Stále více lidí z nějakého důvodu potřebuje implantovat elektrody do mozku. Mozkové implantáty mohou pomoci ochrnutým lidem a v dohledné době by takové implantáty mohly léčit nejrůznější neurologické choroby. Soudobé elektrody pro implantáty do mozku ale nejsou příliš vyhovující.

Elektrody pro implantáty jsou obvykle vyráběny z kovů, jako je zlato nebo platina. Na mozkovou tkáň ale bývají příliš tvrdé, takže je ještě obaluje vrstva vodivého polymeru. V důsledku toho jsou ovšem elektrody pro mozkové implantáty dost velké, takže více ohrožují mozek pacienta.

TIP: Obrana proti Alzheimerovi: Implantát, který uvolňuje protilátky

Evropští vědci proto nedávno vyvinuli speciální hydrogel, z něhož bude možné vytvářet nové typy elektrod pro implantáty do mozku. Hydrogel je založený na škrobu, zároveň ale obsahuje i populární nanomateriál grafen. Díky grafenu je nový hydrogel elektricky vodivý. Grafen obvykle nebývá v prostředí hydrogelů stabilní, takže ho vědci museli stabilizovat extraktem ze šalvěje. Tento extrakt zároveň přidává hydrogelu antibakteriální a protizánětlivé účinky.

Nejslavnější a nejzáhadnější. Leonardova Mona Lisa je nejčastěji reprodukovaným a také nejčastěji variovaným obrazem. Dodnes ale není úplně jasné, kdo je ona žena, kterou Leonardo zpodobnil, zda je to vůbec žena a proč se tak záhadně usmívá. 

Francouzsky se Moně Lise říká La Joconde, Italové jí říkají La Gioconda, nejznámější je ale pod názvem Mona Lisa. Leonardo obraz namaloval mezi roky 1503–1506, když pobýval ve Florencii. O deset let později opustil Řím, kde tvořil pro papežova bratra Guiliana Mediciho. Na cestu do Francie si přibalil i Monu Lisu. Obraz tak opustil Itálii a dodnes visí v pařížském Louvru. Ostatně i to bylo důvodem k jeho krádeži v roce 1911 – pomatený lupič chtěl Monu Lisu vrátit do Itálie, kam patří.

Žena nebo muž?

Záhad, které obraz obestírají, je víc než dost, všechny je ale dnes už možné uvést na pravou míru. Kdo je žena na obraze? Teorií je několik. Nejpravděpodobněji jde o třetí manželku florentského obchodníka s hedvábím Franceska del Gioconda jménem Lisa, slovo mona je zkráceninou od madony, tedy ženy. Lisa ale mohla být jen jednou z inspirací pro obraz – stejně jako krajina v pozadí je smyšlená, i samotná žena na obraze nemusí být věrným portrétem jedné osoby, ale kombinací různých podob několika lidí. Možná i proto Leonardo obraz neprodal, ale nechal si ho. 

Portrét rovněž mohl vzniknout například pod vlivem Beatrice D‘Este, manželky milánského vévody, pro jehož dvůr Leonardo na konci 15. století pracoval. Nebo jako portrét Pacificii Brandano, Mediciho favoritky, případně jako vyobrazení vévodkyně Isabelly Aragonské. A vědci přišli i s další teorií: na obraze je muž.

Italský vědec Silvano Vincenti přišel s domněnkou, že tvář je podobou Leonardova učedníka Giana Giacoma Caprottiho, zvaného též Salai. Ten s Leonardem trávil spoustu času a mnoho historiků už vyslovilo myšlenku, že ti dva byli víc než přátelé. Ostatně o Leonardových homosexuálních sklonech se vedou diskuse už celé století. 

Salaiem jsou prý inspirována i další Leonardova díla včetně obrazu Svatého Jana Křtitele nebo obrazu inkarnovaného anděla. I na něm se shodně objevuje podobizna muže s kudrnami. A Moně Lise se mimořádně podobají jeho nos a ústa se záhadným úsměvem. „Salai byl Leonardovým oblíbeným modelem. Leonardo určitě zachytil některé rysy Salaiho do závěrečné verze Mony Lisy,“ tvrdí Vincenti. Vědec však objevil ještě další záhadu: V očích Mony Lisy jsou písmena. V levém je S a v pravém L. 

