a v roce 1694 dosáhl Kabourek svého cíle. Opravdu se mohl chlubit papežským dispenzem. Ovšem teprve v dubnu 1695 měl kníže v rukou zprávu o tom, že dokument, který s podílem pražského arcibiskupství zprostředkovala vídeňská nunciatura, byl odeslán do Prahy na arcibiskupství. V obsáhlém přípisu, kde bylo vše rekapitulováno, nelze přehlédnout okolnost, že Tomáš Kabourek byl stále na útěku – dosud se nevrátil na rodné panství. Nicméně dispenz se o pár dní později ocitl na třeboňském zámku a jen čekal na Kabourka, až si jej přijde vyzvednout.

Případ „incestu“ z roku 1678 byl tedy konečně vyřešen dispenzem z roku 1695. I takový mohl být všedně-nevšední život v době, kterou mistr Alois Jirásek nazval dobou temna. 

Začátkem devadesátých let začali mít Rusové problémy nejen s financováním stanice, ale i s její spolehlivostí. Například v říjnu 1994 u Miru jen s obtížemi přistál Sojuz TM-20. Když potom na palubě stanice pracovalo šest lidí, kolabovalo zásobování elektřinou – údajně kvůli přetížení. 

Opatrná spolupráce

Rusové začali na Miru vydělávat – po skončení návštěvnických výprav kosmonautů ze států sovětského bloku i ze spřátelených zemí letenky prodávali, a na stanici se tak podíval Francouz, Angličanka, Rakušan i japonský reportér. V létě 1991 se pak ruský prezident Boris Jelcin rozhodl čelit finančním potížím kosmonautiky tím, že nabídl Mir jako mezinárodní vědeckou laboratoř. Američané, kteří připravovali stanici Freedom, projevili o spolupráci opatrný zájem. Rusové začali létat v amerických raketoplánech, zatímco astronauti USA se účastnili několikaměsíčních expedic na Mir. Například Sergej Krikaljov se v únoru 1994 přiblížil na palubě Discovery ke stanici na 11 m a obkroužil ji. Norman Thagard se zas k Miru vydal v březnu 1995 a strávil tam 115 dnů. 

TIP: Nepřehlédněte první část článku!

Jednapadesátiletý Američan měl už za sebou pestrý život: byl inženýrem, námořním stíhačem a nakonec jako astronaut zamířil čtyřikrát do vesmíru. Když se pak doslechl o chystaných společných letech Ruska a USA, začal se učit jazyk – Moskva totiž trvala na tom, že se na stanici bude mluvit výhradně rodnou řečí domácí posádky. Thagard startoval z Bajkonuru 14. března 1995 v Sojuzu TM-21 spolu s Vladimirem Děžurovem a Gennadijem Strekalovem. S Mirem se následně bez potíží spojili a předchozí směna jim pak stanici týden předávala.

Ufňukanec Thagard

Thagard měl na programu 28 vědeckých pokusů: všechny přitom probíhaly hladce, a tak mohl volné víkendy trávit pozorováním Země z okének stanice a promítáním ruských, amerických i německých filmů. Třebaže napětí mezi ním a oběma kolegy narůstalo, Houstonu to nepřiznal. Vrátil se 11. září 1995 po 115 dnech v kosmu. „Rusové se o mě za letu výborně starali,“ řekl v telefonickém rozhovoru prezidentu Billu Clintonovi. Už týden nato však moskevský deník Izvěstija napsal, že oba ruští kosmonauti údajně nazvali amerického kolegu ufňukancem.

Thagard následně přiznal, že americké specialisty upozornil na některé nedostatky, směroval je však k plánovačům mezinárodní stanice, aby s nimi počítali. Vadila mu ruská kuchyně, za čtvrt roku zhubl víc než 8 kg, cítil se izolovaný, chyběl mu kontakt s anglicky mluvícím světem. Rusové ho nenechali používat vysílačku, nemohl si prostřednictvím elektronické pošty psát s manželkou. Vrátil se vyzáblý a anemický. NASA přesto hodnotila zmíněné problémy shovívavě, neboť šlo o první společný let a Rusové si museli na nové – rovnocenné – partnery zvyknout. Naproti tomu Shannon Lucidová, která Thagarda na půl roku vystřídala, si na nic nestěžovala. 

