Koncem roku 1917 se mohlo zdát, že se situace vyvíjí lépe pro Německo a jeho spojence. Po bolševické revoluci v Rusku se východní fronta zhroutila a následná jednání o míru v Brestu Litevském (prosinec 1917 až březen 1918) umožnila Berlínu stáhnout většinu sil na západ. Do dohodového tábora sice přistoupily Spojené státy (v dubnu 1917 vyhlásily válku Německu), nicméně přesun amerických divizí do Evropy probíhal velmi pomalu.

Náčelník Velkého generálního štábu Erich Ludendorff  si však dobře uvědomoval, že příchod Američanů na bojiště defi nitivně zhatí německé naděje na vítězství. Dne 11. listopadu předvídavě prohlásil: „… naše všeobecná situace vyžaduje, abychom udeřili v ten nejbližší okamžik, pokud možno na konci února nebo na začátku března, než Američané vrhnou do boje velké síly; musíme porazit Brity!“ Plánovaná ofenziva tak měla citelně zasáhnout nepřítele ještě předtím, než se na scéně objeví v plné síle nový hráč. 

Všechno, nebo nic

Situace v Německu se na přelomu let 1917 a 1918 výrazně komplikovala. Kvůli námořní blokádě vázlo zásobování, propukaly hladové bouře a také válečné nadšení dávno vyprchalo. Těžce strádající německý průmysl ze sebe vydal poslední zbytky sil, aby zajistil dostatek zásob pro brannou moc. Dlouhý konflikt císařství vyčerpával i politicky, a tak generální štáb vsadil vše na jednu kartu v podobě mohutné ofenzivy.

Pro plánovaný jarní útok prošla císařská armáda rozsáhlou reorganizací. Generál Ludendorff chtěl původně zvýšit úroveň všech pěšáků na roveň úderníků. Jeho plán však ztroskotal, protože příliš mnoho aktivních důstojníků a poddůstojníků již přesáhlo věk 30 let a nemělo k takovému způsobu boje ani potřebné fyzické předpoklady.

Spásní Sturmtruppen

Německý stratég se následně rozhodl soustředit mladé a tělesně zdatné muže do útočných divizí, čímž vznikla elitní ofenzivní síla. Na každou z nich však připadaly tři divize zákopové s nízkou bojovou hodnotou, poskládané ze starých nebo příliš mladých vojáků, slabě vystrojených a s nevysokou morálkou.

Němci chtěli zaútočit na relativně malém úseku fronty mezi severofrancouzskými městy Saint-Quentin a Arras. Proti nim stály dvě britské armády, o nichž rozvědka předpokládala, že jsou po náročných bitvách z minulého roku zcela vyčerpány. Úderné jednotky měly po proražení britských linií postoupit dále a obsadit Arras i Amiens, čímž by současně došlo k obklíčení a následnému zničení Britských expedičních sil ve Flandrech. 

Trable Dohody

Němcům hrála do karet také situace na druhé straně fronty. V oblasti Saint-Quentinu převzali Britové krátce před zahájením útoku několikakilometrový úsek od Francouzů a dosud nestihli řádně připravit svoji obranu. Místo dotyku francouzského a britského úseku obrany se teď nacházelo asi 30 km jižně od Saint-Quentitnu. Navíc spojenecké armády měly každá vlastní velení a společná Nejvyšší spojenecká rada disponovala pouze omezenými pravomocemi, což způsobovalo zmatky a nahrávalo nepříteli. 

Ve směru postupu německé armády stála britská 3. a 5. armáda. Po převzetí části francouzského úseku se navíc Britové museli roztáhnout na podstatně delší část fronty. Jak správně Němci předpokládali, britští vojáci stáli na pokraji svých sil a také jejich morálka zůstávala na bodu mrazu kvůli předchozím neúspěchům a velkým ztrátám.