Vincenti nemohl zkoumat originál Leonardova obrazu a pracoval pouze s jeho digitálními kopiemi. Ale právě díky velkému rozlišení a kvalitní technologii, která se pro digitální archivaci takto hodnotných uměleckých děl používá, vědec objevil tenoučká skrytá písmena, která nejsou pouhým okem viditelná. Zatímco L by mělo být počátečním písmenem Leonardova jména, o S ve druhém oku se vedou diskuse a stále není jasné, co znamená. Může být potvrzením teorie o Leonardově lásce k Salaiovi, ale také odvoláním na některou z žen dynastie Sforzů, která vládla v Miláně. 

Jako Šípková Růženka

Symboly nejsou jen v očích Mony Lisy, ale také ve smyšlené krajině za ní: pod mostem vpravo se nachází podobně utajené číslo 72. Vincenti navrhuje chápat čísla odděleně. A zatímco sedmička má podle něj řadu křesťanských i judaistických významů, dvojka jednoznačně vypovídá o dualitě muže a ženy.

Další teorií o podobě Mony Lisy je varianta s autoportrétem – a italští antropologové dokonce žádají o povolení k exhumaci Leonardova těla. Chtějí totiž porovnat lebku slavného umělce s podobou Mony Lisy a dokázat tak, že alespoň některé rysy slavné dámy jsou Leonardovy vlastní. Šlo by tak o kombinovaný tajemný autoportrét inspirovaný dalšími podobami – ať už milánské šlechtičny, ženy obchodníka nebo tajného milence. Ani tady ale odvážné teorie fascinovaných vědců a badatelů nekončí. Lékař Vito Franco z palermské univerzity se pustil do zkoumání zdravotního stavu Mony Lisy a tvrdí, že je z její podoby schopen vyčíst symptomy jejích chorob. A tahle dáma prý měla určitě vysoký cholesterol.

TIP: Vděčil Leonardo Da Vinci za své mistrovství běžné poruše zraku?

Podle historika umění Ernsta Gombricha je ale největší záhada Mony Lisy v její malířské dokonalosti. Leonardo totiž vymyslel techniku nazvanou sfumato, jakési kouřové zastření obrysů a splývání barev. „Výraz spočívá ve dvou rysech: v koutcích úst a očí. A to jsou právě ty části obličeje, které Leonardo ponechal záměrně nejasné a nechával je splynout s jemným stínem,“ vysvětluje Gombrich. Proto nemůžeme nikdy zjistit, v jakém rozpoložení na nás Mona Lisa hledí. Je šibalsky veselá? Posmutnělá? Co si o nás myslí, když se nám dívá do očí? Největší tajemství Mony Lisy spočívá v tom, že se pokaždé tváří jinak, tedy že její výraz můžeme pokaždé jinak vnímat. „Mona Lisa vyvolává dojem, jako by ji malíř náhle očaroval a donutil, aby vždy stála nehybně jako postavy v Šípkové Růžence,“ tvrdí Gombrich.

„Rychle, pojďte se mnou! V kempu je Tom!“ křičí na mě kapitán vedlejší lodi a vede mě do Kempu Leakey, kde před několika hodinami skončilo odpolední krmení. Vůbec netuším, kdo je Tom, ale předpokládám, že nějaký místní boss, který se dobře vyzná ve zdejší přírodě. Jinak by přece kapitán nedělal takový povyk. Jdu mu tedy v patách a nejsem zklamaná. Tom je totiž bez přehánění zdejší král …

Obklopeni orangutany

V táboře je jen několik rangerů a kolem osmi turistů včetně mě. Všichni jsme pasažéry jedné ze dvou lodí, které tu dnes kotví na noc. No a Tom, dominantní samec tlupy orangutanů (Pongo pygmaeus), kteří osídlují zdejší oblast, je tady taky. Sedí v blízkosti kantýny pro rangery a cpe se banány, které si před chvílí vynutil. Je obrovský. Může vážit přes metrák a sílu má prý jako osm chlapů. Když tedy něco chce, je lepší mu neodporovat. Pozoruji jeho obličejové laloky a tlamu plnou banánů; nemůžu z něj spustit oči. Sedím na bobku asi dva metry od hlavního samce tlupy, bez plotu, bez jakýchkoliv zábran. 