Blahova krize

Houstonští psychologové zdůrazňovali: větší stres našich astronautů plyne z toho, že se na Miru ocitnou v jiném kulturním prostředí a musejí mluvit cizím jazykem. I čtyřiapadesátiletý John Blaha, který je po dědečkovi z Herálce u Humpolce, podlehl prvním depresím už týden poté, co v září 1996 vstoupil na palubu stanice. Určitě k tomu přispěla také skutečnost, že své ruské kolegy Valerije Korzuna a Aleksandra Kaleriho neznal – jeho původní partnery, s nimiž trénoval, lékaři na poslední chvíli vyřadili. 

Čtyřnásobný astronaut Blaha se na Mir původně těšil. Hned od začátku tam spal lépe než na palubě raketoplánu, ale cítil se osamělý. Měl dojem, že do posádky nezapadá, a do Houstonu hlásil: „Nelíbí se mi tu.“ Krize trvala celý měsíc. „Viděl jsem, jak ti dva Rusové makají – šestnáct až osmnáct hodin denně. Začalo mi to připadat normální.“ Nakonec Blaha vytvořil americký mužský rekord v pobytu ve vesmíru – 128 dnů.

Po návratu vyprávěl: „Bylo důležité, že jsem tam dvakrát denně hodinu cvičil. […] Přesto se hustota mých kostí snížila, zvlášť v kloubech. […] Je však zajímavé, že po čtyřech a půl měsících se řídnutí kostí zastavuje. To je dobré vědět před letem k planetám.“ V dubnu 1998 pak vysloužilý plukovník amerického letectva při návštěvě České republiky zmínil v souvislosti s chystanou ISS: „Během přípravy i samotného letu je třeba věnovat větší pozornost lidem, jejichž rodný jazyk je jiný – pro ně bude všechno těžší.“ Blaha mohl v NASA mluvit otevřeně, počítal totiž s brzkým odchodem. Nicméně většina jeho kolegů – ať už vlastní jakýkoliv pas – se chová zdrženlivěji: velitelé a psychologové by je mohli vyřadit s odůvodněním, že jsou psychicky labilní.

Robotárna na Miru

V únoru 1997 musela posádka stanice pro změnu hasit požár na palubě, ovšem v létě téhož roku hrozila mnohem větší havárie. Nákladní loď Progress narazila do modulu Spektr, otvorem unikal vzduch a šlo o život. Poškozenou část nakonec kosmonauti hermeticky oddělili, následovala však série poruch dodávek elektřiny, výpadků počítačů a termoregulace atd.

TIP: „Můj bože, co to tady postavili?“ Historie a současnost ISS

Moskevský tisk psal o „robotárně“ na Miru – jinými slovy že unavení kosmonauti dělají chyby. Kongres USA bouřil, že jsou Američané na palubě v ohrožení. Kosmonautika však získala zkušenost, že posádky nelze přetěžovat a že stanici s plánovanou životností pět let a reálným fungováním v trojnásobné délce už není možné dál opravovat. V každém případě při provozu ISS čerpají odborníci i astronauti z projektu Mir dodnes.

Společnost Aurora Flight Sciences už celé desetiletí vyvíjí velký autonomní letoun na solární pohon jménem Odysseus, který by měl létat ve velkých výškách celé měsíce, jen s minimálními zásahy pozemních operátorů. Teď už je ale hotovo a Odysseus vzlétne na svůj první testovací let již počátkem příštího roku.

Tým Aurora Flight Sciences je dnes jedním z několika, které intenzivně pracují na vývoji technologie pseudosatelitů HAPS (podle anglického High-Altitude Pseudo-Satellite). Jde o drony, čili autonomní letouny nebo i vzducholodě, které by měly strávit dlouhou dobu ve velkých výškách, zhruba v rozmezí 20 až 50 kilometrů. Takové zařízení přitom může mít celou řadu možných využití, civilních i vojenských. Může dlouhodobě pozorovat klima či povrch planety, sbírat zpravodajské informace nebo třeba zajišťovat vysokorychlostní komunikaci.

TIP: Autonomní dron ApusDuo pro lety ve velkých výškách uspěl v testech

Odysseus by měl své konkurenty předčít v rozsahu operačního prostoru i ve hmotnosti nákladu, který při svém vznášení unese. Většinu povrchu Odyssea pokrývají solární panely, které přes den generují elektrickou energii. Ta se ukládá do baterií, které mají letoun zásobovat v noci.

Adolf Hitler se jako vychytralý nacista svezl na vlně ekonomické krize, do níž se Německo propadlo po první světové válce. Lidský strach využil nejen k tomu, aby upevnil svůj mocenský status, ale také aby rozpoutal druhý globální konflikt. Svými proslovy uchvacoval davy a jeho rozhodnutí ovládnout Evropu násilím změnilo chod dějin. Na konci války z něj však byla rozklepaná shrbená troska, která se nedokázala sama najíst, bez opory nemohla chodit a v jejíchž očích se podle doktora Ernsta-Günthera Schencka zračila jen prázdnota a smrt. 