Německé plány 

Zatímco Britové čelili reorganizaci a nedostatku mužstva, Němci soustřeďovali v oblasti útoku další a další síly. Ludendorff vyčlenil pro ofenzivu tři armády o celkovém počtu 800 000 mužů. Poprvé od začátku války tak stálo v poli více německých divizí než dohodových. Obsluhy zhruba 10 000 německých děl a minometů čekaly připravené, aby zasypaly nepřítele smrští granátů. Pouze v letadlech a tancích měl stále navrch protivník.

Na severním úseku mezi Cambrai a Arrasem měla zaútočit 17. armáda pod vedením generála pěchoty Otty von Belowa. Na středu stála připravena 2. armáda, které velel generál Georg von der Marwitze, a jižně 18. armáda generála Oskara von Hutiera. Německé velení nepodcenilo ani teoretickou přípravu vojáků a už v lednu mezi ně distribuovalo brožurku s názvem Útok v zákopové válce shrnující dosavadní bojové zkušenosti. V čele útoku počítal císařský generální štáb s malými pěšími oddíly Sturmtruppen (někdy také Stoss-truppen).

Po krátké, zato intenzivní dělostřelecké přípravě (někde Němci rozmístili až sto děl na jeden kilometr fronty) měli úderníci prorazit nepřátelskou linií a postoupit co nejhlouběji do týlu, aniž by brali ohled na vlastní ztráty nebo situaci na křídlech. Císař Vilém podepsal rozkaz k zahájení ofenzivy s krycím názvem Michael 10. března 1918, konečné datum však vybral až Velký generální štáb. Tou dobou už stála většina německých vojáků na svém místě a vše bylo připraveno k útoku. V poledne 20. března padlo definitivní rozhodnutí začít operaci následující den.

Image

Čtěte také

Německá hra vabank: Císařská jarní ofenziva 1918 (2)

Americká společnost Virgin Orbit, která je součástí skupiny Virgin Group podnikatele a příznivce vesmírných technologií Richarda Bransona, vyvíjí unikátní vesmírný systém pro relativně levné a pohotové vynášení malých satelitů na oběžnou dráhu. Jeden start by měl přijít na asi 10 až 12 milionů dolarů, tedy 228 až 274 milionů Kč.

Tento vesmírný systém tvoří nosný letoun a nosná raketa. Nosný letoun, který nese jméno „Cosmic Girl“, je upravený Boeing 747-400. Jeho úkolem je vynést do výšky 11 kilometrů nosnou raketu „LauncherOne“, která pak bude pokračovat do vesmíru. Nosná raketa je dvoustupňová, měří zhruba 16 metrů a měla by dopravit na nízkou oběžnou dráhu 500 kilogramů nákladu.

První let nosného letounu s raketou

Virgin Orbit nedávno dokončili vývoj tohoto vesmírného systému a propojili jeho dvě klíčové komponenty, tedy nosný letoun s nosnou raketou. V neděli 18. listopadu konečně došlo na první letový test kompletního systému. Nosný letoun se proletěl s připojenou nosnou raketou a opět s ní přistál. Test byl úspěšný a představuje klíčový krok na cestě k prvnímu startu s odpálením nosné rakety.

TIP: Virgin Galactic je zpět: Nový raketoplán SpaceShipTwo zvládl samostatný let

Letoun „Cosmic Girl“ s raketou „LauncherOne“ vzlétl z letiště Southern California Logistics Airport v kalifornském Victorville. Celkem 80 minut létal na pouštěmi jižní Kalifornie a pak opět přistál. Teď by mělo následovat ještě několik podobných letů s připojenou nosnou raketou, během nichž specialisté Virgin Orbit prověří všechny klíčové systémy. K prvnímu odpálení nosné rakety „LauncherOne“ by mělo dojít počátkem příštího roku 2019.

Zprávy o střelbě ve školách, nezvěstní lidé a náhodné exploze násilí dovedou v člověku vyvolat pocit, že je v neustálém ohrožení. Mnozí rodiče proto cítí potřebu mít nad svými dětmi nepřetržitý dohled. Wisconsinská společnost Three Square Market proslula tím, že zaměstnancům implantuje mikročipy. A její ředitel Patrick McMullen tvrdí, že firma přišla na ideální řešení zhoršující se situace: Vytvořila aplikaci pro chytrá zařízení nazvanou Mom, I am OK neboli „mami, jsem v pořádku“.