Za chvíli si všimnu, že hned opodál si hraje orangutanice s mládětem. Nadšeně se k dvojici přesouvám a přitom bez větších očekávání kontroluji, jestli někde nezahlédnu ještě jiného primáta. S ohromením zjišťuju, že jsem jimi doslova obklopena. Kromě Toma a Princess (tak se samice jmenuje, jak později zjišťuji) s mládětem se opodál na zemi rozvaluje ještě jiná samice a v korunách stromů jsou nejméně další dvě skupiny. Stojím na zřejmě nejlepším místě na světě pro pozorování orangutanů ve volné přírodě. Kemp Leakey v národním parku Tanjung Puting, na indonéském Kalimantanu.

Prázdný tábor v dešti

Do parku jsem se dostala lodí, které se v indonéštině říká klotok. Cesta z městečka Pangalan Bun vede nejdříve po velké řece, potom po menší, kterou lemují stovky malých palem. Nakonec nás unáší malá říčka obklopená džunglí. Divoká zvířata můžeme zahlédnout přímo z paluby. Především je ale možné navštívit tři kempy, v nichž probíhají pravidelná denní krmení orangutanů, kteří si dnes nezvládli získat potravu vlastními silami. 

Naší první zastávkou je kemp číslo 3. Prší a snad proto si pro nadílku jídla přišla jen jedna samice s mládětem. Střídavě pozorujeme matku s malým orangutánkem a odháníme mračna komárů, kteří nás obletují. Jsme uprostřed oblasti s výskytem malárie i horečky dengue a komáří štípnutí tady nemusí znamenat jen nepříjemné svědění. Samice se doslova nacpe banány a mizí v korunách. Nám nezbývá než doufat, že počasí se do zítřka umoudří a my budeme mít na zvířata větší štěstí.

Pozorná „opičí láska“

Počasí ukazuje příznivější tvář už v podvečer. Sedíme na palubě a pozorujeme okolní džungli – hustou a nepoškozenou, zahalenou do lehkého vlhkého oparu a především plnou opic. Mimo zraky návštěvníků se v ní prý skrývají i medvědi, leopardi a jeleni. Takhle nějak znám džungli z obrázků prvních objevitelů Bornea. Kromě tlup makaků se nám ukazují i vzácné nosaté opice kahau (Nasalis larvatus). Jsou tu celé rodiny a stromy jsou jimi doslova obsypány. Malé sají mléko od svých matek, prohánějí se ve větvích, odpočívají. Užasle je pozorujeme a mezitím se z podpalubí začíná linout krásná vůně dnešní večeře. Naše paní kuchařka je jedním z nejspolehlivějších opěrných bodů tohoto výletu. Připravuje vynikající indonéská jídla, rýži, ryby, zeleninu, sojové tempe a tofu. Nejvíc jsme si ale zamilovali odpolední smažené banány, po těch se zapráší hned, jak se dostanou na stůl. 

Opakovaná návštěva kempu 3 příští den ráno už rozhodně není zklamáním. Když přicházíme, sedí na krmící platformě dominantní samec a vypadá, že se o koš banánů nechce s nikým dělit. Postupně ale vidíme, jak z korun stromů sestupují další a další a osmělují se sebrat si pár kousků ovoce i pro sebe. Je tu několik dalších samců a pár samic s mláďaty. Mláďata vždy matku pevně objímají a drží se jí pevně za chlupy. Takovouto blízkost, bezvýhradnou péči a nepřetržitou možnost kojení budou mít až do věku zhruba čtyř let. To ale neznamená, že je pak matka nechá pobíhat bez dozoru. Do šesti až sedmi let věku nepustí svého potomka z očí a je vždy připravena přispěchat mu na pomoc. 