Zázračný Morell

Cesta k Hitlerově zkáze přitom začala vcelku nevinně: zažívacími potížemi. Budoucí vůdce již odmala trpěl nevolností, bolestmi žaludku a nadměrnou plynatostí, která se projevovala, kdykoliv se ocitl ve vypjaté situaci. Nelibé příhody ho – již jako čelného představitele země – postihovaly převážně po jídle, takže se nezřídka stávalo, že se zničehonic zvedl od stolu a utekl z místnosti, kde právě večeřel s politickými stoupenci či jinými hodnostáři. Odebral se pak do svých pokojů, aby dal průchod plynatosti, nebo na záchod, pokud ho postihl průjem. 

Své potíže se nejprve pokoušel řešit sám příklonem k vegetariánské stravě, ovšem bez většího úspěchu. Nicméně jeho plyny po bezmasé dietě tolik nepáchly, takže se i nadále držel striktního jídelníčku. Teprve roku 1936 potkal Theodora Morella, který se v odborných kruzích „těšil“ pověsti absolutně neschopného lékaře, jehož metody hraničily se šarlatánstvím. Když mu však Hitler popsal své problémy, Morell vůdci slíbil, že ho do měsíce vyléčí. 

Magické injekce

Doktor předepsal hlavě Říše nejen prášky proti nadýmání, ale také pilulky nazvané Mutaflor (viz Prospěšná stolice). Nelze říct, zda skutečně zabraly, nebo pacientův podrážděný žaludek zklidnil už pouhý fakt, že se svěřil do rukou lékaře. Morellovi se každopádně v očích vůdce podařil zázrak a stal se jeho předním ošetřovatelem. „Jeho způsob léčení je tak logický, že v něj mám bezmeznou důvěru a jeho předpisy budu dodržovat do písmene,“ prohlásil údajně Hitler – a sám se tak odsoudil k záhubě.  

Zázračná medikace totiž postupem času přestala účinkovat a lékař musel přejít k drastičtějším metodám: Podával Hitlerovi injekce s vlastními „léčivými“ směsmi, o jejichž složení se dodnes vedou spory. Podle vyprávění očitých svědků však politik po aplikaci okamžitě ožíval a z malátného muže se mrknutím oka měnil v člověka energického a komunikativního. Je proto pravděpodobné, že v magických injekcích byla i nějaká droga na bázi amfetaminu. 

Zbědovaný vůdce

Přestože se Hitler sám cítil dobře, jeho zdravotní stav se pod Morellovým dohledem stále zhoršoval: Injekcí přibývalo – už v roce 1941 jich údajně dostával i víc než deset denně. Drtivé tempo způsobilo, že v roce 1944 měl již lékař problém najít na zničené kůži místo, kam by mohl aplikovat další dávku. Kromě toho vůdce užíval přes devadesát druhů léčiv, mnoho z nich každý den. Příznaků nemoci jej však zbavovaly pouze zdánlivě.  

V 56 letech tak z kontroverzní postavy dějin zbyla jen prázdná, na drogách závislá troska, která nedokázala rozumně uvažovat ani samostatně fungovat. Hitler si těsně před koncem války sáhl ve svém berlínském bunkru na život. Morella zabil infarkt v roce 1947. 

Dodnes používané označení hvězd coby stálic je vlastně velmi nepřesné. Hvězdy totiž nejsou stále stejné: Mnohé z nich vykazují pulzaci. Pulzační proměnné hvězdy patří mezi důležité vesmírné objekty, neboť periody pulzací některých z nich – například známých cefeid – úzce souvisejí se základními parametry daného objektu, zejména s jeho celkovou zářivostí. Ze změřené periody pulzací lze tudíž odvodit celkovou svítivost, a pokud ji srovnáme s pozorovanou jasností, můžeme nezávisle určit vzdálenost konkrétní hvězdy. 

Slunce nepatří mezi klasické pulzátory, přesto se o slunečních pulzacích mluví často. Nejedná se však o prostou změnu objemu hvězdy: Malé lokalizované výchylky připomínají svými projevy spíš pozemské zemětřesení. Jejich původcem jsou zvukové vlny vyvolané přípovrchovými konvektivními pohyby. Stejně jako na Zemi, i na Slunci a jemu podobných hvězdách lze tyto vlny využít ke studiu nitra daného objektu.