Starostliví rodiče se mohou s dětmi domluvit na pravidelných hlášeních prostřednictvím zmíněného programu: Na telefonu v danou hodinu zabliká upozornění, že přišel čas dát o sobě vědět. Ratolest klepne na tlačítko, že je všechno v pořádku, rodiče zprávu dostanou a uklidní se. Pokud by se však dítko neohlásilo, předá aplikace otci a matce, případně policii data, jež sbírala o jeho poloze a navštívených místech.   

Chci vědět, kde jsou!

Pomocí tzv. geofencingu – stanovování pomyslných bariér v reálném světě – může aplikace upozorňovat rodiče také v případě, že by jejich dítě zašlo do míst, která mu výslovně zakázali. Podle McMullena se podobné hlášení hodí, když například sledovaná osoba opustí město. Program funguje na základě předplatného, jež činí v přepočtu něco přes dvě stě korun měsíčně. 

Aplikace je takřka totožná s tou, kterou firma prodává vládním jednotkám a jejíž pomocí se sledují podmíněně propuštění vězni: Nemusejí tak na nohou nosit identifikační náramky, které jsou drahé a rovněž nositele omezují. A pokud může podobná technologie monitorovat bývalé trestance, proč by se nedala využít i k udržování lidí v bezpečí? „Mám čtyři dcery,“ svěřil se McMullen, „a kdyby se jim něco stalo, chci vědět, kde jsou.“

Neustále pod dozorem

Aplikace Mom, I am OK však nenabízí podobné služby jako jediná. Tvoří součást obrovského trhu „dozorových“ programů, jež cílí na rodiny s dětmi: Některé dokonce nabízejí uchovávání dat o místě výskytu hlídaných osob po dobu 48 hodin nebo naopak možnost sledovat děti v reálném čase. 

Technologie se přitom neomezuje pouze na zaznamenávání navštívených lokalit: Nové programy umějí sbírat i data o chování uživatele. Aplikace Family Tracker dokáže například sledovat řidičské dovednosti jedince a pravidelně odesílá data o prudkém brzdění, psaní zpráv za jízdy či o nejvyšší dosažené rychlosti při každé cestě. „Pokud to někdo z rodiny přežene s rychlostí, projede na červenou nebo se do provozu zařadí moc agresivně, aplikace ho nahlásí za příliš prudké zrychlení,“ uvádí se v komentáři k programu.

Anonymní sousedé

Podle expertů by podobné pomůcky mohly být velmi užitečné pro policisty, kteří pátrají po zmizelých dětech. Zároveň však podotýkají, že lze získaná data zneužít. Policie po celém světě se nachází uprostřed technologické revoluce a podle Marie Haberfeldové z newyorské John Jay College of Criminal Justice čekají bezpečnostní složky za využívání dat z mobilních aplikací soudní potíže. „V okamžiku, kdy aplikace umožní mužům zákona sbírat proti někomu důkazy, schyluje se k jejímu napadení před soudem,“ prohlásila pedagožka. 

Součástí popisu většiny uvedených programů – někdy doslovně, jindy trochu zeširoka – je znepokojivé sdělení, že se svět stává každým dnem nebezpečnějším. „Proč ponechávat věci náhodě?“ ptají se aplikace. McMullen tvrdí: „Když jsem byl malý, věděl jsem, kdo bydlí v každém domě několik mil od nás. Dnes znám stěží jména sousedů. Důvěra spojená se sousedskými vztahy zmizela. Řekl bych, že se lidé změnili – jsou teď velmi nedůvěřiví a nejednotní. Svět se chce nové situaci nějak přizpůsobit. A když můžeme pomocí různých nástrojů blokovat svým dětem přístup na některé internetové stránky, proč je nesledovat pomocí aplikací?“  

Úzkost na vzestupu

Na rozdíl od mikročipů, s nimiž je společnost Three Square Market obvykle spojována, nezávisí funkčnost aplikace Mom, I am OK na žádném tělesném implantátu. Namísto biologického zásahu si bohatě vystačí s GPS funkcemi chytrých telefonů či tabletů. Pokud však uživatelé nemají zařízení u sebe, sledovat je pochopitelně nelze.  