Divoká a přesto krotká

Vrcholem každé návštěvy parku Tanjung Puting je kemp (tábor) Leakey, kde je i výzkumné a vědecké centrum parku. Kemp Leakey založila Dr. Biruté Mary Galdikas, když sem v roce 1971 přijela zkoumat právě orangutany. Doslova jim zasvětila svůj život a dnes má za sebou nejdéle trvající výzkum jediného živočišného druhu. Jejím mentorem na univerzitě byl Dr. Louis Leakey, na jehož počest je tábor pojmenován. Leakey pomohl mladé zooložce sehnat fondy pro zahájení výzkumu a její kariéru zásadním způsobem nasměroval. Kromě Biroté Galdikas stál Leakey i na počátku kariéry Jane Goodallové, známé výzkumem šimpanzů, a Dian Fosseyové. Ta se zasloužila nejen o výzkumu horských goril, ale i o jejich ochranu (a byla kvůli své nepohodlnosti zabita, pravděpodobně pytláky). Tyto tři významné ženy, které se všechny zasloužily o poznání jednoho druhu primátů, byly tedy svým způsobem spolužačky.

Koncentrace orangutanů u tábora Leakey je obrovská. Na krmení přichází kolem patnácti orangutanů. Ti mohou být potenciálně velmi nebezpeční a nedoporučuje se k nim přibližovat na méně než pět metrů. Jsou ovšem evidentně krotcí. V Tanjung Puting se nemluví o divokých orangutanech, ale orangutanech ve volné přírodě. Rozdíl je ten, že jakmile jednou mají tato inteligentní zvířata kontakt s člověkem, začnou se od něj velmi rychle učit, zkrotnou a už se nikdy nedají považovat za zcela divoká. 

Ruku v ruce

Jednou z hlavních funkcí národního parku je rehabilitace orangutaních mláďat. I dnes je totiž v těchto končinách běžné pytlačení a mláďata jsou velmi žádaným domácím mazlíčkem. Jelikož by ale mladé jeho matka nikdy neopustila, je běžné, že pytláci nejdříve orangutaní samici zastřelí a její mládě potom prodají. Když se ochranářům podaří takového nešťastníka vysvobodit ze zajetí, postoupí jej právě rangerům kempu Leakey, jejichž úkolem je vrátit zvíře zpět do přírody. O malé se nejdřív musí starat jako o lidské miminko – krmit každé čtyři hodiny, mýt, hrát si s ním a jakmile nastane čas, musí jej naučit životu v džungli, šplhání po větvích, získávání potravy. Když se všechno povede, je zvíře vypuštěno zpět do volné přírody, ale obvykle se vrací ke kempu pro potravu.

TIP: Primáti a výzva lidské přítomnosti: Jak přežívají orangutani?

Čekáme, až krmení skončí, turisté se vytratí a my si můžeme užít klid džungle. Trpělivost se nám vyplatila. Když se vracíme, jedna orangutanice s mládětem nám dovolí vést ji kus ke kempu za ruku. Její dlaň je stejně hebká jako dlaň člověka. Jdeme s ní pomalu po pěšince a nad hlavou se nám ve větvích houpe její mládě…

Co ještě nevíte o orangutanech 

Podle kronikářů byly turnaje zavedeny do Čech v roce 1249 za vlády krále Václava I. Svým českým kolegům je zprostředkovali němečtí rytíři vychovaní v tradicích rytířské kultury. Jedním z nich byl Ojíř z Friedeberka, věrný služebník a diplomat Václava I. S jeho počínáním nás seznamuje kronikář Dalimil: „Ojíř velmi potrpěl si na turnaje. Ta zábava zubožila české kraje. Dřív bohatí rytíři a velcí páni, utráceli spousty peněz na svá klání. Co to bylo čabrak, rouch a fanfrnochů! Uskrovnit se nikdo nechtěl ani trochu. (…) A když potom k válce dojde, v měšci není, zčistajasna ani vindra na brnění.“

Přemyslovci a turnaje

Za Václavova syna Přemysla Otakara II. (1253–1278) „počala v turnajích sláva národa“, píše Zbraslavský kronikář. Král železný a zlatý byl nejen udatným rytířem, ale také štědrým mecenášem. Na den sv. Václava roku 1264, uspořádal u Prešpurku na počest sňatku neteře Kunhuty Braniborské se synem uherského krále Bely IV. velkolepý turnaj. Okolí ozdobily barevné stany, mezi nimiž se pohybovali významní rytíři, nechyběly ani krámky řemeslníků a množství zvědavců. Poté, co Přemysl Otakar II. ve stanu upraveném na kostel slavnostně pasoval na rytíře čtyři markrabí, knížete polského a mnoho jiných hrabat a šlechticů, začaly turnaje. Den končil velkolepou hostinou, při níž král sám obsluhoval.  