Psycholožka se zaměřením na vývoj dítěte Lisa Damourová píše pravidelný měsíční sloupek o adolescenci pro New York Times. A s myšlenkou, že je svět den ode dne nebezpečnější, nesouhlasí. Přiznává však, že ačkoliv ve Spojených státech podle statistik zločinnost klesá, řada dospělých se cítí méně bezpečně než před deseti lety. Zároveň vyzdvihuje pozorování specialistů v oblasti duševního zdraví, kteří zaznamenali prudký nárůst úzkostných stavů u rodičů i dětí. 

Připomínka strachu

Aplikace Mom, I am OK podle Damourové problém s nárůstem úzkosti jen zhorší, a to u dospělých i jejich potomků. „Součástí zdravého životního stylu je schopnost hodit obavy za hlavu,“ vysvětluje. „Pokud však budou rodiče neustále dostávat upozornění, že je jejich dítě v pořádku, možná jim to naopak připomene, že by v pořádku být nemuselo. A na druhé straně potomek, který permanentně čelí otázce, zda se mu nic nestalo, si pokaždé uvědomí, že by se mu kdykoliv něco stát mohlo.“

Namísto sledovacích aplikací by Damourová raději lépe připravovala náctileté na život a učila je víc se o sebe starat. Osamostatnění podle ní neznamená úplné odříznutí od rodičů. „Nicméně jedině adolescent sám se dokáže udržet mimo nebezpečí. Rodiče by proto měli své děti vychovat tak, aby se jim samy hlásily, když uznají za vhodné. Dohled by měl představovat jen pomyslnou zálohu,“ dodává. 

Paleontologové nás rádi překvapují rekordně velkými dravci, čelistmi, zuby nebo spáry, před nimiž se v pravěku třásla celá živočišná říše. V Jižní Koreji naopak vědci nedávno objevili stopy patrně nejmenšího známého druhohorního dinosaura.

Dinosaurus do dlaně

Objevené stopy měří jeden centimetr a jsou staré přibližně 110 milionů let. Pocházejí tedy z období střední křídy, závěrečného období druhohor. Zanechali je po sobě draví dinosauři ze skupiny raptorů, mezi které patřili například slavní velociraptoři a relativně blízcí příbuzní dnešních ptáků. Přestože šlo o dravce, přílišnou hrůzu nebudili - děsit mohli maximálně malá mláďata nebo hmyz.

Pro neznámý druh raptora odborníci nemají jméno, pojmenovali ale samotné stopy. Ty dostaly jméno Dromaeosauriformipes rarus, což znamená „vzácné stopy vytvořené dromeosaurem, který patřil mezi raptory“. 

Velikost těchto tvorů podle výpočtů vědců odpovídala zhruba dnešním vrabcům. Věda podobné případy velmi malých dinosaurů zná – například čínský mikroraptor byl velký asi jako dnešní vrána. Stopy nalezené v Jižní Koreji ale naznačují, že jejich majitelé byli ještě menší.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Zatím není úplně jasné, zda se skutečně jedná o nový druh dospělého dinosaura, nebo o stopy mláděte známého či neznámého druhu dinosaura. Pokud by to ale byla mláďata, vědci netuší, jakému druhu by patřily. Odpověď na tuto otázku tak nejspíš přinesou až případné další nálezy z tohoto období pravěku.

„Za utváření chuti sýra jsou zodpovědné bakterie, spolu s enzymy, které ovlivňují zrání. Jsem přesvědčený, že vlhkost a teplota nejsou jedinými faktory, které ovlivňují chuť, ale že zvuky, ultrazvuky nebo hudba mohou mít rovněž fyzikální účinky,“ vysvětluje Wampfler.

TIP: Čarovná moc tónů: Podle vědců pomáhá hudba při nemocích srdce

Každý z jeho sýrů „ochucuje“ jiná hudba – některé z nich zrají za zvuku Led Zeppelin, jiné se těší z klasických tónů Mozartovy Kouzelné flétny či drsného hiphopu amerických A Tribe Called Quest. Aby Švýcarův experiment dostál vědeckým parametrům nechybí ani kontrolní sýr, zrající za úplného ticha.

Jak tento podivný experiment dopadne se dozvíme v polovině března příštího roku, kdy má k ochutnávce zasednout odborná porota. Beat Wampfler je už ale teď přesvědčený, že nejlepší bude sýr dochucený hip hopem. 

Z nízké oblačnosti neprší ani nesněží. Zato vytváří tzv. pokličku, pod níž se v ovzduší drží průmyslové a automobilové nečistoty. Inverze v meteorologické terminologii vlastně znamená převrácení nebo zvrat, což se vztahuje na neobvyklé vertikální rozložení teploty vzduchu. Teplota vzduchu v atmosféře se s výškou mění. Za normálních okolností s každými dalšími sty metry výšky klesá zhruba o hodnotu 0,65 °C. Naopak při inverzi bývá v horských oblastech tepleji než v nižších polohách.

Jak se startuje inverze

Inverzní charakter počasí se projevuje vždy, když se do střední Evropy tlačí rozsáhlá oblast vysokého tlaku vzduchu – většinou od severovýchodu nebo východu. V této době je počasí beze srážek, pro Česko je navíc typické, že k nám od jihu začne ve vyšších vrstvách atmosféry proudit teplejší vzduch. 

V létě tuto situaci většinou vítáme, protože zaručuje slunečné a teplé počasí na koupání. Naproti tomu v zimě přicházejí s inverzí šedivé a mlhavé dny se špatnou viditelností. Zatímco v horských oblastech se teplota vzduchu pohybuje nad bodem mrazu, v nížinách mrzne nebo se rtuť teploměru pohybuje lehce nad bodem mrazu.

Nevítaný „průmyslový sníh“

Na spodní hranici inverze se kondenzací vodní páry ve studeném vzduchu často vytváří inverzní oblačnost, pod kterou nedochází k promíchávání vzduchu. To vede ke zvyšování koncentrací škodlivin v ovzduší a vzniku smogu a velmi často i ke snížené viditelnosti – způsobené buď mlhou, nebo kouřmem. V Česku to platí hlavně pro Ostravsko, které se nachází mezi dvěma horskými masívy (Jeseníky a Beskydy) a Podkrušnohoří. Pokud ale inverzní charakter trvá déle, zhoršené rozptylové podmínky, způsobené zejména automobilovou dopravou a průmyslem, většinou nastávají ve všech větších městech. 

V případě, že inverze trvá déle, prachové částice, jež jsou u nás většinou hlavním znečišťujícím prvkem v ovzduší, zafungují jako kondenzační jádra a podpoří vznik oblačnosti. Z nízké oblačnosti ovšem žádné intenzivní srážky nevypadávají – většinou jen mrholí. Při smogové situaci může z nízké oblačnosti výjimečně vypadávat tzv. průmyslový sníh, který vzniká kombinací silného mrazu a inverzního charakteru počasí. Sníh začne v tom případě vypadávat v místech zdrojů tepla a vlhkosti. U nás jsme se s průmyslovým sněhem setkali například v Plzni 30. prosince 2010, když místy napadlo až 10 cm sněhu.

Při zemi a ve výškách 

Inverze je mnoho druhů, v zásadě ale rozlišujeme především inverzi přízemní a výškovou. Prvně jmenovaný typ brání promíchávání vzduchu bezprostředně nad povrchem, ale v určitých situacích někdy naopak může zmenšovat hodnoty přízemní koncentrace škodlivin. K tomu dochází v okolí výškových zdrojů znečištění, kde jsou škodliviny vypouštěny nad hranicí přízemní inverze a dobře se rozptylují ve volné atmosféře. Častý výskyt výrazného horizontálního větru ve větších výškách pak umožňuje přenos exhalací do vzdálenějších míst. Takže například emise z našich tepelných elektráren byly zaregistrovány ve Skandinávii a naopak u nás byly zaznamenány emise z Porýní. 