Chatrné zdraví a křehká tělesná konstrukce jeho následovníka Václava II. (1283–1305) způsobily, že nový král v turnajích aktivně nebojoval. Věnoval se však jejich pořádání a proslul jako významný mecenáš. Při jeho slavné korunovaci na českého krále v roce 1297 se v Praze konala velkolepá oslava. Vedle klání se tu pořádaly také speciální turnaje pro panoše a adepty čekající na rytířský pás, kteří chtěli přítomným ukázat své umění. Celých 240 z nich pak v ten den Václav II. pasoval na rytíře.   

Král Rytíř

Bezesporu nejproslulejším rytířem z řad českých králů byl Jan Lucemburský (1310–1346), jenž „z boje nikdy neutíká“. Čeští historikové ho přezdívali králem Cizincem i králem Diplomatem, on sám se však nejvíce cítil králem Rytířem.

Kronikář Petr Žitavský, jenž v jeho době zastával úřad opata Zbraslavského kláštera, ho popisuje těmito slovy: „pěstuje veškeré rytířství, hojně navštěvuje turnaje, koná klání, takže celá Francie a Itálie sotva stačí vylíčit jeho znamenité činy, jaké štědré dary dává, jaké přebohaté hostiny se značným nákladem pořádá. Šíří se pověst, že při klání v Burgundsku probodl svým kopím rytíře.“

Je ovšem zajímavé, že v českém prostředí se králi příliš nedařilo. Zachovaly se nám zprávy o dvou turnajích, které v Českém království pořádal a které pro něj nijak příznivě nedopadly. Ten první se měl odehrát v roce 1319. Za králem přišli mladí šlechtici a naléhali na něj, aby uspořádal turnaj ve stylu krále Artuše a  rytířů kulatého stolu. Neopomněli připomenout, že se tímto široko daleko proslaví. Nebylo asi příliš těžké bojechtivého krále přemluvit. Vždyť vedle odvahy a věrnosti právě touha po slávě, čest a štědrost charakterizovaly pravého rytíře. A tím Jan Lucemburský byl. 

A tak rozeslal spoustu listů nejrůznějším německým knížatům a šlechticům, vybral mnoho peněz od měšťanů a kleriků a pro širokou veřejnost nechal v královské oboře v Ovenci (tj. ve Stromovce) postavit dřevěnou stavbu. Za zahajující den vybral 24. červen, svátek Jana Křtitele. Do Prahy mezitím zdaleka přijížděli kupci doufající v tučný zisk, místní řemeslníci připravovali zboží na trh, židovští lichváři byli připraveni komukoliv poskytnout půjčku, nevěstky se těšily na zajímavou klientelu, přicházeli zvědaví vesničané, ranhojiči a báby kořenářky, žebráci, lupiči, kapsáři a jiní lidé pochybné pověsti.

TIP: Turnajový šampion: Výprava rytíře Jana z Michalovic do Francie

Všechny přípravy byly už skončeny, zvědavost a očekávání Pražanů dosáhly nejvyšší míry a snad i věční nespokojenci a karatelé marných světských zábav napjatě očekávali počátek této veliké slavnosti. Někteří snad i věřili, že se zjeví sám král Artuš doprovázený svými slavnými rytíři. Celá Praha v čele s králem se těšila na vzácné cizí hosty. Král Artuš se nakonec nezjevil, ale ani z cizích šlechticů nepřišel naprosto nikdo! Tato nemilá skutečnost vysvětlovaná moderními historiky různými a ne vždy zcela přesvědčivými důvody byla vodou na mlýn pomlouvačů. Prahou se šířilo zklamání, vynaložená námaha přišla vniveč. Ti, co od začátku král nepřáli, měli nyní důvod své výtky a rozhořčení dát naplno najevo. Nelze se divit, že král raději zase odcestoval na nějaký čas pryč.   