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

V případě výškové teplotní inverze je rozptyl exhalací omezován dolní hranicí její výšky nad zemským povrchem. Zdaleka nejhorší situace nastane, pokud dolní hranice výškové inverze leží jen několik málo set metrů nad zemí. Pak je atmosféra zatížena jak exhaláty, které mají původ v přízemních zdrojích, tak těmi, jež pocházejí z většiny výškových zdrojů.

Po více než desetiletí vývoje se týmu amerických a čínských vědců a lékařů konečně podařilo zprovoznit první lékařský skener, který snímkuje celé tělo pacienta najednou. Jde o významný průlom v technologiích lékařského zobrazování, který prospěje řadě pacientů se závažnými chorobami.

Nový přístroj se jmenuje EXPLORER a kombinuje snímkování pozitronovou emisní tomografií, známou jako PET, s rentgenovou počítačovou či výpočetní tomografií, neboli CT. Jeho tvůrci nedávno konečně získali první snímky celého těla. Podle odborníků jsou fantastické a EXPLORER by měl přinést revoluci jak do péče o pacienty, tak i do klinického výzkumu.

TIP: Počítačová tomografie odhalila brutální zranění faraóna Ramesseho III.

EXPLORER pracuje velmi rychle. Snímek celého těla pacienta vyhotoví za 20 až 30 sekund. Ještě důležitější je, že tento famózní skener snímkuje s až 40× vyšší citlivostí, než to dovedou soudobé komerčně dostupné lékařské skenery. Za zmínku stojí i to, že EXPLORER při snímkování vystavuje pacienty menší dávce nezbytného záření.

Žádný z Vratislavových šesti po sobě jdoucích nástupců si nemohl, nebo spíš ani nechtěl posadit korunu na hlavu, zlatou čelenku českého krále mohl nosit pouze on. Až v pořadí sedmý vladař po tomto králi, Vladislav II., se pokusil projekt českého království oživit. Stalo se tak roku 1158.

Nicméně vraťme se k Vratislavovi, který po smrti přenechal vládu bratrovi. Jedinému, který z pěti synů Břetislava I. ještě zbyl, Konrádovi Brněnskému. Proč právě jemu, když ho předtím napadl v Brně? Inu, po incidentu se Zderadem se nazlobil na svého proradného syna Břetislava a rozhodl se na poslední chvíli jmenovat svým nástupcem právě Konráda, čímž zamezil tomu, aby se proti němu s Břetislavem spojil.

Kruh se uzavírá

„Mezitím zlá zpráva šlehla v náš sluch: že se král Vratislav dne 14. ledna odebral ke Kristu a že jeho bratr Konrád nastoupil na knížectví,“ píše Kosmas. Formulace poněkud nešťastná. Nějak není jasné, jestli se ta zlá zpráva vztahuje k Vratislavově smrti nebo k příchodu Konráda na trůn. Snad tím chtěl Kosmas něco napovědět.

Údělný kníže se každopádně přestěhoval z brněnského na Pražský hrad. Sotva přenechal své dosavadní, tedy brněnské panství synu Oldřichovi, sotva pro mladšího syna Litolda vymezil úděl na Znojemsku, sotva se stačil porozhlédnout po svých nových vladařských povinnostech, následoval Konrád bratra Vratislava do říše mrtvých. Pražského hradu si užil pouhých osm měsíců. Kosmas to věděl ještě přesněji: „Máme jen velmi málo, co bychom psali o skutcích tohoto knížete, poněvadž po sedmi měsících a sedmnácti dnech téhož roku, co knížectví došel, pozbyl ho 6. září spolu s životem.“ 

Smrtí tohoto třináctého Přemyslovce odchází z dějinné scény panovnická generace bratrského trojlístku (on to byl fakticky pětilístek, když počítáme Jaromíra a Otu). S Břetislavem II. štafetu přejímá nové přemyslovské pokolení. O slovo se přihlásila generace potomků prvního českého krále Vratislava, čtyři královští synové. Během následujících padesáti let se právě oni postupně podělili o český stolec. Ten stolec byl ale zase jenom knížecí. 

„Když přijížděl Břetislav mladší do hradu Prahy, uvítal ho radostně lid za zvonění v kostelích, veselými reji chlapců i dívek, stojících na rozličných rozcestích a jejich hrou na píšťaly a bubny. A biskup Kosmas sám ho uvítal s duchovenstvem a velikým procesím v hradní bráně před kostelem Panny Marie a dovedl ho ke stolci. Podle řádu této země byl dosazen na stolec ode všech předáků a dvořanů kníže Břetislav dne 14. září roku od narození Páně 1092.“ 

Tak tedy Břetislav, toho jména na českém knížecím stolci druhý. Prvním Břetislavem byl jeho dědeček. Datum narození tohoto druhého Břetislava neznáme, ale byl muž v plném rozkvětu sil, „věkem dospělý, rozumem dospělejší“. Odhadujeme, že mu mohlo být asi tak pětatřicet let. Byl zřejmě energický a činorodý. I přes jeho mladickou anabázi s koupáním v Sasku a ne právě čestné zabití nenáviděného předáka Zderada u Brna, svědčí jeho skutky o tom, že se schopnostmi mohl vyrovnat otci. 

Konec slovanského kláštera?

Ze všech starostí se začal nejprve zabývat ochranou křesťanského náboženství, čímž kápl duchovnímu Kosmovi do noty, takže ten na něj nedá dopustit: „Hned na počátku svého knížectví, rozlícen jsa velkou horlivostí pro křesťanství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, hadače a věštce, rovněž dal pokácet a spálit i háje a stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křižovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně i bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích. Tyto ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již v budoucnu nedály v lidu božím.“ Ano, zdá se to neuvěřitelné, že po více než dvou stoletích křesťanství u nás bylo pohanství pořád tak živé. 

Za Břetislava II. se navíc definitivně zavřely vody nad slávou slovanského kláštera na Sázavě. Podle Františka Palackého si to z větší části zavinili sami sázavští mniši: „Po Vratislavově smrti bratři slovanští sami, sváříce se a brojíce jeden proti druhému, uspíšili neodvratný pád liturgie této v Čechách. Tři z nich, Demeter, Kanan a Holiš usilovali se vší mocí, aby svrhli opata svého Božetěcha z důstojenství, domnívajíce se každý z nich, že dosednou potom na jeho místo. I nedávali dvoru knížecímu pokoje osočujíce opata svého žalobami nejhrubšími, které kdykoli vyšetřovány jsou, pokaždé ukázaly se být ničemnými, až konečně Břetislav, rozmrzev se nad neustálým tím škorpením, kázal vyhnat z kláštera opata i svárlivé bratry a uvést tam mnichy latinské z kláštera břevnovského.“

Porušení tradic

„A protože vždy čistým srdcem ctil Boha jediného a pravého a měl horlivou lásku k němu, líbil se všem milovníkům Božím. Neboť byl knížetem váženým, vůdcem v poli oblíbeným a bojovníkem ve zbrani nepřemožitelným.“ A přece se Břetislav II. dopustil osudové, draze potom zaplacené chyby. Na sklonku své osmileté vlády porušil stařešinský řád formulovaný dědečkem (tedy svým jmenovcem Břetislavem I.). Ten byl v té době už padesát let dodržovaný. Jak ho porušil? Měl snahu obejít dosavadní praxi, podle které nástupnické právo náleželo nejstaršímu Přemyslovci v rodě. Proč to udělal? Jeho záměr byl pojistit včas, ještě před svou smrtí, následnictví svému bratru Bořivojovi. Čímž kníže pominul všecky dosavadní zvyklosti. 