Britská společnost Surrey Satellite Technology ve spolupráci s Airbusem vyvinula pozoruhodný satelit NovaSAR-1, který letos 16. září (2018) vypustila na oběžnou dráhu. NovaSAR-1 v těchto dnech poslal na Zemi první snímky zemského povrchu.

Od jiných podobných satelitů se tento satelit odlišuje tím, že je vybavený radarem se syntetickou aperturou (SAR). Díky tomuto radaru může snímkovat povrch planety za prakticky jakýchkoliv podmínek, bez ohledu na počasí nebo denní dobu. Operátoři hodlají satelit NovaSAR-1 využívat ke sledování ilegálního obchodu a pašeráků, k mapování záplav nebo třeba ke sledování stavu lesů či pěstovaných plodin.

Satelit pro sledování lodí

NovaSAR-1 je také vybavený přijímačem rádiových signálů systému Automatic Identification System (AIS), které podle mezinárodního práva musejí během plavby vysílat větší lodě, aby úřady mohly sledovat, kde se která loď právě nachází. Pokud nějaká loď takový signál nevysílá, jde pravděpodobně o pašeráky, ilegální rybáře nebo třeba piráty.

TIP: Satelit NOAA GOES-16 poslal první snímky z detektoru blesků

Podle britského ministra pro vědu a vzdělání Sama Gyimaha teď jejich radarové „oko na obloze“ může zobrazit na jednom snímku oblast několikrát širší, než je Doverská úžina. S těmito snímky bude možné sledovat ilegální aktivity na oceánech i jinde, znečištění prostředí či dozrávající úrodu.

Pralesy této planety jsou neustále v ohrožení. Brazilské ministerstvo životního prostředí nedávno zveřejnilo nové údaje, podle nichž se situace pralesů v Amazonii zhoršuje. Vše nasvědčuje tomu, že se v poslední době v Amazonii kácelo více, než v průběhu posledního desetiletí.

Satelitní snímky ukazují, že mezi srpnem 2017 a červencem 2018 přišly pralesy v brazilské části Amazonie o zhruba 7 900 kilometrů čtverečních své rozlohy. To odpovídá ploše, kterou by pokrylo pět Londýnů i s předměstími anebo deset New Yorků. Oproti předešlému období je to nárůst odlesnění o 13,7 procent. Odborníci odhadují, že v brazilské Amazonii v uvedeném období padlo asi 1,2 miliardy stromů.

TIP: Zlato proti přírodě: Dolování zlata likviduje pralesy v Peru

Situace je o to horší, že nově zvolený prezident Brazílie Jair Bolsonaro nijak neskrývá své záměry privatizovat pralesy v Amazonii a vydat je v plen průmyslovým a těžařským společnostem. Budoucí osud Amazonie i s její bohatou biodiverzitou je tak bohužel ohrožen.

Americký tým vědců prostudoval ušní maz plejtváků obrovských, plejtváků myšoků a keporkaků, kteří žili v Pacifiku a Atlantiku mezi lety 1870 a 2016.

Vzorky mazu získali z muzeálních exponátů a zjišťovali v nich hladinu stresového hormonu kortizolu. Výsledky jejich výzkumu ukazují, že nejvyšší hladinu kortizolu v těle měly velké velryby v šedesátých letech 20. století, kdy velrybaření na planetě dosáhlo vrcholu. V té době bylo vytěženo až 150 tisíc velryb a přeživší kytovci z toho neměli dobrý pocit.

TIP: V Arktidě dramaticky mizí mořský led, ale velryby jsou z toho u vytržení

V ušním mazu velryb je ale také zapsáno, že byly hodně stresované v první polovině čtyřicátých let 20. století. V té době přitom byl lov velryb na nízké úrovni. Podle vědců velryby v tomto období stresovala 2. světová válka, která probíhala i v oceánech. Atlantik a Pacifik byly plné hluku, lodí, ponorek, letadel, explozí a hořícího paliva. Ani to se podle všeho kytovcům příliš nelíbí.

Dne 14. listopadu 1918 uplynuly dva týdny od vyhlášení Československé republiky a tři dny od oficiálního ukončení první světové války. Revoluční národní shromáždění v Praze zvolilo na ustavující schůzi prezidentem jednomyslnou aklamací Masaryka. Kandidát nebyl přítomen (do metropole dorazil až za týden), nikdo nepočítal hlasy pro ani proti, někteří poslanci dokonce hlasování nestihli. Kdo by se ale v nadšené atmosféře revolučních dní zabýval takovými detaily. 

Regulérní volba

Prozatímní ústava prezidentovi přiznávala víceméně reprezentativní funkci. Masaryk se postavil proti a domohl se rozšíření pravomocí, především co se týkalo rozpouštění parlamentu a absolutního veta u některých zákonů. 

Když měl za sebou Masaryk necelou polovinu mandátu, požádal, aby jej ve funkci potvrdilo i Národní shromáždění, vzešlé z regulérních parlamentních voleb. Prezident osvoboditel se toho dočkal 27. května 1920, kdy byl zvolen 284 hlasy z celkových 411 na sedm let. Volbu provázely nepokoje a demonstrace v Sudetech, které si vyžádaly více než pět desítek životů. 

Na pozadí politických bouří

Podruhé se stal Masaryk prezidentem 27. května 1927. Překonal sice nutnou třípětinovou většinu hlasů, ale volba rozhodně neměla hladký průběh. Pražský hrad byl coby mocenské centrum trnem v oku politickým stranám, především nejsilnější z nich, agrárníkům. Podporu Masarykovi nakonec vyjednal jejich předseda Antonín Švehla, když odmítl vlastní kandidaturu a navíc pojistil hlasy německých poslanců. Nebýt jich, silný protimasarykovský tábor tvořený komunisty, slovenskými hlinkovci a národními demokraty by volbu posunul do druhého kola, jehož se Masaryk podle tisku již dříve odmítl zúčastnit. Chtěl jasnou a silnou podporu.

TIP: Tatíčkův jasný nástupce? Edvard Beneš získal ve volbě více hlasů než Masaryk

Třetí sedmileté funkční období Masaryk zahájil po volbě 24. května 1934, při níž obdržel 324 ze 418 hlasů. Jeho protikandidátem byl předseda KSČ Klement Gottwald. 

Nutno dodat, že vážně nemocný Masaryk v úřadu pokračovat nechtěl, nepodařilo se mu však prosadit vyvoleného nástupce Edvarda Beneše. Partajní lídři hovořili o uznávané osobnosti z akademické sféry, která by byla snáze manipulovatelná. V těžké době, kdy se republika zmítala v hospodářské krizi a v Německu se chopili moci nacisté, se Masaryk zalekl slabých či populistických kandidátů a navzdory špatnému zdraví pokračoval. Při slavnostní přísaze nebyl schopen přečíst prezidentský slib a několikrát zavrávoral. Slábnoucí Masaryk z posledního funkčního období odsloužil pouhý rok a půl. Dne 14. prosince 1935 abdikoval.

Již do první světové války promluvily obří dělostřelecké zbraně ve službách německé císařské armády. Šlo mimo jiné o železniční děla, obléhací moždíř přezdívaný Tlustá Berta nebo takzvané Pařížské dělo. Není tudíž divu, že na tyto úspěchy chtěla navázat i třetí říše. Wehrmacht proto mohl počítat s rychlým rozmachem dělostřelectva, a to včetně projektů, které si zaslouží pozornost z hlediska koncepce, technologie či rozměrů, ačkoliv mnohé z nich patří spíše do muzea válečných kuriozit.

Modernizace starých kanonů 

Na konci první světové války vlastnilo Německo celkem 96 železničních děl, a ačkoli Francie požadovala destrukci všech, zejména díky zastání Velké Británie si Výmarská republika mohla nechat 24 kusů ráže 210, 238 a 281 mm (formálně 21, 24 a 28 cm) v úloze kanonů pro pobřežní obranu. Když nacistický režim zahájil v roce 1935 rozsáhlou remilitarizaci, padlo rozhodnutí je modernizovat, přičemž vznikly další exempláře ze skladovaných součástí a značka Krupp se pustila do vývoje nové generace děl.