Předně zanedbal nároky Konrádova syna Oldřicha, což byl dědic brněnského údělu starší než Bořivoj. Podle stařešinského řádu se tedy knížetem měl stát v prvé řadě on. Tento krok byl z jeho hlediska pochopitelný – Břetislav chtěl pojistit pražské křeslo své rodové větvi. Ale mnohem horší bylo, že zanedbal jeden starobylý zvyk, který měl sílu zákona. Kandidáta na knížecí stolec vždycky schvalovali a přijímali čeští šlechtici a předáci. Schvalování a přijímání to sice bylo formální, ale bylo.

Na slavnostních shromážděních velmožů, církevních hodnostářů a prominentních bojovníků (říkalo se jim kolokvia), se ti všichni vyjadřovali obřadným způsobem k obsazování pražského stolce. Dlužno podotknout, že se těchto volebních shromáždění zúčastňoval i lid, ovšem pouze v roli statistů, aby dotvářel halasným provoláváním slávy patřičnou kulisu. 

TIP: Když se bratři nebratří aneb Přemyslovská hra o trůny

Na oněch kolokviích nešlo o nějaké demokratické volby, šlo tam o rituál. Ten byl zděděn po předcích, a byl důležitý, národ na něm lpěl. Domácí přijetí nového vládce se přitom odehrávalo v předem daných zúžených mezích: považovalo se za samozřejmost, že českému státu mohou vládnout výhradně Přemyslovci. Jejich právo považovali středověcí lidé jako cosi věčného, posvěceného Bohem. 

Základ nových sporů

Stalo se někdy, že by někdo vznesl doporučení hledat panovníka mimo okruh přemyslovské dynastie? Nikdy. Na druhé straně tradiční hold nastupujícímu vládci, to nebyla žádná formalita, protože držitel knížecího stolce se bez podpory šlechticů prostě neobešel. Takže to řinčení zbraní a hlasité volání „Krleš!“ bylo vlastně jakýmsi vyjádřením souhlasu a věrnosti. Oboje se pak ovšem v praxi často a snadno porušovalo. Kolokvium mohlo být skutečnou volbou, a taky bylo. Hlavně tenkrát, když se vynořilo více kandidátů moci. 

Břetislavovi se doma nakonec nepodařilo prosadit, že jeho nástupcem bude bratr Bořivoj, a ne nejstarší Přemyslovec, jak stanovoval dosavadní stařešinský řád, který měl sílu zákona. A tak se vydal s prosíkem do Řezna k německému císaři. Což neměl dělat, protože tím zažehnul další období sporů.

Ve vesmíru jsme už našli spoustu podivuhodných věcí. A některé z nich jsou důvěrně známé. Milovníci světa Star Treku jistě ocení nejnovější snímek splývajících galaxií, které nesou společný název podle kupy galaxií Abell 1033. Je na něm pěkně vidět tvar legendární hvězdné lodi Enterprise.

Hvězdnou loď Enterprise obklopuje celý vymyšlený svět, v němž má za sebou pohnutou historii. Původně ale vzhled této lodi navrhli výtvarníci filmové společnosti Paramount Pictures John Evans a Doug Drexler. Podle dostupných informací jim jako inspirace posloužilo letadlo Lockheed P-38 Lightning, považované za jeden z nejlepších spojeneckých bojových strojů během 2. světové války. Není divu, že mu Němci přezdívali „dvouocasý ďábel“.

Srážka kup galaxií

Kupa galaxií Abell 1033 je od nás vzdálená asi 1,6 miliardy světelných let. Je domovem asi 350 galaxií. Na novém snímku jsou fialově znázorněný oblasti intenzivního rentgenového záření a modře rádiového záření. Dohromady vytvářejí podobu hvězdné lodi Enterprise.

TIP: Neviditelné drama v souhvězdí Havrana: Srážka galaxií Antény

Astronomové, mezi nimiž je řada příznivců Star Treku, ale nemají radost jenom z pozoruhodného tvaru na kombinovaném snímku. Tento snímek jim totiž také prozradil, že Abell 1033 vlastně není jedna kupa galaxií, ale kupy dvě, které pozorujeme ve fázi velkolepé vesmírné srážky. Mohutné výtrysky rentgenového a rádiového záření jsou podle nich projevem této srážky.