Na počátku druhé světové války měl tedy Wehrmacht ve výzbroji 32 kolejových kanonů v kalibrech 149, 173 (formálně 15 a 17 cm), 238 a 281 mm. Ve všech případech se jednalo o zbraně z bitevních lodí a křižníků, jež Němci lafetovali na železniční podvozky. Nejrozšířenější byly zbraně poslední uvedené ráže, pro něž se občas užívala přezdívka Bruno, později doplněná i přídavným jménem, jež odkazovalo na určité vlastnosti konkrétního děla. Díky modernizacím a přestavbám část děl dostala delší hlavně, a proto nesly různé verze označení jako Kratší Bruno, Dlouhý Bruno, Těžký Bruno či Nový Bruno. Poslední uvedená zbraň nabízela maximální dostřel až 46,6 km, kdežto u původní verze šlo „jen“ o 29,5 km.

Anzio Annie

Oficiálně se pro železniční děla užívalo označení K(E) (Kanone (Eisenbahn), což většinou doplňoval údaj o ráži, případně „osobní“ jméno. To platilo i pro nové typy, na kterých zahájili práce Kruppovi inženýři. Nejvýznamnějším z nich byl 28cm kanon s názvem K5(E), kde číslo 5 odkazovalo na zamýšlený maximální dostřel 50 km. Hlaveň kalibru 283 mm o délce 21,5 m, která spočívala na lafetě na dvoudílném podvozku, ale nakonec dokázala střílet granáty o hmotnosti 255 kg na vzdálenost až 64 km. Továrny opustilo asi 25 kusů, mezi nimiž si určitě největší slávu získal exemplář, jemuž Němci říkali Leopold, ale do historie se zapsal spíše jako Anzio Annie.

Tuto přezdívku mu dali Američané, na něž střílel při vylodění v Itálii a kterým se ho posléze povedlo ukořistit, takže je vystaven v muzeu základny Aberdeen. Druhý nový kanon se mohl chlubit hlavní ráže dokonce 381 mm a dostal jméno Siegfried, avšak výrobní linky opustily jen čtyři kusy. Zbraň s hlavní dlouhou 18,4 m se shodovala s těmi, jež měly slavné bitevní lodě třídy Bismarck, a pálila granáty o hmotnosti 800 kg na dálku 42 km, popřípadě lehčí 495kg munici na vzdálenost 55,7 km. Jistě šlo o působivé výkony, avšak Siegfried byl již příliš velký a nemotorný a hlaveň měla životnost jen asi 200 ran. 

Šípové střely

Už zmíněný kanon K5(E) ráže 283 mm (formálně 28 cm) měl drážkovanou hlaveň podobně jako Pařížské dělo z první světové války. Výkony této zbraně byly dobré, ale na stole se záhy objevily i nápady na jejich další zvýšení. Mezi ně patřil raketový granát, který nabízel dostřel přes 86 km, avšak s enormní nepřesností, jelikož tyto projektily dopadaly někdy i celé kilometry od cílového bodu.

S jiným návrhem potom přišel inženýr Hans Gessner, jenž působil na základně Peenemünde. Vytvořil takzvanou šípovou střelu neboli Pfeilgeschoss, označovanou i zkratkou PPG (Peenemünde Pfeilgeschoss). Měla tělo s průměrem 120 mm, na zádi čtyři stabilizátory o průměru 310 mm a uprostřed třídílný kroužek o stejném průměru. V těle se nacházelo 25 kg trhaviny. Jeden exemplář kanonu K5(E) pak byl převrtán tak, že vznikla hladká hlaveň s průměrem oněch 310 mm. Výsledná zbraň obdržela název K5 Glatt a při zkouškách vypálila šípovou střelu na vzdálenost přes 150 km.

Šlo však o výrobně velice náročný systém, jelikož vyžadoval tu nejkvalitnější ocel, aby se složitě tvarovaný projektil při zrychlování v hlavni nedeformoval. I minimální změna by vedla k obrovské nepřesnosti. Sériová výroba PPG tudíž začala až koncem roku 1944 a neexistují spolehlivé záznamy, že by se tyto projektily dočkaly reálného nasazení, přestože Němci stihli postavit ještě druhý kanon K5 Glatt. Podle některých zdrojů byly možná odzkoušeny i větší PPG pro Těžkého Gustava a Dlouhého Gustava a objevil se pozoruhodný výpočet, že při palbě z druhé zmíněné zbraně by takový granát mohl mít dostřel snad až 1 600 km!

Image

Čtěte také

Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (2)